16. kapitola
Thrallovi se úspěšně podařilo dostat do tří táboru a osvobodit je. Po prvním útěku byla samozřejmě v táborech posílena ostraha. Ale strážní byli stále laxní a vojáci, kteří se o Thralla „zajímali“, od něj očividně neočekávali žádné potíže.
Během bitvy ve třetím táboře ho však poznali. Moment překvapení tak zmizel a po rozhovoru s Hellscreamem a Doomhammerem bylo rozhodnuto, že by bylo pro Thralla příliš riskantní pokračovat v roli předstíraného vězně.
„To tvůj duch nás vyburcoval, příteli. Nemůžeš se dál vystavovat takovému nebezpečí.“ řekl Hellscream. Jeho oči planuly tím, co Thrall už znal jako démonický plamen.
„Nemůžu sedět v bezpečí daleko od místa, kde se někdo jiný bude vystavovat nebezpečí, před kterým se já ukrývám,“ odpověděl Thrall.
„To po tobě nikdo nechce,“ řekl Doomhammer. „Ale taktika, kterou jsme vymysleli, začala být příliš nebezpečná.“
„Lidé mluví.“ řekl Thrall a vzpomněl si na klepy a fámy, které slýchával na cvičišti. Jeho lidští druhové ho měli za příliš hloupého, než aby pochopil, o čem se baví, a klidně mluvili i v jeho přítomnosti. Ta vzpomínka ho stále ještě pobuřovala, ale nyní byl za tu zkušenost rád. „Orkové v ostatních táborech se nemohou nedozvědět, jak jsme osvobodili ostatní tři. I když třeba nebudou mít zájem poslouchat, budou vědět, že se něco děje. Třebaže tam fyzicky nebudu, abych jim řekl o šamanství, můžeme doufat, že se k nim naše poselství nějak dostalo. Doufejme, že jakmile bude cesta ven volná, sami vyrazí směrem ke svobodě.“
A tak se i stalo. Čtvrtý tábor byl přecpaný ozbrojenými strážemi, ale živly stále přicházely Thrallovi na pomoc, když je o ni požádal. To ho stále víc přesvědčovalo, že dělá správnou a spravedlivou věc. neboť jinak by živly jeho prosbám jistě nevyhověly. Nyní bylo těžší zničit hradby a bojovat se strážemi a mnoho Doomhammerových nejlepších válečníků přišlo o život. Ale orkové uvěznění za těmi studenými zdmi horlivé odpovídali a hrnuli se ven snad ještě dřív. než se Doomhammer s vojáky stačil připravit.
Nová Horda rostla téměř každým dnem. V tuto roční dobu byl lov snadný a Doomhammerovi následovníci netrpěli hladem. Když se Thrall doslechl o skupině orků, která se na vlastní pěst rozhodla vyplundrovat jedno z odlehlejších měst. rozzuřil se. Obzvláště když se dozvěděl, že bylo zabito mnoho neozbrojených lidí.
Dozvěděl se. kdo celému tomu podniku velel, a ještě tu noc vpochodoval do jeho tábora, chytil odpovědného orka pod krkem a mrštil jím o zem.
„Nejsme žádní řeznici!“ zařval Thrall. „Bojujeme, abychom osvobodili své zajaté bratry, a našimi nepřáteli jsou ozbrojení vojáci, ne kojící matky a jejich děti!“
Ork začal protestovat a Thrall ho udeřil hřbetem ruky. Ork odlétl stranou a z úst mu tekla krev.
„Les je plný vysoké a zajíců! Z každého tábora, který osvobodíme, máme dost jídla! Nemusíme terorizovat lidi, kteří nás nijak neohrožují, jen pro své potěšení. Budeš bojovat, až ti řeknu, že máš, a jestli ještě nějaký ork ublíží neozbrojenému člověku, nebudu znát slitování. Je ti to jasné?“
Ork přikývl. Pohledy všech kolem jeho ohně byly upřeny na Thralla a všichni orkové do jednoho souhlasné přikyvovali.
