Speed Racer
Každý máme nějaký ten sen. Někdo chce letět do vesmíru, někdo zachraňovat životy na operačním stole, někomu bohatě stačí pozice filmového kritika... Speed Racer měl již od dětství jediný sen - být excelentním závodníkem. Hrdinou a současně inspirací mu byl vlastní bratr, držitel rekordu nejlepšího času na dráze a později matná vzpomínka, která se vypařila v nebezpečném úseku jednoho ostřejšího závodu. Z malého Speeda vyrostl velký bojovník, který chce za každou cenu dostát velikosti svého bratra a je dost dobrý na to, aby mohl stát na stupni vítězů. Problém je však v korupci. Všichni jdou na ruku velikým firmám, a kdo se vzepře, ten si podepisuje ortel smrti. A Speed je přesně tím tvrdohlavým snílkem, který se rozhodně někomu upsat nehodlá.
Speed Racer je sympatickým důkazem odvahy bratří Wachovských, kteří podobně jako Quentin Tarantino s oblibou ždímou určitý žánr až na kost, drží se jeho klasických propriet a současně se ho snaží stravitelnou formou prezentovat modernímu publiku. Čím byl Kill Bill pro klasické samurajské filmy, tím je Speed Racer pro tradiční japonskou anime. Snaha o co nejvěrnější vystižení ohromné rychlosti a naprosté upřímnosti, ve které jsou i ta největší klišé dovolena, neboť mít srdce na dlani není nic, za co by se naši japonští kolegové styděli, to vše je ve Speed Racer klíčovým prvkem vyprávění.
Velmi zajímavé je využití komplikované střihové skladby. Wachovští si prakticky neustále pohrávají s obrazem a prostřihy, díky čemuž jsou třeba v jednom okamžiku vyprávěny i tři příběhy současně. Problém je nicméně v banalitě samotných nastolených témat. Samozřejmě, na tématu rodiny, korupce, sebeobětování se a vytrvalosti až za hrob samo o sobě nic banálního není, ale dá se jen na klasických klišé vystavět památný film? Když zůstaneme v mantinelech pouličního ježdění, můžeme využít pro srovnání vynikající Auta od Pixaru, která sice mají podobný "prostý" základ, nahánějí však body promyšleným světem (pořád se musím smát při vzpomínce na traktory) a neustálým slovním žonglováním. Speed Racer se může opřít o nevídané akční scény (kdo však hrál třeba WipeOut, toho scény závodění až tolik nepřekvapí). Ve snímku se však jezdí tak třicet minut, přičemž celková stopáž přesahuje dvě hodiny. A dle očekávání to mimo trať drhne.
Manga má specifický styl, ultrarychlými přechody počínaje a expresivním projevem konče - a to vše Speed Racer splňuje. Vlastně až obdivuhodně ladným způsobem se daří tvůrcům přenést specifický kreslený svět do hrané podoby. Jenže manga nemívá dvě a půl hodiny, nesnaží se být oslavou tématu - ona tématem je. Speed Racer se snaží být oslavnou ódou do posledního šroubku v karosérii a tak si k tomu vymezují tvůrci neúměrné množství času. Wachovští neznají soudnost a prakticky v každém okamžiku se nadšeně plácají mnohem déle, než je třeba, díky čemuž se začne film lehce opakovat. Pozorovat průjezd vyprahlou pouští je zprvu dechberoucí a stejně tak první kolize. Když však začne být těch kolizí dvacet a všechny vypadají víceméně stejně, trať se lehce okouká.
Tady je třeba si ujasnit, že má kritika se nevztahuje na samotnou stylizaci závodů, nebo nedej bože kvalitu triků, které jsou vskutku dechberoucí a jsou další menší filmovou revolucí. Jde mi čistě o způsob podání - příliš dlouhé k tomu, aby to bylo celou dobu napínavé, příliš zmateně točené, aby bylo jasné, kdo je vlastně kdy a kde na jakém úseku trati. Je oblíbeným recenzentským klišé, že obal válcuje obsah, přičemž zarytí filmoví analytici by si ještě přisadili tím, že samotná forma je obsahem. Příběh Speed Racer má komplikovanost popisu hračky v kindervajíčku, prezentace banální látky je nicméně oslňující. Může z modela s duchapřítomností pouliční lampy vylézt něco jiného než průměr? Pokud nemá tak promyšlenou slupku svého okolí, jako třeba Derek Zoolander, pak jen těžko. A v případě Speed Racer se osobitá charakteristika světa smrskla na barevné přepálení, jeden televizní seriál a jednu obdivuhodně otravnou opici.
Nabízí se nejpodstatnější otázka a to zdali jít nebo nejít na Speed Racer? Osobně tak trochu tápu, komu má být film vlastně určen. Cílení na dětského diváka je droleno korupčními machinacemi, ve kterých se díky přehršli jmen lehce ztratí i dospělí. Tomu naopak tupí zážitek přehnaná stylizace určitých scén, které jakoby vypadly z dětských filmů Roberta Rodriqueze (o většinu se postará otravný opičák) a v zásadě i absence silného charakteru. Emile Hirch je dobrý herec, ale v roli Speeda nemá co hrát a nebýt Matthew Foxe ve vedlejší roli, chyběl by tu skutečně silný charakter. A i Fox na konci dostane políček od pravidel rodinného filmu, který dobrý pocit z jeho postavy spolehlivě uzemní.
Tvůrci si zkrátka sice ujasnili, jaký žánr točí, ale již se nedohodli na tom, komu ho chtějí vlastně prezentovat.
Hodnocení:
Opět něco „jiného“, ale aby se za odvážné experimenty automaticky dávalo 5 hvězd, to by se pak mohly dávat vysoké známky kdejaké konině. Speed Racer je zajímavý, chvílemi strhne, chvílemi baví, ale stejnou měrou dokáže i nudit a štvát.