Stahování hudby a filmů (E)
Stahování hudby a filmů
V dnešní době, kdy má většina uživatelů osobních počítačů dostupné vysokorychlostní připojení k internetu, je stahování hudby a filmů stále více aktuálním tématem. Přiznejme si, že většina uživatelů počítačů svůj „stroj“ nepoužívá pouze jako pracovní nástroj. PC může dobře posloužit i jako přehrávač hudby a filmů. Internet se stává stále více zdrojem právě hudby a filmů. Podívejme se nyní na způsoby jejich získávání a jejich korektnost vůči zákonu.
Rozeberme nyní problematiku stahování podrobněji. Zaprvé je třeba rozlišit pojmy sdílení a stahování a potom také způsoby stahování. Většinou se dnes totiž pod pojmem „stahování“ myslí jakýkoliv způsob, kterým se vytouženy film dostane z internetu na pevný disk počítače (a potom třeba na CD či DVD). Protože podle našich zákonů není trestné stahovat jakákoliv data kromě komerčního software, je problematika trošku složitější: „Autorovo svolení k užití díla nepotřebuje a odměnu není povinen poskytnout kdo a) zhotoví rozmnoženinu nebo napodobeninu uveřejněného díla pro svou osobní potřebu, ...“ (§15 autorského zákona).
Podívejme se nejdříve na způsoby stahování a poté na rozpory se zákony. Uvedu nyní na tři nejběžnější způsoby stahování: DC++, Bit Torrent a klasické stahování přes protokoly http nebo ftp. Protože u tohoto způsobu žádné sdílení neprobíhá, je podle autorského zákona jediné přípustné.
Systém DC++ a všechny jeho klony pracuje na bázi systému na výměnu dat P2P (Peer to Peer). Každý uživatel dává ostatním uživatelům určité množství svých dat k dispozici. Tento systém sám o sobě není nelegální. Zákon uživatel překračuje v okamžiku, kdy nasdílí (dá k dispozici ostatním) nějaké dílo chráněné autorským zákonem. Samotný DC++ pak ještě rozlišuje tzv. Aktivní a pasivní režim. V pasivním režimu uživatel nesdílí žádná data a je pouze jakýmsi „pozorovatelem,“ který může chatovat a stahovat, aniž by sdílel nějaká data. Aktivní režim se pak vyznačuje sdílením dat. Aby bylo uživatelům DC++ umožněno připojit se na nějaký HUB, je třeba nasdílet příslušnou kvótu dat. Některé HUBy umožňují přístup i v pasivním režimu, ale těch je minimum. Pokud nechceme překročit zákon, je možno nasdílet nějaký „neškodný“ obsah, jako například domácí videa, GNU/Linuxové distribuce, etc. Toto je však pro většinu uživatelů nezajímavý obsah, proto se nemusíme dostat k tomu nejšťavnatějšímu obsahu.
Dalším oblíbeným způsobem jak získat data je stahování pomocí Bit Torrentu. Tento protokol funguje na trochu jiném principu než DC++, ale v podstatě se opět jedná o systém sdílení dat, je to taková druhá generace P2P sítí. Bit Torrent nabízí člověku třeba 120 000 uživatelů, kteří mají data. O něž má stahující zájem. Stahuje malé balíky dat, které „skládá“ do kompletního výsledného souboru. Rychlost stahování se odvíjí od počtu uživatelů, proto, pokud má data ke stažení dostatečný počet uživatelů, je rychlost stahování prakticky neomezená (program stahuje ode všech najednou).
Posledním způsobem je klasické stahování přes http nebo ftp protokol. Toto je skutečně pouze stahování, žádné sdílení zde neprobíhá.
Důvod proč jsem se tolik zabýval sdílením je ten, že podle výše uvedené citace autorského zákona není protiprávní stahovat hudbu a filmy – jde o zhotovování kopie „pro osobní potřebu,“ jakmile se však začne nabízet autorské dílo ostatním – ať už sdílením, či za účelem zisku jde o protizákonné jednání. Proto je podle zákona zakázáno „stahovat“ hudbu a filmy pomocí P2P sítí (DC++ nebo Bit Torrent).
Je stahování filmů a hudby krádeží? Podle autorského zákona ne. Jaké jsou jiné pohledy na věc?
-
Je to krádež – získáváme tím něco, za co bychom museli normálně platit.
-
Je to O.K. – podle autorského zákona člověk nejedná nezákonně, stejně jdou peníze autorům (autorské poplatky za každé médium – CD, DVD, ...)
-
Všichni pálí, proč ne já?
-
Umělec by měl být rád, že jsou jeho díla známá a lidé je chtějí poslouchat / sledovat
-
Nesouhlasím s tím, ale nemám peníze na legální CD / DVD, proto stahuji
-
Větší dostupnost nelegálních děl – seženu i to, co normálně nejde koupit
Přibližme si tedy hlavní pohledy na stahování:
-
Stahování hudby (nebo filmů) je krádeží, protože stáhnutím filmu, či písně získám něco, za co bych musel normálně zaPLATIT. To, že je to podle autorského zákona legální ještě nemusí znamenat, že je to správné. Protiargument k tomuto výroku může být fakt, že nezískávám úplně přesně to, co bych koupil, hudba na internetu není ve stejné kvalitě, jako je CD kvalita, tudíž pokud chi kvalitu, musím zaplatit víc.
-
Stahování krádeží není - jako argument lze rovněž uvést fakt, že člověk stejně zaplatí určitou částku jako autorský poplatek, který je zahrnutý v ceně každého prázdného CD, DVD, BlueRay discích, … Takže pokud stahující chce ukládat data na nějaký disk, již zaplatil „výpalné,“ které je součástí ceny každého média - vlastně se nic neděje, protože „výpalné“ jde na autorské poplatky.
-
Další argumenty pro stahování by mohly být tvrzeními o tom, že „stejně všichni stahují, tak proč ne já? Podle našich zákonů je to v pořádku, tak o co jde?“ Toto je pouhá „stádní“ výmluva – půjdu radši s většinou, abych lépe zapadl do prostředí. S problémem se nic nestane, pokud bude nadále panovat toto obecné povědomí. Pokud chceme společnost převychovat ke kupování hudby tak, aby skutečně platili umělcům za jejich díla plnou cenu, musí být ve společnosti přítomny následující faktory:
-
vymícené obecné povědomí o tom, že to stejně dělají všichni
-
zákony postihující „stahovače“
-
nabídka serverů s placenou hudbu větší než nabídka serverů s nelegální hudbou
-
placená hudba mnohem kvalitnější než ta, co se dá sehnat pochybným způsobem
-
-
Nabídka na serverech s hudbou získanou pochybnými způsoby daleko převyšuje nabídku serverů, kde se za hudbu musí platit. Proto dokud bude „nelegální“ hudby více než placené, bude se vesele stahovat dál. Dále by kvalita hudby, ať již technická (bitrate) nebo muzikální by měla být větší na placených serverech. Pokud budu vědět, že když zaplatím, dostanu kvalitnější hudbu, zaplatím rád.
Je tedy stahování hudby, či filmů krádeží? Jak se na to dívat skrze přikázání „nepokradeš“ a skrze autorský zákon? Odpověď je na svědomí a porozumění každého z nás. Vzhledem k současnému znění autorského zákona, který se místy dostává do rozporu s vlastnickým právem je jednoznačná odpověď složitá. Proto bych problematiku uzavřel tím, že se ke stahování musí každý postavit podle svého svědomí, porozumění přikázání nepokradeš a porozumění našich zákonů, protože naše zákony nedávají na tuto otázku jednoznačnou odpověď.