Nitky osudu - Kapitola 46-50
Kapitola 46.
„Pár měsíců. Pořád jsem se sestrami ještě v kontaktu. Často jim píšu, hlavně matce představené. Je to velmi moudrá žena. V mnohém mi tehdy nahrazovala matku.“
„Nikdy jsi o své matce nemluvila.“
„Ne, nemluvila,“ Katerina se smutně usmála. „Vlastně ani nebylo o čem. Moje matka byla hodně odtažitá. Přišlo mi, že byla v manželství s mým otcem nešťastná. A negativní vztah k němu poznamenal i její vztah s námi. Ale i pamatuji si, že si s námi hrávala, když jsme byli. Pak se uzavřela do svého vlastního světa, ve kterém pro nás nebylo moc místa.“
„Nedokážu si to představit,“ řekl Bo upřímně. „Pro mou matku jsme já a moji sourozenci byli na prvním místě. Měli jsme úžasné dětství.“
„Ani nevíš, jaké máš štěstí, že máš tak báječnou rodinu.“
„Asi si to pomalu začínám uvědomovat,“ řekl tiše. „Ale zpátky k matce představené. Jsem jí velmi vděčný, že ti rozmluvila tu myšlenku stát se jeptiškou. Zvlášť po té včerejší noci,“ Katerina se konečně usmála.
„Také jsem ráda, že mi donutila nerezignovat a postavit se ke svému životu čelem. Vděčím jí za spoustu věcí. Za smíření se sama ze sebou.“ Znovu vzala do ruky pozvánku na slavnost u Lawrence.
„Vyhodím ji,“ řekl Bo rezolutně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Budeme jí potřebovat,“ řekla pomalu.
„Snad nechceš,“ vypadal šokovaně.
Přikývla. „Chci tam jít.“
„Proč? Toho chlapa nemůžeš vystát a vzpomínky na minulost s ním jsou ti nepříjemné, tak proč tam chceš jít?“
„Protože si myslím, že Lawrence něco chystá. A pokud tam nepůjdu, nebudu mít jistotu. A pak, nechci aby si myslel, že se mu vyhýbám.“
„Carly, může ti být ukradené, co si ten cvok myslí.“
„To také je, ale pokud tam nepůjdeme, bude si myslet, že nade mnou stále má navrch. Že se ho pořád ještě bojím. Miláčku, pokud se ho máme jednou provždy zbavit, musíme mu ukázat, že náš život nemůže nijak narušit. Věř mi, to je jediný způsob, jak ho odradit.“
Bo chvíli přemýšlet. „Tak dobře,“ řekl neochotně. „Nemám z toho ale žádnou radost. Musíš mi slíbit, že se ode mne na té party nehneš ani na krok.“
„Slibuji,“ usmála se na něj. Znovu se podívala na pozvánku.
„Zítra zavolám k Lawrencovi a potvrdím, že přijdeme.“
„Ahoj, Bo,“ Boův bratr Roman přisedl ke stolu v Bradyho rybí restauraci, kde Bo právě obědval.
„Ahoj, Romane. Co to máš?“ ukázal lžící na hnědou obálku, kterou držel Roman v ruce.
„Tohle mi právě přišlo z protidrogového. Mají pocit, že se ve městě znovu rozmáhá drogová mafie. Mám tady nějaké fotografie lidí, kteří by do toho mohli být zapletení.“
„Můžu se podívat?“
„Jistě,“ Roman mu podal obálku. Bo odložil příbor a vyndal fotografii.
„Ahoj, chlapče,“ u stolu se objevila paní Bradyová.
„Ahoj, mami.“
„Dáš si něco k jídlo?“
„Pokud můžu, rád bych tvou skvělou polévku a rybí karbanátky s bramborem.“
„Máš to tu mít.“
Tak co na to říkáš?“ zeptal se Roman Boa, když jejich matka odešla.
„Není to náhodou jeden ze členů rodiny Torresů?“ Bo Romanovi ukázal fotografii mladého tmavovlasého muže.
„Přesně tak,“ přikývl Roman. „Tohle je Rafael Torres, ale v podsvětí mu všichni říkají Rafi.
S touhle rodinou je to těžké. Provozují rejdařskou společnost a všichni tuší, že jedou v něčem nelegálním. Federálové už se jim snažili několikrát dokázat, že na svých lodích pašují kokain z Kolumbie, ale nikdy se jim to nepovedlo. Myslí, že Torresovi mají někoho nasazeného přímo u nich.“
„To je dost možné,“ Bo odložil obálku a znovu vzal do ruky lžíci. „Každopádně by sis měl dávat na tu rodinu dobrý pozor. Jsou hodně nebezpeční, Rafi Torres je velká ryba. Nechci si ani představit, co by udělali, kdyby zjistili, že po nich jdeš.“ Dodal důrazně.
„Změníme téma,“ řekl Roman. „Co ty, jak se máš?“
„Zrovna teď nic moc. Dostali jsme s Carly pozvánku na party u Lawrence Alamaina.“
„To mi připomíná další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit,“ Roman sáhnul do náprsní kapsy a vyndal stejnou pozvánku, jaká přišla včera jemu a Carly.
„Pozval Vás taky?“ řekl překvapeně.
„Přesně tak. Myslel jsem, že tam zajdu a trochu se tam porozhlédnu. Chci toho chlápka trochu poznat, protože podle toho, co jsi mi říkal, je v Salemu díky němu o mizeru víc.“
„Tak to se tam uvidím, brácho,“ řekl Bo.
„Jak to? Vy tam jdete? Myslel jsem si, že Carly toho chlapíka nemůže ani vystát.“
„To je pravda. Ale má pocit, že něco chystá.“
„O důvod víc, proč tam zajít,“ přikývl Roman.
Katerina vyťukala číslo na pozvánce.
„Rezidence Lawrence Alamaina,“ ozval se po chvíli známý hlas.
„Dobrý den Ivane, tady doktorka Manningová. Volám Vám kvůli potvrzení účasti na té středeční párty. Přijdu se svým přítelem.“
„Děkuji. Moc rád Vás zase uvidím,“ ozvalo se na druhé straně. „Nashledanou.“
„Nashledanou,“ Ivane. Katerina zamyšleně zavěsila.
„Slyšela jsem něco o party u Lawrence.“
„Ahoj, Jennifer, ahoj Isabelo,“ Carly se usmála na své dvě nejlepší kamarádky. Isabela Toscano byla manželka Johna Blacka, jednoho z Boových přátel. S Isabelou se rychle spřátelily, Karterina ji měla ráda pro její upřímnou a bezelstnou povahu. Jednu dobu u ní bydlela v podnájmu, než se přestěhovala na loď a Isabela se nedlouho poté vdala právě za Johna.
„Slyšela jsi dobře, Jen, ve středu jdeme party k Lawrencovi.“
„Slyšela jsem o ní, Jack psal včera článek ke znovuspuštění rafinerie Jenconu. Ale nechápu, proč tam jdeš? Po tom všem, co ti Lawrence udělal?“
„Já vím, Jen. Ale musím tam jít. Mám pocit, že Lawrence něco chystá.“
„Právě proto bys tam neměla chodit,“ řekla Jennifer důrazně.
„To nejde. Chci aby Lawrence konečně zmizel z mého života a to udělá jedině když si bude myslet, že se ho nebojím, a že už můj život nedokáže nijak ovlivnit.“
„Jak myslíš,“ řekla nejistě Jennifer. „Ale prosím, buď opatrná, víš čeho všeho je Lawrence schopný.“
„Já vím,“ Přikývla Katerina. „A co Vy dvě tady.“
„No, já jdu na prohlídku,“ Isabela si položila ruku na neznatelně zvětšené bříško. „A Jennifer byla tak hodná, že se nabídla, že půjde se mnou.“
„A jak se vlastně cítíš?“ řekla Katerina s úsměvem.
„Až na ty raní nevolnosti docela fajn. Co kdybysme pak zašly na oběd, mám hlad jako vlk.“
Jennifer a Katerina se rozesmály. „Skvělý nápad,“ přikývla Katerina.
„Dobrý večer, slečno. Pane,“ Ivan vítal Katerinu a Boa mezi dveřmi. Zároveň pokynul služebné, aby se postarala o jejich kabáty. Dům už byl plný hostů a zábava byla v plném proudu.
„Prosím,“ pokynul směrem k salonu.
„Díky, Ivane,“ usmála se na něj Katerina.
Když vešli, Katerina se pátravě rozhlédla kolem sebe. Všude svíčky, stoly s občerstvením a kolem hostů se pohybovali číšníci s tácy se skleničkami šampaňského.
„Vítám Vás. Jsem rád, že jste přišli,“ Lawrence jim vyšel vstříc.
