Moonlight, aneb příběh pokračuje - kapitoly 6-10
Kapitola 6.
„Pan Craig Donovan?“ zeptal se vysokého čtyřicátníka právě se chystajícího odpálit míček.
„Ano,“ odpověděl mu muž a pečlivě sledoval, kam jeho míček dopadne.
„Jsem Benjamin Talbot z úřadu státního návladního. Potřeboval bych Vám položit pár otázek.“
Muž mezitím pokračoval v tréninku.
„Kruci, zase to není ono,“ zaklel.
„Opravdu milý chlap,“ pomyslel si Ben, ale odbýt se nenechal.
„Pane Donovane, opravdu nutně bych s Vámi potřeboval mluvit.“ Craig Donovan konečně uznal za vhodné se na Bena podívat. Přeměřil si ho jediným pohledem, a pak pomalu promluvil.
„Nejsem zrovna nadšený z toho, že jste se za mnou rozhodl přijet až sem. Nedělá to dobrý dojem. Byl bych rád, kdyby to mohlo počkat do zítřka, a to jsem řekl i Vaší sekretářce.“
„Je mi to líto, pane. Ale je to opravdu důležité, nemohlo to počkat.“ Odpověděl mu Ben důrazně. „A na to, že nejsem oblečený podle protokolu tohohle příšerného snobského klubu ti zvysoka kašlu,“ pomyslel si.
„Dobrá, pojďte za mnou,“ ředitel Barstenovy nemocnice se pomalu vydal směrem k hlavní budově klubu. Ben šel několik kroků za ním. Neměl náladu se s Donovanem bavit o moc víc, než to bylo nutné.
„Nebude Vám vadit, když zůstaneme na terase?“ zeptal se ho Craig Donovan, když došli na prostornou terasu po levé straně budovy klubu. Terasa byla lemována kopiemi antických soch a obrovskými vázami plnými květin. Antické sloupy podepíraly střechu, chránící terasu před sluncem. Vše působilo honosným, ale přeplácaným dojmem.
„Tady někdo neměl vůbec žádný vkus,“ řekl si Ben, když se díval kolem sebe.
Oba se posadili až na samotný okraj terasy. Během chvilky u nich byl číšník.
„Co si dáte, prosím?“ zeptal se jich aniž se na ně podíval. Naprostá absence očního kontaktu byla zřejmě jednou z charakteristik klubu Divine Star.
„Dám si dvojité expreso. A Vy?“ Donovan se obrátil na Bena.
„Studený mátový čaj. Děkuji.“ Číšník zmizel.
„Tak můžeme začít“ řekl klidně ředitel Barstenovy nemocnice a ze stříbrného pouzdra vyndal kubánský doutník.
„Dáte si?“ nabídl Benovi.
„Ne, děkuji,“ Donovan se po jeho odpovědi lehce ušklíbl, zřejmě ho považoval za člověka, který neví, co je dobré.
„Předpokládám, že Vaše návštěva má zřejmě co dělat se smrtí Elizabeth Buntleyové, ředitelky našeho transfuzního oddělení.“
„Z velké části. Ale dnes jsem za Vámi přišel kvůli něčemu jinému, moje otázky ohledně smrti slečny Buntleyové mohou počkat do zítřka.“
Zdálo se, že Craig Donovan zpozorněl. Číšník mezitím před Bena postavil ledový mátový čaj. Předtím samozřejmě obsloužil ředitele Barstenovy nemocnice, který mu opět nevěnoval jediný pohled, podle všeho měl personál Divine Staru své jasně vymezené místo.
„Mohu se tedy zeptat, proč jste přišel?“
„Chtěl jsem Vás požádat, abyste mému vyšetřovacímu týmu umožnil přístup k veškeré dokumentaci transfuzního oddělení,“ záměrně nemluvil o tom, že se mu jedná zejména o dokumentaci související s odběry a veškerou manipulací s odebranou krví.“
„To je velmi nestandartní prosba,“ odpověděl mu Craig Donovan. „Mohl bych vědět, proč to chcete?“
„Souvisí to samozřejmě s případem Elizabeth Buntleyové. Mohla odhalit třeba zpronevěru peněz na oddělení nebo něco podobného.“
„To je nepravděpodobné,“ namítl ihned Craig Donovan. „Nemocnice má důkladný systém zpětných kontrol financí, troufám si říct, že dokonce jeden z nejlepších v Kalifornii. Na něco takového bychom okamžitě přišli.“
„Já nezpochybňuji účinnost Vašich interních mechanismů, pane Donovane. Ale chceme vyloučit to, že smrt slečny Buntleyové byla plánovaná vražda kvůli nějakým pracovním záležitostem, to jistě chápete.“
Výraz v obličeji Craiga Donovana se nezměnil. Nevypadalo, že je ochotný mu to svolení dát.
„Pokud nechcete, mohu si samozřejmě opatřit soudní povolení, ale myslím, že by to na Vaši nemocnici nevrhalo moc dobré světlo,“ dodal.
Craig Donovan se pohrdavě usmál. Bylo na něm vidět, co si myslí o jeho slovech. Ben nepochyboval o tom, že Divine Star navštěvují dostatečně vlivní lidé na to, aby se mohli pokusit tento případ ovlivnit.
„Máte pravdu, své svolení bych Vám dát nemusel, zvlášť když se mne pokoušíte zastrašit tak průhledným způsobem.“ Ben se pokusil něco namítnout, ale Craig Donovan ho okamžitě přerušil.
„Nenamáhejte se cokoli vysvětlovat. Moje povolení máte, můžete do nemocnice poslat zítra své vyšetřovatele. Ale ocenil bych, kdyby se veškeré úkony spojené s vyšetřování prováděly na místě, nechci, aby se nám něco ztratilo. Na všechny ostatní otázky spojené se smrtí slečny Buntleyové Vám odpovím zítra. Mám teď domluvenou večeři s přáteli. Ten čaj je na mne,“ zvedl se a aniž se s Benem rozloučil, zmizel někde uvnitř budovy klubu. Vzápětí se na terase objevil číšník jdoucí pro použité nádobí.
„Zaplatím Vám ten čaj,“ řekl mu Ben.
„To není nutné, pane. Pan Donovan mi řekl, že se o to postará,“ namítl číšník.
„Je to nutné,“ odpověděl prudce. „Už proto, že mi ten snob naznačil, že v tomhle klubu bych si se svým platem nemohl dovolit dát ani vodu,“ pomyslel si.
