Nitky osudu - Kapitola 11-15
Kapitola 11.
„Katerino,“ zdálo se, že ho dívka nevnímá. „Katerino, proč jsi utekla? Měl jsem hrozný strach, když jsem zjistil, že nejsi v restauraci a někam jsi zmizela.“
Katerina se na něj konečně podívala a Lawrence si okamžitě všiml jejích červených očí.
„Katerino ty jsi plakala? Co se děje?“
Dívka neodpověděla, schovala si hlavu do dlaní a znovu se rozplakala. Lawrence k ní přisedl a pevně ji obejmul. Zabořila mu hlavu do košile a plakala. Něžně ji hladil po zádech.
„No tak, co se děje, miláčku? Mám o tebe strach. Třeba ti můžu pomoct.“
Katerina se konečně trochu uklidnila a zvedla k němu uplakané oči.
„Promiň, že jsem utekla. Já…musíš si myslet, že jsem blázen.“ Z očí jí čišelo zoufalství a beznaděj.
„Ne,“ zavrtěl hlavou a něžně ji pohladil po tváři. „Myslím si, že tě něco moc trápí. A mám o tebe starost. Proč mi neřekneš, co se děje? Udělal bych všechno, abych ti pomohl.“
Katerina se hořce usmála a podívala se do dálky. „Nemůžeš mi pomoct, Jamesi, věř mi. A já tě nechci zatáhnout do svých problémů. Nechci, abys měl potíže i ty.“
Lawrence se jí pevně podíval do očí. „Katerino, já se problémů nebojím. Jsou od toho, aby se překonávaly. A já ti chci pomoct. Přece už snad víš, že mi můžeš důvěřovat.“
Katerina sklopila oči. „Ano já vím, že ti můžu věřit, Jamesi.“
„Tak mi prosím řekni, co se děje,“ naléhal.
„Dobrá,“ povzdechla si. „Víš v té restauraci, v televizi mluvil Henry von Leuschner. Víš o něm něco?“
„Samozřejmě. Je to jeden z nejvýznamnějších evropských obchodníků,“ řekl Lawrence.
„Ano,“ přikývla Katerina. „A také můj otec.“
„Tvůj otec?“ Lawrence zahrál údiv skutečně bezchybně.
„Ano. Já jsem Katerina von Leuschner, jeho dcera.“
„Ale říkala jsi, že se jmenuješ Katerina Delanoine.“
„Ano. Víš, já jsem utekla z domu a nechci, aby mne můj otec našel, proto nepoužívám své přímení. Delanoine je dívčí jméno mé matky, což moc lidí neví. Kdybych se představovala jako Katerina von Leuschner, každý by ihned věděl, kdo jsem.“
„Ale proč jsi utekla z domova?“
Katerina se znovu zadívala na oceán. „Když jsem se narodila, můj otec si myslel, že už s mou matkou nebudou mít žádné další děti. Moje matka měla celé těhotenství velké problémy a lékaři si mysleli, že mne vůbec nedonosí. Řekli, že pravděpodobnost, že by donosila další dítě je velmi malá. Předtím, než jsem se narodila já, dokonce dvakrát potratila. Otec si uvědomil, že dívka s největší pravděpodobností nedokáže převzít rodinný podnik. Von Leuschner Industries je pro mého otce ta nejdůležitější věc na světě, je to rodinný podnik s dlouhou tradicí. Otec věděl, že pokud by ho jeho dcera neřídila, mohla by ho chtít po jeho smrti prodat. Tím by ovšem rodinná tradice a chlouba rodiny Von Leuschner zanikla. V té době za ním přišel jeho dlouholetý přítel Lawrence Alamain. Nabídl mu perfektní řešení. Fůzi Alamain Enterprises a Von Leuschner Industries. Oba podniky by fungovaly v rámci jednoho koncernu. Jeho syn Lawrence, o kterém předpokládal, že z něj bude stejně dobrý obchodník jako on, by mohl stát v čele obou společností. Jenže můj otec tehdy namítl, že by Lawrence upřednostňoval Alamain Enterprises, společnost, která mu bude patřit. Von Leuschner Industries by nebyla jeho majetkem, tudíž by neměl zájem se o ni starat tak, jako o společnost vlastní, která by mu vydělávala peníze. Leopold Alamain tehdy otci nabídl, aby byla fůze podmíněna mým sňatkem s jeho synem. V den naší svatby by se Lawrence stal fakticky majitelem i Von Leuschner Industries. Můj otec s jeho návrhem souhlasil. Chápeš to? Otci bylo už od mého narození jedno, co budu v životě chtít. Bral mne jako výhodný obchodní artikl, jako něco jehož prostřednictvím může dosáhnout svého. Celý svůj život si připadám jako nějaká věc, kterou můj otec hodlá výhodně prodat. Nikdy jsem nechápala, jak mi to mohl udělat. Že mu nikdy nezáleželo na mých citech. Tolikrát jsem ho prosila, žadonila jsem, aby ten sňatek zrušil. Ale on mi vždycky odpověděl, že dal Leopoldovi Alamainovi své slovo, a to nikdy neporuší.“
„Ale pokud vím, tvůj otec nemá jen tebe, má ještě jedno dítě.“
„Ano, mám bratra. Navzdory všem lékařským předpokladům, moje matka otci porodila ještě jedno dítě. Syna. Mého otce možná mrzelo, že Leopoldovi Alamainovi dal slovo předčasně, ale nikdy to na sobě nedal znát. Podnik přece mohl řídit jeho vlastní syn, zatímco takhle se François může stát maximálně ředitelem Von Leuschner Industries, ale generálním ředitelem koncernu a člověkem, který ovšem rozhoduje by byl Lawrence. Jenže Françoise obchody nikdy nezajímaly. Otec byl hrozně rozzlobený, když zjistil, že se jeho jediný syn nepotatil. Mého bratra zajímá malířství, má velký talent. A není jeho snem trávit svůj život v kanceláři sledováním burzy. Takže nakonec byl můj otec rád, že to slovo Leopoldovi Alamainovi dal. A na můj sňatek s Lawrencem se upnul o to víc, zvlášť když zjistil, že Lawrence se v obchodech skutečně vyzná. Jeho otec mu prý v osmnácti koupil jednu malou firmu, která byla před bankrotem. A on z ní během tří let udělal prosperující společnost. Otec o něm vždycky s nadšením mluvil jako o člověku, který má obrovský obchodní instinkt a pod jehož vedením bude Von Leuschner Industries skvěle prosperovat. Tím padly i veškeré moje naděje, že by můj otec zrušil naše zasnoubení.
„A ty jsi nezkoušela nikdy kontaktovat svého snoubence? Třeba se na ten sňatek dívá stejně jako ty.“
„To víš, že jsem to zkoušela,“ řekla Katerina unaveně. Napsala jsem mu dopis. Napsala jsem mu, že bych chtěla naše zasnoubení zrušit, že si ho nechci vzít. Že nechci žít v manželství bez lásky, že bych si chtěla zařídit život podle svého. Prosila jsem ho, ať naše zasnoubení zruší.“
„Co ti odepsal?“
„Napsal mi, že naše zasnoubení zrušit nechce. A já že se ho nemusím bát, že udělá všechno proto, abychom byli spolu šťastní. Je ještě horší než můj otec a jeho otec. Klidně byl ochotný vzít si někoho, koho v životě neviděl, jen proto, aby získal kontrolu nad naším podnikem. Dělá se mi z něho špatně. Nikdy bych si nemohla vzít člověka, pro kterého jsou na prvním místě peníze. Tak jako pro mého otce. Manželství mých rodičů bylo také z rozumu a nikdy nefungovalo. Otec matku nikdy nemiloval, žil si vlastní život. Rodiče pro sebe byli cizinci. Kromě mne a mého bratra je nic nespojovalo. Byli k sobě naprosto lhostejní. Při pomyšlení, že bych takhle měla prožít život…“ zavrtěla hlavou, aby zahnala slzy.
„Ty jsi Lawrence nikdy neviděla?“
„Ne. Přijel za mnou do dívčího internátu, kam jsem chodila. V ten den jsem utekla. Nechtěla jsem ho vidět a definitivně jsem se rozhodla, že o svém životě budu rozhodovat sama. Poprosila jsem Jennifer, svou nejlepší kamarádku, aby se s Lawrencem setkala a vydávala se za mne. Já jsem zatím utekla pryč a odjela do Francie. Rozhodla jsem se usadit v Paříži a našla jsem si tu bydlení a práci. A zbytek znáš.“
„Proč jsi to zasnoubení s Lawrencem Alamainem prostě nezrušila?“
„Do své plnoletosti jsem to nemohla udělat. A teď to nemohu udělat kvůli bratrovi. Otec by mu udělal ze života peklo, protože ví, že je na mé straně. A já bratrovi nemůžu zničit budoucnost. Otec by ho byl schopný z pomsty vydědit. Počítám s tím, že vydědí mne, pokud neudělám to, co chce, ale nechci, aby můj bratr v důsledku mého rozhodnutí trpěl. Musím to nějak vydržet. Do mých 25let se Françoisovi snad podaří vystudovat a postavit se na vlastní nohy a nebude už na otci finančně závislý. Pak budu moct to zasnoubení s klidným svědomím zrušit. Do té doby se musím schovávat. Otec mne dal určitě hledat a je jen otázkou času, než mne jeho slídilové najdou. Měla bych odjet někam daleko.
„Ne,“ řekl Lawrence. „Podívej, věčným utíkáním nic nevyřešíš. A navíc, můžeš počítat se mnou. Nechci abys odjela.“
Katerina se k němu pevně přitiskla. „Mám takový strach. Co když se mému otci podaří mne najít, Jamesi? Co bude pak?“
Cestou zpátky do Paříže Katerina nepromluvila ani jediné slovo.
Když se Lawrence vrátil zpátky do svého zámečku, okamžitě zavolal svého majordoma a pomocníka v jednom. Ivan ihned přispěchal.
„Přejete si pane?“
„Chci, abys mi domluvil schůzku s Henry von Leuschnerem. A řekni mu, že se o té schůzce nesmí nikdo dozvědět, ani můj otec. Vyřiď mu, že tématem našeho rozhovoru bude Katerina.“
městečko, odkud se pořádaly horolezecké výstupy na Eiger, bylo dnes podivně klidné a tiché. Bylo pošmourné odpoledne a návštěvníci Alp i místní dávali přednost posezení nad dobrým pitím, než toulkám v pošmourném vlhkém počasí. Lawrence se netrpělivě podíval na hodinky.
Henry von Leuschner jeho žádosti o schůzky vyhověl neobyčejně rychle, a tak si Lawrence domýšlel, že si jeho budoucí tchán nejspíš myslí, že se k němu donesly pověsti o Katerinině zmizení. Do útulného pokoje s velkým francouzským oknem, kterým bylo nádherně vidět na alpské velikány, nahlédla služebná.
„Pan Von Leuschner se omlouvá za zpoždění, pane Alamaine. Měl by tu být tak za půl hodiny. Mohu Vám nabídnout něco k pití nebo k jídlu?“
„Černou kávu. Bez mléka s jednou kostkou cukru, prosím,“ odpověděl ji Lawrence aniž se na ni podíval. Služebná za sebou tiše zavřela dveře.
Lawrence se znovu zadíval ven. Byl zvědavý na to, jak jeho schůzka s Henry von Leuschnerem vlastně proběhne. On sám se s ním nikdy nesetkal, ale od otce věděl, že je velmi schopný obchodník. Ostatně jeho otec se o něm vyjadřoval v samých superlativech, což u žádného jiného svého konkurenta nikdy neudělal. A Lawrencův otec nepatřil mezi muže, kteří by nedokázali uznat kvality svých obchodních konkurentů
Lawrence byl tak pohroužený do svých myšlenek, že ani neslyšel služebnou, která přinesla kávu. Její přítomnost si uvědomil až ve chvíli, když ho z přemýšlení vytrhl její hlas. V klidu si vypil kávu, a pak si začal podrobněji prohlížet místnost. Vlastně to byla pracovna, alespoň podle těžkého dubového pracovního stolu, stojícího v rohu místnosti. Lawrence si všiml, že na stole stojí několik fotografií ve zlatých rámečcích. Jednu z nich vzal do ruky. Na fotografii byla Katerina. Lawrence s něžným úsměvem zamyšleně přejel po dívčině tváři.
„Omlouvám se, že jsem Vás nechal čekat.“
Lawrence se otočil. Pár metrů od sebe spatřil stát asi padesátiletého muže. Živé, inteligentní oči si ho bystře prohlížely. Henry von Leuschner byl statný muž s tmavě hnědými vlasy, ve kterých se už objevovaly stříbrné nitky. Lawrence si musel přiznat, že navenek skutečně vypadá velmi neúprosně a tvrdě. Natáhl k němu ruku.
„Pane Von Leuschnere, jsem moc rád, že se konečně osobně potkáváme.“
Henry mu pevně stiskl ruku. „Jste velmi podobný svému otci,“ řekl. „Telefonát vašeho tajemníka mne překvapil,“ ihned pokračoval v hovoru. „Prý se mnou chcete mluvit o Katerině.“
„Ano,“ přikývl Lawrence. „A chtěl jsem Vám poděkovat, že jsem se mne rozhodl přijmout tak rychle.“
„Omlouvám se, že jsem Vás musel vytáhnout až sem, do Grindelwaldu. Sherry?“ Lawrence odmítavě zavrtěl hlavou. „Poslední dobou jsou mi pořád v patách novináři. V mých kancelářích nebo domě v Bernu, ani v našem rodinném sídle bychom neměli dostatek klidu. A navíc jsem chtěl splnit Vaši prosbu, aby naše schůzka zůstala utajená. O mém domě v Grindelwaldu nikdo neví, proto jsem volil tuto variantu. Ale teď mi řekněte, proč jste mne chtěl tak naléhavě vidět,“ pomalu upil sherry. Mezitím se posadil na koženou pohovku a Lawrence si sedl do křesla naproti němu.“
„Myslím, že to víte,“ usmál se Lawrence. „Proto jste mne také tak rychle přijal. Vím o tom, že Vaše dcera Katerina utekla z internátní školy, kam chodila. Vlastně to vím už od začátku. Její pokus, abych uvěřil tomu, že mou nevěstou je místo ní její nejlepší kamarádka Jennifer Hortonová, nevyšel.“
„Jdete rovnou k věci, to se mi líbí.“ Henry von Leuschner odložil skleničku na stůl. „Vidím, že nemá cenu to před Vámi dále tajit. Je to pravda. Ale nebojte se, svou dceru najdu. Už na tom pracuji. Nemusíte se bát, že by se svatba nekonala, pokud jste přijel kvůli tomu.“
„Myslím, že jsem kousek před Vámi, pane Von Leuschnere. Já totiž už několik měsíců vím, kde Katerina je.“ Neuniklo mu, že se ve tváři jeho budoucího tchána objevil úžas, byť na necelou sekundu, Henry von Leuschner se uměl skutečně dokonale ovládat.
„Pak tedy vůbec nerozumím tomu, proč jste se se mnou chtěl setkat. Pokud víte, kde Katerina je. Nebo mi to chcete osobně sdělit, abych ji přivedl zpátky do Švýcarska?“
„Ne, nic takového,“ zavrtěl rozhodně hlavou Lawrence. „Chtěl jsem Vás naopak požádat, abyste pátrání po Katerině odvolal a nechal vše na mně. Já se už o všechno postarám.“
Henry von Leuschner neodpovídal a pátravě se na něj díval, jakoby chtěl přečíst jeho myšlenky.
„Musím přiznat, že jste mne velmi překvapil,“ řekl pomalu. „Takže Vy jste přijel, abyste mne požádal, abych nechal pátrání po Katerině.“
„Správně. Katerina poslední dobou žije v neustálém napětí. Má strach, že byste ji mohl najít a odvést zpátky do Švýcarska. Pokud se bude cítit ohrožená, mohla by znovu utéct a tentokrát za sebou zamést stopy daleko důkladněji. Takže bych ji pak už nemusel najít. Proto chci, abyste to pátrání odvolal.“
„Jak víte, že Katerina žije v neustálém strachu, že ji najdu. Pokud by se s Vámi spřátelila a dohodli jste se na zrušení zasnoubení, po čemž má dcera vždycky toužila, nemusela by mít strach z toho, že ji najdu. Svatba by padla a Katerině by mohlo být jedno, jestli vím nebo nevím kde je.“
„Máte pravdu,“ řekl Lawrence. „Ale přesto se s Katerinou velmi dobře známe. Jen jsem se jí představil pod vypůjčeným jménem.“
„Vidím, že pověsti o Vás nelhaly, Lawrenci,“ řekl Henry von Leuschner. „Říká se o Vám, že si jdete tvrdě za svým a jste velmi neúprosný hráč. Je vidět, že jste se rozhodl nenechat nic náhodě a zajistit si svatbu s mou dcerou po svém.“
Lawrence přimhouřil oči. „Myslíte si, že svatba s Vaší dcerou je pro mne jen obchod?“ zeptal se. „Co jiného?“ odpověděl mu Henry von Leuschner.
„Máte pravdu,“ přikývl Lawrence. „Dřív to pro mne byla jen obchodní záležitost. Způsob jak zvětšit rodinné jmění. Ovšem jen do té doby, kdy jsem Katerinu poznal. Ona je úžasná, veselá, temperamentní a tak plná života.“ Henry von Leuschner si všiml, jak se mladíkův obličej vyhladil něhou a v očích se objevil zvláštní výraz.
„Vy mou dceru milujete,“ řekl překvapeně. Do Lawrencovi tváře se vrátil předešlý výraz.
„Milovat, to je silné slovo. Ale rozhodně mi není lhostejná. Ze všech žen, které jsem kdy poznal, je ona tou, která mne zajímá nejvíc.“
„Co k Vám cítí má dcera?“ zeptal se Henry von Leuschner aniž se na něj díval.
„Doufám, že to samé, co já k ní,“ usmál se Lawrence. „Zatím se spolu pravidelně vídáme a všechno jde báječně.“
Henry von Leuschner pokýval hlavou. „A jaký je Váš plán dál. Co když se Katerina dozví, že jí celou dobu lžete?“
„To se nestane,“ řekl Lawrence a jeho oči ztvrdly. „Alespoň ne do té doby, dokud to sám nebudu chtít. A ten čas ještě nepřišel.“
„Kdy ji chcete říct pravdu. Chcete se s ní oženit, aniž by věděla, kdo jste. Varuji Vás, to Vám má dcera nikdy neodpustí,“ oči Katerinina otce potemněly.
„Nic takového,“ řekl Lawrence. „Řeknu jí pravdu, až si budu jistý, že mne miluje. Ona mi pak jistě všechno odpustí, když jí to vysvětlím. A pak se vezmeme a Vy ji nebudete muset nahánět po světě.“
„Přeji si, aby Váš plán vyšel.“ Řekl Henry prostě.
„Vyjde,“ odpověděl Lawrence sebejistě. „Teď mne omluvte, musím stihnout letadlo. A nezapomeňte odvolat to pátrání,“ Lawrence se vydal ke dveřím.
„Alamaine,“ zastavil ho Henryho hlas.
„Ano?“ obrátil se k němu.
„To pátrání nechám zastavit,“ řekl Henry von Leuschner pomalu, „ale chci svou dceru vidět.“
„Cože?“ teď byl pro změnu zaskočený Lawrence.
„Chci Katerinu vidět,“ zopakoval to.
„Pokud se s Katerinou uvidíte, uteče. Nebo jí bude nápadné, že ji najednou necháváte volnost. To nejde.“ Řekl Lawrence tvrdě.
„Nechci s ní mluvit. Chci ji jen vidět. Katerina nebude vědět, že jsem tam a vy to zařídíte.“
Lawrence se na něj překvapeně díval.
„Proč to chcete?“
„Chci se přesvědčit, že je moje holčička v pořádku,“ Lawrence zaskočila něha v jeho hlase a nedokázal skrýt údiv. Henry von Leuschner se jeho výrazu musel pousmát.
„Zřejmě jste si tak, jako všichni myslel, že mi na mé dceři nezáleží. Stejně tak, jako si to myslí ona sama. Ale tak to není. Mám ji rád. Stejně tak i svého syna. Vždycky jsem chtěl, aby byla Katerina zabezpečená, aby měla pohodlný život. Ona je idealistická, hledá na lidech vždy jen to dobré. Nedokázala by řídit naší rodinnou firmu, stejně tak jako můj syn,“ Henry se zadíval z okna. „V obchodních vodách se pohybuje spousta žraloků, pane Alamaine, a je dost možné, že by mým dětem nakonec nic nezůstalo. Prodejem firmy by sice získaly obrovské finanční prostředky, ale já nechci, aby firma jako naše rodinná tradice, zmizela ze světa. Proto jsem to udělal. Byl bych tu svatbu zrušil, když bych věděl, že Vy naší rodinnou tradici nedokážete udržet. Ale jste schopný. Obě mé děti by byli zajištěné, o všechno byste se postaral. A doufal jsem, že si Vás Katerina dokáže zamilovat a nakonec bude i šťastná. Že bude mít víc štěstí než já. Já její matku miloval, ale ona nikdy nemilovala mne. Já jsem to věděl a nedokázal jsem to snést. Proto jsem hledal útěchu jinde. Přitom jsem si vždycky zoufale přál…..“ Lawrence si všiml, jak bolestně zavřel oči. „Katerina je jí tak podobná. Možná proto jsem k ní vždycky tak těžko hledal cestu. Protože je kopií ženy, ke které jsem cestu nikdy najít nedokázal. Možná jsem se Katerině tím vším mstil za chlad její matky, sám nevím. Každopádně je asi pozdě, abych si k ní našel cestu. Prosím, neubližte jí. Je asi směšné, že to říkám právě já, ale ač tomu možná nevěříte, mám ji opravdu rád.“
Lawrence se pohnul. „Nemusíte se o ni bát,“ sám se podivil jemnému tónu svého hlasu. „Dám Vám vědět, kdy ji budete moci vidět.“ Když za sebou zavíral dveře, všiml si, že Henry von Leuschnerovi stéká po tváři slza.
„Jamesi, kam mě to vedeš? Řekni mi to.“
„Slečna je nějak zvědavá,“ zasmál se Lawrence a dál opatrně vedl Katerinu po úzké cestě.
„Slečna toho má hlavně už dost. Vyzvedneš mě doma, zavážeš mi oči, naložíš mě do vlaku, potom do auta, a pak mě bůhví kolik hodin někam vezeš a já musím mít zavázané oči kdykoli, kdy bych se mohla dozvědět, kde vlastně jsme. Ani netuším, jestli pořád ještě jsme ve Francii. A ty mi odmítáš cokoli prozradit.“
„Je to překvapení,“ zašeptal jí Lawrence do ucha.
„Nesnáším překvapení,“ řekla Katerina škádlivě. „A myslím to vážně. Jsem od přírody hrozně zvědavá. A hlavně nedočkavá. Nejradši bych si ten šátek strhla.“
„To nebude nutné,“ v Jamesově hlase slyšela smích.
„Jak to?“ zeptala se podezíravě.
„Jsme tady. Takže zavři oči, já ti sundám šátek a až ti řeknu, můžeš otevřít oči. Připravená?“
Katerina odhodlaně.
„Dobře,“ řekl pomalu Lawrence. „Můžeš.“
Katerina pomalu otevírala oči, které si těžce zvykaly oslepující světlo. Konečně si její oči zvykly a jí se ze světelné záplavy před očima objevily alpské vrcholky. Jeden poznala okamžitě.
„Mont Blanc?“ vydechla. „Můj bože,“ hrdlo se jí sevřelo. Lawrence se usmál. Katerina se pomalu rozhlédla okolo sebe. Ostré hroty hor pokryté sněhem, se tyčily proti modrému nebi. Pomalu klouzala pohledem níž až k prudkým stráním pokrytým lesem a zelenými loukami na kterých se občas krčily osamělé horské chaty. Nebyla schopná od té krásy odtrhnout pohled. Lawrence k ní pomalu přistoupil a obejmul ji rukama okolo pasu.
„Říkala jsi, že ti chybí Alpy. Tak tady jsou. Doufám, že se ti překvapení líbí.“ Dívka se k němu pomalu otočila.
„Nevím, co ti mám říct. Od té doby, co jsem odešla ze Švýcarska, se mi strašně stýská po horách. Vyrostla jsem v nich.“
„Já vím,“ usmál se Lawrence. „Proto jsem tě vzal sem. Nejsou to sice švýcarské Alpy, ale myslím, že ani ty francouzské se nemají za co stydět.“
Katerina ho objala. „Ty jsi úžasný. Děkuju ti.“ Ztrácela se v jeho náručí a svět kamsi zmizel. Nevnímala nic než jeho a měla pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena.
Lawrence se jen těžce odtrhl od jejích rtů a pevně ji k sobě přitiskl.
„Takže první překvapení se ti líbilo,“ usmál se na ni.
„První překvapení?“ užasle se na něj podívala. „Copak ono je ještě nějaké další.“
„Dnešní den bude plný překvapení,“ šibalsky se na ni podíval. „A myslím, že právě nadešel čas na to druhé. Jen doufám, že předvoj stihnul všechno připravit.“
„Předvoj?“ Katerina byla stále užaslejší.
„Pojď,“ Lawrence ji vzal za ruku a vedl ji za zákrut stezky. Před nimi se objevila táhlá louka. Ale první, čeho si Katerina všimla, byla deka rozložená na trávě. Před ní stál vysoký světlovlasý muž, který nebyl o moc starší než James. Vypadalo to, že na ně už čeká. Tázavě se podívala na Jamese, ten se ale jen tajemně usmál a vedl ji dál směrem k dece a onomu neznámému.
„Katerino, rád bych ti představil Ivana Marais, svého tajemníka, majordoma a pravou ruku. Ivane, to je Katerina Von Leuschner, ona dáma, o které jsem ti vyprávěl.“
Ivan se sklonil ke Katerinině ruce. „Velmi rád Vás poznávám, slečno Von Leuschner. Pan Amanin nijak nepřeháněl, když říkal, že jste velmi krásná.“
„Děkuji,“ dívka se začervenala. „Ale říkejte mi prosím Katerino.“
„Velmi rád,“ usmál se na ni přívětivě. „A vy mi říkejte Ivane.“
„Ivan mi pomohl realizovat druhé překvapení,“ řekl Lawrence.
„Doufám, že se Vám bude líbit.“ Řekl Ivan. Poodstoupil a Katerina se nyní pořádně podívala na deku, na které stála ošatka s nakrájenými bagetami, lahev vína, jahody, zeleninový salát a především..Uprostřed deky stál speciální vařič a na něm zvláštní nádoba, kterou Katerina okamžitě poznala.
„Fondue,“ vydechla užasle.
Lawrence se spokojeně usmál. „Když jsi mi vyprávěla o Švýcarsku, všiml jsem si, s jakou nostalgií mluvíš o fondue. Tak jsem poprosil Ivana, aby to zařídil. Povedlo se mu tady ve vesnici najít restauraci, kde ho dělají. Bylo sice složitější ho sem dostat a hlavně udržet v tekuté formě, ale věděl jsem, že se na Ivana můžu spolehnout.“ Ivan se skromně usmál.
„Ivane, děkuji Vám,“ usmála se na něj Katerina. Pak se podívala na Jamese.
„Můžete jít, Ivane,“ řekl aniž odtrhl oči od Kateriny.
„Ano, pane. Mějte se oba hezky.“
„Nashledanou,“ usmála se na něj Katerina. Posadili se vedle sebe na deku.
„Už jsi někdy jedl fondue?“ zeptala se ho.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Mám vážné mezery ve vzdělání,“ řekl a zatvářil se přitom úmyslně tak provinile, že se Katerina okamžitě rozesmála.“
„To je ovšem špatné. Musíme to okamžitě napravit.“ Ponořila bagetu do sýra a podala ji Lawrencovi. Fondue ale mizelo pomalu. Lawrence a Katerina společně leželi na dece a ve chvílích, kde se nelíbali ujídali fondue a zapíjeli ho výborným vínem. Katerina, opřená o Lawrencovu hruď si hrála se stéblem trávy.
„Dnešní den je úžasný,“ usmála se na něj. Lawrence ji něžně políbil.
„Ano, to je,“ usmál se na ni. „Po tom dlouhém týdnu, kdy tě vídám jen večer, jsem se nemohl dočkat, až budeme spolu o něco déle.“
„Vidíš a já si myslela, že tě tenhle víkend konečně představím Madelaine. Měl jsi přece k nám přijít na večeři.“
„Takhle je to lepší,“ usmál se na ni Lawrence. „Navíc jsem tvojí kamarádce všechno vysvětlil.“
„Vysvětlil? Ty jsi mluvil s Madelaine?“ Katerina se posadila a překvapeně se na něj podívala.
„Někdo ti musel nenápadně sbalit věci do hor,“ řekl nevině. „Takže jsem zašel za tvou kamarádkou, slušně jsem se představil, vysvětlil jí svůj plán a ona byla tak báječná, že mi bez váhání nabídla svou pomoc.“
„A já si říkala, proč mi Madelaine nutila džíny, když je neúprosnou zastánkyní sukně v každé situaci,“ rozesmála se Katerina. „To si s ní vyřídím. Takže já tu mám dokonce i věci.“
„Přesně tak,“ usmál se Lawrence. „Překvapení číslo tři.“
„Číslo čtyři nebude?“ řekla v legraci Katerina.
„Bude. Máš týden volno. Zašel jsem za panem Le Marché. Přeje ti krásný pobyt na horách,“ řekl a vzápětí se musel smát dívčině konsternovanému výrazu.
„To se mi snad zdá. Bojím se zeptat, co bude dál.“
„Ještě něco mám v záloze,“ řekl tajemně a zakousl se do jahody. „Nedívej se na mne tak,“ usmál se vesele, když viděl dívčin podezíravý pohled.
„Chatu na louce u vodopádu se Ivanovi bohužel najít nepovedlo. Ale doufám, že to tady alespoň trochu připomíná to místo z tvého dětství, o kterém jsi mi vyprávěla. A salaš je také tady nedaleko, takže jen doufám, že ti nebude vadit, že budeš chodit pro mléko se mnou a ne se svým bratrem.“
Katerina se Lawrencovi vrhla okolo krku a rozplakala se. „Děkuju ti,“ šeptala mezi vzlyky. Lawrence ji něžně líbal do vlasů, a pak vzal její hlavu do svých dlaní.
„Miluju tě. A chci být pevnou součástí tvého života, Katerino. Doufám, že jí budu smět být.“
Její vášnivý polibek mu byl jasnou odpovědí.
Kapitola 14.
„Bylo to skvělé,“ zasnila se. „Byli jsme v osamělé chatě na alpských stráních. Byla tak podobná té, kam jsem jezdila jako malá. Bylo to úžasné. Jen my, ovce, hory…Jako kdybych se vrátila do dětství.“
„Tak do dětství. To ti tak věřím,“ Madeleine se posadila na opěradlo gauče.
„No dobře,“ usmála se Katerina. „Samozřejmě, že to bylo i o něčem jiném. Ale nic se mezi námi nestalo.“
„Cože?“ dívka teď byla opravdu udivená. „Vy jste spolu byli týden sami, v chatě bez elektřiny, večery jste trávili při svíčkách, romantika jak blázen a nic se nestalo? A to ti mám jako věřit?“
„Já neříkám, že jsem nechtěla,“ začervenala se Katerina. „Ale nevěděla jsem, jestli by to chtěl i James?“
„Děláš si legraci? Katerino, je to přece chlap. I když musím přiznat že má styl. Ale pořád je to jen chlap. Divím se, že nebyl iniciativnější.“
Katerina mlčky zapnula pračku. „Já nevím, asi vycítil, že jsem nervózní. Já, chci být s ním, ale pokaždé, když mě políbí a já mám pocit, že by mohlo dojít k něčemu víc, stáhnu se. Hrozně mě to znejistí. Nerada to přiznávám, ale mám z toho asi trochu strach,“ Katerina si nalila sklenici vody a bezradně se podívala na Madeleine.
„To je v pořádku. Nevíš, co tě přesně čeká. Je to přirozené. Nejdůležitější ale je, že ho máš ráda a chceš být s ním. Ten strach a nejistotu brzy překonáš.“
„Snad máš pravdu,“ usmála se Katerina. „Pozvala jsem Jamese koncem týdne k nám na večeři, doufám, že ti to nebude vadit.“
„Jasně že ne,“ řekla vesele Madeleine. „Už se moc těším, až toho tvého Jamese trošku blíž poznám. Protože jsme se viděli asi tak deset minut, když jsem s ním probírala to jeho překvapení v podobě výletu do Alp. A za deset minut si o člověku moc představu neuděláš. Každopádně na mne působil moc sympaticky. A hlavně, musí tě mít opravdu rád. Pokaždé, když jsem řekla tvoje jméno, rozzářily se mu oči.“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ přikývla Madeleine. „Máš štěstí, tenhle chlapík to s tebou myslí vážně, ne jako někteří,“ Madeleine se zasmušila.
„Pierre se neozval?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Madeleine. „Ale co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. A pak,“ dodala veselým hlasem, „on neví, o co vlastně přichází. Jeho smůla.“
„Tady bydlíš? Děláš si legraci?“ Katerina, opřená o dveře auta nemohla zakrýt údiv.
„Vůbec ne. Tenhle zámek jsem si koupil poté, co jsem úspěšně zaběhl jednu společnost. Vlastně to byl můj první velký manažerský úspěch. Tak jsem si splnil sen. Vždycky jsem toužil po zámku na francouzském venkově. A to, že je blízko Paříže byl už jen příjemný bonus.
„Nemáš zrovna nenáročné sny,“ řekla dívka a s rukama založenýma v pase se rozhlížela okolo sebe.
„To máš pravdu. Přiznávám, že jednou z mých nectností je to, že se rád obklopuji krásnými věcmi. Prostě si myslím, že když už člověk vydělává nějaké peníze, na co je všechny nechávat v bankách nebo ve fondech. Je třeba plnit si sny.“
„Vidím, že máš k penězům velmi pragmatický přístup,“ Katerina se vydala po písčité pěšince k jedné z fontán.
„Nesouhlasíš s tím?“
„To ne. Myslím, že je správné využívat peníze k plnění svých snů. Jen si myslím, že život na penězích nestojí. Od té doby, co si sama vydělávám na živobytí vím, jak jsou peníze důležité. Jako aranžérka jich tolik nevydělám, a zdaleka si nemůžu koupit všechno, co bych chtěla. Na druhé straně jsem ale takhle mnohem spokojenější, než jako dědička miliardového majetku. Ty peníze mi málem zničily život. Proto si myslím, že je lepší mít méně peněz a žít klidný a šťastný život, než se topit v penězích a být nešťastný.“
„Chápu,“ řekl Lawrence. „Tvému postoji rozumím. Já chci ale obojí. Peníze, i být šťastný. A zatím se mi to daří.“
Katerina se rozesmála. „Jamesi, ty jsi hrozný. Ale vlastně je to dobře, alespoň vím, že nejsi dokonalý. Žít s dokonalým člověkem by mě asi nudilo.“
Lawrence ji k sobě prudce přitáhl, a pak ji překvapivě něžně políbil na čelo.
„Říkala jsi, že si jako aranžérka nemůžeš zdaleka dovolit všechno, co bys chtěla. Smím vědět, co to je? Koupím ti to.“
„Neřeknu. Beztak už jsem hodně nejistá z toho, že za mne všechno platíš,“ Katerina ani sama nevěděla, kde vzala odvahu být tak upřímná.
„Snad tě to netrápí? Taková hloupost. Podívej, je přece normální, že jeden z partnerů má většinou víc peněz než ten druhý. Ale to je přece jedno. Důležité je být spolu a užívat si života. Radovat se z hezkých věcí. Proč se zabývat tím, kdo co platí.“
„Dobrá,“ pohladila ho po tváři a rozhlédla se kolem. „Ten zámek je opravdu krásný. Nepřipadáš si v něm ale někdy sám? Je dost velký pro jednoho člověka.“
„Připadám,“ řekl jí záhadně. „Proto jsem sem vzal tebe. Doufal jsem, že se ti to tu bude líbit Přál bych si, abys tu se mnou bydlela.“
Dívka se ne něj překvapeně podívala.
„Abych tu s tebou bydlela?“
„Ano,“ přikývl. „Nestačí mi vídat tě jen na několik hodin po práci, chci, abys se mnou byla pořád.“
„Ale jak bych odsud jezdila do práce. V okolí tu nestaví žádný autobus.“
„Ivan by tě do práce vždycky odvezl, to není problém. A v práci bych tě vyzvedl buď já nebo zase Ivan.“
Katerina si nervózně pohrávala s růžovým poupětem. „Jamesi, nemyslím, že je to dobrý nápad.Tak dlouho spolu přece nechodíme, abychom spolu mohli bydlet.“
„Na tom, jak dlouho spolu chodíme přece vůbec nezáleží. Důležité je, jestli se mnou chceš bydlet nebo ne? Katerino?“ zeptal se jí napjatě.
Ani sám nevěděl, proč jí dnes nabídl, aby s ním žila. V posledních dne myslel pořád jen na ni. S ní byl šťastný.V životě byl vždycky spokojený, pokládal se dokonce za dítě štěstěny, ale od té doby, co začal chodit s Katerinou měl pocit, že mu vůbec nic nechybí. Snad jen jediné. Chtěl se s ní konečně milovat. Ale to s jeho rozhodnutím nabídnout jí společné bydlení nesouviselo. Prostě mu vadilo, že není s ním, kdykoli by ji chtěl vedle sebe. Její práce v květinářství zahrnovala někdy i práci přes víkend a Lawrencovi to vadilo. Obíralo ho to o čas, který mohl trávit s ní. U jeho předchozích známostí byl naopak vždycky spokojený, když s nimi nemusel trávit veškerý čas, ale u Kateriny to bylo jiné. Tady to byl on, komu vadilo, že jeho milá má práci, kvůli které ji tak často nevidí. Proto tajně doufal, že Katerina práci v květinářství brzy opustí.
„Jamesi, jistě, že s tebou chci bydlet. Jen mám pocit, že je to trochu uspěchané. Jsme spolu tři měsíce. Já si sotva zařídila život podle svých představ a hned bych ho měla znovu měnit. Prosím, dej mi ještě alespoň dva měsíce. Potřebuji mít absolutní jistotu, že dělám správnou věc, musím si být naším vztahem naprosto jistá. Miluji tě, ale svobodu jsem se vydobyla před několika málo měsíci. Předtím mi pořád něco svazovalo. Chci si ten pocit absolutní volnosti a nezávislosti ještě chvíli užít. Navíc, nemůžu ze dne na den odejít od Madeleine, když jsem přišla do Paříže, se vším mi pomáhala a chovala se ke mně jako sestra. Navíc, chvíli by stejně trvalo, než by si našla novou spolubydlící. Sama byt neutáhne.“
„Dobře,“ Lawrence ji pohladil po tváři. „Nebudu tě nutit. Nezapomeň, že moje nabídka neustále platí, stačí kdykoli říct.“
„Fajn,“ ruku v ruce kráčeli do zámku.
„Jste spokojený, pane Von Leuschnere? Svou dceru jste viděl.“
Henry se opíral rukou o okenní rám a nespouštěl oči ze spící dívky.
„Vypadá tak křehce. Přitom není. Nestačím se divit. Dokázala se postavit na vlastní nohy, osamostatnit se, vidím, že mne nepotřebuje..“ Na chvíli se odmlčel. „Vypadá s Vámi velmi šťastně, Lawrenci. A Vy s ní také.“
„Miluji ji,“ poprvé to řekl někomu jinému než jí.
„To je dobře. Jen jí nikdy neubližte. A netajte jí pravdu o sobě příliš dlouho.“ Naposledy se dlouhým pohledem podíval na spící dívku. Pak zamířil se dveřím a odešel. Lawrence se díval na spící Katerinu a poprvé si uvědomil, že má strach z její reakce.
„Ne, ještě nenadešel čas k tomu, říct jí pravdu. Musí ji k sobě ještě víc připoutat.“
Kapitola 15.
Lawrence ji něžně políbil na tvář. „Myslím, že toho se bát nemusíš. Mimo to, pan Le Marché mi řekl, že tě příští dva týdny nebude potřebovat. Zahradnictví nemá na podzim tolik zakázek, takže tě mohou postrádat.“
„Pokud si to potom napracuji, tak se nic nestane,“ poznamenala Katerina polohlasně, spíš sama pro sebe než pro Lawrence. Nicméně mladík nespokojeně svraštil obočí. Nelíbila se mu představa, že Katerina bude po návratu neustále v práci. Chtěl, aby byla s ním. Navíc její touha za každou cenu pracovat mu připadala směšná. Ale její rozhodnutí musel respektovat. Alespoň prozatím.
„Miláčku, přestaň myslet na svoji práci. Čekají nás úžasné dva týdny.“ Soukromé letadlo se odlepilo od startovací dráhy pařížského letiště Roicy a zvolna stoupalo k zataženému nebi.
„Kam vůbec letíme?“ zeptala se zvědavě Katerina.
„Už jsem se bál, že se na to nezeptáš,“ usmál se Lawrence. V Paříži už začal podzim a to sychravé počasí mi už pomalu začalo vadit. Proto jsem si myslel, že by bylo příjemné, zaletět si na pár dní za sluníčkem.“
„Za sluníčkem,“ dívčiny oči se rozhořely jako dva nezbedné ohníčky.
„Přesně tak,“ Lawrence ji přitáhl k sobě. „Ty, já, průzračná voda …“
Katerina se mu spokojeně stulila do náručí. „To zní báječně. Naposledy jsem byla u moře tehdy s tebou, chvíli poté, co jsme se poznali. Ale vlastně to nebylo moře, ale oceán,“ měla pohled zastřený mlhou vzpomínek.
„Ano,“ přikývl Lawrence. „Byl to nádherný víkend.“
Katerina se otočila na Lawrence. „Ještě jsi mi pořád neprozradil, kam vlastně letíme?“
„Zahrajeme si hru,“ Lawrencovi se v očích objevil nezbedný svit. „Budeš hádat a za každou špatnou odpověď mi dáš pusu.“
Katerina ho šťouchla do ramene a rozesmála se. „Jamesi, to přece není fér.“
„Jak to, že ne?“ Údiv zahrál skutečně dokonale. „Myslím, že sis mohla všimnout, na jakou světovou stranu letíme. Takže by to nemělo být tak těžké.“
„Dobře,“ s povzdechem přistoupila na jeho hru. „Letíme na nějaký ostrov?“
„Špatně,“ usmál se Lawrence. „A ty mi dlužíš první polibek.“
Katerina se usmála a natáhla se k jeho rtům. Když se od něj odtáhla, znovu se zamyslela.
„Takže neletíme na ostrov, tudíž letíme někam na pevninu.“
„Zase špatně.“
„Jak to? To přece není možné. Buď pevnina nebo ostrov!“
„Ostrovy, lásko, letíme na ostrovy, ne na ostrov,“ řekl Lawrence s ďábelským úsměvem.
„Ty mizero,“ Katerina se na něj vrhla a bušila ho drobnými pěstmi všude, kam dosáhla. Lawrence její údery obratně vykrýval a nepřestával se smát. Konečně se dívka trochu unavila.
„Už s tebou tu hru dál nehraju. Nehrajete totiž fér, pane,“ řekla naoko pohoršeně. „Tak na jaké ostrovy letíme?“
„Někteří lidí o nich tvrdí, že jsou tím, co zůstalo z bájné Atlantidy.“
„Azory?“ zeptala se dívka překvapeně.
„Správně. Podívej,“ v zápalu boje se Katerina ani nepodívala z okénka. „To je nádhera,“ vydechla.
„Říká se jim také ostrovy květin,“ zašeptal jí Lawrence do ucha. „Kvůli podnebí, které tu je, tu květiny rostou naprosto všude.“
Letadlo začalo pomalu klesat a v kabině se ozval hlas kapitána, který žádal Katerinu a Lawrence, aby se připoutali.
„Víš jak se tomuhle ostrovu také říká?“
„Ne,“ obrátila na Lawrence nadšené oči.
„Azorské Švýcarsko,“ usmál se na ni.
„Zvláštní,“ usmála se zasněně. „Možná kvůli těm horám a jezerům.“
„Ještě má jedno jméno,“ Lawrence se posadil k velkému trsu hortensií a stáhnul dívku k sobě.
„A to jaké?“
„Atlantická zahrada,“ odpověděl a políbil ji do vlasů.
„Ano, jistě, kvůli květinám.“ Katerina se opřela o Lawrencovo rameno. „Ty opravdu víš, jak potěšit květinářku,“ usmála se.
Katerina se spokojeně vyhřívala, když na sobě najednou ucítila ledovou vodu. S výkřikem vyskočila z deky a otočila se. Pár kroků od ní se Lawrence mohl mezitím potrhat smíchy.
„No počkej, ty mizero,“ vykřikla rozběhla se na něj. Lawrence na nic nečekal a rozběhl se pryč. Ale Katerina měla náskok. Skočila Lawrencovi na záda a snažila se ho strhnout na písek. Lawrence pevně chytil dívčiny nohy a zamířil si to s ní k vodě. Katerině bylo jasné, že po dlouhém vyhřívání se na sluníčku bude pád do vody obzvlášť nepříjemný.
„Jamesi, varuju tě. Hodíš mi tam a já tě utopím,“ křičela.
„Alespoň bude legrace,“ odpověděl jí Lawrence a pokračoval dál. Dívka s výkřikem zmizela ve vlnách. Za okamžik se vynořila a vrhla se na něj. Zápasili ve vodě. Katerina se snažila Jamese potopit pod hladinu, ten se vehementně bránil. Najednou se přes ně přelila vlna. Dívka si pořádně lokla vody a ztratila pod vodní tříští orientaci. Během chvilky ale v pase ucítila silné paže. Lawrence se s ní vynořil nad hladinu. Katerina kašlala a snažila se popadnout dech. Lawrence s ní zamířil ke břehu a za okamžik ji vynesl ven z vln.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně.
Dívka jen přikývla. Pořád se jí ještě nedařilo popadnout dech. Lawrence posadil Katerinu zpátky na deku a zabalil ji do osušky.
„Děkuju. Zpanikařila jsem,“ řekla provinile.
„Můžu za to já. Kdybych neměl ten hloupý nápad s tou vodou, nebyla by ses málem utopila. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo.“
„Ale jdi. Byla to přece legrace. Já ji jen zkazila, to je vše,“ pohladila ho po tváři. „Co takhle postavit hrad z písku,“ zeptala se a podívala se na něj psíma očima.
„Škoda že jsem si nevzal kyblíček a bábovičku,“ rozesmál se Lawrence.
Katerina cítila, že James nedal úplně průchod své touze. Jeho tělo bylo napjaté a bylo poznat, že se ze všech sil ovládá.
„Miluj se se mnou,“ zašeptala.
„Cože?“ překvapně se od ní od táhl. Ve tmě mu neviděla do očí.
„Jsi si jistá, že to chceš?“ zdálo se jí, že se mu třese hlas.
„Ano, chci,“ odpověděla mu pevně.
Vzápětí se octla v pevném mužském náručí. Horké rty opanovaly ty její. Ani netušila, jak se octli v jeho ložnici. Třásla se po celém těle, ale nebylo to zimou. Lawrence ji opatrně položil na sněhobílá prostěradla. Jeho ruce pomalu stahovaly ramínka šatů, a jeho ústa je netrpělivě následovala. Katerina se prohýbala vstříc jeho horkým rtů. Bylo to šílenství. Jako by ji pohlcoval temně rudý vír a unášel kamsi daleko. Ani si neuvědomovala, kdy poslední kousek oblečení opustil její atlasovou pokožku.
Lawrence cítil, jak se mu třesou ruce. Konečně tu bylo to, po čem tak dlouhou dobu toužil. Bledé světlo měsíce spoře osvětlovalo postel a odráželo se od jejího nádherného těla. Obemknul rty jednu její bradavku a druhou překryl svou dlaní. Dívka zasténala. Opatrně se přibližoval svými boky k těm jejím. Ta touha po ní byla k nevydržení.
Katerina pomalu oddalovala nohy od sebe. Něco v ní se bálo a něco hrozně toužilo po něčem víc.
„Neboj se holčičko,“ zašeptal James. Cítila, jak se jeho tělo začíná přibližovat k tomu jejímu. Najednou ucítila prudkou bolest. Chytla se jeho ramen a kousla se do rtů.Vlna bolesti ale rychle opadla.
„Miluju tě,“ zašeptal Lawrence. Katerina zatínala nehty do Jamesových ramenou a tiše sténala. Vnímala jen jeho tělo, vše ostatní bylo nepodstatné. Konečně měla pocit, že rozumí tomu, co znamená slovo rozkoš.
Bledý svit měsíce osvětloval svět propletená lidská těla jen spoře zakrytá bílým prostěradlem. Katerina, ležící na Lawrencově hrudi sladce spala, vyčerpaná svým prvním milováním. Lawrence nespal. Něžně objímal dívčino tělo a věděl, že je ztracený. Poprvé něco nemněl pevně pod kontrolou. Poprvé v jeho životě převzalo absolutní kontrolu nad jeho jednáním srdce.