Thrall se poněkud uklidnil. „Tohle je chování staré Hordy vedené temnými černokněžníky, které náš lid nezajímal. Proto jste skončili v internačních táborech, proto jste propadli nicotě, protože vás opustili démoni, jejichž energie vás prve línala vpřed. Chci. abychom nebyli svázáni poutem s nikým kromě sebe samých. Tohle nás kdysi skoro zničilo. Budeme svobodní, o tom není pochyb. Ale budeme svobodni, abychom byli tím, čím skutečně jsme. A my jsme daleko, daleko víc než jen obyčejnou rasou tvorů, kteří neznají nic než zabíjení lidí. To, co bylo, je dávno pryč. Nyní bojujeme jako hrdí válečníci, ne jako zákeřní a bezohlední zabijáci. Na zabití dítěte nemůže být nikdo hrdý.“
Otočil se a odešel. Za ním bylo ticho. Pak uslyšel ve tmě dunivý smích a spatřil Doomhammera. „Vydal ses po klikaté cestě,“ řekl velký náčelník. „Mají v krvi touhu zabíjet.“
„Tomu nevěřím.“ řekl Thrall. „Věřím, že jsme kdysi bývalí šlechetnými válečníky a že zabijáky z nás udělali démoni. Udělali z nás svoje loutky a společně s těmi, kdo nás zradili, tahali za provázky.“
„Je… to strašlivý tanec,“ ozval se Hellscreamův hlas, tak tichý a slabý, že ho Thrall téměř nepoznal. „Být takhle využíván. Moc, kterou dávají… je jako ten nejsladší med, nejšťavnatější maso. Máš štěstí, že ses nikdy z téhle studny nenapil, Thralle. A žít pak najednou bez ní, je skoro… nesnesitelné.“ Zachvěl se.
Thrall Hellscreamovi položil ruku na rameno. „A ty tomu přeci odoláváš, statečný.“ řekl. „Má odvaha je v porovnání s tvou nic.“
Hellscreamovy rudé oči ve tmě zaplály a v jejich pekelném rudém světle Thrall viděl, jak se Grom usmál.
Bylo to pár hodin před úsvitem, když nová Horda vedená Doomhammerem, Hellscreamem a Thrallem obklíčila pátý tábor.
Zvědové se vrátili. „Stráže jsou pozorné.“ řekli Doomhammerovi. „Na hradbách je jich víc než dvakrát tolik, co obvykle. Zapálily mnoho ohňů. aby i jejich špatné oči viděly.“
„A jsou úplňky,“ řekl Doomhammer. když zvedl hlavu a zadíval se na zářící stříbrný a zelenomodrý kotouč. „Bílá Paní a Modré Dítě dnes nejsou našimi přáteli.“
„Nemůžeme čekat další dva týdny.“ řekl Hellscream. „Horda dychtí po bitvě a my musíme udeřit, dokud jsou ještě silní a vzdorují nemoci démonů.“
Doomhammer přikývl, přestože se stále tvářil znepokojeně. Pak řekl zvědům: „Viděli jste nějaké známky toho, že by čekali útok?“ Thrall věděl, že jednou už jim musí štěstí dojít. Dávali si pozor, aby nevybíraly tábory v nějakém systematickém pořadí. Lidé tak nemohou tušit, na který další zaútočí, a posílit jeho obranu. Ale Thrall znal Blackmoora a věděl, že střetnutí s ním bude nevyhnutelné.
I když si myšlenku na čestný souboj s Blackmoorem doslova hýčkal, věděl, co to bude znamenat pro ostatní. Jen kvůli nim doufal, že se to nestane dnes.
Zvědové zakroutili hlavami.
„Takže jedeme,“ řekl Doomhammer a zelená vlna se pomalu začala valit přes kopec dolů k táboru.
Už byli téměř u něj. když se brány otevřely a z nich vyrazily tucty ozbrojených mužů na koních. Thrall spatřil na vlajce černého jestřába na rudozlatém pozadí a věděl, že den, na který se těšil a zároveň se ho bál, konečně nadešel.
Vzduch proťal Hellscreamův válečný pokřik a téměř v sobě utopil řev lidí i dupot kopyt jejich koní. Spíše než že by se Horda zalekla síly svého nepřítele, jako by ožila a těšila se na nadcházející bitvu.
I Thrall zaklonil hlavu a zavyl svůj válečný pokřik.