„Bylo vidět, že číšník jeho pocity plně chápe, ale ještě stále byl nerozhodný. Zřejmě nechtěl mít problémy, že nesplnil přání jednoho z významných členů klubu.“
„Řekněte panu Donovanovi, že to bylo moje výslovné přání.“
„Dobře, pane. Přinesu účtenku.“ Přikývl číšník.
Na parkovišti před klubem si Ben vyzvedl svoje auto. Jakmile odjel do dostatečné vzdálenosti od pozemků klubu, zastavil a vytočil číslo jednoho ze členů své výjezdové skupiny.
„Ano, pane ?“ John Morton byl jedním z nejzkušenějších vyšetřovatelů, které měl Ben k dispozici.
„Ještě jste stále v nemocnici, Johne?“
„Ano, pane.“
„Chtěl jsem Vás poprosit, abyste celou noc hlídali transfůzní oddělení. Zavolejte si na oddělení a zajistěte střídání, musíte už toho mít také dost.“
„Ano, pane. Čekáme na někoho konkrétního?“
„Dostali jsme svolení podívat se zítra do interních materiálů transfuzního oddělení. Je možné, že by se tam někdo mohl v noci pokusit vniknout a něco odnést. Proto chci, abyste to tam dobře ohlídali.“
„Můžete se spolehnout, pane.“ Kdyby něco, dám Vám okamžitě vědět. A informuji o tom také hlídku, která nás bude v noci bude hlídat.“
„Díky, Johne. Pokud možno klidnou službu.“
„Děkujeme, pane.“
Ben zaklapl telefon a znovu nastartoval auto. Byl už klidnější. Konečně se mohl rozjet domů. Už si nutně potřeboval odpočinout, posledních osmačtyřicet hodin toho moc nenaspal. Měl myšlenky jen na horkou vanu a svoji postel.
„Micku, počkej,“ Beth se ze sebe snažila setřást Mickovy ruce bloudící po jejím těle. „Přivádíš mne k šílenství,“ zašeptala mezi polibky. Posledních pár dnů bylo jako líbánky. Když padl večer a octli se spolu sami, nemohli se od sebe odtrhnout.
„Tenhle výtah už nikde stavět nebude,“ zašeptal jí do ucha.
„Pozor, vysypu tu čínu,“ snažila se odolávat. „Navíc, na milování se ve výtahu nevidím nic přitažlivého,“ namítla.
„Mám pro tebe překvapení,“ zašeptal. „Koupil jsem nám zbrusu novou, pohodlnou... postel.“
„Ty myslíš na všechno,“ rozesmála se Beth a přestala vzdorovat. Konečně výtah zastavil. Během chvilky byli uvnitř v bytě. Beth si jen matně uvědomila, že Mick pro přesun od výtahu zvolil svoji upíří rychlost. Zastavili se až v jednom z pokojů.
„Nové postel se ti bude líbit,“ zašeptal Mick, zatímco Beth zápasila s knoflíčky jeho košile.
„Tak to rozhodně,“ Ozval se zpoza jejich zad Josephův hlas. Mick s Beth od sebe okamžitě odskočili a šokovaně se podívali směrem, odkud slyšeli hlas.
Joseph si pohodlně hověl na široké posteli vystlané bílými poduškami.
„Vybral jsi opravdu dobře, Micku,“ řekl Joseph uznale s pohledem na postel. „Něco takového bych si taky měl pořídit. Mimochodem, nevezmete mne do trojky, bylo to rajcovní,“ pokračoval s nevinným úsměvem.
„Půjdu si sníst tu čínu,“ vykoktala ze sebe Beth. Připadala si jako školačka, kterou táta nachytal se svým klukem.
Mick a Joseph osaměli. Joseph se evidentně dobře bavil.
„Co tady děláš,“ vyjel na něj Mick.
„Ty snad nemáš radost, že mne vidíš,“ dobíral si ho dál, ale po Mickově vražedném pohledu zvážněl.
„Máme problém. Většině upířích účastníků té párty se nelíbí, že by měli jít svědčit. Nedaří se mi je přesvědčit. Budu potřebovat tvojí pomoc.“
„Kruci,“ zaklel Mick.
„Tak dobře, půjdu s tebou,“ řekl rezignovaně.
„Fajn, svolám je,“ přikývl Joseph. „A půjdu se omluvit Beth. A ty,“ ukázal na něj prstem, „měj by sis dát studenou sprchu.“
Mick po něm hodil polštář, ale Joseph už mezitím se smíchem zmizel za dveřmi. „Někdy svého přítele opravdu nesnášel.“
Beth se zničeně posadila na pohovku v obývacím pokoji. Na čínu neměla ani pomyšlení. Příhoda s Josephem ji úplně rozhodila. Zničeně zaklonila hlavu a přitiskla si dlaně na spánky.
Po chvíli na hořících tvářích ucítila závan chladného vzduchu. Otevřela oči. Ani ji moc nepřekvapilo, když vedle pohovky uviděla stát Josepha podávajícího jí skleničku plnou jakési medově žluté tekutiny. Bezmyšlenkovitě po ní sáhla. Joseph se posadil na konferenční stolek naproti ní.
„Chtěl bych se ti omluvit za svoje chování.“ Byl nezvykle vážný a Beth ihned poznala, že je jeho omluva míněna zcela upřímně.
„To víš, nenechám si ujít žádnou příležitost k tomu, abych Micka poškádlil a někdy to trochu přeženu.“ Zatvářil se tak provinile, že se musela usmát. Zamyšleně přejela prstem po hrdle sklenice.
„Měla bych si už pomalu zvyknout na to, že se můžeš objevit kdekoli, viď?“ řekla zvláštně zastřeným hlasem.
„Vlastně i na to, že se tu spousta Mickových přátel může objevit jen tak. Nemělo by mne to už překvapovat.“ Zamyšleně se podívala na dveře vedoucí na terasu. „Ale pořád si nemohu zvyknout.“ Opřela si ruku o opěradlo pohovky a podepřela si bradu. Ruku, ve které držela skleničku si položila do klína. Joseph po jejích slovech zvážněl a pátravě se na ni zadíval.
„Ani si nebudeš muset zvykat. Hned jak se rozkřikne, že má Mick lidskou přítelkyni, tak se všichni budou ohlašovat předem. Žádné upíří večírky, žádné veřejné pití krve,“ žertoval. Ale vypadalo to, že ho Beth vůbec nevnímá.
Opatrně jí vzal skleničku z ruky a postavil ji vedle sebe na stolek. Pak se k ní natáhl a vzal její ruku do svých dlaní. Ucítila teplo jeho rukou a otočila se k němu.
„Beth, děje se něco?“ zeptal se tiše.
