Ve stínu datlové palmy - Kapitola 6 -10
„Faith už spí?“ zeptala se Ayát Jamese, který právě vycházel z pokoje své dcerky.
„Ano,“ přikývl. „Dalo to práci, ale nakonec usnula. Ani nevím, kolik pohádek jsem jí dnes musel přečíst.“
„Vycítila, že někam večer jdete. Je vždy neklidnější, když jste pryč, nebo když pozná, že tu večer nebo přes noc nebudete.“ Ayát ze znovu sklonila ke stavu, na kterém právě tkala jeden z ozdobných koberců.
„Já vím,“ přikývl James. „Je hodně citlivá,“ povzdechl si. „A od té doby, co zemřela Hannah, je to ještě viditelnější. Myslím, že vnímá to, že její maminka odešla a podvědomě se bojí, že bych z jejího života mohl zmizet i já. Však mám výčitky svědomí, že ji tu tak často nechávám samotnou. Měl bych s ní být mnohem víc a věnovat jí daleko větší péči než teď.“
„To je nesmysl,“ Ayát vstala a položila mu ruku na rameno. „Jste skvělý otec a máte s ní báječný vztah. Nic si nevyčítejte. Faith ve vás má vše, co potřebuje. A to, že nejste pořád s ní... děláte to přece pro ni. Pro její budoucnost.“
„Já vím,“ odpověděl těžce James. „Jen si někdy říkám, proč osud rozhodl, že zrovna má dcera nebude mít normální život jako ostatní děti, co mají mámu i tátu.“
„To ví jen Alláh,“ pokrčila rameny Ayát. „Možná bude mít Faith ze začátku života těžší cestu, aby ji měla o to lehčí jako dospělá.“
„Jste moudrá žena. A jsem rád, že jste tu pro mou dceru. I pro mne,“ dodal James tiše.
Ayát se jen měkce usmála. „Měl byste se jít převléknout.“ upozornila ho.
„Stejně už jdu pozdě,“ řekl James s pohledem upřeným na hodiny. „Ani nevím, jestli tam mám ještě chodit, slavnost začala před dvěmi hodinami.“
„Měl byste jít. Emíra by jistě zklamalo, kdybyste nedorazil. A pak, je to velká čest, smět se účastnit svatby emírova bratra. Co by za to mnozí tady dali, věřte mi.“
„Doufám, že to nevyvolá zlou krev. Přece jen, jsem cizinec.“
Ayát se usmála. „Nemohu vám slíbit, že vaše přítomnost na svatbě vyvolá jen kladné odezvy. Bohužel, část vyšší šlechty je proti otevírání naší země světu a tím pádem i proti cizincům. Ale myslím, že je na čase, aby viděli, že cizinci a především Evropané nejsou takoví ďáblové, za jaké je mají. Třeba někteří změní názor.“
„Nebo také ne.“
„Nebo také ne,“ pokrčila rameny Ayát. „To ale není vaše věc. Politiku Al-Ahmaru řídí emír a rada, ti co s nimi nesouhlasí se musí přizpůsobit. Třenice mezi jednotlivými rodinami a boje o moc nejsou vaše věc. Vy jen jděte a dobře se bavte. Po tom posledním týdnu, kdy jste byl věčně o rána do večera v poušti, si to zasloužíte.“
„Nevadí Vám, že tu zůstanete, dokud se nevrátím?“
„Vůbec ne,“ Ayát rozhodně zavrtěla hlavou. „Timothy odjel do Jemenu, takže bych byla stejně doma sama. A pak, jsem domluvená s Šakirem, že mě odveze domů.“
„S Šakirem?“
„Ano,“ přikývla Ayát. „Je to můj bratranec. Tady v Al-Ahmaru jsme všichni v podstatě příbuzní,“ usmála se a snažila se nedat najevo, jak moc ji pobavila Jamesova překvapená tvář.
