Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

,,Obec Heřmanovice“

 ,,V pradávnu leželo široké okolí Heřmanovic v moravsko-slezském pomezním pralese nazývaném Preseka. Procházela jím dálková obchodní stezka vedoucí z Olomouce přes Bruntál, Vrbno pod Pradědem, podél Černé Opavy, do Zlatých Hor a Nisy. Jedna její větev šla přes Horní Údolí a druhá přes Heřmanovice. V těsném sousedství obchodní stezky vzniklo ve 13. - 14. století poměrně blízko vedle sebe několik opevnění (fortifikací) - hrad Quinburg a opevnění Drakov v katastru Heřmanovic, dále pak hrady Koberštejn a Edelštejn a u Vrbna pod Pradědem podstatně menší hrádky Freudenštejn, Rabenštejn, Weisenštejn a Fürstenwalde (na Zámecké hoře). Příčinou zájmu českých Přemyslovců, opavských knížat a vratislavských biskupů o kolonizaci této v podstatě neosídlené části Hrubého Jeseníku byla bezpochyby naleziště zlata, občas dokonce vznikaly i majetkové spory. Byly jedním z důvodů, proč Zlatohorsko, ležící při nejasné hranici dvou státních celků, často měnilo majitele.“

,,Také Heřmanovice, od počátku součást zlatohorského panství, byly pravděpodobně založeny právě při hornické kolonizaci někdy na přelomu 13. a 14. století, žádná písemná zpráva se však nedochovala. Obec je poprvé zmiňována v listině datované 8. červencem 1339 v Olomouci, kterou opavský kníže Mikuláš II. postupuje hrad Edelštejn, Zlaté Hory, Heřmanovice, ves Arnoltovice (dnes v Polsku) se zlatými doly, fojtstvími a patronáty českému králi Janovi Lucemburskému pro uzavření smíru (”…oppidum Zuckmantel cum Hermanstad oppido et Arnoldsdorff villa et cum castro Edelstein…”). V listině jmenovaná oppida Zuckmantel a Hermanstad zcela jistě nebyla městy, ale trhovými vesmi. Roku 1455 opolsko-hlohovský kníže Bolek udělil Cukmantlu magdeburské právo, čímž Heřmanovice ležící v míli cukmantelské přestaly být trhovou vsí. Později Heřmanovice přešly od opavského knížectví do majetku vratislavského biskupství a staly se součástí niského knížectví. K biskupským državám patřily až do zrušení vrchnostenské správy roku 1848.“

,,Jediným donedávna dochovaným svědkem počátků dějin obce bylo středověké tvrziště, nacházející se poblíž kaple sv. Jeronýma. Drobné opevnění tvořené mírně zvýšeným nasypaným pahorkem obklopoval příkop a val. Centrální plošina byla téměř čtvercová se stranami 16 - 17 m. Ještě předtím, než bylo tvrziště pohlceno vápencovým lomem, zde byl nalezen železný meč (nyní v muzeu ve Zlatých horách), dále kovové řetězy a početnější kolekce středověké užitkové keramiky.“

,,O největší rozkvět nejen zlatohorských dolů se zasloužili biskupové Jan Thurzo (1506-20), Jakub ze Salzy (1520-39) a Baltazar z Promnic (1539-62). Bylo to v období druhé vnitřní kolonizace Jesenicka, kdy bylo obnoveno či založeno mnoho vsí v okolí. Od počátku 16. století se na biskupském majetku uplatňuje tehdy obecná snaha vést všechny druhy výroby ve vlastní režii a zvyšovat příjem zakládáním nových podniků. Tak roku 1552 udělil biskup Baltazar z Promnic vratislavskému měštanu Hansu Karlinovi právo těžit železnou rudu pro jím postavený hamr. Na dva roky byl osvobozen od všech dávek, ale pak musel ročně platit 15 slezských tolarů. Osada vzniklá kolem hamru dostala jméno Vrbice (Vorwitz). Karlin vložil do podniku mnoho peněz, a proto mu biskup roku 1559 povolil postavit druhý hamr a pilu s právem zpracovávat stromovou kůru na tříslo. To bylo spojeno s právem těžit z biskupských lesů potřebné množství dřeva. Obec tak byla ve druhé polovině 16. století významným střediskem železářské výroby. Po překonání otřesů za třicetileté války pracovaly zdejší železářské podniky skoro až do konce 17. století.“