„Nic,“ zavrtěla pomalu hlavou a odmlčela se. „Vlastně jsi mi jenom připomněl to, jak velká propast je mezi mnou a Mickem. Nemyslím po citové stránce. Vím, že mne miluje, a že já miluji jeho, ale oba pořád patříme do jiných světů. Jednou se budu muset rozhodnout, jestli se chci připojit k tomu jeho. Ten případ, co teď vyšetřujeme mi ukazuje nevyhnutelnost toho rozhodnutí. A já nevím, jestli se vůbec někdy budu schopná rozhodnout. Jsem teď konečně šťastná, Josephe. Poprvé po dlouhé době jsem šťastná. Ale bojím se, že to štěstí nebude mít dlouhé trvání. Lidský život utíká tak strašně rychle. Pokud nebudu chtít, aby mne Mick přeměnil, kolik času vlastně máme?“
Joseph ji něžně hladil po ruce. Jeho přítomnost ji uklidňovala. Nikdy by neřekla, že zrovna Josephovi se bude schopná svěřit s něčím tak osobním. Ale od té příhody s Deanem Fasterem mu věřila. Společně sdílené tajemství mezi nimi vytvořilo jakousi zvláštní vazbu. Od té doby si byli velmi blízcí. Beth cítila, že to pouto vzájemné důvěry, které je pojí, je důležité nejen pro ni, ale i pro Josepha. Byla si jistá, že Joseph si upíry moc k tělu nepouští, a smrtelníky už vůbec ne. Jedinou výjimkou byl Mick a teď ona.
„Zkus o tom nepřemýšlet, Beth. Nech čas, ať to rozhodne. Jsem si jistý, že časem budeš vědět, jak se rozhodneš. A Vy dva s Mickem jistě najdete způsob, jak se k tomu tvému rozhodnutí postavit. Do ničeho se nenuť. Lidský život možná utíká rychle, ale zdaleka ne tak rychle, jak se bojíš. Máš spoustu času. Zkus si štěstí, které právě s Mickem prožíváte, nekalit takovými obavami.
„Děkuju ti, Josephe. Víš že máš pravdu, jen si někdy nemůžu pomoct. Vždycky, když jsem s Mickem, tak o tomhle vůbec nepřemýšlím. Jsem s ním a jsem šťastná a fakt, že jsem s ním vnímám jako tu nejsamozřejmější věc na světě. Ale když jsem sama, tak to na mne občas padá.“
„Víš co?“ Řekl Joseph. „Uzavřeme dohodu. Pokud to na tebe zase někdy padne, zavoláš mi a já přijdu. Něco spolu podnikneme. Prometeme třeba všechny bary v L.A., nebo spolu zajdeme na striptýz...“
„Na pánský nebo dámský?“ skočila mu do řeči.
„No já bych radši na dámský, koneckonců se říká, že ženy rády pozorují jiné ženy a obhlížejí konkurenci,“ Beth se musela smát.
„Ale pokud budeš chtít zajít na pánský, nebudu se bránit. Já sice konkurenci obhlížet nepotřebuji, žádnou nemám,“ dodal s úsměvem, „ale chápu, že si zasloužíš podívat se občas na něco zajímavého.“
„Platí,“ řekla se smíchem Beth a naklonila se k němu. „Pokud mi ovšem slíbíš, že o těhle našich budoucích společných výletech neřekneš Mickovi.“
„Tak to si piš, že ne. Ještě bych přišel o jediného kamarádka kterého mám, jen kvůli tomu, že by si myslel, že mu balím přítelkyni. Na,“ podával jí skleničku. „Napij se.“
Beth si lokla a zašklebila se. „To je síla,“ poznamenala.
„Vážně? To je jedna z dalších nevýhod upířího života. Nemůžeme se opít. Kruci, vzpomínám si, jaký to byl skvělý pocit.“ Zasnil se Joseph.
„Můžeme vyrazit,“ Mick právě scházel ze schodů. Měl ještě trochu mokré vlasy.
„Vidím, že jsi mne s tou studenou sprchou poslechl,“ neodpustil si Joseph poznámku. Beth se jen usmála.
„Někdy nemíváš špatné nápady,“ poznamenal lakonicky Mick a sklonil se k Beth.
„Zůstaneš tady? Nechci, aby sis teď v noci brala taxíka a jezdila domů,“ dodal prosebně.
„Dobře,“ přikývla. „Hodně štěstí,“ přejela mu prstem po rtech.
„Budu ho potřebovat,“ políbil ji do dlaně. Když se za Mickem a Josephem zavřely dveře, Beth vstala a rozhlédla se po prázdném pokoji. Bez Micka jí byt připadal nezvykle prázdný a chladný. Snad aby ho trochu prohřála, zapálila krystaly a chvíli se dívala se do plamenů. Po chvíli odešla k lednici, aby si nalila něco k pití. Když ji otevřela, upoutaly její pozornost ampulky s krví.
„Budu někdy také pít krev?“ pomyslela si a zavřela lednici s přáním, aby tak snadno mohla někam zavřít i svoje pochyby. Odešla do koupelny v patře a shodila ze sebe oblečení. Nastavila obličej horké vodě. Stékala jí po ramenou a uklidňovala. Když se osprchovala, oblékla si jednu z Mickových košilí. Obklopila ji jeho vůně, vůně, která dokázala zaplašit všechny pochyby. Vklouzla do jejich nové postele a během chvilky usnula.
V zasedací místnosti sídla Josephovy společnosti bylo plno. Sedělo tam asi dvacet lidí, různého pohlaví a věku. Všechny je spojovala jediná věc. Všichni byli upíři.
„Omlouvám se, že jste museli čekat,“ Joseph se postavil do čela. „Jak jsem slíbil, přivedl jsem sem Micka Saint Johna. Vysvětlí Vám, co je potřeba, abyste udělali.“
„Tady není nic k vysvětlování,“ přerušila ho Megan, jedna z designérek jeho nových kanceláří. Na polici nikdo z nás vypovídat nepůjde,“ ostatní souhlasně přikyvovali.
„Pokud nepůjdete vypovídat na policii, budete to podezřelé,“ řekl Mick. „Policie už ví o Craigu Donovanovi. On svoji přítelkyni nezabil, byl v té době na Josephově večírku, stejně tak, jako i Vy všichni ostatní. Což může snadno dokázat tím, že mu jeho alibi potvrdíte. Bude tak mimo podezření a policie se o něj už nebude zajímat, stejně tak jako o nikoho z Vás.
„Proč nemůžete dát policii jen seznam lidí, kteří byli na večírku a nás z toho vynechat?“ zeptal se Peter Johanson, jeden z nejvýznamnějších advokátů ve městě.
