Lea - Kapitola 6-10
Kapitola VI.
„Taková hloupost. To jste se nemohla někde schovat? Jet na koni v takové bouřce může jen naprostý blázen. Ještě dostanete zápal plic. Jakoby nestačilo všechno to neštěstí, které tuhle rodinu už potkalo. Rychle, vypijte to. Je to lipový čaj a dala jsem Vám tam lesní med. Tak honem.“
Lea vytáhla ruku zpod pokrývky, vzala hrneček a napila se. „Děkuji, jsi moc hodná.“
„Jen pijte,“ přerušila ji chůva netrpělivě. „Až to vypijete, půjdu Vám udělat další. A opovažte se vylézt z postele. Musíte se pořádně vyhřát, slečno.“
Lea se nehádala. Rychle dopila čaj a zavrtala se do podušek. Tělem se jí začalo rozlévat příjemné teplo. Chtěla usnout, ale nedařilo se jí to. Stále se v myšlenkách vracela k událostem z dnešního odpoledne. „Kdo ji asi tam v lese pozoroval?“
Do pootevřených dveří se vplížil Agar. Byl celý mokrý a kapičky vody z jeho srsti padaly na naleštěnou podlahu. Jeho paní si ho všimla, až když zakňučel.
„Agare, pojď ke mně.“ Huňatý pes došel k posteli a stočil se na kobereček.
„Vy nemáte rozum slečno,“ chůva se na Leu pohoršeně dívala. „Měl by být venku na chodbě. Podívejte jak vypadá. Je mokrý a zablácený. Kobereček bude celý špinavý.“
„Jen ho tu nech,“ usmála se Lea. „ A přines mu prosím něco k jídlu. Dneska mu dlužím trochu pohodlí,“ podrbala psa, který k ní zvedl hlavu.
„Stalo se něco, slečno?“ chůva se na ni podezíravě podívala.
„Ne, nedělej si starosti, všechno je v pořádku.“ Chůva po ní ještě jednou střelila pohledem a odešla do kuchyně.
„Děkuji ti, kamaráde,“ Lea se sklonila nad huňatou psí hlavou. „Dneska jsi mi dostal z velkých problémů. Ještě že tě mám.“ Agar na svou paní upíral temné oči a polohlasně zakňučel.
Stěpan se podíval na nekonečné proudy vody za oknem a zapálil si dýmku.
„Takové počasí nám byl čert dlužen. Těšil jsem se, že bychom si třeba mohli vyrazit na lov. Jenže co se dá dělat v tomhle počasí. Jedině sedět doma, pít a hrát karty.“
„To taky není špatné,“ usmál se Dimitri a nalil si další skleničku likéru. „Po včerejšku mi stejně dlužíš odvetu.“
„Tobě ta prohra nestačila?“ zasmál se Stěpan.
„Nikdo není neporazitelný,“ Dimitri se s chutí zakousl do rybího pirohu. „Ani ty, kamaráde. I když máš v Petrohradu pověst neporazitelného hráče.“
„To jistě,“ usmál se Stěpan. „Už ani nepočítám, kolik peněz jsem vyhrál.“
„Někteří o tobě tvrdí, že používáš nekalé praktiky.“
„Neříkej,“ rozesmál se Malinin. „Pokud je to skutečně tak, je to jen jejich hloupost, že na to nedokázali přijít.“
„Ty máš odpověď na všechno,“ zavrtěl hlavou Dimitri. „Ale radši si promluvme o něčem jiném. Říkal jsi, že budeš chtít pomoci s nějakým plánem.“
„Dobře, že jsi mi to připomněl,“ Stěpan odložil dýmku na kraj stolu. „Ten plán se týká té ženy, o které jsem ti vyprávěl.
„Jistě, té nedobytné krásky, kterou se ti nepodařilo svést,“ zasmál se Dimitri, ale když spatřil výraz svého přítele, raději ihned zmlkl. Bylo jasné, že svou poznámkou zahrál na citlivou strunu Stěpanovy ješitnosti.
„Ano, týká se té ženy,“ odpověděl ledově kníže Malinin.
„Kdo to vůbec je, znám ji?“
„Možná,“ pokrčil Stěpan rameny. „Pokud jsi byl minulý rok na carském plese, tak jsi ji tam mohl vidět. Je to Léopoldine Budjanská, její rodina vlastní panství nedaleko odsud.
„Budjanská,“ Dimitri se zamyslel. „Ne, myslím, že ji neznám. Ale to jméno je mi povědomé. Nebojoval její otec ve válce s Napoleonem?“
„Ano, byl vyznamenaný samotným carem.“
„Aha. A jaký je ten tvůj plán?“
„To se brzy dozvíš. Zatím ti řeknu jen to, že za týden hodlám uspořádat velkou zahradní oslavu. Hry, hudba, hostina, všechno co tu nudnou venkovskou šlechtu baví. A samozřejmě pozvu i Léopoldine. Mám to všechno promyšlené do nejmenšího detailu.“
„No co,“ pohodil Dimitri hlavou. „Jen si tajnůstkař. Jsem na to moc zvědavý.“
Druhý den ráno byla Lea zase na nohou. Cítila se už celkem dobře, a tak se znovu ponořila do účetních knih. Z práce ji vytrhla až návštěva Michaila a jeho sestry Marie. Obě dvě dívky se radostně vítaly, přece jen se už nějakou dobu neviděly. Marii to v jednoduchých bílých krajkových šatech nesmírně slušelo.
„Tak ráda tě zase vidím,“ objala Leu. „Tak dlouho si u nás nebyla a já o tobě mám zprávy jen od Michaila. Vím, že máš hodně práce, ale doufám, že někdy brzy přijedeš k nám. Potřebuješ si alespoň na chvíli oddechnout. A panství to bez tebe jeden den přežije. Zajdeme si na procházku k řece nebo do lesa…“
„To by bylo skvělé. Tolik mi chybí naše společné povídání. Ale teď jsem toho měla moc. Jsou žně a část úrody potřebujeme prodat, je s tím tolik práce. Nevím, co bych dělala, kdyby mi tvůj bratr nepomáhal,“ vděčně se podívala na Michaila.