Útočníci byli příliš blízko, než aby Thrall stihl zavolat na pomoc blesky a zemětřesení, nicméně mohl poprosit o pomoc jiné. Nehledě na téměř nezvladatelnou touhu vrhnout se do bitvy a bojovat muž proti muži se držel zpátky. Na to byl čas, teprve až udělá vše, co je v jeho silách, aby se štěstěna přiklonila na stranu orků.
Zavřel oči, zapřel se pevně nohama do vlhké trávy a zavolal Ducha Divočiny. V mysli uviděl velkého bílého koně. Ducha všech koní, a předal mu svou prosbu.
Lidé používají tvé děti, aby nás zabili. Tím jsou i ony v nebezpečí. Kdyby koně shodili své jezdce ze sedel, mohli by utéct do bezpečí. Požádáš je o to?
Velký kůň zvažoval. Tyhle děti jsou vycvičené, aby bojovaly. Nebojí se kopí ani mečů.
Ale není nutné, aby dnes zemřely. Snažíme se jen osvobodit svůj lid. Je to spravedlivá věc a nestojí za jejich smrt.
Velký duch znovu přemýšlel nad Thrallovými slovy. Nakonec kývnul velkou bílou hlavou.
Uprostřed bitevního pole se rozhostil ještě větší zmatek, neboť všichni koně se najednou začali válet po zemi nebo vyhazovat, až jejich jezdci buď spadli, nebo sami seskočili a snažili se dostat z jejích dosahu. Někteří se snažili zůstat v sedle, ale to bylo nemožné.
Nyní byl čas vyhledat Ducha Země. Thrall si v duchu představil kořeny stromů z lesa obklopujícího tábor. Představil si, jak rostou, prodlužují se a derou se z hlíny ven. Stromy, jež jste nám poskytly útočiště… pomůžete nám i nyní?
Ano, ozvala se mu v hlavě odpověď. Thrall otevřel oči a zíral do tmy. Dokonce i s tak skvělým zrakem, schopným vidět i v noci, bylo obtížné rozeznat, co přesně se děje, nakonec to ale poznal.
Z udusané země hned za zdmi tábora vyrůstaly kořeny. Neuvěřitelně rychle obtáčely muže, kteří prve spadli z koní, a znehybňovaly je stejně jako kdysi sítě lidí bezmocné orky. Thrall s potěšením zjistil, že orkové bezmocné muže nezabíjejí. Místo toho se obraceli proti dalším protivníkům a tlačili se zpět do tábora.
Z toho najednou vyrazil další oddíl vojáků, tentokrát pěších. Stromy už podruhé své kořeny neposlaly; poskytly už orkům všechnu pomoc, které byly schopny. Bez ohledu na své zklamání jim Thrall poděkoval a uvažoval, co by mohl udělat dál.
Rozhodl se, že jako šaman už udělal vše, co bylo v jeho silách. Bylo načase začít se chovat jako válečník. Uchopil svůj obrovský obouruční meč a rozběhl se z kopce na pomoc svým bratrům.
Lord Karramyn Langston se nikdy v životě tak nebál.
Během minulého konfliktu mezi lidmi a orky byl ještě příliš mladý, než aby se zúčastnil nějaké bitvy, a tak jen visel na rtech svému idolu, lordu Blackmoorovi. Blackmoore popisoval boj tak, že se zdál být jednoduchý jako hon na zvěř v lesíku nedaleko Durnholdu, až na to, že lov nebyl tak vzrušující. Neřekl už nic o výkřicích a řevu drásajícím uši, pachu krve. moči a výkalů i samotných orků, ani o tisících obrazech útočících na jeho oči každou sekundou. Ne, bitvu s orky mu popisoval jako procházku růžovým sadem která spíš člověka připravila na horkou koupel a společnost dychtivých žen.
Měli na své straně moment překvapení. Byli na ta zelená monstra připravení. Co se stalo? Proč všichni koně, do jednoho perfektně vycvičená zvířata, najednou shazovali všechny jezdce? Jaká podlá kouzla ovládala zemi, že z ní vystřelovaly nesčetné paže. které chytaly ty, kdo padli na zem? A odkud se brali ti strašliví bílí vlci a jak věděli, na koho zaútočit?