„Proč mi to Šakir neřekl?“
„Já nevím, zeptejte se ho,“ pokrčila rameny Ayát.
„To také udělám. Teď se ale půjdu převléknout.“
Asi za deset minut byl již převlečený. Vzal si na sebe svůj slavnostní černý oblek. Chvíli váhal, nemohl se rozhodnout mezi motýlkem a kravatou. Nakonec z ramínka stáhl kravatu, v motýlku by se mezi Araby v tradičních oděvech necítil dobře. To, že si vzal kravatu věc sice moc neřešilo, ale tak nějak usoudil, že nad kravatou se svatební hosté budou podivovat méně než nad motýlkem. Chvatně si ji uvázal. Znovu si s palčivou bolestí uvědomil, jak moc mu Hannah chybí. V tuhle chvíli by mu již překontrolovala uzel a narovnala ho do správné polohy. Zadíval se na odraz v zrcadle. Všiml si, že trochu pohubl a pod očima měl jasně zřetelné kruhy. Sáhl po hřebenu a ještě si pročísnul vlasy. Chvíli váhal nad parfémem, ale nakonec ho použil. Slabá vůně se mezi kadidly stejně ztratí. Parfémy ho naučila používat Hannah. Vlastně na jeho ženu působil parfém jako afrodiziakum, společně s rozepnutou bílou košilí mu vděčil za nejednu příjemnou noc v jejím náručí. Do náprsní kapsy dal kapesník a ještě jednou zkontroloval svůj vzhled. Pak vyšel ven z pokoje.
„Sluší Vám to,“ řekla s úsměvem Ayát.
„Díky moc. Kdyby něco, tak...“
„Kdyby něco, tak Vám dám okamžitě vědět. Ale teď už jděte,“ nekompromisně ho vystrčila ven do zahrad.
Podle instrukcí na pozvánce se slavnost měla konat v palácových zahradách, stačilo tedy prokličkovat areálem zahrad přiléhajících k paláci, projít datlovým hájem a tam někde měl být stan, kde momentálně již dvě hodiny probíhala svatební oslava. Prošel brankou která spojovala jeho část zahrad se zahradami emíra. U branky stála stráž, která ho pozdravila přizvednutím zbraně k pravému rameni. Hlavní stezky v zahradách byly osvětlené pochodněmi. James se divil tomu, že je tu nechají hořet bez dozoru. Přece jen, stačilo by, aby přeskočila jiskra. Ale hořely stálým plamenem a po chvíli si všiml, že jsou pečlivě rozmístěné tak, aby oheň nemohl přeskočit. Všude kolem něj bylo ticho a temno. Jen světlo v okolí pochodní jemně ozařovalo růže a ibišky. James nespěchal. To ticho rušené jen zurčením vody a vrzáním písku pod jeho polobotkami na něj mělo blahodárný vliv. Po chvíli uslyšel z dálky hudbu. A také pochodní přibylo. Okolo postraních cestiček hořely svíčky. Hudba se blížila, arabské melodie byly stále hlasitější a hlasitější. Cesta před ním se rozevřela, ocitl se na břehu bazénku porostlého lekníny. Uprostřed stříkal vodotrysk. V dálce před sebou uviděl osvětlený stan, z něhož se linula hudbu. Zpočátku si nevšiml postav stojících na protějším břehu bazénku.
„Podívej se, to je nějaký muž. Není to ten cizinec, co pracuje pro tvého bratra?“ zeptala se Samira Yasmin. Dívka se ohlédla přes rameno a zadívala se na druhou stranu bazénku. V záři jedné z pochodní uviděla Jamese.