„Nech si to od cesty, Lerry,“ přerušil ho Bo. „Myslím, že nemusíme předstírat vzájemné sympatie.“
„To je škoda. Myslel jsem, že bychom mohli dát staré spory stranou,“ řekl nevinně.
„Jistě, to ti tak budu věřit. O co ti jde tentokrát?“
„O co by mi mělo jít?“
„Viděl jsem to ty milé pozvánky na vlastní svatbu, které jsi kdysi posílal Carly. Je snad náhoda, že vypadají úplně stejně jako pozvánky na tu tvojí dnešní párty.“
„Jsem rád, že jsi si ty pozvánky nechala. To znamená, že jsi nezapomněla.“
„Pleteš,“ řekla Carly důrazně. „Nechala jsem si je jako důkaz pro případ, že by ses mi rozhodl znovu obtěžovat.“
„Chci, aby bylo mezi námi jasno, Lerry,“ řekl výhružně Bo. „Přestaň se nám motat do života. Je to jasné?“ vzal Carly kolem pasu a oba odcházeli. Lawrence se za nimi zamyšleně díval.
Carly a Bo odešli do jednoho z postranních salonků. Carly si všimla, že tam stojí obraz, který jí Lawrence poslal k Vánocům. Zamyšleně k němu popošla.
„Vidím, že oba obdivujete můj obraz,“ ozval se ode dveří Lawrencův hlas.
„Ještě stále může být tvůj, Katerino.“
„Nechci ho, už jsem ti to jednou řekla.“
„Chápu, bylo by ti asi nepříjemné, kdyby sis při každém pohledu na něj vzpomněla na ty nádherné noc, které jsme spolu v té vile strávili.“
„Dej si pohov, Lerry,“ řekl prudce Bo. „To je v pořádku, zlato,“ Carly mu položila ruku na rameno.
„Omlouvám se, Bo, nechtěl jsem tě rozčílit. Myslel jsem si, že jsi si Katerininou láskou víc jistý. Něco takového by tě nemělo rozčílit.“
„To by stačilo,“ přerušila ho Katerina.
„Zdá se, že jsem rozrušil i tebe.“
„Ne. Je mi jedno, co říkáš. Ty už mi nemůžeš ublížit,“ šla pryč a Bo za ní. Lawrence se zamyšleně díval na obraz.
„Jsi v pořádku, princezno?“ zeptal se Bo ustaraně.
„Ano jsem,“ přikývla. „Je to tak, jak jsem řekla. Už mi nemůže ublížit.“
„A taky neublíží. O to se postarám!“
„Co chceš dělat?“ zeptala se Katerina nejistě.
„Počkej tady,“ řekl jí s úsměvem.
„Hlavně zařiďte, aby Lawrence měl také svojí skleničku,“ Bo mluvil s Ivanem.
„Jistě, pane.“
Bo zacinkal na skleničku, kterou držel v ruce. „Mohl bych poprosit o pozornost?“
Všichni hosté se pomalu přesunovali směrem k němu.
„Chtěl jsem nejprve poděkovat našemu hostiteli, Lawrenci Alamainovi, za tuto báječnou party. Ale pokud dovolíte, rád bych této příležitosti využil k jistému prohlášení. Jak jistě víte, před časem se můj syn zranil při pádu do šachty na území rafinerie. Proto chci ocenit její renovaci a změnu k lepšímu. To je dobrá zpráva pro naše město. Ale tato událost, i když začala jako tragédie, změnila můj život k lepší. Poznal jsem díky ní jednu výjimečnou ženu. Ženu, která zachránila mému synovi život a v mnohých ohledech zachránila i mne. Proto bych se tě tady přede všemi chtěl na něco zeptat. Staneš se mojí ženou?“
Katerina málem upustila skleničku. Vzápětí ale šla k Boovi a objala ho. Celým sálem se ozval potlesk. Lawrence se nevraživě díval na Boa.
Okolo mladého páru se začali srocovat lidé, aby jim poblahopřáli. Katerina si povídala s Marlenou, Romanovou ženou. Po Boově boku se objevil Lawrence.
„Měl bych ti pogratulovat,“ řekl cynicky.
„Ale copak?“ usmál se posměšně Bo. „Nejsi snad spokojený. Máš přece Carlyny peníze. Proč by ti mělo vadit, že já mám ji?“ Odešel směrem ke Katerině. Uvítala ho šťastným úsměvem. Pevně ji sevřel v náručí a nežně ji políbil.
Kapitola 47.
„Nečekal jsem, že to bude snadné, Ivane. Ale jednou z nejcharakterističtějších vlastností Alamainů vždycky bylo to, že se tak snadno nevzdáváme. A to nehodlám udělat ani já. Koneckonců, ještě si ho nevzala. A pokud by si ho i vzala, což bych ovšem neviděl nijak já, přece existuje rozvod. Měl bych být vděčný tomu, kdo ho nechal uzákonit, nemyslíš?“
„To jistě. Je to velmi praktická věc. Co máte v plánu dál, pane?“
„Ještě si to musím promyslet. Ale něco pro mne udělejte, Ivane. Zjistěte mi rozpis služeb doktorů v nemocnici. Nemusím Vám asi zdůrazňovat, že mne obzvlášť zajímá pracovní doba jisté doktorky.“
„To nemusíte, pane,“ řekl Ivan s úsměvem a odešel, aniž vznesl jedinou námitku, že to není zrovna snadný úkol. Rozpis služeb lékařů nebyl veřejně dostupný. Ale jednou z Ivanových největších předností bylo to, že si vždycky nějak poradil. A to Lawrence moc dobře věděl.
„Děje se něco?“ zeptala se Katerina, když si po příchodu do kuchyně všimla, jak Bo zamračeně poslouchá rádio.
„Právě hlásili, že by se zítra odpoledne měla Salemem zřejmě prohnat pěkná bouře. Vítr o síle orkánu, nic pěkného. Jde ti sem od oceánu. Ale nejsou si zatím jistí, jak zlá ta bouře bude.“
„Bouře? V tuhle roční dobu.“
„Jo, je to nezvyklé, ale nijak neobvyklé. A navíc, poslední dobou si to počasí dělá co chce.
Katerina jen mlčky přikývla. „Dáš si také čaj?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Musím do práce, Roman chce, abych se spolu s ním podíval na tu Torresovu rodinu. Moc velkou radost z toho nemám, Rafi Torres je hodně nepříjemný člověk.“
„Dávej na sebe pozor, ano?“ Řekla ustaraně Katerina.
„Neboj budu. Vrátím se sem po službě a zabezpečím loď. Kdyby ta bouře byla opravdu tak silná. Sice tady nad ústím řeky to bývá docela klidné, ale stejně. A poprosím naše, aby u nich mohl Shawn Douglas zítra přespat.“
„Dobře,“ přikývla Carly. „Budeš chtít s něčím pomoct?“
„Ani ne, to zvládnu,“ oblékl si svou koženou motorkářskou bundu. „Vlastně bys měla začít zařizovat věci okolo svatby. Patnáctého února tu bude co nevidět,“ usmál se, přitáhl si ji k sobě a políbil ji.
„Neboj, mám v plánu se do toho hned pustit. V poledne za mnou přijde do nemocnice Jennifer a půjdeme na oběd. Při té příležitosti ji hodlám požádat, aby mi šla za svědka.“
„Skvělé,“ usmál se Bo. „To mi připomíná, že musím poprosit Romana, jestli by to nechtěl vzít.“
„Výborně, takže svědky bychom měli,“ usmála se Katerina.
„Přesně tak. Můžeš si škrtnout jednu kolonku na stořádkovém seznam,“ Bo se zatvářil úplně zničeně. Katerina se rozesmála.
„Poslyš, princezno, musím běžet, takže se uvidíme odpoledne, platí?“
„Platí, námořníku,“ přikývla s úsměvem.
„Carly, to je skvělé,“ Jennifer, oblečená v elegantním červeném kostýmku objala svoji nejlepší kamarádku. „Ty se vdáváš‘!“
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ Katerina si zahákla propisku za kapsu pláště a odložila na pult desky, které držela v ruce.
„Jo, přesně tenhle pocit znám, reagovala jsem naprosto stejně,“ usmála se Jennifer. „A kdy to bude?“
„Příští měsíc, patnáctého února.“
„Už příští měsíc? Páni, Vy máte nějak na spěch.“ Podivila se Jennifer. „Nebo ty jsi...?“ napadlo ji vzápětí.
„Ne, nejsem,“ Katerina zavrtěla hlavou. „Vlastně to Bo měl naspěch. Já bych raději počkala na jaro, až to bude venku trochu kvést, ale nechtěla jsem mu kazit radost. Ale trochu se děsím těch hektických příprav.“
„Od čeho máš nejlepší kamarádku?“ řekla Jennifer s lehkou výčitkou v hlase. Já ti samozřejmě se vším ráda pomůžu, copak už si nepamatuješ, jak si mi pomáhala zařizovat moji vlastní svatbu?“
„Díky,“ usmála se vděčně Katerina.
