Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

?????????????????????????????????????????????????

,,Dolní ŽANDOV“

,,Nejstarší zmínka o Dolním Žandově je z roku 1197, kdy už existující ves daroval vévoda Jindřich Břetislav nově založenému tepelskému klášteru. Když získal okolní krajinu král Přemysl Otakar II., vzniklo zde povýšením původní vsi na město, městečko Žandov. Bylo to někdy mezi lety 1261 až 1278. Městečku vévodil vysoko na kopci původně opevněný kostel sv. Michala, jehož podací právo náleželo ještě ve 13. století valdsaskému klášteru."

,,V době bojů mezi Karlem IV. a  Ludvíkem Bavorem bylo v roce 1347 městečko zničeno a zůstalo tak až do roku 1370, kdy udělil Karel IV. "Vyšší a nižší Žandovy" v léno Borešovi z Oseka. Ten si na panovníkovi v roce 1374, 16. září, vyprosil svolení, podle něhož mohl zpustošený Žandov zbořit a místo něho založit nové městečko Žandov pod blízkou tvrzí Amonsgrýnem. K založení nového městečka ale nedošlo a tak byl Žandov znovu postupně obnoven. Od té doby byly osudy Žandova společné s kynžvartským panstvím až do konce feudalismu. V roce 1464 dostali žandovští povolení vařit a čepovat pivo. Na konci 18. století měl Žandov právo konání čtyř výročních a dobytčích trhů a každé pondělí zde byl týdenní trh.Novodobý vývoj obce ve 20. století byl nevýrazný, stavělo se jen za potokem jihozápadně od náměstí, směrem k nádraží, kde vyrostla malá Nádražní čtvrť. Po odsunu německých obyvatel nastala hluboká stagnace s výraznou devastací cenného architektonického fondu města. V té době byla zničena zvláště předměstská hrázděná architektura. Výsledkem neblahého období ve druhé polovině 20. století byl úbytek počtu domů na polovinu předválečného stavu."

Obživa obyvatel

,,Výrazně zde převažovalo zemědělství a různá řemesla (tkalcovství, barvířství) . Berní rula k roku 1654 uvádí v Dolním Žandově 12 sedláků, 22 chalupníků, 17 zahradníků, celkem 628 strychů (strych = 0,2877 hektaru) půdy z toho osívají na zimu 208 a na jaro 205 strychů, 89 potahů, 103 krav, 99 jalovic, 21 ovcí a 48 sviní. Mezi řemesly bylo nejpočetnější soukenictví a na samém konci 18.století vynikla výroba tzv. Sandovek – Žandovských dóz a tabatěrek."

Žandovské papírové dózy a tabatěrky

,,V roce 1799 se v Žandově usadil brusič Jan Geiger (narodil se 4.11.1744 v Maltši v Bádensku)a začal s výrobou dóz (v domě tehdy s číslem popisným 65). Jeho výrobky byly velmi vzhledné a dobře se prodávaly. Geiger najmul tovaryše a rozšířil sortiment o tabatěrky, šperkovničky, kávové hrnky a podšálky, pohárky na minerální vody pro lázeňské hosty, pudřenky a řada dalších výrobků. Mistra Geigra navtívil i sběratel zvláštností a kuriozit K.W.L.Metternich a projevil o dózy zájem. Geigrovi dokonce půjčil chybějících 2000 florinů (florin = mince v hodnotě 2 šilinků), aby mohl koupit větší dům a tím rozšířit výrobu. Geiger skutečně koupil dům na náměstí s čp. 198 a rozšířil výrobu. Zboží nadále prosperovalo a tak v brzké době dostal od Metternicha nabídku, aby dal souhlas k postavení malé továrny na výrobu tohoto zboží. Geiger odmítl a dlužnou částku raději podle úmluvy řádně uhradil. Mistr Geiger po nesčetných pokusech vyrobil zvláště odolný lak, kterým se výrobky lakovaly, prý byl odolný i vůči vařící vodě a šla o něm pověst, že je nezničitelný. J.Geiger zemřel 25.9.1836 v Žandově a před svou smrtí stačil vyučit svého synovce Josefe Kailera s neteří, oba z Maltše, a seznámit je s výrobou záhadného laku. Po letech přijal J.Kailer do své dílny dva tovaryše, Martina Lindmayera a Adalberta Krause, kteří se po čase stali Kailerovými společníky. Kailer těžce onemocněl a předal výrobu svým společníkům, kteří výrobu dóz už ovládali a znali i výrobu laku. Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 dosáhli velkého ocenění a uznání korunovaného nabídkou postavení továrny na výrobu dóz na státní účet. Nabídku odmítli stejně jako nabízenou částku za prozrazení tajemství výroby laku. V tradicích výroby žandovských dóz pokračoval Krausův syn Jiří Kraus. Ten měl syna Emila, který se narodil 10.10.1879 v Žandově čp.52. U svého otce se vyučil. Osamostatnil se  v roce 1904, když se Emil Kraus oženil. Vyráběl dózy až do první války a rozesílal je snad do všech evropských zemí. Po návratu z války sice ve výrobě pokračoval, ale zájem o ně silně poklesl, takže si musel přivydělávat jako muzikant. Podle dochovaných záznamů zhotovil E.Kraus se dvěma pomocníky za rok asi 1200 dóz. Mistr Emil Kraus ve srovnání s výrobky předchůdců vylepšil tím, že je vykládal stříbrnými ozdobami. Brzy na to výroba ustala."