,,I tento kraj - Jesenicko, Nisko a Zlatohorsko - postihly ve dvacátých až osmdesátých letech 17. století čarodějnické procesy. Jejich obětí nebylo málo, jelikož se horní hejtman ve Zlatých Horách, sídlící v té době v Heřmanovicích, dožadoval po roce 1640, aby i v této obci byla postavena pec na upalování čarodějnic, a to podle niského vzoru, kde již taková pec byla. Byl se svou žá-dosti odmítnut pro odpor Zlatých Hor, které se dovolávaly svého hrdelního práva. K obhajobě soudní pravomoci vedla tamní radní více chamtivost než zájem města, jelikož stíhání a popravy čarodějnic byly výnosným podnikem. Odhaduje se, že ve Zlatých Horách bylo popraveno 85 osob, mezi nimiž určitě nechyběli obyvatelé Heřmanovic. Obětmi byly ponejvíce ženy z bohatých rodin, ale i děti. Procesů se jako přísedící účastnil i neblaze proslulý zlatohorský rodák Jindřich František Boblig.“

,,Roku 1752 zemská vláda vydala dekret, který Heřmanovicím i Zlatým Horám zrušil horní svobody včetně osvobození od daní a kontribucí. Ves ztratila výsady hornické obce a po delších sporech s vrchností se musela smířit s nově uloženými povinnostmi, kterých bylo 11 druhů.“

,,Z karolínského katastru pořízeného pro daňové účely ve dvacátých letech 17. století na příkaz císaře Karla VI. se dovídáme, že heřmanovičtí hospodáři včetně šoltyství vlastnili celkem 362 krav, 63 koz a jedno prase a že v obci pracovaly dva mlýny. Řemeslnickou činži platili šoltysovi řezník, pekař, 4 ševci a 3 kováři, nájemní činži mu platilo 14 zahradníků a dva krčmáři.“

,,Navzdory nepříliš příznivým podmínkám bylo zemědělství důležitým zdrojem obživy místních obyvatel. Na kamenitých polích se pěstovaly oves, žito, ječmen, len, jetel a brambory a na loukách píce pro početný dobytek (75 koní, 296 krav a více koz). V rozlehlé vesnici byly na začátku 19. století 4 mlýny, 3 vápenné pece, pila a několik bělidel.“

,,Jelikož dolování prožívalo od 17. století spíše úpadek, muselo se zdejší hospodářství přeorientovat na jiné odvětví výroby - na lnářství. Především Zlaté Hory se staly velmi významným střediskem obchodu s plátnem a přízí vedle Nisy, Prudniku a Vratislavi. Nejkvalitnějšímu lnu z celého Jesenicka se dařilo právě kolem Heřmanovic. Především bělení, pro něž tu byly vhodné podmínky (lesy na výrobu dřevěného popela, čistá voda), tu bylo rozvinuté, v okolí obce bylo roku 1788 jedenáct bělidel. Značná část rodin také podomácku předla, a to po celý rok, nebo jen v zimě.“

,,Tato jednostranná hospodářská orientace kraje se ale negativně projevila ve čtyřicátých letech 19. století, kdy došlo k úpadku domáckého přadláctví. Zlatohorská textilní továrna Josefa Münzberga a jiné tkalcovské dílny propustily řadu tkalců, kteří se ocitli bez práce, postupně se celé Zlatohorsko ocitlo v bídě. Lidé začali z nouze kácet dříví v biskupských lesích a po opracování je pašovali do Pruska. Proti defraudantům povolal biskup do Heřmanovic v lednu 1849 oddíl 62 vojáků, který zde setrval až do dubna.“

