Kapitola 2.
1. 6. 2009
Z mého zamyšlení mě vytrhl Jarda, když jsem od něj zaslechla tu krásnou větu: ,,Tak jsme tady''.
Ač tak obyčejná věta mi v tu chvíli přišla úplně úžasná. Přestala jsem nad čímkoli přemýšlet a začala jsem se rozhlížet kolem sebe, jak to tu vypadá. Hned za otáčkou jsem uviděla nápis: KEMP NA PÍSKÁRNÁCH.
Po chvilce jsme zastavili u vjezdu do kempu a kluci, jako správní džentlmeni, vystoupili a šli zaplatit za auto, stan a osoby. Za mě to samo platil brácha.
Teda jen jsem si myslela, že to za mě zacvaká. Hned mi dal jasně najevo, že chce ty prachy zpátky.
Když se kluci vrátili do auta, rozjeli jsme se a všichni jsme se rozhlíželi, kde zaparkoval zbytek naší party. Pak jsme viděli Davida jak na nás mává a ukazuje směr kam máme jet.
Zabočili jsme tedy tam, kam nás naváděl a tam už byla velká část naší vodácké bandy. Zastavili jsme hned vedle Vašíkova auta, Jarda otevřel kufr a začali jsme vybalovat. Teda spíš jsme jen vytahali věci z auta, protože tady celkem nebylo kam vybalovat.
Já jsem tedy musela postavit stan a s Martinovo pomocí, jsem to měla za chvilku hotoví.
Teda hrubá konstrukce iglú byla hned hotová, ale chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, jak se staví předsíňka. No jestli se tomu dá říkat předsíňka, byla to jen taková stříška na dvou tyčkách, aby nepršelo do stanu když se otevře a aby nám nepršelo do bot, který jsme si nechtěli brát dovnitř. Bohužel, když jsme jí konečně postavili, přišel Honza, zakopl o ty tyčky, který podepírají předsíňku a mohli jsme jí stavět znova. Naštěstí byla ještě nenapjatá veselá nálada a tak jsme si z toho s Martinem nic nedělali a dali jsme se znovu se smíchem do stavění, ono nám vlastně nic jiného nezbývalo.
Zabydlela jsem se ve stanu a spolu se mnou ještě Lucka a Martina. Když jsem na to tak koukala, moc místa jsme ve stanu neměly. Největší část zabrali naše bágly a až na druhým místě bylo to, kam se uložíme my. Bylo to všechno trochu postavený na hlavu, ale my to nijak moc neřešili, protože jsme byli na lodích prvně a tak nás víc zajímalo, co se bude dít a vlastně jsme ani moc nepočítaly s tím, že bychom měli v noci spát.
Hned jak jsme vylezly z našeho ,,útulného'' místečka, tak jsme se celá parta vydali na večeři. Ten kemp tam měl takový menší kiosek vedle něhož stál malý automat na lovení plyšáků. Nejčastějším hostem tam byl Vašík, což se nám všem zdálo trochu komický, ale méně směšný to přišlo dětem, který stáli za ním frontu a čekali, až mu dojde poměrně velká zásoba dvacetikorun. Jednoho plyšáka vylovil i pro mě, byla to taková malá žlutá kachnička, která měla zespodu na pacičkách tlapky ve tvaru srdíček, a já z toho byla v sedmým nebi. Ale popravdě řečeno si myslím, že on si těch srdíček ani nevšiml, a že mi tu plyšovou kačenku dal jen proto, že jsem zrovna stála vedle něj. I přesto mi to ale přišlo neuvěřitelně milý a pozorný.
Moc dobrý jídlo tam ale neměli, no chutnalo to tam skoro jako v nemocnici, když rozdávají dietní jídla. Samá divně vyhlížející kaše a celkem neidentifikovatelný maso, tak jsme šly radši s holkama do kempu U Vikinga. Tam vařili úplně úžasně, s Pískárnami se to vůbec nedalo srovnat. I celá místnost, kde se jedlo vyhlížela líp a mohli jsme si vybrat, jestli chceme jíst venku nebo uvnitř. Ale nejlepší na tom bylo, že měli obrovskou tabuli, kde měli na výběr snad třikrát více jídel než na Pískárnách. Když jsem si objednala, dostala jsem do ruky lístek s číslem a jakmile bylo mé jídlo hotové, jen zavolali číslo a mohla jsem si pro něj dojít. Nemusela jsem čekat u výdejního okýnka celou dobu, v klidu jsem seděla u stolu s holkama a jen jsem si počkala až vyvolají mé číslo.
Najedly jsme se a vrátily jsme se za naší partou, do kempu Na Pískárnách. Tam jsme poseděli a popili již celá parta společně, líbilo se mi, že nejsme rozdělení na party, jako tomu mnohdy bývá, no možná to trochu ovlivnilo to, že tady byla připravená nějaká muzika, tak jsme chvilku poslouchali. O tom, že by se někdo nebavil nemohla být řeč. Kluci už byli připitý a tak jsme po chvíli šli zpátky ke stanům, teda většina z nás se spíš potácela a motala, ale všichni jsme došli. Sedli jsme k ohni a Mírova holka, Jana, začala hrát na kytaru a dokonce jsme si i hromadně zazpívali.