,,Emil Kraus si k výrobě dóz vždy vše předem pečlivě připravoval. Počínaje lepenkou, kterou měl v různých tloušťkách a v různě dlouhých a širokých pruzích. Podle toho, jakou dózu měl vytvořit. Velikosti pruhů měl přesně přizpůsobené na dřevěné formy – kopyta. Vlastní práce byl obřad. Každá nepřesnost mohla dílo zmařit. Lepení jednotlivých vrstev bylo pro každý výrobek v podstatě stejné, ale přece jen se lišilo v síle použité lepenky. Byly to zejména tabatěrky a jiné různé nádobky se silnější stěnou. Barva dóz byla tmavočervená, sytá. Na dotaz, jak to bylo se zázračným lakem, Emil Kraus odpověděl: "Jak to bylo s lakem, už bohužel nevím. Vím jen to, že děda používal jantar který tavil, pak znovu zahříval na vysokou teplotu a přidával nějaké přísady. Tyto laky měl dvojího druhu. Ten jeden byl hodně tmavý, až černý, druhý byl tmavý –  červený. Oba vypalováním v peci získávaly na sytosti". Postup při výrobě dóz byl takový, že se postupně lepí pruhy lepenky na kopyta, pak se dřevem uhlazují a v peci vypalují. Po vypálení se pak každá vrstva brousí. To se opakuje celkem čtrnáctkrát. Zapalování pece a udržování ohně patřilo jen mistrovi. Ten také zásadně topil jen bukovým dřevem a jen mimořádně používal dřeva smrkového "na rychlý oheň" jak říkával."

Soška Pany Marie

,,Vlevo při výjezdu z Dolního Žandova do Horního Žandova, při čp. 25, ve štítě hospodářského stavení vedle půdních oken. Nika ve stěně je orámovaná dřevěným zaskleným rámem se stříškou, uvnitř bývala soška Panny Marie. Po jejím odcizení zde je umístěna její sádrová replika."

Tvrz v obci

,,Poloha Dolního Žandova a jeho poslání jako "Zemské brány" dává předpoklad existence staršího sídla – tvrze, nebo hradiště. Sousední tvrz Amonsgrýn (později Boršengrýn), vznikla až koncem 13.století, ale to už několik staletí před tím bylo třeba důležitou "bránu do Čech" nějak ochraňovat. Příhodné místo pro tyto účely jsem v roce 1998 našel východně od současné školy. Pahorek přímo navazuje s pozemkem školy a na své západní straně má několik výrazných skalek. Na jedné z nich, na straně obrácené směrem ke škole, je nověji vytesaný portrét vousatého muže (snad Jahn Hugel). Pahorek je obehnaný dobře znatelným příkopem, který se ztrácí v místech vjezdu ze sousedního pole na východní straně v délce asi 30 metrů a ve druhém případě je vlivem odebrání části svahu v severovýchodní části příkop odstraněn také v délce zhruba 30 metrů. Příkop na severní straně je dokonce vylámán ve skále a jeho délka je kolem šedesáti metrů. Objev tvrziště jsem 20.12.1998 oznámil archeologickému pracovišti v Plzni a Chebu a nyní čeká odborný archeologický průzkum."

Kostel sv. Michala

,,Původně gotický kostel byl přestavěn na barokní v roce 1682, další přestavby v letech 1804 a 1928. Báň na kostelní věži byla osazena po roce 1898. Jednolodní, obdélný, s trojboce uzavřeným presbytářem s věží nad sakristií na severní straně. Loď kryta kazetovým malovaným stropem, v západní části je kruchta. Přesbytář sklenutý  plochou křížovou klenbou, závěr 3 kápěmi. Hlavní oltář pochází z roku 1697 s obrazem sv.Michaela podle originálu Q. Renniho a sochami světců. Boční oltář sv.Anny z roku 1697, boční oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého od V. Schmidta je z roku 1739. Krucifix pochází z konce 15. století a byl přenesený ze zámecké kaple v Kynžvartě. Dřevěná socha Krista Trpitele z roku 1703 byla renovována v roce 1913. Kamenná kropenka z roku 1804, kamenná křtitelnice ze 16. století, kalichovitá s dřevěným víkem. Sochy sv. Floriána, Josefa a P.Marie jsou barokní z 1. pol. 18. století."