,,Poslední pokus oživit těžbu nerostů v zlatohorském rudním revíru podnikl heřmanovický rodák Jan Höniger, který požádal roku 1844 horní úřad v Kutné Hoře o koncesi dolovat na desíti místech na Příčném vrchu. Ročně dobýval asi 400 gramů zlata, což bez očekávané státní podpory nestačilo ke krytí výdajů.“

 ,,Revoluce roku 1848 samozřejmě zasáhla i tento kraj, panství byla zrušena a obec se stala součástí nového soudního okresu Cukmantl, který byl částí politického okresu Jeseník, v jehož čele stál okresní hejtman. Prvním starostou obce se stal Franz Kröner. K malé změně politickosprávního členění došlo roku 1869, kdy vznikl soudní okres Vrbno pod Pradědem a pro přirozenou spádovost do něj byla začleněna obec Mnichov s osadou Železná.“

,,Pošta začala působit v obci 16. března 1869 a její spojení s okolím zajištovala koněspřežná doprava na trase Zlaté Hory - Vrbno pod Pradědem.“.

 ,,Už z šedesátých let 19. století pocházejí první návrhy na spojení Zlatohorska s oblastmi, které již byly napojeny na tehdy se rozvíjející železniční sít. Neuskutečnila se ale ani stavba dráhy do Olomouce přes Vrbno pod Pradědem, ani do Města Albrechtic přes Heřmanovice. Pouze roku 1896 byla dokončena železnice vedoucí ze Zlatých Hor do Mikulovic.“

,,Heřmanovické šoltyství“

,,Do 2. poloviny 15. století měl představený obce titul fojta (rychtáře), obvyklý v místech založených podle magdeburského práva. Po přivtělení k biskupským državám došlo ke změně právních zvyklostí, podle nichž vesnický soudce užíval názvu šoltys. Šoltyství vedlo pozemkové, hypoteční a sirotčí knihy až do roku 1848 a bylo od roku 1584 nadáno várečným právem. Patřilo k němu několik lánů, krčma, kovářství, pekařství, řeznictví, bednářství, dva mlýny, hamr s právem těžby dřeva, více usedlostí a právo lovu zvěře a ryb. Z celého majetku platil šoltys ročně jen 49 zlatých 29 grošů úroku. Šoltyství bylo tradičně v dědičném nešlechtickém držení.“

,,K šoltyství patřilo roku 1770 třináct domů včetně dvou krčem a osmi řemeslníků, kteří museli v době žní a senoseče pracovat na šoltyských polích za menší peněžitou odměnu a něco jídla. Šoltyství odvádělo do panského důchodu 90 zlatých 24 krejcarů a samo pobíralo 84 zlatých ze dvou krčem, 38 zlatých 20 krejcarů od řemeslníků a 81 šeflů mouky ze dvou mlýnů. Neobyčejně výhodný poměr mezi platy odváděnými vrchnosti a poplatky od vlastních poddaných budil ustavičně nevůli u biskupských úředníků. Roku 1784 obžaloval biskupský prokurátor šoltyse pro neoprávněný výkon nižšího soudnictví nad biskupovými poddanými a následujícího roku začala vnucená státní správa popírat právo šoltyství na vedení pozemkových, hypotečních a sirotčích knih. Vincenc Richter, koupivší šoltyství roku 1781, přes několikeré výzvy státních orgánů odmítl vydat knihy vrchnostenskému úřadu ve Zlatých Horách a bylo mu hrozeno vojenskou asistencí, neuposlechne-li. Nakonec přece jen šoltys spor vyhrál a pozemkové knihy vedl až do roku 1848.“