„Vlastně jsem se tě chtěla na něco zeptat, Jen. Sice jsem ti to původně chtěla říct až u oběda, ale když už tady na tebe chrlím jednu novinku za druhou... Chtěla bych, abys mi šla za svědka,“ řekla s úsměvem.
„Samozřejmě, moc ráda,“ přikývla Jennifer.
„Ale, dokonce obě mé oblíbené dámy, mám dneska šťastný den,“ v ohybu chodby se objevil Lawrence.
„Ale my zřejmě nemáme šťastný den,“ odsekla mu Jennifer. „Nemáme na tebe čas, Lawrenci, takže sbohem,“ dodala důrazně.
„Mimochodem, ještě jsem ti nepopřál k zasnoubení, Katerino,“ otočil se ke Carly a zcela ignoroval Jennifeřinu poznámku.
„Nečekal bych, že se Bo vyjádří na mám večírku a navíc těsně před jeho koncem. Zvláštní, ne?“
„A co je ti do toho?“ založila si ruce na prsou.
„Nic. Jen mi to zarazilo, to je vše.“
„Ani se nedivím. Slovo spontálnost totiž do tvého slovníku nikdy nepatřilo. Ty máš vždycky všechno přesně naplánované a propočítané.“
„Ne úplně všechno,“ řekl s dlouhým pohledem na Katerinu. „Hezký den, dámy!“
„Pořád slizký jako úhoř,“ řekl Jennifer s pohledem upřeným na vzdalujícího se Lawrence.
„To je. Ale proč si jím kazit den. Jdeme na ten oběd, už mám hrozný hlad.“
„Carly, potřebuju tě tady,“ Bo volal přes polovinu nemocniční chodby na Katerinu. Předpověď meteorologů se skutečně splnila, odpoledne dorazila do Salemu silná bouře. Nejdřív se zvedl vítr, později začalo pršet a oblohu křižovaly blesky. Vlastně byl zázrak, že ještě nevypadl proud. V univerzitní nemocnici byli všichni na nohou. Každou chvíli jim někoho přivezli, ať už to byli lidé poranění od předmětů létajících vzduchem, při autonehodách nebo po zásahu padajících větví. Na příjmu bylo pořád plno a Katerina s Marcusem pobíhali okolo raněných.
„Co se děje?“ Carly přispěchala k Boovi, který seděl u pobledlého muže.
„Tenhle pán má problémy s dýcháním. Prý na něj spadla jedna z dopravních značek.“
Carly raněného rychle vyšetřila.
„Micku,“ zavolala na jednoho z nemocničních zřízencům a rychle vyplňovala papíry. „Odvez ho na rentgen, rychle!“
„Kdo je další?“ otočila se za sebe.
„Já,“ v zápětí uviděla Lawrence z malým chlapcem v náručí.
„Jill,“ zavolala na sestru, která byla k Lawrencovi nejblíž.
„Slabě dýchá,“ zavolala sestra v zápětí.
„Dobře, vezmi ho vedle, tady už nejsou volná lehátka.“
„Asi si nečekala, že mi tu dnes uvidíš,“ řekl jí Lawrence.
„To opravdu ne,“ odpověděla mu a spěchala za Jill. Lawrence se vydal za ní.
„Jak to vypadá?“ zeptala se sestra Kateriny.
„Ne moc dobře. Špatně dýchá a tepová frekvence se mi také nelíbí.
„Kde a kdy jsi toho chlapce našel?“ zeptala se Lawrence a přitom nepřestávala prohmatávat chlapcův hrudník.
„Našel jsem ho asi před čtvrt hodinou poblíž Green Parku. Jel jsem okolo a všiml jsem si, že pod stromem něco leží. Tak jsem zastavil a šel se podívat. Spadla na něj dost silná větev.“
„Měl jsi zavolat záchranáře a nehýbat s ním.“
„To jsem zkoušel, ale nedovolal jsem se. Linky jsou přetížené. Tak jsem ho vzal sem, není to odsud daleko.“
„Je to nerozum, nechat dítě samotné venku v takovém počasí.“ Řekla Carly spíš sama pro sebe. „Jill, odvezte ho za doktorem Jacksonem. Vypadá to na rozsáhlé trauma hrudníku, bude ho s největší pravděpodobností muset operovat. A pak to nahlaste policii, ať se pokusí najít jeho rodiče. Třeba už ho pohřešují.“
„Dobře,“ přikývla sestra.
„Carly,“ do vyšetřovny vběhl Bo. „Marcus tě potřebuje.“
„Už běžím,“ Katerina odběhla zpátky na chodbu.
„Co tady děláš, Lerry?“ Bo se s nepříliš přátelským výrazem obrátil na Lawrence.
„Hraju novou roli. Anděla milosrdenství. A myslím, že mi ta role jde, nemyslíš?“ odpověděl mu ironicky.
„Myslím, že bys nám měl všem udělat laskavost a slézt z toho pódia. Ta role ti vůbec nesedí.“
S těmi slovy Bo odešel.
„Hej,Bo,“ Carly zastavila odcházejícího snoubence u výtahu. „Kam jdeš?“
„Do přístavu. Řeka stoupá, tak chci pomoct v docích s pytlováním. Sice se ta bouře už trochu uklidnila, ale řeka klesne až později.“
„Dobře, ale dávej na sebe pozor!“
„To budu.“ Políbil ji. „A co ty?“
„Vlastně už hezkých pár hodin přesluhuju, takže mi doktor Horton nařídil, ať jdu domů. Ředitelství nemocnice povolalo všechny dostupné lékaře a situace v nemocnici se uklidňuje. Zdá se, že to nejhorší už máme za sebou. Ale stejně tu zůstanu, jen pro případ, kdyby bylo potřeba dalšího páru rukou.“
„Dobře, uvidíme se později,“ Bo ji pohladil po tváři a odešel. Ani jeden z nich si nevšiml Lawrence, který seděl na lavičce u jedné starší ženy a zamyšleně je pozoroval.
„Paní doktorko,“ procházející Katerinu zastavila starší šedovlasá paní.
„Copak, potřebujete něco? Něco Vás bolí?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen jsem si poranila ruku a tu mi už Vaši kolegové ošetřili. Ale mám starost o svého manžela. Ráno jel k jezeru na ryby, máme tam starý rybářský srub. A mám strach, že se mu tam mohlo něco stát. Nemohla byste někoho poprosit, aby se tam zajel podívat? Záchranáři mají plné ruce práce a já je nechci obtěžovat, když ani nevím, jestli se mu opravdu něco stalo nebo je na cestě do Salemu.“
„To je v pořádku,“ řekla Katerina. „Zajedu tam sama, stačí když mi vysvětlíte cestu. Stejně teď nejsem ve službě.“
„Jste moc hodná,“ děvenko, stařenka jí vděčně poděkovala.
O hodinu později už Katerina zastavila před srubem u jezera. Naštěstí to nebylo nijak daleko a bouře se mezitím už hodně utišila. Rychle proběhla vzdálenost mezi svým autem a srubem. Dveře domku nebyly zamčené.
„Pane Trente?“ zavolala a vešla dovnitř.
„Pane Trente?“ Srub nevypadal opuštěně. V krbu hořel oheň, na stole stála váza lilií a svíčky. Ty lilie...“
„Ahoj, Katerino,“ ozvalo se za jejími zády.
„Co to má znamena,t Lawrenci?“ Dívka se bleskurychle otočila.
„Ta dáma v nemocnici. Když ji přivezli, nebyl tam nikdo, kdo by se o ni postaral. Odvedl jsem ji na ošetření. Říkala, že má syna, který je mi podobný. Její manžel před půl rokem zemřel. Vyprávěla mi o tom, jak moc ho milovala, zvláštní, jak se lidé ve vypjatých situacích dokáží svěřit s osobními věcmi úplně neznámým lidem. A já jí vyprávěl o tobě. A poprosil jsem jí, jestli by mi nepomohla. A ta stará dáma, byla tak laskavá, že to pro mne udělala.“
„Takže jsi tu chudinku využil, abys mne sem vylákal...“ zavrtěla nevěřícně hlavou.
„Jsi opravdu neuvěřitelný. V nemocnici mne potřebují, takže když dovolíš..“ Vyšla ven před srub.
„Katerino počkej, chci s tebou mluvit,“ běžel za ní.
„Nech mne na pokoji, Lawrenci..“ jejich rozhovor přerušila rána. Mladý stromek se za ohlušujícího praskotu zlomil a jeho větvě srazily Lawrence na zem. Katerina k němu přiskočila a pomohla mu dát větve pryč a vstát. Pak ho zavedla zpátky do srubu.
