PÁTEK TŘINÁCTÉHO S TEBOU ZAMÁVÁ,
Zazvonil budík. Protivně jako obvykle, ale co naděláte, že? Vstávat se musí. Natáhla jsem ruku a zamáčkla ho. Protáhla jsem se a přitom jsem si uvědomila, že je venku za oknem podezřele nezvyklé světlo. Nadzvedla jsem se o loket a zahleděla se přes pokojík na hodiny nade dveřmi. No, spíš jsem tam zamžourala, protože brýle mám až na stolku a bez nich jsem tak trochu slepejš. Osm. Na hodinách bylo osm místo sedmi a to jsem viděla zcela jasně a zřetelně i bez brýlí. To není možné, prolétlo mi hlavou. Podívala jsem se na budík. I tam bylo osm, ale co hůř. I ručička buzení byla nastavená na osm. Takže … žádná technická závada, žádné selhání techniky, žádné vybité baterky. Nic! Jen já si mírnix týrnix nařídím buzení o hodinku dýl. A to jsem se těšila na klidný pátek.
Vstala jsem a obvolala všechno potřebné s tím, že dorazím později. Začala jsem poletovat po bytě. Po bytě, který mi připomínal jeden velký a hodně zlý sen. Všechno komplet se proti mně spiklo. Co krok, to jsem do něčeho vrazila a dvakrát jsem si ukopla palec o práh, o kterém jindy ani nevím. Dvoje ponožky měly díru, až třetí byly v pohodě. U kalhot jsem si utrhla knoflík, na čistém tričku byl zapraný mastný flek a u vesty se mi rozjel zip. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, myslela bych si, že si vymýšlí nebo minimálně pořádně přehání.
Zlý sen pokračoval. Když jsem zapnula vodu na čaj, ozvala se rána a já poprvé v životě vyhodila pojistky. Tak to už byla síla. Stála jsem na místě a přemýšlela, jestli začnu jenom křičet, nebo budu křičet a navíc i brečet. Byla tu i varianta, že se nervově zhroutím, ale na to jsem z dost bytelného těsta.Několikrát jsem se nadechla, vydechla a šla ty zpropadené pojistky nahodit zpátky do funkční pozice. Než se mi to podařilo, proletěla mi hlavou smršť myšlenek v podobě vyteklé lednice a mrazáku, zkaženého masa a břečky rozteklých nanuků a šly na mě mdloby. Další pokus o uvaření čaje jsem zavrhla a stejně tak jsem pro jistotu vynechala i snídani a šla se mýt.
Do koupelny jsem se doslova vplížila, ale nic extrémního mě tentokrát nečekalo. Jen došla pasta. Když jsem šla pro novou, spadl na mě záložní balík s toaletním papírem, kterého bylo tolik, že by stačil průměrně vysokému a obydlenému paneláku na půl roku. Pytel ve kterém byl uložen se pádem samozřejmě roztrhl o trubku topení a tak byla kalamita dokonána. Ruličky se jedna za druhou sypaly do koupelny a následně se koulely a koulely všude, …na chodbě … a i do obýváku se jich několik dokoulelo. Teď už jsem zařvala a přiznám se, že několik ruliček jsem i vzteky nakopla, ale pak jsem pochopila, že je mi to platné jako mrtvému pověstný zimník a začala jsem se statečně s nastalým problémem potýkat. Hbitě jsem tedy uprostřed chodby vyrovnala obří pyramidu a pokračovala v hygieně. Kromě ulomeného zubu na hřebenu už dokonce bez úhony. Pak bunda, boty, taška a už jsme pádila na bus.
Kupodivu jsem dorazila včas. Vydechla jsem si. První pozitivum dne. Třeba už mám pro dnešek a další půl neštěstí vybráno. Zadoufala jsem. Marně. Jestli měl dneska někdo smůlu nalepenou na paty, byla jsem to já. Napadlo mě totiž, že bych měla zavolat mamce ohledně té mé architektonické výstavby alá Egypt u nás na chodbě. Příjde domů zaručeně první, tak ať ji netrefí šlak. Jenže … Mobil nikde. A co, že nemám mobil. Hůř. Nemám ani peněženku, ani doklady, kapesníky … Prostě nic. Jak jsem mohla zapomenout, že jsem byla včera
„Ahoj rodino“ ozvalo se mi v zádech. Teta Kateřina.
„Ahoj“ odpověděla jsem a tvářila se při tom, jakoby mě rozbolely všechny zuby včetně mlíčnejch, o který jsem přišla asi v druhé třídě. Pak jsem ji vylíčila co a jak mě dneska potkalo a jen krůček chyběl a první slzy byly na světě.
„No jo holka, to se holt nemůžeš divit“ řekla teta. „Jednou je pátek třináctého a to jdou žerty stranou“ a plácla mě po zádech „Nezapomeň ale, že máš rodinu!“ dodala, zaplatila za mě bus a půjčila mi „pár drobných“ takže jsem pomalu mohla koupit naší třídní jako omluvu, že jdu pozdě, zájezd do Egypta. I když kdo by jezdil do Egypta, když u nás doma na chodbě je o moc hezčí pyramida, že?
Dosedla jsem na měkkou sedačku autobusu a než jsem se vrhla do podrobného vyprávění, co a jak na mě dneska osud připravil, vzpomněla jsem si na horoskop ze začátku měsíce. Nepamatovala jsem si ho celý, ani jsem nevěděla, kde jsme ho četla, ale bylo tam a to vím jistě, že PÁTEK TŘINÁCTÉHO S TEBOU ZAMÁVÁ, ALE RODINA TI NEDÁ PADNOUT AŽ NA DNO. No a od té doby na ty horoskopy i pátek třináctého tak nějak věřím. I kdyby třeba jen PRO JISTOTU, že?
Kchalmira Irwen, Havraspár, 1 ročník – 1.A