Lea - Kapitola 36-40
Kapitola XXXVI.
„Jak je vám, Ekaterino,“ zeptal se dívky, když už mu nevěděl, na co se ptát dál. Odpověď znal předem, dívka byla stále velmi bledá a nevypadala vůbec dobře.
„Není mi moc dobře.“ Odpověděla mu pomalu.
„Nebojte se, za chvíli tu bude lékař a všechno bude v pořádku.“
„Není určitě to nic vážného,“ přesvědčovala ho. „Odvezte mne domů, Sergeji, prosím,“ pokoušela se vstát.
„Nehýbejte se,“ přidržoval ji za ramena. „Chvíli tu počkáme.“
„Kruci, kde ten mizere je?“ nadával v duchu. „Měl jsem jet pro doktora sám, byl bych mnohem rychlejší. Kdo ví, kde se ten kníže fláká.“
Na obzoru se konečně objevil jezdec. V dálce za ním se objevil další, trochu větší bod. Když jezdec přijel blíž, Sergej s úlevou poznal doktora Janeckého.
„Doktore, konečně jste tady.“
Doktor Janecký sesedl z koně a sundal svoji lékařskou brašnu. Pak rychle přiklekl k Sergejovi a Kátě.
„Slyšel jsem, že baronka měla ošklivý pád z koně.“
„Ano,“ přikývl Sergej. „Přeletěla svému koni ve vysoké rychlosti přes hlavu.“
“Viděl jste, jak dopadla?“ lékař pokračoval ve výslechu Sergeje.
„Ano. Na záda, ale myslím, že se při dopadu udeřila do hlavy.“ Doktor Janecký jen mlčky přikývl a sklonil se ke Káťa, která oběma mužům nevěnovala pozornost.
„Baronko, pohněte prosím nohama,“ Káťa chvíli trvalo než si uvědomila, že doktor mluví na ni. Když pohnula nohama, lékař se zatvářil spokojeně.
„Výborně. Co Vás bolí?“
„Strašně mne bolí hlava.“
„Chvíli po tom pádu zvracela,“ vmísil se do hovoru Sergej.
„Co Vás ještě bolí?“ ptal se lékař dál.
„Nevím. Mám pocit, že mne bolí celé tělo.“
„Položte ji prosím do trávy kníže. Podívám se na ni.“ Sergej ho poslechl a vydal se vstříc knížeti Malininovi, který sem právě přijížděl s prázdným valníkem na svážení sena z luk.
„Co jste to proboha přivezl?“ spustil ještě než kníže stačil zastavit.
„Myslíte tohle.“ Stěpan seskočil z kozlíku. „Ten valník je mnohem stabilnější než kočár. S tím bychom riskovali převržení, kdežto valník je pro pohyb na loukách postavený, neměl by s ním být problém. Sergej zmlkl, uvědomil si, že kníže má pravdu.
„Jak je na tom Ekaterina?“
„Moc dobře ne. Je u ní doktor. Budeme ji muset nějak naložit.“
„Na to jsem myslel,“ odpověděl mu Stěpan. „Pojďte mi pomoct,“ řekl přes rameno a vydal se na druhou stranu valníku. Za pomoci Sergeje odtud vytáhl velkou fošnu, kterou společnými silami odnesli vedle Káti a doktora.
„Výborný nápad, pánové,“ pochválil je doktor Janecký. „Opatrně ji naložte.“
„Co se děje?“ Řekla slabě Káťa, když ucítila, že ji pod rameny znovu někdo vzal. Zároveň si uvědomila, že jí někdo strčil ruce pod nohy.“
„Jen klid, baronko. Položíme Vás teď na taková provizorní nosítka – nechtělo se mu říct na prkno – a přeložíme na vůz. Pak Vás odvezeme domů.“
Kátě chvíli trvalo, než ten hlas identifikovala.
„Kníže?“ řekla překvapeně.
„Ano,“ před jejím obličejem se objevila jeho tvář. To už se ocitla na něčem velmi tvrdém.
„Snažte se nehýbat,“ požádal ji. „Musíme Vás přenést.“ Pak se podíval na Sergeje a ten přikývl. Oba současně zvedli oba konce fošny a pomalu zamířili k valníku. Doktor Janecký opatrně přidržoval Káťu, aby se neskutálela z fošny dolů. Konečně se Sergejovi a Stěpanovi podařilo naložit prkno s Káťou na valník.
„Jeďte pomalu, kníže,“ požádal doktor Stěpana, když se vyšvihl zpátky na kozlík. „Otřesy by jí mohly ublížit. Postaráte se o mého koně?“ otočil se na Sergeje. Ten jen mlčky přikývl a vyšvihl se do sedla svého koně. Doktorův kůň ho poslušně následoval. Kátina koně ponechali svému osudu, nikdo ani nepomyslel na to, že by se ho vydal hledat do lesa. Během okamžiku se již podivný průvod vydal na cestu. Stěpan s vykasanými rukávy opatrně řídil valník, na kterém u ležící Káti seděl doktor Janecký. Sergej s doktorovým koněm celý průvod uzavíral.
Konečně se jim podařilo dojet na panství Nikolajevových. Oba opatrně sundali prkno s Káťou a zamířili do domu.
„Co se děje?“ Z domu vyběhla Taťána.
„Pane bože,“ vyděšeně si přitiskla ruku na ústa, když poznala, že na tom záhadném předmětu leží Káťa. „Co se stalo?“
„Ekaterina spadla z koně,“ odpověděl jí Stěpan.
„Takové neštěstí,“ bědovala stará služebná.
„Oba muži mezi tím postupovali dál do nitra domu. Doleva ne, doprava,“ zavolal Stěpan na Sergeje jdoucího vepředu. Konečně se jim podařilo dostat do Kátina pokoje, kde dívku položili na postel.
„Pomůže mi slečně sundat boty a šaty,“ otočil se doktor na Taťánu. „Musím ji podrobněji vyšetřit. Vy pánové počkejte někde jinde, pak za Vámi přijdu,“ otočil se na Stěpana a Sergeje.
Oba muži mlčky vyšli z pokoje.
„Mohla bys někoho poslat na mé panství, aby mým sourozencům řekl, že jsem tady.“ Obrátil se Sergej na mladinkou služebnou stojící před dveřmi pokoje.
“ Jistě pane,“ přikývla jedna ze služebným a rozběhla se pryč. Sergej mezitím následoval Stěpana do salónku.
„Můžete mi laskavě říct, co to mělo znamenat?“ vyjel Sergej na Stěpana ihned poté, co se za nimi zaklaply dveře salonu.
„O čem to mluvíte?“ obrátil se na něj Stěpan.
„Proč jste Ekaterinu pronásledoval? Co jste jí provedl, mizero!“ Sergej už téměř křičel.
„Do toho Vám nic není,“ odpověděl mu prudce Stěpan.
