18.kapitola
Osmnáct
Příliš pomalí. Byli příliš pomalí.
Nekros se zlostným zavrčením hrubě postrčil jednoho peóna, bezvýznamného orka té nejnižší možné kasty, aby ho pobídl k rychlejší práci. Ork i s těžkým pytlem na zádech vyděšeně odběhl.
Peóni byli podřadní orkové, jež se nehodili k ničemu jinému než k manuální práci a Nekrosovi nyní připadalo, že nezvládají ani tu. Vzhledem k okolnostem byl přinucen přimět vojáky, aby pracovali společně s nimi, jinak by zřejmě nebyli hotovi do svítání. Nekros jistou dobu zvažoval odchod pod pláštěm temné noci, ale to už nebylo v jejich silách a on nechtěl čekat další den. Invaze se bezpochyby každou hodinou blížila k nim, přestože jeho zvědi, jistě naprosto slepí, trvali na tom, že nezjistili žádné stopy po postupujících nepřátelských silách, natož celé armádě Aliance. Nicméně už zahlédli jezdce na gryfonech, v hoře objevili čaroděje a ten nejstrašlivější z draků byl na straně nepřítele. To, že je zvědi neviděli, neznamenalo, že by se lidé a jejich spojenci ke Grim Batolu neblížili.
Zabrán do přesvědčování ostatních orků
o naléhavosti situace a nutnosti sbalit se co nejrychleji, nevšiml si zpočátku Nekros, že k němu přišel vrchní ošetřovatel. Teprve až když zaslechl nejisté zakašlání, otočil se.
„Mluv, Brogasi! Proč se všichni táhnete jak smrad?"
Mírně obtloustlý mladý ork se zašklebil. Jeho kly měly tendence se na koncích stáčet dolů a dodávaly jeho už tak zamračené tváři velmi rozzlobený výraz. „Ten samec... Nekrosi, myslím, že brzo pojde!"
Další špatné zprávy a tahle byla téměř nejhorší možná! „Podívám se na něj!"
Spěchali, jak nejrychleji dovedli, Brogas opatrně držel takové tempo, které jeho nadřízený dokázal zvládnout i se svým handicapem. Nekros měl však v hlavě jiné starosti. Aby jeho líheň mohla dál fungovat, potřeboval samici i samce. Bez jednoho či druhého neměl nic... a to by se Zuluhedovi nelíbilo.
Konečně dorazili k jeskyni, ve které byl uvězněn nejstarší a poslední živý z Alexstrasziných partnerů. Na Tyranastrasze musel kdysi být impozantní pohled ve srovnání s ostatními draky. Nekros se odkudsi dozvěděl, že v jisté době musel tenhle rudý samec velikostí i silou konkurovat dokonce i Deathwingovi, přestože to byla zřejmě jen legenda. Nicméně drak
i nyní vyplňoval ohromnou jeskyni od stěny ke stěně a při pohledu na něj orkský velitel nedokázal uvěřit, že by mohl být nemocen.
Ovšem v okamžiku, kdy uslyšel drakův nepravidelný dech, poznal, že je to vážné. Tyran, jak mu všichni říkali, měl za poslední rok několik záchvatů. Ork si kdysi myslel, že draci jsou nesmrtelní a umírají jen v bitvách, ale časem přišel na to, že je stejně tak ohrožují například nemoci. Něco uvnitř majestátného obra ho pomalu, ale jistě zabíjelo.
„Jak dlouho už je na tom takhle?"
Brogas nasucho polkl. „Od včerejšího večera, střídavě se to horší a lepší... ale před několika hodinama už vypadal celkem v pořádku!"
Nekros se na ošetřovatele obořil: „Hlupáku! Měl jsi mi to říct dřív!"
Málem svého podřízeného udeřil, ale pak si uvědomil, že i kdyby to věděl dřív, nic by se nezměnilo. Už nějaký čas podvědomě cítil, že o starého draka přijde, jen si to nechtěl připustit.
„Co budem dělat, Nekrosi? Zuluhed bude zuřit! Napíchne naše hlavy na kůl!"
Nekros se zamračil. Rovněž on měl před očima podobný obraz... a samozřejmě se mu ani trochu nelíbil. „Nemáme jinou možnost! Připrav ho na stěhování! Jde s náma, živý nebo mrtvý! Ať si Zuluhed dělá, co chce!"
„Ale, Nekrosi..."