„Co ti je?“ zeptala se ho cestou.
„Mám něcos rukou, jinak nic.“ Odpověděl jí s lehkým zasyknutím. Pomohla mu posadit se na židli a sundala si bundu.
„Sundej si košili, podívám se ti na to,“ řekla mu.
„Jednou rukou?“ zeptal se jí.
„Ty to zvládneš,“ odpověděla mu chladně. Lawrence se potýkal se zapínáním své modré košile. Katerina ho nervózně pozorovala.
„Ukaž,“ řekla mu, když viděla, že mu to nejde. Rozepnula mu košili a opatrně mu ji pomohla sundat. Pak se podívala na jeho paži.
„Jak to vypadá?“ zeptal se jí.
„Není to smrtelné zranění,“ odpověděla mu klidně. „Nevykrvácíš z toho.“
„Když je ti jedno, co se mnou bude, mělas mne tu nechat.“ Řekl jí důrazně. „Neuděla jsi to.“
„Budu to muset sešít,“ neodpověděla mu na jeho poznámku.
„Počkej tady a drž si to na té ráně,“ přitiskla mu na ránu jeho košili. „Budu hned zpátky.“
Lawrence klidně seděl, ale po chvíli ho něco napadlo. Odlomil z kytice jednu z drobných květin a zastrčil ji do kapsy Katerininy bundy. Katerina se mezitím vrátila se svou lékařskou brašnou a připravila si šití.
„Na co to všechno je?“ zeptal se jí, když vzala do ruky jednu z lahviček. Neodpověděla a nalila mu tekutinu na ránu.
„Kruci. Pekelně to pálí.“
„To by mělo.“ Odpověděla mu netečně.
„Nechci ti nic říkat, ale měla bys zapracovat na svém lékařském vychování.“
„Dobře,“ řekl, když viděl, že nereaguje. „Takže to má být patnáctého. Předpokládám, že mne neplánuješ pozvat na svoji svatbu.“ Katerina mu věnovala dlouhý všeříkající pohled.
„Nevadí. Stejně jsem byl první, kdo políbil nevěstu. Patnáctého února, to nezní moc dobře. To je jeden z těch průměrných dnů, nevýznamných dnů. Říkám to proto, že jsem si vždycky dobře pamatoval datumy. Ať už historické nebo jinak významné. Kdyby ses mne zeptala na pět nejdůležitějších dnů mého života, bez váhání ti řeknu den, měsíc i rok.“ Odmlčel se. „Dvacátého září 1999.“
Katerina ztuhla a podívala se na něj.
„Pořád máš ještě ráda poezii?“
Katerina neodpověděla a vzala jehlu.
„Tohle bude bolet,“ dodala a soustředila se na jeho paži.
„Jsem si jistá, že budeš něžná. Au,“ zaklel v zápětí.
„Možná budeš mít jizvu,“ podívala se na něj.
„Nebyla by první,“ odpověděl jednoduše.
„Vždycky jsi měla ráda Shakespeara a Johna Dana,“ pokračoval. „Ale tvůj oblíbenec byl Yeats. Říkala jsi, že v jeho srdci bylo něco divokého. A jednu báseň jsi měla zvlášť ráda. Vzpomínáš si na ni?“
„Ne, abych řekla pravdu, nevzpomínám,“ řekla Katerina aniž zvedla hlavu od šití.
„Tak to máš dnes šťastný den, protože já ano,“ řekl Lawrence.
[i]Když jsi stár a šed a ospalý,
podřimuješ u ohně[/i], začal recitovat.
„Lawrenci, prosím,“ marně se ho snažila umlčet.
[i]Vezmi tuhle knihu, pomalu čti a sni o něžném pohledu, který jednou měly tvé oči, jejich temných stínech.[/i]
Ta báseň Katerinu proti její vůli vracela zpět časem. Zvuk jeho hlasu byl stejný, jako když jí poprvé recitoval tuhle její oblíbenou báseň. Tehdy na Azorách, tu noc, kdy se spolu poprvé milovali. Všechno se jí vrátilo. Ten pohled jeho očí, to jak ji vzal do náručí.“
[i]Miloval tvou krásu láskou falešnou či pravou,
ten jeden muž miloval toho osamělého poutníka v tobě[/i]
Slyšela z dálky jeho hlas a vzpomněla si, jak se tehdy dotkl její tváře. Báseň dozněla a Katerina se pomalu vrátila do přítomnosti.
„Neber si Boa,“ uslyšela jeho hlas. „Pokud to uděláš, budeš toho litovat. Není pro tebe ten pravý, Katerino.“
Katerina dokončila ošetřování jeho zraněné paže a vstala od něj.
„Prosím tě přestaň,“ přerušila ho. „Budeš se s tím muset smířit. Nechápu, co se ti to teď honí hlavou, Lawrenci! Proč mi tohle děláš, po tolika letech?“
„Protože jsem tě vždycky miloval,“ prudce vstal ze židle. „A protože tě pořád miluju.“ Katerina se na něj nevěřícně dívala.
„Doufám, že mi po tomhle vyznání lásky alespoň něco řekneš,“ pronesl pomalu.
„Myslím si, že jsi blázen,“ řekla mu.
„No, to není zrovna to, co jsem chtěl slyšet, ale alespoň nějaká reakce.“
„Mluvím naprosto vážně,“ řekla důrazně. „Pokud sis byť jen na vteřinu myslel, že je nějaká šance, abych se k tobě vrátila, tak ti teď něco řeknu. Nenávidím tě. Pohrdám tebou, jsi mi odporný.
„A co moje city k tobě?“
Jestli ještě jednou uslyším o tvých citech ke mně, budeš mne mít na svědomí.“
„Tak moc se ti hnusím?“
„Hnusíš se mi ty a všechno co s tebou souvisí, je ti to konečně jasné?“ vykřikla.
„Tak fajn. Vrať se ke svým pacientům a tomu svému námořníkovi a plánuj svatbu.“
„To mám v plánu,“ začala si sbírat věci.
„To co tě k němu táhne,“ pokračoval „je možná přitažlivost, ale není to láska. Ani nemůže být. Protože ten člověk není jako ty. Nikdy tě neudělá šťastnou. Zkusí to, jistě. Ale nikdy se mu to nepovede. Nepovede se mu to, protože nemá ani tušení, jaká jsi ve skutečnosti a co potřebuješ.“
„Miluju ho,“ přerušila proud jeho řeči.
„Ale nejsi jako on! On je prostý člověk, který chce prostý život. Ale ty jsi z jiného světa. Nikdy to nebude fungovat!“ Nevěřícně se na něj dívala.
„Katerino, hluboko uvnitř máš pořád staré rány.“ Odvrátila od něj oči.
„Já vím, viníš mne za ně a já to přiznávám. Ublížil jsem ti. Udělal jsem spoustu věcí, které jsou neodpustitelné, ale kvůli tobě jsem schopný se změnit.
„Protože mne miluješ,“ řekla mu se slzami v očích.
„Ano,“ přikývl.
„Kruci,“ prohrábla si vlasy. „Dobrou noc, Lawrence.“
Zastoupil jí cestu. „Nevěříš mi?“
„Ale ano, věřím,“ přikývla. „Jen e mi to jedno.“
„Krucinál, vždycky jsi byla tak dobrá v ničení sama sebe.A přesně to se i stane, pokud si vezmeš Bradyho.“
Pokusila se ho obejít, ale nenechal ji.
„Ale pokud ses rozhodla strávit celý zbytek života s tím chlapem, tohle si budeš navždycky pamatovat,“ strhnul ji k sobě a políbil ji.
„Ne,“ vytrhla se mu z náručí. „Nepřibližuj se ke mně.“ Vytrhla se mu a utíkala pryč.
Lawrence otevřel dveře dokořán a pozoroval ji, jak odjíždí.
Když se Katerina vrátila na loď, Bo tam ještě nebyl. Zapálila svíčku a po chvilce uslyšela Boův hlas. Byl překvapený, že je doma a ještě víc překvapený, když ho k sobě prudce přitáhla a dala mu najevo, že se s ním chce milovat. Ale na svůj údiv v jejím náručí brzo zapomněl.
Lawrence seděl ještě pořát ve srbu a pozoroval hru plamenů V ruce držel lilie, věc, která mu Katerinu nejvíc připomínala. Vyšel ven, přivoněl k rozvinutému květu a nechal kapky deště dopadat na svou rozpálenou kůži.
„Nehodlal to vzdát. Ještě ne.“
Kapitola 48
„To je v pořádku,“ odsunul židli a posadil se naproti ní.
„Dáte si něco?“ sympatická číšnice se objevila u stolku sotva stačil dosednout.