„Aha. Takže do toho mi nic není. Uvědomujete si, že se kvůli Vám Ekaterina málem zabila? Měla štěstí, že si při tom pádu nezlomila vaz.“
„Stěpan nepatrně sklonil hlavu.
„Nehodlám se s Vámi o tom bavit,“ řekl vzápětí a zpříma se Sergejovi podíval do očí. „To je mezi mnou a baronkou, nikým jiným.“
„Jistě. Už jsem si všiml, že mezi Vámi a baronkou je toho mnohem víc, že? To, jak jste dnes přesně věděl, kudy se jde do jejího pokoje. Zřejmě jste tu jako doma!“
„Podruhé Vám říkám, kníže, abyste toho nechal. Na Vaše žárlivé scény nemám čas, náladu a hlavně mne vůbec nezajímají.“
Sergej se zhluboka nadechl.
“Žárlivé scény?“
„Ale no tak. Já nejsem hlupák, kníže. Můžete možná obelstít Ekaterinu tvrzením, že za Vaším pozvání na ples se skrývá jen přátelská výpomoc, ale na mne tohle nezkoušejte. Ekaterina je pro Vás všechno ostatní, jen ne dobrá kamarádka z dětství.“
„Máte s tím snad problém?“ řekl výhružně. „Ekaterina by si konečně měla uvědomit, jakou zmiji si to vlastně hřeje na srdci,“ pokračoval mladý kníže nenávistně. „Víte co jste, kníže? Jste jen mizera, kterému na nikomu a ničem nezáleží, a který žije jen proto, aby ostatním ničil život. Proklínám den, kdy jste se objevil v životě mé rodiny.“
„Skončil jste,“ řekl klidně Stěpan, když Sergej domluvil. „Zapomněl jste dodat, že proklínáte den, kdy jsem se objevil v životě Ekateriny,“ dodal cynicky.
Sergej jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Co jste to jen za člověka? Jste jako kus ledu. Je Vám úplně jedno, že Ekaterina může zemřít. Ale proč mne to vůbec překvapuje. Vypadněte odsud, tady nemáte co dělat.“
„Nepůjdu nikam,“ řekl Stěpan důrazně. „A pokud se mne odsud pokusíte vyhodit, nedopadne to pro Vás dobře, tím si můžete být jistý.“
„Myslíte, že se Vás bojím?“ Sergejovy oči se hněvivě blýskly.
„Ne. Ale pochybuji, že chcete plýtvat energií při bitce, která by nic nevyřešila, jen by Ekaterině zdemolovala polovinu zařízení domu.
Sergej už nic neřekl. Otočil se ke Stěpanovi zády a začal ho ignorovat.
Sergej se hluboce mýlil. Knížeti vůbec nebylo jedno, co s Ekaterinou je. Měl hrozný strach. Chtěl si namluvit, že je muvlastně nezáleží na tom, co se s tou plavovlasou dívkou stane, chtěl se tak ochránit před pocitem viny, ale nedařilo se mu to. Byla to jeho chyba. Neměl s ní tak mluvit, nemohla za to, jak se cítil. Nemohla za nic. Byla jediný člověk, který mu tady věřil.“ Prudce se otočil k oknu. Do očí mu vstoupily zrádné slzy. Už ani nevěděl, kdy naposledy plakal. Měl hrozný strach. Strach, že to Ekaterina nepřežije. Sergej Budjanský měl v jedné věci pravdu. Nikdy mu na nikom moc nezáleželo. Nechtěl, aby mu na někom záleželo. City způsobovaly jen problémy, člověka zraňovaly a ubíraly mu sílu. Neměl vůbec Ekaterině Nikolajevové dovolit, aby se k němu dostala tak zatraceně blízko. Všechno by bylo tak, jako dřív. Byl by lhostejný k citům ostatním a žil by dál život, na který byl zvyklý. Ale jejím vstupem do jeho života se něco změnilo. Něco, co Stěpan nedokázal přesně identifikovat. Ale něco bylo jinak.
Sergej nejistě postával u krbu a modlil se, aby už konečně přišel lékař. Ta nejistota a čekání byly tak ubíjející. Tolik chtěl vědět, jak na tom Ekaterina je. Ať už by byl lékařův ortel jakýkoli, všechno bylo lepší než tahle hrozná nejistota. Po očku se podíval na knížete, stojícího u okna. Nedalo mu spát, co se mezi ním a Ekaterinou mohlo stát. Milenecká hádka? Nebo něco úplně jiného. Mučilo ho to, i když věděl, že to v tuhle chvíli není vůbec podstatné. Podstatné bylo to, aby se Ekaterina uzdravila. Malinin věděl, že on Káťu miluje. Všechno mu to došlo. Ale to mu také bylo jedno. I když v hloubi srdce se jeho konkurence bál. „Co když ho Ekaterina skutečně miluje? Co když mu neřekla pravdu? Možná jí vyhovuje být Malininovou milenkou a jeho pozvání na ples přijala jen proto, aby ze sebe smyla stín podezření. Snažil se tyhle myšlenky zahnat, ale nedařilo se mu to.
Po nekonečném čekání se mezi dveřmi konečně objevil doktor. Oba mladíci se na něj rychle obrátili.
„Přežije to, doktore?“ zeptal se rychle Sergej.
„To Vám zatím nemohu říct,“ odpověděl doktor Janecký. „Zatím jsem nenašel jiná zranění než poraněný kotník a silně naraženou hlavu, ale baronka může mít i nějaké skryté zranění, které se zatím nestihlo projevit.“
„Kdy budete vědět, jestli to vnitřní zranění nemá?“
„Pokud se do týdne její zdravotní stav nezhorší a naopak se bude zlepšovat, můžeme říct, že je vyhráno.“
„Týden,“ Sergej se s hlavou v dlaním posadil na pohovku. „To bude strašné čekání.“
„Je mi to líto,“ řekl doktor Janecký. ůVíc Vám opravdu zatím nemohu říct. Přijdu sem zase zítra ráno. Služebné mají moje pokyny, o baronku se postarají. Modlete se, pánové, nic jiného se tady dělat nedá.“
Doktor odešel. Stěpan a Sergej seděli každý na židli v opačném rohu místnosti. Oba mlčeli. Po chvíli se rozletěly dveře a do salonu se vřítila Lea.
„Prý se Káťa zranila při pádu z koně, je to zlé?“ zneklidněně se Sergejovi podívala do očí. Ten se pomalu zvedl a popošel směrem k ní.
„To nikdo neví,“ rozhodil rukama. „Doktor Janecký říkal, že nenašel žádné vážnější zranění, ale to že ještě nic neznamená. Ten pád byl ošklivý, Ekaterina prý může mít nějaké vnitřní zranění, které se ještě nestačilo nijak projevit. Pokud se do týdne její stav nezhorší, teprve pak bude jisté, že je mimo veškeré nebezpečí.“
Stěpan pozoroval rozhovor obou sourozenců. Lea si ho evidentně ještě nevšimla. Jindy by měl radost z toho, že mladou kněžnu vidí, ale tentokrát ho její příchod nechal chladným. Neprohlížel si ji tak, jak to obvykle dělával, když se objevila někde v jeho blízkosti, ani se nesnažil upoutat její pozornost. Neustále musel myslet na to, jak je na tom asi Ekaterina. To bylo teď to jediné, co ho zajímalo. Na nic dalšího neměl pomyšlení.