„Ano, je to on,“ přikývla. „Zřejmě si spletl cestu. Půjdu za ním a odvedu ho ke stanu mužů. Mohla bys mi prosím přinést plášť a šátek,“ řekla s pohledem na své šaty. Evropská móda přišla do vyšších Al-Ahmarských kruhů do módy asi před pěti lety. Ženy si zvykly nosit při slavnostních příležitostech evropské šaty. V nepřítomnosti mužů se šaty s odhalenými rameny a krátkými nebo dlouhými sukněmi tolerovaly. Arabské ženy byly stejně marnivé jako jejich kolegyně ve zbytku světa, takže si brzy oblíbily rafinované střihy a upnuté šaty zdůrazňující jejich křivky. Yasmin si myslela, že to přináší určitý požitek i manželům takto se oblékajících žen, takže se proti těmto novotám ani moc neohrazovali.
„Zbláznila ses, Yasmin! Měly bychom jít pryč, zahalit se a upozornit stráže. Ti ho odvedou. Přece tam za ním takhle nemůžeš jít.“
„A proč ne,“ emírova sestra pokrčila rameny. „Zapomínáš, že je to Evropan, v jeho zemi se přece ženy nezahalují. Vůbec mu nebude divné, když mě uvidí v dlouhých šatech s ramínky. Vsadím se, že takhle už viděl stovky žen. Kdybych se takhle oblečená objevila před tvým bratrem, bylo by to něco jiného.“
„Můj bratr je alespoň tvůj snoubenec, to by nebylo tak nemístné. Navíc, dejme tomu, že tě uvidí v těhle šatech,“ řekla Samira s pohledem upřeným na rozhlížejícího se Jamese, „ale navíc s ním budeš sama. Kdyby Vás někdo potkal, uvědomuješ si, co bys tím způsobila?“
„Tak to risknu. Když na něj někoho upozorníme, každý si vydedukuje, že nás potkal venku, a že jsme obě byly odhalené. Co ti připadá nepříjemnější?“
„Yasmin,“ řekla Samira zoufale.
„No tak. Jen mi přines ten plášť a šátek, ano?“
„Dobře,“ Samira se rozběhla ke stanu.
James si všiml utíkající postavy a siluety ženy stojící na břehu bazénku. Byla mimo záři pochodní, takže viděl jen obrysy její postavy. Velikostí i křivkami těla mu okamžitě připomněla Hannah. Chvíli si myslel, že je to jen přelud, ale pak se postava pohnula a šla podél bazénku. Světlo pochodní ozářilo ženu v dlouhých upnutých tmavých šatech na ramínka. Barvu nebyl schopen rozeznat. Do poloviny zad jí padaly dlouhé černé vlasy, které měla na temeni něčím přichycené. Ať to bylo cokoli, všiml si odlesku, když žena procházela kolem další pochodně. Zabočila a James si byl jist, že jde k němu. Šel jí vstříc. Fialová. Ty šaty byly fialové. Hannah tuhle barvu milovala.
„Dobrý večer,“ ozval se příjemný hlas, který mu byl povědomý. Ale tentokrát mu pomohla už i vzdálenost. Žena byla jen pár metrů od něj.
„Yasmin. Totiž slečna Yasmin?“ řekl rozpačitě.
„Ano,“ usmála se na něj. „Zřejmě jste se ztratil, viďte.“
„Já... myslel jsem, že jsem tu dobře,“ řekl nechápavě James a ukázal směrem ke stanu.
„Tady slaví ženy,“ usmála se Yasmin. „Muži a ženy slaví odděleně. Muži mají stan v druhém konci zahrady.“
„Ah tak,“ řekl James. „Takže jsem se opět ztrapnil. Začíná to být můj denní chléb, řekl bych.“
„Z toho si nic nedělejte. V noci je snadné se splést. Odvedu Vás tam, jen počkám na kamarádku, která mi má přinést plášť a šátek.“
James si teprve teď uvědomil nevhodnost situace. „Výborně,“ řekl. „Teprve teď mi došlo, že bych Vás takhle vůbec neměl vidět.“
„To nevadí. Pochybuji, že jsem první žena, kterou vidíte v evropských společenských šatech.“
„To ne ale...“
„To není podstatné. Mnohem víc nevhodné by bylo, kdyby mě takto viděl někdo z mužů z naší země.“
„Ale... asi bychom neměli být spolu sami. Myslím... možná by bylo lepší, aby mě odvedl nějaký muž,“ dodal rozpačitě.