No nevím jestli se dá mluvit o zpěvu... Spíš to bylo takový nepříjemný kvílení a všem lidem co mají hudební sluch to muselo trhat uši, ale my jsme se bavili a nestěžovali jsme si. Jen jsme se sami sobě zasmáli a pokračovali jsme dál.
Už se všichni těšili na chlastačku, ale nechtělo se nám pít na prázdný žaludek. Každý si proto ještě vytáhl nějaký ten salám, aby měl něco v žaludku, než začne pít. Jeden salám byl dokonce putovní a obešel snad celou naší bandu a samozřejmě, že to byl můj salám, ale alespoň ještě někdo vytáhl rohlíky a tak jsem nebyla jediná, kdo zařídil večeři pro půlku naší bandy.
Ale zase mě hřálo u srdce, když mi většina lidí poděkovala, že jsem je nechala aby si kousli a bylo na nich vidět, že to myslí vážně. Raději sem pak ani neříkala, že salám stejně moc nejim, protože je mi úplně jasný, že by z toho udělali, že mi vlastně prokázali službu tím, že mi ho snědli.
Potom všichni zalezli do stanu, ale ne spát, jak jsem si mylně myslela. Všichni si šli pro flašky aby se konečně začalo chlastat, nikdo neřešil kolik je hodin, ani že ráno vstáváme brzo na autobus. Potom byla úžasně uvolněná atmoška. Bavil se každý s každým. Neřešili se věkový rozdíly a všichni se bezva bavili. Všichni až na usedlý holky, který se prostě bavit neumí. Ty stály tzv. v koutě a styděli se i sednout si. No moc jsem je nechápala. A navíc, všichni tam do nich rejpali jaký jsou to stydlivky, tak radši brzo zalezli do stanů.
Já jsem se bavila dobře a seděla sem tam s nima dlouho a nejvíc se mi na tom líbilo, že mě všichni brali. Ani jednou sem neslyšela nic ve smyslu, že sem moc mladá abych tam s nima seděla nebo že nejsem dost stará abych s nima chlastala či s nima řešila jejich dospělácký věci. Měla jsem z toho strašnou radost, protože to bylo poprví, co jsem takhle s nima kecala a bavila se. Tak mě tak napadá, že to možná bylo i trochu tim, že sem se jim dost často vyhýbala, protože jsem si myslela, že by se se mnou stejně nebavili, ale tady jsem pochopila, že jsou to fakt pohodový lidičky, a že jsem byla hloupá, když jsem se s nima dřív nebavila.
U ohně byla pohoda. Seznámila jsem se s novými lidmi a lidi, který už sem znala, si dělali ze všeho srandu. No jo to by prostě nebyli oni, kdyby se nudili. Možná, že ta zábava byla navozená alkoholem, ale vím jistě, že tahle banda se dokáže bavit i bez alkoholu, i když s alkoholem je zábavy mnohem víc.
Všichni jsme se celkem divili, když jsme se koukli, kolik máme za tu chvíli prázdných flašek, ale když se to tak vezme, nebylo na tom nic divného. U ohně nás sedělo přes dvacet a byla to banda těch, co si alkohol umí užít. Ale i tak jsme se museli zasmát tomu, jakou rychlostí ubývalo plných a přibývalo prázdných lahví.
Naskočila i láskyplná nálada. Všechny páry se k sobě chovaly hrozně mile a ti, co nebyli zadaní, spolu flirtovali. No já jsem spíš přihlížela, ani jsem si nenamlouvala, že bych tu mohla něco s někym mít. Všichni byli buďto zadaní a nebo o dost starší než já. Byla jsem s tim tak nějak smířená, a proto jsem byla o to více překvapená, když se i na mě s touto flirtovací náladou dostalo dostalo. Já sem si toho nejdřív ani nevšimla nebo jsem tomu nedávala takový význam, ale tak či tak jsem si po chvíli všimla, že se na mě usmívá Vašík. Ten Vašík, do kterého jsem už hrooozně dlouho strašně zamilovaná. Byla jsem blahem bez sebe a myslím, že tam nebyl jediný člověk, který by si toho nevšiml.
Stále jsem po něm pokukovala a vlastně ani on skoro nekoukal jiným směrem než na mě. Zdálo se mi, že se trochu červenám, ale v tu chvíli mi to vůbec nevadilo. Chvilkami jsem se na něj usmívala a nepřipadalo mi, že by mu to nějak vadilo.
Celkem dlouho jsme takhle seděli a koukali se na sebe a,nevím jak on, vůbec jsem si nevšímala dění kolem nás. Když v tom všichni vyprskli smíchy. Rychle jsme se oba podívali co se děje a zjistili jsme, že se všichni koukají na nás. Nejdřív jsem nevěděla co mám dělat. Kort když jsem začala přemýšlet nad tím, jestli si ze mě on nedělá srandu. Přece jen je mu 24 a mě teprve 15. To je celkem slušný věkový rozdíl.
Po chvilce trapného ticha nám řekli:,,Jako je celkem trapný, že každý sedíte na opačným konci a domlouváte se nějakou divnou znakovou řečí, tak si sedněte k sobě ne?''
Nakonec jsme se spolu nějak domluvili, že by to možná i šlo, ale u něj nebylo místo a tak jsem nakonec seděla na něm, já z toho sice byla nadšená, ale trochu jsem se strachovala, přece jen tam byli i naši, ale neobjevili se žádné námitky a tak se večer vyvíjel celkem příjemným směrem.