„To je hrozné,“ pokračovala Lea. „Poslední dobou to neměla vůbec jednoduché a teď ještě tohle. To si Káťa nezaslouží, doufala jsem, že už teď konečně bude mít klid. Jak jsi se vlastně dozvěděl, co se jí stalo?“
„Viděl jsem ji, jak spadla, když jsem jel Boroninovým. Byla z toho pádu otřesená, vůbec nevěděla, co se stalo. V první chvíli jsem se lekl, že si srazila vaz. Má poraněný kotník a ošklivě naraženou hlavu.“
„Ještě štěstí, že jsi tam byl. Kdoví, jak dlouho by tam jinak ležela,“ dodala zamyšleně jeho sestra.
„Kněžno,“ řekl pomalu, když si všiml, že se na něj dívá a lehce sklonil hlavu na pozdrav.
„Kníže,“ odpověděla mu s lehkou úklonou. Okamžitě si všimla, že i v obličeji vypadá jinak než obvykle. Jeho tvář byla zvláštně strhaná, a také pohled měl jiný. Takhle ho ještě neviděla. Skoro by řekla, že je kníže úplně zničený. Tohle zjištění ji překvapilo. Nikdy by si nemyslela, že knížeti Malininovi na někom bude tak záležet. To jí jenom potvrzovalo to, co už si dávno myslela. A sice to, že Ekaterina je pro knížete Malinina velmi důležitá. A dokonce mnohem víc, než si myslela.
„Vy jste byl s Káťou, když se to stalo?“ Stěpan se na ni nepodíval, jen uhnul pohledem kamsi mimo ni. Kdyby nevěděla, že kníže Malinin není člověk, kterého by kdy trápilo svědomí, řekla by, že se v jeho tváři mihl stín viny.
„Jestli byl s Ekaterinou ... To nebyl,“ odpověděl místo něj Sergej stojící za jejími zády. „Snažil se Ekaterinu dojet. Ta zřejmě ze strachu, že ji dožene, štvala koně tak, že klopýtl a ona mu přeletěla přes hlavu.“
„Cože?“ zeptala se Lea nechápavě, ale na bratra se neotočila. Stále se dívala na mladého knížete a bedlivě sledovala výraz v jeho obličeji.
„To je vaše verze příběhu,“ Stěpan se konečně vzpamatoval.
„A mimochodem chybná,“ dodal tentokrát již s ledovým klidem. Lea už v něm zase poznávala toho knížete, kterého tak dobře znala.
„Tak moje verze...“ slyšela za sebou Sergejův uštěpačný hlas. „Ať už tvrdíte cokoli, jsem si jistý, že nejsem daleko od pravdy. Něco jste Ekaterině provedl. Přijdu na to, co to bylo. A pak si to s Vámi vyřídím.“
„Jak je Vám libo, kníže,“ odsekl mu Stěpan.
„Přestaňte,“ přerušila je rázně Lea. „Ať už se stalo cokoli, důležitá je teď jen jedna věc. A to sice to, aby byla Káťa v pořádku.“
„Máš pravdu,“ přikývl Sergej. „Ale pokaždé, když před sebou vidím toho mizeru,“ pokynul hlavou směrem ke Stěpanovi, „tak je mi zle.“
Lea na jeho slova reagovala varovným pohledem, který znamenal jediné. Sergej ten pohled dobře znal, když se na něj Lea takhle podívalo to, bylo to jakoby řekla: „Tak už mlč, nebo uvidíš.“
„Tak to je mi Vás líto, kníže,“ odpověděl mu uštěpačně Stěpan. „Protože Vám v příštích pár dnech bude zle poměrně často. Budeme se tady totiž pravidelně vídat.“
„Bude mi potěšením,“ odpověděl mu cynicky Sergej.
„Teď mne omluvte,“ řekl Stěpan pomalu. „Půjdu se podívat po Ekaterinině koni. To je to neužitečnější, co teď mohu dělat.“
„To je konečně z Vaší strany dobrý nápad,“ odpověděl mu pohotově Sergej a sklidil za to další ze sestřiných káravých pohledů. Stěpan jeho slova nekomentoval a zmizel za dveřmi. Oba sourozenci osaměli.
„Co se na mne tak díváš?“ řekl jí. „Tak to mi ještě chybělo. Moje sestra je na straně toho mizery. To se mi snad zdá,“ zakroutil hlavou.
„Nejsem na jeho straně. Jen jsi mohl být mírnější!“
„A proč bych měl? Je snad Malinin někdy mírný? Pokud vím, chová se takhle běžně ke všem, tak proč bych s ním neměl mluvit „po jeho“. A pak, to je asi jediný způsob komunikace, kterému ten člověk rozumí. Ještě jsem na něj byl celkem milý, na jeho poměry. Měl jsem ho odsud vypráskat a ne se tu s ním vybavovat. Stejně může za to, co se Ekaterině stalo. Ten člověk je chodící neštěstí. Potkáš ho a zničí ti život ani nemrkneš.“
„To přeháníš, Sergeji,“ odpověděla mu Lea důrazně. „Ano, je to mizera, dělá často nepříjemnosti, ale jednomu nevěřím. Sama nevím proč, ale nemyslím si, že by Kátě nějak chtěl ublížit. Naopak si myslím, že ona je jediný člověk, na kterém mu tady záleží.“
„Nebuď směšná, Leo,“ odpověděl jí její bratr. „Tomu člověku nezáleží na nikom. Ten lidi kolem sebe jenom využívá a je mu úplně jedno, co se s nimi stane. V tom člověku není kousek citu. Je jako kus mramoru. Ledově chladný. Je mu úplně jedno, že je Ekaterina zraněná,“ posadil se zpátky na židli zády ke své mladší sestře. Ta k němu pomalu přišla a položila mu ruce na ramena.
„To není pravda a ty to víš. I ty jsi musel poznat, že o ni má strach. Bylo to na něm vidět.“ Sergej své sestře neodpovídal.
„Mluví z tebe žárlivost, Serjožo,“ řekla Lea něžně. Překvapeně se po ní podíval.