„Protože kdokoli z nich může u výslechu zmínit jméno někoho z Vás. A policie by se pak logicky začala zajímat o to, proč ten dotyčný není na seznamu.“ Řekl Mick.
„Podívejte se, nic se nemůže stát. Prostě tam půjdete a nějakou dobu si budete dávat větší pozor.“ Dodal Joseph.
„Bratříčkování se s lidmi přináší jen problémy,“ podotkl John Lindsay, jeden z Josephových hlavních poradců. „Měli bychom zpřísnit pravidla naší společnosti. Poslední dobou nám neustále hrozí prozrazení. Většina našich lidí se přestala chovat zodpovědně.“
„To je otázka pro jinou diskusi,“ podotkl Joseph. „Teď musíme vyřešit něco jiného.“
„Tady není co řešit,“ odpověděla velitelka clenerek, která zatím stála v rohu místnosti. „Joseph poskytne policii kompletní seznam. Koho z Vás pozvou k výslechu nebo za ním přijdou, ten Craigu Donovanovi potvrdí alibi a zodpoví policii její otázky. To je vše. Nezapomeňte se pořádně nasvačit, kdyby Vás tam policie držela déle.“
„A co s Donovanem? Říká se, že teď připomíná časovanou bombu.“ Podotkl jeden ze zúčastněných.
„O to se postarám já,“ řekl Mick. „Nedovolím, aby někoho z nás ohrozil.“
„Já na to také dohlédnu,“ odpověděla důrazně velitelka clenerek. „Pokud to bude nutné, odstraníme ho. A pak je na čase, aby si Rada upírů promluvila o zpřísnění pravidel naší společnosti. Poslední dobou je problémů víc než dost. To musí přestat.“
Když se Mick vrátil domů, bylo už dlouho po půlnoci. Přisedl na postel a pozoroval spící Beth. Její klidný obličej ozařovalo slabé měsíční světlo. Mick tiše seděl a pozoroval ji, jak odedechuje. Budoucnost nevěstila nic dobrého. Rada upírů se scházela jen ve výjimečných případech. Tvořili ji ti nejstarší a nejzkušenější upíři. To oni vytvářeli pravidla upíří společnosti. Sešli se pokaždé, když se upíří společnost začala vymaňovat z mantinelů, které jí byly dány. A důvěrný styk se smrtelníky bylo něco, co porušovalo dávná pravidla.
Beth ráno probudilo zvonění mobilního telefonu. Poslepu natáhla ruku a nahmatala ho. Naštěstí ležel v jejím dosahu, přímo na nočním stolku.
„Ano,“ řekla rozespale.
„Promiň, Beth. Vzbudil jsem tě?“ ozval se na druhém konci Benův hlas.
„Nic se nestalo. Kolik je hodin?“
„Je brzo, ještě není ani sedm. Volám ti, abys nechodila do kanceláře. Sejdeme se v devět hodin v Barstenově nemocnici.“
„Dobře.“ Beth zaklapla telefon a prohrábla si vlasy. Ani nevěděla, jestli se Mick v noci vrátil domů. Odkryla pokrývku, vstala, líně se protáhla a vyšla na terasu. Los Angeles zalité paprsky ranního slunce se pomalu probouzelo.
„Dobré ráno,“ ozvalo se za ní.
„Micku, ty nespíš?“ Opřela se o zábradlí a usmála se na něj.
„Byl jsem si zacvičit,“ řekl na vysvětlenou.
„To vidím,“ poznamenala a natáhla se k němu.
„Počkej, jsem zpocený,“ snažil se ji od sebe udržet alespoň na délku paží.
„A proč si myslíš, že mi to vadí,“ odzbrojila ho jediným provokativním pohledem. Jedním prstem přejela rukou po jeho zpocené hrudi.
„Myslím, že bych měla být Benovi vděčná, že mě vzbudil takhle brzo. Co kdybychom dokončili to, co jsme tehdy načali v tvé koupelně?“ Zašeptala kousek od jeho rtů.
„Myslíš ten večer, kdy jsi byla mimo sebe a já tě musel krotit ve sprše?“ Usmál se, ale v očích se mu nebezpečně blýsklo.
„Hm,“ zamručela. „Ani jsi mi tehdy neřekl, jak se ti to líbilo.“
„Myslíš pohled na tebe, jak se mi kroutíš v náručí, mokré černé minišaty se ti lepí na tělo a úžlabinkou mezi ňadry ti stékají potůčky vody? No...“ na chvíli se odmlčel. „Měla jsi tehdy štěstí, že ta voda byla studená.“ Oba se rozesmáli.
„Myslím, že studenou vodu dnes riskovat nebudeme,“ mrkla na něj Beth, vzala ho za ruku a oba zamířili směrem ke koupelně v patře.
„Děláš výbornou kávu,“ Beth seděla na barové židli u kuchyňské linky oblečená jen do jedné z Mickových košil.
„Na kávě se toho nedá moc zkazit,“ odpověděl jí Mick. „Obávám se, že s těmi míchanými vajíčky se slaninou to bude horší.“
„To nevadí. Body za celkový dojem už jsem ti stejně udělila. Sexy šéfkuchař oblečený jen do džín připravující své milované kávu, míchaná vajíčka a čerstvý pomerančový džus, to je sen každé ženy.“ Mick obratně nandal vajíčka na talíř a popostrčil k Beth slánku.
„Dobrou chuť,“ řekl, když jí podával příbor.
„Jsi ten nejlepší upíří kuchař, kterého znám,“ usmála se na něj, když ochutnala. „Jak vůbec včera dopadla tvoje schůzka s těmi, co byli na té party u Josepha? Podařilo se ti je přesvědčit?“
„Ano. Přinesl jsem ti jejich seznam, můžeš ho dát Talbotovi. Souhlasili s tím, že je budete moci vyslechnout. Chtěl jsem tě jen poprosit, abys byla opatrná, jsou hodně nervózní. Nikdo nemá radost z toho, že se tolik upíru ocitlo v hledáčku spravedlnosti.“
„Nemusíš se bát, měla by to být jen formalita. Potvrdí Morisonovo alibi a tím to bude vyřešené.“
„Tím bych si nebyl tak jistý. Talbot je ohledně mě až moc podezíravý. Ví, že Joseph je můj přítel.“
„Myslím, že si to všechno moc bereš.“ Namítla Beth. „Ben je asistent státního návladního, je jeho povoláním klást otázky a vyptávat se.“
„To ano, ale myslím si, že je až moc zvědavý,“ odpověděl jí Mick.
