19. Z palubního deníku: 18. 07. 1997 – čtvrtek (Avia 45 km, loď 130 km), Kamari – táboření pod kostelem – pláž na konci Kamari pod skaliskem, černý písek, nabírání vody u kostela, asi přes Gonia Pirgos /jinou cestou nežli včera), Fira – parkoviště, vyhlídkovou cestou po serpentinách k přístavu asi2,5 km, nástup na loď na ostrov Nea Kameni v kaldeře, na vrchol Nea Kameni 124 m n. m. ke kráterům, okolo všech zpět k přístavu, lodí kolem ostrova k Hot Springs – termální sopečné prameny v moři v zátoce Paleo Kameni, přímo z lodi skáčeme do rezavé vody – moře, plavu asi 200 m, Jarda také. Projevy postvulkanické činnosti síra, SO2, parní fumaroly, od vývěrů plavba průlivem podél jižních břehů Nea Kameni do přístavu Fira- celkem asi 12 km, lanovkou nahoru. Fira, Pirgos, - jízda jak v letadle, poslední serpentina pod Profiti Ilias 535 m n. m. – 15.45 hod., Pirgos- přístav Athinios, lodí  - první spatření Kréty v 19.50 hod. lodí Anemos plavba na Krétu 17.00 – 20.45 hod., Iraklion - 21.20 hod, úzký most s betonovými zídkami, zkřivená zadní deska Avie - tábořiště na pobřeží západně od Iraklia 21.45 hod. u restaurace Baracuda Cafe Snack, diskotéka, mysoali v lehátkách na pláži – Jarda, Petr a Karel, vzorek kaktusu, 21.38 poslední láhev Šimečova veltlínu….

 Prvního května letošního roku se v nedalekém vinařském městě Retz, pár kilometrů za hranicemi, vzpomínala událost přesahující hranice města a celého regionu Weinviertel. Vzhledem k pandemické situaci se ale vzpomínalo jen v různých médií, na facbooku a internetu bez účasti široké veřejnosti, která by tradičně přišla k mlýnu. Uplynulo totiž deset let od rekonstrukce významné technické památky a plného zprovoznění větrného mlýna – Windmühle.

 Kolem malebného městečka Igrane na Makarské riviéře je v posledních létech vytvořeno několik nenáročných turistických tras. Vedou většinou po stezkách či cestách mezi nespočetnými terasami s olivovníky v podhůří vápencového masivu Biokovo. 

Starobylé vinařské město Retz ležící v sousedním Rakousku asi 8 km od Znojma, má velice bohatou a pestrou historii. Bylo založeno koncem 13. století pány z hradu Hardegg na křižovatce dvou významných obchodních cest. V roce 1425 bylo město vypáleno husity, v polovině 15. století však bylo obnoveno a obdařeno významnými obchodními privilegii na obchod se solí, obilím a hlavně s vínem. 

Kostelík sv. Petka se krčí na malém, neproniknutelnou maccchií zarostlém kopci, nedaleko od značně vyššího kopce se skalnatým vrcholem zastavěným starou tureckou pevností Haj Nehaj. Zdálky trosky pevnosti zcela splývají s vápencovým okolím tak dokonale, že vytvářejí dojem nějakého rozeklaného skalního vrcholku jakých tu je nespočet.

Na místě bývalého dřevěného přístřešku pamatujícího pionýrské doby budování Severní dráhy, stojí asi tři roky nově vybudované nádraží. Moderní nádražní budova se vyjímá mezi dřevěnými domy v pozadí, na jejímž boku je velký nápis PONAZYREVO. Prosklený přízemní pavilon s čekárnou, jízdními řády, různými místnostmi, pokladnami. Prostě normální nové, pěkné nádraží. Ovšem asi padesát metrů od budovy stojí částečně zastřešená stará prkenná ohrada.

Paříž je fantastická, skvělá, úžasná, dalších přívlastků je nespočet a vůbec jsem do města ale i celé Francie zakoukaný od prvních lekcí francouzštiny kdysi dávno u profesora Maštery na gymnáziu ve Znojmě.  Ve městě nad Seinou je stále něco k objevování, něco nového, i když je to třeba stará a pro mnohé známá záležitost. Něco podobného se stalo před několika dny i nám.

„Dnes navečer si zajedeme do Lifidry. Není to daleko, tam v horách“ a mávl rukou směrem zalesněnému masivu Olympského pohoří. „Uvidíte něco, co jste asi nikdy neviděli“, řekl trochu tajemně Michalis a dodal:: “je to naše velká záhada, autobus se rozjede bez řidiče do kopce, voda teče do kopce, no uvidíte sami. Jo a nezapomeňte si sebou vzít plechovky s pivem a PET lahev s vodou. Uděláme si malý závod“.

Celou vysokohorskou silnici z Heiligenblutu ale i z opačného směru z Fuschu jsem v uplynulých létech projel několikrát, ale vždy usazený v pohodlném autobuse či autě.