Nízké Taury 2012 (27.-30.8.)
10. 9. 2012
Srpen se právě pomalu chýlil ke konci a Froda už delší dobu svrběly nohy. Ne snad proto, že by byl až tak hrozně nečistotný. Příčina byla spíše vnitřní, a sice byla to touha po nějaké dobrodružné výpravě, která hnala jeho myšlenky od jednoho neprobádaného bodu na mapě k druhému. Času však bylo již velmi málo, a tak finální rozhodnutí o cíli dalšího letošního výpadu padlo velmi rychle a spontánně. Priority byly jasné – levně a bez zbytečných starostí. Takto vznikl prostý itinerář třídenního přechodu části Nízkých Taur, nedalekého pohoří v Rakousku.
Den první
V neděli 23.8.2012 okolo 23:30 jsme vyrazili autem ze Stonavy směrem na jih. Cesta ubíhala poměrně vesele hlavně díky Hani, která se zdála být neobyčejně čilá a po celou cestu udržovala v relativní bdělosti i řidiče Froda. Navíc také výborně plnila funkci navigátora. Tuto akci jsme podnikli ve zcela novém a velmi příjemném složení: Žába, Frodo, Hania a Marek, a tak se poslední dva jmenovaní stali novými členy Turistické skupiny Smile.
Blížili jsme se již k cíli, když nás podle předpovědi zastihlo pár přeháněk. To byl poslední déšť, s jakým jsme se setkali. Naše dlouhá cesta skončila okolo 7:30 na parkovišti u vlakového nádraží ve Schladmingu, kde jsme po konsultaci se zaměstnancem Bahnhofu nechali auto. Trochu jsme posnídali a vydali se k několik desítek metrů vzdálené autobusové zastávce. Ta trochu působila dojmem, že sem nemůže nikdy přijet žádný autobus, ale po chvíli se začalo scházet víc lidí s baťůžky a holemi, což nám dodalo naději. Najednou se objevil autobus, potom druhý, pak konečně třetí autobus žluté barvy s nápisem Ursprungalm za čelním sklem, který byl již poměrně plný. Jako studenti jsme za zhruba 7,50 euro za osobu vyjeli podle plánu přesně v 8:21. Autobus nás vezl vysoko do kopců nad Schladmingem a my jsme na protější straně údolí mohli pozorovat Dachstein, který však byl pro tuto chvíli zahalen v mracích. Nicméně výhledy na Schladming seshora také nebyly špatné. Každou chvíli autobus zastavoval na nějaké zastávce a nabíral stále nové turisty, takže netrvalo dlouho a byl plný lidí, včetně chodbičky pro stání. V místě, kde nás opustil asfalt jsme projeli kolem malé budky na placenou cestičku, která se začala víc a víc zařezávat do údolí, jimž stoupala zpočátku pozvolna okrajem lesa a přes pastviny, potom strmými serpentinami, kde při pohledu z okna míval člověk silný pocit, že se celý kolos zřítí ze svahu dolů. To však nebyl až tak moc velký problém členů naší výpravy, neboť většinu zmohla únava z cesty a neodolali krátkému spánku. V 9:05 jsme konečně byli na místě. Osada Ursprungalm nás uvítala čerstvým vzduchem a hezkými dřevěnými domky uprostřed luk, nad nimiž začínaly stoupat skalnaté kopce. V dobré náladě jsme omrkli terén i plán cesty na mapě, doladili utažení batohů, aby pohodlně seděly na zádech a plni očekávání vyrazili vzhůru ve stopách poměrně velké tlupy převážně starších lidí, co vystoupila z autobusu.
Počátky nebývají lehké, což bylo znát, když se našim nohám zprvu vůbec nechtělo a z nožky na nožku jsme se jen pomalu kymáceli. Pak jsme se pozvolna trochu víc rozhýbali a nabrali větší rychlost, takže jsme předešli i pár lidí co vyrazili před námi. Přesto jsme si ve společnosti vysportovaných rakouských důchodců připadali trochu divně. Cesta se konečně trochu srovnala když jsme dorazili k chatě Giglachseehutte. Kolem stoupaly mraky a stále víc odhalovaly zelené travnaté a bílé skalisté svahy všude kolem nás. Zdrželi jsme se jen krátce a vyrazili úzkým chodníčkem dál nad břehem nádherného jezera Giglacchsee směrem k chatě Ignaz-Mattis-Hutte, která se nachází nedaleko opačného konce jezera. Zde jsme svačili na terase s výhledy na jezero a jelikož byla docela zima, oblékli jsme si i rukavice a čepice. Bylo to poslední místo, kde jsme potkali větší množství lidí. Zbývající část treku před náma bude již mít divočejší charakter a my si budeme užívat Nízké Taury v klidu skoro bez lidí.
