11.kapitola
Jedenáct
Nekros přejížděl prsty po Duši démona a rozhodoval se, jaký bude jeho další krok. Orkský velitel už téměř celou noc nespal a jeho mysl sžírala skutečnost, že se Torgus nevrátil z poslední mise. Padl? Copak oba draci zahynuli? A pokud ano, jakou sílu asi lidé měli na osvobození Alexstraszy? Armádu jezdců na gryfonech s čaroději za sebou? Ani Aliance by si snad nemohla dovolit takovou letku vyslat vzhledem k válce na severu a jejím vlastním vnitřním neshodám...
Pokoušel se kontaktovat Zuluheda a svěřit se mu se svými obavami, ale šaman na jeho magické zprávy nereagoval. Ork věděl, co to znamená. Vzhledem k už tak kritické situaci na jiných místech neměl Zuluhed čas na zdánlivě podřadné záležitosti a ničím nepodložené obavy. Šaman od Nekrose očekával, že
se zachová, jak by každý jiný orkský válečník měl -rozhodně a jistě... což znamenalo, že je tam, kde byl. Duše démona mu dávala ohromnou moc, ale Nekros věděl, že zdaleka ještě nerozumí ani zlomku jeho skutečné síly. Ve skutečnosti pochopení hloubky jeho nevědomosti vyvolávalo v orkovi obavy, jestli se vůbec má pokoušet o talismanu zjistit víc. Zuluhed si stále ještě neuvědomoval, co svému podřízenému svěřil. Z toho mála, co Nekros sám zjistil, obsahovala Duše démona tak neomezenou moc, že kdyby ji někdo schopný ovládl, zřejmě by dokázal vymazat ze světa celou armádu Aliance, která nyní mířila k severním hranicím Khaz Modanu.
Problém byl v tom, že kdyby s diskem někdo zacházel neopatrně, mohl stejně tak dobře smazat z povrchu zemského celý Grim Batol.
„Dej mi dobrou sekeru a dvě zdravé nohy a já tě hodím do nejbližší sopky..." zamumlal směrem ke zlatému artefaktu.
V tu chvíli se do jeho pokoje přihnal válečník a bez ohledu na velitelův zuřivý pohled hlásil: „Torgus se vrací!"
Konečně dobré zprávy! Velitel úlevou vydechl. Jestli se Torgus vrátil, smazal alespoň jednu hrozbu. Nekros v rámci možností téměř vyskočil z lavice. Snad se Torgusovi podařilo vzít alespoň jednoho zajatce; Zuluhed asi něco takového čekal. Trochu mučení a ten sténající člověk jim bezpochyby řekne vše, co potřebují vědět o blížící se invazi na sever. „Konečně! Jak daleko?"
„Pár minut. Ne víc." Druhý ork měl na odporné tváři ustaraný výraz, ale Nekros jej v tu chvíli ignoroval, natěšený přivítat zpět statečného dračího jezdce. Alespoň že ho Torgus nezklamal.
Odložil Duši démona a spěchal, jak nejrychleji dovedl, do veliké jeskyně, kterou draci jezdci používali ke startu a přistání. Válečník, jenž mu zprávu přinesl, spěchal za ním, podivně mlčenlivý. Nekros však jeho mlčení tentokrát přivítal. Jediný hlas, který chtěl slyšet, patřil Torgusovi a jeho slova se měla vztahovat k vítězství nad vetřelci.
Několik dalších orků, včetně většiny živých jezdců, už Torguse očekávalo u širokého vchodu do jeskyně. Nekros se nad tím nedostatkem disciplíny zamračil, ale věděl, že stejně jako on nedočkavě čekají na šampiónův triumfální návrat.
„Udělejte místo! Udělejte místo!" Prodral se přes poslední vojáky a hleděl do měkkého světla blížícího se východu slunce. Nejprve nedokázal draka najít. Hlídka, která mu přinesla zprávu o brzkém příletu, musela mít nejostřejší zrak ze všech orků. Pak... pak postupně začal Nekros v dálce rozeznávat temnou skvrnu, jež se stále zvětšovala a přibližovala.
