Lea - Kapitola 56-60
„Myslela jsem, že zůstanete na venkově,“ poznamenala Lea zatímco se snažila přinutit, aby vnímala hudbu a ne jeho horkých dech na svých ramenou.
„Co bych tam dělal?“ k její úlevě se od ní nepatrně odtáhl, aby jí viděl do očí. „Neznám nic nudnějšího než je zima na venkovském panství. Zvlášť když člověk ví, že v Petrohradu začíná plesová sezóna plná žen s odhalenými dekolty, tekoucím šampaňským a jinými příjemnými věcmi.“
„Pak nechápu, proč trávíte čas tancem se mnou. Dámy s odhalenými dekolty už čekají,“ řekla kousavě.
„Myslím, že s jednou dámou s dostatečně odhaleným dekoltem právě tančím,“ rozesmál se.
„Nic víc nepotřebuji, všeho moc škodí,“ pokračoval s úsměvem.
„Chováte se nemravně,“ procedila mezi zuby. „Kdybych věděla, že tím nevyvolám skandál, dala bych Vám facku.“
„Tím jsem si jistý. Ale nejsem nemravný, jen upřímný. Říkám jen nahlas to, co si tady většina mužů jen myslí!“
„Aha, takže podle Vašeho názoru je hloubka dekoltu mé toalety nevhodná.“
„Vůbec ne,“ řekl poté, co se jí letmým pohledem podíval do výstřihu. Lea zrudla. Kníže byl nesnesitelný, ale musela uznat, že si o podobnou reakci svou otázkou koledovala.
„Váš dekolt je naprosto v pořádku, vypadá nádherně.“ řekl uznale. „Zatímco tamta dáma,“ pohledem odběhl k dívce tančící napravo od nich, „by měla své vnady, pokud se tomu dá vůbec tak říkat, raději zakrývat,“ pošeptal jí do ucha.
Lea se zděsila své reakce. Místo aby na Stěpanovu nemístnou poznámku zareagovala obranou té nebohé dívky, začala se smát.
„Můj bože, Léopoldine, kam se poděla Vaše věčná touha bránit ty, kterým se děje nějaké příkoří?“ dobíral si ji Stěpan, když si všiml její reakce. „To Vám není podobné.“
Lea si musela ukrýt obličej za jeho ramenem, aby ji nebylo moc vidět.
„Nemůžu Vám upřít to, že Váš smysl pro humor je velmi nebezpečný,“ řekla, když konečně mohla znovu promluvit.
Stěpan jen nadzdvihl tázavě obočí.
„Slyším dobře? Vy mne nebudete kárat za mé, řekněme mírně nevhodné chování?“
„Ne,“ usmála se. „Už jsem totiž pochopila, že se stejně nezměníte.“
„Učíte se rychle, má krásná kněžno.“ řekl spokojeně. „Jsem rád, že jste konečně vypadla z role, kterou tak dobře hrajete. Trošku se uvolnit člověku jen prospěje.“
„To ano, ale myslím, že by si člověk měl dobře rozmyslet, v čí společnosti si to může dovolit,“ namítla.
„To mne považujete za tak nebezpečného? Měla byste si konečně přiznat, že na Vás přece jen trochu působí moje osobní kouzlo a neotřelý způsob svádění. Když už mi konečně podlehnete?“
Lea se znovu rozesmála, tentokrát podstatně hlasitěji.
„Pst,“ zasyčel a přitáhl ji blíž k sobě. „Byl bych nerad, kdyby si lidé začali všímat toho, že se mezi námi něco děje. Potom bych se asi musel postavit před hlaveň pistole Vašeho bratra a to bych opravdu nerad.“
„Nemusíte mít obavy,“ řekla mu. „Můj bratr tu dnes není. Ale pokud to bude nutné pro ochranu mé dobré pověsti, vyzvu Vás na souboj klidně sama.“
„Tentokrát byste nemusela mít takové štěstí jako posledně.“
„Myslím, že byste nezastřelil ženu, kterou se tak vehementně snažíte svést. Vynaložil jste už příliš velké úsilí na to, abyste vše zničil jediným výstřelem z pistole.“
„Máte opět pravdu,“ přikývl. „Investoval jsem do Vašeho dobývání už dost energie na to, aby přišla nazmar.“
Lea už raději mlčela a nechávala se unášet tancem a pevností jeho objetí. V jeho slovech bylo něco nebezpečného. Nijak neskrýval, že ji chce svést, což by ji mělo spíš pobuřovat. Ale ji to svým způsobem přitahovalo. Pořád nevěděla, jestli si s ní hraje nebo je jeho zájem opravdový. Ale tahle hra ji začala bavit, i když věděla, že se pohybuje na ostří hodně nabroušeného nože. Neměla v úmyslu prohrát. Otázkou ovšem bylo to, co by byla výhra a co prohra. Zděsila se svých myšlenek. Poslední dobou si knížete pustila až moc k tělu.
Constance stále pozorovala stejný pár. Všimla si, jak se ta dívka směje. Ano, tak to začínalo. Kníže uměl rozesmát, pobavit. To byl jeho styl. Pomalu, postupně si získával důvěru tak, že jí nakonec přestaly být proti mysli jeho důvěrnosti. Naopak, začala je vyhledávat. Jeho smysl pro humor a neotřelost byly vítaným rozptýlením v jejím nudném životě po boku jejího ještě nudnějšího manžela. Postupně po něm začala toužit. Nikdy nelitovala, že mu podlehla. Její život se od základu změnil, konečně poznala pocit štěstí. I když věděla, že to štěstí je svým způsobem na dluh. On ji nikdy nemiloval. Ale ona po tom toužila. Možná proto ještě nedala nikomu dalšímu šanci, aby vyplnil prázdné místo po jejím boku. Kníže Malinin uměl dobýt ženské srdce. A podle toho, jak se k té dívce v modrých šatech choval, ona měla být další obětí jeho šarmu.
„Constance, moc rád tě vidím,“ kníže Valerij Potocký se sklonil k její ruce.
„Ahoj, Valeriji,“ usmála se na něj mechanicky a odtrhla pohled od knížete Malinina. „Nemohla jsem si nechat ujít tenhle ples. Začátek sezony patří vždy k tomu nejlepšímu, s tím, jak plesová sezona postupuje, ztrácí spousta lidí výdrž a ochotu prošoupat si boty.“
„To máš pravdu,“ usmál se a nabídl jí rámě.
„Přišla jsi sama?“
„Ano,“ přikývla. „Ale to od tebe nebyla taktní otázka.“
„To opravdu ne. Ale spoléhám na tvoji shovívavost. Nakonec se spolu známe už dlouho na to, abychom spolu mohli mluvit otevřeně.Bál jsem se toho, že se tu možná objevíš se svým nastávajícím. Divím se, že by tak krásná žena, jako ty, zůstala dlouho sama. A pokud vím, doba smutku už uplynula.“
„To sice ano, ale nijak se do dalšího manželství nehrnu. Vás muže je lepší držet si od těla. Když už spolu mluvíme na rovinu, řekněme, že mi stačí občasná mužská společnost, to je vše.“
„Všiml jsem si, že pozoruješ knížete Malinina...“
„A?“ řekla tázavě a vzala si od lokaje sklenku šampaňského.
„Jeden čas se ve městě hodně spekulovalo o tom, že jste milenci,“ řekl na rovinu.
„Lidem tady nic neujde, že?“ odpověděla nepřímo. Muž po jejím boku se na okamžik zachmuřil.
„Tím se hodně vysvětluje.“ řekl zamyšleně.
„Co tím myslíš?“ podívala se po něm překvapeně.
„Poslední rok, co byl tvůj manžel naživu, se mi zdálo, že si jakoby rozkvetla. Byla jsi skoro bych řekl šťastná. Uvolněná, veselá, takovou jsem tě dřív neznal. Už tehdy jste byly milenci že?“
„Máš velmi dobrý postřeh,“ pomalu se napila, aby zakryla rozpaky.
„To mne mrzí.“
„Co?“
„Kdybych věděl, že je šance, že k sobě za života manžela pustíš někoho blíž, snažil bych se knížete předběhnout. Vždy ses mi líbila, Constance, to dobře víš. Jen mne mrzí, že mne i po smrti manžela stále odmítáš. Víš co k tobě cítím. Je v tom on?“
„Valeriji, prosím,“ řekla unaveně. „Moje důvody znáš. Mám tě ráda, nechci ti ublížit. Ale nic k tobě necítím. To nemá co dělat s Malininem, jsem s ním jen kvůli... však víš...,“ řekla po krátké odmlce.
„Tak proč nemůžeme být alespoň milenci, Constance.“
„Protože bys vždycky chtěl něco víc. Nemá smysl, aby ses trápil, Valeriji.“ V duchu si pomyslela, jak je celá ta situace absurdní. Před ní stál muž, který ji miloval a jehož lásku nedokázala opětovat. A sama byla zamilovaná do muže, který nestál o tu její.