Nyní už zmrzačený ork svého podřízeného skutečně udeřil. „Zbabělče ufňukaný! Poslechni rozkaz!"
Brogas poníženě přikývl a odběhl, bezpochyby zmlátit pro změnu své podřízené, mezitím co budou vykonávat Nekrosův rozkaz. Ano, Tyran půjde s ostatními, i kdyby třeba nedýchal. Když už nic, poslouží jako návnada...
Nekros udělal krok směrem k obrovskému samci a prohlížel si ho bedlivěji. Šupiny plné skvrn, přerývaný dech, téměř žádný pohyb... ne, Alexstraszinu partnerovi nezbývalo na tomto světě mnoho času...
„Nekrosi..." zahřměl za ním náhle hlas Dračí královny. „Nekrosi... cítím tvou přítomnost..."
Ork byl nyní ochoten využít jakoukoli příležitost, jen aby nemusel myslet na to, co by pro něj mohla znamenat Tyranova smrt, a vydal se směrem ke Královnině jeskyni. Jako obvyklé preventivní opatření sáhl do váčku a sevřel v dlani Duši démona.
Alexstrasza ho sledovala pod přimhouřenými víčky. I ona se zdála být poslední dobou jaksi nemocná, ale Nekros odmítal uvěřit, že by přišel i o ni. Spíš věděla, že brzy přijde o svého posledního partnera. Nekros by dal kdovíco za to, kdyby ti druzí dva přežili; byli daleko mladší a odolnější než Tyran.
„Co zase, ó Královno?"
„Nekrosi, proč ses tak upjal k tomuhle šílenství?"
„To je všechno, co ode mě chceš, samice?" odsekl. „Mám na práci důležitější věci než odpovídat na tvé hloupé otázky!"
Drak si odfrkl. „Všechna tvá snaha vyústí jen v tvou smrt. Máš možnost zachránit sebe i své muže, ale jsi slepý!"
„Nejsme zbabělí červi, co se zavrtávají do země jako Ogrim Doomhammer! Klan Dragonmaw bojuje až do konce, i když ten konec může být náš!"
„Pokoušíš se uniknout na sever. Takhle bojuješ?"
Nekros Skullcrusher vytáhl Duši démona. „Existují okolnosti, o kterých ani ty vůbec nic nevíš, stará! Někdy boj vede zase k boji!"
Alexstrasza si povzdechla. „K tobě se nedá nijak dostat, že ne, Nekrosi?"
„Konečně jsi to zjistila."
„Tak mi něco pověz. Co jsi dělal v Tyranově jeskyni? Co ho souží nyní?" Oči Dračí královny i její hlas dávaly jasně najevo její starosti o partnera.
„Nic, s čím by sis ty musela dělat starosti, ó Královno. Raději mysli sama na sebe. Brzy tě budeme stěhovat. Chovej se slušně a bude to daleko méně bolet..."
S těmito slovy vrátil Duši démona do váčku a odešel. Dračí královna ještě jednou zavolala jeho jméno, bezpochyby aby se ho ještě jednou zeptala na stav svého druha, ale Nekros si nemohl dovolit ztrácet čas starostmi o draky - alespoň ne o rudé.
Přestože výprava s největší pravděpodobností opustí Grim Batol před příchodem Aliance, velitel orků věděl s naprostou jistotou, že nejméně jeden její zástupce tu bude včas, aby způsobil v jejich řadách paniku. Deathwing přijde. Černý leviatan tu bude s prvním úsvitem - i kdyby jen kvůli jediné věci.
Alexstrasza... Černý drak si přijde pro svého největšího nepřítele.
„Ať si přijdou!" zavrčel si ork sám pro sebe. „Všichni! Potřebuju jenom, aby ten černý přišel první..." poplácal rukou po váčku, ve kterém měl Duši démona. „...potom se už Deathwing postará o zbytek!"
Rhoninovi se vrátilo vědomí, přestože zpočátku jen částečně. Navzdory tomu, jak slabý se cítil, přinutil se okamžitě zůstat nehybně ležet, neboť si vzpomněl, co způsobilo jeho další bezvědomí. Nerad by golema vyprovokoval - obzvláště proto, že se obával, že tentokrát by se už nemusel probrat.
Jak se mu síly pomalu vracely, otevřel čaroděj oči.
Ohnivý golem nikde kolem nebyl.
Rhonin ohromeně zvedl hlavu, oči už zcela dokořán.