Od chaty Ignaz-Mattis stoupáme směrem na Rotmandlspitze. Po nějaké době však ztrácíme značený chodník, a než si to uvědomíme, stačíme pochybnými stezkami vystoupat okolo jezer Knappenseen někam mezi ovce a ještě dál, kde již po cestě není ani památky. Před námi se začaly zvedat skalnaté úbočí Vetternspitzen a Engelkarspitze, mezi nimiž byla dvě sedla. Naše dezorientace způsobila, že jsme se chviličku pokoušeli najít cestu do sedla více nalevo v domnění, že je to Rotmandlspitze. Až potom přišlo konečně osvícení a Frodo si uvědomil svou navigační chybu. Rychle jsme určili nový směr cesty a zkratkou jsme si to namířili k viditelným serpentinám na červeně zbarveném kopci Rotmandlspitze. Blouděním jsem ztratili nějakou půl hodinku, možná i hodinku, proto jsme zpočátku stoupali poměrně rychle ve snaze dohnat ztráty. Směrem nahoru však tempo vzhledem ke značné náročnosti trasy pomalu klesalo. O to víc jsme si vychutnávali výhledy zpět směrem na jezero Giglachsee a vrcholy Engelkarspitze, bíle zářící Steirische Kalkspitze a rozložitý Kampspitze nad chatou Ignaz-Mattis. My jsme už ale byli nedočkaví výhledů z vrcholu na opačnou stranu. Mraky se již protrhaly a slunce se naplno opíralo do krajiny i do našich hlav. Nedaleko vrcholu ještě přetrvalo několik titěrných sněhových flíčků. Ještě pár kroků a za značného funění jsme se ocitli na našem prvním vrcholu – 2453 metrů vysokém, červeném kopci Rotmandlspitze. Nahoře bylo velké množství trávy a při pohledu na východ se až tajil dech. Na západ byla divoká krajina, kterou jsme prošli cestou sem, na severu to zas byla skupina Dachsteinu, na východ nádherné panorama, které dominovala hora Hochgolling – nejvyšší vrchol Nízkých Taur, dnes poprášený sněhem, náš zítřejší cíl. Výhled na jih zakrývá vrchol Sauberg. Slunce, vrchol, nádherné výhledy – pocity byly úžasné a daly na chvíli zapomenout na únavu. Nicméně po focení a zápisu do vrcholové knihy bylo třeba se sebrat a pokračovat dál. Nyní nás čeká nejdřív krátké klesání do sedla Krukeckscharte, kde opět krátce odpočíváme, a poté náročný sestup k chatě Keinprechthutte, která se nachází ve výšce 1872 m. Tento sešup působí na většinu výpravy likvidačně a tak dole před chatou je rozhodnuto, že dnes dál nepokračujeme. Delší dobu sbíráme síly, abychom se zvedli a dali se do hledání vhodného místa pro stany. To nacházíme ještě kousek níž, pod strmějším srázem nalevo od cesty. Stavíme stany na rovném místě mezi oněm svahem a potokem, za nimž se pasou krávy. Naše místečko je třeba trochu uklidit, což znamená odstranit několik kravinců, a může se stavět. Večer panuje dobrá nálada, široký výhled na hory osvětlené večerním sluncem působí magicky. Méně kouzelná je bohužel večeře, kterou připravuje hlavně Frodo, a sestává z tvrdé, neslané rýže a chutného však studeného masa. Navíc Frodo hezky připálil maso v ešusu, který pak musí nějaký čas drhnout ve studeném potoce. Hania si mezi tím odskočila na záchod, kde se setkala s nějakou šílenou krávou, která ji honila, a tak všichni jen překvapeně zíráme, když se Hania vrací z úplně opačné strany, než kam šla. Po večerní hygieně se většina z nás hlasitě baví během hry ve stanu. Konečně za vydatného svitu měsíce jdeme spokojeně ulehnout do spacáků.
