ESEJ-téma: Připravené prostředí
Připravené prostředí - místo, které ovlivňuje člověka a jeho rozvoj, schopnosti, vlastnosti, nálady a pocity. A to v pozitivním i negativním ohledu. Předměty, osoby a místa, která se člověku líbí, ho podněcují k lepší aktivitě, dělají mu radost a těší ho. My jako dospělí lidé většinou máme volbu a můžeme si svoje prostředí zvelebovat a upravovat nebo měnit místo pobytu, ale malé děti jsou v první fázi života závislé na tom, jaké prostředí pro něj připraví lidé, kteří se o něj starají a pečují. Prostředí tedy nezahrnuje pouze předměty a neživé věci, ale i osoby a živé tvory. Správně připravené prostředí je základním předpokladem pro rozvoj dítěte, pro jeho růst, vývoj a přeměnu na nezávislou osobnost. Pokud dětem připravíme vhodné prostředí, díky kterému se bude cítit bezpečně a bude moci objevovat a rozvíjet svou osobnost, tak mu dáme velký vklad na jeho konto na účtu zvaném život.
Každý člověk se rád cítí v bezpečí a jistotě a u dětí to platí několikanásobně, protože tento malý človíček se nemůže nijak bránit a je závislý na ostatních. Zkouším se vžít se do pocitů malého dítěte. Představuji si, že jsem malé stvoření ve velkém světě plném obrů - vidím pohybující se nohy. Ruce, které se na mě sápou a útočí ze všech stran, neustále mě někam přendávají a přemísťují, mačkají, muchlají, hladí, šimrají. „Obři“ na mě šišlají nebo mě jejich ústa zasypávají přívalem příkazů, zákazů, povelů či rozkazů.
Jen pro příklad, jak se cítí dospělí, když na něco nemůže dosáhnout? Musí si stoupnout na špičky nebo třeba na židli. Takové pocity musí mít dítě asi neustále. Proto by vše mělo být v první řadě připravené a přizpůsobené velikosti a fyzickým schopnostem dítěte.
- věšáky, na které dítě dosáhne
- obrázky v úrovni jejich očí
- nábytek (židle, stoly), který dítě snadno a lehce uchopí a může přemístit, zvednout nebo s ním manipulovat dle potřeby
- umístit do prostředí předměty a věci, které dítě může kdykoliv samo vzít a použít
Děti milují opravdové věci a pokud mají možnost je používat stávají se nezávislými, odpovědnými a svobodnými.
Někteří rodiče se obávají, aby si dítě něco neudělalo, mají strach, zda to či ono zvládnou. Nemají čas ani trpělivost, aby nechali prostor pro činnost dítěti. Neustále někam pospíchají a chtějí, aby se vše přizpůsobilo jejich tempu. Důvody proč neumožní svým dětem pocit nezávislosti je spousta a patří k nim i lakota. Ano, dospělí dítěti nedají důvěru, aby manipulovalo s věcmi, které oni běžně používají, protože mají strach, aby je nepoškodilo nebo nerozbilo. Rodiče různými vnějšími překážkami blokují přirozené projevy svých potomků a většinou tak dělají neúmyslně a nevědomky. Dospělý člověk a dítě jsou dva tvorové stejného živočišného druhu, kteří mají různý úhel pohledu na stejné věci a činnosti. Proto důvěra, láska, respekt a změna zakořeněných názorů v myslích dospělých jsou hlavní předpoklady pro vývoj dítěte v samostatnou bytost. V této eseji se chci věnovat hlavně prostředí v mateřských školkách, mateřských centrech a podobných zařízeních, která se ztotožňují s ideou Montessori pedagogiky.