,,Na faře doložené už v roce 1317 jsou obrazy sv. Michaela archanděla z druhé poloviny 18. století a čtrnácti sv. Pomocníků, z téže doby."

Dva smírčí kříže

,,Převezeny ze svého původního místa a umístěny u zdi kostela."

Kaplička a smírčí kříž

,,Při levé straně cesty z Dolního Žandova do Úbočí, blíž k Úbočí. Nedávno zakonzervované torzo kapličky s velkou klenutou nikou. Vedle kapličky druhotně osazen smírčí kříž."

Socha sv. Jana Nepomuckého

,,Stojí v blízkosti kostela, pochází z roku 1705."

Socha sv. Antonína Paduánského

,,Stojí vlevo při silnici do Mar.Lázní, za křižovatkou se silnicí k zámku Kynžvart. Památkově chráněná socha světce je umístěna na kamenném podstavci a drží v levé ruce zavřenou knihu, na níž sedí Jezulátko. Socha pochází z doby kolem roku 1800, a původně stála v prostoru vedlejší křižovatky. Při rekonstrukci silnice byla přemístěna."

Socha sv.Anny

,,Sloup se sochou sv. Anny v blízkosti Křížového vrchu zanikl zhruba v polovině 20. století."

Kaple Svatého Kříže na Křížovém vrchu

,,Obdélná, zděná, se zvoničkou s jehlovou střechou, původně prastarého založení, upravená barokně. V blízkosti kaple na výrazném skalisku vysoký kříž. Vše zaniklo počátkem 20. století, zařízení kaple přeneseno do kaplí v okolí."

Barvířský dům

Hrázděný dvoupatrový dům – lidová stavba z 18. století s vysunutou podstřešní chodbou. Spolu s dalšími domy byl zbořen v padesátých a šedesátých letech 20. století.

,,Horní Žandov“

,,Horní Žandov se nachází asi 1 kilometr jižně od Dolního Žandova, ale svou okrajovou zástavbou na sebe obě obce prakticky navazují. Název Horní a Dolní je pouze důsledek potřeby rozlišit mezi sebou obě místa."

,,Vznik Horního Žandova je velmi úzce provázaný se Žandovem Dolním a to po celou dobu své existence."

,,Vesnická zástavba je situována podél Šitbořského potoka a tvořily ji převážně volně stojící uzavřené chebské statky. Dříve samostatná obec je dnes součástí Dolního Žandova."

,,Vzájemné historické souvislosti ovlivňovaly jejich rozvoj včetně rozvoje řemesel a zemědělství. Horní Žandov je zřejmě staršího založení než Žandov Dolní a bývalo zvykem, že při vznikajících osadách bývalo vybudováno i drobné panské sídlo – tvrz, nebo dvorec. O jeho existenci vypráví pověst."

,,Čertův kámen - Pověst o hradu v Horním Žandově"

,,V blízkosti Horního Žandova býval před lety mohutný granitový kámen, kterému se říkalo "Čertův kámen". Na místě, kde se kámen nacházel stál kdysi dávno hrad. Jeho majitel byl zlý a hrubý rytíř, který by se rád oženil s dcerou svého rytířského souseda z Kynžvartu. Však ani dcera, ani její otec neměli zájem o "Čerta z Horního Žandova", jak byl rytíř často nazýván. Aby dosáhl svého záměru, uzavřel rytíř se skutečným čertem smlouvu a upsal svoji duši, když mu pomůže ke sňatku s kynžvartskou dívkou. Už příští den mu satan oznámil, že ho dívka očekává. Rytíř nelenil, sedl na koně a pádil ke Kynžvartu. Před hradem potkal svoji nevěstu, která mu šla vstříc a zároveň ho varovala před svým otcem, který prý nechce o svatbě ani slyšet. Rytíř si vzal dívku zpět do Horního Žandova a brzy se slavila svatba. Během hostiny se objevil divný stařec s loutnou a venku se rozpoutala bouřka. Jakmile stařík sáhl do strun, popadla všechny chuť tancovat. Tančil i rytíř se svojí nevěstou. Stařík hrál stále rychleji a všichni tančili stále divočeji. Najednou stařík přestal hrát, pekelně se zasmál a loutnu rozbil o sloup. Popadl ženicha a vyletěl s ním oknem rovnou do pekla. Bouřka náhle ustala a po žandovském hradu nebylo ani památky. Na jeho místě ležel pouze mohutný kámen. Pravá dívka v době svatební hostiny byla se svým otcem v otcovském hradě a vůbec netušila, co se děje v Horním Žandově. Vždy o půlnoci bylo slyšet z pod "Čertova kamene" z hloubi země hluk a nářek, který se střídal s ďábelským smíchem."

www.dolnizandov.cz

????????????????????????????????????????????????