IGNÁC z Loyoly - Vzdělaný sv.JERONÝM
LLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLL
Ignác z Loyoly
Svatý Ignác z Loyoly, rodným jménem Íñigo López de Loyola (24. prosince 1491, Baskicko – 31. července 1556), byl duchovním otcem a spoluzakladatelem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) a jeden z největších křesťanských mystiků. Vyvinul též metodu duchovních cvičení – exercicií, které mají sloužit k očistě ducha.
Život a Mládí
Své jméno Íñigo získal při křtu a později v dospělosti přijal jméno Ignác. Ignác z Loyoly se narodil na hradě Loyola poblíž města San Sebastian v Baskicku do urozené baskické rodiny. Byl nejmladší ze 13 dětí. Když mu bylo sedm let, zemřela mu matka. V mládí vedl rozmařilý život. Jeho vychovatelé se ho snažili vzdělávat v takových disciplínách, aby z něj vyrostl zdatný rytíř, člověk galantního chování a vystupování. K jeho výchově měl přispět i pobyt v rodině kastilského hodnostáře Juana Velásqueze de Cuéllar v Arévale (od roku 1506 do roku 1517), díky němuž mohl sloužit na dvoře španělského krále Ferdinanda Aragonského, jako páže. Poté se stal členem osobní stráže vévody z Nájery a navarrského místokrále Antonia Manriqueho de Lara.
V roce 1517 vstoupil do armády. Dne 20. května 1521 utrpěl vážné zranění nohy (dělovou koulí) při obraně Pamplony před Francouzi a několik měsíců se léčil na otcově hradě. Léčba se moc nedařila a Ignác byl dokonce zaopatřen svátostí umírajícího. Během rehabilitace si krátil čas čtením knih o Ježíši Kristu a životopisů svatých (např. Legendu aurea psanou Jakubem de Voraginem). Tato četba na něj zapůsobila natolik, že se rozhodl oddat duchovnímu životu a jeho touhou se stalo „vykonání velkých věcí v božích službách".
Příprava na duchovní kariéru
Během léčení u něj došlo k několika intenzívním duchovním prožitkům. Už v této době započal s exerciciemi (duchovní cvičení) – sérii meditací, jejichž smyslem bylo očistit a pročistit mysl i ducha (exercicie – jak popisuje Ignác, jsou zápisy z jeho vlastních duchovních zkušeností, které si myslel že můžou být hodnotné i jiným). Po něm je zdědil Řád jezuitů a v současné době je přebírají i další řády. Mnoho lidí argumentuje, že právě vedení exercicií významných církevních osobností bylo důležitým prostředkem, kterým řád získává a udržuje svůj vliv.
Ignác z Loyoly vykonal pouť do Svaté země po svém rozhodnutí změnit životní cestu (po svém zranění). Nejprve se vydal do známého benediktinského kláštera Montserratu nedaleko Barcelony, kde vykonal generální zpověď, celou noc probděl před obrazem Matky Boží, aby jí mohl odevzdat svou dýku a meč, svlékl zde světský šat a oblékl poutnické roucho. Taková „noční stráž" byla součástí rytířského ceremoniálu, kterým obvykle začínal urozený šlechtic svou kariéru. Následujícího rána se odebral do městečka Manresy, kde trávil dny rozjímáním. Zde měl také vidění, díky němuž u něj došlo k mystickému obratu (konverzi). V Manrese hodně četl, meditoval, přemítal a hlavně napsal náčrt Duchovních cvičení, která jsou plodem jeho vlastních duchovních bojů a zkušeností. Nejdříve ho jeho duchovní vývoj uspokojoval, většinu času trávil modlením, ošetřoval nemocné, živil se z milodarů atd. Později ho začala přepadat pokušení a výčitky svědomí, kvůli zbožné Doňe Inés, se kterou se v Manrese seznámil. Kvůli těmto výčitkám se postil tak drasticky, že si přivodil těžké onemocnění, jehož následky ho provázely po celý život.