„Ale no tak,“ usmála se na něj a klekla si vedle jeho židle. „Jsem přece tvoje sestra a dobře tě znám. To sis opravdu myslel, že jsem se nevšimla, jak moc se ti Káťa líbí? Líbila se ti už před tvým odjezdem na Kavkaz. A to že ses zamiloval,“ usmála se. „To mi bylo jasné od chvíle, kdy jsi mi řekl, že jsi ji pozval na ten ples. Je mi líto, že se trápíš. Žárlíš na knížete, protože si myslíš, že mezi ním a Káťou něco je, viď?“
„Proč mne to vlastně překvapuje,“ řekl Sergej s jemným úšklebkem. „Když už to došlo i Malininovi, bylo by hodně divné, aby si toho nevšimla moje sestra.“
„Kníže o tvých citech ke Kátě ví?“
„Ano. Poznal to. Neměl bych se tomu divit, každý muž pozná soka v lásce, to je přece normální.“
„Ty si opravdu myslíš, že se kníže o Káťu zajímá?“
„Už nevím, co si mám myslet,“ řekl unaveně Sergej. „Ekaterina tvrdí, že jí jen pomáhá. On o tom, co je mezi nimi mlčí. Jak mám zjistit pravdu?“
„Káťa ví, co k ní cítíš?“
„Ne. Pokud jí to Malinin neřekl, tak nic neví. Mluvil jsem s ní na plese a říkala mi, že po té události s baronem Černinským mužům přestala věřit.“
„To se přece může změnit. Jen musíš být trpělivý, Serjožo,“ přitáhla si bratrovu hlavu na svoji hruď a něžně ho hladila po vlasech.
„Třeba ti Káťa nakonec dá šanci,“ řekla mu povzbudivě.
„Pokud se uzdraví.“ Řekl téměř se slzami v očích.
„Nebyl doma, když jsem odjížděla, jel s kamarády ven. Nechala jsem mu doma vzkaz, že jsme tady. Nechtěla jsem, aby mu řekli, že je Káťa zraněná, zbytečně by si dělal starosti. Povíme mu všechno, až se vrátíme domů.“ Sergej přikývl a jeho sestra odešla. Sergej zůstal sedět na židli s hlavou zabořenou v dlaních.
Lea šla zamyšleně po chodbě. Přemýšlela, jak by svému bratrovi pomohla. Bylo jí ho líto. A Káťa a Malinin? Lea byla odhodlaná od Káti zjistit, jak to mezi nimi vlastně je. Samozřejmě až Kátě bude lépe, teď by to nebylo vhodné. Protože už sama začínala pochybovat. Pomalu došla k ohybu chodby, za kterým začínala další chodba vedoucí ke Kátině pokoji. Dívka pomalu došla za roh a vzápětí se zastavila. Před dveřmi Kátina pokoje, s hlavou opřenou o veřeje dveří, stál kníže Malinin. Jeho postava byla zvláštně strnulá, a všimla si, že má zřejmě zavřené oči. Kdyby ho neznala, myslela by si, že asi pláče. Ale to na dálku nebyla schopná poznat. Neslyšel ji přicházet, její sukně šustily minimálně a měkký koberec utlumil zvuk jejích kroků. Zmateně ho pozorovala a nevěděla, co si o tom všem má myslet.
Když kníže odešel ze salonu, nešel rovnou ven. Vydal se ke Kátině pokoji, kde se zastavil. Viděl odtamtud odcházet Táťánu, říkala jedné z nevolnic, že Káťa klidně spí, a že by ji teď neměly rušit. Pak obě odešly, aniž ho viděly. Došel ke dveřím pokoje. Jedna jeho část chtěla strašně moc vejít a vidět ji, přesvědčit se, že je v pořádku a pokud by byla náhodou vzhůru, pokusit se jí omluvit za všechno, co jí řekl. Druhá část jeho já mu říkala, že na omluvy už je stejně pozdě. Nesebral odvahu vejít dovnitř. Přitiskl čelo na veřeje dveří a bojoval sám se sebou. „Má vejít nebo nemá?“ Nakonec nevešel. Otočil se a odešel pryč.
Když Stěpan narovnal hlavu, Lea se rychle ukryla za roh chodby. Nechtěla, aby ji viděl. Naštěstí se vydal pryč druhou chodbou. Když zmizel z dohledu, vyšla z ohybu chodby ještě zmatenější než dřív. Teď už věděla, že kníže není takový kus ledu, jak se o něm tvrdilo. Ale co tohle všechno mělo vlastně znamenat?
Pomalu se smrákalo. Mraky vytvořily na obzoru hrozivou temnou hradbu a začal se zvedat vítr. Počasí jakoby odráželo Stěpanovu náladu. Jeho duše se podobala blížící se bouřce. Byl rozzlobený sám na sebe. Dnes ohrozil život člověka, na kterém mu velmi záleželo. Člověka, který mu byl blízký, tak jako nikdo za ta dlouhá léta. Ekaterina Nikolajevová si tak nějak samozřejmě našla místo v jeho životě. A z toho místa se mu ji nedařilo vypudit. Sergej Budjanský měl v jedné věci pravdu. Ubližoval lidem. Ať už vědomě, nebo nevědomky. Se svědomím si nikdy příliš hlavu nelámal, pohřbil ho už dávno někde hluboko v sobě a úspěšně ho dusil, nemělo moc příležitostí dostat se na povrch. Povedlo se mu to až v okamžiku, když viděl Ekaterinu padat z koně. Nemělo cenu říkat si, že si za to může sama. Dobře věděl, že to tak není. Jeho svědomí se osvobodilo a začalo účtovat. A ty účty nevyznívaly ve Stěpanův prospěch. S hrůzou zjišťoval, že už se mu nedaří být tím netečným a chladným knížetem. Ekaterinino zranění v něm vyvolalo pocit odpovědnosti, něco co už dlouhá léta neznal a nechtěl znát. Na obloze se zablesklo a s Stěpan zvedl zamračenou tvář k potemnělému nebi. Jakoby mu i příroda dávala najevo, co si o něm myslí. Vzápětí se musel zasmát.
„Takové šílené nápady. Je to s ním už asi opravdu špatné. Co to s ním Ekaterina udělala?
Proč musela probudit všechny vzpomínky, proč musela křísit minulost? Ještě dnes odpoledne, po návratu domů, si myslel, že se mu podaří minulost znovu pohřbít. Ale pak přišla ta všetečná baronka a svými otázkami ho vrátila daleko do minulosti. A nejhorší na tom bylo, že se na ni za tu její zvědavost nedokázal zlobit. Kdyby věřil na osud, myslel by si, že právě on poslal tuhle drobnou dívku do jeho života, aby ho změnila. Jen ještě nevěděl, jak. Ale jedno věděl jistě, že už nebude jako dřív. Bylo na čase se konečně vyrovnat se svou minulostí. Jen si nebyl jistý, jestli to dokáže.“
Pomalu vjel do lesa a pátravě se díval kolem sebe. Houstnoucí šero omezovalo jeho výhled na několik metrů. Ale měl štěstí. Po asi deseti minutách uviděl barončina koně, jak se klidně pase na malém paloučku. Když si ho všimla, na chvíli zvedl hlavu a pak se znovu začal pást. Seskočil ze svého koně, došel k němu a poplácal ho po plecích. Kůň si jen lehce odfrkl. Kníže ho prohlédl a s uspokojením zjistil, že nemá žádné zranění. Pak se vydal na cestu zpět. Blesky křižovali oblohu a ozařovaly mu cestu. Žádný z venkovanů by se v tomto počasí na cestu nevydal. Sice nepršelo, ale všichni se blesků báli. Nikdy nikdo nevěděl, kdy v podobě rozeklané vidlice sjedou k zemi a zasáhnou jedoucí jezdce. Stěpan se nebál. Pokud si s ním Bůh chce vyřídit účty, má k tomu jedinečnou příležitost.