„Když už mluvíme o Benovi,“ poznamenala Beth, „měla bych si pospíšit. Máme se za půl hodiny sejít v Barstenově nemocnici.“
„Pojedu s tebou.“
„Myslím, že to není moc dobrý nápad. Ben by tě se mnou neměl vidět, bude pak zbytečně podezíravý. Nechci, aby si myslel, že jsem s tebou mluvila o případu.“
„Dobrá,“ přikývl mi. „Půjdu se tam porozhlédnout na vlastní pěst. Slibuji, že se Vám nebudu plést do cesty,“ řekl, když si všiml Betina nesouhlasného pohledu.
„Ahoj, Bene,“ pozdravila Beth svého šéfa, když se s ním potkala v parku před Barstenovou nemocnicí. Neuniklo jí, jak si ji prohlíží. Zřejmě si všiml, že má na sobě stejný kostým jako včera. Bylo na čase, aby si k Mickovi odvezla nějaké náhradní oblečení pro případ, že se nestihne zajet domů převléknout. Nechtěla, aby měl Ben až takový přehled o jejím životě, že podle jejího šatníku pozná, kde trávila noc.
„Ahoj, Beth. Doufám, že jsi dobře naladěná, protože máme schůzku s Craigem Donovanem, ředitelem nemocnice.“
„Ty jsi s ním nemluvil včera?“
„Ale ano. Řekněme jen, že jsem si ten rozhovor rozdělil na dvě části. Až toho pána poznáš, pochopíš proč.“ Během hovoru bok po boku kráčeli k hlavnímu vchodu do nemocnice.
„Je nepříjemný?“
„Hodně mírně řečeno. Pověz mi něco o tom příteli Buntleyové.“
„Jmenuje se Brad Morison a pracuje jako finanční poradce Josepha Kostana.“
Ben nedal ani mrknutím oka najevo, že ho Josephovo jméno zaujalo.
„Říkala jsi, že má neprůstřelné alibi.“
„To ano. Byl ten večer na party u příležitosti otevření Josephových nových kanceláří. Byla jsem včera za Josephem, potvrdil to a na požádání mi dal seznam hostů, kteří na té party byli. Můžeme je vyslechnout a ověřit si Morisonovo alibi.“
„Joseph Kostan, ty se s ním dobře znáš, že?“
„Celkem ano. Joseph je Mickův nejlepší přítel.“
„Dobře, podíváme se na ten seznam až se vrátíme do kanceláře.“
„Dobrý den,“ Tim Field, jeden z detektivů šel Benovi s Beth vstříc.
„Dobré ráno, Time. Jaká byla noc?“
„Nestalo se nic neobvyklého, pane. Všude byl klid.“
„Dobrá. Už jsou tu ostatní?“
„Jistě. Jsou v kanceláři ředitelky a ve skladu. Už se dali do kontroly.“
„Výborně. Kdyby něco, budeme u ředitele,“ řekl Ben a pokračovali s Beth dál po dlouhé nemocniční chodbě.“
„Provádíme tu kontrolu?“ zeptala se Beth.
„Ano. Chci zkontrolovat účetnictví a veškerou manipulaci s krví, kterou transfuzní oddělení provádělo. Musíme vyloučit to, že za smrtí Buntlyové nejsou finanční machinace nebo nějaké nelegální obchody.“ Beth jen souhlasně přikývla.
„Pane, jsou tady pan Talbot a slečna Turnerová z úřadu státního návladního.“ zahlásila do sluchátka Donovanova sekretářka, mladá dlouhonohá blondýnka s dobře vyvinutým poprsím.
„Jistě,“ přikývla. „Pan Donovan Vás hned přijme, pojďte prosím se mnou,“ řekla s oslňujícím úsměvem, ladně se zvedla a chůzí topmodelky zamířila k velkým koženým dveřím. Když je míjela, málem Bena omráčil silný závan luxusního parfému. Neuniklo mu, jak Beth shovívavě zvedla horní ret. Nezbývalo mu nic jiného než s jejím němým ohodnocením Donovanovy sekretářky souhlasit. Nerad by to děvče podceňoval, ale Craig Donovan byl typ člověka, kterému záleželo spíš na dokonalé reprezentaci než na kvalitní práci jeho sekretářky. Ben ani na okamžik nepochyboval o tom, že skutečnou práci sekretářky pro pana Donovana vykonává někdo jiný, stůl, u kterého to roztomilé stvoření sedělo, byl až příliš prázdný.
„Pan Talbot a slečna Turnerová pane Donovane,“ sekretářka je s úslužným gestem pustila dovnitř. „Mohu Vám nabídnout kávu nebo čaj?“
„Ne, děkujeme,“ odpověděl Ben za oba a vzápětí musel strpět další útok na své čichové buňky. To když se Donovanova sekretářka otočila a vyplula ze dveří.
„Přivedl jste si dnes na mě posilu?“ zeptal se jízlivě Craig Donovan. Ben se rozhodl jeho poznámku ignorovat.
„To je slečna Beth Turnerová, pracuje pro náš úřad jako odborná konzultantka.“
„Těší mne, že Vás poznávám, slečno Turnerová.“ Craig Donovan jí pevně stisknul ruku. „Překvapuje mne, že se z peněz daňových poplatníků platí poradci jako Vy. Pokud vím, jste bývalá bulvární novinářka, pracovala jste pro to příšerné internetové zpravodajství, jak se to jen jmenuje...“
„Buzzwire.“ Řekla Beth klidně. Nejraději by ale tomu namyšlenému panákovi bez kravaty a saka dala pár facek. „Specializovala jsem se na reportáže o vraždách. Moji kvalifikaci a práci pro úřad státního návladního můžete zpochybňovat jak chcete, ale jindy, dnes jsme tu abychom Vám položili několik otázek.“
„Jdete rovnou k věci, to se mi líbí,“ Craig Donovan se posadil na pohovku a pohybem ruky naznačil Beth a Benovi ať se posadí.
„Jak dobře jste znal slečnu Buntleyovou?“
„Velmi dobře. Znali jsme se od školních let, studovali jsme na stejné univerzitě. Elizabeth byla vynikající hematoložka, proto jsem jí nabídl práci u sebe v nemocnici.“
„Byli jste přátelé?“
„Ano. Velmi dobří. Ale poslední dobou jsme se vídali jen na pravidelných poradách vedení nemocnice. Oba jsme měli až příliš práce.“
„Měla slečna Buntleyová nepřátele?“ Vmísil se do hovoru Ben.