Ještě ani nedokončil ten jednoduchý pohyb, když se ve vzduchu před ním zhmotnily stovky miniaturních ohnivých koulí. Vířily kolem, spojovaly se a rychle vytvořily vzdáleně lidskou postavu, která se během okamžiku scelila a její obrysy se zaostřily.
Ohromný golem stál znovu před ním v celé své strašlivé kráse.
Rhonin se připravil na nejhorší. Položil hlavu a zavřel oči. Čekal hrůzný dotyk magické zrůdy... čekal a čekal. Když nakonec jeho zvědavost přemohla strach, pomalu, opatrně otevřel jedno oko jen natolik, aby viděl.
Golem znovu zmizel.
Tak. Rhonin tedy zůstával pod dohledem, i když svého strážce neviděl. Nekros si s ním zcela jistě hrál, přestože tuhle poslední fintu by mohl mít na svědomí Kryll. Čarodějovy naděje opět pohasly.
Snad to tak bylo lepší. Koneckonců, copak si nemyslel, že jeho smrt bude to nejlepší pro všechny ty, kdo kvůli němu zemřeli? Neutiší tak konečně všechny výčitky svědomí?
Neschopen dělat cokoli jiného, Rhonin jen ležel a nevnímal ubíhající čas ani neustálé zvuky orků připravujících se k odchodu. Jestli bude Nekros chtít, vezme čaroděje s sebou nebo ho, a to bylo pravděpodobnější, ještě jednou vyzpovídá, než ho nakonec nechá popravit.
A Rhonin s tím nemohl nic dělat.
Nějaký čas poté, co znovu zavřel oči, ho znovu přemohla únava a on upadl do tentokrát daleko příjemnějšího spánku. Rhonin snil o spoustě věcí - o dracích, ghoulech, trpaslících... a o Vereese. Sen o elfce poněkud uklidnil jeho zkoušenou mysl. Znal ji jen krátce, ale její tvář se mu stále častěji zjevovala před očima. V jiný čas, na jiném místě by ji snad mohl poznat lépe.
Elfka se stala hlavní postavou jeho snu a Rhonin dokonce slyšel její hlas. Volala jeho jméno znovu a znovu, nejprve toužebně, pak, když neodpovídal, daleko naléhavěji...
,,Rhonine!" Její hlas zněl nyní jakoby z větší dálky, už byl jen šepotem, a přesto jaksi hmotnějším.
,,Rhonine!"
Tentokrát ho její hlas dokonce probral ze snu i ze spánku. Rhonin se nejprve bránil, vůbec netoužil vrátit se do reality vězeňské cely a blížící se smrti.
,,Neodpovídá..." šeptal jiný hlas, ne již tak příjemný a zpěvný jako Vereesin. Čaroděj ho však poznával a ta skutečnost ho jen ještě víc přiblížila bdělému stavu.
„Třeba ho takhle dokáží držet v cele, aniž by potřebovali mříže, " odpověděla elfka. „ Vypadá to, že jsi měl pravdu..."
,,Nelhal bych vám, laskavá paní! Nelhal bych!"
Tenhle pištivý hlas konečně dokázal to, co ty druhé dva prve ne. Rhonin se zbavil všech pout spánku... a jen tak-tak, že nevykřikl.
„Tak jdeme na to," zabručel Falstad. Kroky, jež následovaly, daly čaroději okamžitě najevo, že trpaslík i ostatní jdou směrem k němu.
Otevřel oči.
Vereesa i Falstad už byli v samotné cele, elfčina poutavá tvář plná obav. Hraničářka držela v ruce tasený meč a kolem krku cosi, co vzdáleně připomínalo medailon, který dal Rhoninovi Deathwing, až na to, že tenhle měl místo kamene černého jako duše obřího draka drahokam rudý.
Trpaslík vedle ní měl kladivo pověšené na zádech. Jako zbraň měl v ruce dlouhou dýku - jejíž hrot se těsně dotýkal hrdla prskajícího Krylla.
Pohled na první dva, obzvláště na Vereesu, naplnil Rhonina nadějí...
Za malou záchrannou výpravou se v naprosté tichosti zhmotnil ohnivý golem.
„Pozor!" zakřičel vylekaně čaroděj a jeho hlas zněl po všech těch předchozích výkřicích bolesti chraptivě.