Jen jeden? Zmrzačený ork zavrčel. Další velká ztráta, ale taková, se kterou byl schopen žít v případě, že je ta největší hrozba zažehnána. Nekros nedokázal říct, který z draků se vrátil, ale stejně jako ostatní předpokládal, že je to Torgusovo zvíře. Nikdo nedokázal porazil největšího z grim-batolských šampionů.
A přesto... přesto... jak se drak přiblížil natolik, že bylo možno rozeznat detaily, všiml si Nekros, že letí velice nejistě, že jeho křídla jsou rozervaná a ocas jen bezvládně visí. Přimhouřil oči a spatřil, že jezdec zvíře zřejmě ovládá, ale že i on je v sedle podivně skloněný, jakoby napůl v bezvědomí. Po krku mu přeběhl mráz.
„Uhněte!" zařval. „Uhněte! Bude potřebovat spoustu místa, aby přistál!"
Jak i Nekros ustupoval stranou, uvědomil si, že drak bude ve skutečnosti potřebovat všechno místo, které v jeskyni je. Čím víc se blížil, tím víc bylo zřejmé, že nedokáže dost dobře udržet směr. Na malou chvíli si Nekros dokonce myslel, že narazí do skály, s takovými problémy drak manévroval. Jen na poslední chvíli, snad pobídnut zoufalým jezdcem, rudý obr vletěl do jeskyně.
Drak s obrovským žuchnutím přistál mezi nimi. Orkové řvali překvapením a děsem, jak zraněné zvíře klouzalo dál, neschopno zastavit. Jednoho z válečníků odhodil konec drakova křídla. Ocas se kýval sem a tam, narážel do stěn, až ze stropu padaly kusy skály. Nekros se opřel zády o jednu ze stěn a skřípal zuby. Všude kolem se zvedl prach.
V jeskyni najednou zavládlo ticho, během kterého si velitel a ti, kterým se podařilo dostat se drakovi z cesty, začali pomalu uvědomovat, že to obrovské zvíře před nimi z posledních sil doletělo až sem... jen aby zemřelo.
Ne tak však jeho jezdec. Z prachu se zvedla postava, vrávorající, ale stále ještě působivá. Sesedla, sklouzla po drakově boku a téměř padla na kolena, když se dotkla podlahy. Ork vyplivl krev smíšenou s prachem, pak se rozhlédl kolem, jak nejlépe dovedl, ve snaze najít... najít...
Nekrose.
„Jsme ztraceni!" zařval nejstatečnější, nejsilnější z dračích jezdců. „Jsme ztraceni, Nekrosi!"
Torgusova arogance byla nyní tatam. Zastíněna něčím, v čem jeho velitel poznal odevzdání. Torgus, který vždy přísahal, že bude bojovat až do smrti, vypadal poraženě.
Ne! On ne! Starší ork přikulhal ke svému šampiónovi, jak nejrychleji dovedl, a jeho tvář potemněla. „Ticho! Takové řeči tu nestrpím! Jsi ostudou klanu! Děláš ostudu sám sobě!"
Torgus se opřel o mrtvé tělo svého draka. „Ostudu? Nestydím se, starochu! Jen jsem uviděl pravdu - a pravda je, že nemáme naději! Tady ne!"
Bez ohledu na skutečnost, že Torgus byl daleko vyšší i silnější, chopil ho Nekros za ramena a zatřásl s ním. „Mluv! Proč tak naříkáš?"
„Podívej se na mě, Nekrosi! Podívej se na mojeho draka! Víš, co to udělalo? Víš, s čím jsme bojovali?"
„Armáda gryfonů? Legie čarodějů?"
Odznaky cti a slávy na Torgusově hrudi byly potřísněny krví. Jezdec se pokusil o smích, ale rozkašlal se. Nekros netrpělivě čekal.
„To... to by byl asi rovnější boj! Ne, viděli jsme jen hrstku gryfonů - asi návnada! Museli být. Příliš málo na nějaký útok..."
„To přeskoč! Co ti způsobilo tohle?"