Součástí prostředí je učitelka - osoba, která s dětmi v Montessori zařízeních pracuje. Ona musí v první řadě připravit krásné a přitažlivé prostředí, které bude splňovat všechny důležité podmínky a vytvořit v něm přátelskou atmosféru. Učitelka by měla mít děti ráda se všemi chybami, měla by mít schopnost pozorovat, být trpělivá, ohleduplná, laskavá, upřímná, vyrovnaná, empatická, temperamentní, upravená. Nemusí být příliš výřečná ani autoritativní. Měla by se vzdát starých návyků a předsudků, musí znát sama sebe a umět vidět svou osobu i očima ostatních. Prvním krokem je tedy znát své vlastní vlastnosti - dobré i špatné, své nedostatky a nedokonalosti. Protože v dnešním světě je běžné, že vidíme chyby na ostatních, kritizujeme je, ale své vlastní chyby ignorujeme nebo různě omlouváme. „Napřed vyjmi břevno z oka svého a pak jasně uvidíš, jak vyjmout smítko z oka dítěte.“
Učitel zde „hraje“ roli pozorovatele, který sleduje dění v místnosti z povzdálí a do činnosti nezasahuje, vyžaduje se od něj pasivní přístup. Zakročit může jen ve výjimečných chvílícha pokud je o to požádán. Aktivním „článkem“ v Montessori „systému“ je dítě. V prostředí hrají děti i učitelé svou nezaměnitelnou a důležitou roli. Pohled dospělého a dítěte na prostředí je jiný a každý od něj potřebuje a očekává něco jiného. Proto učitelka, která s dětmi pracuje, by měla být seznámena s tím, jaké prostředí pro děti připravit a jak se v něm chovat, aby v dítěti nepotlačila jeho růst a rozvoj, ale naopak aby mu pomohla v jeho činnosti. Prostředí by mělo poskytovat předměty, které by uspokojovaly jednotlivé vývojové fáze a senzitivní období dítěte. Děti jsou v určitých obdobích citlivé a otevřené určitým aktivitám. Tato období trvají různě dlouhou dobu a děti se během nich snadno učí, proto je třeba, aby nacházely ve svém okolí vhodné podněty a pomoc ze strany dospělých. „Ale pokud se během svého citlivého období setká s nějakou překážkou ve svém snažení, může dojít k poruše nebo dokonce deformaci jeho osobnosti“.
Předpokladem je, že učitelka zvládá práci i účel všech pomůcek, měla by je mít vyzkoušené a při jejich použití se vžít do pocitů dítěte.
„Jedinou knihou pro učitele, kterou může číst a studovat a která ho zároveň inspiruje k jeho vlastní činnosti je neustálé pozorování dětí“[3]. Platí zde to samé, jako v kterékoliv jiné činnosti, pouhé studium a teorie nestačí, je třeba své poznatky uvést do praxe.
Ve správně připraveném prostředí musí mít dítě vždy možnost volby a prostoru pro činnost, kterou si vybere samo bez cizí pomoci. V začátcích učitelka pomáhá dítěti vytvářet vztah k předmětům a prostředí a orientovat se. Avšak dítěti nechává svobodnou volbu v tom, jaké pomůcky si zvolí pro svou práci. Většina pomůcek je totiž vymyšlena tak, že dítě má zpětnou vazbu, takže ví, zda pracuje správně či nikoliv.
Dítě ve svém prostředí nepotřebuje žádný luxus, daleko více pro něj znamená jednoduchost a prostor, který je chráněn před hlukem a je v něm cítit klid a mír.
Jak tedy připravit dětem to správné prostředí pro jejich přirozený rozvoj a formování osobnosti. I tady platí čím méně, tím lépe. Velké množství předmětů rozptyluje dětskou pozornost a soustředěnost. Proč lidé kupují svým dětem hromady hraček a mají pocit, že čím větší hluk dokáže hračka udělat, tím lépe. Někdy mi připadá, že když rodiče kupují hračky pro děti, tak je vlastně kupují sami sobě, aby se i oni mohli vrátit do dětských let a hrát si. „Hraní s hračkami je tou jedinou svobodou, kterou svět dává dětem, a to právě v onom vzácném období, kdy dochází k formování základů vyšších stupňů životních aktivit. „
Dnešní svět ovládly takové hračky, které děti podněcují k násilí a esteticky jsou takové, že i ve mně vyvolávají strach a úzkost. V Montessori si děti „hrají“ s pomůckami, které najdou v běžném životě a díky těmto předmětům mohou dělat věci, jaké dělají dospělí. Pomůcky jsou rozděleny na oblasti :
- Praktický život
- Smyslová výchova
- Matematika a geometrie
- Jazyk
- Hudba
- Kosmická výchova
Pokud se zaměříme na prostředí ve třídě, tak tyto pomůcky jsou uloženy na místech podle určitých kritérií. Každá pomůcka má své stálé místo a je zde pouze v jednom provedení. Pomůcky jsou chápány jako pomocník dítěte, nikoliv učitele. Všechny pomůcky by měly být snadno přístupné, tzn. otevřené skříně, police jen do výše kam dítě dosáhne bez pomoci. Pomůcky by měli být čisté a vzhledově pěkné, aby lákaly dětskou pozornost, dále pak musí být kompletní a z kvalitních materiálů.