Den druhý
Nějaká neznámá síla přiměla Froda pomalu otevřít oči. Prvních pár vteřin viděl jen rozmazaný bledě zelený mišmaš, než se obraz vyostřil a Frodo zjístil, že civí na strop stanu. Slunce už muselo vyjít. Frodo neohrabaně hmátl do míst, kde očekával mobil a zjístil, že budík zazvoní za pár minut. V klidu a tichosti přečkal ten čas nechtíc nikoho probudit ze sladkého spánku a v duchu se mezitím připravoval vstát a vylézt na chladný vzduch. Zazvonil budík a Žába procitla. Trvalo ještě pár chvil, než se probrala úplně. To se už i od vedle začaly ozývat ospalé povzdechy následovány zvukem zipu. I když se zpočátku nikomu příliš nechtělo, přeci jen jsme nakonec vylezli ze spacáků i stanů, trochu jako mladí táborníci, které dospělý dozor nutí k raní rozcvičce. Ráno bylo chladné stejně jako noc, ne-li ještě chladnější, však důrazněji si na zimu v noci stěžovala jedině Žába. Z mlhavých ranních vzpomínek těžko vybrat něco zvlášť zajímavého. Proběhla běžná snídaně ( Žába a Frodo si „výtečně“ pochutnali na gumových houskách, které pravděpodobně ještě dodnes tráví), nějaká ta zběžná hygiena, balení (stany byly suché) a nakonec nezbývalo než se vyškrábat zpět na cestu nad námi. Takto jsme se rozloučili s útulným místečkem u potoka a s tichou myšlenkou na další příjemný nocleh jsme se vydali dál.
Po pár metrech jsme opustili širokou cestu, po které jezdí automobily k chatě, a dále nás vedla úzká pěšina, která, jak jsme mohli pozorovat celý minulý večer přímo od stanů, nás bude vést dlouhou dobu mírně do kopce po úbočí směrem k sedlu Trockenbrotscharte. Jak jsme stoupali, stále častěji jsme se otáčeli a obdivovali nádherné údolí, stále výrazněji zářící sluncem. O kousek dál se nám přes údolí směrem na sever otevřel krásný výhled na skupinu Dachstein, nad kterou nebylo ani obláčku. Dlouho jsme kráčeli ve stínu po západním úbočí hor až do místa, kde cesta mírně zahnula doprava k východu. Tady nás slunce téměř oslepovalo při sebemenším pozvednutí hlavy. V tomto místě jsme také minuli pěkná místa pro stanování, kam by se bez problému vešly naše dva stany, s výhledem na Dachstein a Bischofsmuetze, nevýhodou by ovšem byla absence vody. O variantě dojít až do těchto míst již včera jsme včera krátce uvažovali, toto místo bylo totiž již večer viditelné, proto to zde zmiňuji. Stezka začala trochu víc stoupat, až se opět naskládala do série serpentin, které nás při vynaložení jistého úsilí dovedly až do sedla Trockenbrotscharte. Tento dosud popsaný úsek dnešní cesty bych osobně označil za asi nejsnadnější z celé třídenní trasy, při čemž jistou roli hrálo určitě také to, že jsme tuto část šli ráno a byli jsme relativně plni sil. Sedlo nás opět spolehlivě uchvátilo svými výhledy. Naši pozornost upoutal především Hochgolling, který je odsud jako na dlani a dlouhými svahy strmě padá do údolí. Vrchol byl již dnes beze sněhu. Úpatí hory je v dolní části pokryté sytě zelenou trávou, horní část tvoří skály a kameny.