„Co udělalo tohle?" Torgus se podíval přes velitele na své spolubojovníky. „Samotná smrt - smrt v podobě černého draka!"
Mezi orky propuklo zděšení. Sám Nekros při těch slovech ztuhnul. „Deathwing?"
„A bojoval pro lidi! Vynořil se z mraků, když jsem šel po jednom gryfonovi! Jen tak-tak jsme unikli!"
To nemohla být pravda... a přesto... musela. Torgus by si tak do nebe volající lež nevymyslel. Jestli říkal, že to byl Deathwing - a ohromné rány na obřím drakově těle jeho slovům dodávaly na věrohodnosti - musel to skutečně být Deathwing. „Řekni mi víc! Nic nevynechej!" Bez ohledu na svůj stav jezdec poslechl. Vyprávěl, jak s druhým orkem narazili na zdánlivě bezvýznamnou skupinu. Snad zvědy. Torgus viděl několik trpaslíků, elfku a nejméně jednoho čaroděje. Snadná kořist, až na neočekávanou oběť lidského válečníka, jemuž se samotnému zázračně podařilo zabít druhého z draků.
I tak Torgus nečekal větší problémy. Ten čaroděj byl sice nepříjemný, ale uprostřed boje najednou zmizel, zřejmě spadl. Ork se zaměřil na družinu připraven je dorazit.
V tu chvíli Deathwing zaútočil. S Torgusovým zvířetem, které ho odmítlo poslechnout a chtělo bojovat, udělal krátký proces. Torgus není zbabělec, ale okamžitě poznal nesmyslnost boje proti takovému obrněnému obra. Znovu a znovu křičel na svého draka, aby uprchl. Teprve až když jeho zranění byla kritická, poslechl a uletěl pryč.
Jak jezdec vyprávěl, Nekrosovy všechny nejhorší sny se měnily ve skutečnost. Goblin Kryli měl pravdu, když ho informoval, že Aliance má v úmyslu osvobodit Dračí královnu z područí orků, ale ani ta malá zrůda netušila, nebo se neobtěžovala pánovi říct, o síle, která se na tuto misi vydala. Lidem se nějakým záhadným způsobem podařilo nemyslitelné — pakt s jediným tvorem, kterého se obě strany bály.
„Deathwing..." zašeptal.
Ale proč by obětovali to obrněné monstrum na tak bezvýznamnou misi? Torgus musel mít pravdu, když říkal, že skupina, na kterou narazil, museli být zvědové nebo návnada. Daleko větší síla musela bezesporu následovat.
A najednou to Nekrosovi všechno došlo.
Otočil se k ostatním orkům a musel se hodně přemáhat, aby mu nepřeskakoval hlas. „Invaze začala, ale není to sever! Lidé a jejich spojenci chtějí nejdřív zničit nás!"
Jeho válečníci se zděšeně dívali jeden na druhého. Uvědomili si, že čelí větší hrozbě, než jakou si kdy Horda dokázala představit. Zemřít ve slavné bitvě byla jedna věc, ale jít jako prase na porážku něco úplně jiného.
Nekrosovy závěry dávaly perfektní smysl. Neočekávaně se přesunout od západu, obsadit jižní část Khaz Modanu, osvobodit nebo zabít Dračí královnu - což znamenalo nechat zbytek Hordy na severu, blízko Dun Algazu, bez jakékoli podpory -a pak zamířit z Grim Batolu k severu. Orkové chyceni mezi útočníky blížícími se z jihu a těmi z Dun Modru by byli rozdrceni a ti, co by náhodou přežili, posláni do ostře střežených táborů vytvořených lidmi.
Zuluhed mu svěřil velení nad vším, co se týkalo hory a držených draků. Šaman se neobtěžoval odpovídat, takže evidentně předpokládal, že může Nekrosovi věřit, že udělá, co musí. Dobrá tedy. Nekros udělá přesně to.
„Torgusi! Nech se ošetřit a trochu se vyspi! Budu tě potřebovat!"
„Nekrosi..."
„Je to rozkaz!"