Lea opatrně nakoukla do Kátina pokoje. Bylo tam šero, pomalu padala tma. V záblesku blesků viděla, že dívka leží v poduškách a klidně oddechuje. Vypadala klidně. Mladá kněžna pomalu popošla k jejímu lůžku a posadila se k ní. Zlehka se dlaní dotkla jejího čela, aby zjistila, jestli nemá horečku. Dívka se pohnula a pomalu otevřela oči.
„To jsem jen já, neboj se,“ Lea chtěla předejít tomu, aby se Káťa vyděsila. Rozespalá dívka by ji v houstnoucí tmě pokoje nemusela poznat.
„Leo?“ zeptala se Káťa rozespale.
„Ano, to jsem já. Chceš něco?“
„Mohla bys mi dát trochu vody?“
„Samozřejmě,“ přikývla. „Budu muset zapálit svíčku,“ zavři oči. Svíčka stála na nočním stolku. Po chvíli zápolení ji mladá kněžna úspěšně zapálila. Svíce mihotavým světlem ozářila Kátin pokoj. Na stole stál porcelánový džbán plný vody. Dívka nalila trochu vody do sklenice a pomohla Káťě se napít.
„Děkuji,“ vydechla dívka vděčně a klesla zpátky do podušek.
„Jak je ti?“ zeptala se Lea.
„Celkem dobře. Ještě mi bolí hlava, ale už to není tak hrozné. Jen cítím nohu, mám ji zlomenou?“ zeptala se.
„Ne, doktor říkal, že ji máš jen pohmožděnou. Vyměním ti obklad, to plátno už je suché,“ řekla, když se opatrně dotkla Kátina kotníku. Za chvíli už opatrně odmotávala plátno z dívčiny nohy. Ekaterina při tom několikrát sykla.
„Máš to oteklé. Zítra ti na to přivezu nějaké bylinky, naše chůva nám z nich dělala odvar, do kterého namáčela plátno. Když jsme byli děti, tak jsme byli samý podvrtnutý kotník.“ Namočila plátno a znovu pečlivě ovinula dívčinu nohu.
„Co tady vlastně děláš, Leo?“ zeptala se Káťa.
„Sergej mi vzkázal, co se stalo. Tak jsem si řekla, že bude dobré, když na tebe trochu dohlédnu, abys zítra třeba nechtěla znovu jezdit na koni,“ řekla s úsměvem. Káťa se zasmála, ale vzápětí si s bolestnou grimasou sevřela spánky.
„To jsi hodná. Na ten pád si ani nepamatuji. Jen si vzpomínám, že na mne pak mluvil tvůj bratr. Všechno mám jako v mlze.“
„To nevadí,“ usmála se na ni Lea. „Měla by sis teď odpočinout. Nechám tě spát.“
„Dobře,“ zamumlala Káťa.
Lea opatrně vzala svíčku z nočního stolku a vyšla na chodbu.
„Slečno Léopoldine,“ na chodbě se srazila s překvapenou Taťánou.
„Ahoj, Táňo. Káťa teď zase usíná, měly bychom ji nechat spát. Dala jsem jí napít a vyměnila jí obklad na noze,“ řekla na vysvětlenou.
„To je od Vás laskavé, slečno,“ řekla Taťána vděčně. „Mluvila jste s ní.“
„Ano. Říkala, že ji pořád bolí hlava, ale už ne tolik.“
„Kéž by to bylo dobré znamení,“ řekla Táňa se slzami v očích.
Lea popošla k oknu. Světlo svíčky se odráželo ve skle.
„Je to hrozné počasí,“ řekla Táňa, jakoby mladé kněžně četla myšlenky. „Vypadá to tam jako o soudném dni.“ Lea jen přikývla.
„Táňo nevadilo by to, kdybych tu zůstala přes noc. Střídala bych se s tebou u Káti.“
„To není nutné, slečno, jen se v klidu vyspěte. My už se o slečnu postaráme. A samozřejmě tu i s bratrem zůstaňte, v tomhle počasí Vás nenechám odjet. Nechám Vám v jídelně připravit večeři.“ Lea chtěla něco nabídnout, ale stará služebná ji nenechala domluvit.
„Námitky nepřijímám, beztak jste nic nejedli!“
Lea se vrátila do salonu. Její bratr seděl ve stále stejné pozici, ve které ho opustila. Když slyšel klapnout dveře, chvatně se otočil.
„Jak je jí?“ zeptal se netrpělivě své sestry.
„Uklidni se, Sergeji, je jí lépe,“ vzala ho za ruku. „Sama mi to řekla.“
„Byla vzhůru?“
„Ano?“
„A mluvila s tebou souvisle? Po tom pádu...“
„Po tom pádu byla otřesená,“ přerušila ho Lea. „Teď už je naprosto při smyslech. Dokonce si vybavila, že jsi tam byl s ní. Nechtěla bych to zakřiknout, ale vypadá to nadějně. Myslím, že se uzdraví.“
„Sláva bohu,“ Sergej si viditelně oddechl.
„A teď pojď, Táňa říkala, že nám připraví v jídelně večeři. Beztak jsi od oběda nic nejedl.“
Stěpan přece jen nedojel včas. Z nebe se začaly valit proudy vody. Skloněné větve lip vytvářející střechu nad cestou přece jen mírnily ten příval, ale Stěpan stejně okamžitě ucítil kapky vody dopadající na jeho hlavu. Konečně dojel k domu. Otevřel dveře stáje a vehnal oba koně dovnitř. Ve stáji už nikdo nebyl, a tak je sám odstrojil, osušil a zavřel do stání. Pak zavřel na petlici stájová vrata a přeběhl do domu. Chvatně si rukou prohrábl mokré vlasy.
„Pane, Vy vypadáte,“ spráskla ruce Taťána, když ho uviděla.
„Počkejte na mne v jídelně, donesu Vám tam něco na otření a pokusím se někde sehnat nějaké suché šaty. Teprve když si to Stěpan zamířil do jídelny, s hrůzou si uvědomila, že tam už poslalal i Leu a Sergeje. Mlčky si povzdechla a co nejrychleji vyrazila pro osušky, aby tam ta trojice nezůstala dlouho sama.
Stěpan prudce otevřel dveře jídelny. Vešel, zavřel za sebou a prohrábl si mokré vlasy. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že u jídelního stolu sedí Lea a Sergej.