„Dal bych si nealkoholické pivo, děkuji.“ Poté se otočil zpátky k Jennifer, která se na něj mimoděk usmála.
„Povíš mi proč jsi se chtěla sejít? Něco potřebuješ?“
„Vlastně ano. Chtěla bych pro Carly zorganizovat rozlučku se svobodou a potřebuji někoho, kdo by mi ji pomohl nalákat na místo činu.“
„Aha,“ usmál se Bo. „To je skvělý nápad. Moc rád ti pomůžu. Carly bude určitě nadšená.“
„To doufám,“ přikývla Jennifer. „Už jsem předběžně všechny obvolala a nejlepší by to bylo příští týden v pátek.“
„Výborně,“ přikývl Bo. Číšnice mezitím přinesla pití, postavila ho před něj a rychle odešla k dalšímu stolu, kde seděl starší manželský pár. „Příští pátek by Carly neměla nic mít, alespoň o ničem nevím. Kde tu rozlučku se svobodou budeš chtít udělat?“
„Myslela jsem na soukromý salonek Wings. Už jsem mluvila s Julií a říkala, že to nebude problém.“
„Co by neudělala pro svou neteř,“ usmál se Bo.
„To ano,“ rozzářila se Jennifer. „Teta Julie je prostě skvělá.“
Julie Wiliamsová byla Jennifeřina teta, sestra jejího otce. Byla to energická padesátiletá dáma s vždy ostře nabroušeným jazykem. Když jí bylo dvacet let, provdala se za bohatého obchodníka, který byl o deset let starší než ona. Manželství bohužel nevyšlo, a tak se Julie asi před rokem vrátila do Salemu, kde si koupila luxusní restauraci a klub Wings.
„To je. Vždycky jsem ji měl rád. Každé léto jsme za ní s Hope jezdili na týden na Havaj.“
„Já vím,“ přikývla Jennifer. „Myslíš ještě někdy na Hope?“ zeptala se pak rozpačitě.
„Každý den si na ni vzpomenu,“ přikývl Bo. „Pokaždé, když se podívám na Shawna Douglase. Ale už je to jiné než dřív. Hope je součástí mojí minulosti a Carly je moje budoucnost.“
„Jsem tak ráda, že jste šťastní. Carly to nikdy neměla lehké, ale od té doby co je s tebou je klidná a spokojená. Je dobře že se berete. Jen mi zaskočilo, že jste stanovili tak brzké datum svatby, bude pořádná honička stihnout všechno připravit.“
„To jsem chtěl já, ale včera v noci to vypadalo tak, že bychom se nejraději měly vzít už dnes,“ řekl Bo zamyšleně.
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Jennifer překvapeně.
„Včera v noci, asi ve čtyři ráno mne Carly vzbudila a říkala, že bychom se svatbou neměli tak dlouho čekat.“
„Cože? Mluvíme o stejné Carly? Té, která chce mít na svatbě všechny své přátele a najednou se chce vdát ze dne na den?“ žasla Jennifer.
„Jo, přesně o mne taky překvapilo. Takové chování jí není moc podobné.“
„A vysvětlila ti to nějak?“
„Říkala, že by ráda udělala něco spontánního. Jen svědci a moji rodiče. Prý je takhle zbytečně moc stresu kolem svatebních příprav.“
„To je zvláštní,“ zakroutila Jennifer.
„Myslím si, že je za tím něco víc,“ řekla Bo s povzdechem.
„Něco ví?“
„Není ve své kůži od doby, co se tu usadil Lawrence Alamain.“
„Tak to se jí vůbec nedivím,“ řekla Jennifer. „Taky se od té doby necítím tak v bezpečí jako dřív. Netuším, co se tomu chlapovi může honit hlavou, ale nic dobrého to určitě nebude. Jsem si jistá, že to že se usadil v Salemu musí mít nějaký důvod. Ten chlap má vždycky všechno pečlivě naplánované a promyšlené.“
„Totéž mi říká i Carly,“ přikývl Bo. „A já si to myslím také.“
„Podívej, to že je tady vyvíjí na Carly obrovský tlak. Ona se ho bojí. Prožila si kvůli němu už tolik trápení, pronásledoval ji, unesl jí bratra. Možná ten tlak už nemůže ustát. A myslí si, že tím uspíšením svatby se to trochu vyřeší. Vdá se za tebe a Lawrence pochopí, že za minulostí udělala tlustou čáru.“
„Asi máš pravdu,“ přikývl Bo. „Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, abychom se vzali v plánovaném termínu. Řekl jsem jí, že se nemusí bát, že všechno dobře dopadne a Lawrence se nám už dál nebude plést do života.“
Jennifer jen mlčky přikývla.
„Ale teď jsme málem zamluvili tu rozlučku se svobodou. Na kolik chceš abych ti přivedl Carly?“
„Na osmou by to bylo ideální. Už máš nápad, jak to uděláš.“
„To je jednoduché,“ usmál se Bo. „Řeknu jí, že bych ji rád pozval na malou, soukromou romantickou večeři ve Wings.“
„Chytré,“ usmála se Jennifer. „Takže jsme domluvení. Díky za pomoc.“
Katerina právě kontrolovala jednoho ze svých pacientů. Byl čerstvě po operaci a spal. Zapsala do jeho karty obvyklé údaje a zkontrolovala kapačku. Mimoděk se podívala směrem ven a skrz prosklenou část dveří uviděla Lawrence. Evidentně čekal na ni?
„Co tady děláš?“ řekla když vyšla ven.
„To není moc milé uvítání,“ odpověděl jí s obvyklým úsměvem.
„Proč mi raději neřekneš co chceš?“ zeptala se.
„Taky tě rád vidím...“
„Co chceš?“ řekla s důrazem na každé slabice.
„Mám ti říct pravdu?“
„To by byla jednou příjemná změna,“ odpověděla mu cynicky.
„Já chci tebe,“ řekl s odzbrojující upřímností. Alespoň měla ten pocit, že byl upřímný a jako obvykle ji to vyvedlo z rovnováhy. Nenáviděla to. Nenáviděla ten stav, do kterého se dostala pokaždé, když se ocitla poblíž něj. Tu směsici strachu a nejistoty. Nerozuměla mu a nevěděla, co od ní po těch letech ještě chce. Vždyť už všechno dostal, její dědictví, většinový podíl ve Von Leuschner Industries. „Proč ji jen nechtěl nechat na pokoji?“
„Tak to je mi líto,“ opověděla mu důrazně. „Protože já nechci tebe. Navíc se brzy vdávám.“
„Vlastně jsem se ti přišel omluvit?“
„Omluvit?“ zeptala se udiveně.
„Ano,“ přikývl. „Za svoje chování v té chatě.“
„Nemusíš se omlouvat,“ řekla unaveně. „Tvoje chování mne stejně nepřekvapilo.“
„Chci abys mi odpustil. Nezachoval jsem tě nejlíp. Přivedl jsem tě do rozpaků a vyvolal jsem staré vzpomínky. Což jistě není moc příjemné, když ti do svatby zbývá pár týdnů.“
„Přestaň s těmi nesmysly. Ať si myslíš, že jsem cítila cokoli, pleteš se. Já si vezmu Boa Lawrenci, tak už tomu konečně věř.“
„Ale já tomu věřím.“ Řekl vážně.
„Neříkej. Tak už ti to konečně došlo? Já svoje rozhodnutí nezměním.“
„Je mi to jasné. Miluješ Bo Bradyho celým svým srdcem a budete spolu dokud Vás smrt nerozdělí,“ řekl s hranou vážností.
„Přesně tak. A teď mne omluv, mám spoustu práce.“
„Samozřejmě. Mimochodem, našla jsi včera v noci to malé překvapení. Tu kytičku. Její vůně je tak intenzivní...“
„Přestaň s tím...“ neposlouchal ji a pokračoval v hovoru.
„Dáš ji do místnosti a během chvíle se všechno změní. Vzduch, nálada... všechno.“ Nechtěla si vzpomenout. Nechtěla. Samozřejmě ji včera v noci našla. Její vůně ji vzbudila. Vykukovala z kapsy její bundy odhozené na skříňce vedle postele. Nevšimla si, že si jí, když se vracela z té chaty. Ta vůně, vyvolávala všechny vzpomínky na dobu, kdy byla s ním. Moc dobře si všiml výrazu v její tváři.
„Ale to, co ta květina dělá už jistě víš, že?“ řekl se spokojeným úsměvem a odešel. Ještě dlouhou chvíli stála na chodbě. Musela najít způsob, jak to zastavit. Cítila, že s ní manipuluje, dobře to věděla. Ale neměla sílu to skončit. Věděl, jak na ni.
Kapitola 49.