„To je to nejmenší. Navíc si vedeš velmi dobře,“ usmál se na ni povzbudivě. Za hovoru šli do altánku na zahradě. Lea cestou přikázala jedné ze služebných, aby jim přinesla svačinu. Altánek obrostlý břečťanem byl příjemným místem úniku před horkým poledním sluncem. Ve stínu stromů vál chladivý vánek a růže pnoucí se okolo altánku vydávala omamnou vůni.
„Máš nějaké zprávy od Sergeje z Kavkazu,“ zeptala se Marie.
„Ano. Naštěstí se má zatím dobře. Alespoň před třemi týdny to tak bylo, přece jen dlouho trvá, než sem ten dopis vůbec dojde. Ale nepřipouštím si, že by se mu mohlo něco stát. Jinak bych se zbláznila. Navíc není ve frontové linii, tak doufám, že bude v pořádku a brzy se nám ho povede dostat domů.
„Jak?“ nechápala Marie. „Je tam z rozkazu panovníka a pokud ten rozkaz někdo nezruší..“
„Já vím,“ odpověděla Lea. „Ale napsala jsem jednomu svému příbuznému, Jevgeniji Lomonovi. Jevgenij má za manželku Natali Repninu, je to sestra Michaila Repnina, který je adjutantem následníka. Poprosila jsem Jevgenije, aby mi pomohl. Promluvil si s Michailem, a ten se za Sergeje přimluvil u careviče. Následník uznal, že je poněkud neobvyklé, že byl na Kavkaz odvelen někdo, kdo se musí starat o rodinné panství a navíc i o mladší sourozence. Prý se následník začal osobně zajímat o to, jak je možné, že Sergeje vůbec odveleli.“
„To je skvělé.“
„Ano. Jevgenij mi dává velké naděje. Prý by mohl být Sergej brzy propuštěn. Ale já tomu uvěřím až tehdy, když ho uvidím živého a zdravého ve dveřích.“
Jejich rozhovor přerušil příchod služebné.
„Slečno, přivezli Vám list od knížete Malinina.“
Lea si vzala dopis jen s těžko přemáhaným odporem.
„Můj bože, co mi ten člověk zase chce,“ rozlepila list zatímco ji Marie s Michailem napjatě pozorovali.
„Je to pozvánka na zahradní slavnost pro mne i Ivana. Tak tam se mne tedy rozhodně nedočká.“
„Měla bys tam jít, Leo. Nezapomínej, že Malinin může být nebezpečný pro Sergeje. Dokud nebude tvůj bratr doma, neměla bys ho provokovat. Nemusíš se bát, půjdu tam s tebou.“
„Máš pravdu,“ přikývla Lea. „Půjdu tam.“
„Velmi by mne zajímalo, proč vlastně kníže tu slavnost pořádá,“ řekla kněžna Lubjacká aniž zvedla hlavu od vyšívání.
Baronka Nikolajevová složila vyšívání do klína a naklonila se ke své přítelkyni. „Po celém újezdu se povídá, že se kníže uchází o Léopoldine Budjanskou.“
„Nechápu, co je na té dívce tak zvláštního,“ poušklíbla se kněžna. „Je možná hezká, ale takových dívek v celém újezdu je. Navíc to není nikterak dobrá partie.“
Baronka ihned pochopila, co je příčinou kněžniny nevole vůči Lee a rozhodla se toho využít ve vlastní prospěch.
“Vždycky jsem si myslela, že pro někoho tak významného a znalého světa, jako je kníže Malinin, by byla ideální partie tvoje Alexandra. Je to tak milé děvče. Takové vychování jako ona nemá žádná dívka v újezdě. Navíc je krásná. Knížete by dokonala reprezentovala.“
Kněžna se pyšně pousmála. „Jsi příliš laskavá, má drahá. Ale ano, Sašenku jsem vždycky vychovávala tak jak se sluší a patří pro dívku z knížecí rodiny. Každý by mohl být rád, kdyby ji dostal za manželku.“
„Jistě,“ usmála se baronka a pohotově pokračovala. „Ještě o něčem jsem s tebou chtěla mluvit, má drahá. Všimla jsem si, že se tvůj syn poslední dobou často objevuje v přítomnosti naší Káti. Víš, jsem si vědoma toho, že má dcera je pouhá baronka a tvůj syn je kníže. Budeš pro něj jistě chtít lepší partii. Proto jsem tě chtěla požádat, abys ho poprosila, aby už Káťu nevyhledával. Nechci, aby se to nebohé děvče zamilovalo. Bylo by to pak pro ni zbytečně těžké.“
Kněžna zcela padla do barončiných sítí. „Ale co tě nemá, má milá. Tvoje Káťa je přece báječná dívka. Koho bych si za snachu mohla přát lepšího. Budoucí žena mého syna bude žít v tomto domě, takže bych byla nerada, kdyby si sem můj syn přivedl nějakou zhýčkanou koketu. Ale pokud se mu líbí tvoje Káťa… Nemám nic proti tomu aby se o ni ucházel.“
Baronka se spokojeně pousmála. Dosáhla přesně toho, čeho chtěla. Své nerozumné dceři už konečně vyžene z hlavy toho protivného barona Černinského. Koneckonců, kníže je mnohem lepší partie než baron. Káťa tak bude velmi dobře zaopatřená, a to je to nejdůležitější.
Lea si uvazovala pod krkem stuhu od klobouku. Na tu zahradní slavnost se jí vůbec nechtělo.
Nijak ji nelákalo pomyšlení na nudné odpoledne ve společně knížete Malina. Předpokládala, že se od ni Malinin nebude chtít hnout, a tak spoléhala na pomoc Michaila a Marie Boroninových.
Přitiskla si dlaně na rozpálené tváře. Od té letní bouře se necítila příliš dobře. Podívala se do zrcadla. Dívala se na ni pobledlá dívka s horečně se lesknoucíma očima. Napadlo ji, že by měla možná zůstat doma a odpočinout si, ale ihned to zavrhla. Nechtěla riskovat, že se Malinin rozzlobí se Sergej bude mít na Kavkaze nějaké problémy. Zvlášť teď, když je možná na dosah ruky jeho propuštění.
Do dveří nahlédla služebná.
„Slečno, jsou tady Boroninovi. Čekají na Vás v kočáře před doma.“ Lea se chvatně vydala ven, kde na dýchl žár parného letního dne.“
„Pospěš si Ivane,“ obrátila se na svého mladšího bratra. Michail jí galantně pomohl do kočáru.