V únoru roku 1523 opustil Manresu a vydal se přes Řím, kde získal od papeže povolení k pouti do Jeruzaléma, do Benátek a lodí do Svaté země, kde tedy navštívil Jeruzalém a Boží hrob. Chtěl zde zůstat, ale toto rozhodnutí přineslo nepřízeň františkánů. O poutníky zde totiž nebyla nouze, a tak se vydal lodí zpět do Španělska. Cestou ho potkalo několik svízelných situací (nedostatek peněz k přepravě lodí, povolení projít městem apod.). Je zapsáno v jeho životopisných dílech, že si nenechával ani dostatek a mnohdy a mnohde rozdával i svůj oděv žebrákům – stal se „poutníkem s holí".
Navštívil několik klášterů, aby se inspiroval. Šlo zejména o benediktinský klášter Montserrat a již zmíněný klášter Manresa, kde při delším pobytu rozvinul svůj asketismus.
Studium
Došel k přesvědčení, že se stane knězem, a tak v roce 1526 nastoupil na latinskou školu v Barceloně, kde se učil základnímu vzdělání mezi devítiletými chlapci. Po dvou letech na této škole složil zkoušku a na radu svého učitele se rozhodl pokračovat ve studiu na univerzitě v Alcalá de Henares, kde na artistické fakultě navštěvoval studium generale. Ve volném čase poučoval své kamarády o křesťanské nauce. Kvůli těmto sezením (jejichž nauku směli šířit pouze kněží) se dostal do rozporu se svatou inkvizicí a byl uvězněn v inkvizičním vězení. Po 42 dnech byl opět propuštěn a odešel z Alcalá na dominikánskou univerzitu do Salamanky, kde byl podezírán inkvizitory z přejímání myšlenek Erasma Rottredamského a uvězněn.
Po propuštění pokračoval ve výuce v Paříži, kde v roce 1528 nastoupil na univerzitu na kolej Montaigu. Do Paříže se vydal mj. proto, že neuměl francouzsky, a nemohl se tedy věnovat apoštolátu. Zde sedm let studoval (v latině, jelikož neuměl francouzsky) a zároveň šířil své ideje a poskytoval studentům exercicie. Ale ani v Paříži se nedokázal Ignác vyhnout apoštolátu a dával exercicie třem španělským studentům, kteří kvůli nim zásadně změnili svůj způsob života. Kvůli těmto „ovlivněným" se zde zvedla vlna spolužáků a profesorů proti Ignácovi, kteří ho označovali za „rozkladný živel", za kacíře... V roce 1530 začal studovat na koleji sv. Barbory v Rue Valette. Absolvoval tříletý filozofický kurs, logiku, fyziku a metafyziku a 14. března 1534 získal titul magistra filozofie. V Rue Valette také nalezl spřízněné duše, které později vytvořily jádro Tovaryšstva Ježíšova - (Simon Rodriguez, František Xaverský, Petr Faber, Alfonso Salmeron, Jacob Laines, Diego Laínez a Nicholas Bobedilla). Tato skupina lidí se označovala jako „přátelé v Pánu" a dodržovala sliby čistoty a chudoby. K těmto sedmi nejvěrnějším o něco později přibyli ještě Claudius Jay, Jean Codure a Paschal Broet.
Založení řádu jezuitů
Freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci zobrazuje, jak Ignác z Loyoly přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III. Namaloval Jan Kryštof Handke po roce 1743.
Dne 15. srpna 1534 on a šest společníků v Montmartre založili Societas Jesu – s úmyslem vést sociální a misionářskou činnost v Jeruzalémě, nebo bez otázek jít tam, kam je papež pošle. Nový řád představoval zvláštní a unikátní spojení mystiky a vojenské kázně, jedním z hlavních příkazů byl příkaz poslušnosti nadřízenému, přičemž celý řád měl být cele podřízen a plně ke službám papeži.
