Bathory
Po stráních pod Čachtickým hradem stékají potoky krve. Krajinou se line křik nevinné dívčiny, kterou právě někdo posílá na onen svět. Není ani první a ani poslední. Že by zase řádila hraběnka Bathoryová, nebo je to celé jenom dokonale promyšlená bouda?
Tak jsme se přece jenom dočkali. Je to až k neuvěření, ale třistamiliónový megaprojekt Juraje Jakubiska nakonec přese všechny problémy a nekončící odklady skutečně našel cestu na velké plátno, byť tomu už snad ani nikdo pořádně nevěřil. Všechny tyto průtahy a také úroveň posledního mistrova snímku Post Coitum se ovšem postaraly o jediné. Očekávání byla naprosto minimální, posměšků se ozývalo více než dost a vůbec, tady se tak nějak automaticky čekalo, že se nám do rukou nejspíš dostane hodně velký průšvih. Těm nedočkavcům mezi vámi, co se nebudou chtít prokousávat celou recenzí, udělám jasno hned. Bathory se nepovedla, ale ne tak, jak jsme očekávali. Rozhodně to není až taková tragédie, ale do povedeného filmu tady máme taktéž hodně daleko. Pojďme si to ale všechno říci hezky pěkně po pořádku.
Juraj Jakubisko se nám rozhodl předložit zfilmované životní osudy slavné hraběnky Bathoryové, kterou asi většina z vás zná spíše pod přezdívkou Čachtická paní, ke které se ještě kolikrát automaticky přidává slůvko "krvavá". Jednalo se o majetnou šlechtičnu, která vlastnila téměř třetinu Uherska a která byla taktéž nesmírně proslulá svou krásou, jíž v tehdejším Uhersku nebylo rovno. Jenomže ona měla také stinné stránky. Legendy vyprávějí příběhy o tuctech zamordovaných panen, v jejichž krvi se pak hraběnka ráda koupala, což jí navíc dopřávalo nekonečné mladí a zjev, který ji mohla leckterá vrstevnice jenom závidět (a to i v pokročilejším věku). Jenomže legendy jsou většinou sbírkou domyšlených povídaček, které sice mají jakýs takýs reálný základ, ale učit by se podle nich ve škole asi nemohlo. Tu si jednou takhle pan režisér Jakubisko řekl, co kdybych se podíval na zoubek této legendě? A nakonec nám předkládá příběh krvelačné vražedkyně\hraběnky, která ale možná vůbec nebyla krvelačná a už rozhodně ne mordýřka. Co když totiž na ni někdo kvůli ohromnému majetku pouze ušil boudu a ona byla přitom naprosto neposkvrněná a nevinná?
Na tuto otázku se nám snaží odpovědět snímek, který začíná kraťounkým prologem o hraběnčině dětství, mladistvosti a dospívání, aby nás hned po naběhnutí titulního nápisu přemístil rovnou na Čachtický hrad, kde se seznamujeme s mladou, krásnou, ale také pevně vládnoucí hraběnkou, jejíž manžel je toho času právě ve vojně s Turkem. Od té doby postupně projdeme více než třicet let událostí, v nichž se všechno začne zvrhávat po manželově smrti. Tehdy se ovdovělá hraběnka (Anna Friel) začne stávat obětí nespočtu intrik, díky nimž se v okolí hradu začínají hromadit znetvořené mrtvoly, ke kterým vedou všechny stopy právě od zřejmě nevinné a zpočátku nic netušící oběti. V její přítomnost se čím dál tím častěji začíná objevovat podlý uherský palatin Thurza (Karel Roden), jeho zákeřní kumpáni, jimi ovlivněné proradné služebnictvo, ale také světlé a záchytné body v podobě renesančního malíře Caravaggia (Alžbětina nikdy nenaplněná životní láska) či dva špiclové\mnichové (Bolek Polívka a Jiří Mádl), kteří výsledky svého pozorování posílají samotnému kardinálovi. Hraběnka má zpočátku na své straně všechny, ale palatinův tlak, mučení, výslechy a další krutosti udělají s poddanými i hraběnčinými oddanými své. Smyčka se utahuje, hraběnka začíná šílet a zřejmě už neexistuje jediná možnost, jak se z celé lapálie vyhrabat a ušetřit tak svůj krk od pořádně nabroušené sekyry Zdeňka Srstky.
