Jedním ze 47 oficiálně vyhlášených kulturních výročí UNESCO pro léta 2002 – 3 je 2000. výročí založení města Šachrisabz.

Zelené město, tak by se mohl přeložit název Šachrisabz (Šahr-i-Sabz) co do velikosti druhého největšího města v Kaškadarské oblasti Uzbekistánu, leží v kotlině rozkládající se na úpatí Zarevšanského hřbetu v nadmořské výšce 658 m. Bývalo to velmi slavné město. Současný Šachrisabz příliš neoplývá mimořádnou krásou, pomineme li všudepřítomnou zeleň. V Uzbekistánu jsou nepochybně krásnější a malebnější, z nichž čiší historie, úžasné mistrovství starých stavitelů a neopakovatelná atmosféra Orientu. A nemusí to být jenom starobylá Chiva.

Za sovětské éry se tu stavěly nové domy, tak typické pro všechna města po celé zemi, paneláky bez nápadu, vkusu a architektonické invence. Většinou vše, co bylo staré ustoupilo nové výstavbě paneláků, továren, silnicím… Zmizely úzké uličky plné čajoven, jídelen, obchůdků, tržnic, káravanserájů, prostě to, co dává každému městu a zejména zde ve střední Asii, charakteristické kouzlo a atmosféru. Ještě že se v té přemíře budování neztratila slavná tradice keramických dílen, výroby koberců, tubetějek či hedvábných látek na kterou úspěšně navázali dnešní obyvatelé Šachrisabzu. Je kulturním i administartivním centrem celé zemědělsky zaměřené oblasti a lehkého zpracovatelského a potravinářského průmyslu. Dávné pěstování ovoce, vinné révy, zeleniny a především bavlny bylo pravým požehnáním celého kraje.

Starý Keš (ale později také Šaršauz, Šaar) jak se ve středověku město jmenovalo, vznikl přibližně na přelomu našeho letopočtu na místě již dávno osídlené existující oázy. Přesné datum vzniku je zahaleno tajemstvím, takže i oficiální vyhlášení UNESCO není příliš směrodatné. O rychlý rozvoji města se v nemalé míře zasloužila nedaleká naleziště olova, stříbra a rovněž velmi výhodná geografická poloha. Přes Šachrisabz vedla jedna z největších světových obchodních tepen, legendární „velká hedvábná stezka“ spojující Čínu s Evropou. Sousedství s větším a slavnějším Samarkandem němělo žádný negativní dopad na obchodní ruch, na bazarech Keše byla hojnost západního i východního zboží. Historie města je velmi bohatá a z prvopočátku předarabského období, tajemná a velmi málo známá.

Právě bohatství lákalo dobyvatele a tak v roce 707 emír Kutejba srovnal město se zemí, obyvetle povraždil. Za pár desítek let se město opět dostalo na výsluní a podle podobného scénáře se to ještě několikrát opakovalo. V 8. stol. byl Šachrisabz jedním z center protirabského povstání národů žijících v oblasti. Největšího rozkvětu se městu dostalo za vlády Timura, ale už koncem 16. století město postupně upadalo a počátkem 19. stol. se stáva jedním z málo významných begství Bucharského emirátu. Do současnosti se dochovaly většinou památky pozdního středověku z druhé poloviny 14. století. 

V roce 1336 ve vesnici Chodža-Ilgar asi třicet kilometrů od Šachrisabzu se narodil emiru Taragajovi, pocházejícímu z kmene Barlas syn Timur v Evropě známý jako Tamerlán, který se později stal vládcem ohromného území a celá Střední Asie se vším bohatstvím mu ležela u nohou. S každým novým výbojem a vítězstvím rostla jeho moc a sláva. Věnoval mnoho pozornosti rozkvětu a budování nejen svému kraji, ale zejména přetvořil Šachrisabz v němž strávil mládí, na jedno z nejkrásnějších měst Východu. Bylo považováno za středisko veškeré učenosti a nazýváno Kubbet-ul-ilim, město kopulí vědy a ctností. V poslední čtvrtině 14. století bylo město obklopeno mohutnou hliněnou hradbou, jejíž tloušťka dosahovala ve spodní části 9 metrů. Ve zdi byly čtyři brány, podle počtu hlavních ulic ve městě. Před bránami přes příkop byly padací mosty. Návštěvníci a poutníci, kteří ve 14. století navštívili Šachrisabz, obdivovali velkolepou architekturu paláců, občanských a kultovních budov, které se utápěly v zeleni hojně zavlažovaných sadů a parků.