Langston nedostal na žádnou ze svých otázek odpověď. Údajně byl ve velení jednotky, ale jakýkoli pocit kontroly, který snad prve měl. zmizel společně s koleny vyrůstajícími ze země. Nyní už muže ovládla panika a bitevní pole se naplnilo zvuky mečů narážejících na štíty nebo trhajících lidská těla a smrtelnými výkřiky.
Ani on sám nevěděl, s kým bojuje. Bylo příliš tma a on jen zuřivě máchal mečem kolem sebe a křičel. Občas se jeho meč zakousl do masa, ale většinou jen slyšel, jak sviští vzduchem. Poháněla ho jen čistá hrůza a kdesi hluboko uvnitř sám žasl, že má ještě sílu k další ráně.
Jeho rukou otřásla strašlivá rána do štítu. Spíš zázrakem se mu podařilo udržet štít zvednutý, takže odrazil i druhou ránu tvora neuvěřitelné vysokého a silného. Na zlomek sekundy se Langstonovy oči střetly s pohledem útočníka a on jen v šoku otevřel ústa.
„Thralle!“ vykřikl.
Ork vyvalil oči, když ho poznal, a hned je zase přimhouřil vztekem. Langston viděl, jak proti němu letí obrovská zelená pěst, a pak už nic.
Thralla životy Langstonových mužů nezajímaly. Stáli mezi ním a osvobozením uvězněných orků. Střetli se v otevřeném čestném souboji a jestli zemřou, byl to jejich osud. Langstona však chtěl živého.
Dobře si pamatoval na ten malý Blackmoorův stín.
Langston nikdy moc nemluvil, jen podlézavě vzhlížel k Blackmoorovi a shlížel na Thralla s pohrdáním a výsměchem. Thrall však věděl, že jeho nepříteli nebyl nikdo blíž než tenhle ničemný, slabomyslný muž, a přestože si to nezasloužil. Thrall se postará, aby tuhle bitvu přežil.
Hodil si bezvládné mužovo tělo přes rameno a klestil si cestu proti proudu pokračující bitvy. Rychle vběhl pod stromy a hodil Langstona na zem pod starý dub, jako by nebyl víc než jen pytel brambor. Pak mu svázal ruce vlastním šátkem. Hlídej ho. než se vrátím, řekl starému dubu. Jako odpověď se obrovské kořeny stromu ne příliš jemně obtočily kolem Langstonova ležícího těla.
Thrall se otočil a spěchal zpátky do bitvy. Osvobozeni obvykle proběhlo s neuvěřitelnou rychlosti, tentokrát však ne. Když se Thrall znovu přidal ke svým druhům, boj ještě zuřil a zdálo se, že tomu tak snad bude navěky. Uvěznění orkové však dělali vše možné. aby se dostali na svobodu. V jednu chvíli se Thrall probojoval lidskými liniemi a začal prohledávat tábor. Našel několik orků. kteří se ještě krčili v tmavých koutech. Nejprve se před ním snažili schovat a pro Thralla bylo s krví ještě vařící z bitvy obtížné mluvit na ně jemně. Nicméně se mu podařilo přemluvit všechny, aby šli s ním a probojovali si cestu ke svobodě hustým davem bojujících vojáků.
Když si byl konečně jistý, že všichni zajatci jsou volní, vrátil se, aby pomohl bojujícím. Viděl Hellscreama. který sám bojoval se sílou a vášní démona. Ale kde byl Doomhammer? Obrovský náčelník v tuhle chvíli už většinou velel k ústupu, aby se orkové mohli přeskupit, postarat o raněné a naplánovat další útok.
Byla to krvavá bitva a až příliš mnoho jeho bratrů a sester leželo mrtvých nebo umírajících na zemi. Thrall, jako velitelův zástupce, vzal odpovědnost na sebe a zařval: „Ústup! Ústup!“
Zachváceni krvežíznivostí ho mnozí vůbec neslyšeli. Thrall běhal od jednoho k druhému, odrážel útoky a řval slovo, které orkové neměli nikdy rádi, ale které bylo nutné, pokud chtěli přežít. „Ústup! Ústup!“
Jeho řev nakonec pronikl i ulitou krvežíznivostí a orkové se s poslední ránou otočili a stahovali se z blízkosti tábora do bezpečí. Mnoho rytířů, neboť to evidentně byli rytíři, se je vydalo pronásledovat. Thrall čekal a křičel: „Běžte! Běžte!“ Orkové byli větší, silnější a rychlejší než lidé. a když poslední z nich vyběhl na kopec, kde na něj čekala svoboda. Thrall se otočil, zabořil nohy hluboko do bláta, které ještě před několika okamžiky bylo pevnou půdou, a zavolal naposledy Ducha Země.
