2.kapitola - Doznání
První sluneční paprsky probleskující mezi hustými větvemi listnatých stromů ji začaly šimrat na zavřených víčkách. Rukama si instinktivně přikryla obličej, aby se před neústupnými jiskřičkami tančícími po její sametové kůži ještě alespoň na pár okamžiků schovala. Připadala si po dnešní noci podivně otupělá, jakoby ji probrečela…probrečela…ale ona v noci přece brečela…brečela… proč? Kvůli Inuyashovi! Inuyasha…kde je Inuyasha? Prudce otevřela oči a bylo jí jedno, že paprsky drážící ji ještě před pár okamžiky na kůži ji teď nepříjemně štípají v očích. Rychle se posadila a aniž by si jako každé ráno promnula oči, rozhlédla se po svém nejbližším okolí. Inuyasha nebyl nikde vidět, ale do nosu se jí vloudila příjemná vůně pečeného masa a čerstvé zeleniny. Inuyasha nemohl být daleko. Její oči se stočily k ostatním, stále ještě spícím, členům jejich malé skupinky. Najednou si vůbec nebyla jistá, že se dnešní noc skutečně odehrála, klidně to mohl být sen. Nebylo by to koneckoců poprvé, co se jí zdály podivné sny. Jenže tohle bylo jiné, působilo to jinak. Ne jako sen. Ne úplně.
A pak za ní něco zašramotilo. Prudce se otočila. Roky ve Feudální éře ji naučily opatrnosti.
„Inuyasha…“ Vydechla a okamžitě jí bylo jasné, že dnešní noc v žádném případě nemohla být jen sen. To by pak před ní nestál místo jejího hanyou, její youkai. Inuyasha, ale s tmavě fialovými pruhy na obou tvářích. Teprve teď, za denního světla si ho její slabé lidské oči mohly konečně pořádně prohlédnout. Neměl na každé tváři dva pruhy, jako jeho starší bratr, ale jen jeden a nepravidelný, trochu kostrbatý. Podívala se mu do očí a byl tam…stále její Inuyasha. A musela uznat, že i přes chybějící štěněčí uši na hlavě vypadal úžasně. Tak nějak víc elegantně. Co na tom, že měl teď po obou stranách hlavy stejné uši jako ona, které se lišily jen v jejich délce. Pořád byl dokonalý. Pořád to byl Inuyasha.
„Dobré ráno.“ Zašeptal v odpověď, aby nevzbudil ostatní. „Jsi vzhůru brzy.“ Poodešel kousek stranou a položil dvě láhve s čerstvou vodou vedle ohniště s opékajícím se divočákem a dusící se zeleninou. Pak se otočil znovu k malé miko.
„Měla jsem zvláštní pocit. Probudilo mě to.“ Odpověděla, ale nebyla si jistá jestli se vůbec ptal.
„To kvůli dnešní noci?“ Zeptal se stříbrovlasý youkai.
Přikývla v odpověď a oči zabořila do země. Nevěděla jestli se na ní kvůli tomu nezlobí. Včera ji sice ujišťoval, že je rád, ale s jeho náladami se to mohlo ještě několikrát změnit.
Pak na tváři ucítila letmý dotek a když zvedla oči nahoru a střetla se se zlatýma očima Inuyashy, jeho ruka plně přilnula k její tváři.
„Už v noci jsem ti říkal, ať si s tím neděláš starosti, jsem rád, že se to stalo, jsem rád, že jsi mě změnila. Jsem ti vděčný za možnosti, které jsi mi tím otevřela, i když jsem v něco takového už nedoufal. Bál jsem se, že pokud se změním, tak to bude v něco příšerného a nebudu to já, ale já tu pořád jsem, stejný jako dřív a jsem šťasný, i když bych mohl být ještě o trochu šťastnější.“ Dodal potichu a usmál se na ni. Pak zaváhal. „Tobě to vadí?“ Zeptal se nejistě.
Vykulila na něj veliké hnědé oči. Chvíli nevěděla, jestli se nepřeslechla. Jak se mohl na něco takového vůbec ptát? „Proč…proč by mi to mělo vadit?“ Vypravila ze sebe nakonec.
„Já…já už nevypadám stejně…už nemám svoje uši a…“ Kagominy oči nad jeho nejistotou zaplály nově rozhořelým plamenem.
„Inuyasho…mě je jedno jak vypadáš, záleží mi jenom na tom, abys byl šťastný a pokud dokážeš být i takhle šťastný, pak budu šťastná i já. Je mi jedno jestli máš na hlavě psí uši nebo špičaté uši a je mi jedno jestli máš na tvářích purpurové pruhy, pro mě jsi to uvnitř pořád ty a nezáleží mi na tom jaký jsi zvenku.“ Pak stydlivě sklopila oči a mírně zčervenala. „A ne, že bys nevypadal dobře.“ Dodala a slyšela jak se Inuyasha ušklíbl.
Po chvíli se jí konečně vrátila její původní barva a tak pomalu znovu zvedla hlavu k Inuyashovi. Něžné oči si ho znovu a znovu se zájmem prohlížely až se nakonec zeptala. „Co jsi myslel tím, že bys mohl být ještě o trochu šťastnější?“
Inuyasha se na ni zase jen tajuplně usmál. Tenhle pohled na něm nikdy dřív neviděla. „Nejsem… no znáš mě… jak těžko se mi mluví o svých… já jen… když ses teď konečně vrátila po takové době… jaké máš plány?“
„Jaké mám teď plány? Já nevím…doufala jsem… přála jsem si… zůstat tady…s tebou. Jestli… mě tu budeš chtít…“
Chvíli bylo ticho a pak se Inuyasha zhluboka nadechl. „Vždycky jsem doufal, že tu budeš chtít žít se mnou, v malé chatrči na okraji vesnice, štěňata…“ Znovu znejistěl a jejímu nevěřícnému pohledu se úmyslně vyhnul.
„Máš teď na mysli vzít se? Mít rodinu?“ Zeptala se, aby se ujistila, že to celé správně pochopila.
Jen tiše přikývl. Přisunula se k němu o něco blíž a se vší láskou kterou v sobě měla, ho objala. A když ucítila, že jí nejistě ovinul paže kolem pasu a gesto jí oplatil, do jednoho špičatého ucha mu zašeptala… „Vždycky Inuyasho, zůstanu s tebou tak dlouho, dokud mě budeš chtít nebo dokud budu moct.“ Na to ji k sobě jen ještě těsněji přivinul.
TBC
AN: Vím že toho není moc, ale dělám teď na třetí podstatně delší části, tak snad to pak spraví náladu.
Maizy
....
(lanthara, 19. 3. 2010 16:00)