Sekulární františkánský řád v Plzni

Z myšlenek papeže Františka

„Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!" (Mt 28,20)

Ježíš vracející se na nebe přináší Otci dar. Jaký? Svoje rány. Jeho skvoucí tělo je bez podlitin a šrámů od bičování, ale uchovává si ony rány. Po návratu je ukazuje Otci a říká: „Pohleď Otče, to je cena odpuštění, které jsi udělil.“ Když Otec pohlédne na Ježíšovy rány, vždy nám odpustí. Nikoli proto, že jsme dobří, ale proto, že Ježíš za nás zaplatil. Pohledem na Ježíšovy rány se Otec stává milosrdným. V tom dnes spočívá velká Ježíšova práce v nebi: ukazovat Otci cenu odpuštění, tedy tyto rány. Je v tom něco krásného, co nás povzbuzuje, abychom neměli strach žádat o odpuštění. Otec vždycky odpouští, protože hledí na Ježíšovy rány, hledí na náš hřích a odpouští. Avšak Ježíš je přítomen také prostřednictvím církve, kterou poslal, aby pokračovala v Jeho poslání. Poslední Ježíšova slova k apoštolům tvoří příkaz odejít: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy.“ (Mt 28,19) Je to důrazný pokyn, není volitelný. Křesťanské společenství je společenstvím, které vychází, je na odchodu. Ba více: církev se zrodila na odchodu ... A staří a nemocní? Ti také, modlitbou a spojením s Ježíšovými ranami. Svým učedníkům misionářům Ježíš praví: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,20). Sami bez Ježíše nemůžeme činit nic!

pfž

Formace se sušickými kapucíny 10. 5. 2014

Začnu povzdechem – ač je nás plzeňských dvojnásobně více než sušických a o této obnově mluvíme již od ledna, sušičtí sportovním slangem „hráli přesilovku“ v Mrákově a v Plzni byly naše síly tak tak vyrovnány. Je škoda, že nejsme schopni se (jednou za rok!) sejít při společné obnově, a nezbývá než s vděčností přijmout, že ne všude tomu tak je. Také dlouho dopředu potvrzovaná návštěva ze Svatavy se nakonec nekonala a jen trojí duchovní doprovod bratří kapucínů dal našemu setkání katolický charakter a mohla být díky Otci Serafinovi sloužena mše svatá.

A teď již radostněji: zažili jsme krásný okamžik srdečného setkání dvou pamětnic - naší Jiřinky Křížkové a paní Alžběty Vondrašové, strážkyně odkazu Manky Římanky v domku č.p. 3 v Mrákově pod kostelem. Mohli jsme si s výkladem paní Vondrašové prohlédnout autentickou expozici věnovanou Mance a jejím neteřím, nádherné výšivky a další předměty ze života na Chodsku.

Při obědě v Dobřanech jsme překvapili personál restaurace společnou modlitbou před jídlem a požehnáním. Posilněni na těle jsme odjeli za duchovní posilou k nám do Františkánské. Dvě promluvy bratří kapucínů (vizte níže), dramatizace ze života sv. Františka v podání sušických amatérů (s Lubošovou kostýmově náročnou trojrolí), společné fotografování pod staronovým praporem plzeňských terciářů z roku 1923 (díky, Milane, za jeho úschovu!), společné sdílení při kávě, čaji, něčem pečeném či mazaném a s milými dárky sušických (svíčky z chráněné dílny) – tím vším jsme doputovali až ke společné adoraci a mši svaté v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Velmi děkuji všem, kteří různým způsobem spolupracovali na zdaru setkání (pomoc na faře, příprava občerstvení, zajištění kostela …).