Zloba v jeho očích přinutila dokonce i obrovského šampióna poslechnout. Torgus přikývl a za pomoci jednoho ze svých druhů se vzdálil. Nekros nyní upřel svou pozornost zpět k ostatním. „Poberte to nejdůležitější a naložte to do vozů! Všechna vejce budou v bednách vystlaných slámou — a ať nevychladnou!" Odmlčel se a v duchu uvažoval, co dál. „Připravte se zabít každé dračí mládě, které je ještě příliš divoké, aby se dalo řádně vycvičit!"
Při těchto slovech se Torgus zastavil. On i ostatní jezdci s hrůzou v očích pohlédli na velitele. „Zabít mláďata? Potřebujeme..."
„Potřebujeme všechno, s čím se dá pohybovat rychle... kdyby náhodou!"
Vysoký ork ho probodával pohledem. „Kdyby náhodou co?"
„Kdyby se mi náhodou nepodařilo postarat se o Deathwinga..."
Nyní na něj všichni zírali, jako kdyby mu narostla druhá hlava a proměnil se v obra.
„Postarat se o Deathwinga?" zabručel jeden z jezdců.
Nekros hledal svého vrchního ošetřovatele, orka, který mu nejvíce ze všech pomáhal s Dračí královnou. „Ty! Jdeš se mnou! Musíme vymyslet, jak přesuneme matku!"
Torgus konečně došel k názoru, že už ví, o co tady jde. „Ty odcházíš z Grim Batolu! Bereš všechno k severním hranicím!"
„Ano..."
„Ale oni půjdou za náma! Deathwing půjde za náma!"
Zmrzačený ork nasupeně odsekl: „Máš své rozkazy... nebo mám kolem sebe místo udatných dračích jezdců samé ubrečené žumpy?"
To zabralo. Torgus i ostatní zvedli hlavy. Nekros možná byl chromý, ale byl to velitel. Nemohli dělat nic než poslouchat, nehledě na to, jak šílené se jim jeho plány zdály být.
Prodral se kolem zraněného šampióna, prodral se kolem všech, kdo mu stáli v cestě, myšlenky už někde jinde. Ano, bude nutné dostat Dračí královnu ven, i kdyby jen k ústí této jeskyně. To mu bude stačit.
Udělá to stejně jako lidé. Nastraží návnadu... přesto, pro případ, že by náhodou selhal, musí k Zuluhedovi dorazit alespoň vejce. I kdyby přežila jenom ta, bude to pro Hordu pomoc... a kdyby se Nekrosovi podařilo zvítězit, bez ohledu na to, jestli ho to bude stát život, budou mít orkové ještě šanci.
Jeho ohromná ruka sklouzla do váčku, kde odpočívala Duše démona. Nekros Skullcrusher dlouho uvažoval nad hranicemi možností tajemného
talismanu - nyní bude mít šanci vše zjistit.
Mdlé světlo blížícího se východu slunce probudilo Rhonina z toho, co se zdálo být jeho nejhlubším spánkem v životě. S námahou se zvedl a rozhlédl kolem sebe. Pak si chtěl sebrat věci. Lesnatá krajina a ne hostinec, o kterém se mu zdálo. Ne hostinec, kde seděla Vereesa a mluvila o...
Už jsi vzhůru... dobře...
Ta slova se mu objevila v mysli bez jakéhokoli varování, takže málem dostal šok. Rhonin vyskočil na nohy a několikrát se prudce otočil, než si uvědomil, odkud přicházejí.
Uchopil malý medailon, který se mu houpal na krku, ten, který dostal minulou noc od Deathwinga.
Z kouřově tmavého krystalu uprostřed vycházela slabá záře, a když se do něj Rhonin zadíval, vybavil si všechny noční události včetně slibu, jenž mu obrovský drak dal. Protože s tímhle budu moci řídit každý tvůj krok, říkal.
„Kde jsi?" zeptal se čaroděj nakonec.
Na jiném místě, odpověděl Deathwing. Ale zároveň jsem s tebou...