„Pokud vím, tak ne. Tady v nemocnici ji měli všichni rádi. V nejužším vedení byla jediná žena, tak jsme si ji s kolegy hýčkali. Netuším, kdo by měl důvod jí ublížit.“
„Nevíte, co mohla dělat tak pozdě v noci v laboratoři?“
„To bohužel netuším.“ Zavrtěl hlavou. „Slyšel jsem, že se Vaši kolegové už dali do práce. Víte jak dlouho Vám bude ta kontrola trvat? Potřeboval bych, aby transfuzní oddělení obnovilo svůj chod co nejrychleji.“
„Naši lidé Vám jistě nebudou překážet. Nařídím jim, aby Vám vycházeli maximálně vstříc. Chtěl jsem Vás ještě poprosit o seznam lidí, kteří se pravidelně scházeli na poradách vedení nemocnice.“
„Jistě. Řeknu Molly, aby Vám ho připravila. Bude to vše?“
„Ano,“ přikývl Ben. „Děkujeme za Váš čas.“
„Měl jsi pravdu. Hrozný chlap,“ otřásla se Beth, když byli s Benem znovu v klidu nemocniční chodby.
„To ano. Je slizký jako úhoř.“
Během dopoledne obešli všech zbylých jedenáct ředitelů zbývajících nemocničních oddělení.
Poslední na seznamu byl doktor Ted Johnson. Přijal je ve své kanceláři ve druhém patře hlavní budovy.
„Omlouvám se za svoje oblečení, byl jsem doteď na operačním sále. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli na Vás budu mít čas, ten zákrok byl dost komplikovaný.“
„To je v pořádku, neomlouvejte se.“ Řekla Beth. „Přišli jsme za Vámi kvůli slečně Buntleyové.“
„Hrozná věc,“ povzdechl si doktor Johnson. „Dobře jsme se znali. Já, ona a ředitel téhle nemocnice jsme studovali na stejné univerzitě. Jen specializaci jsme měli každý jinou.“
„Pan Donovan Vám také nabídl, abyste pro něj pracoval?“
„Ano. Snažil se obklopit lidmi, které dobře znal. A to jak po pracovní, tak i po osobní stránce. Když koupil tuhle nemocnici, potřeboval, aby na sebe rychle začala vydělávat. A k tomu je potřeba tým lidí, který soplu bude dobře vycházet. V začátcích jsme Craigovi s Elizabeth hodně pomáhali.“
„Trávili jste spolu čas i mimo práci?“
„To ano. Chodili jsme spolu hlavně na golf, je to perfektní odreagování. Bohužel, od té doby, co se Craig s Elizabeth rozešli, jsme spolu už ve třech nikde nebyli.“
„Pan Donovan a slečna Buntleyová spolu chodili?“ zeptala se překvapeně Beth.
„Ano. Myslel jsem, že to víte.“ Na doktorovi Johnsonovi bylo znát, že je nepříjemně zaskočený.
„Chodili spolu už od univerzity?“ zeptal se Ben.
„Ne. Elizabeth se Craigovi vždycky líbila, ale během studií chodila s někým jiným. S Craigem byli jen přátelé, i když já jsem dobře věděl, že on by si přál něco víc. Myslím, že ona byla jeho „femme fatale“, víte, jak to myslím. Dali se dohromady až když začala pracovat tady. To víte, hodně práce a společné zájmy, to lidi sblíží. Byli krásný pár, myslel jsem, že to skončí svatbou. Ale člověk míní a život mění.“
„Víte, kdo se s kým rozešel?“
„To Elizabeth Craiga opustila. Nevím proč, nikdy o tom se mnou nechtěl mluvit. A Elizabeth si ode mne od té doby držela odstup, věděla, že se kamarádím s Craigem celá léta a nechtěla mne stavět do situace, kdy bych musel manévrovat mezi nimi. Craig rozchod hodně špatně nesl, zvlášť když Elizabeth přemýšlela o tom, že odejde z nemocnice. Nakonec se to mezi nimi ale všechno urovnalo, i když to nikdy nebylo jako dřív. Chudák Craig, její smrt ho musela hrozně ranit, myslím, že vždycky doufal, že se s Elizabeth dají ještě dohromady.
„Zajímavé, Craig Donovan nám neřekl, že spolu s Elizabeth Buntleyovou chodili.“ Řekl Ben zamyšleně, když s Beth zamířili zpět do parku, kde se posadili ke stolu pod mohutné pinie.
„To je divné, musel přece vědět, že se o tom dozvíme. Přece to tady všichni věděli, musel předpokládat, že nám to někdo řekne,“ Beth během hovoru rozbalila krůtí sendvič a misku se salátem. „Budeš chtít ubrousky?“
„Ne, děkuju,“ zavrtěl hlavou Ben. „Moc bych nedal za to, že si nás testuje. A nebo, což by se mi líbilo mnohem víc, má co tajit,“ podal Beth plastový příbor.
„Půjdeme za ním znovu?“ zeptala se Beth a nabodla na vidličku kus ledového salátu.
„Dnes ne. Necháme ho trochu vycukat. Mám jiný nápad.“
„Chceš zajet znovu do toho golfového klubu?“ Zeptala se Beth.
„Jak to víš? Kruci,“ zaklel, když mu na kalhoty upadl kus rajčete.
„Myslím, že ty ubrousky navíc se ti ještě budou hodit,“ řekla potutelně Beth a podala mu je. „Jak to vím? Doktor Johnson nám řekl, že spolu často hrávali všichni tři golf, takže předpokládám, že byli členy stejného klubu.
„Myslím, že pan Donovan by mohl být spokojený. Tím, že jsem tě najal, penězi daňových poplatníků rozhodně neplýtvám,“ Rozesmál se Ben. „Máš pravdu. Chci zajet znovu do Divine Star a pozeptat se tam na ně.“
„Ty?“
„Hm.“ Zamručel Ben a ukousl si další sousto. „Pro tebe mám jinou práci. Bohužel jsme dostali další případ. Mám tady tu složku, ale ukážu ti jí až se naobědváme. Nechci ti kazit chuť.“
„Takže to bude asi stát za to,“ povzdechla si Beth. O několik minut později už oba seděli nad otevřenou složkou a upíjeli kávu z kelímku.