„Dobrý večer,“ Stěpan přerušil ticho, které zavládlo po jeho příchodu. Oba sourozenci z něj nespustili oči.
„Omlouvám se za to, jak vypadám, venku je bouřka.“ Dodal na vysvětlenou. Zcela nesmyslně. Snad proto, aby získal čas. Zcela ho zaskočil dívčin pohled. Dívala se na něj tak zvláštně a on se marně snažil pochopit, co ten pohled znamená. Ale Lein bratr rychle přerušil jeho myšlenky.
„Té bouřky jsme si asi nevšimli, kníže,“ poznamenal cynicky. Lea raději uhnula pohledem. Ale nemohla se opanovat, chvílemi se kradmo po knížeti podívala. Oči jí jeho směrem sami ubíhaly, i když se tomu bránila.
„Nebyl jsem si jistý, že jste si všiml, kníže. Když jsem odjížděl, vypadal jste že byste si nevšiml ani zemětřesení, jak moc jste se zajímal o Ekaterinu.“ Stěpan se knížeti rozhodl nezůstat nic dlužný.
„Vzhledem k tomu, že jsem Vás našel u stolu, soudím, že je na tom baronka už lépe, když už dokážete myslet na vlastní žaludek,“ pokračoval.
„Zdvořilý jako obvykle,“ Sergej odhodil na stůl ubrousek, který svíral v ruce, a pak se upřeně podíval na Stěpana, který se mezitím posadil do čela stolu.
„Ale máte pravdu, Ekaterině je naštěstí lépe. Tudíž už tu nemusíte být, uděláte nejlépe, když vrátíte na své panství.“
„Ale no tak, kníže. Když se mne chcete zbavit, můžete mne vyzvat na souboj a ne mne posílat zpátky do té bouřky. Kulka je jistější než náhodný úder blesku.“
Při jeho slovech se na něj Lea znovu otočila. Vypadalo to jakoby chtěla něco říct, ale když se pohled jejích očí setkal s tím jeho, evidentně si to rozmyslela. Znovu rychle sklopila oči a mlčela.
Kníže konečně přišel na to, co ho při příchodu do jídelny tak znejistělo. Byl to opravdu Lein pohled. Vlastně to, co v něm uviděl. To, co si myslel, že není schopen identifikovat. Ale identifikoval to správně, jen si myslel, že ho jeho instinkty klamou, že se plete. Ne nemýlil se. Ženy moc dobře znal. Význam výrazů v jejich tvářích, význam jejich pohledů a gest. A byl si jistý, že se nezmýlil.
Lea opět uhnula pohledem. Chtěla mu říct, ať toho nechá, ať jejího bratra neprovokuje, ale nedokázala to. Jediný pohled do jeho tváře a byla přesvědčená o tom, že nedokáže říct vůbec nic. Že se jí začne chvět hlas a Sergej a kníže Malinin si okamžitě všimnou, že se něco děje.
A to nemohla dovolit.
„Ale co se vlastně stalo? Přestala rozumět svému tělu.“
„Máte pravdu, kníže,“ Sergej si nevšiml zvláštního napětí své sestry.
„Kulka by byla rychlejší, ale ještě ne. Co kdybyste náhodou zastřelil Vy mne? To bych se už neměl šanci dozvědět, co jste to vlastně Ekaterině provedl.“
„Takže Vaše zvědavost mne zřejmě zachránila od dalšího souboje,“ usmál se potměšile Stěpan a použil ubrousek jako osušku.
„Prozatím ano. Ale moc se neradujte, pochybuji, že se spolu jednou neutkáme v souboji.“
„Já se neraduji. Nikdy mi netěší, když musím někoho zastřelit,“ řekl netečně Stěpan. Vědomě Sergeje provokoval, ale přitom nespustil pohled z jeho sestry.
„Moc si věříte, kníže. Na každého jednou dojde,“ řekl důrazně Sergej.
Dveře se otevřely a Táňa nejistě vstoupila dovnitř.
„Kníže, připravila jsem Vám v hostinském pokoji suché oblečení. Pojďte prosím se mnou.“
„Taťáno, byla bys tak hodná a přinesla nám jídlo do našich pokojů?“ zeptal se Sergej. „Nehodlám s knížetem sedět u jednoho stolu.“
„To ani nebudete. Najím se ve svém pokoji,“ řekl Stěpan. „Byli jste tu dřív, takže Vás nechám o samotě. Dobrou noc.“
Ani jeden ze sourozenců na jeho pozdrav neodpověděl, ale každý z jiných důvodů.
„Ten Malinin je příšerný,“ řekl Sergej hned poté, co kníže odešel. „Viděla jsi, jak se choval? Snad neexistuje člověk, který by tomu mizerovi dokázal srazit hřebínek,“ znechuceně se napil. Lea mu neodpověděla a teprve teď si Sergej uvědomil, že jeho sestra za celou tu dobu nepromluvila ani slovo. To jí nebylo podobné.
„Něco se děje?“ překvapeně se na ni podíval.
„Ne,“ řekla klidně. „Jen jsem trochu unavená a bolí mi hlava. A neměla jsem náladu se s Malininem vůbec bavit.“
„To od tebe bylo rozumné,“ přikývl Sergej. „Také bych se měl naučit nenechat se tím člověkem tak vytáčet.“
„Sergeji slib mi, že ho nevyzveš na souboj,“ řekla dívka prosebně a vzala svého bratra za ruku. Možná bys ho porazil, ale já se bojím, že ne.“
Sergej ji jemně pohladil po tváři. „Sestřičko, víš, že bych ti splnil všechno na světě, ale tohle ne. Ten člověk mne dohání k šílenství a já za sebe neručím.“
Lea se od něj s povzdechem odtáhla. Během večeře nikdo z nich nepromluvil jediné slovo.
„Promiňte, že jsem Vás poslala do té jídelny, pane,“ řekla zkroušeně Taťána. „Neuvědomila jsem, že jsem tam už poslala i pana Sergeje a slečnu Léopoldine.“
„Zdá se, že ti už paměť tak neslouží, má milá,“ řekl kníže s jemným úsměvem. „Ale nezlobím se na tebe. Vlastně jsem ti vděčný,“ řekl zamyšleně a začal si rozepínat košili. Na Taťáninu přítomnost evidentně zapomněl, a tak služebná tiše odešla. Musela dát alespoň částečně za pravdu těm, co tvrdili, že se kníže chová někdy hodně zvláštně.
„Děkuji, že jsi mi přišla pomoct,“ Lea se vděčně ohlédla přes rameno na Táňu, která jí právě rozepínala šaty.
„Nemáte za co děkovat, slečno,“ usmála se stará služka. „Přinesla jsem Vám sem noční košili od slečny Káti.“
„To jsi moc hodná.“
„Chtěla jsem se Vám omluvit, že jsem knížete poslala do jídelny, neuvědomila jsem si, že už tam s bratrem jste. Vím, že knížete nemáte moc v lásce a to setkání muselo být hodně nepříjemné.“ Povolila tkanice dívčiny šněrovačky.