„Leo, vypadáš velmi unaveně. Nejsi nemocná,“ zeptala se zneklidněně kněžna Boroninová.
„Maminka má pravdu, Leo, opravdu nevypadáš dobře,“ přidala se Marie a i Michail se zneklidněně díval do Leiny pobledlé tváře.
„To nic není, jsem jen unavená,“ usmála se Lea. „Poslední dobou nemohu spát. Pořád musím myslet na Sergeje. Dělám si o něj starosti. Každý den se modlím, aby ho pustili. Nebudu klidná, dokud se nevrátí zpátky domů.“
Kočár je unášel letní krajinou. Dusající kopyta koní zvedala prach na polní cestě. Po chvíli jízdy kočár zahnul na cestu vedoucí k panství knížete Malinina.
Kníže Malinin už mezitím dávno přivítal většinu svých hostů a zahrada za jeho letním sídlem se už pomalu zaplnila lidmi. Hlavní host ale stále ještě nedorazil.
Stěpan neklidně postával nedaleko příjezdové cesty. „Proč si nejdeš dát něco k jídlu,“ zeptal se Dimitri svého přítele.
„S jídlem jdi k čertu. Nechci ji propást. Pro úspěšnou realizaci mého plánu musí být všechno podle mých představ.
„Člověk aby kvůli tvému plánu zemřel hlady,“ povzdechl si Dimitri. Stěpan po něm šlehnul pohledem. „Jdi se najíst, hladovče. Teď tě tu stejně nepotřebuji. Ale pak s tebou počítám.“
„Sice nevím pro co se mnou počítáš, ale jak tě znám, bude to něco velkého, co si nehodlám nechat ujít,“ odpověděl Dimitri vesele. „Ale teď už jdu. Mám strašný hlad.“
Stěpan ho úkosem pozoroval dokud nezmizel mezi hosty. Pak znovu obrátil svou pozornost k příjezdové cestě, kde se v dálce konečně objevil další kočár. Když přijel tak blízko, aby mohl spatřit jeho osazenstvo, kysele se ušklíbl.
„Michail Boronin, toho sem nesou všichni čerti,“ zamumlal. „Taky nemohl zůstat doma. Určitě sem jede kvůli Lee. Však já si s ním už ale poradím,“ proběhlo mu hlavou ještě než se vydal ke kočáru.
Michail vystoupil z kočáru, kývl hlavou na pozdrav přicházejícímu Stěpanovi a nabídl ruku své matce.
„Kněžno, jsem velmi rád, že jste i s rodinou přijala mé pozvání na mou skromnou zahradní slavnost. Kněžno,“ pozdravil Marii vystupující z kočáru.
„Skromnou slavnost?“ kněžna Boroninová se rozhlédla okolo sebe. „Ať bude Vaše slavnost jakákoli, skromná určitě nebude,“ usmála.
Stěpan se nadechl a chtěl odpovědět, ale v tom ztuhnul. Z kočáru vystoupila Lea. Zelené šaty s krajkovým lemem jí nesmírně slušely, poslušně zvýrazňovaly její ženské křivky a útlý pas.
Okamžitě zapomněl na slušné chování i konverzaci s kněžnou Boroninovou a vydal se jí v ústrety. Uvítala ho ostražitým pohledem svých krásných očí.
„Léopoldine, jsem nesmírně šťastný, že jste s bratrem přijali mé pozvání,“ pohledem zavadil o zamračeného Ivana, stojícího za svou sestrou. Výraz Michaila Boronina, stojícího po Leině boku byl ještě o poznání nepřátelštější.
„Děkuji za pozvání,“ odpověděla zvolna Lea. „Ale bohužel se nechováte jako vzorný hostitel.
Co si o Vás pomyslí kněžna Boroninová, když jste ji tak nehezky opustil uprostřed hovoru.“
Stěpan se usmál a pootočil se zpět na kněžnu Boroninovou.
„Kněžna bude jistě tak laskavá a odpustí mi mou neomalenost. Doufám, že bude mít pochopení proto, že jsem byl tak okouzlen Vaší krásou, Léopoldine, že jsem zapomněl na celý svět okolo sebe. Tím ovšem nechci říct, že by obě kněžny byly o něco méně půvabné než Vy.“
„Jste obratný lichotník,“ pokývala hlavou kněžna Boroninová. Ale odpouštím Vám pod podmínkou, že nám ukážete Vaši zahradu. Slyšela jsem o ní vyprávět úplné legendy.“
„S radostí,“ usmál se Stěpan. „Léopoldine,“ nabídl dívce své rámě.
Lea ztuhla. Za nic na světě se jí nechtělo přijmout Malininovo rámě. Dívka, procházející se mezi lidmi zavěšená do svobodného muže, s nímž nebyla v žádném příbuzenském poměru, byla automaticky pokládána za jeho snoubenku. Na okamžik zaváhala, ale pak si vzpomněla na svého bratra.
„Kníže,“ usmála se a zavěsila se do něj. Stěpan střelil vítězoslavným pohledem po Michailovi a pomalu se s Leou a ostatními vydal do zahrady.
„To také dělám, kněžno,“ usmál se Stěpan. „Vlastně jsem ho k sobě přivedl ze Zimního paláce.“
„Ze Zimního paláce?“ zeptala se překvapeně Marie, jdoucí asi krok za Stěpanem a Leou. Chcete říct, že svého zahradníka platíte lépe než sám car?“
„I kdyby to tak bylo, proč Vás to tak udivuje, kněžno?“ ohlédl se na ní Stěpan. „Je všeobecně známo, že car Nikolaj není rozhazovačný člověk. Peníze si úzkostlivě hlídá. Proto není zdaleka výjimečné, že některé šlechtické rodiny platí svým zaměstnancům mnohem lépe než on. Ovšem na čem car nikdy nešetří jsou dobří kuchaři. Za nic na světě by nedopustil, aby utrpěla pověst vynikajícího kulinářského umění na carském dvoře. A ještě méně, aby utrpěl jeho žaludek.“
Marie se zasmála, ale její zvonivý smích přerušil ostrý hlas jejího bratra.