„Líbil se Vám tanec?“ zeptal se Sergej Káti, když hudba dozněla.
„Já... jsem zaskočená, omlouvám se,“ řekla rozpačitě.
Sergej ji posadil zpět na pohovku a přisedl si k ní.
„Omlouvám se, asi jsem byl moc troufalý,“ řekl smutně. „Myslel jsem, že by Vás to mohlo potěšit.“
„Ne, Sergeji, nevykládejte si to špatně. Jen mne to hrozně překvapilo. Jsem nadšená, je to od Vás tak milé. Ale neměl jste si dělat zbytečně škodu.“
„ O tom nepřemýšlejte. Chtěl jsem Vám udělat radost, protože jsem viděl, že Vás mrzí, že nemůžete jít na ten ples.“
„A to se Vám povedlo. Vlastně jsem dojatá, ještě nikdo pro mne nic podobného neudělal.“
„Tak to bychom měli využít toho, že jsou hudebníci ještě tady.“ usmál se na ni.
„Nemůžete mne přece pořád nosit, budou Vás bolet ruce, nejsem zrovna lehká.“
„Jste jako peříčko. Tak co si chcete zatančit teď?“
„Nechám to na Vás,“ usmála se na něj. Když se s ní točil po místnosti, zavřela oči a představovala si, že spolu tančí v sálu plném lidí. Bylo příjemné, být v jeho náručí a poslouchat tóny hudby.
Když znovu seděli na pohovce, Káťa se na něj vděčně usmála.
„Děkuji, Sergeji, byl to krásný zážitek.“ Nevšimla si něhy v jeho pohledu ani smutku, když se od něj odtáhla, aby si nalila čaj.
„Děkuji za tanec, kníže,“ řekla Lea, když hudba dozněla.
„Nevěnujete mi i další?“ zeptal se Stěpan poté, co dívku pustil.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Chtěla bych si teď odpočinout,“ dodala na vysvětlenou.
„Jistě tu najdete další dámy s hlubokými dekolty, které budou ochotné si s Vámi zatančit. Hezký večer, kníže,“ usmála se na něj.
Když Lea odešla, zamířil Stěpan ke Constance.
„Dobrý večer, kněžno Makajevová, kníže Potocký...“
„Kníže Malinin,“ řekl Valerij chladně. „Slyšel jsem, že jste byl několik měsíců mimo Petrohrad. Bylo tu hned nudněji, postrádali jsme Vás,“ v jeho hlase byla dobře slyšitelná ironie.
„To věřím,“ Stěpan posměšně zvedl koutky úst. „Ale jsem zpět, takže teď o skandály nebude nouze.“
„To tom nepochybuji,“ podotkl jízlivě Valerij.
„Buďte tak laskav a vyřiďte mé matce můj upřímný obdiv. Tento ples je nádherný.“ Valerij mu odpověděl chladnou úklonou.
„Doufám, že Vám nebude vadit, když Vám odvedu kněžnu Makajevovou. Rád bych ji požádal o tanec,“ než se Valerij zmohl na slovo, natáhl ruku ke Constance, které okamžitě vložila svou dlaň do té jeho.“
„Valeriji,“ řekla omluvně ještě než s knížetem zamířila pryč.
„Pokud budeš takhle pokračovat, tak si brzo naděláš až příliš nepřátel,“ podotkla ještě než začali tančit.“
„O jednoho míň nebo víc,“ pokrčil Stěpan rameny. „Ale ani ty ses nezachovala nejlépe. Měla jsi mi vyčinit už před knížetem Potockým a ne ho tak ve spěchu opustit. Tím jsi mu zlomila srdce, je mi jasné, že se ti opět vyznával ze svých citů.“
„Neříkej, že z toho, že jsem odešla s tebou, nemáš radost. Nikdy jsi ho neměl rád a nenechal sis ujít jedinou příležitost abys ho neprovokoval.“
„To máš pravdu. Vždycky mi vadila ta jeho hraná strojenost a předstírání dobrých mravů. Přitom není žádný svatoušek,“ ušklíbl se Stěpan.
„Ne každý si může dovolit tak otevřeně říkat, co si myslí.“ podotkla Constance.
„To znělo jako výtka. Kdybych tě neznal, myslel bych si, že k němu přece jen něco cítíš.“
„To nemá s city nic společného,“ namítla Constance. „Jen konstatuji fakta.“
„Narážíš na to, že Valerij je jedním z carových pobočníků, a proto si musí dávat mnohem větší pozor na jazyk.“
„Nejen na to. Pokud se to tak dá říct, ani jeho finanční postavení není tak dobré jako tvoje.“
Stěpan jen pokrčil rameny.
„Nemohu za to, že jsem velmi schopný obchodník a umím ještě znásobit majetek, který už mám. Je mi jasné, že se kvůli tomu tady spousta lidí užírá. Kníže Malinin, bouřlivák, pijan a prostopášník, ale pokud jde o obchody má vždycky dobrý nos. A spousta lidí také nemůže překousnout i to, že mi přes všechny moje eskapády přejí i u dvora.“
Constance se rozesmála. „Uznávám, že tohle na tobě obdivuji. Ty jsi vždycky věděl, jak si naklonit imperátora.“
„Řekněme, že část finančních prostředků, které vydělám umím investovat tím správným směrem. Nikolaj má vytříbený vkus a dovede ocenit nápadité dary. A já mám tak jistotu, že ho nenapadne posílat mne na Kavkaz nebo jinam do horoucích pekel. Navíc mi to zajišťuje i to, že občas zavře obě oči, “ pošeptal Constance.
„Ty jsi hrozný. Neznám nikoho, kdo by uměl balancovat na ostří nože lépe než ty.“
„Není na tom nic těžkého. Musíš jen občas používat mozek a vědět, kdy a co si ještě můžeš dovolit. O ničem jiném to není.“ usmál se na ni.
Lea pozvolna upíjela šampaňské a po očku se poohlížela po svém mladším bratrovi. Ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Zřejmě ho svými tanečními lekcemi tak vyděsila, že se před ní bude celý večer schovávat. Znovu si začala prohlížet tančící páry, když si všimla knížete Malinina. Tančil s nesmírně krásnou ženou, která mohla být asi stejně tak stará jako on. Měla na sobě nádherné růžové šaty s krajkovým lemováním. Bohaté černé vlasy měla vyčesané do složitě propleteného drdolu. Její tvář byla nápadně krásná s něžnými rysy a jemně modelovanými rty. Lea si byla jistá, že tady v sále tak krásnou ženu neviděla.
„Kníže má vynikající vkus,“ pomyslela si hořce a z nějakého důvodu začala být rozzlobená. Přestávalo se jí líbit, jak si s ní kníže Malinin zahrává. Vtom si všimla, že se na ni kníže upřeně dívá. Když postřehl, že zachytila jeho pohled, vyzývavě se na ni podíval, pohledem zabloudil do Constancina výstřihu, a pak se na ni znovu tázavě podíval. Lea zalapala po dechu. Ten mizera se jí mlčky ptal, jestli má ta dáma dostatečně hluboký výstřih! Vlastně to byla jeho odpověď na to, že s ním odmítla tančit další tanec.
„No počkej.“ řekla sama pro sebe. „Teď ti dám lekci já!“ Carský gardista, který se před ní ukláněl a žádal ji o tanec přišel jako na zavolanou. Sladce se na něj usmála a vložila ruku do té jeho.
Constance neuniklo, že se na ni kníže chvíli nedíval. Nenápadně se podívala ve směru jeho pohledu. Byla tam ona. Ta dívka, se kterou Stěpan předtím tančil. Neuteklo jí, že si s knížetem vyměnila pohled a měla pocit, že se na Stěpana podívala s němou výzvou v očích. Když se chvíli poté podívala na místo, kde stála, všimla si, že odchází na parket s jedním mladíkem v uniformě carských gardistů.“
„Nevyzval jsi mne k tanci bezdůvodně, že,“ podívala se Stěpana.
„O čem to mluvíš, Constance?“ zeptal se nevinně.
„Ale no tak, Stěpane,“ řekla unaveně. „Nehraj to na mne. Možná tě neznám tak dobře, jak bych si přála, ale dost dobře na to, abych poznala, kdy něco děláš s postranními motivy. Kdo je ta dívka se kterou si tančil, a kterou jsi před chvílí pozoroval?“
„Asi nemá cenu před tebou něco tajit, že,“ usmál se na ni. „Ale chvíli ještě kroť svoji zvědavost, Constance, pak Vás představím.“
„To je příjemná změna,“ podotkla kousavě. „Když si vzpomenu, že tu dívku, kterou jsem potkala u tebe v paláci jsi mi představit nechtěl...“
„Z čistě praktických důvodů. Nepředpokládám, že byste spolu přišly víc do styku...“
„Takže s touhle dívkou bych do styku mohla přijít častěji?“ zeptala se a doufala, že z jejího hlasu nebylo cítit napětí.