Země odpověděla. Půda pod táborem se začala třást a ze samotného středu vyletovaly malé kameny. Země se před Thrallovýma očima rozevřela a zdvihla, takže se silná kamenná zeď ohraničující tábor rozdrolila na malé kousky. K Thrallovým uším dolehl řev. Tentokrát už ne válečný pokřik, ale výkřiky neskrývané hrůzy. Ubránil se pocitu lítosti. Tihle rytíři tu byli na Blackmoorův rozkaz. Bylo velmi pravděpodobné, že měli nařízeno zabít co možná nejvíce orků a chytit Thralla, aby se mohl opět stát jeho otrokem. Rozhodli se tyto příkazy vykonat, a za to zaplatí životem.
Země vybuchla. Řev se utopil ve strašlivém rámusu hroutících se budov a padajícího kamene. A pak. téměř stejně rychle, jako se objevil, všechen hluk ustal. Thrall stál a díval se na hromadu suti, která ještě před chvílí byla internačním táborem pro jeho lid. Z pod sutin se ozývaly ojedinělé výkřiky bolesti, ale Thrall se proti nim obrnil. I jeho vlastní orkové byli zraněni a křičeli bolestí. Musí pomoci jím.
Obětoval ještě chvíli, aby zavřel oči a vyjádřil vděčnost Zemi, a pak rychle spěchal na místo, kde se shromažďoval jeho lid.
Taille část byla vždy chaotická, ale dnes se zdálo, že všude je ještě větší zmatek než obvykle. Už když vybíhal na kopec, spěchal mu Hellscream naproti.
„Doomhammer.“ oddychoval prudce. „Měl by sis pospíšit.“
Thrallovi se sevřel žaludek. Doomhammer ne. Ten přece nemohl být v nebezpečí… běžel za Hellscreamem, který ho provedl zástupem cosi drmolících orků k místu, kde ležel pod stromem na boku položený Ogrim Doomhammer.
Thrall hrůzou zatajil dech. Z Doomhammerových širokých zad trčel kus kopí nejméně půl metru dlouhý. Thrall chvíli nebyl schopen slova, zatímco se dva náčelníkovi osobní pomocnici snažili sundat ze svého pána zbroj. Thrall konečně uviděl, že pod černým kyrysem trčí vepředu zkrvavený lesknoucí se hrot. Kopí zasáhlo Doomhammera s takovou silou, že mu prošlo celým tělem a udělalo do jeho zbroje zevnitř důlek.
Vedle Doomhammera klečel Drek'Thar, který teď obrátil své slepé oči směrem k Thrallovi. Neznatelně zavrtěl hlavou, vstal a o krok ustoupil.
Thrallovi v uších hučela krev a jen jakoby vzdáleně slyšel, jak velký náčelník volá jeho jméno. Naprosto v šoku si Thrall klekl vedle Doomhammera.
„Byla to zákeřná rána.“ zasípal Doomhammer. „Dostal mě zezadu.“
„Můj pane.“ řekl Thrall zdrcené. Doomhammer ho však mávnutím ruky utišil.
„Potřebuji tvou pomoc. Thralle. Ve dvou věcech. Musíš dokončit, co jsme začali. Kdysi jsem vedl Hordu. Není nu souzeno vést ji znovu.“ Tvář se mu zkřivila, zachvěl se a pokračoval. „Ty jsi nyní náčelník. Thralle, synu Durotanův. Budeš nosit mou zbroj i mé kladivo.“
Doomhammer k Thrallovi natáhl zkrvavenou ruku a ten ji sevřel ve svých. „Víš, co máš dělat. Máš je teď na starosti. Nemohl jsem… doufat v lepšího následníka. Tvůj otec by byl pyšný… pomoz mi…“
Třesoucíma se rukama pomohl Thrall dvěma mladším orkům sundat kus po kusu zbroj, kterou měli odjakživa všichni spojenu s Ogrimem Doomhammerem. Kopí, které ještě stále trčelo z Ogrimových zad, jim však nedovolilo zbytek zbroje sundat.
