Život a Smrt
Je krásné mít sen. Já ho také mám. Žít! Žít naplno nebo volně, žít vesele nebo občas i smutně,ale žít.Bojím se smrti…vím že nejsem sama,ale někdy je ten pocit tak silný, že dostávám strach z vlastní zranitelnosti člověka…člověka jako tělesné schránky.
V nemocnici jsem viděla spoustu neštěstí a smutku,bolesti,utrpení tak silné ,že člověk který trpěl, nemohl a ani nemusel nic říkat.Jeho pohled volal a prosil“ pomozte prosím!! ,už nemůžu a nechci žít!!!“ Měla jsem okolo sebe přístroje, v sobě zkušenosti a přesto jsem se cítila bezradná a zoufalá,že nemohu tomu člověku pomoci.Mohu jen podat léky na utišení bolesti,mohu jen podat léky na utlumení vnímání vlastního bytí a uvědomování si přicházejícího konce života.
Nevěřím v Boha.Není.Je to jen něco v co chce spousta z nás věřit ,na co se obrátit,když nechápeme co se to s námi děje, jak to, že to nedokážeme zastavit, změnit, pomoci.Je to vlastně takový sen.Víra v něco nebo někoho kdo přijde a pomůže nám, když si nebudeme vědět rady.Ale nic takového se nestane.
Byly doby, kdy jsem ve smrti viděla vytoužený klid a konečně úlevu.Nebylo to utíkání před realitou ,ale měla jsem pocit že jsem zbytečná.
Deprese dokáže člověka opravdu zničit až takto.
Teď věřím v sebe sama.Jsem šťastná že žiju.
Když se dívám ven jak svítí slunce a nebo třeba prší ,,,,jak kvetou kytičky, voní vzduch ,,,,jsem šťastná ,když se moje děti smějí a i když mají technický na to, co jim říkám nebo ironický poznámky na učitele ve škole ,,, ,jsem šťastná za každé pohlazení od manžela,za každou maličkost která se mi povede, prostě jsem šťastná za to, že ve chvílích, kdy jsem si přála zemřít jsem neudělala ten jediný a nenávratný krok…neukončila svůj život.Ten krok by už nešel vrátit jako ve filmu, byl by definitivní a já bych ukončila to o co spousta lidi do posledních sil bojuje…..svůj život.
Komentáře
Přehled komentářů
Někdy na střední jsem napsala básničku, ve které jsem si přála, abych se mohla alespoň jednou cítit volná, svobodná.. Alespoň jednou se proletět v žáři Slunce a pak klidně shořet jako Fénix.. Alespoň jednou letět na perutích Svobody :) ( Nějak jsem tehdy opomněla, že Fénix jednoho dne opět povstane)
Naštěstí už jsem věkem od střední hodně daleko :) , takže vím, že lze svobodně žít a dýchat a nemuset za to následně zaplatit. Cesta ke svobodě a života bez deprese je dlouhá a bolestná, ale tak nějak věřím, že ji zvládneš i Ty.
Víra v "něco" by( je to samozřejmě můj pohled na věc) měla být vírou v nás samotné a cesta k Bohu by měla být cestou k sobě samému. Tak často zapomínáme milovat sami sebe, tak často si nedokážeme odpustit, až jednoho dne obrátíme naše strachy a naši nenávist proti sobě a pak se z toho léta snažíme vyškrábat.. Naštěstí Cesta k sobě je vždy otevřená a Boží nebo jakoukoli jinou životadárnou Jiskru v našem srdci můžeme sfouknout pouze my sami. A dnes už vím, že by to byla škoda :)
Evokuje mi to tolik věcí z mého života
(Darjoslava, 19. 9. 2008 18:51)