Ze sedla jsme viděli také Dachstein, chatu Landawerseehutte i cestičku, která nás dovede do sedla Gollingcharte, aniž bychom museli sestoupit do údolí. Tato stezka sleduje vrstevnici a vede bujnou trávou nad skalnatými útesy. Abychom se k ní dostali, museli jsme nejdřív sestoupit ze sedla malý kousek níž, kde je odbočka. Cestou jsme neustále obdivovali majestátný Hochgolling a lámali si hlavu tím, jak na něj asi vylezeme a zda na to budeme mít dost sil. Kuráž jsme si přidávali zpívajíc a broukajíc známě melodie np Jarka Nohavicy, což nás udržovalo v dobré náladě. I když se zdá, že ze sedla Trockenbrotscharte do Gollingcharte je to co by kamenem dohodil, tak pravda je taková, že by se člověk u toho naházel celkem slušně, a nám tento úsek trval nečekaně dlouho. V závěru traverzu jsme překonali krátký mírně zajímavější úsek po skále nad dírou a krátce na to jsme se ocitli v místě setkání se stezkou vedoucí zezdola od chaty. Zde jsme nabírali síly na závěrečné stoupání do sedla. Během této krátké pauzy jsme se poprvé setkali se skupinou ovcí, které se nás jaksi nebály. Naše počáteční nadšení z rozkošných měkoučkých oveček rychle pominulo (hlavně u Froda), když Froda největší z ovcí kousla to prstu umazaného od sluncem roztečeného KitKatu. Jako by toho nebylo dost, ta stejná ovce se pak začala motat podezřele blízko Frodovy krosny, až nakonec zaútočila svými zubisky na láhev Kofoly a ohlodala etiketu. Jak je vidět, horská tráva obsahuje velmi málo cukru a ovce trpící na jeho nedostatek se po něm můžou utlouct. Stoupajíc vzhůru do sedla, jsme potkávali poměrně dost lidí – koneckonců byli jsme u nejvyšší hory Nízkých Taur, což je zajisté atraktivní turistický cíl. Mezi těmito pocestnými jsme vedli delší rozhovor s jistými milými rakušáky, kteří si z nás ovšem dělali srandu, že nám zamávají z vrcholu, zatímco my budeme pořád na tomtéž místě. Naštěstí až tak zlé to nebylo a ve skutečnosti se s nimi potkáme jak v sedle, tak v těsné blízkosti vrcholu. Ale to nás teprve čeká. Poslední metry před sedlem byly zvlášť pro dívky velmi namáhavé a zničení na nich bylo patrné, a tak na místě bylo třeba učinit rozhodnutí, co dál.
Po krátké debatě bylo rozhodnutí na světě. Žába se výstupu na vrchol vzdala kvůli bolesti v noze, stejně jako Hania, kterou cesta také zmohla a chtěla se raději šetřit na sestup. A tak pouze pánská část ve složení Marek a Frodo se vydala k vrcholu. Abychom se příliš nezatěžovali, vzali jsme jen jeden odlehčený batoh, a zbytek vybavení zůstal v sedle pod dohledem Hani a Žáby. Cesta na při pohledu z dálky nepřístupně vyhlížející Hochgolling se ukázala snadnější, než jsme očekávali. Hned co jsme se dostali za jakýsi roh na východní stranu hory a ztratili jsme tak vizuální kontakt se sedlem, se chodník začal klikatit v tradičních serpentinách po suti a kamení. Přesto bych tuto část neoznačil za nudnou, neboť jsme díky krásným výhledům a touze po vrcholu byli v dobrém rozmaru. V horní části ubylo suti a přibylo skály, a tak nás cesta vedla přes často dost vysoké prahy, které bylo třeba překonat. To již bylo někde za místem, kde jsme minuli odbočku na severozápadní stezku, jež je náročnější a vede po skalních čepicích přímo hranou vrásčitého hřebene. Tuto možnost jsme nezvolili a v našem rozhodnutí nás utvrdil i rozhovor se dvěma Čechy, kteří z hřebene právě sestoupili na normální cestu pro jeho těžkou schůdnost. Toto byli jediní krajané, na jaké jsme narazili během celé výpravy. Někde v těchto místech jsme narazili i na ony dva rakušáky. Jak se blížil cíl naší cesty, postup vzhůru stále víc vyžadoval použití rukou a celková námaha se zvyšovala. Najednou se před námi konečně otevřela propast na druhou stranu. Odsud jsme již mohli vidět kříž, jež byl ještě pár desítek metrů vpravo, ale cesta to již nebyla nikterak náročná. Šťastní v duchu jsme dokráčeli k nejvyššímu bodu, kde jsme okamžitě požádali jednu turistku o několik vrcholových snímků. Nesměli jsme přitom zapomenout především na naši novou vlajku vyrobenou právě den před odjezdem. Za chvíli jsme již byli na hoře sami a mohli jsme se v klidu kochat kruhovým výhledem. Hochgolling značně převyšuje všechny vrcholy okolo, takže vidět je opravdu daleko. Asi nejkrásněji ovšem působí samotné pohoří Nízkých Taur nebo také ledovci obklopené hory na západě včetně Grossglockneru. Během pobytu nahoře jsme udělali také vrcholové video pro věrnější dokumentaci výhledu i atmosféry a samozřejmě jsme se rovněž lehce posilnili před sestupem. Ten probíhal stejnou cestou a není třeba zdůrazňovat, že těžší terén vyžadoval neustálou opatrnost a také kapku zručnosti při překonávání některých větších schodů. My naštěstí vše zvládli bez problému a dole jsme již po suti běhali jako kamzíci. Ještě poslední zatáčka a našemu zraku se ukázaly holky, které na nás mávaly ze sedla.