Při tom pomyšlení se Rhonin otřásl a uvažoval, proč nakonec přistoupil na drakovu nabídku. Zřejmě proto, že neměl na vybranou.
„Co se bude dít teď?"
Slunce vychází. Musíš vyrazit...
Čaroděj se rozhlédl a pak si začal pozorněji prohlížet krajinu směrem k východu. Lesy tam brzy ustupovaly kamenité nehostinné zemi, o které z map věděl, že ho zavede do Grim Batolu a k hoře, kde drželi v zajetí Dračí královnu. Rhonin odhadl, že mu Deathwing ušetřil několik dní cesty, když ho zanesl až sem. Do Grim Batolu to musely být jen dva nebo tři dny, ovšem za předpokladu, že se nebude loudat.
Vyrazil tedy jediným možným směrem -jen aby ho Deathwing vzápětí zastavil.
Tudy bys neměl chodit.
„Proč ne? Tudy dojdu přímo k hoře."
A do spárů orků, člověče. To jsi skutečně tak hloupý?
Rhonin se při té urážce nasupil, ale svou reakci si nechal pro sebe. Místo toho se zeptal: „Tak kam?"
Pohleď...
A v čarodějově mysli se rozzářil obraz jeho současného okolí. Rhonin neměl ani čas, aby se tou neskutečnou vizí pokochal, když se začala pohybovat. Nejprve pomalu, pak daleko rychleji a rychleji po neviditelné stezce do lesů a následně do hornaté krajiny. Tam se otočila, obrazy se stále zrychlovaly, až se z nich Rhoninovi začala točit hlava. Kolem se míhaly útesy a říčky, ze stromů byly jen zelené šmouhy. Rhonin se musel opřít o nejbližší kmen, aby získal alespoň částečný pocit stability.
Kopce byly nyní vyšší, hrozivější a pak rychle přešly v první hory. Ani pak se však vize nezpomalila, teprve až se soustředila na jednu z nich. Byla to hora, která Rhonina bez ohledu na jeho obavy tolik přitahovala.
Na jejím úpatí se Rhoninova vize obrátila směrem k obloze tak prudce, že málem ztratil rovnováhu. Stoupal výš a výš a uvědomil si, že se vize soustřeďuje na místa, kde by se šplhající člověk mohl zachytit a najít oporu pro nohy. Pak se ve skalní stěně otevřel vchod do ohromné jeskyně...
...a vize zmizela stejně rychle, jako se prve objevila. Otřesený Rhonin znovu stál na spadaném listí opřený o kmen stromu.
Toto je naše cesta, jediná možná, která ti umožní dosáhnout našeho cíle...
„Ale to bude trvat déle, a navíc vede daleko nebezpečnější oblastí!" Ani si raději nepředstavoval šplhání po skalní stěně. Co se pro draka zdálo být jednoduchou cestou, mohlo být pro člověka, byť obdařeného magickými schopnostmi, velmi nebezpečné.
Budu ti pomáhat. Neřekl jsem, že budeš muset celou cestu jít pěšky...
„Ale..."
Je na čase, abys vyrazil, naléhal hlas.
Rhonin tedy vyšel... nebo spíš, Rhoninovy nohy
vyšly.
Ten efekt trval jen několik sekund, ale stačil na to, aby Rhonina přinutil jít požadovaným směrem. Jakmile znovu získal vládu nad svými končetinami, přidal do kroku. Neměl chuť dostat druhou lekci. Deathwing už mu ukázal, jak mocné je nyní spojení mezi nimi.
Drak už nepromluvil, ale Rhonin věděl, že vyčkává někde v koutku jeho mysli. Přesto, nehledě na ohromnou sílu černého leviatana, se zdálo, že jeho moc nad Rhoninem není úplná. Když už nic, tak to vypadalo, že alespoň jeho myšlenky nejsou jeho dračímu spojenci přístupné. Jinak by asi Deathwing v tuto chvíli neměl z Rhonina zrovna velkou radost, neboť čaroděj dělal, co mohl, aby vymyslel, jak se dostat z drakova vlivu.
