Vysvobozující smrt
Karel čekal u muzea o půl hodiny dřív. V ruce žmoulal kytičku fialek, kterou koupil v malém stánku před muzeem a silně se potil. Čekal na NI. Na svou jedinou velikou lásku. Miloval ji již od dětství. Chtěl studovat techniku, ale kvůli ní šel na gymnázium a potom na práva. Nebavilo ho to, ale byl jí nablízku a to mu vynahrazovalo vše, čeho se kvůli ní vzdal. Kupoval jí jedlé kaštany, protože je měla ráda, nosil jí tašku ze školy, četl stejné knihy, sledoval stejné filmy jako ona a chodil do stejné restaurace. Byl šťastný, když se mu podařilo vyměnit svůj třípokojový byt za vlhkou garsonku ve stejném domě, kde bydlela ona. Byla ráda, že je jí nablízku, byl jí od dětství přítelem a kamarádem a vždy si báječně rozuměli. Vždyť sledoval stejné filmy, četl stejné knihy, chodil do stejné restaurace...
A teď se konečně dočkal, konečně schůzka s jeho princeznou. On sám by se nikdy neodvážil. Včera odpoledne jen tak mezi řečí prohodila : "Karle, v muzeu je výstava obrazů, nešel bys?" Nenáviděl obrazy, nenáviděl jakékoli umění, raději by se zavřel doma a četl něco o motorech. Ale s NÍ by šel třeba na kraj světa. Domluvili se na čtvrtou. Očima postrkoval ručičku svých hodinek, aby už tu konečně byla. Když ji uviděl, jeho tělem projela vlna vzrušení. Fialky schoval za záda a vydal se jí vstříc.
"Ahoj Karle, znáš Davida?" představila mu vysokého blonďáka po svém boku.
"David je můj snoubenec a je moc fajn, budete si rozumět. Viď Davide? "
Karel se pokusil o úsměv a fialky rozmačkal v dlani.
"Promiňte, ale ještě dnes něco mám, přišel jsem se jen omluvit," řekl již k mizejícím postavám. Domů však nešel. Procházel se večerním městem. Prošel všechna svá oblíbená místa a myslel při tom na NI. Zastavil se na mostě nad řekou, kam vždycky rád chodíval, sledoval vlnící se hladinu nad jezem a zpěněné peřeje, házel do nich malé kamínky a sledoval jejich pouť. Myslel při tom na její oči, na její zlaté vlasy a na její smích. Myslel na její chůzi a její pas, věnoval jí každičký kousek svých myšlenek. Byly to krásné myšlenky, se kterými umíral, když se za ním voda zavřela. Ani se nesnažil bránit, nechal se unášet proudem řeky a myslel stále na NI. Byla to krásná, klidná a vysvobozující smrt.