V roce 1537 navštívila skupina zakladatelů řádu Itálii, aby požádala papeže o schválení řádu (chtěli vytvořit pevné společenství Compañía de Jesús). Papež Pavel III. schválil řád v roce 1539 ústně a 27. září 1540 vydal papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae – zakládací listinu řádu jezuitů. Dal jim tak svolení ke svěcení na kněze. Dne 24. června je v Benátkách vysvětil biskup z Arbe. Jelikož válka mezi císařem, Benátkami, papežem a Osmanskou říší znemožňovala cestu do Svaté země, rozhodli se prozatím zahájit činnost v Itálii.
Generál řádu jezuitů
V roce 1541 byl do čela řádu zvolen 1. generál - Ignác z Loyoly. Hlavním heslem bylo: „Omnia ad maiorem Dei gloriam." neboli „Vše pro větší slávu Boží." V roce 1539 dal Ignác Tovaryšstvu jasné formule. V pěti kapitolách stanovil hlavní cíle a povinnosti řádu, které byly označeny za povinné a svaté. Definitivní řádovou ústavou se staly Constitutiones Societas Iesu (Konstituce), kterým se Ignác pořádně věnoval až od roku 1547 společně se svým sekretářem Janem Polancem. Tento text byl dokončen v roce 1552 a napsán byl španělsky. Původní znění Konstitucí řád dodržuje dodnes. Generál usiluje o „střední cestu" v pojetí řádového života a zakazuje jeho členům ctižádost a úsilí o významné církevní postavení mimo Tovaryšstvo.
Význam Ignáce z Loyoly
Jako mystik proslul svou trinitární a christologickou mystikou. Jeho osoba byla známá i pro tzv. dar slz. V roce 1609 byl blahoslaven a v roce 1622 svatořečen.
Literatura
BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.
ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha: Mladá fronta, 1995
RAHNER, Hugo SJ, von MATT, Leonard. Ignác z Loyoly. Wien: Verlag Herold, 1995
KYRALOVÁ, Marie. Ignác z Loyoly. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství, 1992
„Choroby“ Ignáce z Loyoly
Psychiatrii zajímají extatické náboženské prožitky. Německý psychiatr G. Hesse se například zabýval chorobami Ignáce z Loyoly (1491-1556) - zejména v práci Anfallsleiden und Psychose Loyolas, Nervennartzt 38, 1967, 3. 102. Ignác z Loyoly, slavná historická osobnost, byl zakladatelem jezuitského řádu, který hrál důležitou roli v kulturních dějinách. Pocházel ze šlechtické rodiny s jedinci poměrně vysokými, sám však měřil jen 158 cm. Utrpěl dva velmi těžké úrazy, které podle Hessovy práce postihly také hlavu (v jednom případě s amnézií).
Náš přední psychiatr Vladimír Vondráček na základě této práce napsal: „Zdá se, že měl jednak fázickou psychózu, jednak traumatickou epilepsii tempolární, měl také vtíravé myšlenky, které dělil na myšlenky od dobrého ducha a myšlenky od zlého ducha. Měl stavy deprese, kdy jej nic netěšilo, stavy úplně bezútěšné. Měl návaly nezadržitelného pláče, které trvaly hodiny. V době deprese se znovu a znovu zpovídal, neboť se mu vtírala myšlenka, že neřekl všechny své hříchy. Jeden čas jako za pokání chodil v hadrech, nestříhal si vlasy a nehty a jedl jen to, co si vyžebral. V tomto stavu podvýživy viděl blízko sebe za jasného dne něco zářivého ve vzduchu, což mu poskytovalo velikou útěchu. Připomínalo to hada se svítícími body, časem to pozbylo své jasné barvy a on poznal, že to bylo od ďábla.“ Dlužno dodat, že depresivní stavy někdy mizely náhle, jako by mu někdo „sňal plášť z ramen“.