„Ale,“ mávl rukou Roman. „Vlastně bych měl být docela spokojený a nejsem. Včera se nám podařilo zajistit dost velký náklad drog pašovaných na jedné z lodí Rafi Torrese.“
„Tak to je skvělé. V čem je problém?“ Bo se opřel o desku bratrova pracovního stolu.
„Pustilo se do nás protidrogové. Prý jsme ten zásah měli nechat na nich. Dost jsme si s nimi užili.“
„Tak pokud tě trápí jen přístup protidrogového, hoď to za hlavu. Pokud jde jen o ně, tak brzy vychladnou.“
„Ne, jen o ně nejde. Jde o Rafi Torrese. Zatkli jsme ho, ale teď ho zase musíme pustit.“
„Proč?“ zpozorněl Bo.
„Jeho právníci se na nás vrhli jako vosy. Neměli jsme vůbec žádnou šanci. Nejdřív zpochybnili důvod k zatčení. Pak se jim podařilo prokázat, že tu loď měla od Torrese pronajatou úplně nějaká obchodní společnost, tudíž Rafi Torres za tu loď nenese žádnou odpovědnost. Nikdo mi stejně nevymluví to, že tu dotyčnou společnost stejně vlastní Rafi Torres, jen je napsaná na nějaké bílé koně.“
„Tomu bych věřil,“ přikývl Bo. „Ten člověk se obklopuje těmi nejschopnějšími právníky a jsem si jistý, že ti už se postarají o to, aby ten mizera měl všechno řádně ošetřené.“ Roman znechuceně odhodil na stůl papíry, které držel v ruce.
„Podívej se na něj. Je na něm vidět, že se mi vysmívá.“ Bo otočil hlavu. Přes průhledné sklo Romanovy kanceláře viděl vysokého hnědovlasého muže ve společnosti dalších tří mužů v perfektně padnoucích oblecích. Na jeho tváři byl jasně vidět spokojený úsměv.
„Rafi Torres s tím svým právnickým komandem...“ řekl pomalu.
„Přesně tak. Myslím, že na svých právnících rozhodně nešetří. Stejně tak jako na své ochrance,“ přikývl Roman. „Na ty jeho gorily není moc příjemný pohled. Nejvíc mi na tom všem štve, že ho musíme pustit.“
Rafi Torres mezitím odešel, obklopený svými právníky.
„Nejsem si jistý, jestli sis tentokrát neukousl moc velké sousto, bráško,“ pokýval hlavou Bo.
Jeho starší bratr mu na to nic neodpověděl, tak Bo poznal, že tentokrát není moc daleko od pravdy.
Na Rafi Torrese už před budovou komisariátu čekala dlouhá černá limuzína.
„Děkuji Vám za pomoc, pánové,“ podal ruku svým právníkům.
„Nemáte za co, pane Torresi,“ odpověděl mu úslužně jeden z nich. „Jsme Vám kdykoli k dispozici.“ Rafi Torres se ani neobtěžoval odpovědět. Nasedl dovnitř své limuzíny a počkal, až se pomalu rozjede pryč.
„Jsem moc rád, že jsi z toho venku,“ uvnitř auta už na něj čekal jeho mladší bratr Ralf.
„Nic na mne neměli,“ odpověděl mu nevzrušeně jeho bratr, otevřel příruční bar a nalil si skleničku vodky.
„Nechápu, proč tě tam drželi přes noc,“ poznamenal Ralf.
„Ten kapitán Brady si evidentně chtěl hrát na důležitého. Ale to netuší s kým se zapletl. Rozhodl jsem se mu dát za vyučenou, abych zchladil tu jeho přílišnou horlivost. Bude litovat toho, jakým způsobem se mnou jednal.“
„Tak o tom nepochybuju,“ řekl s úsměvem Ralf. Jeho starší bratr pro něj vždycky byl vzorem, člověkem, kterého bezmezně obdivoval.
„Mluvil jsi s našimi kolumbijskými přáteli?“ zeptal se ho Rafi místo odpovědi.
„Ano, nemusíš mít strach, všechno jsem zařídil. Další zásilka dorazí příští týden.“
„Já se nebojím,“ odpověděl mu jeho starší bratr. „Vím, že kdybych se nemohl starat o rodinné obchody, ty mne dokážeš plně nahradit,“ poplácal ho po zádech.
„Ještě se toho musím hodně učit,“ odpověděl mu Ralf.
„To ano, ale to nic není. Učíš se přece od toho nejlepšího.“
„Dobré ráno, lásko,“ Bo objal Katerinu kolem pasu. „Doufám, že jsi nezapomněla, že dnes spolu máme tu slavnostní večeři ve Wings.“
„Samozřejmě, že ne.“ Usmála se na něj. „Jen ty, já , spousta svíček, dobré jídlo a pití, a potom celá noc jen pro nás. Nemůžu se dočkat. Jak to uděláme večer? Vyzvedneš mne tady?“
„Ještě nevím, jestli to stihnu. Pokud bych se tu do sedmi neobjevil, jeď sama, počkám na tebe ve Wings.“
„Tak dobře. Těším se.“ Bo jí pomohl obléct se do kabátu. Když odešla, vzal telefon a zavolal Jennifer.
„Ahoj, Jen. Tak hlásím, že jsem se s Carly domluvil na večer. V sedm hodin tam bude jako na koni.“
„To je skvělé, Bo. Moc děkuju za pomoc.“
„Nemáš zač. Hezky si to užijte.“
„Tati,“ když Bo zavěsil, uslyšel hlásek svého synka. „Já budu dnes večer u babičky s dědou?“
„Přesně tak, námořníku,“ chytil ho do náruče. „A hádej, kdo tam ještě bude?“
„Bude tam Eric a Samantha?“ zeptal se chlapec nadšeně.
„Přesně tak. Ale ne že budete řádit tak, že dědovi s babičkou spadne dům. To bysme si to pak s Vámi se strejdou Romanem museli vyřídit.“
„Neboj tati, my budeme hodní,“ sliboval mu Shawn Douglas.
„To znám. A teď si honem sbal věci, děda s babičkou už čekají.“
„Katerina, oblečená v elegantních černých šatech, se nervózně podívala na hodiny nad kuchyňskou linkou. Bylo pět minut po sedmé. Bo se jí celé odpoledne neozval. Podívala se na svůj mobilní telefon. Žádná zpráva. Myslela si, že jí ještě napíše, jestli to stíhá a vyzvedne ji, nebo že se sejdou rovnou ve Wings. Nic jí nepřišlo. Ale vlastně jí to řekl jasně, pokud nepřijde do sedmi, sejdou se až v klubu. Jediným pohledem zkontrolovala svůj make-up a vydala se na cestu.
„Je všechno připravené?“ Jennifer se pátravě rozhlédla kolem sebe.
„Neměj strach, všechno je v pořádku,“ odpověděla jí Isabela. „Občerstvení vypadá báječně, dárky jsou připravené u stolu a výzdoba je nádherná, myslela jsi opravdu na všechno,“ řekla uznale své kamarádce.
„Výzdobu jsem na starost neměla. To teta Julie. Ale je to opravdu nádherná, díky moc teti.“
„Nemáš za co. Carly mám moc ráda, takže doufám, že se to tvojí kamarádce bude líbit.“
„Bude nadšená, ty květiny, svíčky, to je přesně ten styl jaký miluje. Ale možná bychom měly už zhasnout, může přijít každou chvíli,“ Jennifer se podívala na hodinky.
„Domluvila jsem se s Davem, že nám zavolá až dorazí, neměj strach,“ odpověděla ji Julie.
Na Katerinině rozlučce se svobodou se sešlo asi dvacet žen. Nechyběla samozřejmě ani Boova matka a obě Boovy sestry, Kimberly a Kayla. Pak tu bylo také několik jejích kolegyň z univerzitní nemocnice. Konečně zazvonil telefon.
„Ano, Dave? Výborně.“ Julie položila sluchátko. „Honem, zhasněte, už jde.“ Zamávala na Isabelu a Jennifer stojící nedaleko vypínače. Celá místnost se vzápětí ponořila do tmy. Jen svíčky vydávaly slabou mihotavou záři.
Za chvíli už uslyšely přicházející Carly a Dava.
„Nechám Vás jít samotnou, doktorko Manningová. Hezký večer.“
„Děkuji, Dave.“
Katerina pomalu přišla k otevřeným dveřím salonku. Místnost byla temná, slabá záře svíček ji moc neosvětlovala.
„Bo? No tak Bo?“ v jejím hlase byl slyšet smích.
„Překvapení!“ Místnost zalilo prudké světlo a šokovaná Katerina se octla tváří v tvář svým kamarádkám.
„Co je to?“ Vypravila ze sebe, když se vzpamatovala.