„Sergej a kníže se nepozabíjeli, tak to vlastně dobře dopadlo,“ řekla Lea. „A to je to hlavní. Netrap se tím, Táňo. To je v pořádku, teď už to zvládnu,“ řekla, když ucítila, že její korzet povolil.
„Dobře. Dobrou noc, slečno.“
„Dobrou noc,“ usmála se. Převlékla se, sfoukla svíčku a zavrtala se do podušek.
Lee se nedařilo usnout, neustále se převalovala na posteli. Venku stále zuřila bouřka, blesky v pravidelných intervalech osvětlovaly dívčinu postel. Kapky deště bubnovaly na okenní tabulky. Najednou zaslechla Kátin hlas. Přicházelo to z jejího pokoje. Lea vyskočila z postele a vyběhla ze dveří. Vzdálenost mezi svým a Kátiným pokojem překonala během pár vteřin. Vrazila dovnitř.
„Ne, ne, pomoc,“ Káťa se zběsile převalovala na posteli.
„Káťo, vzbuď se,“ Lea dívku chytila za ramena a snažila se uhýbat, aby nedostala ránu.
Konečně Káťa otevřela oči. Obě dívky ozářilo prudké světlo blesku.
„Zdál se ti nějaký hrozný sen, všechno je v pořádku,“ řekla Lea konejšivě.
„Zdálo se mi, že se topím,“ řekla Káťa pomalu.
„To ten déšť,“ přikývla Lea. Určitě jsi ho ve spánku vnímala a proto ten sen. Jak ti je?“
„Celkem dobře,“ odpověděla jí Káťa ospale.
„Už mi hlava tolik nebolí. Jen pořád cítím tu nohu.“
„Podívám se na to,“ Lea zapálila svíčku.
„Máš to pořád hodně oteklé. Vyměním ti zase obklad.“
Kátě se klížily oči. „Jsem ospalá.“
„Jen spi,“ řekla tiše Lea. „Zůstanu tu s tebou dokud neusneš, kdyby se ten sen vrátil.“
Než Lea dokončila výměnu obkladu, Káťa už téměř spala. Usnula chvíli poté, co ji její kamarádka pečlivě přikryla. Lea chvíli pozorovala spící Káťu. Pak vzala svíčku a vydala se na cestu do svého pokoje. Ještě jednou pohledem zkontrolovala spící Káťu, otočila se a strnula. Ve dveřích spatřila stín. Když zvedla svíčku, světlo odhalilo knížete Malinina. Byl ještě spořeji oblečený než před chvílí v jídelně. Měl na sobě jen kalhoty. Dohořívající svíčka matně osvětlovala jeho tvář. Jeho pohled byl neproniknutelný. Stál tam jako sfinga a ani se nepohnul. Pak pomalu, pomaličku sklouzl pohledem po jejím těle a pak se pomalu znovu vrátil k jejímu obličeji.
Leu polilo horko. Uvědomila si, že tu před ním stojí v lehké košilce. Ale neuvědomila si, že ona sama je v přímé záři svíčky. Její svit odhaloval muži ve dveřích křivky jejího těla prosvítající skrz slabou látku košilky. Měl dokonalý výhled.
„Co tu děláte?“ Lee se třásl hlas a jen doufala, že to kníže bude přičítat strachu.
„Slyšel jsem Ekaterinu křičet,“ odpověděl jí potichu. „Je všechno v pořádku?“
„Ano,“ přikývla. „Měla jen zlý sen.“
Kníže pomalu couval z dívčina pokoje. Lea šla za ním a pomalu zavřela dveře. Stál těsně u ní, mohla jasně cítit vůni jeho těla. S hrůzou si uvědomila, že se jí začala třást ruka. Ještě chvilku a svíčka by spadla ze svícnu na podlahu. Naštěstí její ruku včas sevřela mužská dlaň.
„Třesou se Vám ruce,“ cítila jeho dech na své tváři. Jeho oči se podobaly temným lesním studánkám.
„To je ze strachu,“ řekla šeptem. „Vy jste mne vyděsil...“
„Vy se nebojíte, Leopoldine,“ jeho dech ji ovanul. Jeho tvář byla těsně u té jeho. Jednou rukou se opřel o veřeje dveří.
„Tohle není strach, oba to víme.“
„Mýlíte se,“ sklopila oči a zabodla pohled do mužské hrudi před ní. Odložil svíčku na stolek s vázou vedle nich. Svíčka vzápětí dohořela a s prsknutím zhasla. Chodba, na které stály se pohroužila do tmy. Jen občasné světlo blesku ozářilo jejich těla.
„Tohle není strach.“ Zašeptal znovu. Tentokrát cítila horkost jeho dechu na svém krku. Pomalu se přesouvala stále níž.
„Tohle je touha,“ zašeptal a lehce se dotknul rty jedné z jejích kadeří.
Stála, neschopná pohybu, jakoby byla přimrzlá k podlaze.
„Ne,“ vydechla.
„Ale ano,“ řekl tiše. „Po někom toužit, to je přirozené.“ Světlo blesku ozářilo jeho žhnoucí oči.
Dívka přerývaně dýchala. Kníže se od ní odtáhl a beze slova odešel. Lea se zastavila až ve svém pokoji. Zavřela dveře a přitiskla se k nim. Pak se po nich pomalu svezla a přitáhla si kolena k bradě.
„To, co se stalo na chodě ji vyděsilo. Ani se jí nedotkl a ona přitom zcela ztratila kontrolu nad svým tělem. V jednu chvíli snad i chtěla, aby ji políbil. Bože,“ sevřela si hlavu v dlaních. „Ano. Byla to touha. Ale jak ji mohla cítit k někomu, koho nemilovala? Jedno bylo jisté. Děkovala bohu za to, že její bratr má tvrdé spaní.“
Stěpan vyšel před dům a nechal kapky deště dopadat na svou rozpálenou kůži. Právě překonal hranici sebeovládání. Když k ní byl tak blízko, chtěl se jí dotýkat. Chtěl ji. Tak moc. Odešel v poslední chvíli. Pak už by ho nic nezastavilo. Zvedl hlavu k nebi. Dnes došel k pozoruhodnému objevu. Jako muž Leu rozhodně přitahoval. O tom teď už neměl sebemenší pochyby.
„Kníže jí řekl, že je přirozené po někom toužit. Ale cožpak bylo možné, aby toužila po člověku, kterého nemilovala? Hlavou se jí honilo jen jediné slovo. Chtíč. Několikrát slyšela svou matku se mluvit s několika přítelkyněmi o tom, jak nějaká žena podlehla svému chtíči, ale nedokázala si pod tím nic představit. Teď poprvé měla pocit, že začíná rozumnět významu toho slova.
„Dobré ráno, sestřičko,“ dívka byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla příchodu svého bratra. Jeho přítomnost postřehla až v té chvíli, kdy ji objal kolem ramen.