„Ne. Ale vím, že bys mi neodpustila, kdybych ti nepředstavil ani ji. A já chci zachovat mír, Constance. Poslední dobou jsi podrážděná, nechci tě moc provokovat.“
„To je milé. Obvykle si takové starosti neděláš.“ řekla hořce.
Stěpan se na ni tázavě podíval a poté, co od něj odvrátila tvář, se zachmuřil.
Lea se musela nutit k tomu, aby věnovala mladíkovi, se kterým tančila, dostatečnou pozornost. Nemohlase ubránit tomu, aby po očku nepozorovala pár tančící nedaleko od nich. Silou vůle se donutila soustředit a dál udržovat společenskou konverzaci. Když hudba dozněla, přijala mladíkovo rámě a zamířila s ním pryč z parketu. Nedošli daleko, když jim cestu zkřížil kníže Malinin s onou neznámou ženu.
„Tady jste, Léopoldine,“ usmál se na ni zatímco ona uhnula pohledem a netečně se zadívala mimo něj. „Rád bych Vám někoho představil.“
„Opravdu?“ znovu mu věnovala plnou pozornost. „Taky bych Vám měla někoho představit.“
„To nebude potřeba,“ ozval se mladík po jejím boku. „Baron Vasilij Ročev,“ obřadně se uklonil.
„Kníže Stěpan Malinin,“ Stěpan napodobil mladíkovu obřadnost. „Dovolte, abych Vás představil, kněžna Constance Makajevová, kněžna Léopoldine Budjanská.“
Obě dámy se uklonily.
„Vidím, Léopoldine, že jste stále bez doprovodu Vašeho bratra. Považuji za svoji povinnost tuto skutečnost napravit. Nepřítomnost Vašeho bratra je na pováženou, neměl by Vás nechávat tak dlouho samotnou. Doufám, že Vám nebude vadit, barone, když kněžně pomohu jejího bratra najít.
„Jistě že ne,“ sotva ze vypravil překvapený mladík. Nebyl vůbec připravený na tak přímý útok staršího soupeře. Knížete Malinina navíc znal, často doprovázel imperátora na honu a věděl, že se imperátor v jeho společnosti velmi dobře baví. Tak vlivnému člověku bylo lepší jít z cesty, a tak ani na okamžik neváhal a chystal se vyklidit pole.
„Bylo mi nesmírným potěšením, kněžno Budjanská,“ sklonil se k dívčině ruce. Mrzelo ho, že se o půvabnou dívku nebude moci ucházet, ale nestál o to, aby ho kníže vyzval na souboj. Jeho střelecké umění bylo vyhlášené.
„Barone,“ řekla klidně Lea a pokynula mu hlavou.
„Budete prosím tak laskav a postaráte se o kněžnu Makajevovou?“ obrátil se na něj znovu Stěpan.
„To nebude nutné,“ ozvalo se za jeho zády. „Pokud dovolíte, rád bych si s kněžnou zatančil,“ řekl důrazně Valerij Potocký.
„Pokud kněžna nebude mít námitky,“ pokrčil rameny Stěpan.
„Samozřejmě že ne. Velmi ráda. Kněžno, kníže, barone,“ Constance se uklonila nehybně stojící trojici a vydala se s Valerijem na parket.
„Ten Malinin je nehorázný hulvát,“ řekl Valerij, když Constance sevřel v náručí. „Takové chování jsem ještě nezažil. Ta jeho nestydatost opravdu překračuje všechny meze.“ procedil mezi zuby. Constance neodpověděla. Stěpanovo chování ji zranilo a ponížilo. Už podruhé během pár dní od něj dostala tvrdou lekci. Od té doby, co se vrátil do Petrohradu byl jiný. Přemýšlela, co se s ním mohlo na venkově stát.
„Constance, je mi to moc líto,“ řekl Valerij tiše.
„To nemusí. Můžu si za to sama,“ řekla s předstíraným úsměvem. „Kníže už jiný nebude.“
Constance si nevšimla očí, které ji už delší dobu pozorovaly.
„Vaše chování bylo nevhodné,“ řekla rozzlobeně Lea, když s knížetem osaměli. Vadilo jí, jak rychle se kníže dokázal zbavit jejího nápadníka, aniž by při tom musel vynaložit jakékoli úsilí. „Zvlášť vůči kněžně Makajevové.“
„Netěší Vás, že jsem dal přednost Vaší společnosti před tou její?“
„Ne. Ponížil jste ji a mne jste dostal do řečí. Navíc byste už mohl vědět, že já o Vaši společnost nestojím.“
„Ale! Stála byste raději o společnost toho mladíčka? Kdyby Vás dostat do řečí on, to by Vám nevadilo?“ V jeho očích se blýsklo.
„Nebuďte směšný,“ přerušila ho ostře. „To není Váš styl, Stěpane, kde jste nechal svoje sebeovládání a schopnost být neustále netečný?“
„Ve Vaší společnosti se mi bohužel nedaří být netečný, natož se ovládat, Leo,“ teprve při důrazu, se kterým kníže vyslovil její jméno, si Lea uvědomila, že ho před chvílí oslovila jen křestním jménem. To ji rozzlobilo ještě víc, protože si uvědomila, že mu tím nechtěně dala najevo, že ji celá tahle situace ani zdaleka nenechala v klidu.
„Ostatně ani Vám se nedaří být netečná. Víte, co si myslím? Že Vás ve skutečnosti pobouřilo mnohem víc to, že jsem kněžnu Makajevovou vyzval k tanci, než moje chování. Přitom jste mne sama vyzývala k tomu, abych se bavil dál i bez Vás.“ Díval se jí upřeně do očí.
„Je mi úplně jedno s kým tančíte. Ale není mi jedno to, jak se chováte. Vlastně toho mám už dost. Nejraději bych...“
„Já vím, nejraději byste mi dala facku. Budete mít příležitost.“
„O čem to mluvíte?“
Kníže jí nabídl rámě. „Nedaleko odsud je klidné místo, kde mi budete moci tu facku dát. Pojďte.“
„Nikam s Vámi nepůjdu. Musím najít Ivana.“
„Váš bratr bude jistě rád, když se k němu chvíli nebudete hlásit,“ řekl klidně Stěpan.
„Co tím myslíte?“
„Podívejte.“ Kníže pokynul rukou k parketu. „Myslím, že se Váš bratr rozhodl vyzkoušet to, co jste ho naučila.“
Lea se zadívala směrem, který Stěpan naznačil. Ivan tančil s nějakou půvabnou mladou dívkou a vypadalo to, že se oba dobře baví. Vedl si docela obstojně. Když se dívala na bratra, veškerá zlost ji opustila a její obličej se vyhladit něhou.
„Půjdeme? Nebo se bojíte, že až budeme spolu sami, podlehnete svým citům a skončíte v mém náručí?“
„Nebuďte směšný,“ řekla chladně a zavěsila se do něj. „Už jsem Vám jednou řekla, že jste si tentokrát vybral hodně špatně.“
Constance na chvíli osaměla. Odešla do rohu sálu a pila šampaňské. Musela pořád myslet na Stěpana a na tu dívku, nedařilo se jí vyhnat je z hlavy.
„Dobrý večer,“ ozval se za ní melodický dívčí hlas. Constance se ohlédla přes rameno. Nedaleko ní stála mladá dívka v červených šatech. Usmívala se, ale její úsměv přišel Constance až příliš sladký.
„Dobrý večer,“ odpověděla jí lhostejně.
„Omlouvám se, že Vás ruším. Neznáme se, ale všimla jsem si, že jste se bavila s mou přítelkyní, Léopoldine Budjanskou. Bydlí ve stejné újezdu jako já. Moje rodina žije nedaleko jejich panství a panství knížete Malinina.“ Jak předpokládala, Constance její slova okamžitě zaujala.
„Opravdu? Jsem moc ráda, že Vás poznávám. Jsem kněžna Constance Makajevová.“
„Velmi mne těší,“ usmála se dívka. „Kněžna Alexandra Lubjacká.“
Stěpan zavedl Leu do jedné z arkádových chodeb spojujících plesový sál s ostatními komnatami. Bylo tam ticho a poměrně chladno, jediným zdrojem tepla byly mohutné pozlacené svícny s desítkami svíček, které příjemně zářily a vydávaly teplo.
„Kam mne to vedete?“ zeptala se Lea a rozhlédla se kolem sebe.
„Do italského salonku na konci chodby. Budeme tam mít klid.“
„Můžeme zůstat tady,“ namítla. Nechtěla s ním zůstat sama.
„Jistě a zítra dostanete znovu zápal plic. Půjdeme do salonku, tam bude tepleji,“ tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky.
Italský salonek byl velmi příjemné místo. Každý kousek vybavení zde připomínal Itálii. Od krásného benátského lustru přes nábytek až po obrazy zachycují Řím, Benátky a Florencii.
Uvnitř bylo poměrně šero. Zřejmě nikdo nepředpokládal, že by někdo z hostů mohl zabloudit až sem. Lea si dobře uvědomovala, že pokud ji tady někdo se Stěpanem objeví, tak to nebude nic příjemného. Dva mladí lidé sami v tak intimním prostředí, to zavánělo skandálem a kompromitující situací.
„Nechápu, proč jste se mnou chtěl být o samotě? Na vztahu mezi námi to stejně nic nezmění!“ Lea popošla k oknu a zadívala se na nádvoří osvětlené desítkami pochodní.
„Pokud vím, chtěla jste mi vrazit tu facku. Jsem Vám k dispozici.“ Stěpan pohotově nastavil tvář.
„Přestaňte, kníže.“ Lea vrátila záclonu zpátky na místo. „Unavujete mne svou ironií, svým chováním, prostě vším. Chtěla bych se vrátit zpátky do sálu.“
„Měl bych se Vám omluvit. Máte pravdu, dnes jsem to přehnal.“
Lea se na něj nevěřícně podívala. „Co to zkoušíte teď? To má být nějaká nová taktika.“
„Ne,“ zavrtěl hlavu a popošel směrem k ní. „Jsem upřímný. Nezachoval jsem se nejlépe, hlavně vůči kněžně Makajevové.“
„To byste měl ale říct spíš jí.“ podotkla.
„To udělám, až k tomu budu mít příležitost. Ale nejdřív jsem se chtěl omluvit Vám. Neměl jsem Vás provokovat.“
„Jsem už zvyklá,“ řekla rezignovaně a posadila se na pohovku. „Vy už jiný nebudete.“
Stěpan si klekl před ní.
„Doufám, že jako omluvu přijmete tohle,“ zpoza zad vytáhl rudou růži.
„Kde jste to vzal?“ řekla překvapeně Lea a automaticky vzala květinu do ruky.
„Hostitelům by se květiny z vázy asi krást neměly, že?“ řekl Stěpan s hraně provinilým pohledem upřeným k váze plné rudých růží stojící na stolku nedaleko dveří.
Lea se rozesmála.
„Ale co, myslím, že tu jednu růži nebudou postrádat. Přijímáte moje omluvu?“ podíval se na ni. Lea si pohrávala s polorozvitým květem.
„Asi jsem blázen, ale ano, přijímám. Pokud se vydržíte alespoň po zbytek večera chovat slušně.“
„To je jako kdybych Vám měl slíbit, že přes zimu nebude v Rusku sněžit,“ zamračil se Stěpan. „Ale dobře, pokusím se o to.“ Lee cukaly koutky úst.
„Líbil se Vám ten baron Ročev?“ Kníže si sedl na pohovku vedle ní.
„Byl to milý mladík.“
„Ale no tak, Léopoldine. Neptal jsem se na to, jestli byl milý, ale na to, jestli se Vám líbil jako muž. Přitahoval Vás?“
„Nevím,“ odpověděla Lea.
„Takže ne.“ řekl spokojeně Stěpan.
„Proč jste si tak jistý?“ zeptala se Lea.
„Protože Vás znám. Kdyby se Vám líbil, popřela byste to. Jste člověk, který svoje city raději skrývá. To ostatně máte v rodině. Váš bratr také úspěšně tají své city před Ekaterinou.“
„To Vy svoje city rozhodně netajíte, že,“ řekla Lea aniž nějak zareagovala na jeho poznámku.
„A proč bych měl? Nikdy jsem neskrýval, že mne velmi přitahujete, a že po Vás toužím.“
„To opravdu ne,“ řekla s hořkým úsměvem. „Ale už jsem Vám několikrát řekla, že jste si vybral špatnou ženu.“
„A já Vám už několikrát řekl, že si to nemyslím. Tehdy v noci u Ekateriny jsem se přesvědčil o tom, že u Vás nějakou šanci mám. To jak jste na mne reagovala...“
Lea vstala. „Mýlíte se. Byla mi tehdy zima, proto jsem se třásla. Nehledejte za tím nic víc.“ Neviděla, jak se za jejími zády usmál.
„Tak dobrá,“ řekl zdánlivě klidně. „Uděláme test. Pokud dokážete zůstat chladná, tak Vám uvěřím, že jsem Vám naprosto lhostejný. A co víc, nechám Vás na pokoji.“
Lea se na něj podezíravě podívala. „O jakém testu to mluvíte?“
„O jednoduchém testu. Já Vás políbím a pokud vydržíte být chladná, tak Vám uvěřím.“
„Ta Vaše nestydatost je neuvěřitelná...“
„No tak, Léopoldine. Odhoďte na chvíli svoje dobré vychování. Není moje nabídka snad zajímavá? Přemýšlejte. Uvědomte si, co byste mohla získat. Nechal bych Vás na pokoji. Měla byste ode mne konečně pokoj. Žádná ironie, žádné nevhodné chování, žádný dotěrný nápadník. Nestojí to za to, že vydržíte jeden polibek? Stejně tvrdíte, že jsem Vám zcela lhostejný, tak o co jde?“
Lea se proti své vůli zamyslela. Kníže měl vlastně pravdu.
„Tak dobrá.“ Přikývla po chvíli. „Zavřete dveře a zkontrolujte, jestli na chodbě nikdo není.“ Nemusela knížete dlouho pobízet. Její přání splnil během chvilky.
„Tak fajn,“ připravovala se na nevyhnutelné. „Teď mne můžete políbit.“
„Počkejte, to není tak jednoduché,“ zastavil ji.
„Co?“ podívala se na něj podezíravě.
„Chci minutu.“
„Cože?“
„Chci Vás líbat minutu.“
„Tak na to zapomeňte!“
„Jaký je rozdíl mezi vteřinou a minutou. Pokud ke mně nic necítíte, tak Vás můžu líbat třeba deset minut a nic se nestane. Uznejte, že jeden vteřinový polibek není spravedlivý. Takový polibek Vám dává před spaním i Váš bratr. Když už mám prohrát, tak ať z toho alespoň něco mám.“ Lea stále mlčela.
„No tak, Léopoldine, je to pro Vás nesmírně výhodný obchod.“
„Jak mám vědět, že dodržíte svoje slovo?“ zeptala se ho.
„Můžeme to sepsat? Neviděla jste tady někde papír a kalamář?“ řekl s úsměvem a začal se rozhlížet kolem sebe.
„Přestaňte s tím vtipkováním!“
„Dobrá,“ povzdechl si. „Tak jinak. Jsem sice mizera, ale mému slovu můžete věřit, Léopoldine, to dobře víte. Zeptejte se kohokoli.“ Lea chvíli přemýšlela, a pak se na něj dlouze podívala.
„Dobrá, ještě než přistoupíme k obchodu, máte ještě nějaké podobné požadavky jako před chvíli?“
„Tak si to upřesníme,“ usmál se. „Na jednu minutu budu mít k dispozici Váš krk, tvář a ústa. Jinak se Vás ani nedotknu. Budu stát kousek od Vás, naše těla se nebudou dotýkat. Řekl jsem své podmínky obchodu dostatečně jasně?“ podíval se na ni s výrazem kocoura, který zahlédl misku smetany.
Lea se v duchu děsila. Kdyby Sergej věděl na co se chystá přistoupit, zabil by ji, tím si byla jistá. Ale pokud se tím knížete navždy zbaví, tak to nebylo tak strašné...
„Teď moje podmínky.“ řekla důrazně. „Dáte pokoj nejen mně, ale i mým bratrům. Nebudete nás vyhledávat, kontaktovat, zkrátka nás necháte navždy na pokoji.“
„Platí,“ přikývl. „Tady je moje ruka.“
„Tady je moje,“ její drobná dlaň se ocitla v té jeho.
„Ovšem zapomněli jsme na jednu drobnost. Jak mám poznat, tu minutu. Budu počítat do šedesáti?“
„Poslouchejte,“ Stěpan se odmlčel. Tichou místností se neslo pravidelné tikání hodin.
„Slyšíte? Budete počítat do šedesáti, ale podle těch hodin. Ne že bych Vám nevěřil, ale co kdybyste počítala rychleji? Já budu počítat s Vámi, pro jistotu.“
„Myslíte, že bych podváděla?“ řekla pohrdavě.
„Vůbec ne. Jen... člověk se v obchodním zápalu může snadno přepočítat. A pak, já nechci přijít ani o vteřinu.“ Rozesmál se.
„Jistě.“ poznamenala. „To Vám věřím. Člověk s Vaší zvrácenou povahou si takovou příležitost nemůže nechat ujít.“
„Tak začneme?“ zvážněl a v jeho očích se objevil zvláštní výraz.
„Půjdu se raději ještě podívat, jestli na chodbě někdo není. Kdyby nás tu někdo přistihl, tak bych si Vás musela vzít. To by mi ten obchod přišel hodně draho.“
„Jste nesmírně pragmatická, Léopoldine,“ Stěpan se znovu rozesmál.
„Pš,“ otočila se k němu. S hraně provinilým výrazem okamžitě zmlkl. Lea opatrně vyhlédla na chodbu. Nikdo tam nebyl. Měla co dělat, aby uklidnila své třesoucí se nohy. Byla hrozně nervózní. Když zavírala dveře, všimla si, že je v zámku klíč. Okamžitě jím otočila.“
„Zamkla jste?“ zvedl obočí.
„Jistě. Nenapadlo Vás, že by během té minuty mohl někdo přijít a my bychom ho nemuseli slyšet? Ta chodba je dost dlouhá.“
Stěpan se začal znovu smát. „Ten obchod mne začíná bavit a to jsme vlastně ani pořádně nezačali. A co když někdo přijde a zjistí, že je zamčeno? To pak spolu můžeme rovnou odjet do nejbližšího kostela, protože tahle zpráva by se šířila po Petrohradu rychlostí blesku.“
Lea znovu vyhlédla z okna.
„Pokud k něčemu takovému dojde, jeden z nás vyleze přes tu okenní římsu na terasu patřící k chodbě a schová se tam. Druhý pak odemkne, vyjde ven a bude předstírat, že mu není dobře. Pak se sem nepozorovaně vrátí a odemkne dveře na terasu.“
Stěpan se smál čím dál víc. „Předpokládám, že ten, kdo by lezl po okenní římse na terasu, bych byl já.“
„Zcela správně. Nehodlám kvůli Vám zmrznout. Ale raději se modlete, aby sem nikdo nepřišel. Nerada bych Vás měla na svědomí, ta římsa vypadlá namrzle a my jsme v druhém patře.“
„Mám lepší nápad,“ řekl Stěpan. „Začneme.“ Lea ho nedůvěřivě pozorovala.
„Vypadáte jakobyste stála před popravčí četou,“ poznamenal, když se k ní blížil.
Lea se snažila ignorovat to, že se jí třesou kolena.
„Začnu počítat když...“
„Přesně tak,“ přikývl. Stál už jen jeden krok od ní.
„Dobře,“ přikývla a snažila se nevnímat strnulost vlastního těla.
Stáli asi tak krok od sebe. Jejich siluety se odrážely na stěně naproti ní. Aby se nemusela dívat na něj, dívala se na ně a snažila se namluvit sama sobě, že ty siluety patří někomu jinému. Pozorovala, jak se ta mužská pomalu nahýbá k té ženské. Stejně s sebou trhla, když se jeho rty dotkly jejího krku. Byly příjemně teplé. Nechtěla už se dívat na ty siluety, nechtěla vědět, co bude dál. Zavřela oči a začala počítat. Tikot hodin se sladil s jejím vnitřním hlasem.
„Pět.“
Dotyky jeho rtů byly příjemné.
„Deset.“
Cítila, jak jeho rty stoupají po linii jejího krku pomalu k jejím ústům. Jejich horkost začala rozechvívat její tělo.
„Patnáct.“
Jeho rty se dotkly těch jejích.
„Dvacet.“
Zoufale si uvědomila, že to co dělá, je jí hodně příjemné.
„Dvacet pět.“
„Její nohy se třásly čím dál víc. Potřebovala oporu, měla pocit, že jinak musí upadnout.“
„Třicet pět“
S hrůzou si uvědomila, že pootevřela ústa. Jeho rty jí neumožňovaly únik. Odtáhnout se nemohla. Její tělo začalo hořet.“
„Čtyřicet pět.“
To byla poslední číslice, kterou si vduchu řekla. Její nohy se podlomily a jediná možnost, kde najít oporu, byla u mužského těla před ní. Chytla se ho kolem krku a matně si uvědomila, že ji jeho ruce objaly kolem pasu. Sama nevěděla, jak se to stalo. V příštích vteřinách opětovala jeho polibek. Nevnímala nic jiného než horké mužské rty. Zajela mu rukou do vlasů. Jeho ruce putovaly po jejím těle. To, co dělá, si uvědomila až ve chvíli, kdy se jejich rty na chvíli vzdálily, aby se jejich majitelé mohli nadechnout. Když si uvědomila, co se stalo, vyděsila se. Prohrála. Nedokázala se mu podívat do očí. Rozběhla se ke dveřím. Její třesoucí se prsty otočily klíčem. Vzápětí ke Stěpanovi doléhal už jen rychlý klapot jejích podpatků. Na chodbě naštěstí nikdo nebyl.
„Stěpan se opřel o skříň a křečovitě se nadechl.
„Vyhrál. Dnes toho vsadil opravdu hodně. Nebyl si jistý, jestli to vyjde. Nebyl si vůbec jistý. Dnešní sázka byla zatraceně vysoká. Ale vyšlo to. Štěstí ho neopustilo. Naopak. Pomalu už ztrácel naději, ale poté se ho chytila a opětovala jeho polibek. To jakým způsobem ho opětovala mu vzalo dech. Říkal si, jaká asi Lea je. Její polibek mu ukázal něco, co nečekal.
Podle toho, jak ho líbala, měl co dělat s velmi vášnivou ženou. Marně přemýšlel, kdy ho nějaká žena takhle políbila. Jeho první polibek s většinou žen byl jiný. Líbaly opatrně, bály se. trvalo chvilku, než si na něj zvykly a získaly jistotu. Ona byla jiná.“
Usmál se. Dosáhl toho, co chtěl. Teď už ho krásná kněžna Budjanská ze svého života jen tak nedostane. Upravil si vázanku a vydal se zpět do sálu.
Lea se zastavila až v tanečním sálu. Srdce jí zběsile tlouklo a nemohla popadnout dech. Teprve teď si začala plně uvědomovat důsledky toho polibku. Neměla na tu sázku vůbec přistoupit. Nechápala, jak mohla tak snadno zapomenout na dobré vychování. Navíc dala knížeti pádný důvod k tomu, aby si myslel, že k němu něco cítí. Dobře věděla, že ji teď nenechá na pokoji a navíc nenacházela způsob, jak by se mohla vyhnout jejich dalšímu společnému setkání. Na to byl Petrohrad moc malý a kníže moc vynalézavý. Nejraději by se okamžitě vrátila zpátky na venkov a zavřela se doma, jenže dobře věděla, že by důvod svého odjezdu nedokázala vysvětlit bratrům a Ekaterině. Žaludek se jí sevřel při pomyšlení, že by se o tom, co se dnes večer stalo, dozvěděl Sergej. Byl by bez sebe a Lea ani na chvilku nepochybovala, že by knížete Malinina buď okamžitě vyzval na souboj, nebo by ji okamžitě provdal, aby už nemohla vyvádět žádné podobné nepředloženosti. A vlastně by mu to ani nemohla mít za zlé. Ne, musí se modlit, aby celá ta událost zůstala před jejím bratrem utajená. V zájmu knížete by jistě nebylo, aby se o tom Sergej dozvěděl, a tak se bude muset spolehnout na to, že před ním bude mlčet a jedinou osobou, která neujde jeho jízlivým komentářům, bude ona sama. Pátravě se rozhlédla kolem sebe. Musela najít Ivana. Chtěla odsud okamžitě odjet, nemohla se znovu vidět s knížetem Malininem. To setkání by nezvládla. Dnes by nedokázala čelit jeho vítězným komentářům a cynickým poznámkám. Znovu se rozhlédla po Ivanovi. Naštěstí nemusela hledat dlouho. Za okamžik zahlédla svého mladšího bratra, jak se mezi tančícími páry prodírá směrem k ní. Pokusila se na něj usmát a ovládnout se alespoň natolik, aby nepoznal, jak moc je rozrušená.
„Tady jsi, Leo. Už tě chvíli hledám, nikde jsem tě tu neviděl.“
„Byla jsem chvilku pryč, ta hudba a to množství lidí mi nedělalo dobře.“
„Stalo se něco? Jsi celá bledá,“ Ivan zpozorněl.
„Nic se nestalo. Jen se mi začala točit hlava a není mi moc dobře,“ zalhala. „Nevadilo by ti, kdybychom už jeli domů?“ Podívala se na něj prosebně.
„Jistě že ne. Nevypadáš dobře, měla by sis raději jít lehnout,“ řekl starostlivě Ivan a nabídl své starší sestře rámě. Ta se do něj ihned ochotně zavěsila. Oba sourozenci se pomalu vydali ke schodišti vedoucímu do vstupní haly. Chvíli trvalo, než jim sloužící přinesli kabáty. Ivan pomohl Lee se obléknout a přitom ji zneklidněně pozoroval. Byla celá bledá a chvílemi se mu zdálo, že se třese. Měl strach, aby nebyla znovu nemocná, měl ještě až v příliš živé paměti stav, ve kterém byla, když měla zápal plic.
„Váš kočár je přepravený, pane,“ před Ivanem se úslužně uklonil jeden z lokajů.
„Děkuji Vám,“ Ivan se obrátil k Lee. „Půjdeme?“
Lea jen mlčky přikývla. Ivan si nevšiml, že se jeho sestra předtím dívala za sebe na schodiště. Kdyby se byl otočil, uviděl by knížete Malinina stojícího v polovině schodiště. Lea si ho všimla, když si oblékala kabát. Naštěstí to vypadalo, že za nimi kníže nepůjde. Zastavil se zhruba uprostřed schodiště a dal si ruce do kapes. Pozoroval ji zvláštním pohledem. Nebyl v něm výsměch ani radost nad tím, že nad ní zvítězil. Nevěděla, co si má o tom jeho výrazu myslet. Ještě žádný muž se na ni tak nedíval. Byl ráda, když jí bratr nabídnul rámě a společně se vydali ven do mrazivé petrohradské noci.
Když se Stěpan vrátil do sálu, okamžitě se vydal hledat Leu. Nikde ji neviděl a téměř okamžitě ho napadlo, že se kněžna pokusí přesvědčit svého mladšího bratra, aby z plesu odešli. Po tom, jak od něj utekla, mu bylo jasné, že se s ním nebude chtít vidět. Vlastní reakce na jeho polibek ji musela vyděsit a jistě si bude chtít alespoň nějaký čas udržet odstup. Doufal, že se mu ji podaří najít dřív, než se pokusí vyklidit bitevní pole. Chtěl si s ní ještě promluvit, protože dobře věděl, že dnes má jedinečnou příležitost dotlačit krásnou kněžnu Budjanskou k částečné kapitulaci. Nechtěl jí dát čas, aby se vzpamatovala a připravila si vlastní obranu. Napadlo ho, že se kněžna možná ze strachu před konfrontací pokusí z plesu odejít sama. Když sešel téměř až do haly, zjistil, že nebyl dostatečně rychlý. Lea stála nedaleko vstupních dveří a její bratr jí pomáhal do kabátu. Pomalu sestupoval po schodech směrem k nim a přemýšlel, co dál. Léopoldine se podívala jeho směrem a Stěpan si všiml, jak strnula. Její bratr si ničeho nevšiml, zrovna v tu chvíli k němu přistoupil lokaj, aby mu oznámil, že jejich kočár je připravený. Stěpan se zastavil a rozmrzele si zasunul ruce do kapes. Před Ivanem s Léopoldine nemohl mluvit, o tom, co se mezi nimi stalo. To se ani jeden z jejích bratrů nesměl dozvědět. Chtě nechtě musel kapitulovat. Neunikl mu výraz úlevy na Leině tváři, když se zastavil. Vzápětí se zavěsila do svého bratra a oba odešli. Stěpan se za nimi ještě dlouho díval a pokoušel se ovládnout ten pocit touhy, který se ho zmocnil. Lein polibek v něm zažehl nebezpečnou bouři citů. Dnes v noci nechtěl zůstat sám. Pomalu se otočil a vydal se zpět do sálu najít Constance.
„Viděla jsem Vás bavit se s knížetem Malininem,“ řekla Alexandra Constance. „Jste přátelé?“
„Ano, už nějakou dobu,“ Constance s odpovědí ani na chvilku nezaváhala. Přitom si dívku pečlivě prohlížela. Podle nákladných šatů a šperků jistě patřila k bohaté šlechtické rodině.
Její šaty byly možná až příliš nápadné a ani výběr šperků, který zvolila, se k její toaletě moc nehodil. Ale nevkusem trpěla v Petrohradu spousta žen, tak se nad tím Constance ani moc nepozastavila. Byla ještě velmi mladá, asi tak ve věku té dívky, se kterou viděla tančit Stěpana. Constance byla zvědavá, proč ji ta dívka oslovila. Jistě to nebylo bezdůvodné. Ale vlastně to pro ni byla vítaná příležitost dozvědět se něco o Stěpanově životě mimo Petrohrad.
„Ale vy se také s knížetem jistě dobře znáte, když říkáte, že jste skoro sousedé,“ pokračovala a pokynem ruky přivolala lokaje s podnosem. „Dáte si také?“ Nabídla Alexandře skleničku šampaňského. „To by ti mohlo rozvázat jazyk,“ pomyslela si v duchu. Takhle mladá dívka ještě nemohla být zvyklá pít šampaňské.
„Ráda,“ Alexandra ochotně přijala nabízenou sklenku. „Ano, známe se s knížetem poměrně dobře. Dokonce mne, mou matku a mého bratra pozval na zahradní slavnost, kterou pořádal.“ Alexandřina slova Constance zarazila. Dobře věděla, že Stěpan žádné slavnosti a plesy nepořádá. Nikdy to nedělal. Většinou se jen nechával pozvat.
„Opravdu? Tak to si jeho pozvání musíte cenit. Kníže obvykle slavnosti nepořádá, musela to být významná událost.“
„Cenit?“ řekla Alexandra cynicky. „Prosím Vás, všichni jsme tam byli pozvaní jen proto, abychom dělali knížeti křoví a pomohli mu skrýt jeho plány. Moc se omlouvám za nevhodnou volbu výrazů.“ Zatvářila se na oko provinile. „Ale jistě knížete dobře znáte a víte, že on si s ničím moc hlavu neláme. Prostě si jen jde za tím, co chce,“ Alexandra vypila svou skleničku skutečně rychle. Constance jí ochotně podala další.
„Moc tomu nerozumím.Co tím myslíte?“
Alexandra se k ní důvěrně naklonila. „Ta dívka, se kterou jste knížete dnes viděla tančit, je Léopoldine Budjanská. Kníže o ni měl eminentní zájem. Ucházel se o ni, ale ona ho odmítala. Proto zorganizoval zahradní slavnost, na kterou pozval všechny významné šlechtické rodiny z našeho újezdu. Samozřejmě že hlavně stál o to, aby tam přišla ona a její mladší bratr. Vyprokoval s ním spor a vyzval ho na souboj. Chtěl tím Léopoldine vydírat, souboj byl ochotný zrušit jen pod podmínkou, že se za něj provdá. Bylo mu jedno, co si o jeho jednání budou myslet ostatní. Vždyť Ivanovi, bratrovi kněžny Budjanské, není ještě ani šestnáct let. Vyzvat na souboj tak mladého chlapce je přece nedůstojné. Ale to už je kníže. Ten si s důstojností ani ctí hlavu neláme. Jenže Léopoldine ho překvapila. Přijela na místo souboje místo svého bratra a řekla knížeti, že se za něj provdá, pokud ji porazí ve střelbě na terč. Kníže si při své domýšlivosti myslel, že je vítězství jeho a přistoupil na to. Jenže milá Léopoldine vyhrála,“ rozesmála se Alexandra.
„Cože?“
„Slyšela jste dobře. Dívka porazila druhého nejlepšího střelce carské armády. Vlastně jsem si myslela, že je to tady v Petrohradu už všeobecně dobře známé a na účet knížete se tu všichni dobře baví.“
„Ne, nevěděla jsem o tom. Asi se to ještě nestihlo rozšířit.“ řekla Constance. „Ale ty se o to jistě postaráš,“ pomyslela si v duchu. Ta dívka se jí nelíbila, v jejím hlase bylo něco neupřímného. Ale Constance se chtěla dozvědět něco víc. Takže se nespletla, když si myslela, že Stěpan musel mít nějaký důvod, proč odjel na své venskovské panství. Nikdy dřív tam nejezdil a ani se netajil tím, že mu venkov není po chuti. Constance si pokusila v duchu vybavit tu dívku, se kterou Stěpan tančil.
„Ta prohra musela být pořádná rána pro sebevědomí knížete. Možná proto o Léopoldine ještě stále usiluje. Kníže nerad prohrává.“ pokračovala mezi tím Alexandra.
„To máte pravdu,“ přikývla Constance. „Stěpan byl vždy hráč,“ řekla zamyšleně.
„ Ano. To ho asi na Léopoldine přitahuje. To, že mu stále odolává. Tu nebohou chudinku kvůli zájmu knížete teď nesnáší všechny neprovdané dívky v našem újezdu. To víte, každá si tam na knížete myslí, je bohatý, svobodný...“
„To věřím,“ přikývla Constance. Dobře věděla, že Stěpan patří k nejvyhledávanějším partiím. Matky a otce potencionálních nevěst neodradila ani jeho pověst.
„Je to skandální, že to musím říct, ale některé se nestydí knížeti vlézt až do postele,“ Alexandra se znovu naklonila ke Constance a ztišila hlas. Constance s sebou trhla, což Alexandře samozřejmě neušlo. Nevybrala si Constance náhodou. Dobře si všimla, jak ta žena knížete pozorovala, když tančil s Leou. Uměla poznat žárlivost a téměř nepochybovala o tom, že mezi tou ženou a knížetem kdysi něco bylo a nebo pořád ještě je.
„No ano. Třeba taková Ekaterina Nikolajevová. Přistihla jsem ji, jak ráno odcházela z domu knížete. Takové chování,“ aby podpořila své rozhořčení, začala zuřivě mávat vějířem.
„Ekaterina Nikolajevová...“ Constance zamyšleně zopakovala to jméno. V tom si uvědomila, proč je jí tak povědomé. To byla přece ta světlovlasá dívka, tehdy u Stěpana. Šokovaně se podívala na Alexandru.
„Kněžna Lubjacká, jaké překvapení,“ ozvalo se za zády obou žen. Obě s sebou trhly. Ani jedna z nich si knížete nevšimla. „Vidím, že jste si nenechala ujít petrohradsou plesovou sezónu. Vypadáte úchvatně, nepochybuji, že tady okouzlíte spoustu mužů a třeba se i konečně provdáte,“ dodal Stěpan cynicky.
„Kníže,“ Alexandra se na něj sladce usmála.
„Doufám, že jste tady Constance nezatajila žádnou pikantní podrobnost z mého pobytu na venkovském panství. Ale vlastně o tom bych neměl ani pochybovat, kněžna je jistě již v tak živém obraze, že jí to musí připadat jako by tam byla celou dobu se mnou.“
„Dnes mne nerozčílíte, kníže,“ řekla Alexandra pomalu. „Přeji Vám hezký zbytek večera,“ dodala významně. „Velice mne těšilo, kněžno.“ Constance jí odpověděla lehkým pokynutím hlavy.
„Co to mělo znamenat?“ obrátila se Constance na Stěpana, když Alexandra odešla.
„Jak si jistě poznala, nemám tu dívku rád. Nikdy jsem neměl rád drbny. Co ti vlastně všechno napovídala?“
„Nic překvapivého. Možná snad jen to, že jsi se chtěl oženit. Všechno ostatní mě nepřekvapuje, ani to, že se na venkově spousta žen pokoušela dostat do tvé postele.“
„To ano a ona byla v té frontě první,“ zasmál se Stěpan.
„To jsem si myslela. Zhrzenost z ní jen kapala,“ poznamenala Constance.
„Má důvod být zhrzená. Musel jsem jí svůj nezájem vysvětlit hodně důrazně. Takové věci se nedpouští.“
„Jistě. Co mi ale povíš o tom svém náhlém zájmu se oženit?“ pátravě se na něj podívala. Stěpan pokrčil rameny. „Řekněme, že jsem potkal jednu mladou dámu, která dokázala odolat mému šarmu.“
„Takže si jí nabídl manželství.“
„Odmítla,“ řekl lakonicky. „Ale nechme teď Léopoldine Budjanskou. Co bys řekla tomu, kdybychom odešli?“
„Navrhuješ mi to, co si myslím?“ přimhouřila oči.
„Ano.“ řekl rovnou.
„Proč bych to měla přijmout?“ zeptala se ho.
„Nemusíš,“ odpověděl prostě.
„Jistě, ty si společnost vždycky najdeš,“ řekla hořce.
Stěpan jí nabídl rámě. „Rád bych byl s tebou, ale pokud nechceš, nebudu tě přemlouvat.“
Nedokázala ho odmítnout. Zavěsila se do něj a snažila se nevnímat Valerije, který je zachmuřeně pozoroval.
„Jste tu brzo,“ řekl překvapeně Sergej, když se oba jeho sourozenci objevili v salonu.
„Lee nebylo dobře,“ řekl Ivan na vysvětlenou. „Tak jsme se raději vrátili.“
„Jsi nemocná?“ zeptal se Sergej zneklidněně.
„Nic to není. Jen mně zřejmě nesvědčilo to množství lidí. Začala se mi točit hlava.“
„Nezlehčuj to,“ řekl Ivan vážně. „Byla hrozně bledá,“ obrátil se na Sergeje. „A celou cestu kočárem sem se třásla. Mám strach, jestli nemá horečku.“
„Nic to není, opravdu,“ odporovala Lea. „V kočáru byla zima, to je vše. Poprosím Pašu, aby mi udělala horký lipový čaj a půjdu si lehnout. Ráno mi bude určitě zase dobře.“
„Kdyby se ti v noci přitížilo, zazvoň na Pašu, nařídím jí, aby ihned nechala zavolat lékaře,“ řekl Sergej starostlivě.
„Jsi hodný, ale to opravdu nic není. Jak jste si to tady užili?“
„Bylo to moc příjemné. Tvůj bratr je báječný společník,“ usmála se Ekaterina. „Nemám ti pomoci se svéknout?“
„Ne, děkuji. Nedělej si se mnou starosti.“ usmála se Lea. „Poprosím Pašu. Dobrou noc.“
„Půjdu s tebou,“ řekl Ivan. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ odpověděli současně Ekaterina se Sergejem.
„Půjdu si také lehnout,“ řekla Káťa a začala se zvedat.
„Odnesu Vás,“ Sergej ji vzal do náručí a odnesl ji do jejího pokoje.
„Děkuji Vám za ten dnešní večer, Sergeji. Bylo to od Vás moc pozorné.“
„Dobrou noc, Ekaterino,“ Lein bratr se sklonil k její ruce. Když odešel, Káťa si sedla na postel. Byla zamyšlená. Sergejovo chování ji zaskočilo a zmátlo. Celý večer byl tak milý a pozorný, ta hudba a všechno. Bylo možné, aby o ni měl Sergej zájem? Dala si hlavu do dlaní.
To byl přece nesmysl, vždyť se před jeho odjezdem na Kavkaz vůbec nevídali. Ale to, jak se dnes choval... Káťa zazvonila na služebnou, aby jí pomohla se svléknout. Když už ležela v posteli, stále nemohla usnout. Přemýšlela o tom, jestli k ní Sergej něco může cítit. Nakonec to zamítla. Byl k ní milý, protože ho o to zřejmě požádala Lea.
Lea se převalovala na posteli. Nemohla usnout. Pokaždé, když zavřela oči, tak se jí znovu vybavilo to, co se stalo mezi ní a Stěpanem. Zoufale si schovala hlavu pod polštář, jakoby tím mohla odhnat všechny myšlenky, které ji pronásledovaly.
Stěpan také nespal. Ležel v posteli s rukou pod hlavou a přemýšlel.
„Nespíš?“ ozval se vedle něj tichý ženský hlas.
„Ne,“ odpověděl tiše.
„Děje se něco?“ Na Constancině hlasu bylo patrné, že je zneklidněná. Otočil se na bok a objal její nahé tělo.
„Nic se něděje,“ zašeptal jí do vlasů. „Pokus se spát.“ Ani nevěděl, proč se na ni snaží být tak milý. Možná proto, že si uvědomoval, že ji dnes jen využil. Vždy ji využíval k uspokojení svých potřeb, ale dnes to bylo jiné. Dnes vedle ní chtěl zapomenout. Byl si jistý tím, že musela vycítit změnu v jeho chování.
Constance tiše ležela. Jeho silné paže příjemně hřály. Jindy by si vychutnávala tu nezvyklou důvěrnost, které se jí od něj běžně nedostávalo. Většinou to byla ona, kdo se k němu přitulil a uvelebil se na jeho široké hrudi. Nikdy jí neodpíral dotyky, ale málokdy ji objal. Většinou ji k sobě jen přitisknul, ale ještě nikdy neusínala v jeho náručí. Jindy by z toho měla radost, ale dnes ne. Stěpanovo objetí nebylo spontání. Jako by měl vůči ní výčitky svědomí. Ale ona nechtěla soucit. Chtěla jeho lásku. Konečně si uvědomila, že se ve Stěpanově životě objevil někdo, kdo by jí ho mohl definitivně odvést. Ale kdo? Léopoldine Budjanská nebo ta druhá dívka, Ekaterina Nikolajevová?
Mlhavé ráno halilo petrohradský palác Budjanských do lehkého bílého oparu. Lea se sešla u snídaně se svým bratrem. Když ji uviděl, zatvářil se překvapeně.
„Jsi už vzhůru? Myslel jsem, že budeš ještě spát, včera večer jsi byla nevypadala vůbec dobře.“
„Vzbudila jsem se brzy a nemohla jsem už usnout. Proto jsem raději vstala.“ odpověděla mu Lea a posadila se naproti němu.
„Jak se cítíš?“ odložil šálek s čajem a pátravě si ji prohlížel.
„Dobře. Neměj starost, včera to nebylo nic vážného.“ Úmyslně se mu nedívala do očí.
„Stejně bys měla dnes raději odpočívat.“ Namítl.
„To také budu.“ Lea se natáhla pro pirožky. „Mám v plánu dnes celý den posedávat v salonu a dělat společnost Kátě. A proč jsi ty vstal tak brzy? Někam jdeš.“
„Mám dnes schůzku ohledně nákupu jednoho z nových plnokrevníků. Jedu se na něj podívat. Mám slíbeno, že se na něm budu moci projet. Možná koupím ještě nějaké další koně, majitelka rozprodává stáje.“
„Rozprodává stáje? Proš. Má snad finanční potíže?“
„Ne. Její manžel před rokem zemřel a ona nemá v plánu pokračovat v chovu koní. Alespoň tak mi to řekl ten muž, který zajišťuje prodej, její správce stájí. Chci se pokusit přesvědčit také některé ze stájníků, aby přešli k nám. Pokud to vyjde, budeme zase o krok blíže k vítězství v carských dostizích.“
„Budu ti držet palce, aby to vyšlo. Mimochodem, přijdeš na oběd?“
„Proč se ptáš?“
„Já jen, že bys měl příležitost promluvit si s majitelem koně, který zvítězil na carských dostizích letos.“
„Přijde Jevgenij?“
„Ano. Myslím, že ho nepotěší, až zjistí, jak jsi se ponořil do chovu koní. Nebude pro něj příjemné, že ho brzy začne ohrožovat vlastní rodina,“ usmála se vesele.