Vereesa i Falstad odskočili na opačné strany právě v okamžiku, kdy se po nich ohnivý kostlivec vrhl. Do Krylla narazil trpaslík a odhodil ho až ke stěně, u které ležel přikován Rhonin. Goblin se tvrdě udeřil o skálu a zaklel.
Falstad vstal jako první a vrhl dýkou po golemovi - jenž si čepele, která se jen odrazila od jeho kostěné zbroje, vůbec nevšímal. Trpaslík však už držel v ruce připravené kladivo. Máchl po démonickém strážci právě ve chvíli, kdy i Vereesa vyskočila na nohy, aby se k němu přidala.
Rhonin byl stále tak slabý, že nedokázal dělat nic jiného než přihlížet. Hraničářka i trpaslík se blížili ke svému planoucímu protivníkovi z opačných stran, snažíce se ho tak přinutit udělat nějakou osudnou chybu.
Rhonin bohužel silně pochyboval, že jeho strážce je možné zabít běžným způsobem.
Falstadova první rána přinutila golema o krok ustoupit, ale při druhé netvor jednoduše chytil topůrko kladiva do ruky. Jezdec na gryfonu se musel vší silou vzepřít, jak se ho golem snažil přitáhnout k sobě.
,,Ruce!" vydechl čaroděj. „Pozor na ruce!"
Hořící kostěné prsty sáhly po Falstadovi okamžitě, jakmile se ocitl v jejich dosahu. Zoufalý trpaslík pustil své drahocenné kladivo a uskočil.
Vereesa provedla výpad. Její elfská čepel však neměla žádnou šanci proti magické zbroji, po které jen sklouzla. Golem se otočil a mršil po ní trpaslíkovým kladivem.
Hraničářka uskočila stranou, ale uvědomila si, že je jediná, kdo se ještě má proti nelidskému strážci čím bránit. Vereesa zaútočila ještě dvakrát, ale při druhém výpadu málem o meč přišla. Golem byl zjevně vůči sečným zbraním imunní, neboť se neustále pokoušel chytit hraničářčin meč za ostří.
Jeho přátelé prohrávali... a Rhonin dosud neudělal nic, aby jim pomohl.
Bylo to čím dál horší. Falstad se znovu postavil na nohy a vrhl se pro své kladivo.
Ústa hořícího strážce se neuvěřitelně otevřela...
Falstada málem pohltil strašlivý černý plamen. Jen tak-tak se mu podařilo odvalit se z jeho dosahu, šaty měl však nebezpečně ožehnuté.
V cestě golemovi stála nyní už jen Vereesa.
Rhonin byl zoufalý. Jestli nic neudělá, zemře. Všichni zemřou, pokud nic neudělá.
Musel se nějak osvobodit. Sebral všechny své zbývající síly a zkusil kouzlo. Vzhledem k tomu, že golem si ho nyní nevšímal, měl možnost soustředit se. Potřeboval jen ještě chvíli...
Podařilo se! Pouta, v nichž měl uvězněny všechny údy, se s klapnutím otevřela a řetězy zařinčely o kamennou podlahu. Rhonin vydechl, protáhl si ruce a soustředil se na golema...
Cosi ho mocně udeřilo do zátylku. Silný stisk kolem jeho krku ho obral o všechen vzduch.
„Ošklivý, moc ošklivý čaroděj! Nevíš, že máš umřít?'
Kryll držel Rhonina za krk. Ten byl zcela ochromen. Věděl, že goblini byli silnější, než se zdálo, ale Kryllova síla byla na hranicích uvěřitelnosti.
„To je ono, člověče... vzdej se... padni na kolena..."
Rhonin už to téměř hodlal udělat. Nedostatek vzduchu způsobil, že se mu točila hlava, a to, společně s mučením, kterého se mu dostalo z golemových rukou, ho téměř přemohlo. Ale pokud padne, Vereesa i Falstad...
Soustředil se a sáhl rukou po vraždícím goblinovi.
Kryll ho s hlasitým zavřeštěním pustil a skočil na podlahu. Rhonin se opřel o zeď a snažil se popadnout dech. Doufal jen, že goblin okamžitě nevyužije jeho slabosti.
O to však nemusel mít strach. Goblin se spálenou paží od něj rychle skákal pryč a nadával: „Hnusný, hnusný čaroděj! K čertu s tvými kouzly! Nechám tě tu svému příteli, nechám tě, aby sis mohl vychutnat jeho něžný dotyk!"