„To je ta druhá věc.“ zavrčel Doomhammer. Kolem padlého hrdiny se shromažďovali orkové a přicházelo jich čím dál víc. „Už takhle je to ostuda umřít rukou zbabělce.“ řekl. „Neodejdu z tohoto světa s kusem lidské zrady v těle.“ Jednou rukou při tom ukázal na hrot kopí. Prsty se mu chvěly slabostí a ruka bezvládné padla. „Zkoušel jsem si to vyndat sám, ale nemám sílu… Rychle, Thralle. Udělej to pro mě.“
Thrall měl pocit, jako by mu neviditelná ruka svírala hruď. Přikývl. Překonal vědomí bolesti, kterou, jak věděl, bude muset svému příteli a rádci způsobit, sevřel prsty kolem vyčnívajícího hrotu a zatlačil ho do Doomhammerova těla.
Doomhammer zařval zlostí i bolestí. „Tahej!“ vykřikl.
Thrall zavřel oči a zatáhl. Krví nasáklé dřevo o několik decimetrů povylezlo. Výkřik, který Doomhammer vydal, Thrallovi málem zlomil srdce.
„Ještě!“ vykřikl válečník. Thrall se zhluboka nadechl a zatáhl s jediným cílem vytáhnout tentokrát už celý zbytek kopí. Vytrhl ho s takovou prudkostí, že se sám svalil na záda.
Ze smrtelné rány v Doomhammerově břichu nyní volně vytékala tmavě rudá krev. Hellscream stojící vedle Thralla zašeptal: „Viděl jsem, jak se to stalo. Těsně před tím, než jsi přinutil koně shodit jezdce. Bojoval sám s osmi lidmi, všichni na koních. Byla to ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy viděl.“
Thrall mlčky přikývl a znovu si klekl vedle Doomhammera. „Velký veliteli,“ zašeptal Thrall, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Bojím se, že nejsem hoden nosit vaši zbroj a vaši zbraň.“
„Není nikoho, kdo by byl hoden víc,“ řekl Doomhammer měkkým, ale slabým hlasem. „Povedeš je… k vítězství- a přivedeš je… k míru…“
Jeho oči se zavřely a Doomhammer se zhroutil Thrallovi do náruče. Ten ho zachytil a dlouho držel perně přitisknutého k sobě. Na rameni ucítil něčí ruku. Byl to Drek'Thar. který ho následně chytil pod paží a pomohl mu vstát.
„Dívají se,“ řekl Drek'Thar Thrallovi a mluvil velice tiše a přívětivě. „Nesmí ztratit víru. Musíš si tu zbroj nasadit lined a ukázat jim, že mají nového náčelníka.“
„Pane,“ řekl jeden z orků, který zaslechl Drek'Tharova slova, „ta zbroj…“ Nasucho polkl. „Ta zbroj je zničená, budeme ji muset vyměnit.“
„Ne,“ řekl Thrall. „Nebudeme. Do další bitvy ji dáte dohromady, ale ten kyrys si nechám, abych uctil památku Ogrima Doomhammera, který položil život za svůj lid.“
Postavil se a nechal si zbroj nasadit. V duchu truchlil, ale navenek ukázal jen odhodlanou tvář. Dav kolem něj ho pozoroval, tiše a uctivě. Drek'Tharova rada byla namístě, přesně tohle musel udělat. Sklonil se, zvedl obrovské válečné kladivo a zamával jím nad hlavou.
„Ogrim Doomhammer mě jmenoval náčelníkem.“ zavolal. „Netoužil jsem po takovém titulu, ale nemám na vybranou. Byl jsem jmenován a poslechnu. Kdo půjde se mnou a pomůže mi dovést náš lid ke svobodě?!“
Ozval se řev, nefalšovaný a plný žalu ze smrti velitele. Přesto však v něm byla i stopa naděje a Thrall, stojící stále se slavnou zbraní nad hlavou, věděl, že bez ohledu na teoretické šance, bude vítězství jejich.