Následovalo rychlé přebalení a poněkud chaotický sestup směrem k chatě Gollinghutte. Chaotický proto, že se naše tlupa mírně rozpadla na jednotlivce a každý se dolů trmácel vlastním tempem. Tato část trasy byla z celého dne asi nejtěžší a kolena při 600 metrovém klesání křičela, nemluvě o předchozích 500 metrech, které Frodo a Marek absolvovali z Hochgollingu. Pomalu ale jistě jsme po kouskách klesali a po naší pravici se neustále zvětšovaly masivní skály severní stěny Hochgollingu. Konečně jsme se dostali do jakéhosi trávou vystlaného kotle zvaného Gollingwinkel ve výšce 1710 m.n.m. Jednak pro neobyčejnou krásu tohoto místa, jež nabízelo ideální místo pro nocleh, a jednak proto, že si Hania pár metrů před cílem zvrtla levý kotník, rozhodli jsme se zde utábořit.
Zničeni po náročném dnu jsme delší dobu jen tak polehávali, než jsme se odhodlali přemístit se kousek dál do míst, kde nebylo až tak moc koňských výkalů a postavili jsme stany poblíž jednoho z několika ramen potůčků, které protínaly celou rovinatou plochu zákoutí zvaného Gollingwinkel. Díky koním, kteří se pásli okolo, byla tráva nizoučká, jako nedávno pokosena. Mystický klid tohoto místa okouzlil snad všechny a tak byl celý večer velmi příjemný, dokonce večeře dopadla velmi úspěšně, tentokrát pod vedením Hani, které během dne vykoumala unikátní systém přípravy jídla pro čtyři osoby v ešusu, kam se vejde jídlo pro dvě osoby, při čemž tento systém byl tak dobře propracovaný, že se zároveň udělala i jedna polévka, takže zaručoval perfektní úsporu času, vody a plynu. Po výborném jídle se nikomu příliš nechtělo řešit otázku zítřka, a tak jsme jen lehce nastínili situaci a konečné rozhodnutí nechali na ráno, kdy bylo nutné rozhodnout, zda vůbec budeme pokračovat dál, nebo sestoupíme do údolí. Šlo hlavně o bolavou nohu Žáby a zvrtnutý kotník Hani. Nicméně pro tuto chvíli se všichni pohodlně uvelebili na karimatkách před stany a vesele si užívali odpočinku, ochutnávajíc různé sušenky co se našly v batohu. Dvě sklenice po zavařeném mase jsme využili jako svícny, v nichž příjemně plápolaly svíčky. Před spaním jsme ještě mohli zahlédnout podivný úkaz, který jsme označili za Sauronovo oko. Jakousi hvězdu, která jasně svítila na vzdáleném kopci a jakoby sledovala bytosti, které se pohybují v jejím dohledu. Za východními skalisky zatím vysvitla mocná měsíční záře a rozjasnila bílé skály ohraničující údolí ze západu. Potom nás ještě mírně vylekali koně, které jsme mohli pozorovat celý večer a kteří se nyní přišli napít k potoku. To už ale byla dávno noc a naši dobrodruzi se již pomalu uchýlili to svých brlohů k nerušenému spánku.
Den třetí
Nastalo ráno a po zvonění mobilu se opět jako první probral Frodo, který okamžitě vykoukl ven.
„Ale ne“, vyhekl a tupě zíral dokola ospalýma očima. Tato slova probraly i ostatní, kteří se pomalu začali šustět ven ze spacáků.
„Co je, co je?“, zamumlala Hania a za zvuku zipu vystrčila hlavu ze stanu. Celý Gollingwinkel byl zahalený hustou mlhou, která zakrývala vše okolo, asi od čtvrtiny výšky skal nahoru. Trochu zaskočení tímto stavem značně kontrastujícím se včerejším azurem, jsme se pustili do snídaně. Procházející turisté nás zdravili a dokonce prosili o kávu, a my poněkud zmateni počasím nějak nespěchali a pomalu počítali s předčasným sestupem. Po snídani jsme se konečně dali i na balení. Po chvilce se podařilo celý nepořádek hezky uklidit do báglů a my se pomalu vydali směrem k chatě Gollinghutte (1641 m). Jak jsme se loučili s nádherným Gollingwinkelem bylo již téměř 9 hodin, takže jsme se opravdu zodpovědně loudali. Během snídaně a balení se mlha vytratila a obloha s mraky se protrhaly. Mezi nimi vykouklo slunce a jak jsme se vzdalovali od Hochgollingu, při ohlédnutí zpět, jsme jej viděli stále vyšší a krásnější. Chata byla vzdálená asi 10-15 minut cesty. Na místě jsme na chvíli zastavili k poslední úvaze, když se najednou Hania vrátila z WC jako proměněná a s nadšením oznámila, že by šla dál. Hlavně Frodo toto velmi uvítal, Marek, ačkoli tvrdil, že je mu to jedno, se připojil také. Jedině Žába bohužel pokračovat nemohla. Nějaký úraz z letošních Vysokých Tater byl cítit až příliš.