Kryll odskákal k východu a temně se smál nad Rhoninovým osudem.
Golem se uprostřed boje s Vereesou a trpaslíkem náhle zarazil a jeho smrtelný pohled se stočil směrem k prchajícímu goblinovi. Jeho ústa se otevřela...
A z nich vyšlehl černý plamen, ve kterém nic netušící Kryll zcela zmizel.
S milosrdně krátkým výkřikem se goblin proměnil v ohnivou kouli a magický oheň ho zkonzumoval tak rychle, že na podlahu vzápětí dopadl jen popel... popel a medailon, který měl goblin ve váčku u pasu.
„On toho skrčka zabil!" jásal Falstad.
„A my jsme na řadě!" připomněla mu elfka. „I když necítím žár, můj meč je z těch plamenů obklopujících jeho tělo téměř roztavený. Pochybuju, že ještě dlouho vydrží!"
„Jo, kdybych se dostal ke kladivu, možná bych s ním něco svedl, ale... pozor!"
Golem znovu vypustil proud magického ohně, tentokrát směrem ke stropu. Podivný plamenný sloup však udělal víc, než že by jen ohřál skálu. Když se dotkl kamene, strop se doslova rozdrobil a ohromné balvany padaly na bojující trojici.
Jeden zasáhl Vereesu do paže s takovou prudkostí, že hraničářka klesla na zem. Lavina kamení přinutila Falstada odskočit směrem od ní a zabránila Rhoninovi, aby se pokusil dostat k ní o něco blíž.
Ohnivý golem se zaměřil na ležící elfku. Čelisti se znovu otevřely...
„Ne!" Rhonin, snad víc silou vůle než zbytky sil fyzických poslal k Vereese magický štít silnější, než jaký se mu kdy podařilo vytvořit.
Temné plameny narazily na neviditelnou bariéru... a zamířily zpět ke golemovi.
Rhonin nečekal, že by golemova vlastní zbraň mohla netvora nějak ohrozit, ale plameny nejenže se svého stvořitele zmocnily, ony ho doslova hladově pojídaly. Z golemova prázdného krku vyšel nelidský výkřik.
Zrůda se zatřásla... a vybuchla, přičemž okamžitě následoval další výbuch magických sil svou prudkostí připomínající hurikán zavřený do malé jeskyně.
Poškozený strop nebyl schopen takový nápor vydržet a zhroutil se.
Uprostřed temné noci letěl drak Deathwing přes moře směrem k východu. Rychleji než vítr mířil ke
Khaz Modanu, přesněji do Grim Batolu. Drak se usmíval, kterýžto pohled by v každém jiném stvoření vyvolal smrtelnou hrůzu. Vše probíhalo přesně podle plánu. I jeho záměry s lidmi vše dokonale doplňovaly. Jen před několika hodinami obdržel zprávu od Terenase, oznamující mu, že jen týden po korunovaci Lorda Prestora bude dáno na vědomost, že král Alteracu pojme za choť mladou dceru krále Lordaeronu v den, kdy se stane zletilou. Jen několik krátkých let - v životě draka jen mrknutí oka - a bude v pozici, kdy bude moci začít s vyhlazováním lidské rasy. A po ní přijdou na řadu trpaslíci a elfové. Protože jsou starší a bez lidské svěžesti, padnou jako listí umírajícího stromu.
A až tyto dny nadejdou, vychutná si je stejně jako dnešek. Nyní si musel Deathwing poradit s daleko aktuálnějším a příjemnějším problémem. Orkové se připravují na opuštění své horské pevnosti. Do úsvitu vyvezou všechny vozy a zamíří k poslednímu útočišti Hordy v Dun Algazu.
A s nimi i všichni draci.
Orkové očekávali invazi Aliance od západu. Nebo alespoň čekali jezdce na gryfonech a čaroděje... a černého obra. Deathwing neměl v úmyslu Nekrose Skullcrushera v tomto směru zklamat. Od Krylla věděl, že má tenhle jednonohý ork něco za lubem. Drak se těšil, až uvidí, co za bláznovství měla ta ubohá postavička v plánu. Myslel si, že ví, ale bude zajímavé zjistit, jestli brka může pro změnu napadnout něco originálního.
Na horizontu se objevily matné Stíny pobřeží Khaz Modanu. Deathwing viděl ve tmě velmi dobře, a tak mírně zahnul směrem k severu. Do východu slunce zbývalo již jen několik hodin. Bude mít ale spoustu času dorazit na zvolené místo. Odtamtud bude moci pozorovat a čekat na ten správný okamžik. Aby změnil budoucnost.