Nejkrásnější a nejmohutnější stavbou Šachrisabzu byl Timurův letní Bílý palác, Ak – Saraj. S jeho budováním započal v roce 1379, krátce po svém vítězném čtvrtém tažení do Chórezmu. Když se Timur zmocnil bohatého Chórezmu, získal obrovské poklady a znamenité stavitele, kterým přikázal postavit na jeho slávu a počest nádherný letní palác Ak-Saraj.

Španělský vyslanec, který přijel v čele poselství k Timurovi, don Ruiz de Gonzáles Clavijo, nadšený tím co viděl později napsal svému panovníkovi, že interiéry tohoto velkolepého paláce uměleckou výzdobou předčí ty nejkrásněší paláce v Evropě. Ostatně i další zprávy vyslance jsou velmi pozoruhodné, líčící neuvěřitelné Tamerlánovo bohatství a život u jeho dvora. V 16. století byla Timurovská dynastie vystřídána dynastií Šajbánovců, kteří si vybrali za hlavní město Bucharu a příliš si nevážili svědectví velikosti svých předků. To se odrazilo na osudu mnohých památek timurovské epochy právě v Šachrisabzu. Již koncem 18. století byl palác Ak-Saraj v rozvalinách.

Na rozsáhlém téměř pustém parkovém prostranství, osázeném keři, stromy, růžemi a květinami, protkaném nezbytnými aryky s životodárnou vodou se potuluje v dopoledním horku několik hubených psů. Netváří se přívětivě a tak je Jarda hlasitými výkřiky pro jistotu udržuje v patřičném odstupu. Na vzdálenějším konci se k obloze, nad mohutnými platany – činary, vysoko vypínají trosky monumentální portálu Ak-Saraje. Připadáme si jako mravenečci vedle téměř 40 m vysokého a 22 m širokého portálu. Jak obrovská to musela být stavba, když jen brána je tak úžasná. Zbytky stěn jsou ještě obložené majolikovými kachlemi s nádhernými ornamenty. Bohužel, čas na této velkolepé stavbě vykonal své a dnes si můžeme její velikost jen stěží představovat i když zastavěný areál byl obrovský. Překrásné majolikové kachle ze stěn odpadávají, střepy se hromadí u zbytků zdí portálu. U jedné strany je trubkové lešení rezavé a polorozpadlé, nikde nikdo, žádný řemeslník nic neopravuje. Na radikální zakonzervování zbytků stavby zatím nejsou peníze. A asi dlouho nebudou.

Pomalu přecházíme do jihozápadní části města kde se architektonické památky dochovaly v podstatně lepším stavu. Jsou to především zbytky kdysi grandiozního pohřebního komplexu Timurovců. V roce 1376 zemřel v Samarkandu dvaadvacetiletý Timurův syn Džechangír a byl pochován v místě předků v mauzoleu vedle mešity Chazret-Imam. Nádherné stavby se budovaly velmi dlouho, v létech 1379 - 1404. V roce 1394 zde byl také pochován druhý Timurův syn Omar – Šejch. Timurovské mauzoleum dostalo název Dorus-Siadat. Později docházelo k různým přestavbám, kdy vchod byl přebudovaný a obrácený směrem k Timurově mohyle. V kryptě bylo připraveno místo pro poslední uložení samotného Timura. Ale nikdy zde nebyl pochován. Jeho ostatky společně s dalšími členy rodiny a přátel, jsou uložené v Samarkandu.

Po obou stranách od vchodu jsou v mauzoleu hrobky Timurových synů. Ve druhém poschodí budovy byly překrásně zdobené místnosti, jak uvádí již dříve zmíněný španělský vyslanec Gonzales Clavijo. Neobyčejná a unikátní je konstrukce poněkud kuželovité kupole mauzolea Džechangíra. Timur sehnal mistry stavitele z porobené Gurgandže, dnešní Urgenče, kde podobné konstrukc již dávno existovaly. Ozdobné dekorace místností v mauzoleu se rovněž značně odlišovaly od výzdoby samarkandských hrobek. Nebyly zde polychromové kachle, ale stěny zkrášlovaly pouze modré fresky na bílém podkladě.

Rodinná hrobka Timurovců není ještě zcela prozkoumaná, to se děje postupně s archeologickým průzkumem a restaurováním, ale i zde je patrné, že se nedostává financí, ostatně jako téměř ve všech podobných areálech, které jsme během našeho sedmitýdenního pobytu v Uzbekistánu spatřili. Restaurování památek se sice dělá celá desetiletí, ale při tom množství kterých by bylo potřeba zresaturovat, je to opravdu asi otázka peněz. Probíhá pomalu a zdlouhavě. Je to obrovská škoda, protože památky jsou unikátní, pro návštěvníky a milovníky historie překvapující a čas neúprosně běží….