Ale přicházely také stavy, kdy viděl Pannu Marii, cítil, že je božím vyvolencem, dostával boží poselství. Prý pochopil tajemství svaté Trojice. Profesor Vondráček o něm dále napsal: „Míval i stavy bezvědomí, stavy ztráty tonusu svalového, při nichž verbigeroval, měl různé optické halucinace, slyšel hudbu, měl pocity tepla, chuťové halucinace. Jindy měl stavy kataleptické, úplné ztuhlosti svalové. Měl pocity levitace. Vymyslil si zvláštní způsob modlení s regulací dechu, což byla vlastně hyperventilace, a tím si vyvolával extatické stavy.“ Tedy Ignác z Loyoly používal holotropní dýchání dávno před tím, než bylo ve 20. století „vymyšleno“, aby nahradilo zakázané LSD a kolem něhož bylo v devadesátých letech minulého století v naší zemi tolik humbuku.
Kostel svatého Ignáce z Loyoly v Římě
,,Kostel svatého Ignáce z Loyoly vznikl prvotně v jihlavském hostinci Samuela Štubika v Hluboké ulici. Bylo to z důvodů švédské okupace, neboť si jezuité nemohli dovolit opravdový kostel. Kolem roku 1670 už však kostel chátral, tak se jezuité rozhodli postavit nový. Výstavba nového kostela byla zahájena v letech 1683-89 italským stavitelem Jacopo Braschou, který měl vypracovat projekt a provést stavbu základů kněžiště a sakristie. Stavba byla financována lékařem a jihlavským měšťanem Petrem Šmilauerem. Kostel byl vysvěcen roku 1740."
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Svatý Jeroným, původním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus, se narodil kolem roku 347 ve Stridonu v křesťanské rodině. Rodiče poslali Jeronýma jako velmi mladého do Říma, kde se vzdělával u věhlasného gramatika Donata. V mládí cítil přitažlivost světského života, ale převážila v něm touha a zájem o křesťanské náboženství.
Kolem roku 366 přijal křest a vydal se cestou asketického života, odebral se do Akvileje, kde se začlenil do skupiny křesťanů, kteří byli shromážděni kolem biskupa Valeriána. Potom odjel na Východ, na jih od města Aleppa, a žil jako poustevník v poušti. Věnoval se důkladnému studiu, zdokonalil svou znalost řečtiny, začal studovat hebrejštinu a přepisoval patristické kodexy a spisy.
Roku 382 se odebral do Říma, kde jej papež Damas, který znal jeho pověst askety a odborné znalosti, přijal za sekretáře a rádce. V následujících letech se Jeroným pastoračně věnoval ženám z vyšší římské společnosti. Zachovalo se množství listů, jejichž pomocí se snažil vést například svatou Marcelu, Leu, Fabiolu, Paulu a její dceru Eustochii. Kvůli nařčením ze sexuálního vztahu s těmito ženami se dostal do sporu s římským klérem. Poté, co za tajemných okolností jedna z těchto žen zemřela (patrně na vyčerpání kvůli vytrvalým půstům), padla vina na Jeronýma. Ačkoli mu nebylo nic dokázáno, další pobyt v Římě pro něj byl nemožný. Roku 385 Jeroným opustil Řím a vydal se nejprve na pouť do Svaté země, potom do Egypta a roku 386 doputoval do Betléma. Zde založil spolu se svými žačkami z Říma Paulou a Eustochií klášter a konvent. Tady pobýval až do své smrti roku 420. Dnes jsou jeho ostatky uloženy v římské bazilice Santa Maria Maggiore.
Jeroným je znám především jako autor Vulgaty, překladu bible do mluvené latiny. Kromě toho se dochovaly jeho biblické komentáře a teologické kontroverze, historické texty a další překlady.
Je patronem Dalmácie, Lyonu, teologů, učenců, archeologů, studentů, překladatelů, univerzit, vědeckých spolků, asketů a je vzýván proti očním nemocem.
SPIRIT
LLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLL
