Nitky osudu - Kapitola 31-35
Kapitola 31.
„Ahoj,“ zašeptala.
„Ahoj,“ odpověděl jí stejně tiše chlapeček. „Kdo jsi?“
Katerina vklouzla do místnosti. „Jsem doktorka. Pracuji tady v nemocnici.“
„A proč na sobě nemáš plášť?“ zeptal se jí chlapeček podezíravě.
Katerina se musela usmát. „Chytrý hoch,“ pomyslela si.
„Dnes nejsem ve službě. Mám volno.“
„Tak proč jsi tady?“
„Přišla jsem se na tebe podívat. Ty mne sice neznáš, ale já tebe ano. Pomáhala jsem hasičů, když jsi se zranil.“
„Ty jsi Carly?“
„Ano. Jak to víš?“ Teď byla pro změnu překvapená Katerina.
„Slyšel jsem, jak dědeček s babičkou mluví o nějaké Carly, která mne zachránila. Ptal jsem se potom tatínka, a ten říkal, že jste mi pomohla ven. Já si nic nepamatuju,“ řekl chlapeček smutně.
„To nevadí. A máš pravdu. Jsem to já. Chtěla jsem vědět, jak se máš. Co noha, bolí?“ Pátravě se zadívala na chlapcovu nohu zavěšenou ve speciálním úchytu.“
„Trochu,“ připustil chlapec. „Ale táta říkal, že měl jako malý taky zlomenou nohu. Prý to taky bolelo, ale ta noha se zase brzy uzdravila. Znáš tátu?“ Chlapeček se pátravě podíval na Katerinu.
„Vlastně. Ne. Jednou jsem se s ním viděla u řeky, a pak až včera.“
„Víš, my s tátou bydlíme na lodi. Dřív s náma bydlela i maminka, ale ta umřela,“ na chlapci bylo vidět, že zadržuje slzy. Katerina ho pohladila po kaštanových vlasech. „Maminka byla moc hezká, víš? Tátovi se po ní někdy stýská, ale neříká mi to. Ale já to stejně poznám.“
„Jsi chytrý kluk,“ Katerina ho pohladila po tváři. „Něco jsem ti přinesla.“ Sáhla do tašky, kterou měla přehozenou přes rameno. Vyndala velkou barevnou knížku.
„Co je to?“
„To jsou pohádky. Jako malá holčička jsem je měla moc ráda. Napsal je dva pán, původem z Evropy. Jmenoval se Hans Christian Andersen.
„To je divné jméno,“ řekl Shaw Douglas.
„Myslíš?“ usmála se Katerina. „Chceš se na tu knížku podívat.“
„Ano,“ přikývl chlapeček a vzal knížku nedočkavě do ruky. „Jsou tam moc pěkné obrázky,“ řekl po chvíli. „Víš, já ještě neumím číst.“
„To nevadí,“ řekla klidně Katerina. „Chceš abych ti nějakou pohádku přečetla?“
„To bych moc rád,“ chlapci se rozzářily oči.
„Dobře.“ Katerina si přisunula k posteli židli a rozevřela knížku. „Tak co třeba O ošklivém kačátku?“ Chlapec jen přikývl a Katerina začala číst.
„Je to tady opravdu krásné,“ Jennifer a Lawrence se procházeli po terasovitých zahradách jeho středomořské vily.
„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ Lawrence opatrně odlomil z růžového keře jednu čajovou růži a podal jí Jennifer.
„Je to moje oblíbené místo. Moc rád jsem jezdím. Trávili jsme tu s rodiči každé prázdniny. Když moje matka zemřela, otec se sem nastěhoval. Říkal, že mu ji tady všechno připomíná.“
„Tvoji rodiče se asi měli velmi rádi, že?“
„To ano,“ Lawrence se opřel o kmen mohutné pinie. „Někdy mi připadalo, že se pro sebe narodili.“
„A ty. Byl jsi někdy zamilovaný?“
Překvapeně se na ni podíval. „Proč se ptáš?“
„Máme se brát, měla bych o tobě přece něco vědět,“ Jennifer si odhrnula neposlušné vlasy z obličeje a zadívala se na tyrkysově modré moře.
„To máš pravdu. Byl jsem jednou zamilovaný.“ Teď byla pro změnu překvapená Jennifer.
„Vypadá to, že tě to šokovalo,“ rozesmál se Lawrence.
„Po pravdě, někdy působíš dost chladně,“ řekla Jennifer.
„Opravdu? No, možná je tou mojí drsnou povahou obchodníka. Když chce být člověk úspěšný, nesmí si nikoho moc pustit k tělu.“ Jennifer na to neodpověděla. Ale po chvíli se znovu ozvala.
„Jaká byla?“
„Kdo?“
„Ta žena. Ta žena, kterou jsi miloval.“
Lawrence se podíval kamsi do dálky. Jako by se vracel kamsi daleko do minulosti.
„Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal. Líbila se mi od prvního okamžiku. Byla tak plná života. Usměvavá a veselá. Nikdy jsem nepotkal ženu jako ona. Předtím, ani potom,“ v očích měl zvláštní svit vyvolaný vzpomínkami.
„Ty jsi ji velmi miloval, že.“ Jennifer se na něj soucitně dívala. „Co se stalo?“
Pohnutí z Lawrencovy tváře zmizelo. Nepřátelsky se na Jennifer podíval.
„Nechci o ní mluvit. Ta žena je minulost, nemá pro mne žádný význam. Budu si brát tebe.“ Chtěl odejít, ale Jennifer mu zastoupila cestu.
„Počkej. Chci s tebou mluvit.“ Lawrence se zastavil a neochotně se na ni podíval.
„Proč jsi mne vlastně chceš vzít?“ řekla Jennifer naléhavě. „Nemiluješ mne a já tebe také ne. To manželství nemá žádný smysl. Nemá žádnou budoucnost. Proč lpět na hloupé dohodě uzavřené před lety našimi otci. Můžeme mít každý vlastní budoucnost, takovou jakovou jakou si sami vybereme.“
„Katerino, já už si svoji budoucnost vybral,“ řekl Lawrence tvrdě. „Hodlám se s tebou oženit a splnit tu starou dohodu. Ta dohoda byla přání našich otců. Naděje, že se rodiny Alamainů a Von Leuschnerů navždy spojí. A já to přání hodlám naplnit. A doufám, že ty také. Je už pozdě na to, abychom naši svatbu rušili, to si doufám uvědomuješ.“
„Ale proč se máme brát? Manželství bez lásky nemá žádný smysl.“ Nevzdávala se Jennifer.
„Katerino, jsi mladá a ještě velmi naivní,“ usmál se Lawrence a jemně vzal Jennifer za bradu, aby jí viděl do očí. „Láska není pro manželství to nejdůležitější. Po nějaké době vyprchá. Důležitá je vzájemná úcta a respekt. A já ti mohu slíbit, že ti nikdy nebude nic chybět, a že budeš šťastná. Uvidíš.“ Jennifer chtěla ještě něco říct, ale Lawrence ji rychle přerušil.
„Nemá cenu už o tom mluvit. Měla by ses soustředit na přípravu naší svatby. Já tě teď na chvíli opustím, musím si jít něco vyřídit. Uvidíme se spolu u večeře. Přeji ti hezkou procházku,“ políbil ji na tvář. Jennifer pozorovala, jak vysoký černovlasý muž v bílém obleku mizí mezi růžovými oleandry.
Lawrence pro ni zůstával velkou neznámou. Vždy elegantní, v perfektně padnoucích oblecích podle poslední módy, nápadně hezký muž s jemně modelovanými rty a ostrými rysy tváře. Ale někdy ji z jeho chladu až mrazilo. Ač si to ze začátku nechtěla připustit, někdy z něj měla strach. Nikdy nevěděla, co od něj může čekat. Měla pocit, že si dává velký pozor, abyo něm vůbec nic nevěděla. Dnes měla poprvé pocit, že se jí podařilo nahlédnout do jeho nitra. Přece jen měl ten muž nějaké city. Zřejmě existovala žena, kterou Lawrence Alamain opravdu miloval. Co se mezi ní a jím stalo? Byli spolu nebo po ní celou dobu jen toužil? Ať to bylo jakkoli, Jennifer si byla jistá, že Lawrence tu ženu pořád miluje. To byla jediná šance, jak ho odradit od té chystané svatby. Už velmi brzy bude muset Lawrencovi přiznat, že není Katerina. Co pak ale Lawrence udělá, až zjistí, že mu celou dobu lhala, aby chránila sbojí nejlepší kamarádku. Myslela si, že se jí podaří Lawrence přesvědčit, aby se té svatby vzdal sám od sebe, ale už si začala uvědomovat, jak naivní plán to byl. Tomu muži nejspíš opravdu celou dobu šlo jen o peníze Von Leuschnerů. Bylo na čase vymyslet, jak se z té kaše, kterou si sama navařila, dostat.
„Jacku,“ řekla tiše. Poslední pár dnů jí hrozně chyběl. Chyběli jí všichni. Co by dala za to, aby teď mohla být v Salemu. Bylo na čase, aby konečně zavolala domů,“ Jennifer se rázným krokem vydala zpátky k vile.
Shawn Douglas usnul asi v polovině pohádky. Katerina opatrně vstala z postele. Když se otočila, ocitla přímo tváří v tvář Bo Bradymu. Musel se probudit, když četla chlapci pohádku. Rukou jí naznačil, aby šli ven z pokoje. Chodba salemské nemocnice byla již ztichlá. Kdesi z konce chodby byl slyšet cinkot nádobí. Služba už rozvážela večeře. Bo za sebou tiše zavřel dveře, a pak se otočil na Carly.
„Doktorko Menningová, jsem moc rád, že Vás vidím. Nevím, jak bych Vám poděkoval za to, co jste udělala pro mého syna.“ V jeho obličeji zarostlém vousy Katerina četla únavu.
„Nemusíte mi děkovat. Udělal by to každý.“ Usmála se na něj.
„To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou Bo. „Příliš přeceňujete lidskou povahu, doktorku. Nebýt Vás, můj syn by už možná nebyl naživu. Nevím, co bych bez něj dělal. Nikdy Vám to nezapomenu.“
„To je opravdu v pořádku,“ řekla rozpačitě. „Měl byste si odpočinout, vypadáte unaveně. Spal jste vůbec.“
„Vlastně ne,“ přiznal Bo.
„Proč nejdete domů. Potřebujete si odpočinout a najíst se.“
„Nechci tu nechat syna samotného. Půjdu domů zítra, ráno by sem měli přijít moji rodiče. Nechci, aby tu byl Shawn sám. Poslední dobou se tu motají novináři a já nechci, aby ho obtěžovali.“
„Jděte domů. Já tu zůstanu. Váš syn bude určitě celou noc spát a já na něj dohlédnu.“
„To po Vás přece nemohu chtít.“
„Proč ne? Alespoň si znovu přečtu Andersonovy pohádky,“ usmála se na něj Katerina.
„Tak dobře. Díky moc. Půjdu se ještě podívat na malého.“
„Jistě.“
Jennifer zuřivě prohledávala svou ložnici. V nočním stolku měla svůj mobilní telefon, ale teď ho nemohla najít. Jakoby se do země propadl.
„To přece není možné. Ještě že si dobře schovala svoje doklady. Byl to dobrá nápad, dát je pod květináč. Ale teď si musela promluvit s Lawrencem o svém mobilním telefonu. Nemohl se přece ztratit jen tak.“
Se zaklepáním vešla do místnosti, o které věděla, že je to Lawrencova pracovna. Byla prázdná. Jennifer se pozorně rozhlédla po prostorné místnosti. Vévodil jí masivní pracovní stůl z mahagonového dřeva. V jeho čele stálo mohutné kožené křeslo. Všechny věci na stole byli vyrovnané do úhledných komínků. Jennifer pomalu přešla po krémovém koberci ke stolu a přejela dlaní po jeho naleštěné desce. V tom její pozornost upoutala fotografie ležící na pravém rohu stolu. Jennifer ji zvědava zvedla a v zápětí šokovaně strnula. Na té fotografii byla spousta lidí, zřejmě s nějakými transparenty. Ale fotograf si z toho hloučku lidí vybral jedinou ženu. A ta žena byla Katerina.
Kapitola 32.
„Co tady děláš?“ uslyšela za sebou tvrdě znějící mužský hlas. Trhla sebou leknutím, ale rychle se vzpamatovala. Lawrence se na ni upřeně díval a jeho pohled nevěstil vůbec nic dobrého. Jediným pohybem ruky jí vytrhl fotografii.
„Ptal jsem se tě, co tady děláš?“ řekl tvrdě.
„Co tady dělám?“ Jennifer přešla okamžitě do proti útoku. „Přišla jsem za tebou, chtěla jsem s tebou mluvit. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Nebyl jsi tady, tak jsem na tebe chtěla počkat. Říkal jsi přece, že si musíš něco vyřídit, myslela jsem, že to souvisí s prací. Šla jsem ke stolu a všimla jsem si té fotografie. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co je na ní, nepředpokládala jsem, že je to něco tajné, když leží na stole. A vlastně jsem také nepředpokládala, že můj budoucí manžel bude mít přede mnou nějaké tajnosti,“ řekla pevně, přestože jí srdce bušilo jako o závod. Musela se dozvědět, proč má u sebe Lawrence fotografii Kateriny. Lawrencův výraz se najednou změnil. Byl to zase ten nepřístupný a dokonale se ovládající Lawrence Alamain. Jeho zlost způsobená tím, že jí našem ve své pracovně se někam ztratila a nebo se opravdu dobře ovládnul. Pomalu položil fotografii zpátky na desku pracovního stolu.
„Omlouvám se, neměl jsem být na tebe tak příkrý. Nemám rád, když je někdo o samotě v mé pracovně. Je to nemoc z povolání, mám tu důležité dokumenty, které se nikomu nesmí dostat do rukou, protože by to ohrozilo konkurenceschopnost mého koncernu. Jsou to dokumenty, ke kterým by se mí protivníci velmi rádi dostali.“
„Takže sis jednoduše myslel, že tu provádím nějakou špionáž?“ vyjela na něj Jennifer rozčileně. Lawrence ji vzal za ruce a přinutil ji posadit se spolu s ním na koženou pohovku.
„Už jsem se ti omluvil, má drahá. Musím si zvyknout na to, že je v mém životě někdo, komu bych se měl naučit důvěřovat. Dosud jsem věřil jen svému otci. Nevýhoda pohybu v dravých obchodních vodách. Ale ty bys o tom měla něco vědět, tvůj otec musel být stejně nedůvěřivý. Byl to přece také obchodník. A mimochodem, velmi dobrý obchodník.“
„Ano vím. Ale nechci, abys na mne zvyšoval hlas,“ dodala Jennifer pevně a vymanila své ruce ze sevření jeho dlaní. Lawrence se od ní odtáhl a urovnal si kravatu.
„Řekla jsi, že jsi nepředpokládala, že před tebou bude mít tvůj budoucí manžel nějaké tajnosti.“ Řekl pomalu. „Co jsi tím myslela?“
„Ta fotografie.“ Ukázala Jennifer směrem ke stolu. „Kdo je ta žena?“
„Myslíš si, že je to moje milenka?“ rozesmál se Lawrence.
„Proč bych si to nemohla myslet? Nic o tobě nevím. Nevím nic o lidech, se kterými se stýkáš. Proč bys nemohl mít milenku?“
„Má drahá Katerino,“ řekl Lawrence s úsměvem. „Nepotřebuji žádnou milenku. Jedna žena v mém životě mi bude bohatě stačit. A tou ženou jsi ty. Už velmi brzy se staneš mojí manželkou. Z Kateriny Von Leuschner bude co nevidět Katerina Alamain. A věř mi, já nemám žádný důvod tě podvádět.“ Dvěma prsty ji pohladil po tváři. Jennifer se od něj vzápětí odtáhla.
„Tak proč tu máš fotografii té ženy. Nechceš mi snad tvrdit, že ji tu máš jen tak. Protože to ti neuvěřím, to doufám víš,“ postavila se a dala si ruce v bok.
„Dobrá, je vidět, že ti to budu muset vysvětlit,“ usmál se Lawrence. „Ta žena ohrožuje moje investice!“
„Cože?“ Jennifer byla v šoku.
„Ano. Vlastním ve Spojených Státech jednu petrochemickou společnost.“ Otočil se k ní zády a popošel směrem k oknu. „Ta společnost se jmenuje Jencon.“ Jennifer se musela přidržet opěradla Lawrencovy židle.
„Ta společnost měla poslední dobou pár problémů. Z rafinerie, které vlastníme ve městě jménem Salem, došlo několikrát k úniku ropy do řeky. Nic, co by se nedalo vyřešit. Jenže to nezůstalo bez pozornosti. O moji společnost se začalo zajímat pár velmi horlivých ekologických aktivistů. Ta žena je mezi nimi asi nejvýraznější. Prý dokonce vnikla na pozemky mé rafinerie, aby tam odebrala vzorky půdy. Proto tu mám její fotografii. Požádal jsem své lidi, aby o té ženě zjistili vše, co jen bude možné. Nemám rád, když někdo strká prsty do mých obchodních záležitostí.“
Jennifer horečně přemýšlela, jak by dokázala odvrátit Lawrencovu pozornost od Kateriny.
„Co té ženě chceš udělat?“ třásl se jí hlas, když se ho na to ptala.
Lawrence se rozesmál. „Snad si nemyslíš, že si na ni hodlám najmout nájemné vrahy. Ne, pro mne je jedna salemská doktorka bezvýznamná. Ale každý ve své minulosti něco skrývá. Nějaký ten škraloup. Větší nebo menší. A ten škraloup hodlám použít proti ní. Pak jí snad velmi rychle dojde, že se mi nemá plést do cesty.“ Znovu vzal do ruky Katerininu fotografii.
„Chceš jí vydírat.“
„Ano,“ usmál se na ni. „Ale no tak, v téhle branži se nehraje čistě, má milá. A pokud to nevíš, je dobře, že se to dozvídáš včas. Tvůj otec tě zřejmě držel daleko od všech obchodů, jinak bys tyhle praktiky už velmi dobře znala. Podplácení, vydírání, tak to chodí.“
„Můj otec mi tyhle věci neříkal.“
„To nevadí,“ usmál se na ni. „Ty se nemusíš o nic starat. O obchody se postarám já. Ale teď mi raději řekni, proč jsi sem přišla. Říkala jsi, že se mnou chceš mluvit.“
„Ano,“ řekla Jennifer nejistě. „Měla jsem v nočním stolku mobilní telefon. A dnes jsem zjistila, že zmizel.“ Lawrence zpozorněl.
„A jsi si opravdu jistá, že jsi ho nedala někam jinam.“
„Ano. Dívala jsem se všude. Nikde není.“
„Promluvím si se služebnictvem. Pokud máme v domě zloděje, tak to zjistí. Potřebovala jsi si zavolat. Můžeš teď použít můj telefon,“ ukázal na desku stolu.
„Ne,“ zavrtěla Jennifer hlavou. „Chtěla jsem jen vědět, kde můj mobilní telefon je.“
„Postarám se o to, neboj se. Ale teď mne omluv, musím si vyřídit pár telefonátů.“ Políbil ji do dlaně a doprovodil jí ke dveřím.
Když ze Jennifer zavřel dveře, rychle se vrátil ke stolu a otevřel jeho první šuplík. Sáhl dovnitř a vyndal svazek fotografií převázaný modrou stužkou. Vždycky je měl ve svém pracovním stole. Začal se jimi probírat. Na všech byla Katerina. Na některých byli dokonce spolu. Jennifer jim byla dnes tak blízko.
Do kanceláře vešel se zaklepáním Gregory. „Viděl jsem odtud odcházet Vaši snoubenku.“
„Ano. Přišla sem když jsem tu nebyl. Odteď budeš pravidelně kontrolovat, jestli se kancelář zamčená.“
„Všimla si něčeho, pane,“ zeptal se Gregory zneklidněně.
„Viděla Katerininu fotografii z té demonstrace.“
„Co jste jí řekl.“
„Že je to žena, která ohrožuje moje podnikatelské aktivity a zajímá se o Jencon.“
„Uvěřila Vám?“
„To nevím. Ale stejně je to jedno. Mám ji přesně tam, kde ji chci mít. Co zásilka?“
„Zásilka v pořádku dorazila.“
„Výborně,“ usmál se Lawrence. „Je na čase, abychom trochu pokročili, nemyslíš, Gregory?“
Kapitola 33.
„Co tady takhle pozdě děláte?“ zeptal se jí a odvrátil tvář do přítmí pokoje, aby mu do ní nebylo vidět.
„Mám dnes noční službu, a tak jsem přišla zkontrolovat Shawn Douglase.“ Odpověděla mu tiše, aby chlapce nevzbudila.
„To jste hodná. Vážím si toho, že mi na toho mého malého námořníka dáváte pozor.“
„Zvykli jsme si na sebe. Je to moc milý kluk ...Podívejte, vím, že mi do toho nic není, ale přijde mi, že s Vámi dnes není něco v pořádku. Kdybych Vám mohla nějak pomoci...“
„Ne, to nemůžete,“ přerušil ji. Katerina si všimla, že si v šeru pokoje, ozařovaném jen svitem noční lampičky, nenápadně otřel oči hřbetem ruky. Stál bez hnutí a díval se do prázdna, ale dívka podvědomě cítila, že nechce, aby odešla.
„Přemýšlel jsem jen o své ženě.,“ řekl po chvíli tak tiše, že ho Katerina sotva slyšela. „Zklamal jsem ji. Na jejím pohřbu jsem si slíbil, že budu Shawnovi tím nejlepším otcem. Že se mu pokusím vynahradit mu matku, kterou tak brzy ztratil. Ale nezvládl jsem to. Neuplynul ani rok od Hopiny smrti a mohl jsem ztratit i svého syna. Neměl jsem ho nechávat samotného. Mám pocit, že nic nezvládám,“ unaveně si sedl na židli. „Jako otec jsem selhal. Zklamal jsem. Sebe, svého syna i Hope.“
Carly pomalu popošla k němu a klekla si na zem tak, aby mu viděla do očí.
„Neměl byste si nic vyčítat. Nehody se přece stávají. Jste skvělý táta. Stačí slyšet, jak o Vás Váš syn mluví. Zbožňuje Vás. Vyprávěl mi, kolik jste toho spolu zažili. A jsem si jistá, že Vaše žena by na Vás byla pyšná. Musí být těžké postarat se o malého chlapce, když z ničeho nic ztratí svou matku. Pomoci mu překonat tu bolest, když člověk sám uvnitř tolik trpí ztrátou milovaného člověka. Jste na sebe zbytečně tvrdý, nemáte si co vyčítat.“
Bo se na ni vděčně podíval. „Díky, doktorko. Jste moc milá. Ani se nedivím, že Váš můj syn zbožňuje,“ usmál se na ni.
„Věčně o Vás mluví.“ Dodal a na chvíli se odmlčel. „Dlužím Vám omluvu za to, jak jsem se k Vám choval, když jsme se poprvé potkali tam u řeky.“
„Nic se nestalo,“ řekla Katerina rozpačitě.
„Ale stalo. Po smrti své ženy Hope se mi zhroutil celý svět. Zahořkl jsem a obviňoval lékaře z její smrti. V hloubi duše jsem věděl, že udělali všechno proto, aby ji zachránili, ale bylo snadné na ně házet vinu. Nejsem na sebe kvůli tomu dvakrát hrdý. Neměl jsem právo Vás urážet. Musela jste si myslet, že jsem pěkný idiot a hulvát. A právem.“
„To jsem si myslela,“ řekla upřímně. „Ale pak mi Marcus řekl, co se Vám stalo. Takže Vás kvůli tomu nesoudím. Prožil jste těžkou ztrátu a snažil jste se s ní vyrovnat po svém.“
„Jste příliš laskavá, doktorko,“ řekl smutně Bo.
Katerina se na něj usmála. „Říkejte mi Carly,“ podávala mu ruku. S malým zaváháním ji Bo přijal. „Těší mě. A říkejte mi Bo.“
„Víš, že mě zítra možná pustí domů,“ řekl Shawn Douglas tajemně Carly.
„Tak to je skvělé,“ usmála se na něj. „Už se určitě moc těšíš domů.“
„To ano,“ přikývl chlapec. „Přijdeš se za mnou podívat?“ zeptal se jí.
„Jistě. Pokud to tvému tátovi nebude vadit.“
„Určitě ne. Ví, že jsme kamarádi,“ usmál se na ni chlapec vesele.
Katerina se vracela domů sama temnou ulicí. Její nervy byly napjaté k prasknutí. Poslední dobou měla pocit, že ji někdo sleduje. Vlastně to nebyl pocit, byla si jistá. Neustále se ohlížela ze sebe, a tak ani nevěnovala pozornost tomu, co se děje před ní. Když se ze tmy před ní ozval Marcusův hlas, málem dostala infarkt. Vyděšeně vykřikla a upustila kabelku.
„Hej, nic se neděje, to jsem jen já,“ Marcus se sehnul a zvednul ze země dívčinu tašku. „Jsi dneska nějak vylekaná.“ Usmál se na ni. Katerina se namísto odpovědi dala do pláče.
„Co se děje? No tak,“ Marcus ji starostlivě pohladil po paži.
„Promiň, Marcusi, poslední dobou mám nervy na pochodu,“ vzlykala. „Chovám se jak idiot, prosím tě zapomeň na to, co se tu stalo.“ Chtěla běžet pryč, ale Marcus ji chytil za ruku.
„Počkej.. Posledních pár dnů se chováš opravdu divně. Jako bys to ani nebyla ty. Jsi věčně duchem nepřítomná, takovou tě neznám. Máš problémy? Ať je to cokoli, můžu se ti pokusit pomoct.“
„Dobrá, Marcusi, asi si potřebuji s někým promluvit,“ řekla tiše a otřela si slzy. O několik desítek minut později už seděli na pohovce v dívčině bytě. Katerina ani nerozsvítila světlo, pokoj osvětlovalo jen světlo z několika svíček a solné lampy. Dívka měla koleno pod bradou a v ruce svírala papírový kapesník.
„Tak teď už tomu konečně rozumím,“ řekl Marcus. „Věděl jsem, že něco skrýváš už tehdy, když jsi se sháněla po Jennifer. Teď už chápu, proč jsi byla celou dobu tak tajemná.“
„Nemohla jsem dovolit, aby někdo zjistil, kdo skutečně jsem, Marcusi. A všechno se to jen komplikovalo, Jack napsal ten článek, ty jsi měl podezření, že se něco děje.“
„Chápu,“ vzal ji za ruku. „Ale měla by ses uklidnit. Do tvých narozenin už zbývá jen týden, a pak budeš mít konečně klid.“
Katerina jen zavrtěla hlavou a znovu se rozplakala. „Myslela jsem si, že moje narozeniny všechno vyřeší, ale Lawrence mi nikdy nenechá na pokoji. Chce se mi pomstít, tím jsem si naprosto jistá.“
„Ten chlápek musí být pěkný mizera,“ řekl s povzdechem Marcus. „Ten příběh, který jsi mi vyprávěla, je stěží uvěřitelný. Vydávat se za někoho jiného jen aby sis ho vzala a on se dostal k tvým penězům.“
„Jsi jeden z mála lidí, komu jsem to dokázala říct, Marcusi,“ podívala se na něj skrz slzy. „Ani nevíš, jak se stydím za to, jak jsem byla hloupá a naivní. Všechno jsem mu to uvěřila,“ zoufale bouchla pěstí do stolu. „Ani Jennifer jsem nedokázala říct pravdu.“
„Nic si nevyčítej. Milovala jsi ho a on tě jen sprostě využíval. To on by se měl stydět, ne ty.“
„Něco takové, jako stud v jeho slovníku není, Marcusi.“
„Podívej, za sedm dní bude po všem. Pak už se ho nebudeš muset bát. Vždyť se změní i tvoje postavení. S penězi tvé rodiny už ti nebude moci ublížit,“ pohladil ji po tváři. „Chceš abych tu s tebou zůstal přes noc?“
„Ne, Marcusi. Už jsem klidnější,“ usmála se na něj. „Dám si horkou koupel a půjdu spát.“
„Fajn,“ Marcus se zvedl a zamířil ke dveřím. „Dobře se zamkni a kdyby něco, zavolej mi. Kdykoli.“
„Děkuji,“ usmála se na něj vděčně a zavřela dveře. „Pak pomalu přešla k prádelníku a otevřela jeden z jeho šuplíků. Vyndala arch papíru, který tam měla uložený. Jako podpis na něm bylo jediné písmeno. Velké L. Katerina okamžitě věděla, kdo ten dopis psal. V okamžiku, kdy ho našla pod svými dveřmi se jí zhroutil celý svět. Myslela si, že má všechno pevně pod kontrolou. Ale neměla.
„Dostala naše doktorka Manningová můj vzkaz?“ Lawrence pozorující oceán se otočil na Gregoryho.
„Ano pane. Udělala přesně to, co jste předpokládal.“
„Výborně. Je to jedno z mnoha překvapení, které jsem jí nachystal. Brzy si bude připadat jako Alenka v říši divů.“ Gregory se na něj mlčky usmál.
„Vaše nevěsta začíná být hodně nervózní, pane.“
„Já vím. Ale do svatby zbývá už jen šest dnů, pak už jí nic nebudu muset tajit. I pro naši krásnou slečnu Hortonovou mám velké překvapení.“
Jack se přehraboval papíry. „Výpisy z obchodních rejstříků a další věci... Konečně měl v ruce to, co potřeboval. Teď už jen nevěřícně koukal do papírů.
Firma Jencon Oil a její mateřská společnost Alamain Enterprises. Jack nevěřícně koukal do papírů. Majitelem Jenconu byl Lawrence Alamain. Člověk, o kterém nedávno psal v souvislosti s Katerinou von Leuschner byl majitelem firmy, která podnikala v Salemu. Bylo to neuvěřitelné. Jeho prioritou ale bylo najít Jennifer. Byl si jistý, že ona už také zřejmě při svém pátrání zjistila, kdo je majitelem Jenconu. Takže pokud se mu podaří najít Lawrence, podaří se mu možná najít i Jennifer.
Kapitola 34.
„Přišla Vám další zásilka od Smithových lidí, pane,“ podával mu velkou světle hnědou obálku. Lawrence po ní sáhl a netrpělivě ji roztrhl. Bylo v ní několik desítek fotografií. Lawrence se jimi začal netrpělivě probírat. Na všech byla Katerina. Vycházející z nemocnice, nakupující v supermarketu. Na několika snímcích byla vyfocená s vysokým mužem s dlouhými černými vlasy a zarostlou tváří.
„Zdá se, že se vídají poměrně často,“ řekl Lawrence s pohledem na dvojici sedící u stolu v restauraci.
„Ano, pane,“ přikývl Gregory. „Doktorka Manningová často navštěvuje jeho syna. Zdá se, že se s Bo Bradym spřátelila.“
„Ano, vypadá to tak,“ řekl Lawrence s pohledem upřeným do dálky. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.
„Toho chlapce už pustili z nemocnice. Doktorka za ním byla včera u Bradyho rodičů.“ Pokračoval Gregory. „Také Vám mám od pana Smithe vyřídit, že je ji stále obtížnější sledovat. Poslední dobou je hodně ostražitá.“
„Samozřejmě,“ Lawrence odložil fotografie do zásuvky svého stolu. „Od té doby, co jí přišel můj dopis ví, že vím kde je. Předpokládá, že ji někdo sleduje a dodává mi informace. Katerina není hloupá. Vyřiďte Smithovi, ať to ještě pár dnů vydrží, za pár dnů už to sledování nebude nutné. Vypište mu další šek, to ho jistě přesvědčí, aby ve své práci pokračoval.“
„Ano, pane,“ přikývl Gregory.
„Jencon nechce zaplatit Shawn Douglasovi odškodnění?“ Bo se nevěřícně Petera Greena, svého dobrého známého a jednoho z nejlepších salemských právníků.
„Bohužel je to tak Bo. Jencon argumentuje tím, že Shawn Douglas neměl na pozemcích rafinerie co dělat. Proto odmítají nést za jeho zranění odpovědnost. Podle nich bylo vstřícným gestem už jenom to, že zaplatili veškeré lékařské výlohy.
„To je neuvěřitelné. Co v tom můžeš podniknout? Můžeme je přece zažalovat. Ten areál nebyl dostatečně zabezpečený, v plotu byly na několika místech díry.“
„To ano, Bo, ale měl by sis to dobře rozmyslet. Ten soudní spor se může táhnout dlouhou dobu. A pokud to prohraješ, budeš muset zaplatit soudní výlohy, které nebudou malé. Jencon si to jistě nenechá líbit a na svoji obranu do toho sporu určitě zapojí několik svých advokátů. Udělám všechno proto, abych ten spor vyhrál, ale nemůžu ti vůbec nic slíbit.“
„Takže mi chceš říct, že bych od toho měl upustit.“
„Jako tvůj právník i jako tvůj přítel ti to doporučuji.“
„Kruci. Nemůžu uvěřit, že to těm darebákům projde. A to jen proto, že já si nemůžu dovolit, abych v případě prohry u soudu přišel o všechny svoje peníze. Na tomhle světě neexistuje spravedlnost,“ Bo vztekle bouchnul sklenicí do stolu.
„Je mi to líto. Mluvil jsem s jedním svým známým, pracuje jako státní zástupce. Říkal, že si na Jencon a jeho aktivity posvítí.“
„Jistě, ale stejně to nakonec dopadne tak jako vždy. Nic se nestane. Velké firmy si vždycky dělají to, co chtějí.“ Bo hodil peníze na stůl a vstal. „Díky za pomoc.“
„Kdybych ti mohl nějak pomoc, dej mi vědět,“ Petr Green mu pevně stiskl ruku.
Rozrušený Bo zamířil zpátky do přístavu. Chtěl vyzvednout doma na lodi některé synkovi oblíbené hračky a donést mu je ke svým rodičům. Shawn Douglas byl zatím u nich. Na lodi by pro něj bylo obtížné pohybovat se o berlích, prostor tam byl poměrně stísněný a dovnitř lodi vedlo poměrně strmé schodiště. Bo musel svému malému námořníkovi slíbit, že se domů vrátí co nejdřív. Pomalu seběhl schůdky vedoucí k molu, kde kotvila Fancy Face. Šel pohroužený v myšlenkách, s rukama zastrčenýma v kapsách své kožené motorkářské bundy. Ani si nevšiml dívky stojící u můstku vedoucím na loď. Její přítomnost zaregistroval až když ho oslovila.
„Ahoj,“ Katerina v lehké hnědé bundě s kapsičkami a obepnutých džínách se usmála na Boa.
„Ahoj Carly. Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Přišla jsem se zeptat, jak dopadla ta tvoje schůzka s právníkem ohledně odškodnění Shawna Douglase. Ale podle toho, jak se tváříš, tak asi moc dobře ne.“
Bo si vyndal ruce z kapes a ukázal na loď. „Půjdeš dál?“
„Ráda,“ přikývla prostě.
Bo zaléval čaj horkou vodou a Carly se mezitím dívala na fotografii Hope, umístěné na poličce nad jídelním stolem. Byla to velmi krásná hnědooká žena s tmavými vlasy. Shawn Douglas jí byl dost podobný, toho si všimla na první pohled.
„Takže vzhledem k tomu, že jsem úplně obyčejný člověk, který se netopí v penězích a tudíž nemůže riskovat ztrátu veškerého svého majetku, má Shawn Douglas smůlu. Žádné peníze od Jenconu neuvidí.“ Podával jí hrnek s čajem.
„To mi moc mrzí.“
„Jo, ale nic ještě nevzdávám. Jsem odhodlaný najít toho člověka, kterému Jencon patří. Říkala jsi, že na tom pracuje Jennifer.“
„Ano. Mám o ní starost. Mluvila jsem z Jackem. Ani jednomu z nás se neozvala. Ten člověk stojící za Jenconem může být třeba nebezpečný. A není normální, že o sobě takovou dobu nedala vědět. Jack s ní naposledy mluvil před dvěma týdny. Teď má svůj mobilní telefon stále vypnutý. Jack se pokoušel zjistit, kam odjela, ale marně. Už to hlásil na policii, chce po ní nechat vyhlásit pátrání. A sám se dal do pátrání po majiteli Jenconu. Myslí si, že když najde jeho, třeba se mu podaří najít i nějaká stopy vedoucí k Jennifer.“
„Myslíš si, že ten majitel Jenconu mohl dát Jennifer odstranit, když zjistil, že se o něj zajímá?“
„Já nevím. Tajně doufám, že přišla na nějakou senzaci a nechce se ozvat dřív, než bude mít hotový článek, ale jak ji znám, nikdy by nedovolila, aby o ní měla její rodina strach. Bojím se, že se jí mohlo něco stát.“
„Zkusím zavolat Jackovi, třeba už bude něco vědět.“ Bo vzal telefon, zalistoval ve svém notesu a vytočil číslo patřící Spectatoru.“
„Jacku, ahoj.“ Bo uvítal Jennifeřina přítele stiskem ruky. „Překvapilo mne, že se mnou o Jenconu nechceš mluvit po telefonu.“
„Ahoj Bo, ahoj Carly. Myslel jsem, že bude lepší, když si spolu o tom promluvíme ústně. Mrzí mi co se stalo tvému synovi. Jsem rád, že bude v pořádku,“ Jack si ani nesundal plášť. Vypadal unaveně. „Proč se zajímáš o majitele Jenconu?“
„Jencon nechce vyplatit Shawnu Douglasovi odškodnění. K jeho zranění došlo kvůli tomu, že pozemky rafinerie nebyly zabezpečené. A ta firma od toho dává ruce pryč. Nechce nést odpovědnost.. S pomocí Spectatoru můžeme Jencon za jeho přístup pěkně rozmáznout v tisku. Chci abys mi pomohl prostřednictvím tvých novin. Já ti zase pomůžu najít Jennifer. Carly mi říkala, že pátrá po majiteli Jennconu a už se ti dlouho neozvala. Můžeme si pomoct vzájemně. Nejdřív ale musíme zjistit, kdo tu firmu vlastní.“
„To nemusíme. Už jsem to zjistil.“ Řekl Jack.
„Kdo to je?“
„Jenncon se dceřiná firma nadnárodního koncernu Alamain Enterprises. A majitelem toho koncernu je Lawrence Alamain.“ Jack ani Bo si nevšimli, jak se Katerina zachytila desky stolu.
„Lawrence Alamain?“ Bo vypadal šokovaně.
„Co se stalo?“ zpozorněl Jack.
„Nic. Znám toho chlapa. Jednou jsme se potkali. Nevzpomínám na to rád.“
„Co se stalo?“ zajímal se Jack.
„Bylo to v době, kdy jsem cestoval na motorce po Evropě. Bylo to před tím, než jsem poznal Hope. Jezdil jsem tehdy z jednoho státu do druhého a vždycky jsem se někde na chvíli zastavil a vydělal si nějaké peníze a mohl jet dál. Už jsem se vracel zpátky do států. Poslední místo, které jsem chtěl vidět, byla Paříž. Byl jsem tehdy v jedné kavárně, bylo už pozdě v večer. Ke stolku vedle se posadili muž a žena. Po chvíli se začali hádat. Ta žena chtěla odejít, ale ten muž ji nenechal. Chytil ji a nechtěl ji pustit. Nedalo mi to a řekl jsem mu, ať ji nechá být. Řekl mi ať se do toho nepletu. Řekl jsem mu, že jestli se chce s někým přát, tak ať se pere se mnou. Chtěl jsem, aby tu ženu pustil, ale odstrčil mne od sebe. A pak jsme se začali prát. Ta žena využila situace a utekla. Chtěl běžet za ní, ale nedovolil jsem mu to. Dal jsem mu tehdy pěknou nakládačku. Byl úplně bez sebe. Majitel kavárny na nás chtěl zavolat policii, ale hodil mu na stůl pěkný balík peněz. Podle toho jsem poznal, že je to nějaké velké zvíře. Pak se mi zeptal na jméno. Řekl jsem mu ho a chtěl jsem znát to jeho. Řekl mi, abych si pamatoval, že mu to Lawrence Alamain nikdy nezapomene. A že ještě budu litovat, že jsem se mu pletl do cesty.“
Katerina se musela posadit. Její minulost jí dostihla ve chvíli, kdy to vůbec nečekala. Bo byl ten muž, díky kterému se jí podařilo uprchnout z Paříže a zmizet před Lawrencem. A on neměl ani tušení, že žena, které tehdy pomohl, byla ona. Před očima se jí znovu odehrával ten osudný večer. Nedivila se, že ji nepoznal. Ona ho také nepoznala. Vlastně se tehdy večer na svého zachránce ani nepodívala. Jediné, co ji tehdy zajímalo bylo to, aby už konečně byla pryč. Daleko od Lawrence.
„To je zajímavá historka,“ řekl Jack. „To vypadá, že ten chlap je asi pěkný mizera.“
„To jo. O důvod víc, proč si to s ním vyříkat. Je mi jasné, že dostal veškeré informace o tom, kdo bylo to zraněné dítě.“
„Myslíš si, že si po těch letech vzpomněl.“
„Zaručeně. Typ člověka jako on jen tak nezapomíná.“
„Katerina si dala hlavu do dlaní. „Ne, Lawrence nezapomínal. Konečně jí to začalo dávat všechno smysl.“
„Bude asi dost těžké Alamaina najít,“ poznamenal Bo.
„Podle mých zdrojů by teď měl být ve své vile na Korsice.“ Řekl zamyšleně Jack. „ Vlastně zítra odlétám do Paříže a odtud do Ajaccia. Musím se pokusit se k tomu člověk nějak dostat.“
„Poletím s tebou,“ opověděl Bo bez jediného zaváhání. „Zavolám na letiště a rezervuji si letenku. Jaký je to let, Jacku?“
„American Airlines v 9:30 do Paříže s mezipřistáním v New Yorku.“
Bo sáhl po telefonu. Ještě ani nestačil vyťukat číslo, když se ozval Katerinin hlas.
„Rezervuj dvě letenky.“
„Co, prosím?“ Bo položil telefon a překvapeně se ni podíval. Z tváře jí sálala jakási zvláštní rozhodnost.
„Řekla jsem, abys rezervoval dvě letenky. Poletím s Vámi.“
„To není dobrý nápad,“ odpověděl Jack důrazně. „Podívej, Carly, vím že chceš pomoct Jennifer, ale může to být nebezpečné. Bude lepší, když zůstaneš v Salemu. Slibuji, že ti dáme vědět hned, jak se něco dozvíme.“
„Jack má pravdu,“ přikývl Bo. „Bude lepší, když zůstaneš tady.“
„Potřebujete, abych letěla s Vámi,“ dívka neústupně trvala na svém. Oba muži se na ni překvapeně podívali.
„Chcete se dostat do blízkosti Lawrence Alamaina.“ Pokračovala Katerina. „Ten člověk ale k sobě hned tak někoho nepustí. Jeho vila bude určitě hlídaná, nemáte šanci se dostat dovnitř, nebo dokonce na dohled k němu.“
„Smluvíme si s ním schůzku, neboj se,“ řekl prostě Jack, na kterém bylo vidět, že už by se o tom raději dál nebavil, protože tím jenom ztrácí čas.
„A kdo Vám zaručí, že Vás přijme?“ rozhodila Katerina rukama.
„Budeme neodbytní. A to hodně neodbytní,“ odpověděl jí Bo.
„To nestačí,“ zavrtěla hlavu. „Já Vás můžu dostat až k němu!“
„A to jak?“ Jack si nedůvěřivě založil ruce na prsou. Katerina se zhluboka nadechla.
„Znám Lawrence Alamaina,“ řekla prostě. „Proto vím, že mne přijme.“
„Ty znáš toho chlapa?“ Bo to téměř vykřikl. „Proč jsi proboha nic neřekla?“
„Byla jsem v šoku z informace, že Lawrence vlastní Jencon. A také z toho, co jsi tu vyprávěl. Proto to říkám až teď.“
„Odkud se spolu znáte?“ přerušil ji Jack.
„Naši rodiče se znali,“ odpověděla mu. „Neznáme se nijak dobře, viděli jsme se párkrát. Ale naše rodiny se přátelili. Proto si myslím, že mne určitě přijme.“
„Evropa je asi malá, co?“ poznamenal Jack. „Jennifer mi říkala, že jsi se tam narodila, ale že budeš znát Lawrence Alamaina, to bych nečekal.“
„Svět je plný překvapení.“ Katerina se napila vody a doufala, že si ani jeden z obou mužů nevšimne, jak se jí třesou ruce.
„To ovšem mění situaci,“ řekl Bo. „Zavolám na letiště a rezervuji dvě letenky.“
„Dobře,“ přikývl Jack. „Uvidíme se tedy zítra na letišti. Musím už jít, chci ještě předat Peterovi všechny pokyny ohledně chodu Spectatoru v době mé nepřítomnosti. Kdyby se Vám nepodařilo rezervovat letadlo, kterým letím já, dejte mi vědět.“
Když Jack odešel, Bo se pátravě podíval na Katerinu. „Nevěděl jsem, že pocházíš z Evropy. Všiml jsem si, že když mluvíš, máš lehký přízvuk, ale zmiňovala ses o tom, že jsi studovala v Sydney. Tak jsem si myslel, že jsi Australanka.“
„Ne. Je pravda, že jsem tam studovala, ale narodila jsem se v Evropě. Tam jsem se také na jednom letním táboře poznala s Jennifer.“ Mezi řečí si šla dolít vodu. Poskytovalo jí to ideální příležitost k tomu, aby jí Bo neviděl do tváře. Měla strach, že pozná, že mu lže. Ale jinak to nešlo. Nemohla mu říct pravdu, zvlášť ne teď.
„A kde jsi se v Evropě narodila?“ Pokračoval Bo ve svých otázkách ohledně její minulosti.
„V Německu, ve Frankfurtu. Ale často jsme se stěhovali, můj otec byl obchodník. Po jeho smrti jsem potřebovala odjet z Evropy. Všechno mi tam připomínalo minulost, moje rodiče. Proto jsem se rozhodla, odejít na studia do Austrálie. Otec mi naštěstí zanechal nějaké peníze, tak jsem si to mohla dovolit.“
„A proč jsi se přistěhovala do Salemu? Sydney, to je přece město snů. Prý je to jedno z nejkrásnějších měst na světě.“
„Ano, to je, ale nikdy jsem si tam nezvykla. Vlastně mám pocit, že pořád hledám místo, kde bych se chtěla usadit. Přemýšlela jsem, kde bych chtěla žít, a pak jsem na internetu narazila na inzerát salemské univerzitní nemocnice. Vzpomněla jsem si na Jennifer a moje volba byla jasná. Jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro tohle město, konečně si někde připadám tak trochu jako doma.“
„Vypadá to, že jsi pěkná světoběžnice, co nevydrží na jednom místě. Doufám, že se v Salemu zabydlíš, a že to nebude jen další zastávka na tvých toulkách světem.“ Řekl a upřeně se na ni podíval.
„To také doufám,“ odpověděla mu neurčitě.
„Takže tvoje rodina se znala s Alamainovými...“
„Ano, otec s ním několikrát obchodoval a spřátelili se. Což v se v obchodnické branži moc nevidí,“ Katerina se rozhodla tentokrát říct alespoň částečnou pravdu. „Začali se stýkat i soukromě, a tak jsme se seznámili. Ale je to už dost dávno. Ale věřím tomu, že na mne nezapomněl, a když ho požádám o setkání, neodmítne to.“
„Kdyby odmítl, tak jistě najdeme s Jackem způsob, jak se k němu dostat. Měl bych ještě zajít za rodiči a za Shawnem Douglasem a říct jim, že zítra ráno odjíždím. Nerad tu nechávám Shawna samotného, ale chci si to s tím chlapem vyříkat a povědět mu do očí, co si myslím o něm, i o té jeho společnosti. A hlavně chci pomoct Jackovi najít Jennifer.“ s těmi slovy vyšli s Katerinou na palubu. Byla už noc a celý přístav ozařovaly jen lampy na molech a slabé světlo měsíce. Bo pomohl Carly zpátky na molo.
„Odvezu tě domů,“ nabídl jí.
„To nemusíš. Půjdu pěšky, potřebuji se trochu projít, abych si provětrala hlavu.“
„Můžu ti nabídnout jiný způsob, jak si provětrat hlavu,“ Bo ukázal na svoji motorku, připoutanou u sloupu na molu.“
„Chceš jet na motorce?“
„Můj oblíbený způsob dopravy.“ Přikývl s úsměvem. „No tak, nenechám tě jít samotnou. Je už poměrně pozdě a tady okolo přístavu to v noci není dvakrát bezpečné. Dojdu ti pro helmu.“
„Ale já ještě nikdy na motorce nejela,“ odpověděla mu Katerina nejistě.
„Neboj se, nenechám tě řídit,“ usmál se na ni. „Stačí, když se mě chytneš a nebudeš dělat vůbec nic.“
„Dobře,“ přikývla nejistě. Bo se vrátil na loď pro helmu. Sám nevěděl, proč Carly nabídl, že jí odveze domů na motorce. Mohl jí přece vzít autem. A na své motorce nikdy žádnou ženu, kromě Hope, přece nevezl.“
Rychle se vrátil zpátky na molo a pomohl Carly nasadit si helmu. Odpoutal motorku a nasedl.
„Tak pojď,“ řekl jí, než si sám nasadil helmu. Dívka ale jen neklidně přešlapovala na místě.
„No tak. Neboj se.“ Katerina po krátkém váhání nasedla za Boa a pevně se ho chytla kolem pasu. Motorka se vzápětí rozjela po přístavním molu směrem k silnici. Když zastavili před domem, kde Katerina bydlela, sesedla a vrátila Boovi helmu.
„Tak jaké jsou pocity z první jízdy na motorce?“
„Bylo to úžasné,“ usmála se na něj. „Líbilo se mi to.“ Chvíli se jeden na druhého dívali. Katerina přerušila ticho jako první. „Uvidíme se zítra na letišti.“
„Fajn,“ přikývl Bo, upravil si helmu a rozjel se pryč. Katerina se ještě dlouho dívala tam, kde jí zmizel z očí. Nenáviděla se za to, jak mu dnes lhala. Ale neměla na vybranou. Musela to udělat. Neměla jinou volbu.“
„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ Lawrence se objevil mezi dveřmi Jennifeřina pokoje. „Nemáš na sobě svatební šaty a obřad má za chvilku začít!“ Řekl káravě. „Měla by sis pospíšit.“ Dodal s pohledem na svatební šaty ležící na posteli.
Jennifer zběsile bušilo srdce. Okamžik pravdy byl konečně tady. Poslední týden se už nemohla dočkat dne, kdy Lawrencovi řekne, že není Katerina. A dnes ten den konečně přišel. Měla strach z jeho reakce, ale bylo načase, aby celou tu šarádu ukončila. Dnes byly Katerininy pětadvacáté narozeniny. Lawrence bude šokovaný z toho, co mu řekne, možná ji bude nenávidět, ale to je asi tak všechno, co bude moci udělat. Katerina přečká své narozeniny a bude moci převzít rodinné finance a kontrolu nad Von Leuschner Industries. Konečně se přestane skrývat. A pro ní skončí tohle představení, které jí poslední dobou už začalo přerůstat přes hlavu. Od té doby, co se jí ztratil mobilní telefon žila v neustálém strachu. Lawrence se k ní sice choval mile, ale ona nevěděla, co si o něm má myslet.
„No tak, Katerino, něco není v pořádku?“ Lawrence v černém smokingu přistoupil až k ní.
„Ano, chtěla jsem s tebou mluvit. Musím ti říct pravdu.“
„Pravdu? Jakou pravdu?“
„Já ... Budeš asi hodně rozzlobený a plným právem. Musím ti říct, že já nejsem Katerina.“ Rychle pokračovala. „Vím, že asi nechápeš, proč jsem se za ni vydávala. Byly jsme s Katerinou na škole nejlepší kamarádky. Vždycky jsme si pomáhaly. Ona se za tebe nikdy nechtěla vdát. Říkala, že se to zasnoubení pokoušela zrušit, ale ty jsi nechtěl. Tehdy, když jsi přijel za ní do internátu, utekla. Od té doby je na útěku. Nemohla jsem se dívat na to, jak žije v neustálém strachu z toho, že ji Verner Bayer najde a donutí ji provdat se za tebe. Proto jsem se rozhodla jí pomoct.“
„Ano, vím, že ty jsi byla vždycky její oddaná přítelkyně, Jennifer,“ Lawrencovy oči byly chladné a ve tváři se mu nepohnul jediný sval.
„Ty znáš moje jméno?“ zeptala se Jennifer šokovaně.
Lawrence se rozesmál. „Snad jsi si opravdu nemyslela, má milá, že mne dokážeš oklamat. Od prvního okamžiku jsem moc dobře věděl, kdo jsi. Jennifer Rose Hortonová, novinářka ze Salemu a Katerinina nejlepší přítelkyně.“
„Ale proč jsi nic neřekl, když jsi věděl, kdo jsem?“
„Protože když si se rozhodla, že si se mnou zahraješ tuhle malou hru, rozhodl jsem se, že je to vlastně výborný nápad. Že si tu hru jen upravím podle svých pravidel. Když jsi šla za Vernerem Bayerem, asi tě ani ve snu nenapadlo, že bych s ním mohl při hledání Kateriny spolupracovat, viď?“ Jennifer byla naprosto šokovaná.
„Velmi brzy jsem zjistil, že Katerina utekla z internátu. Jejímu otci se jí nedařilo nalézt, nedařilo se to ani Verneru Bayerovi. A pak jsi přišla ty, se svým úsměvným plánem. A já najednou nalezl způsob, jak se dostat k majetku Von Leuschnerů. Podle prohlášení Vernera Bayera jsi Katerina, ty sama si se vydávala za Katerinu a tady,“ vyndal ze saka doklady „tady ty doklady s tvou fotografií jsou také na jméno Katerina Von Leuschner. Obávám se, má milá, že jsi se chytila do vlastní pasti. Ta svatba se bude konat. Ty si mne vezmeš a já získám přístup k majetku Von Leuschnerů.“
„Nikdy mne nedonutíš k tomu, abych si tě vzala.“ Řekla Jennifer třesoucím se hlasem.
Lawrence se usmál. „Nikdy neříkej nikdy. Chtěl bych ti teď něco ukázat.“ Vyndal z kapsy svého obleku černý šátek. „Jen ti k tomu budu muset zavázat oči.“ Jennifer ustoupila. „Nemusíš se bát, nemám v úmyslu ti ublížit. Ale je ve tvém vlastním zájmu, aby ses šla podívat.“
Jennifer se celá třásla. Hrozně se bála, ale dovolila Lawrencovi, aby jí zavázal přes oči černý šátek. Pak ji vzal za ruku a kamsi ji vedl. Děsila se toho, co přinesou další minuty. Tento vývoj situace by si nedovedla představit ani v tom nejčernějším snu. Měla poslechnout Katerinu, když jí říkala, aby od toho dala ruce pryč. Neměla čas moc dlouho přemýšlet. Lawrence jí rozvázal šátek. Stáli spolu v jakési místnosti. Byla prázdná, před nimi byla jen záclonka z červené látky. Lawrence se postavil k ní.
„Mám pro tebe překvapení.“ S těmito slovy odhrnul záclonku. Před Jennifer se objevilo sklo, které sloužilo jako průzor do další místnosti.
„Panebože,“ přitiskla si ruku na ústa. V té místnosti byl mladý muž, kterého okamžitě poznala. Byl to Frankie, její první láska. Chodili spolu na salemskou univerzitu a zamilovali se do sebe. Po nějaké době se ale Frankie rozhodl odejít ze Salemu. Dostal možnost studovat na New Yorské univerzitě. Jennifer jeho odchod nesla těžce. Jednu dobu měla pocit, jakoby odcházel kvůli ní. Ještě nějakou dobu si psali, ale dopisy chodily stále méně. Po nějaké době, poznala Jacka. Ale s Frankiem byla stále občas v kontaktu, zůstali velmi dobrými přáteli. Ale co to mělo všechno znamenat. Jak mohl Lawrence vědět, že má k tomu muži nějaký vztah? A proč unesl zrovna jeho? Ze všech jejích blízkých, proč zrovna Frankie? Jennifer byla stále zmatenější.“
„Stará láska nerezaví, že?“ řekl Lawrence. Kdyby Jennifer věnovala pozornost tónu jeho hlasu, slyšela by v něm cosi jako náznak nostalgie.
Přitiskla ruku na sklo. „Frankie,“ zašeptala. „Pak se otočila na Lawrence, „Co tady dělá? Co to má znamenat?“
„Myslím, že už jsi to pochopila. Tvůj bývalý přítel je tu kvůli tobě. Řekněme, že on by měl být hlavní důvod tvého souhlasu s naší svatbou. Přece nechceš, aby se mu tvou vinou něco stalo, že ne?“
„To bys neudělal,“ vyhrkla.
„Proč ne. Tvá přítelkyně Katerina ti jistě řekla, že jsem odmítl zrušit naše manželství kvůli tomu, že bych přišel o její peníze. Takže by ti mohlo být už jasné, že pro peníze udělám cokoli.“
„Ty mizero,“ Jennifer se ho pokusila udeřit, ale Lawrence obratně chytil její ruku.
„Měla by ses rychle rozhodnout. Buď si mne vezmeš a tvůj bývalý přítel bude v bezpečí, nebo mne odmítneš a veškeré důsledky padnou na tvojí hlavu.“
„Proč jsi unesl zrovna jeho? A jak jsi věděl, že jsme spolu chodili? Nejsme už dlouhou dobu v kontaktu.“
„Jak jsem věděl, že jste spolu chodili? To si nechám pro sebe. Jinak, myslím, že kdybych zařídil výlet tvému současnému příteli, panu Deveraux, určitě by si toho v Salemu všimli. Zmizení šéfa oblíbených novin by jistě neušlo pozornosti. A každého by napadlo, že to má něco společného s tvým zmizením. Stejně tak jako kdybych unesl kohokoli z tvé rodiny. Proto jsem si vybral jeho. Žije několik tisíc kilometrů od Salemu a z jeho současných známých Vás spolu nikdo neviděl. Byla to logická volba.“
„Nevěřím ti. Je za tím určitě ještě něco jiného!“
„Možná nejsi tak naivní, jak jsem si myslel,“ řekl klidně Lawrence. „Ale tahle debata k ničemu nevede. Máš jeho osud ve svých rukou. Tak jak se rozhodneš?“
„Jennifer se vrátila zpátky ke sklu. Frankie na druhé straně nevěděl, že se na něj dívá, sklo z jeho strany fungovalo jako normální zrcadlo. Pozorovala ho, jak neklidně přechází po světlém koberci. Po chvíli se bezradně natáhl na postel v rohu místnosti.“
„Tak jak si se rozhodla?“ zeptal se Lawrence.
„Chci s ním mluvit,“ řekla Jennifer.
„Ne, nechci, aby věděl, že tu jsi.“
„Ale..“
„Tady určuji podmínky já.“
„Jak mám vědět, že Frankiemu nic neuděláš, když si tě vezmu.“
„Musí ti stačit moje slovo,“ odpověděl jí prostě.
Jennifer bojovala urputný boj sama se sebou. Nemohla riskovat, že by Lawrence Frankiemu něco udělal. Vypadalo to, že je schopný všeho.
„Dobrá,“ přikývla. „Vezmu si tě.“
Lawrence vypadal nesmírně spokojeně.
„To ti nikdy neprojde,“ řekla mu v nestřežené chvíli.
„Už mi to prošlo, ženuško,“ řekl jí. Jennifer se otřásla hrůzou. V nestřežené chvíli utekla pryč a zavřela se ve svém pokoji. Lawrence si ani nevšiml, že odešla. Díval se na snubní prsten na své ruce. Tenhle den měl být jiný. Když před ním stála Jennifer v nádherných krajkových šatech, nemohl se ubránit představám, jaké by to bylo, kdyby na jejím místě stála Katerina. Vždycky si představoval, jaká bude nevěsta. I ty svatební šaty nechal tehdy šít pro ni. Měla to být ona, kdo měl dnes přicházet k oltáři uličkou mezi svatebčany. Brali by se v zahradě, vždycky říkala, že by se chtěla vdávat mezi kvetoucími keři růží. Dnes měla být jeho ženou.
„Pane,“ Gregory ho vytrhl z přemýšlení. „Doktorka Manningová, Bo Brady a Jack Deveraux opustili Salem.“
„Výborně. Budeme mít brzy vzácnou návštěvu, Gregory. Katerina,“ řekl zastřeným hlasem. „Jak je to dávno.“
„Vy ji pořád milujete, že pane.“ Řekl tiše Gragory.
„Na tom nezáleží,“ utrhl se na něj. „Jednu ženu už mám.“