A tak jsme se rozdělili – Žába se vydala dolů k cestě směrem k chatě Riesachfall, s tím, že nám možná půjde naproti k chatě Obere Gfolleralm nad břehy jezera Riesachsee, zatímco trojice Hania, Marek a Frodo se pustila k východním svahům. Zanedlouho je čekalo nemilosrdné stoupání s množstvím nepříjemných míst, kde bylo třeba dělat velké kroky nebo se i přitahovat rukama. Přesto všichni postupovali pospolu jednotným a neměnným tempem. Cestou jsme dělali poměrně dost přestávek a kochali se výhledy na Hochgolling, údolí pod námi a protější svahy. Cílem naší cesty pro tento den byl Graifenberg (2618 m), takže nás čekalo převýšení necelých 1000 m a následně dlouhý sestup k parkovišti u chaty Riesachfall (1079 m) o celkovém převýšení téměř 1600 m. Již brzo se potvrdilo, že to nebude vůbec jednoduché. Náročná škrábačka do sedla pod Greifenbergem se zdála být nekonečná. Cestou jsme překonali několik krizovek, než jsme se konečně ocitli na místě, kde jsme poprvé spatřili vrchol. Padli jsme na zadky a odpočívali. Frodo k posilnění vytasil zbraň pro krizové situace – Snickers. Marek všechny hojně zásoboval Klokánky, jejichž cucání jaksi pomáhalo nevnímat únavu. Takto posilněni jsme minuli jezírko a začali monotónně stoupat jižní stranou Graifenbergu na vrchol. Toho jsme zdárně dosáhli a navzdory únavě radost byla veliká. Nezapomněli jsme na vrcholové foto s vlajkou u kříže a také jsme si užili výhledy na Hochgolling a Waldhorn. Druhý jmenovaný nám bude společníkem téměř po celý zbytek cesty. Asi nejvíc jsme se ovšem dívali na sever do kotle Klafferkessel, nádherného místa, mezi jehož nesčetnými jezírky nás povede naše cesta.
Sestup z Greifenbergu na protější stranu byl asi nejkrkolomnější pasáží celé výpravy a vyžadoval značnou pozornost, především v horní části. Dolní část byla snad o něco méně náročná, co se týče složitosti terénu, přesto nám dala zabrat pro svou délku a strmost. Krátce před dosažením rovnějšího terénu v kotli jsme se namazali opalovacím krémem. Jelikož jsme už ale cítili mírné podráždění, bylo samozřejmě pozdě a tak si celá trojice přivezla domů mírnější nebo silnější spálení. Cesta napříč kotlem byla velmi příjemná. Míjeli jsme množství jezírek a jedno větší jezero, mírně jsme stoupali a klesali rozmanitým terénem, který připomínal místa, jimiž proradný Glum vedl hobity v Pánu Prstenů. Tuto pasáž jsme si užívali plnými doušky a především nás zaujala hora, která byla z jedné strany jako useknutá a vertikální stěnou padala dolů. Klafferkessel zakončuje sedélko Klafferscharte, kde nás přivítaly jiné výhledy a my začali strmě klesat. Stezka padala dolů kam až oko dohlédlo a jako nejlepší způsob, jak tuto část překonat jsme zvolili rychlou chůzi nebo spíše poklus. Střídajíc dlouhé i krátké kroky a skoky jsme rychlým tempem zdolávali trasu. Nešlo to však vydržet věčně a tak časem tempo polevilo a my stále znatelněji pociťovali namáhaná kolena. Konečně jsme minuli odbočku k Waldhornu a s větší nadějí se pustili dál z kopce. Tu se ovšem stalo, co nikdo nechtěl – Hania si opět zvrtla tentýž kotník, jako včera večer a situace fakticky přestala být veselá. Nějakou dobu jsme vysedávali na chodníku a Hania pomalu zkoušela našlapovat na nohu. Po nějaké době se to povedlo a pomalu jsme dokulhali k chatě Preintalerhutte, kde jsme sbírali chuť a sílu k poslednímu úseku než se napojíme na cestu.
Byť to byl úsek krátký, v naši situaci byl přesto až příliš dlouhý. Hania se ale ukázala jako neskutečná bojovnice a přes své trápení to zvládla až na cestu. V lese jsme mohli vidět pěkný vodopád. Šutrová cesta nás dlouze vedla údolím podél potoka přez kravské pastviny k jezeru Riesachsee, které se odráželo před námi. Zprava padalo dolů několik pěkných vodopádů, za námi se loučily hory a nad jezerem ve předu utvořila oblaka společně se sluncem působivou scenérii. Když jsme dorazili k jezeru, trvalo ještě dlouho, než jsme je obešli a dorazili k malé chatě Obere Gfolleralm. Žábu jsme ovšem nezastihli. Podařilo se nám ovšem krátce se spojit telefonicky. Žába byla dole na parkovišti a podařilo se ji zjistit, že poslední autobus do Schladmingu nám už bohužel ujel. Jak jsme se ale nakonec všichni shodli, nepředstavovalo to v podstatě žádný problém, a tak našim jediným problémem zůstalo dostat se dolů. Naštěstí to už nebylo daleko.
Poslední přírodní atrakcí dneška byly vodopády Riesachfalle, které jsme mohli obdivovat ze dvou vyhlídek. Atraktivní okruh kolem vodopádů nabízí rovněž přechod po dlouhém visutém mostu ve velké výšce, jelikož ale bylo třeba k mostu vystoupat několik metrů nahoru, my jsme z této možnosti poměrně ochotně zrezignovali. Naštěstí ani toto místo nezůstalo neprobádané, neboť, jak jsme se za chvíli dozvěděli, adrenalinový přechod ve výškách si nenechala ujít Žába. Tu jsme k naši veliké radosti uviděli již pár metrů pod vodopády, jak vysedává vedle chaty Riesachfall.
Po srdečném přivítání a sdělení dojmů jsme se rozhodli přenocovat zde a ráno jet dolů autobusem, nebo již dříve autem, pokud se Frodovi podaří s někým se svézt do Schladmingu. To se také povedlo a odvoz byl v mžiku domluven se staršími rakouskými manžely. Dle domluvy zůstala zhruba hodinka, než oba povečeří, a tak jsme se začali shánět po místě na nocleh. Frodo a Žába se vydali na průzkum, ale díky ceduli na parkovišti brzo zjistili, že stanování zde je zakázané. Nicméně přesto to zkusili u jedné slečny pracující v restauraci chaty Riesachfall, ta jim však pouze oznámila, co již věděli. Byli už na odchodu, když se na zavolání oné hodné slečny objevila šéfka podniku a dovolila nám postavit si stany na malém parkovišti pro zaměstnance. Vděční a nadšení touto zprávou jsme se odstěhovali do zadního kouta parkoviště hned vedle potoka a zbavili jsme terén větších kamínků, abychom mohli postavit stany. Na tvrdém podloží jsme se ani nepokoušeli je kotvit do země. Stan Hani a Marka zrovna utrpěl úraz zlomením tyče, když se na cestě objevili Rakušané a volali Froda do auta.
Cesta byla pro Froda velmi příjemná, neboť oba manželé byli velmi hodní a snažili se o komunikaci, přestože Frodova němčina je, hanba přiznat, neomluvitelně špatná. Po milém rozloučení Frodo ke své velké úlevě našel auto v neporušeném stavu na parkovišti vedle nádraží. S měsícem v patách uháněl vzhůru k vodopádům, kde se již vedle šumícího potoka vařily samé dobroty. Tento večer netrval dlouho a krátce po večeři se všichni uchýlili do stanů. Dokonce i mytí nádobí jsme nechali na ráno.