„Tenhle případ jsem moc nechtěl, ale bohužel, nemá to kdo dělat. Během posledního půl roku se našli v částech města obývaných převážně mexickými přistěhovalci tři mrtvé lidé.“
„Příčina smrti?“
„V jednom případě to byl infarkt, u druhých dvou to byla sepse. Společným jmenovatelem je ale to, že obětem někdo před smrtí odebral ledvinu a kus jater. Ani jeden z těch lidí neměl zdravotní pojištění.“
„Nelegální odběr orgánů?“
„To si myslím také. Ti lidé potřebovali peníze, za ledvinu a část jater by dostali slušný balík. Co je na tom divné, ty odběry byly provedené velmi precizně, nebyla to žádná řezničina. Ti lidé by to za normálních okolností přežili.“
„Co chceš abych udělala?“
„Promluv si s koronerem a spoj se imigračním, musíme zjistit něco o poslední oběti. A zkontroluj, jestli i v těch zbylých dvou případech na něco nepřijdeš. Zítra se spolu podíváme na místa, kde jsme ty oběti našli, třeba nám někdo řekne víc.“
„Můžu tam zajít už dnes.“
„Ne. Půjdu s tebou. Tyhle části města jsou nebezpečné.“
„Dobře,“ přikývla Beth. „Tak se uvidíme večer v kanceláři.“ Když se blížila ke svému autu, vytočila Mickovo číslo.
„Ano, Beth,“ Mick zvedl telefon téměř okamžitě.
„Chtěla jsem ti jen říct, že už jsem v nemocnici skončila. Mám teď jinou práci, Ben chce, abych se začala věnovat dalšímu případu, který jsme dostali. Musím za Guillermem do márnice.“
„Odvezu tě. Už jsem tady taky skončil. Počkej na mne u auta, prosím.“
„Dobře,“ Beth zaklapla telefon a nasadila si sluneční brýle. Bylo horko a před slunečními paprsky se téměř nedalo uniknout. Měla starost o Micka, dnes byl obzvlášť parný den. Ještě ani nedošla k autu, když ho uviděla. Snažil se jít ve stínu stromů a obličej si chránil novinami.
„Nevypadáš dobře,“ poznamenala starostlivě.
„Doufám, že pro mě Guillermo bude mít krabičku první záchrany,“ řekl Mick lakonicky, z čehož Beth usoudila, že na tom opravdu není nejlépe.
„Nechceš, abych řídila?“ zeptala se ho.
„Ne, to je v pořádku, tak špatně na tom ještě nejsem.“ Posadili se do auta a Mick zatáhl střechu, aby byl alespoň trochu chráněný před všudypřítomnými slunečními paprsky.
„Zjistili jste s Talbotem něco?“ zeptal se, když vyjeli z nemocničního parkoviště.
„Celkem ano,“ odpověděla Beth. „Něco zajímavého o Craigu Donovanovi, řediteli nemocnice, a oběti.“
„Chodili spolu, že,“ poznamenal Mick.
„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.
„Zaslechl jsem rozhovor dvou sester. Myslím, že v nemocnici o tom jde slušná šeptanda. A jak jste se to dozvěděli vy?
„Řekl nám to doktor Johnson. Studoval spolu s Donovanem a Buntleyovou na stejné univerzitě. Prý za ní náš milý pan ředitel vždycky pálil, ale ona neměla zájem. Když si koupil Barstenovu nemocnici, oběma nabídl práci a později se dali s Elizabeth Buntleyovou dohromady. Prý to už téměř vypadalo na svatbu, ale Elizabeth se s Donovanem rozešla. Kvůli čemu doktor Johnson nevěděl, nebo to nechtěl říct. Prý to Donovan hodně špatně nesl. Jednu dobu chtěla Elizabeth dokonce odejít z nemocnice, ale nakonec se to mezi nimi urovnalo. Ben jel znovu do toho golfového klubu. Doktor Johnson říkal, že spolu často chodili ve třech hrát golf, takže si oba myslíme, že všichni mohli být členy Divine Star.“ Mick jen mlčky přikývl.
„Co mě překvapuje, je to, že nám Donovan neřekl, že spolu s Elizabeth Buntleyovou chodili. Buď si myslel, že jsme tak hloupí a nepřijdeme na to, podle jeho arogantního chování a názoru, který na policii má, bych tomu klidně i věřila, nebo si je dost jistý v kramflecích a nechce nám to vůbec usnadnit.“
„Řekl bych spíš to druhé. Člověk jako Donovan bude mít jistě přátele na vysokých místech, takže si evidentně myslí, že se mu nemůže nic stát.“
„Měl jsi ho vidět. Je to nafoukaný, arogantní pitomec. Neměla bych to říkat, ale byla bych docela ráda, kdyby se ukázalo, že to byl on. Nic by mi neudělalo větší radost, než ho osobně šoupnout do chládku.“
„Takhle pomstychtivou tě neznám,“ usmál se Mick.
„To proto, že jsem nikdy předtím nepoznala nikoho, jako je Donovan.“
„Sluší ti, když se rozčílíš,“ řekl s úsměvem Mick a položil jí ruku na koleno.
„Ty jeden! Raději se věnuj řízení, provoz začíná houstnout,“ pohrozila mu.
Mick nic neřekl, ale ruka z Betina kolena zmizela a on klidně pokračoval. „Říkala jsi, že ti Talbot dal ještě nějaký případ.“
„Ano. Jde zřejmě o nelegální obchod s orgány. Ukáži ti tu složku, až dorazíme do márnice. Teď o práci nechci ani slyšet,“ nyní to byla Beth, kdo položil Mickovi ruku na nohu.
„Neříkala jsi, že se mám věnovat řízení,“ pousmál se Mick.
„Ano. Taková drobnost,“ podívala se na svoji ruku přejíždějící po jeho noze, „tě nemůže rozházet. A pokud ano, bude lepší, když si začneš hned zvykat.“
Mick neodpověděl, jen se rozesmál.
„Mimochodem, už jsem ti řekla, že to dnešní ráno bylo úžasné?“
„Ne. Ale nech si to na večer. Ještě jsme nepokřtili tu novou postel. A myslím, že bys na mě měla jít s tím zvykáním si pomaleji, protože jestli neubereš nohu z plynu, tak se nabouráme.“ Teď se pro změnu rozesmála Beth.
Ben se blížil k Divine Star, když si všiml člověka čekajícího na autobusové zastávce. Zaparkoval auto a vydal se k němu.
„Dobrý den, nevím, jestli si na mne vzpomínáte, viděli jsme se včera v klubu,“ oslovil mladého muže v džínách a sportovním triku. Ten se na něj překvapeně podíval. Bylo vidět, že si pokouší vzpomenout.