Děkuji také sestře Jitce, která se pustila do nelehkého úkolu – tvoří sušickému společenství prapor. Bude předán zřejmě 4. 10. 2014,

kdy budou sušičtí skládat profesní sliby za přítomnosti budějovického Otce biskupa. Pán Bůh Ti, Jitko, zaplať. (jaš)

Bratr Romuald Jarolímek: O modlitbě pracujícího člověka

aneb Omni hora ora

Bratr Romuald v úvodu své duchovní promluvy zmínil, že řada lidí nemá čas na modlitbu, „protože jsou pracující lidé, a ne osoby zasvěcené“. Přesto se domnívá, že nás to nezbavuje odpovědnosti za posvěcení našich dnů. Dal nám 24 inspirací, jak žít s modlitbou dle nápisu ze slunečních hodin kapucínského kostela Panny Marie Andělské v Praze na Hradčanech „omni hora ora“ („každou hodinu modlitba“).

Během dne procházíme různými situacemi, i třeba jen ne příliš dlouhými, kdy je možné obrátit svou mysl k Bohu. Může to být: při vstávání, na WC, v koupelně, před jídlem, v dopravních prostředcích, ve stálé modlitbě (modlitba srdce), na začátku práce / školy, při mechanické práci, při chůzi do / ze schodů, při otvírání dveří, průběžném zpytování svědomí, duchovní četbě, na konci práce / při odchodu ze školy, při pohybu mezi lidmi, pohledu na kříž či kostel, setkání s lidskou smrtí, v dopravní zácpě a stání na červenou, v přírodě, při nějakém nedostatku, při úklidu a domácích pracích, při pohledu z okna (našeho těla), při modlitbě růžence, otčenáše či střelné modlitbě při každé příležitosti, při zpytování svědomí souhrnném a uléhání.

Úkolem této duchovní obnovy nebylo slovy bratra Romualda „… dozvědět se něco nového, světoborného, ale oprášit věci staré, známé, povzbudit se novou nadějí, dodat si odvahu přece jen to se sebou vyzkoušet ještě znova, pokusit se načerpat nové síly pro trpělivost, vytrvalost a věrnost v našem každodenním životě.“ Romualdova slova nás k této cestě opět přivedla. Zaplať Pán Bůh!

Pozn.: zájemci o celý text promluvy si ji u mě nebo u Luboše mohou vyzvednout, dají-li nám vědět, abychom ho nakopírovali. (jaš)

Bratr Serafin Beníček: Svátost eucharistie aneb Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lk 24,32)

Bratr Serafin k nám promluvil dvakrát, poprvé ve farním sále, podruhé v homilii v kostele.

Z první promluvy uvádím pár zachycených myšlenek:

Není slavení mše pro nás jen rutinou? ♫ Příběh emauzských učedníků si můžeme rozdělit na pět částí, zachycuje posun od nevole k přijetí, od kamenného srdce k srdci hořícímu. ♫ První část příběhu vyjadřuje lítost. „Tolik jsme doufali, že on je to.“ Smutní, ohnutí, s hlavou skloněnou ztratili emauzští učedníci cíl, všechno zmizelo. Cizinec z Nazareta dal všemu novost a teď už tu není. Prožívají ztracenost, ztrátu … to je naše bolest – ztráta z velkého výběru možností, rodiny, fyzické síly, zklamání … ♫ Katolíci se často stavějí do role, že vše zvládnou, ale spoléhají více na vlastní sílu než na Boha ♫ Musíme se otevřít Pánu, pustit ho do své ztráty, bolesti. ♫ Je třeba se posunout od lítosti k vděčnosti. Nikdo neunikne ztrátám – měli jsme jiné plány, ztratili jsme své sny, své bohatství hmotné i nehmotné, ztratili jsme živou víru, že život má smysl. Kázeň nepomůže, nepřináší radost. ♫ Vzpomínáme na dobu, kdy nám byl Ježíš blízký, a nyní ho nepociťujeme, stal se pro nás cizincem. Často se pak uchylujeme k jiným činnostem. ♫ Ne vždy se to týká nás samých, ale třeba našich souputníků. ♫ Na začátku mše litujme svých hříchů, ale také svých ztrát. ♫ Pláč je vnitřní dotek Ducha svatého. Františkáni často pláčou. Ale řada lidí má uvnitř „betonovou desku“. Otevřenost Bohu rovná se otevřenosti člověku. Sáhneme si na Pána dotekem jiného člověka. Potřebujeme dotyk, něhu, laskavost …, potřebujeme prostor k vyjádření našich emocí. ♫ Své ztráty nemůžeme zahnat činností. Prožijme svoji lítost, každé truchlení má své dno, není nekonečné. Není-li pláč, bojíme se té laviny, která může spadnout. Musíme jít k bolavé pravdě a naší zlomenosti. Musíme si bolest „vychutnat“, neutíkat od ní. ♫ Vžijme se do představy, že Maria odloží dítě a vezme do náručí nás. ♫ Nechme bolest doznívat. Ježíš říká: „Blahoslavení plačící …“ a nechává své emauzské učedníky vypovídat. ♫ V naší opravdové lítosti se skrývá dar, požehnání, uprostřed bolesti je skryté semínko. Po noci přichází den. ♫ k eucharistii přicházíme se svými smutky a ztrátami. ♫ Když v nás trápení zůstane, změní se v zášť, zlobu, hořkost … a s tím přichází nechuť k modlitbě. ♫ Zášť je studený hněv. Pozná se podle toho, jak mluvíme o lidech, které nemáme rádi. Jednáme s podezřením a strachem. ♫ Eucharistie je jinou volbou – místo zášti vděčnost. Snaha porozumět sobě. Co získám skrze své trápení? Slzy lítosti mohou obměkčit mé srdce, dojdeme k poznání života jako daru. ♫ Pane, smiluj se, dej mi prosím kající srdce. ♫ Lidská zlomenost není osudovou nemocí.