Den čtvrtý
Čtvrteční ráno bylo nepříjemné ze dvou důvodů – za prvé bylo třeba umýt nádobí, za druhé padla rosa, takže stany byly mokré a zespodu špinavé. Ovšem jelikož jsme věděli, že hned za potokem na nás čeká auto a že nás dnes nečeká žádný výšlap, nálada byla dobrá. Poslední malý škraloup spočíval v tom, že po třídenním putování byli všichni špinaví jako čuňata a začínalo hrozit, že se nám končetiny přilepí k sobě. Frodo tuto představu již nesnesl a odhodlal se jít se umýt do potoka. Tak se hodil do plavek, a i když na břehu chvíli váhal, nakonec vešel přímo doprostřed a dal si výtečnou koupel, při čemž aby se celý opláchl, musel si do vody i lehnout. Jeho vzor nakonec následovaly i Žába a Hania, které ovšem místo lehání zvolily polévání ešusem. Příjemně osvěženi jsme se převlékli do čistého a bez větší námahy naskládali vše do kufru. Po chvíli jsme všichni čtyři seděli v autě a proplouvali ranním údolím. Abych nezapomněl, před odjezdem nás ještě stačila mladá slečna obrat o 7 euro za parkoviště. Nyní jsme už však byli dávno nad Schladmingem, kterému dělal hezkou kulisu Dachstein. Nakoupili jsme v místní samoobsluze Unimarket (nebo tak nějak) baterie a něco na zub a vyjeli dál. Našim cílem byl Hallstadt. Pro zajímavost jsme nejeli po hlavní silnici, ale zvolili jsme cestu přes Ramsau a Filzmoos, které ovšem k našemu zklamání nenabídly moc zajímavých výhledů, kromě jednoho na Bischofsmuetze, který jsme ale stejně museli rychle projet. Bohužel se nám také povedlo slušně zabloudit, díky čemuž jsme mimo jiné projížděli dokonce i přes Bischofshofen. Po delší době jsme nalezli správnou cestu na St. Martin, která nás dovezla až do Hallstadtu.
Žasli jsme jak jsme tunelem projeli celé centrum a vynořili se až na jižním konci městečka. Cedule u cesty nám přehledně ukazovaly, kam máme jet na volné parkoviště. Díky tomu jsme pohodlně zaparkovali v podzemní garáži, a po návratu za nějaké 3 hodiny jsme zaplatili 7,50 euro. Jak jsme zprvu nevěděli kudy kam, vydali jsme se k vodě, kde jsme narazili na pěkný oválný ostrůvek. Zde jsme delší čas odpočívali, fotili, pozorovali jezero, útesy na protější straně a město a také krmili kachny. Hania si trochu pobrouzdala ve vodě a šli jsme směrem do centra. Není třeba popisovat krásy Hallstadtu, stačí se podívat na fotografie a člověk si udělá představu. Mě to osobně příjde trochu jako takový Štramberk, jen že je u jezera. Všechno je zde titěrné a namačkané na sebe. Uličky lemují dřevěné domy, v centru jsou dva kostely a malé útulné náměstí, u vody narazíte na několik půjčoven loděk a samozřejmě není nouze o restaurace a obchůdky se suvenýry, které se nacházejí hlavně na promenádě, jež lemuje břeh jezera. Na okraji města je neobyčejný klid, ovšem na promenádě a v okolí náměstí je již poměrně husto. Samozřejmě je zde také docela draho. Nám tato zastávka přinesla spoustu krásných dojmů a potěšila hlavně oko, ale nejenom, protože na příklad Žába si koupila také nějakou tu památku. Po horském treku to byla určitě příjemná změna a zpestření.
Z Hallstadtu jsme vyjeli přibližně v 15:00 a již bez delších zastávek, vyjma jednoho supermarketu (a několika delších kolon) jsme se vraceli domů přes Bad Ischl, Gmunden, Linz, Sankt Polten, Traismauer, Stockerau, Korneuburg, Wolkersdorf (kde bydlí Chuck Norris), Mikulov, Brno, Olomouc a Ostravu až do Stonavy. Těsně před cílem Frodo nevědomky předjel policejní auto, které ve tmě vypadalo jako obyčejný tranzit, v místě, kde byla 70, když jel asi 85, což naštěstí zůstalo bez následků. Shodou okolností jsme přesně v 00:00 byli doma v Albrechticích.
Takto končí příběh líčící události toho léta roku 2012, kdy čtveřice dobrodruhů ze Stonavy a Albrechtic prožila nezapomenutelné chvíle v nádherné divočině během přechodu Nízkých Taur, užívala si kouzelné večery v horské přírodě, navzdory překážkám společnými silami zdolala nelehkou trasu, během níž stanula celkem na tří vrcholech, a výpravu si zpestřila kulturní vložkou v malebném Hallstadtu. Kéž nová spojenectví přetrvají a cesta je vede dál do neprozkoumaných oblastí vstříc novým dobrodružstvím.
Náhledy fotografií ze složky Nízké Taury 2012