„Bo mi pomohl připravit na tebe takovou menší past,“ odpověděla jí s úsměvem Jennifer. „Chtěla jsem ti uspořádat rozlučku se svobodou a potřebovala jsem tě sem vylákat.“
„Ten mizera,“ usmála se Katerina. „Udělalas mi radost, vůbec jsem to nečekala.“
„Tak děvčata,“ zatleskala Julie. „Noc je dlouhá. Myslím, že bychom mohly načít šampaňské.
„Tanere,“ otočila se na číšníka, který právě vešel do dveří.
„Dobrý den, Dave.“
„Dobrý večer, pane Alamaine. Co pro Vás mohu udělat?“
„Chtěl bych si tu zarezervovat stůl na zítřejší pracovní oběd. Bylo by to možné?“
„Samozřejmě,“ Dave sáhl pod pult a vyndal jakési formuláře. „Byl byste tak laskav a vyplnil mi Vaši objednávku. Je to zase stejné, jak má vypadat menu, kde byste si přál sedět.“
„Jistě,“ Lawrence vzal papíry a tužku a pustil se do vyplňování. Dave mezitím kontroloval sklenky na baru.
„Ahoj, Dave. Přinesl jsem ti kus dortu,“ Taner mu podával talířek.
„Díky, ale to jsi nemusel,“ usmál se na něj vrchní číšník.“
„Ale musel. Už jsem to tam nemohl vydržet. Je to hrůza, být jediný muž na dámské rozlučce se svobodou . To jsou pořád nějaké vtípky. Navíc tam teď doktorka Manningová vybalila sadu spodního prádla, tak jsem se raději vypařil.“ Svěřoval se tiše svému kolegovi. Lawrencově pozornosti ovšem jejich tichý hovor neušel.
„Tady to je, Dave.“ Podával mu vyplněné papíry.
„Děkuji, pane Alamaine. Zítra bude vše připravené tak, jak jste si přál.“
„Výborně. A když už jsem zařídil vše na zítřek, dejte mi stůl, chtěl bych zůstat na večeři.“
„Doufám, že tu zůstáváte jen kvůli té večeři?“ Několik kroků od něj stála Julie Williamsová a netvářila se příliš přátelsky.
„Samozřejmě, proč bych tu měl jinak zůstávat? Měla byste být ráda, že jsem si Váš podnik oblíbil, myslím, že patří k Vašim nejlepším zákazníkům.“
„I když jste jeden z mých nejlepších zákazníků, ocenila bych, kdyby jste se ovládal a udržel na uzdě své choutky a nepokusil se obtěžovat jistou velmi půvabnou doktorku. Protože jsem si jistá, že Vaší touhu po pozdní večeři jistě nevyvolalo kručení v žaludku,“ Julie Williamsová se nikdy s nikým a ničím moc nepárala.
„Přeceňujete moje schopnosti. Já jsem nevěděl, že tu doktorka Manningová je.“
Julie se jen mírně usmála. „Lepší přeceňovat, než podceňovat,“ odpověděla mu a odešla.
Dave odvedl Lawrence k jeho stolu.
„Děje se něco?“ Jennifer se zastavila u Kateriny. Všechny ostatní dámy se skvěle bavily, ale Katerina vypadala ustaraně.
„Chtěla jsem zavolat Boovi a poděkovat mu, že ti pomohl zorganizovat tohle báječné překvapení, ale má zřejmě vypnutý telefon, nebo je mimo signál.“
„Třeba šli také zapíjet svobodu,“ odpověděla jí Jennifer.
„Možná. Ale stejně budu klidnější, když pro jistotu zavolám na stanici. Poprosím Dava o číslo v Boově kanceláři to nikdo nebere. Jsem tu za chvilku.“
Lawrence se konečně dočkal. Konečně se objevila ta, na kterou čekal. Katerina stála u barového pultu a něco říkala Davovi, který potom někam zmizel.
„Slyšel jsem, že tu máš večírek,“ všimla si ho, až když se objevil u baru.
„To mám. Nejsi zvaný.“ Odpověděla mu lhostejně.
„Chápu, je to jen pro ženy.“
„To není ten důvod,“ odpověděla mu s výrazem člověka odhánějícího dotěrný hmyz.
„Máš opravdu štěstí, že si bereš Boa,“ řekl jí s neproniknutelným výrazem.
„A to mi říkáš ty?“ podívala se na něj nevěřícně.
„Samozřejmě. Já bych nebyl tak klidný a chápavý, kdybych věděl, že jsi strávila část noci se svým bývalým milencem.
„Přestaň s tím. Ta půl hodina v té chatě nebyla žádná část noci. A zapomínáš na jeden důležitý detail.Vylákal jsi mne tam.“
„To jsi řekla Boovi?“ zeptal se jí. Katerina mlčela.
„Neřeklas mu nic, že. Nedivím se ti. Musela bys mu říct o tom, co k mně stále cítíš.“
„Necítím k tobě vůbec nic.“ Namítla důrazně. „Už jednou jsem ti řekla, že jsi mi naprosto lhostejný a nemíním to opakovat.“
„Ale no tak, Katerino. Sama tomu nevěříš. Když jsem ti citoval tu báseň. Ty city tu pořád jsou.“
„Měl bys konečně přestat snít,“ odpověděla mu ostře. „Nech mne konečně na pokoji, rozumíš?“
„Tady je to číslo,“ Dave se vrátil a podával Katerině jakýsi papírek.
„Děkuji, Dave. Mohu Vás ještě o něco poprosit?“
„Samozřejmě, doktorko.“
„Prosím Vás, doneste tady panu Alamainovi koktejl Sladké sny. On moc rád sní. Zvlášť o tom, co se mu nikdy nesplní.“ S těmi slovy odešla.
Dave se nechápavě díval na Lawrence, který se stále zamyšleně díval na místo, kde Katerina zmizela.
„Carly, konečně jsi zpátky. Hledaly jsme tě.“ Jennifer s Isabellou šly vstříc své kamarádce. „Dovolala ses Boovi?“
„Ne, na stanici už není a na lodi to také nikdo nezvedá.“
„Nemusíš si dělat žádné starosti,“ řekla Isabella. „Třeba Boovi na poslední chvíli John s Romanem uspořádali taky loučení se svobodou a všichni tři se teď spolu někde výborně baví.“
„Ne, s Romanem jsem mluvila. Je na stanici. Neví, kde Bo může být. Služba mu skončila už před skoro čtyřmi hodinami.“ Na Katerině bylo poznat, jak moc je ustaraná.
„No tak, však on se někde ukáže. Měla by ses bavit, od toho rozlučky se svobodou jsou, ne? Takhle se tu budeš celý večer trápit a nakonec se ukáže, že ses trápila úplně zbytečně. A ty budeš mít zkaženou vlastní oslavu,“ namítla Jennifer.
„Máš pravdu, Jen,“ přikývla Katerina. „Půjdeme tančit?“
„Jasně,“ přikývla Isabella. „Já toho musím využít, za chvíli si s tím břichem nebudu moc skoro chodit, natož tancovat,“ pohladila si už znatelně zvětšené bříško. Obě dvě její kamarádky se zasmály a po chvíli se společně zamíchaly mezi ostatní na parketu.
„Pane, tohle Vám před chvílí přinesl kurýr,“ seržant Jenkins vešel do kanceláře kapitána Romana Bradyho.
„Co je to?“ Roman zvedl hlavu od papíru.
„Je to takový zvláštní balíček. Je na něm jen adresa okrsku a vaše jméno. Pro jistotu jsme ho nechali projet přes rentgen, opatrnosti není nikdy dost. Zvlášť po těch událostech s Torresovým klanem. Vypadá to, že je v tom nějaký šperk.“
„To jste udělali dobře. Jen mi uniká, kdo by sem posílal šperky,“ Roman si vzal balíček a roztrhl papír. Objevila se před ním dlouhá černá etue.
„Opravdu, pouzdro na šperky,“ poznamenal Roman spíš pro sebe než pro seržanta stojícího před ním. Pomalu pouzdro otevřel. Seržant si okamžitě všiml, jak se jeho nadřízenému vytratila z obličeje všechna barva. Viditelně zbledl. Vyndal z pouzdra jakýsi řetízek a chvatně si ho prohlížel.
„Stalo se něco, pane?“ zeptal se seržant zneklidněně.
„To je řetízek mého bratra,“ řekl po chvíli Roman.
„Boa?“
„Ano,“ přikývl Roman.
„Jste si jistý, pane? Takových řetízků mohou být stovky.“ Namítl nejistě seržant Jenkins.
„Jsem,“ řekl Roman rozrušeně. „Ten řetízek jsem sám Boovi koupil.“
„Co si myslíte, že to znamená?“ zeptal se seržant.
„Myslím, že mého bratra někdo unesl,“ řekl Roman.