„Museli bychom upozornit stráže a jsem si jistá, že by z toho byly nějaké klepy. To není dobrý nápad.“
„Tak se pokusím najít cestu sám. Byl bych nerad, kdybyste kvůli mně měla problémy.“
„Nic se nestane. Odvedu Vás těmi částmi zahrady, kde nikdo nebude.“
„Já nevím.“
„Nevezmu si na svědomí, že tu budete bloudit až do rána,“ řekla Yasmin odhodlaně.
„Tak dobře. Někdo jsem jde.“ řekl James a podvědomě couvl ze světla.
„To bude Samira, moje kamarádka. Nese mi ty věci,“ řekla Yasmin, ale přece jen se napjatě dívala směrem ke stanu, dokud bezpečně nepoznala svou přítelkyni. Ta byla již zahalená.
„Neviděl tě někdo?“ řekla chvatně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Výborně. Kdyby se někdo ptal, řekni, že jsem se šla na chvilku projít, ano?“
„Dobrá,“ neodporovala jí, ale její hlas byl nejistý.
„Budu se snažit být tu zpátky co nejrychleji,“ řekla Yasmin omluvně. Samira se otočila a zmizela.
„Omlouvám se, že jsem Vás nepředstavila, ale má kamarádka by z toho byla ještě nervóznější.“
„Chápu,“ řekl omluvně James.
„Pojďme,“ řekla chvatně Yasmin a vnořila se do jedné z postraních uliček.
Od moře vanul příjemný vánek a listy datlových palem jemně šuměly ve větru. Vzduch byl nasládlý příjemnou vůni jejich plodů. James následoval Yasmin do houstnoucího šera. Čím dál víc se vzdalovali od pochodněmi ozářených uliček. S přibývající tmou byly jeho kroky stále nejistější, narozdíl od kroků dívky jdoucí před ním. Omamná vůně mu prozradila, že se ocitli poblíž jasmínových keřů. To se mu potvrdilo ve chvíli, kdy ho jedna z větví udeřila do tváře.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Yasmin. „Omlouvám se, nedávala jsem pozor,“ dodala provinile.
„Nic se nestalo,“ James si otřel bílé okvětní lístky z tváře. Alespoň si myslel, že to byly okvětní lístky.
Cesta teď bude dobrých pět minut procházet houštinou jasmínových keřů. Jsme v části zahrady, která je trochu divočejší,“ řekla Yasmin na vysvětlenou. „Doufám že na jasmín nejste alergický.“
„Ne,“ odpověděl jí James snažící se prohlédnout tmou. „A pokud přece jsem, brzy to zjistíme,“ dodal ještě.
„Můžeme jít jinudy.“
„Ne, ne,“ James položil dívce ruku na rameno. Necítil, jak se zachvěla, ani si neuvědomil nevhodnost situace. „Půjdeme tudy.“
Pohltily je jasmínové keře. Z omamné vůně kterou vydávaly, se Yasmin trochu točila hlava. Za žádnou cenu nechtěla, aby před přítelem svého bratra omdlela, a tak statečně odstrkovala větve a prodírala se vpřed. Když se na okamžik zastavila, ucítila na svých zádech přitisknuté silné mužské tělo. Vnímala ho i přes šaty a látku svého dlouhého pláště. Ten dotyk jí byl neznámý, stejně jako horký dech za krkem. Okolo nich byla tma, která milosrdně ukrývala červeň na jejích tvářích. I když si byla jistá tím, že musí slyšet její zrychlený dech a hlasitý tlukot srdce.
„Mám Vám pomoci? Můžu jít napřed, ty keře jsou dost husté,“ jeho hlas byl tichý, klidný a hluboký. Líbil se jí. A bohužel, jeho hlas nebylo to jediné, co se jí na něm líbilo. Tohle bylo špatně. Vůbec by tu s ním neměla být. Nemohla mu propadnout víc, než už se stalo, jen by jí to zlomilo srdce. Její budoucnost už byla dávno určena, on byl Evropan, pocházel z jiné kultury a navíc nebyl ani muslim. Nikdy by s ním nemohla být.Mimo to od bratra věděla, jak silně se mu vryla do srdce jeho žena, matka jeho malé dcerky. Měla poslechnout Samiru. Hrála si s ohněm a mohlo to skončit jen tak, že se ošklivě spálí. Navíc dávala všanc i jeho budoucnost. Kdyby je spolu někdo viděl a donesl to jejímu snoubenci... musel by v tom případě okamžitě opustit zemi. Nepomohla by mu ani náklonnost jejího bratra. Její země měla svá neúprosná pravidla, pravidla, která se nesměla porušit.
„Yasmin?“ teprve teď si uvědomila, co jí říkal.
„Ne, to je v pořádku,“ usmála se, i když věděla, že jí v té tmě stejně nemůže vidět do tváře. „Já to zvládnu, jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem něco nezaslechla,“ zalhala mu. „Mohla to být stráž,“ šeptala.
James se zaposlouchal. Ale neslyšel nic, kromě ševelení listí a slabého zvuku příboje, který sem od pobřeží donášel vítr.
„Asi se Vám to zdálo,“ řekl tiše a sáhnul do hloubi jasmínů, aby jí pomohl odtlačit větve. Pod svou dlaní však ucítil hebkou ženskou kůži. Byla to pokožka Yasmíniny pravé ruky. Postranní větvičky vyhrnuly rukáv jejího pláště a obnažily její pokožku. Příjemné teplo a jemnost její kůže mu připomněly, jak moc postrádá ženské dotyky. Zvláštní, že si to do této chvíle vůbec neuvědomil. Až nyní si uvědomil tu bolestnou prázdnotu. Teprve teď zaregistroval nebezpečnou blízkost ženského těla. Zvláštní bylo, že i přes tu omamnou vůni jasmínových květů, ucítil vůni jejích vlasů. Chvíli stál jako přimražený. Něco mu v životě chybělo. Jak dlouho si myslel, že může žít jako mnich? V Evropě by to nebyl problém, ale tady? Neuvědomil, že se dlaní stále ještě dotýká Yasmíniny ruky.
Yasmin strnula. Ještě nikdy se jí žádný muž, kromě jejích bratrů, nedotkl. Ale i ti se jí dotkli vždy jen na okamžik. Tohle pro ni bylo naprosto neznámé. Byla to chuť zakázaného ovoce. Zavřela oči. Srdce jí tlouklo jako splašené. Mimoděk ukryla svou hlavu tam, kde tušila záplavu drobných jasmínových kvítků. Přestože věděla, že by se měla odtáhnout, neudělala to. Udělal to on.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem...“ James si teprve teď uvědomil, že k tomuto vůbec nemělo dojít.
„To nic,“ Yasmin samotnou překvapilo, jak je její hlas klidný. Energicky se opřela do další větve, jakoby tak mohla odstrčit i své rozrušení. Pomalu se dál prodírali vřed. Konečně se houština znovu rozestoupila a oni se octli mezi záhony popínavých růži. Mezi listy datlových palem nad nimi bylo možné zahlédnout temně modrou oblohu, na které se občas třpytily hvězdy.