,,Šoltyství, oceněné na 15 000 zlatých, mělo na konci 18. století dva za-hradníky a 32 chalupníků, takže agenda kupů a prodejů byla dosti rozsáhlá. Po Richtrovi získal šoltyství jako osobní majetek biskup Ho-henlohe, jehož dě-dicové je v roce 1827 prodali osmi podílníkům. Posledním majitelem šoltyství byl Josef Schön.“

,,Kostel a fara“

,,Zpočátku byla ves přifařena ke Zlatým Horám, kam ale roku 1579 neodváděla žádné poplatky, jak si tehdy stěžoval farář vizitátorovi. Roku 1588 nechal v Heřmanovicích postavit biskup Ondřej Jerin kamenný kostel. O tři roky později, dne 6. července, schválil biskup dohodu mezi obcí Heřmanovice a cukmantelským farářem Baltazarem Töpperem, že tento bude v novém kostele obstarávat bohoslužby každou třetí neděli a o svátcích. Kolem roku 1638 pobíral zlatohorský farář ze vsi 36 tolarů, v čemž byly patrně i příjmy z Mnichova. Bohoslužby se zde konaly jednou za tři týdny. V r. 1651 patřil faráři v Heřmanovicích i kus pole, z něhož dostával místo desátku 15 tolarů pachtovného a koledu kromě úroků z menší fundace. Někdy před tímto rokem dal postavit šoltys Jan Biroldt velikým nákladem hlavní oltář se sochou svatého Ondřeje a jeden boční oltář."

,,Velká vzdálenost od Zlatých Hor přiměla církevní úřady, aby v obci zřídily roku 1672 samostatnou faru, vedle níž stála škola. Při jednání o zřízení fary v Heřmanovicích bylo zjištěno, že v obci žije 600 obyvatel a v sousedním přifařeném Mnichově bydlí 300 lidí. Obě obce se zaručily, že budou vydržovat faráře a majitelé větších heřmanovických usedlostí mu platili 22-24 grošů. Poddaní si jen pomalu zvykali na místní duchovní správu, a tak se roku 1674 jejich farář podivoval tomu, že svatba se často koná zároveň se křtinami. Matriky se začínají vést téhož roku.“

  www.hermanovice.cz

HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

,,Obec ROZKOŠ

,,Obec Rozkoš byla založena před rokem 1750 na křižovatce silnic Znojmo - Jaroměrice nad Rokytnou - Moravský Krumlov - Moravské Budějovice. Náležela k hostimskému panství a statku Boskovštejn. Jméno pochází z názvu jedné ze tří zdejších hospod Rozkoš, Kratochvíle a Peklo, jméno Šrámek, které se původně užívalo v okolí, prý pochází od jména prvního hostinského, který se zde trvale usadil."

,,Domy ve vsi byly nízké s malými okny, stavěné z kamene nebo z kotovic, kryté došky. Elektrifikace provedena roku 1930. V obci je kaple se zvonicí z druhé pol 19. stol, sousoší Nejsvětější Trojice (u kapličky se zvonicí) z konce 18. stol. Škola zde byla již před r. 1876, roku 1900 je uváděna jako jednotřídní. R. 1787 použila ves pečeť s oválným štítem, v němž jsou dvě srdce nad dvěmi překříženými otkami. V obci se nacházel dvůr patřící velkostatku Hostim a v letech 1900 a 1924 zde bylo sídlo lesního revíru velkostatku Hostim a v letech 1935 a 1946 státního polesí. Poštou a školou patří do Jevišovic, farnostíspadá pod Biskupice v okr. Třebíč, tam patří i hřbitovem. Z rodáků se uvádí: prof. Jan Filipský, Antonín Kabelka, učitel, italský legionář, Ludvík Meduna, archeolog."

www.obecrozkos.cz

,,Velice mě zaujal krásný název vesničky - Rozkoš - i když tady historie nezanechala žádné své ojedinělé stopy - zařadila jsem ji zde s radostí !" Ludmilka

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO