příběh-je ze mě požárník?
Je ze mne už požárník?
Queensland, Austrálie.
26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na smrtelnou leukémii.
Její srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání, jako každý rodič. Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny... Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni.
Avšak ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnili. Vzala jej za ruku a zeptala se, "Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi někdy nějaký sen a přání co bys chtěl v životě dělat?"
"Mami, vždycky jsem si přál být hasičem až vyrostu."
Máma se na něj usmála a řekla, "Uvidíme, jestli se nám podaří Ti Tvůj sen splnit."
Později ten den, zašla do místní požární stanici v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přání svého syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6 letého synka v požárním autě kolem ulice.
Požárník Bob řekl, "My můžeme udělat daleko více. Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jist, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnicky klobouk, ne hračku - pravý, se znakem Queeslandske záchranné a požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný, jako nosíme my, a gumové boty. Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové."
O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu speciálu. Ben si musel sednout na zadní sedadlo a pomoci řídit ho zpět na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována, zapůsobily na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle než všichni doktoři považovali za možné. Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra, ktorá věřila v princip Hospice domova - kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního sboru a zavolala i na požární stanici. Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníků dostavil v uniformě do nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli.
Sloužící důstojník odpověděl: "My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5 minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla, můžete prosím oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?"
O 5 minut později za zvuků sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3 patře 16 požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi. Ben vzhlédl na velitele a s posledním dechem "Veliteli, je ze mě už skutečný požárník?"
"Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel drží Tvou ruku," řekl důstojník. S těmito slovy se Ben usmál a řekl, "Já vím, držel mě za ruku celý den a andělé mi zpívali." A naposled zavřel své oči.