„Tak to je skvělá zpráva. Poslední dobou jsme neměli moc příležitost se setkat. A to jsem byl v Petrohradu poměrně nedávno.“
„Jste oba stejní,“ zavrtěla hlavou Lea. „Ani jeden z Vás nemá čas, aby se tomu druhému ozval.“
Sergej ji políbil na čelo. „Máš pravdu. Ještě že tě mám. Budu se snažit přijít včas.“
Constance ráno probudilo tiché vrznutí dveří. Na chvíli si myslela, že Stěpan prostě jen odešel z pokoje tak, jako mnohokrát předtím. Chvíli poté ale ucítila vůni čaje. Nejprve otevřela jedno oko, a pak druhé. Do místnosti pronikalo slabé světlo. Závěsy nebyly zatažené, nic tak nebránilo světlu zalít pokoj, ale bylo zřejmě ještě brzo. Podívala se směrem do místnosti. Pár kroků od postele uviděla stát Stěpana. Byl již oblečený, jako obvykle mu to slušelo, v perfektně střiženém obleku s tmavou vázankou.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl tiše, když si všiml, že se na něj dívá.
„Přinesl jsi mi snídani?“ poznamenala udiveně, když postřehla stříbrný podnos na stole.
„Ano,“ řekl, vzal ho do rukou a čekal. Constance se mezitím pečlivě zabalila do deky a posadila se v posteli.
Stěpan postavil podnos před ní.
„Proč taková pozornost?“ řekla pomalu zatímco brala do rukou růži, která ležela mezi jídlem.
„Chtěl jsem se ti omluvit,“ posadil se na okraj postele. „Včera jsem se nechoval právě nejlépe. Byl jsem až příliš neodbytný.“
„Proč mám pocit, že to není pravý důvod téhle omluvy,“ pátravě se mu podívala do očí. „Za celou tu dobu, co se scházíme, se mě včera poprvé zdálo, že když jsi se mnou, myslíš na jinou ženu. Nikdy dřív jsem s tebou takový pocit neměla. Prosím, nesnaž se mi tvrdit, že se mýlím.“
Stěpan mlčel. Po chvíli si jen těžce povzdechl.
„Sám nevím, jak to je, Constance. Vím jen, že jsem se do téhle situace nikdy nechtěl dostat.“
„Do jaké situace? Do situace, kdy přestaneš mít své city pod kontrolou? To se jednou muselo stát. Nejsi z kamene, Stěpane,“ přejela mu dlaní po tváři. „I když jsi o tobě všichni myslí, že jsi mizera bez srdce, tak já vím, že to tak není. Chceš si žít životem, který je pro tebe pohodlný. Do ničeho nechceš vkládat city, protože se nechceš zbytečně spálit a zranit. Myslím, že si to ani sám nechceš přiznat. Protože pokud by sis to přiznal, musel by sis přiznat i to, že se chováš jako zbabělec. Ale to ty přitom nejsi. Nevyhýbáš se nebezbečí a soubojům, někdy mi dokonce přišlo jako bys je sám vyhledával. Jediná věc, které se na světě vyhýbáš, a které se bojíš, jsou city.“
Stěpan zřivil rty v ošklivém úsměšku. „Nečekal bych, že mne tak dobře znáš.“
„Tři roky jsou dlouhá doba,“ položila růži na sněhobílé podušky.
„Ano, to jsou,“ řekl mechanicky. Nedíval se na ni, díval se ven z okna na korunu mohutného dubu.
„Zamiloval ses, že?“ řekla tiše.
„Co je to láska?“ usmál se hořce. „Lidé tohle slovo přeceňují. Dá se za ním schovat spousta přízemních citů a pudů. Chtíč, touha, ale co je to láska. Ta láska, o které všichni básní.“
„Možná to, že se pro tenhle cit dokážeš toho chtíče vzdát.“
„Co tím myslíš?“ podíval se na ni nechápavě. Bylo na něm vidět, že ho její slova zaskočila.
„Kvůli lásce jsme schopni vzdát se i chtíče. Tak jako jsi to chtěl udělat včera i ty.“ řekla klidně.
„Constance,“ řekl unaveně. „To já jsem včera na plese přemluvil, abys odešla se mnou...“
„To ano. Ale potom jsi se mnou byl jen proto, že jsem to chtěla já. Nedokázal jsi mi potom říct ne, protože jsi to byl právě ty, kdo mne přesvědčil, abych sem s tebou odjela, i když jsi věděl, že jsem váhala. Nedokázal jsi mne potom odstrčit, když sis uvědomil, že se v mém náručí marně snažíš zapomenout. Ale nepodařilo se ti to. Překvapilo mne jen to, že ses kvůli tomu, co se stalo, cítil provinile, něco takového bych od tebe nečekala. Za tu dobu, co jsi byl na venkově, ses změnil.“
„Poznalas i to, že jsem se snažil zapomenout...“ řekl. „A nevadilo ti, že tě jen využívám? A to mnohem víc, než kdy jindy.“
„Ne,“ zalhala mu. „Nedokázala mu přiznat, jak moc ji to bolelo. A hlavně věděla, že mu to nesmí prozradit. Kdyby to věděl, přestal by se s ní stýkat a to nechtěla. Potřebovala ho ve svém životě, i když ji jeho přítomnost v něm neustále zraňovala.
„Náš vztah byl vždy něco jako výměnný obchod. Já od tebe chtěla něhu a to, co jsem nenašla u svého manžela, ty ode mne rozkoš. Pořád z toho obchodu dostávám vše, co chci. Nemám důvod se cítit využitá. Protože i já tě využívám.“
Vzal její ruku a políbil ji do dlaně. „Zasloužila by sis něco lepšího, Constance. Měla by sis najít někoho, kdo tě dokáže ocenit.“
„To já jsem zodpovědná za svá rozhodnutí, ne ty,“ řekla jemně. „Můj život mně v současnosti naprosto vyhovuje. Vyhovují mně i naše schůzky. Až budu mít pocit, že od tebe nedostávám to co chci, najdu si někoho jiného,“ dodala.
„Je to nádherný kůň.“ Sergej zálibně popleskal mohutného vraníka po hřbetě.
„Ano,“ přikývl Andrej Staviski, správce stájí. „Pán s ním měl velké plány.“
„To se nedivím,“ přikývl Sergej, zatímco koně dál popleskával. Ten si jen odfrkl a zahrabal kopytem.
„Myslím, že domluvíme. Jsem ochoten Vám za něj zaplatit cenu, kterou požadujete. Tenhle kůň za to opravdu stojí. Děkuji Vám, že jste mi umožnil se na něm projet.“
„Tak nejlépe poznáte jeho kvality,“ usmál se správce. „Byl jsem si velmi dobře vědom toho, že cena, kterou za něj požadujeme je dost vysoká. Proto jsem Vám dal možnost, abyste se sám přesvědčil, že za tu cenu opravdu stojí.“
„Vidím, že oblíbený kůň mého manžela bude mít brzy nového majitele,“ jejich hovor přerušil příjemný ženský hlas. Mezi stáními k nim přicházela nápadně krásná černovlasá žena oblečená do jezdeckého kostýmu.
„Má paní,“ uklonil se správce.
„Andreji,“ odpověděla mu lehkým pokynutím hlavy, a pak už svoji pozornost naplno věnovala Sergejovi.
„Dovolte mi, abych Vám představil knížete Sergeje Budjanského. Kníže přijal cenu, kterou jsme za Atalaje požadovali.“ řekl na vysvětlenou správce stájí.
Sergejovi se na malou chvilku zdálo, že žena zpozorněla. Zřejmě se jim nedařilo koně prodat, ta cena byla opravdu vysoká. V tom případě ho ovšem nabízeli špatným kupcům, Lein bratr si byl jistý, že jakýkoli opravdu dobrý chovatel koní by se za něj tu částku zaplatit nerozpakoval.
„To jsem moc ráda. Je dobře, že Atalaje dostane někdo, kdo ho dokáže ocenit. Já chovu koní nerozumím. Můj manžel se tomu celý život plně věnoval, ale já v tom svou budoucnost nevidím.“ Řekla na vysvětlenou.
„Chápu,“ usmál se Sergej. „Rád bych od Vás koupil ještě nějaké koně, kněžno Makajevová.“
„Můj správce stájí Vám bude jistě rád plně k dispozici,“ usmála se Constance. „Byla bych velmi ráda, kdybyste přijal mé pozvání na čaj nebo šampaňské. Myslím, že dobrý obchod by se měl oslavit.“
„Velmi rád,“ přikývl Sergej.