„Ale kdo?“
„Myslím, že na mne má někdo spadeno. A taky asi vím, kdo to je.“
„Myslíte Torresovi?“
„Ano,“ přikývl Roman. „Rafi Torres nijak neskrýval, že se mi bude chtít pomstít a myslím si, že se svoje skryté hrozby rozhodl splnit. Přes koho je člověk nejzranitelnější, seržante? Přes svoji rodinu.“
„Ale to nedává smysl. Pokud by se chtěl někdo mstít přímo Vám, tak by Vám unesl ženu nebo děti. Proč bratra.“
„Marlena s dětmi jsou u Marleniny sestry na Floridě, to je asi zachránilo. Nezapomeňte, že Torres byl tady na stanici a Boovův stůl je v hlavní kanceláři, snadno si mohl všimnout, že tu pracují dva Bradyové.“
Seržant už nic nenamítal. Zřejmě ho kapitán přesvědčil.
„Co mám dělat, pane?“
„Svolej mi sem kluky. Musíme najít toho poslíčka a hlavně toho, kdo mu ten dopis dal. Na Torrese nemůžeme, nemáme žádný důkaz, jeho právníci by nás roznesli na kopytech.“
„Bylo už dost po půlnoci, když se ve dveřích Wings objevil Roman Brady. Když si ho všimla většina přítomných dam, většina z nich začala z legrace hlasitě protestovat, že muži na dámskou rozlučku se svobodou nepatří. Když si Romana všimla Katerina, začala mít špatné tušení. Roman byl vážný a musel mít hodně pádný důvod, aby sem přišel. Rychle se protáhla parketem a zamířila rovnou k němu. Když ji Roman uviděl, vzal ji za ruku a odvedl ji stranou od ostatních. To už je téměř všichni nechápavě pozorovali.
„Co se Boovi stalo?“ zeptala se třesoucím se hlasem Katerina.
„Uklidni se, zatím si ničím nejsme jistí.“
„Ale něco se stalo, vidím to na tobě.“
„Carly, nechceš se posadit?“ řekl jemně Roman.
„Ne, chci abys mi konečně řekl, co se děje,“ řekla Katerina rozrušeně.
„Carly, mám důvod se domnívat, že Boa někdo unesl.“
„Cože?“ Katerina byla v šoku. „Ale, jak si tím můžeš být jistý?“
„Dostal jsem na stanici balíček, ve kterém byl Boův řetízek.“
„Jeho řetízek? Ale já to nechápu. Proč by měl Boa někdo unášet.“
„Obávám se, že se mi chce jeden člověk pomstít, proto Boa unesl.“
„Pomstít? Ale proč.“
„Je to jeden gauner, kterého jsem nechal zatknout, ale pak jsem ho musel pro nedostatek důkazů zase nechat propustit.“
„Tak proč ho nezatkneš?“
„Carly, nemáme jediný důkaz, že má s Boovým zmizením něco společného.“
„Ale co po tobě chce?“ zeptala se Carly a stěží se držela, aby se nerozplakala.
„To já nevím. Nevím to,“ řekl bezradně Roman.
„Půjdu teď domů. Co kdyby ti únosci volali.“
„Dobře. Venku čeká seržant Jenkins, jdi prosím s ním, nechci, abys byla bez dozoru. Přijdu za Vámi, jen si ještě musím promluvit s mámou.“
Katerina následovaná nechápavými pohledy všem přítomných vyběhla ze salonku. To už všichni uvnitř tušili, že se stalo něco vážného. Roman si to zamířil ke své matce nehybně stojící vedle Julie Williamsové.
„Neseš špatné zprávy, viď chlapče,“ řekla tiše.
„Hodně špatné, mami,“ odpověděl jí stejně tiše Roman, na kterém bylo vidět, že je na pokraji psychických sil.
„Proč nevolají,“ řekla Katerina zoufale. Uběhlo už více než osmačtyřicet hodin od Boova zmizení. Od té doby se ani ona ani Roman nehnuli z lodi. Roman se snažit zaplašit neodbytnou myšlenku na to, že je Bo už možná mrtvý.
„Možná na to jdeme špatně,“ řekl Roman. „Třeba se nepokusí zavolat na loď. První kontakt s únosci proběhl pomocí toho balíčku. Možná že to tak plánují i dál. Třeba se s námi nehodlají vůbec spojit přes telefon.“
„Ale co budeme dělat?“ zeptala se ho Katerina.
„Možná bych měli dělat to, co obvykle děláváme. Půjdu odsud pěšky na stanici a odvolám hlídky, možná loď sledují. Celý přístav se uhlídat nedá. Ty zůstaneš tady, nechám na molu hlídku.“
„Ne, půjdu s tebou.“
„Carly, prosím, buď rozumná. Jde jim o mně, ne o tebe. Zůstaň tu.“
„Dobře.“ Přikývla po chvíli.
„Mám ti sem někoho poslat? Třeba mámu?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Chci být sama.“
Když Roman odešel, dala konečně průchod nahromaděné úzkosti, svezla se na podlahu, opřela se zády o kuchyňskou linku a zoufale se rozplakala.
Čas plynul pomalu. Katerina se podívala na hodiny. Bylo osm hodin večer. Na schodišti vedoucím do nitra lodi ze ozvaly kroky. Katerina netrpělivě očekávala příchozího.
„Jak ses sem dostal?“ řekla nevěřícně, když se příchozí objevil na posledním schodě.
„Řekl jsem, že jsem tvůj dobrý známý. Ti policisté, kteří jsou teď na hlídce naštěstí nevědí, jaký vztah ke mně má tvůj snoubenec. Jinak bych se sem nedostal. Ale naštěstí mne znali a tím pádem věděli, že jsem jeden z nejvýznamnějších obchodníků ve městě, takže zřejmě nepředpokládali, že bych tě chtěl nějak ohrozit.“
„Co tu děláš, Lawrenci!“
„Přišel jsem ti nabídnout pomoc. Vím, jak se asi cítíš. Potřebuješ někoho, o koho se můžeš opřít. Chtěl jsem ti nabídnout rameno, na kterém by ses mohla vyplakat.“
„Jsem v pořádku,“ odpověděla mu unaveně.
„Nejsi, to oba víme. Nezapomeň, že tě znám tak, jako nikdo na světě, i když si to stále odmítáš připustit. Navenek se tváříš normálně, ale ve skutečnosti jsi na pokraji zhroucení.“
„Zmiz odtud, nechci tě poslouchat,“ řekla mu důrazně.
„Katerino…“
„Zmiz,“ vykřikla a v jejích očích se objevily slzy.
„Měl jsem pravdu,“ přikývl Lawrence.
„I kdybych byla na pokraji zhroucení, nikdy bych se nechtěla vyplakat na tvém rameni, rozumíš. Takže se seber a zmiz odtud.“ Už na něj téměř křičela.
„Přišel jsem ti nabídnout pomoc.“ Řekl Lawrence důrazně.
“O čem to mluvíš?“ zeptala se ho.
„Nabízím ti své konexe, svou moc…“
„K čemu?“ přerušila ho.
„K tomu, aby se Bo našel.“
„Proč bys mi měl pomáhat? Nenávidíš ho.“
„To ano. Je mi jedno co s ním bude, to máš pravdu. Ale vím, co by to udělalo s tebou, kdyby se mu něco stalo.“
„Co najednou taková pozornost.“
„Dobře víš, co k tobě cítím…“
„Tak si to nech od cesty. Nechci už nic slyšet. Jedno ti řeknu Lawrenci. I kdyby,“ hlas se jí zadrhl. „I kdyby se Bo nevrátil, nikdy v životě, a to si zapamatuj, nikdy v životě se k tobě nevrátím!“
„Nehodlám ti odporovat,“ pokrčil Lawrence rameny. „Nabízím ti jen pomoc.“
„A co za tu svou pomoc chceš?“
„Nerozumím ti.“
„Ale no tak, Lawrenci,“ řekla posměšně a probodávala ho pohledem. „Ty jsi přece nikdy nedělal nic zadarmo. Co chceš za to, že mi pomůžeš?“
„Ne to, co si myslíš. Vlastně nechci vůbec nic.“
„A to ti mám věřit?“ rozesmála se.
„Věř si čemu chceš.“
„Nechci tvoji pomoc, rozumíš. Nechci od tebe vůbec nic,“ řekla důrazně. „Roman Boa najde.“
„To pochybuji. Vím, jak pracuje zdejší policie. A pak, znám lidi jako je Rafi Torres. Vím jakým způsobem si vyřizují účty s někým, kdo se jim postaví do cesty.“
„Nechci tvoji pomoc,“ řekla znovu.
„Dobrá. Moje nabídka stále platí. Když si to rozmyslíš, víš kde mne najít.“
Když Lawrence zmizel, Katerina se opřela lokty o kuchyňskou linku a hlavu si dala do dlaní. Už neměla sílu plakat.