„Je tady podzim,“ řekla mechanicky aniž odpověděla na jeho pozdrav. „Nikdy jsem ty mlhy neměla ráda. Člověk nemůže dělat nic, jen čekat, až přijde zima.“
Sergej se na ni pátravě podíval.
„Máš dnes nějak pochmurnou náladu,“ řekl jí. „Špatně jsi spala?“ Lea byla ráda, že je stále ještě otočená k oknu, a že si bratr nevšiml výrazu v její tváři.
„Tak trochu,“ odpověděla neurčitě. „Spíš na mne působí to počasí.“
Sergej jen mlčky přikývl a vzal do ruky piroh.
„Nasnídáš se mnou?“ zeptal se sestry.
„Jistě.“ Přikývla a pomalu odsunula židli od stolu.
„Jenom doufám, že sem nepřijde Malinin. Nechci mít hned po ránu zkaženou náladu.“
„Kníže odjel velmi brzy ráno. Těsně poté, co se rozednělo. Ani mi nedovolil, abych mu připravila snídani,“ odpověděla Taťána, která právě vcházela dovnitř s velkým podnosem, na kterém stála konvice, ze které se kouřilo. Lea byla ráda, že se s knížetem nebude muset setkat. Neměla vůbec ponětí, co by dělala, kdyby se mu musela podívat do očí. Neměla strach, že by Malinin něco řekl před Sergejem, byla si jistá, že kníže bude tohle jejich společné tajemství pečlivě tajit. Ale také si byla jistá, že před ní si žádné servítky brát nebude. Proto byla ráda, že odjel. Alespoň se tak oddálilo jejich setkání, které ale stejně jednou přijít muselo.
„Kníže odjel tak brzy?“ podivil se Sergej. „Víš proč?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Táňa.
„Ten člověk je zkrátka divný,“ konstatoval suše Sergej a bylo vidět, že se dál na téma kníže Malinin nehodlá bavit.
„Udělala jsem Vám silný lipový čaj. V téhle lezavé zimě Vám přijde k duhu. Přes noc se hodně ochladilo. Jakoby ta bouřka definitivně ukončila babí léto.“
„Ano,“ přikývla Lea. „Už to tak vypadá.“
„Ochutnejte také marmeládu. Je z první sklizně jablek,“ Táňa oba sourozence pobízela do jídla.
„Děkujeme ti,“ usmála se na ni Lea. „Chci po snídani zajít za Káťou, a pak jet domů. Ivan si už určitě dělá starosti.“
„Už ne,“ ozvalo se ode dveří. „Ahoj tuláci,“ Ivan s veselým úsměvem zdravil své sourozence.
„Váňo, co ty tady?“
„No, říkal jsem si, že ani nevím, co se tady vlastně děje. Igor mi včera řekl, že se Ekaterina zranila, a že jste oba tady. A když přišla ta bouřka, říkal jsem si, že jste tu asi zůstali přes noc. A ráno jsem si řekl, že sem raději zajedu přesvědčit se, jestli jste oba v pořádku. Jak je na tom Ekaterina?“
„Vypadá to, že to snad bude dobré,“ odpověděla mu Lea.
„Tak to je skvělé. Jé, čerstvé pirožky...“ Ivanovi se rozsvítily oči.
„Ivane, snad jsi se sem nepřijel najíst... Copak ty jsi nesnídal?“ řekla káravě Lea.
„Nestihl jsem to,“ Lein bratr stále nespouštěl oči ze stolu.
„Tak na co čekáte, mladý pane,“ pobídla ho s úsměvem Táňa. „Jen si dejte. Těch pirožků je tu spousta.“
„To neznáš Ivana, Táňo. Je jako hladový vlk. Poslední dobou sní na co přijde,“ obrátila se na ni Lea.
„Jen ať. Já budu jen ráda, když uvidím, jak mu chutná. Slečna Ekaterina je sice také vděčný strávník, ale není nad to vidět někoho se zdravou chutí k jídlu. Dojdu pro další“
Ivan se nenechal dvakrát pobízet a okamžitě zasedl ke stolu. Oba sourozenci ho s úsměvem pozorovali.
„Člověk by i řekl, že nás máš docela rád, Váňo,“ žertovně přimhouřil oči Sergej a jeho mladší sestra okamžitě poznala, že se chystá další kolo jejich oblíbeného sourozeneckého pošťuchování.
„Proč to říkáš?“ Ivan překvapeně zvedl hlavu od pirožků.
„Když jsi kvůli tomu dokázal tak brzo vstát z postele. To je od lenocha jako ty pořádný výkon.“ řekl Sergej s vážnou tváří.
„No počkej ty mizero,“ Ivan vyskočil od stolu, a vrhl se na něj.
„Převrhneš mi čaj,“ bránil se Sergej jednou rukou.
„Nevymlouvej se na čaj. Na zteč,“ zaujal pozici a namířil na něj piroh, který držel v ruce.
„Odpočítej nám to, Leo.“
„Nejste na to náhodou už moc velcí?“ smála se Lea.
„Vůbec ne,“ řekl Sergej a položil před sebe na stůl tři pirohy. To samé udělal i Ivan.
„Ať vyhraje ten lepší,“ řekl s hranou vážností.
„Tři, dva jedna, teď,“ oba bratři se pustili do pirohů a cpali se jako o život. Lea se smála tak, že jí tekly slzy po tváří. Vyhrál Ivan a spokojeně si oprašoval drobky ze saka.
„Už to není co to bývalo,“ povzdechl si Sergej.
„Stárneš, bratříčku,“ řekl Ivan poťouchle a vzápětí se všichni tři sourozenci rozesmáli.
Stěpan přijel domů v mizerné náladě. Ve dveřích potkal jednu ze služebných.
„Zařiď, ať mi připraví horkou lázeň.“ Služebná ihned odběhla vyplnit jeho příkaz. Kníže mezitím zamířil do svého pokoje. Lázeň byla připravená během chvilky. Kníže odešel do umývárny, kde ze sebe shodil oblečení a vklouzl do horké vody, která mu sahala až pod bradu. Chtěl se pořádně vyhřát, včera večer a v noci přece jen pořádně promokl. Stále se nemohl rozhodnout, jestli udělal dobře nebo ne. Ale na tom už nezáleželo.
Když se Káťa vzbudila, všimla si, že vedle ní na polštáři leží čerstvě utržená Astra a list papíru. Chvíli se na něj překvapeně dívala, a pak po něm sáhla.
Ekaterino,
Velice mne mrzí, jak jsem se k Vám zachoval. Nezasloužila jste si to. Jste zraněná mou vinou a já za to přijímám plnou zodpovědnost. Můj vpád do Vašeho života Vám nepřinesl nic dobrého. Proto už se s Vámi nebudu dále stýkat.
I když si myslím, že po včerejšku je další setkání se mnou to poslední, o co stojíte. Prosím, odpusťte mi.
Sbohem
Stěpan