Zvláštní. Včera v noci byl víc než ochoten uvěřit všemu, co mu Deathwing říkal, dokonce i té části o jeho touze osvobodit Alexstraszu. Nyní však měl na všechno daleko realističtější názor. Ze všech stvoření měl jistě Deathwing nejmenší zájem na osvobození svého největšího nepřítele. Copak se po celou válku nesnažil vyhladit její rasu?
A přesto si vybavoval, že Deathwing odpověděl i na tuto otázku, zřejmě někdy ke konci jejich rozhovoru.
,,Děti Alexstraszy byly vychovány orky, člověče. Byly poštvány proti jiným tvorům. Její svoboda nezmění to, co se z nich stalo. Budou stále sloužit svým pánům. Zabíjím je, protože není jiné volby, chápeš? "
A v tu chvíli Rhonin skutečně chápal. Vše, co mu drak předešlou noc řekl, znělo tak věrohodně - ale v denním světle čaroděj nyní tuto věrohodnost zpochybňoval. Deathwing možná myslel vážně vše, co řekl, to však neznamenalo, že pro to, co dělal, neměl jiné, daleko temnější důvody.
Rhonin zvažoval, že medailon jednoduše sundá a zahodí. To by však k němu bezpochyby přilákalo pozornost jeho nechtěného spojence a pro Deathwinga by asi nebyl problém najít ho. Černý drak už ukázal, jak rychlý dokáže být. Rhonin rovněž pochyboval, že kdyby si pro něj musel přijít znovu, byl by stále tak přátelský.
V tuto chvíli nemohl dělat nic jiného než kráčet po zvolené cestě. Rhonina napadlo, že nemá žádné zásoby, ani měch s vodou. Všechno plavalo v moři spolu s ubohým Molokem a jeho gryfonem. Deathwing se mu také neobtěžoval nic shánět. Jídlo a pití, které od něj dostal včera večer, bylo zřejmě vše, co od něj mohl čekat.
Nenechal se tím vyvést z míry a pokračoval dál. Deathwing chtěl, aby došel k hoře, a v tomhle bodě se shodli. Rhonin se tam nějak bude muset dostat.
Zatímco stoupal výš po stále zrádnějším terénu, nedokázal se myšlenkami nevracet k Vereese. Ta elfka prokázala neobyčejnou oddanost svému úkolu, ale nyní už se jistě vrátila... pokud ovšem vůbec přežila útok draků. Myšlenka na to, že by tomu snad tak nemuselo být, způsobila, že Rhonin měl najednou sucho v krku, a navíc zakopl. Ne, musela přežít a dávalo smysl, že se okamžitě potom vrátila ke svým lidem do Lordaeronu.
Určitě...
Rhonin se zastavil. Náhle ho přepadlo nutkání otočit se. Měl strašné podezření, že Vereesa neudělala to, co by dávalo smysl, ale místo toho pokračovala dál. Snad se jí dokonce podařilo přemluvit jinak neústupného Falstada, aby ji odvezl do Grim Batolu. Pokud se jí nic nestalo, mohla teď klidně být v jeho stopách a pomalu se k němu přibližovat.
Čaroděj udělal krok směrem na západ...
Člověče...
Rhonin spolkl nadávku, když se mu v mysli ozval Deathwingův hlas. Jak to ten drak mohl tak rychle poznat? Copak nakonec skutečně mohl číst čarodějovy myšlenky?
Člověče... je čas, aby ses občerstvil a najedl...
„Co... co tím myslíš?"
Zastavil ses. Hledal jsi vodu a jídlo, nebo ne?
„Ano." Nemělo smysl říkat drakovi pravdu.
Jsi od nich jen nedaleko. Obrať se znovu na východ a běž ještě několik minut. Povedu tě.
Rhoninovi nezbývalo než poslechnout. Nejistě kráčel po kamenité stezce, až došel ke shluku několika stromů uprostřed ničeho. Užasl, jak i v těch nejstrašnějších částech Khaz Modanu může kvést život. Už jen kvůli stínu, který vrhaly, musel čaroděj svému nechtěnému spojenci poděkovat.
Uprostřed najdeš vše, po čem toužíš...