„Omlouvám se Vám, Yasmin,“ slyšela za sebou jeho hlas. „Dnes jsem si k Vám dovolil hodně. Nedivil bych se, kdybyste se cítila dotčená. Já... neuvědomil jsem si nevhodnost toho všeho, pořád mi dělá problémy sžít se s arabskými zvyky a tradicemi. Můj svět je úplně jiný než ten Váš.“
„Neomlouvejte se,“ neuvědomila si, že jí jasmínové keře stáhly kapuci z hlavy a odhalily její vlasy. „To já jsem ta, kdo by tady měl dbát na zvyklosti a tradice, ne vy. To já jsem tady ten člověk, který pochybil, věřte mi. Musí pro Vás být velmi těžké zvyknout si na náš svět. Zvlášť když jste tady sám bez spřízněné duše.
„To máte pravdu. Věděl jsem, že to budu mít těžké, ale že se budu chovat takhle nemožně... Myslel jsem si, že už bych měl mít jakási pravidla konečně zažitá, ale jak vidím, tak jsem se ošklivě spletl.“
„Nejste tu nijak dlouho, nemůžete po sobě chtít tolik,“ řekla jemně Yasmin.
„Možná. Snažím se toho v poslední době hodně zvládnout. Práce mě dost vytěžuje a mám pocit, že se nevěnuji Fí tak, jak bych měl. Fí je moje dcerka.“
„Já vím,“ přikývla Yasmin.
„Tolik bych jí chtěl nahradit její matku, ale vím, že to nikdy nebude možné. Hannah to s ní uměla mnohem lépe než já. Vlastně si teď připadám dost ztracený,“ ani nevěděl, proč jí to říká. Možná to způsobila ta noc a tma kolem nich. Mimoděk utrhl jeden kvítek jasmínu, který nahmatal pod prsty.
„Myslím, že to zvládáte dobře. Víte, je pro mne nezvyklé vidět, že se nějaký muž stará o dceru. Výchova dívek je tady v rukou žen a pokud nějaký muž ztratí svou ženu, buď má ještě nějakou další, nebo se prostě jen znovu ožení.“
„Myslím, že to má logiku. Ale já bych se nedokázal hned znovu oženit. Vzpomínka na Hannah a to, co jsem k ní cítil, je to ještě pořád tak živé. A pak, pokud bych se měl někdy oženit, musel bych si být jist tím, že ta žena bude Faith milovat jako vlastní dceru.“
Yasmin jen sklonila hlavu.
„Promiňte, to jsou jen moje problémy, neměl jsem Vám o nich povídat. To jen... asi to dělá ta noc.“
„Ano,“ přikývla Yasmin. „Ta noc... Jsme jen pár minut chůze od části zahrady, kde slaví muži. Pojďte.“
V dálce před nimi se začala znovu objevovat světla a chvílemi zaslechli i hudbu. Yasmin se nesoustředila na cestu a nevšimla si drobného výmolu. Byla by upadla, kdyby ji James nezachytil. Po tom všem se ještě ocitla v jeho náručí.
James si všiml padající dívky a pohotově ji zachytil. Váhu jejího padajícího těla vyrovnal tak, že ji strhl do svého náručí. Téměř vzápětí se zadíval do vyděšených temných očí. Teprve když se jí díval do tváře, osvícené bledým srpkem měsíce, který se právě vynořil zpoza mraků, si uvědomil, jak moc je hezká.
Yasmin našla oporu v jeho hrudi. V první chvíli se chtěla pevně přitisknout k jeho tělu, vzápětí ji něco začalo našeptávat, aby ho políbila. V panice se odtáhla. Pustil ji téměř okamžitě.
„Já...“ už pokolikáté během tohoto večera hledal slova omluvy.
„To nic,“ řekla rychle Yasmin. „Myslím, že stan už najdete. Dobrou noc,“ než se stačil vzpamatovat, zmizela, jen zpovzdálí k němu doléhalo slabé skřípání písku, které brzy zcela utichlo. James zůstal stát na cestě vedoucí ke stanu, zmatený a s pocitem, že dnes něco hodně, ale opravdu hodně pokazil.