Ve vzduchu byl i jiný drak. Drak, jenž však neletěl už spoustu let. Ten pocit volnosti ho zcela omámil, avšak zároveň mu připomínal, jak vyšel ze cviku. To, co kdysi bylo naprosto přirozené, co by mělo být nedílnou součástí jeho bytí, se nyní zdálo jaksi nemístné.
Drak Korialstrasz už byl čarodějem Krasem příliš dlouho.
Kdyby už bylo světlo, pak by ti, kteří by ho viděli přelétat, spatřili draka ohromných, ne-li monstrózních rozměrů, většího než většina draků na světě, kromě pěti Aspektů. Korialstrasz byl v mládí díky své zářivě rudé barvě a dokonalému tělu považován za jednoho z nejkrásnějších svého druhu. Královně zkrátka nemohl nepadnout do oka. Díky své rychlosti, neúprosnosti a rychlému úsudku v bitvě se stal zároveň jedním z jejích největších ochránců, strážcem cti rudé letky a nejpřednějším služebníkem, když přišlo najednání s novými rasami.
Dokonce i před zajetím své milované Alexstraszy trávil mnoho posledních let v podobě čaroděje Krasa a svou skutečnou podobu na sebe brával už jen, když ji šel navštívit. Jako jeden z jejích mladších partnerů nebyl tak uznávaný jako například Tyranastrasz, ale
Korialstrasz i tak věděl, že má v Královnině srdci své zvláštní místo. I to byl důvod, proč se dobrovolně přihlásil na místo jejího prvního agenta uprostřed nově vznikající rasy - lidstva - aby ji dovedl k dospělosti a moudrosti.
Alexstrasza si bezpochyby myslela, že je mrtev. Po jejím zajetí a zotročení zbytku dračí letky považoval svou druhou podobu za jediné možné východisko a způsob, jak pokračovat v boji. Zcela se oddal postavě Krasa a pomohl Alianci zvítězit proti orkům. Rvalo mu srdce, když musel pomáhat v zabíjení své vlastní krve, ale mladí draci vychovávání Hordou nevěděli nic o zašlé slávě své rasy. Jen zřídka žili tak dlouho, aby vyrostli ze své chuti po krvi a získali zájem o moudrost a vědění, které byly skutečným dračím odkazem. Zatímco pomáhal elfce a trpaslíkovi dostat se do hory, měl to štěstí, že si mohl promluvit s jedním z těch nejmladších, uklidnit ho a vysvětlit mu, co musí být učiněno. Hřálo ho u srdce, že mu drak skutečně naslouchal. Alespoň pro jednoho ještě zůstávala naděje.
Ale musel toho ještě tolik udělat. Dost na to, aby se Korialstrasz znovu otočil k lidem zády a nechal je jejich osudu. V okamžiku, kdy skrze medailon spatřil naložené vozy a uslyšel štěkot jednoho z důstojníků, si uvědomil, že vše, čemu tolik obětoval, se nyní může splnit. Orkové prchají z Grim Batolu. Budou stěhovat jeho milovanou Alexstraszu ven - kde ji může osvobodit.
Ani pak to však nebude snadné. Bude to vyžadovat lstivost, správné načasování a samozřejmě štěstí.
To, že Deathwing žije a zcela zřejmě spřádá plány na pád Lordaeronské aliance, znamenalo novou obrovskou starost, která na nějaký čas ohrozila vše, co si Korialstrasz naplánoval. Ale z toho, co se dozvěděl jako Krasus, se zdálo, že Deathwing se příliš zapletl do politiky Aliance, než aby se zabýval vzdálenými orky a tím, co zbylo z pyšné rudé dračí letky. Ne, Deathwing hrál svou partii a jednotliví králové Aliance v ní byli figurkami. Pokud ho nikdo nezastaví, zcela jistě mezi nimi rozpoutá válku. Taková hra naštěstí vyžadovala roky práce, a tak se Korialstrasz zatím nemusel příliš obávat o osudy obyvatel Lordaeronu i dalších království. To vše může počkat, dokud neosvobodí svou milovanou.