jaš

FRANTIŠKÁNSKÁ BRATRSKOST

(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948; Hlava dvanáctá, str. 187 – 199)

Veselost sv. Františka a pocit štěstí v Bohu byl následek neobyčejné lásky k lidem, z poslušnosti Kristova rozkazu: „Vy všichni jste bratři.“ (Mat 23,8) Slova jako „mnich“, „mnišský řád“, „mnišská řehole“ nahradil František slovy bratři, bratrstvo, řád bratří, řehole pro bratry. Tomáš z Celana stále opakuje: „Sv. František napomínal všechny k lásce, k vlídnosti a bratrské důvěrnosti ...“ František radil: „Jsme synové jedné matky ... bratři ať si navzájem slouží a vespolek se milují, jako nás miluje Kristus ... Nikdo z bratří nečiň druhému, ani nemluv zlého ... nepřete se mezi sebou ... nebuďte zlostní ... neodsuzujte ... nehledejte chyby druhých ... nezáviďte bratřím milosti a úspěchy ...“

Vedl je k tomu, aby celý řád splynul v jednu rodinu. Nejvíce ze všeho si ošklivil ty, kteří napadali čest a dobré jméno spolubratrovo. Říkával, že na jazyku mají jed. Vyhýbal se donašečům, které nazýval kousavými blechami. Tak se stalo, že za jeho časů vypověděli bratři boj pomluvě a nactiutrhání. Františkův ideál o bratrskosti nebyl samozřejmě vždy uskutečňován. Kde jsou lidé, jsou i lidské slabosti.

Celkově však lze říci, že za jeho života byla františkánská rodina známa roztomilou bratrskostí. Všichni žili pro jednoho a jeden zase pro všechny. Bylo to proto, že sv. František sám svítil všem ostatním nejkrásnějším příkladem lásky. Každého se ujímal, vychovával ho a staral se o něho. Kromě svého času, své síly a svého srdce dával každému ještě ustavičnou modlitbu.

Je třeba zdůraznit, že zvláštní lásku měl k nemocným bratřím, k zarmouceným a chybujícím. Směli jíst vše, v domech měli nejlepší místo. Ještě srdečnější účast projevoval bratřím, kteří duševně trpěli. „Mám tě nyní více rád, že jsi pokoušen, a čím větší bude tvé pokušení, tím více si buď jist mojí láskou ... Jenom toho staví Pán do těžkého boje, u něhož nalézá vyzkoušenou sílu.“