Ne vše, po čem toužil, to však nemohl čaroděj Deathwingovi říct. Nicméně pokračoval s jistou nedočkavostí. Voda i jídlo mu už začínaly scházet. A několik minut odpočinku mu rovněž prospěje.
Stromy byly na svůj druh velice malého vzrůstu, ale nabízely dostatek stínu. Rhonin vklouzl mezi ně a okamžitě se rozhlédl. Musel tam být nějaký pramen a snad i ovoce. Co jiného by mu Deathwing mohl na takovou vzdálenost slíbit?
Hostinu. Uprostřed stromů ležela přehlídka jídla a pití, jakou by si na takovém místě Rhonin nikdy nedokázal představit. Králík na rožni, čerstvý chléb, nakrájené ovoce a - opatrně sáhl po láhvi - studená voda.
Jez, ozval se drakův hlas.
Rhonin s chutí poslechl a pustil se do jídla. Králík byl čerstvý a dokonale okořeněný; chléb ještě stále voněl pecí. Odhodil všechny způsoby a pil přímo z láhve... a zjistil, že i když by měla být po chvíli poloprázdná, zůstává plná. Po tom zjištění pil a jedl již Rhonin bez starosti s vědomím, že se o něj Deathwing bezpochyby postará i nadále... tedy alespoň do doby, než dorazí k hoře.
Díky svým magickým schopnostem by si byl schopen něco přikouzlit i sám, ale to by ho stálo sílu, kterou bude ještě potřebovat. Navíc Rhonin pochyboval, že by dokázal stvořit něco takového.
Dříve než doufal, ozval se opět Deathwingův hlas. Nasycen?
„Ano... ano jsem. Děkuji."
Je čas pokračovat dál. Cestu znáš.
Rhonin ji znal. Ve skutečnosti si ji dokázal bez potíží vybavit přesně tak, jak mu ji drak ukázal. Deathwing se chtěl bezpochyby ujistit, že se jeho nástroj neztratí.
Čaroděj neměl jinou možnost než poslechnout. Zastavil se jen na okamžik, aby se naposled ohlédl v naději, že v dálce spatří známé stříbrné vlasy. Zároveň však nechtěl, aby s ním Vereesa nebo Falstad šli. Duncan a Molok už kvůli jeho úkolu zahynuli; na Rhoninových ramenou leželo už nyní příliš mnoho mrtvých.
Den stárl. Jak slunce kleslo téměř až k obzoru, začal Rhonin pochybovat o cestě, kterou Deathwing zvolil. Ani jednou nezahlédl orkskou hlídku, a přitom jich kolem Grim Batolu muselo být hodně. Neviděl dokonce ani jediného draka. Buď už v těchto místech nelétali, nebo zašel čaroděj daleko mimo jejich trasy.
Slunce dál klesalo. Ani druhé jídlo, opět evidentně vyčarované Deathwingem, Rhonina neuklidnilo. Když zmizely i poslední zbytky denního světla, zastavil se a pokusil se rozeznat krajinu před sebou. Jediné hory, které zatím viděl, byly daleko od něj. Trvalo by mu několik dní, než by k nim došel, nemluvě o konkrétní hoře, kde orkové drželi draky.
Dobrá, Deathwing ho přivedl až sem; Deathwing by mu teď mohl vysvětlit, jak si představuje, že dorazí ke svému cíli.
Rhonin sevřel v dlani medailon, oči stále upřeny ke vzdáleným horám, a promluvil do prázdna: „Musím s tebou mluvit."
Mluv...
Ani vlastně nečekal, že to bude takhle fungovat. Zatím to byl vždy drak, kdo mluvil jako první, ne on. „Říkal jsi, že mne tato cesta zavede k hoře, ale pokud ano, bude to trvat daleko déle, než kolik mám času. Nemám ponětí, jak si představuješ, že tam dojdu tak rychle pěšky."
Jak jsem řekl dříve, nečeká se od tebe, že celou cestu absolvuješ touto primitivní metodou. Vize, kterou jsem ti seslal, tě měla jen ujistit, že se neztratíš.