I kdyby však drak dokázal na čas ignorovat rostoucí nebezpečí ohrožující země, jež si vzal pod svá ochranná křídla, jedna myšlenka mu stále sžírala mysl, až už ji nemohl déle přehlížet. Rhonin - a ti dva, kteří se ho vydali hledat - věřili Krasoví - čaroději, aniž by tušili, že pro Korialstrasze - draka znamená osvobození Královny víc než jejich život. V porovnání s tím byly životy tří smrtelníků nedůležité - alespoň si to celou dobu myslel.
Draka však sžíral pocit viny. Viny nejen ze zrady Rhonina, ale zároveň z opuštění té elfky a trpaslíka poté, co jim slíbil, že je zavede dovnitř.
Rhonin byl pravděpodobně již nějakou dobu mrtev, ale snad ještě nebylo pozdě, aby zachránil ty další dva. Rudý drak věděl, že nebude schopen soustředit se na svůj úkol, dokud neuklidní své svědomí tím, že pro ně udělá vše, co bude moci.
Na nejvzdálenějším výběžku jihozápadního Khaz Modanu, jen několik hodin od Ironforge, si Korialstrasz vybral osamocený vrchol uprostřed horského řetězce a přistál. Trvalo mu několik sekund, než se zorientoval, pak zavřel oči a soustředil se na medailon, který dal Rom té hraničářce, Vereese.
Přestože jistě považovala rudý kámen uprostřed za pouhý drahokam, byla to ve skutečnosti součást draka samotného. Původně to byla jedna z jeho šupin, proměněna pomocí magie do současné podoby. Očarované šupiny měly vlastnosti, jež by každého mága ohromily - pokud by ovšem věděl, jak naložit s dračí magií. Naštěstí pro Korialstrasze tohle vědělo jen velmi málo čarodějů, jinak by asi vůbec neriskoval a podobný medailon nikdy nestvořil. Rom i elfka však očividně věřili, že drahokam slouží jen ke komunikaci, a drak je neměl v úmyslu vyvádět z omylu.
Vítr kvílel a zasypával rudého obra přívaly sněhu a Korialstrasz si zakryl hlavu křídly, aby se mohl lépe soustředit. Představil si elfku, jak ji viděl skrz talisman. Jistě byla na svou rasu velmi atraktivní a i na Rhonina bezpochyby udělala dojem. Ale byla i velmi dobrou válečnicí. Ano, snad ona i trpaslík z Aerie stále žili.
„Vereeso Windrunner..." zavolal tiše. „Vereeso Windrunner!" Korialstrasz zavřel oči a snažil se zaměřit svůj vnitřní zrak. Překvapivě však neviděl nic. Medailon by mu měl umožnit spatřit vše, k čemu ho elfka nasměrovala. Skryla ho snad z dohledu?
„Vereeso Windrunner... vydej nějaký zvuk, jakkoli slabý, abys dala najevo, že mne slyšíš."
Nic.
„Elfko!" Poprvé za celou dobu se drak málem přestal ovládat. „Elfko!"
A stále žádná odpověď, žádný obraz. Korialstrasz se plně zaměřil na medailon ve snaze zaslechnout jakýkoli zvuk, třeba i vrčení orka.
Nic.
Příliš pozdě... jeho náhlé výčitky svědomí přišly příliš pozdě, aby zachránil Rhoninovy přátele a nyní tedy i oni zahynuli kvůli sobeckosti rudého draka.
Jako Krasus využíval Rhoninova pocitu viny, vzpomínek na jeho mrtvé druhy, které čaroděj ztratil při své poslední misi. Způsobilo to, že byl Rhonin velmi přístupný. Teprve nyní začal drak chápat, jak se ten člověk asi cítil. Alexstrasza vždy hovořila
o mladších rasách starostlivým tónem, jako by to byly její děti. Tou péčí nakazila i svého druha a Krasus se velmi snažil, aby se postaral, že lidé v pořádku dospějí. Zajetí jeho Královny však otřáslo jeho myšlením a způsobilo, že zapomněl na její slova... až doteď.
A přesto přišel pozdě, aby ty tři zachránil.
„Ale pro tebe, má Královno, ještě pozdě není," zahřměl drak. Pokud tohle přežije, obětuje svůj další život tomu, aby napravil svou vinu vůči Rhoninovi
i ostatním. Nyní však záleželo jen na vysvobození jeho družky. Pochopila by to... alespoň doufal.
Majestátný rudý drak roztáhl křídla, vzlétl a zamířil k severu. Ke Grim Batolu.