„Měl byste si dávat víc pozor na jazyk, kníže. To co jste právě řekl zavánělo urážkou imperátora. A za to se vypovídá na Sibiř.“
Malin se na Michaila prudce otočil. „A co jsem řekl tak pobuřujícího, kníže, smím-li se ptát? Pokud vím, chválil jsem uvážlivost cara v oblasti peněžního hospodářství a jeho smysl pro dobrou kuchyni. Nebo jste snad slyšel něco jiného?“
„Přestaňte.“ vložila se do rozhovoru kněžna Boroninová.
„Michaile proč ten ostrý tón, kníže si přece dělal legraci, to nemáš vůbec smysl pro humor?“
Michail nespouštěl oči ze svého protivníka a pomalu odpověděl.
„Snažím se jen knížete upozornit, že by neměl žertovat tímto způsobem. Nikdy nemůže vědět, kdo ho přitom poslouchá.“
Malinin si založil ruce na prsou. „Velmi Vám děkuji za varování. Jsem dojat tím, že máte takový strach o moje blaho.“
„Pokud vím, chtěl jste náš provést po zahradě,“ přerušila ho Lea.
Kníže se k ní otočil. „To máte pravdu, Léopoldine. Pojďte, tamhle od té lípy je překrásný pohled na celou zahradu a dům, budete okouzlená.“
Obrátil se na Boroninovi a Ivana. „Mohu Vám nabídnout občerstvení? Jistě byste uvítali něco k pití. Mávnutím přivolal sluhu.
„Odveď naše hosty ke stolům s občerstvením a obsluž je.“ Poručil přísně.
„Ano, pane,“ uklonil se sluha úslužně. „Prosím, následujte mne,“ pokynul Marii, Michailovi, Ivanovi a kněžně Boroninové.
Michail se zamračeně díval na Stěpana a evidentně se nehodlal hnout z místa. Teprve až Leino nenápadné pokynutí ruky ho přimělo k odchodu.
„Jak se to chováš, chlapče?“ obořila se na něj jeho matka, jakmile se vzdálili od knížete a Ley.
„Proč toho člověka provokuješ? Můžeš z toho mít problémy.“
„Jednoduše se nemůžu dívat na to, jak tomu člověku všechno prochází. Sergej je jeho vinou na Kavkaze a on tu může beztrestně obtěžovat Leu. Někdo mu musí srazit hřebínek.“
„Ty si hlavně dávej pozor, abys nebyl další, kdo se jeho vinou octne na Kavkaze,“ odpověděla mu jeho matka prudce. „Lea si poradí, nemusíš mít o ni strach.“
Lea a Stěpan pomalu procházeli zahradou mezi ostatními hosty. Lea si všimla, jak na ni všechny ženy upírají pohled. Některé se dívaly jen zvědavě, ale na některých byla vidět špatně skrývaná závist a nepřátelství, že se v okolí pohledného, bohatého a nezadaného knížete, objevila konkurence. S hořkostí si pomyslela, jak ráda by Malinina předala jedné z těch závistivých dam a sama utekla co nejdál.
Pod vzrostlým bukem si všimla kněžny Lubjacké a baronky Nikolajevové. Držely v rukou skleničky s pitím, bedlivě je pozorovaly a něco si přitom šeptaly. Kněžna Lubjacká byla známá tím, že neustále o svých sousedech rozšiřovala nějaké klepy, jí nijak k srdci nepřirostla. Lee bylo jasné, co kněžně v tuto chvíli nejvíc vadí. To, že do knížete Malinina jde teď zavěšená ona a ne její dcera, kterou pokládala za tu nejlepší partii v újezdě. Všichni věděli, že si kněžna dělá ambice provdat svou dceru za Malinina. Aby ji Lea trochu popíchla a oplatila jí všechny pomluvy, které o Budjanských kdy šířila, sladce se na Stěpana usmála. Ten si to samozřejmě vyložil po svém a s širokým úsměvem jí dál vypravoval jakési přihlouplé historky, které zřejmě považoval za velmi zábavné. Lea se zvonivě rozesmála a s uspokojením pozorovala, jak kněžna Lubjacká zesinala zlostí. Nestačila se divit sama sobě, jak dokáže být potměšilá. Ale to, že kněžna vzteky nevidí, jí hřálo na duši.
„Podívejte se na ni, jak se nese. Koketa,“ zasyčela kněžna Lubjacká nenávistně.
Její budoucí příbuzná, baronka Nikolajevová, ihned ochotně přisvědčila.
„Je to opravdu hrozné. Od smrti svých nebohých rodičů se to děvče nehlídá. Kdo to jakživ viděl, aby se mladá, neprovdaná dívka chovala takhle důvěrně k svobodnému muži. A ještě k tomu na veřejnosti. To je opravdu neslýchané.“
„Ta žába si snad myslí, že už knížete má jistého. Ale já to tak nenechám. Jdu najít svou Sašenku. To by bylo, aby knížete nezaujala. Však to neopeřené mládě ještě uvidí. Odejde odsud s ostudou, o to se už postarám,“ kněžna rozzlobeně nadzdvihla bohaté sukně a rychlým krokem se vydala ke stolům s občerstvením, kde tušila svoji dceru.
Baronka Nikolajevová se s povzdechem napila. Kněžna jí někdy šla neuvěřitelným způsobem na nervy, ale nejdůležitější bylo, že se jí podaří svou dceru provdat za jejího syna. Její holčička bude báječně zajištěná a kvůli tomu musí něco přetrpět. Dopila a chvatně se vydala za kněžnou.
Stěpan mezitím Leu dovedl k vzrostlé lípě rostoucí na samém kraji zahrady. Lea se opřela o kmen strom. Špatně se jí dýchalo a dusila v sobě kašel.
Stěpan pyšně pokynul rukou k domu. Mezi zelení vypadal úchvatně.
„Není to nádhera?“ zeptal se pyšně.
„Ano,“ přikývla Lea. „Váš dům a zahrada, obojí je jednoduše nádherné.“
„Děkuji,“ řekl Stěpan a otočil se k dívce. Vzal její ruku do svých dlaní a pomalu promluvil.
„Všechno to, co kolem sebe vidíte a ještě mnohem víc, může být Vaše. Provdejte se za mne, Leo. Jsem si jistý, že toho nebudete litovat.“
„Zase mne žádáte o ruku, kníže,“ řekla Lea unaveně. „Vždyť už jsem Vám jednou odpověděla. A od té doby se přece nic nezměnilo. Já pro Vás nejsem vhodná partie, Stěpane. Potřebujete nějakou dívku, které nebude dělat problémy pohybovat se u carského dvora, dívku, která bude vtipná, zábavná a oslňující. A ani jedno z těchto kritérií já nesplňuji. Neumím se pohybovat u carského dvora. Jednou jsem byla na carském plese a to je všechno. Vtipná také nejsem a oslňující vůbec ne.“
Stěpan jí políbil ruku. „Jak můžete takhle mluvit. Že nejste oslňující? Copak jste neviděla, jak se na Vás všichni muži na plese dívali? Byla jste jako diamant. Nádherný a vzácný klenot. Jste okouzlující a překrásná. A i kdyby byla pravda to co jste řekla, že se neumíte pohybovat u carského dvora, to všechno se dá napravit. Najdu Vám učitele etikety.“
„Kníže, je to pro mne velká čest, že chcete abych se stala Vaší ženou, ale nejde to. Jsem zvyklá na život na venkově a v Petrohradu bych nikdy nebyla šťastná.“
„Můžeme žít většinu času na venkově a do Petrohradu jezdit na plesovou sezónu,“ nevzdával se Stěpan.
„Ne,“ Lea rozhodně zavrtěla hlavou. „Já se za Vás neprovdám.“
Ve Stěpanových očích se mihnul stín hněvu.
„Měla byste být zodpovědnější, Léopoldine. Myslete na svého bratra Sergeje. Mám konexe u armády, mohl bych se přimluvit za to, aby byl Váš bratr z Kavkazu propuštěn. Moje slovo má velkou váhu.“
„Chcete mne vydírat?“ Lea se cynicky usmála. „Bože, to je od Vás ubohé.“
„Ne, má drahá. Nemám za potřebí Vás vydírat. Protože ať chcete nebo ne, provdáte se za mne. Já vždycky dostanu to, co chci.“
Lea se na něj zhnuseně podívala a beze slova se vydala zpátky k domu. Stěpan se za ní pátravě díval.
„Jak myslíš, nezlomná krásko,“ řekl temně. „Ještě mne budeš na kolenou prosit, abych se s tebou oženil.“ Byl čas, aby začal realizovat svůj plán.
Dimitri se sháněl po Stěpanovi, ale nikde ho neviděl. Netrpělivě se rozhlížel po hostech, když ho upoutala krásná mladá dívka. Něčím ho k sobě přitahovala a navíc měl neodbytný pocit, že už ji někde viděl. Pak strnul.
„To není možné,“ řekl polohlasně sám pro sebe. „Ale ano. Nemohl se mýlit. Byla to tatáž dívka, kterou viděl tehdy plavat v jezírku.“ Strnule se na ni díval, dokud mu nezmizela mezi ostatními hosty.
„Co tu stojíš jako sloup?“ ozvalo se vedle něj.
Dimitri se překvapeně podíval na svého přítele. „Stěpane. Hledal jsem tě, kde jsi byl?“
„S objektem svého zájmu,“ odpověděl nevrle Malinin.
„Nevypadáš moc spokojeně. Takže žádost o ruku se asi s moc velkým úspěchem neshledala.“
„Ne,“ odsekl mu Stěpan. „Ale to nevadí. Budeme jen muset realizovat můj plán. Pojď se mnou.“
Kapitola IX.
„Tak dobře, ty tajnůstkáři,“ bezmocně zavrtěl hlavou Dimitri, zatímco se Stěpan pátravě díval okolo sebe. Najednou se zatvářil nadmíru spokojeně.
„Vypadá to, že nám přeje štěstí, příteli,“ vyndal ruce z kapes a ležérní chůzí se vydal k postavě opřené o nedaleký strom. Dimitri ho beze slova následoval.
„Ivane, co Vy tady, tak sám?“ zeptal se přátelsky Leina bratra.
„Kdybyste neodvedl mou sestru bůhví kam, nebyl bych tu sám.“ Odsekl mu. „Kde jste vůbec nechal Leu?“ Řekl aniž knížeti věnoval jediný pohled.
„Odešla.“ Řekl Stěpan a založil si ruce na prsou. „Vaše sestra se poslední dobou chová velmi nerozumně, Ivane.“ pokračoval
Ivan se otočil a konečně věnoval Stěpanovi plnou pozornost.
„O čem to mluvíte?“ Podezíravě se na něj díval.
„Samotná dívka snažící se udržet nad vodou rodinné panství, to nikdy nemůže fungovat. Vaše sestra by se měla co nejrychleji provdat za někoho, kdo by se o všechno dokázal postarat.“
„Jistě, a tím někým byste měl být Vy, kníže,“ pohrdavě se ušklíbl Ivan.
Malininovi ztvrdly rysy. „Nezdám se Vám pro Vaši sestru snad dost dobrý?“
Dimitri bedlivě pozoroval Stěpana. Stál tu proti nedospělému chlapci a Dimitri už pomalu začínal tušit, co asi jeho přítel tímto rozhovorem sleduje.
„Všichni znají Vaši pověst kníže. Lea by s Vámi nebyla nikdy šťastná.“
„Štěstí,“ zamyslel se Stěpan. „To je pomíjivá věc. Kdo se o Vaši sestru postará, když se Vašemu bratrovi něco stane?“
„Tak se o ni postarám já.“ řekl pevně Ivan.
Stěpan se hlasitě rozesmál. „Vy? Můj milý, jste ještě neopeřené ptáče, které se nedokáže postarat ani samo o sebe. A chtěl byste se postarat o svou sestru.“
Ivanův obličej zrudl hněvem. „To neopeřené ptáče okamžitě odvolejte.“
Stěpan se otočil na Dimitriho a nepřestával se smát. „Dimitri, tenhle mladík, kterého jeho sestra peskuje jako malého zlobivého kluka, si myslí, že by se dokázal postarat o chod panství. To by Léopoldine brzo chodila o žebrácké holi.“
Ivan Stěpana chytil za klopu saka. „To odvoláte!“
Stěpan prudce strhl jeho ruku. „Neodvolám!“
„Vyzývám Vás na souboj,“ vykřikl rozčilený Ivan. Přes Malininovu tvář přelétl spokojený úsměv. „Přijímám,“ řekl. „Pošlete za mnou svého sekundanta, který dohodne veškeré detaily souboje. Mým sekundantem bude zde přítomný kníže Muranov.“
Ivan beze slova odešel.
„Leo, jsi v pořádku?“ Michail se starostlivě díval do dívčiny bledé tváře. „Měl bych tě odvést domů, nevypadáš vůbec dobře.“
Lea se hlasitě rozkašlala. „Asi máš pravdu, Michaile,“ řekla namáhavě. „Není mi moc dobře a navíc se už nechci vidět se Stěpanem. Nemůžu ho vystát.“
„Udělal ti něco?“ Michail se nesměle dotkl její ruky, ale Lea tomu nevěnovala pozornost.
„Ne. Jen mne opět žádal o ruku,“ stiskla si prsty spánky.
„A co jsi mu odpověděla?“ zeptal se Michail zneklidněně.
Lea se na něj nevěřícně zadívala. „Co myslíš? Vždyť ho nesnáším. Už jednou jsem ho přece odmítla. Proč bych to najednou měla měnit?“
„Promiň, byla to hloupá otázka,“ omlouval se Michail, ale v jeho hlase byla slyšet úleva. „Jak na to Malinin zareagoval?“
Lea se křečovitě rozesmála. „Vyhrožoval mi. Prý bych měla myslet na Sergeje. Má známosti v armádě, takže by brzo mohl zajistit jeho odchod z Kavkazu. Tím mi ovšem chtěl naznačit, že pokud nebudu souhlasit s jeho nabídkou, postará se o to, aby měl můj bratr na Kavkaze problémy. Bože, jak je mi ten člověk odporný. Je tak úlisný a slizký. Běhá mi z něj mráz po zádech. I když se snažím si to nepřipouštět, podvědomě se ho bojím.“
„Leo, brzo bude všechno v pořádku. Malinin neví, že jsi kontaktovala Jevgenije, a že se o Sergejovo propuštění z Kavkazu zasadí sám velkokníže Alexander. A proti jeho rozhodnutí Malinin nezmůže vůbec nic. A Sergej se o sebe dokáže postarat, nemusíš se o něj bát“
„Já vím, ale pořád ho slyším, jak říká, že svého rozhodnutí budu ještě litovat. A že ho budu prosit, aby se se mnou oženil,“ zašeptala Lea. Vzápětí se znovu rozkašlala.
„Leo, ty jsi nemocná. Musíš si lehnout nebo z toho kašle ještě dostaneš zápal plic. Dojdu pro Marii a mou matku a pojdeme.“
Lea neprotestovala. „Najdeš i Ivana, prosím?“
„Jistě,“ usmál se na ni. „Počkej na nás u kočáru, ano.“ Lea mlčky přikývla a vydala se zahradou pomalu za ním, směrem k hlavnímu vchodu do domu, před kterým stály kočáry.
Michail zamyšleně šel směrem k ostatním hostům, kde tušil i svou sestru a matku. Dělal si starosti o Leu, vypadalo to že má ošklivý kašel a možná dokonce i horečku. Ty zapálené tváře nebyly moc dobré znamení. Rychle zahnul na pěšinu, minul růžové keře, když v tom uslyšel naléhavé volání.
„Ivane, to je dobře, že tě vidím. Odjíždíme, Lea je….“
„To jsem rád, že tě vidím,“ přerušil ho udýchaný Ivan. „Potřebuji, abys mi dělal sekundanta.“
„Cože?“ Michail strnul. „Co to říkáš za hlouposti.“
„Chci, abys byl můj sekundant, Michaile. Vyzval jsem někoho na souboj.“
„Proboha, proč jsi to udělal? Vždyť je ti 14 let. Ještě jsi se ani nenaučil pořádně střílet.“
„Je mi patnáct,“ odpověděl tvrdě Ivan. „A střílet už umím.“
„Koho jsi vyzval na souboj?“
„Malinina,“ řekl chlapec téměř pyšně.
„Malinina? Ty ses úplně zbláznil,“ vykřikl Michail. „Malinin je nejlepší střelec široko daleko. Jak tě mohlo napadnout něco tak šíleného. Copak ani trochu nemyslíš na svoji sestru? Jako by neměla dost starostí se Sergejem, proč jí je chceš přidělávat ještě ty? Musíš ten souboj okamžitě zrušit. Zajdu za Malininem. Je přece pod jeho důstojnost bít se s chlapcem.“
„Urazil mě. A já se s ním budu bít.“
„To tedy nebudeš, o to se postarám. Zeza keřů se vynořila Lea.
„Je to moje věc. A ten souboj bude,“ volal Ivan na Leu a marně se ji snažil zastavit. Stěpan i Dimitri už mezitím stačili zpozorovat neobvyklý ruch mezi hosty. Lea se protáhla mezi dvěma ženami a octla se před Stěpana. Nevšimla si muže, stojícího po boku knížete, který ji užasle pozoroval. Oči jí planuly rozčilením a klobouk se jí svezl z hlavy.
„Chci abyste okamžitě zrušil ten souboj kníže,“ její hlas se třásl zlostí. „Beztak jste mého bratra určitě vyprovokoval.“
„Je mi líto, kněžno,“ Stěpan pomalu protahoval slova. „Nemohu ten souboj zrušit. Je to otázka cti.“
„Nepleť se do toho, Leo,“ obořil se Ivan rozzlobeně na svou sestru. „Ten souboj bude.“ Lea ho neposlouchala. „Zrušte ten souboj, prosím.“ Řekla. Zlost se z jejího hlasu kamsi vytratila. Dívka teď téměř prosila.
„Je mi líto,“ zavrtěl hlavou Stěpan. „I když,“ zamyšleně se na ni podíval. „Za jistých okolností bych mohl ten souboj zrušit.“
„Za jakých okolností?“
„Provdáte se za mne a já zapomenu, že mne Váš bratr kdy vyzval na souboji.“
„Tys to plánoval, ty mizero,“ ozval se Michail stojící za Leou. Ivan zbledl. „Plánoval jsi to. Chtěl si vyprovokovat Ivana, aby tě vyzval na souboj, a pak vydírat Leu. Každý ví, že proti tobě nemá Ivan sebemenší šanci. Nemáš v sobě kousek cti. Bij se se mnou na místo Ivana.“
„Ne,“ řekl pevně Malinin. Ivan mne vyzval na souboj. A teď to záleží všechno na jeho sestře,“ řekl temně.
„Leo, nesmíš to udělat,“ její bratr ji chytil za ruku. Teprve teď si uvědomil, co se kvůli němu stalo.
„Máte do zítřka čas na rozmyšlenou. Pokud od Vás nedostanu odpověď, budu čekat Vašeho bratra zítra v osm hodin ráno na louce u Černého lesa.“
Lea se otočila a beze slova odešla, následovaná svým bratrem a Michailem.
Lea, sedící na pohovce, k němu zvedla unavené oči, pod kterými se jasně rýsovaly tmavé kruhy.
„To je v pořádku, Ivane,“ řekla a založila si ruce na prsou. „Malinin je chytrý a neštítí se ničeho. Mělo mne napadnout, že to pozvání na zahradní slavnost nebylo bezdůvodné. Měla jsem předvídat, že něco chystá,“ dodala unaveně.
„Nevyčítej si to,“ odpověděl jí rozhodně Michail, stojící u otevřených dveří na terasu. „Mělo to napadnout především mně. Slíbil jsem Sergejovi, že se o tebe a Ivana postarám. Nevím, jak se mu teď budu moci podívat do očí.“ Marie konejšivě položila bratrovi ruku na rameno.
„Sergej ti přece nebude nic vyčítat, Mišo. On sám přece dobře ví, co je Malinin zač. Vždyť je kvůli němu na Kavkaze.
„Jistě. A já tomu mizerovi klidně dovolil, aby mu ty jeho plány dál skvěle vycházely.
„Nic mu nebude skvěle vycházet,“ řekla Lea rozhodně. „Můj bratr na ten souboj prostě nepřijde, tím to bude vyřešené. Nikdo se tomu nebude divit, ani Ivana zatracovat. Všichni rozumní lidé musí uznat, že vyzvat na souboj patnáctiletého chlapce je zbabělost. A mínění těch, kteří to nebudou schopní pochopit, nás zajímat nemusí.“
Michail a Marie mlčky přikývli, ale Ivan se ihned bouřlivě ozval.
„Já nedovolím, aby si o mně lidé šeptali, že jsem zbabělec. To nikdy. Nebudu si celý zbytek života vyčítat, že jsem se zachoval jako nějaký vystrašený králík, co se při každém náznaku nebezpečí schová v noře. Na ten souboj půjdu.“
„Přestaň,“ okřikla ho Lea a vzápětí se rozkašlala. Ošklivý suchý kašel jí rozdíral plíce. Ostatní se na ni ustaraně zadívali. „Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti mojí vinou něco stalo.“
„Jistě a právě s tím ten mizera kalkuluje. Počítá s tím, že nedovolíš, aby se tvému bratrovi něco stalo a radši budeš souhlasit s tím sňatkem.“ Lea okamžitě postřehla nesouhlasný tón jeho hlasu.
„A co bys dělal na mém místě? Představ si, že by tvou vinou mohla zemřít Marie. Odmítl bys na mém místě tu jeho nabídku, kdybys věděl že to tvému sourozenci zachrání život?“
„Jistě že ne,“ řekl tiše Michail.
„Nebudu to poslouchat,“ vykřikl Ivan. „Lea si toho mizeru nevezme. Já na ten souboj půjdu ať chcete nebo ne. A s tebou počítám jako se svým sekundantem,“ obrátil se na Michail. „Tolikrát si mi říkal, Michaile, že se mám konečně začít chovat jako muž. A já se tak budu chovat. Chci nést odpovědnost za své činy. To já jsem vyzval Malinina na souboj. A jen já ponesu následky.“ Lea chtěla ještě něco namítnout, ale Ivan ve spěchu opustil místnost.
Lea zhrouceně seděla na pohovce. Její oči byly plné beznaděje a vypadalo to, že ani nevnímá své okolí. Michail si k ní přisedl a něžně jí položil dlaň na hřbet ruky.
„Slibuji ti, že zítra udělám všechno proto, abych tomu souboji zabránil.“ Lea se na něj mlčky podívala. V jejím pohledu se odrážela všechna bolest, kterou právě prožívala. Nebylo potřeba slov.
„Slečno,“ až správce přerušil ticho v místnosti. „Spěšný posel právě přivezl psaní,“ podával jí zapečetěnou obálku.
„Z Kavkazu?“ zeptala se Marie. V jejím hlasu se ozval strach. Lea okamžitě pochopila, kam Marie svou otázkou mířila. „To je Jevgenijova pečeť.“ Pomalu ji rozlomila.
„Dobré zprávy?“ zeptal se Michail.
„Ano,“ přikývla Lea. „Jevgenij píše, že Sergej by odvolán z Kavkazu. Společně s tímhle dopisem, odcházel z Petrohradu i dopis se Sergejovým propuštěním.
„To je skvělé,“ Marie se nadšeně posadila vedle Ley.
„Ano,“ přikývla dívka. „Kdyby nebylo toho hloupého souboje, byla bych dokonale šťastná. Takhle.“ Odmlčela se a vzápětí se zdvihla. „Nezlobte se, jsem unavená. Půjdu si lehnout.“
Po rozloučení se s Michailem a Marií zamířila do kuchyně. Chtěla poprosit kuchařku o trochu lipového čaje, cítila, že má horečku a kašel byl čím dál horší.
„Měla byste si lehnout do postele a nevylézat alespoň týden,“ řekla jí kuchařka, stará dobrosrdečná žena, které u Budjanských pracovala už několik desítek let.
„Připravím vám ten čaj slečno, ale bude to chviličku trvat, lipový květ nemám tady, ale v komoře. Řeknu, aby Vám potom ten čaj donesli.“
Lea přikývla a kuchařka odešla. Dívka si bezmocně dala hlavu do dlaní. Bylo jí špatně a situace jí připadala bezvýchodná. Když zvedla hlavu, všimla si připravené karafy s vodou, která stála na stole. Věděla, pro koho je určená. Její bratr se už jako velmi malý chlapec často budil žízní. Proto u jeho postele přes noc nikdy nechyběla karafa s vodou a sklenice, aby se kdykoli mohl napít. Lea se na karafu chvíli pátravě dívala. Pak se zvedla, došla k polici a pátravě se podívala lahvičky, které na ní byly vyrovnány v úhledné řadě vedle sebe. Sáhla po jedné z nich. Za chvíli již nažloutlá tekutina zabarvovala čirou vodu do lehkého žlutavého nádechu. Lea celý obsah karafy ještě důkladně promíchala a postavila karafu proti světlu. Lehounký žlutavý nádech nebyl skoro vůbec viditelný. Dívka spokojeně postavila karafu zpátky na stůl. Po chvíli se vrátila kuchařka.
„Vy jste ještě tady, slečno?“ podivila se.
„Ano. Napadlo mne, že bych přece jen měla něco sníst, i když jsem říkala, že nic nechci. Třeba mi to také trošku postaví na nohy.
„To je skvělé rozhodnutí,“ zaradovala se kuchařka. „Hned vám ohřeji trochu boršče a dám Vám tam pořádný kousek masa, to Vám dodá sílu, uvidíte.“
Lea se usmála. „Děkuji.“ S přemáháním snědla talíř boršče. Kuchařka jí mezitím připravila konev silného lipového čaje.
„Poprosíš Ninu, aby mi tu konev donesla do pokoje. A můžeš rovnou donést Ivanovi jeho vodu. Ta karafa je pro něj, ne?“
„Jistě,“ odpověděla jí žena. „Hned jí to řeknu.“ Lea se otočila a vyšla z kuchyně.
„Stěpane, takového jsem tě ještě nezažil,“ Dimitri se přes skleničku pátravě zadíval na svého přítele.“
„Na co narážíš,“ Stěpan si dolil skleničku a podíval se na Dimitriho.
„Stojí ti to za to. Všichni lidé, co byli na té zahradní slavnosti si o tobě budou myslet, že jsi zbabělec. Vyzvat na souboj toho kluka. Každý ví, že proti tobě nemá sebemenší šanci. A navíc, všem stejně došlo, že jsi ho vyprovokoval jen proto, aby si mohl vydírat jeho sestru. Opravdu to máš zapotřebí. Takhle si ničit pověst.“
Stěpan se hlasitě rozesmál a přátelsky poplácal svého přítele po zádech. „Dimitri, překvapuješ mne. Vždyť přece víš, že já už stejně dávno špatnou pověst mám.“ Uhladil si klopu saka. „Proč najednou taková starost o mou pověst,“ ohlédl se na něj. „Je mi jedno, co si o mně lidé myslí, na čest kašlu a morálka je mi také ukradená. Podle té se neřídí nikdo. Jen se podívej na ty největší moralisty. Vsadím se, že takové fantazie a zvrácené myšlenky nemáme ani my dva,“ znovu se rozesmál.
„Myslíš, že přistoupí na tvoji nabídku??“ Dimitri se vůbec nesmál. Jeho tvář byla jako z kamene.
„Jistě,“ usmál se Stěpan. „Nebude riskovat život svého bratra. Lea má neobyčejně silný smysl pro rodinu. Je pro ní na prvním místě. Zítra už budu znát datum naší svatby,“ usmál se spokojeně.
Lea ráno opatrně nahlédla do bratrova pokoje. Její plán vyšel. Ivan tvrdě spal. Dívka si vykradla z domu. Za okamžik byla již na cestě.
U Černého lesa už netrpělivě postával kníže Malinin společně s Dimitrim, Michailem a svým lokajem. Michail se na Stěpana díval pohrdavě a přezíravě, ale ten jeho pohled ignoroval.
„Už by tu měl být,“ řekl Stěpan netrpělivě. „Doufám, že ten kluk přijde.“ Za chvíli se vítězoslavně usmál.
„Vidím, že k souboji ani nedojde. Cválá sem sama krásná slečna Budjanská,“ vydal se vstříc Lee. Dívka hbitě sklouzla z hřbetu svého vraníka.
„Kde je Ivan, Leo,“ zeptal se Michail netrpělivě.
„Rozhodla jste se přijmout mou nabídku, to jsem velmi rád,“ usmál se Stěpan vítězně.
„To nemůžeš udělat, Leo,“ řekl prudce Michail.
„Laskavě nestrkejte nos do cizích věcí,“ přerušil ho Stěpan.
„Pánové,“ ozvala se Lea důrazně. „Nechte mne mluvit.“ Obrátila se na Stěpana. „Ne, kníže, nepřišla jsem Vám říct, že souhlasím se sňatkem s Vámi.
Stěpanovi ztvrdly rysy. „Pak mi dovolte zeptat se, kde je Váš bratr. Souboj by už měl začít.“
„To klidně může,“ usmála se Lea. „Souboj bude, ale Vy se budete bít se mnou!“
„Prosím?“ Stěpan se na Leu užasle díval.
„Co je? Překvapuje Vás to? Vyprovokoval jste mého bratra kvůli mně. A já se hodlám bít místo něj.“
Stěpan se rozesmál. „Nebiji se s ženami. Nikdo se nebije s ženami.“
„Pak Vám navrhuji toto. Budeme střílet na terč. Pokud vyhraji, zrušíte souboj, pokud vyhrajete Vy, vezmu si Vás.“
„Leo, to je šílené,“ vykřikl Michail.
„Platí,“ ozval se Stěpan pohotově. „Řeknu svému sluhovi ať přiveze terče.“
„Navrhuji se napřed rozstřílet. Kolik ran?“
„Navrhuji deset cvičných ran. To by mohlo stačit.“
„Jak si přejete,“ usmál se Stěpan. Dimitri a Michail je mezitím podmračeně pozorovali.
Lea vystřela. Trefila se na okraj terče. „To není špatné,“ řekl Stěpan uznale. Vzápětí posadil svou ránu do středu terče. Lea se ale s každou ranou lepšila. Hodiny střelby na které chodila k Sergejovi a Michailovi jí pomohly získat jistotu. Brzy se její rány začaly objevovat ve středu terče. Stěpan pevně stiskl rty. Soutěž začala. Mladý kníže nečekal, že Lea bude tak tvrdý soupeř. Brzy bylo jisté, že rozhodne jediná chyba. Udělal ji Stěpan. Jeho rána těsně minula střed terče. Lea a Michail vykřikli nadšením.
„Gratuluji, kněžno,“ řekl Stěpan s přemáháním. „Zdá se, že jsem Vás podcenil.“
Lea se usmála. Vzápětí se ale znovu prudce rozkašlala. Než se všichni tři muži stačili vzpamatovat, klesla v bezvědomí k Michailovým nohám.