„Jistě, byl jste včera v klubu společně s panem Donovanem.“
„Ano,“ přikývl Ben. „Dovolte mi, abych se Vám představil. Jmenuji se Talbot a jsem asistentem vrchního státního návladního. Potřeboval bych vaši pomoc. Mohl bych Vám položit pár otázek?“
Na mladém muži bylo jasně vidět, že z toho nemá vůbec žádnou radost. „Nezlobte se, pane Talbote, ale Divine Star má jasná pravidla. Pokud bych Vám něco prozradil o klubu a jeho členech, bylo by to jakobych si sám podepsal výpověď.“
„To si dovedu představit,“ přikývl Ben. „Na ten klub jsem si udělal názor už včera. Pěkná snobárna a jistě to tam nemáte vůbec lehké.“
Mladík pokrčil rameny. „Máte pravdu, za moc to tam nestojí, ale dobře platí. A já si vydělávám na školné, ty peníze opravdu potřebuji.“
„Chápu,“ přikývl Ben. „Ale pochopte vy mne, já zase potřebuji ty informace. Mohu Vás klidně nechat předvést k nám jako svědka, ale možná by mi stačilo, kdybychom si promluvili soukromě. Vaše jméno by se nemuselo nikde objevit a nikdo by se nemusel dozvědět, že jsme spolu mluvili.“
Mladík chvíli váhal. „Tak dobře,“ přikývl nakonec. "Nedaleko odsud je zastrčená hospoda pro normální lidi, myslím pro ty, co v téhle čtvrti pracují. Nebudou se tam o nás zajímat. A teď prosím pojďte, občas tudy projede někdo z členů nebo vedení Divine Star a jistě chápete, že si nemohu dovolit, aby nás spolu viděli,“ popadl batůžek, který měl položený vedle lavičky a rychlým krokem zamířil postranní uličkou pryč. Ben se vydal stejně rychlým krokem za ním, ale držel si odstup, aby náhodnému pozorovateli nebylo zřejmé, že k sobě patří. Na konci ulice mladík zahnul doleva, mezi dva živé ploty. Ocitli se přede dveřmi nenápadné hospůdky. Mladík prošel výčepem a usadil se na zahrádce, která byla ze všech tří stran lemovaná ploty z vzrostlých oleandrů. Posadili se k jednomu ze stolků uprostřed. Na zahrádce nikdo nebyl, bylo poměrně brzo a všichni z pravidelných návštěvníků zřejmě ještě pracovali. Číšník u nich byl během chvíle. Oba si dali třetinku piva.
„Tak na co se mne chcete zeptat?“ mladý muž byl již podle všeho uvolněnější.
„Mohli bychom začít vaším jménem,“ usmál se Ben.
Mladík se na chvíli odmlčel. Znovu se k nim blížil číšník. Postavil před ně pivo a odešel.
„Jason Turner.“
„Dobře, pane Turnere, jak dlouho pracujete v Divine Star?“
„Budou to čtyři roky.“
„Jak dobře znáte Craiga Donovana?“
„Jako člena klubu. Jsem jeho osobní číšník. Abyste tomu rozuměl, každý z nás má v klubu určité členy, o které se stará. Číšnici to mají vždy rozdělené. Střídáme se po dvanácti hodinách. V klubu se může hrát i v noci, celé hřiště má umělé osvětlení. Někdo toho rád využívá,“ pokrčil rameny. „Jediné praktické na tom je to, že si s druhým číšníkem, který má na starosti stejné členy jako já, můžeme nastavit směny jak chceme. Vedení je to jedno. Důležité je dodržovat dvanáct hodin a starat se o to, aby byli členové spokojeni.“
„Chápu,“ Ben se napil. „Jak dlouho jste osobním číšníkem Donovana?“
„Od začátku. Bylo to docela peklo. Byl jsem nezkušený a párkrát jsem nebyl tak hbitý, jak by chtěl. Málem jsem kvůli němu dostal padáka. Je to děsný mizera. Prý skvělý doktor, ale jako člověk podle mne nestojí za nic,“ mladík si pohrdavě odfrkl.
Ben pokýval hlavou. „Nechodil dřív do klubu s přítelkyní. Jistou Elizabeth Buntleyovou? Také lékařka.“
„Ano,“ přikývl okamžitě Jason Turner. „Byla také členkou. Také jsem byl jejím osobním číšníkem. Slyšel jsem, co se jí stalo, bylo to ve všech novinách. Je jí škoda. Byla to moc milá dáma. Vlastně jsem nikdy nepochopil, jak může chodit s Donovanem. Ti dva mi k sobě absolutně nešli. Ona milá a usměvavá a on studený čumák a jeho ego sahalo až do nebe. Ani mě nepřekvapilo, že se rozešli. Kdybych nemusel zachovávat dekorum, tak bych jí k tomu rozhodnutí pogratuloval.“
„Jak víte, že se rozešli?“
„Začala chodit sama a v jinou dobu než on. Vždycky, když přijela a viděla na parkovišti jeho auto, otočila se a odjela. A pak, jednou jsem slyšel, jak se hádají. On byl hysterický, křičel na ni, že někoho jistě má, jinak by ho neopouštěla. Pak ji zapřísahal, aby neodcházela, a když byla neoblomná, křičel na ni a vyhrožoval jí. Prý se jí stejně nevzdá a nikdy s nikým nebude tak šťastná jako s ním.“
„Kdy to bylo?“
Jason Turner se zamyslel. „Asi před třemi roky.“
„Takže od té doby do klubu chodili každý zvlášť?“
„Ano. Pan Donovan tam častěji chodil jen s doktorem Johnsonem, je také z jeho nemocnice, a pak samozřejmě hraje také s ostatními hosty.“
„Takže s Elizabeth se tam už nesetkávali.“
„Prakticky ne. Když se potkali, byl z toho většinou jen výstup. Posledně, když se sešli, zase se hádali. On jí řekl, že si tu svojí výpověď může strčit za klobouk, protože ji nikdy nepřijme. Ona se tehdy opravdu rozzlobila, křičela na něj, že jí to může být stejně jedno, protože tu výpověď musí přijmout. On říkal, že je to všechno kvůli tomu chlapovi, že jí akorát pomotal hlavu, a že by si měla už konečně uvědomit, že on je pro ní to nejlepší. Ona mu na to odpověděla, že jediné její štěstí bylo to, že si uvědomila, co je zač a opustila ho. A že ten chlap jí udělal tak šťastnou, jako nikdo jiný. Řekla, že si ho hodlá vzít, a pak odešla.
„A co on?“
„Křičel za ní, že to bude jedině přes jeho mrtvolu. Pak v afektu rozbil několik sklenic. Obědvali spolu tehdy na soukromé terase v klubu, zřejmě si spolu chtěli promluvit. Obsluhoval jsem je, číšník vždy čeká v chodbě vedle terasy, pro případ, že by klienti něco potřebovali. Křičeli na sebe tak hlasitě, že se to nedalo přeslechnout.“
„Kdy to bylo?“
„Minulé pondělí.“
Ben jen polohlasně hvízdl.