Timurova pohřební krypta je vybudovaná podle starých tradičních a osvědčených postupů užívaných ve Střední Asii. Vnitřek hrobky je obložen bílým kamenem a dekor tvoří velmi vkusné umělecké ornamentální nápisy. V kryptě je poněkud chladněji, nežli venku a tak si detailně prohlížíme místo, kde měl spočinout slavný dobyvatel a vládce Timur. V časech vlády Timurovců, byl kolem celého komplexu velký park, konkurující samarkandským parkům. Dnes tu také rostou obrovské činary s mohutnými kmeny a ještě mohutnějšími korunami, jsou velmi staré a možná že pamatují Timura a jeho dobu. Pod jedním z nich má rozložený krámek Asad. Usměvavý mladý muž. Na jednoduchém rožni opéká šašlik. Vůně dřevěného uhlí a pečeného masa se šíří tak silně, že necháváme stranou další prohlídku a s chutí se pouštíme do výtečně propečeného skopového. Hned vedle u dalšího činaru stojí starý už něco pamatující dřevěný dostorchan, jakási lavice, podobná posteli, pokrytá koberci, kde se musí každý vyzout a usednout na koberec, podložit se polštářky. Desítky podobných dostorchanů jsou rozesety po celém městě. Vychutnáváme si ještě pár pial dobrého horkého kok - čáje.

Druhý pohřební komplex timurovského období v Šachrisabzu je Dorug-Tiljavat (Dům meditace) který není příliš poškozený a je spojen se jménem Šamseddína Kuljala, který byl duchovním vychovatelem-učitelem zakladatele dervišského řádu Nakšbendí a otce Timura, emira Taragaje. Kuljal měl velký vliv nejen v duchovních a náboženských otázkách, ale i ve světských a proto mu také říkali Amiri-Kaljan neboli Veliký emír. On i Timurův otec jsou pohřbeni společně. Staré, věkem popraskané původní dveře do mauzolea jsou neobyčejně bohatě vyřezávané a zaslouženě poutají pozornost každého návštěvníka. 

V roce 1435 byla postavena „páteční mešita“, známá pod jménem Kok-Gumbaz (Lazurová kupole). Později k mauzoleu Kuljala přistavil Timurův vnuk Ulugbek tzv. makbarat-hrobku. Architektura budovy, jak u většiny staveb které nechal Ulugbek postavit v Samarkandu, Šachrisabzu u jinde se důsledně drží tradic 14. a 15. století. Interiér je rozvržen modrými vzory na bílém podkladě. Většina staveb v Šachrisabzu byla bohatě vyzdobena kachlemi, ale hrobka nikoliv. Není známo, proč dostala jméno Gumbazí-Sajídan. Muzoleum Kuljala s hrobkou, památník otce Timura a páteční mešita, byly ohroženy stěnami medresy Dorug-Tiljavat, které se nezachránily. Ve městě i v jeho blízkém okolí se nachází spousta větších či menších zbytků staveb, medres, káravanserájů, minaretů nebo starých zavodňovacích aryků. Postupně se rozpadají, zarůstají trávou, mizí z povrchu země.

V následujících staletích v důsledcích nesvárů a bojů o moc stavby a celé slavné město upadalo do běžné průměrnosti. A protože většina obyvatel byla negramotná a navíc v oáze žilo značné množství kočovníků, pastevců, kteří ani neznali místní tradice, výsledkem bylo, že koncem 18. století v Šachrisabzu už téměř nikdo neznal jména a názvy paláců, vše upadlo v zapomnění.

Pozornost přitahují i dvě „civilní“ stavby ze stejného období. Je to krytá tržnice Čor-su (čtyři vody) a lázně zakryté kupolemi. Čor – su je unikátní tím, že podobně konstruované kopule se dochovaly pouze na třech místech země

Obě se využívají dodnes. I když bydlíme v malém levném hotýlku Keš na výpadovce do Kitabu, do tržnice chodíme denně nakupovat čerstvé ovoce, zeleninu a nasávat neopakovatelnou orientální atmosféru. Svojí velikostí sice nepředčí bazar v Karši, ale je kouzelná. Při zpáteční cestě si pravidelně sedáme do dostorchánu ve stínu mohutného činaru, mlčky srkáme z malých pijal zelený čaj, díváme se na zbytky Ak-Saraje a rozjímáme nad pomíjivostí všeho, co člověk vytváří….