Nejvíce ho dojímalo neštěstí bratří chybujících. Káral je, ale vždy svá napomenutí spojoval s nevyčerpatelnou trpělivostí a láskou. Jednomu z ministrů napsal: „Jestliže bratr zhřeší, ať nikdy od tebe neodchází, aniž mu prokážeš milosrdenství ... Prokaž mu více lásky nežli mně.“

Když se vzdal vedení řádu, odevzdal jej ministrům a modlil se za ministry: „Budou skládat počet v den soudu, jestliže některý bratr zahyne jejich nedbalostí.“

Bratři měli milovat i nepřátele. Jednou poslal s darem jídla bratry k loupeživé bandě. Zločince překvapila františkánská pokora a laskavost tak, že začali činit pokání, nosili k poustevně dříví a později někteří z nich vstoupili do řádu.

• Co bylo příčinou toho, že za života sv. Františka byl řád jednou rodinou?

• Co pro rodinnou atmosféru v řádu můžeme udělat dnes my?

lfk

Formace k františkánskému přátelství

Jen přátelství uzavřená z dobré vůle jsou trvanlivá a zaslouží si být označena jako přátelství. Přátelství vyžaduje shodu ve všech svatých i světských věcech, spojenou s dobrou vůlí a náklonnosti. Důležitá je také vzájemná upřímnost, důvěra a schopnost empatie; přátelé se svým protějškům mohou svěřit se svými pocity a názory bez strachu, že by za ně byli odsuzováni. V přátelství je také běžná vzájemná nezištná pomoc a touha trávit se svým protějškem co nejvíce času.

Výše uvedená slova nám připomínají přátelství mezi apoštoly Ježíšovými, mezi řeholními bratry a sestrami a také přátelství vznikající v Sekulárním řádu.

Proč Bůh povolal do místních bratrských společenství tak různorodé povahy, osobnosti z různých sociálních vrstev a různého vzdělání? Možná abychom se učili bratrství už nyní, na zemi.

Co pozitivně ovlivňuje vznik bratrství (přátelství) v našich MBS? Asi je to naše rozhodnutí být opravdovými bratry, rozhodnutí sloužit druhým, obětovat se jim, jako se obětoval za nás Ježíš.

Jak souvisí s bratrstvím trvalá formace?

Na výuku bratrství v místních bratrských společenstvích by mělo mít vliv radikálně pojímané evengelium, naše řehole a Konstituce, příklad života sv. Františka. Bratrskou náklonnost významně ovlivňuje pomoc současných duchovních asistentů, kteří promýšlí naše místní potřeby. (čl. 90/1 Konstitucí: Hlavní úlohou asistenta je předávat františkánskou spiritualitu a spolupracovat při počáteční a stále formaci bratří a sester.)

Můžeme si položit otázky:

• Kolik času bychom měli věnovat na našich společenstvích trvalé formaci profesních členů? Jaká společná témata bychom měli vybírat k vzájemnému obohacování? Modlitební skupinka MBS (schází se první čtvrtek v měsíci) probírala minulý církevní rok knihu Ideály sv. Františka od Mons. Dr. H. Feldera. Jaké téma navrhujete probírat od září? Jaká témata navrhujete pro krátké formace na setkání celého společenství (třetí čtvrtek v měsíci)?

• Jaká formační témata byste očekávali na formačních seminářích v Brně (jaro a podzim) a témata otiskovaná ve Zpravodaji Národního společenství? Formace bude námětem kapituly SFŘ v červnu roku 2015 a již dnes máte možnost říci k náplni formací svůj názor. Hlavní diskuze o formaci bude v lednu 2015 na setkání ministrů MBS v Brně.

Hlavním námětem k prohlubování bratrství - přátelství však zůstává to, zda se dostatečně mezi sebou známe, zda máme prostor pro vzájemné poklidné sdílení svých radostí či starostí, abychom se mohli za sebe vzájemně konkrétně modlit. Příliš mnoho duchovních programů, formací může nakonec zabránit tomu, že budeme opravdovou františkánskou rodinou pro časy dobré i zlé. Co pro to můžeme udělat, ponechávám jako téma k dlouhodobé diskuzi a k podnětům od Ducha svatého. Prosím o vaše podněty a nápady. (lfk)

Májová mše

u kyjovské kaple

11. 5. 2014

V neděli odpoledne se několik z nás sešlo spolu s dalšími věřícím z Plzeňska u lesní mariánské kaple v Kyjově (o kapli a její obnově jsme se podrobněji zmiňovali v předchozím čísle TL).