Jak už píši výše, od Bathory se čekal vlastně jenom průšvih. Většina z nás sice tajně doufala v zázrak, ale ten se bohužel nedostavil. Naprostá zoufalost sice také ne, ale k tomuto názoru se musíte prokousat dvouapůlhodinovým snímkem, jehož první chaotická část (Bathory je rozdělena na tři vcelku rovnoměrné části) znechutí i ty nejotrlejší diváky. Dialogy rvou uši, podivné snové vize spalují oči a to co se ještě nepovedlo jim, tak spolehlivě dodělají velkolepější exteriérové scény a bitevní pasáže, které dokazují, že si tentokrát Jakubisko uřízl krajíc o velikosti desetipatrového baráku. Tomu navíc jakoby pomáhalo snad dalších deset filmařů a scenáristů, s nimiž se musel každou vteřinou přetahovat o kameru, protože jiné vysvětlení pro naprostou nesoudržnost, častou nenávaznost a pravidelnou změnu stylu a atmosféry prostě nenacházím. Jednou jsme zde, všichni se tváří takto, najednou skok, jsme o pár dnů dál, reakce na předchozí dění žádné a takhle se jede tak dlouho, až máte sto chutí utéct z kina a jít radši třeba někam do parku krmit holuby. Máte pocit, jakoby zde někdo poslepu navlékal korálky, z nichž ale na vlasec trefil každý desátý a zbytek se mu rozkutálel kdo ví kam. Tady se holt přepisovalo a stříhalo jako o život. Jenomže k psaní asi docházelo v kdovíjakých stavech, zatímco stříhání pro změnu probíhalo způsobem čistě náhodným.
Jakubiskovi nikterak nepomáhá ani většina herců (k těm dobrým se dostaneme vzápětí), které bohužel totálně zabíjí dabing a postsynchrony, jenž se kolikrát starají o to, že jako cizí herci působí i ti tuzemští (to se vážně nikdo neumí trefit sám sobě do pusy?). V minulém odstavci zmíněné nešvary pokračují i v druhé části, kde jich už ale je naštěstí méně (snímek se stává spíše komornějším), aby v závěrečné třetině vymizely skoro úplně. Snímek najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku začne fungovat (v rámci možností), plno věcí z dřívějška začne dávat smysl, divákova orientace v piklích se podstatně zlepší (za to může postupná likvidace nepřehledně velkého množství postav) a závěrem už se dokonce dostavuje spokojenost. Jenomže potom si vybavíte devadesátiminutové peklo, v němž vás nad kotlem s vařící se vodou držela pouze famózní Anna Friel (já jsem vždycky říkal, že z téhle britské krásky jednou něco bude), standardně dobrý Karel Roden a skvělá hudba.
Tenhle příběh měl potenciál jako hrom, jenomže měl přistát do klína někomu úplně jinému a zřejmě rozhodně ne našincovi. Mělo se také zůstat víc při zemi, soustředit se zejména na části vztahové, spiklenecké a vyšetřovací. Vlastně se z toho všeho mohlo klidně vytvořit spíše ukecané drama bez zbytečných opakujících se kamerových přeletů a širokých záběrů na krajinu s hradem v povzdálí (ty s bleskem nemají daleko k Nejkrásnější hádance) a rozhodně měl někdo hodit do hodně hluboké strže všechny ty hloupé a rádoby epické bitevní scény se znuděnými komparsisty. Jenomže to už si v hlavě vysnívám úplně jiný snímek, kterého se asi jen tak nedočkám.
P.S. Dost by mě zajímalo, kam že se těch 300 miliónů zakutálelo. Za skvělé dobové ohozy všech postav to asi nebylo.
P.S. 2 Mádlovo opakované vytí je jasné WTF roku.
P.S. 3 Motorové lyže, naslouchadlo, středověký fotoaparát a vůbec veškerá bondovská výbava mnichů si zabírá ve stejné kategorii hned druhé místo.
Hodnocení:
Jako intimní spiklenecké melodrama dobré. Jako epický velkofilm s přesahem strašné. V případě návštěvy kina tedy doporučuji nahlížet na celý snímek první optikou a tu druhou nechat raději doma, protože jinak bude zle.