„Ale jak se tam mám teda dostat?"
Trpělivost. Brzy by u tebe měli být.
Oni?
Zůstaň, kde jsi. To bude nejlepší.
„Ale..." Rhonin si uvědomil, že s ním už Deathwing nemluví. Čaroděj měl znovu nutkání strhnout medailon z krku a zahodit ho mezi kameny, ale k čemu by mu to bylo? I tak se Rhonin musel dostat k orkskému doupěti.
Koho Deathwing myslel?
A pak uslyšel ten zvuk, zvuk neznějící jako nic z toho, s čím se dřív setkal. Ze všeho nejdřív ho napadlo, že by to mohl být drak, ale pokud ano, musel by mít ohromné potíže se zažíváním. Rhonin zvedl oči k temné obloze, ale nic neviděl.
Pak jeho pozornost upoutal krátký záblesk světla nad ním.
Rhonin zaklel, neboť ho napadlo, že ho Deathwing nechal chytit orky. To světlo musela být nějaká louče nebo krystal v ruce dračího jezdce. Čaroděj si připravil kouzlo. Nevzdá se bez boje, přestože ten bude zřejmě nesmyslný.
Pak se světlo objevilo znovu, tentokrát na delší dobu. Rhonin jím byl na malou chvíli osvětlen, dokonalý cíl pro jakékoli monstrum, které se vznášelo na temné obloze nad ním.
„Říkal jsem ti, že je tady!"
„Však já jsem to věděl! Jenom jsem se chtěl ujistit, že ty taky!"
„Lháři! Vím, žes ho neviděl! Já jo a ty ne!"
Čaroděj svraštil obočí. Co za draky se může tak stupidně handrkovat, navíc takovými ječivými hlasy?
„Bacha na tu lampu!" zaklel jeden z těch hlasů.
Světlo najednou sklouzlo z Rhonina a namířilo někam nahoru. Jeho paprsek krátce osvětlil ohromný oválný tvar - vepředu zašpičatělý - než zamířil kamsi dozadu, kde čaroděj rozeznal kouřící zařízení, jež otáčelo vrtulí na konci oválu.
Balón! Uvědomil si Rhonin. Vzducholoď!
Ve skutečnosti už jeden z těchto pozoruhodných vynálezů viděl během války. Úchvatné, plynem naplněné pytle tak obrovské, že by dokázaly zvednout vůz s dvěma nebo třemi lidmi. Během války byly používány k pozorování nepřátelských sil na zemi i na moři, co ale Rhonina na nich přitahovalo nejvíce, nebyla jejich samotná existence, ale fakt, že byly poháněny jinak než magií - olejem a vodou. Balónem pohyboval stroj nevytvořen ani nepoháněn žádným kouzlem, neuvěřitelné zařízení, jež otáčelo vrtulí bez lidské pomoci.
Světlo se opět obrátilo na něj, tentokrát evidentně záměrně. Jezdci na létajícím balónu ho nyní mohli velmi dobře vidět a jistě na tom nehodlali nic měnit. Teprve pak si užaslý čaroděj vzpomněl, která rasa se nakonec ukázala jako nejodvážnější a nejšílenější zároveň, aby do podobného vynálezu usedla.
Goblini - a goblini sloužili Hordě.
Vyrazil směrem k největším kamenům a doufal, že se mu podaří ztratit se na tak dlouho, aby stihl dát dohromady kouzlo vhodné proti létajícím balónům. Pak se mu však v hlavě ozval známý hlas.
Stůj!
„Nemůžu! Nahoře jsou goblini! Našla mě jejich vzducholoď! Zavolají orky!"
Ani se nepohneš!
Rhoninovy nohy ho najednou přestaly poslouchat. Místo toho ho obrátily zpět k děsivému balónu a jeho ještě děsivějším pilotům. Vzducholoď klesla přímo nad hlavu zoufalého čaroděje. Z boku pozorovacího můstku spadl provazový žebřík a jen tak-tak nezasáhl Rhonina.
Tvůj transport dorazil, oznámil mu Deathwing.