Mons. Emil Soukup sloužil tradiční poutní mši a májovou pobožnost, hudebně jej doprovázela schola z Města Touškova. Počasí nám přálo a mše pod širým nebem byla pro mnohé z nás silným zážitkem.

Ještě jednou velkou poděkování bratru Vašku Ptákovi za jeho podíl při záchraně kaple. Nelze zapomenout ani na jeho manželku Jindřišku, která mu v té náročné službě byla (a je stále) velkou oporou.

jaš 

Pouť žen na Svatou Horu za rodiny

Každoročně se zúčastňuji poutě žen na Svatou Horu za rodiny. Letošní se konala 9. a 10. května. Vyjíždíme v pátek odpoledne vlakem do Jinců, odtud jdeme pěšky do Hluboše na faru. Jdeme pěšky lesní cestou zhruba 6 kilometrů při modlitbě růžence. Cestou pozorujeme krásy májové přírody. Na faře se občerstvíme zásobami z domova a přespíme. Druhý den po osmé hodině ranní putujeme dál. Znovu při modlitbě růžence a zastavením u kapličky Panny Marie, kde zpíváme litanie. Kolem jedenácté po zdolání 12 kilometrů jsme u cíle – u Panny Marie Svatohorské. Zde nám slouží bratři františkáni mši svatou a máme možnost společného oběda v  prostorách bratří redemptoristů.

Pak odjíždíme zpět do Plzně. Letos se nás zúčastnilo celkem 8, z toho 6 žen a 2 bratři františkáni, Dominik a Didak. Sešli jsme se z různých farností i ženy různého věku, přesto jsme vytvořili hezké společenství.

Deo Gratias. (jap)

SLAVÍME v červnu - září 2014

PROFESE:

10.6. Pavel Václav Polívka  a Jitka Anežka Polívková (1984) - 30 let

24.6. Marie Consolata Lhotová (2003)

Marie Františka Krýslová (23. 7. 1977)

Jana Anežka Pachnerová (15. 9. 2011)

Pavla Františka a Karel František Ženíškovi (17. 9. 1985)

Zdeněk Maxmilián a Dagmar Alžběta Frundlovi (17. 9. 2009)

NAROZENINY:

9.6. Anna Ludmila Srbová (1941)

13.6. Luboš František Kolafa  (1954) - 60 let

13.6. Libuše Antonie Schodlbauerová (1980)

20.6. Miroslav Šimon Němec (1938)

26.6. Dagmar Alžběta Frundlová  (1974) - 40 let

Libuše Antonie Světlíková (2. 7. 1925)

Karel František Ženíšek (2. 7. 1946)

Václav František Pták (9. 7. 1928)

Ing. Oldřich Prokop Rosůlek (12. 7. 1941)

Anna Pavla Kroyová (17. 7. 1930)

Věra Františka Lodrová (23. 7. 1929)

Milan Ludvík Kučera (9. 8. 1946)

MUDr. Jiřina Benigna Křížková (21. 8. 1925)

Mgr.Jaroslav Antonín Šedivý (22. 8. 1961)

Ludmila Blanka Škodová (12. 9. 1932)

Přejeme hojnost Božího požehnání!

Všem sestrám a bratřím přejeme požehnané letní dny a dostatek příležitostí k duchovní i tělesné obnově. A pokud se budete v létě věnovat i domácímu, chalupářskému či chatařskému kutilství, vězte, že „Titanic zkonstruovali profesionálové, zatímco archu Noemovu postavil amatér!“ Tak s chutí do toho!

Redakční rada: P. Daniel Dominik Valer OFM, Pavla Františka Ženíšková, Karel František Ženíšek, Luboš František Kolafa, Milan Ludvík Kučera, Jana Anežka Pachnerová, Jaroslav Antonín Šedivý.