Velmi důležitou pomůckou, která se v Montessori ve využívá ve všech oblastech jsou koberečky. Jejich použití je vlastně logické, dítě si tak ohraničuje místo, kde se zabývá svou činností. Pokud tyto hranice nemá, tak bere jako svůj pracovní prostor plochu ode zdi ke zdi. Je to signál i pro ostatní, že mají respektovat prostor toho druhého. Když se dítě věnuje nějaké činnosti a chce ji přerušit, tak stačí jen si dát jmenovku na kobereček a každý hned ví, že bude ve své práci pokračovat.
A co se stane, pokud dítě nenajde to, co pro svůj přirozený vývoj potřebuje. Stačí se jen podívat kolem sebe, existuje spousta dětí, které jsou líné a otrávené. Děti, které nedokáží projevit nad ničím radost, nic je nezaujme natolik, aby se do nějaké činnosti zcela ponořily a přestaly vnímat svět okolo. Jsou roztěkané a chodí od jedné věci ke druhé a kupodivu to připadá dospělým zcela normální a domnívají se, že je dítě zvídavé. Ovšem dítě ve správném prostředí neutíká od jedné činnosti ke druhé, ale je soustředěné. Probíhá u něj tzv. polarizace pozornosti-tzn. je maximálně soustředěné na určitou práci a v této době by nemělo být rušeno, ale ostatní by mu měli dopřát čas na dokončení započaté činnosti.
Lidstvo už vlastně nežije v přirozeném prostředí. Naše místa, kde žijeme jsme si předělali na úkor přírody, jsou uzpůsobená pro náš snazší a pohodlnější život. Vůbec náš styl života je velice pohodlný a dospělý člověk většinou dělá činnosti co nejsnadnějším způsobem, často na úkor ostatních. V takto přetvořeném prostředí žijeme životy závislé na ostatních. Kde je ta radost a nadšení, co má malé dítě? To klidně přejde několikrát celou místnost, jen aby přemístilo předměty z bodu A do bodu B. Nedělá to způsobem, který je nejsnazší, ale tak, aby mu to přineslo co největší potěšení a radost z dobře odvedené práce. Mezi prací dospělého člověka a dítěte je rozdíl. Dospělí v pracovní činnosti jsou „omezeni“ některými zákonitostmi – např. zákon dělby práce, zákon minimálního úsilí. Pracují, aby dosáhli nějakého cíle, a to někdy i za cenu svého zdraví či ztráty čistého svědomí. Dítě je naopak velice aktivní bytostí a neusiluje o dosažení žádného cíle, jemu stačí samotný proces práce. Dospělí však jeho aktivitu narušují a chtějí ji násilně změnit v pasivitu. Neustále dítěti přikazují, zakazují, usměrňují jeho jednání a to vše v „dobré víře a s velkou láskou“.
Ve svém okolí jsem zatím nenašla pro Montessori pochopení ze strany ostatních lidí. Tak si říkám, proč jsou některé věci kritizované nebo ihned zavrhované, přestože je u nich vidět konkrétní výsledky. Co za tím vězí, je to lidské hluboce zakořeněné myšlení či lenost, možná další spousta výmluv, které jsme my dospělí schopni vymyslet. Je snazší vymýšlet spoustu argumentů, proč to nezkusit a ihned začít hledat nějaká negativa a překážky než něco zkusit změnit a dělat to jinak. Lidé řeknou, my jsme také vyrostli bez Montessori. Ano vyrostli, ale proč nedopřát svým dětem prostředí, ve kterém by byl jejich růst a vývoj snadnější a přirozenější a kde by se mohly svobodně a spontánně projevit a dát najevo své potřeby.
Sedím ve své kanceláři a dopisuji poslední slova této eseje na téma připravené prostředí a napadá mě, že člověka formuluje prostředí po celý život. Fyzicky sedím na židli v temné kanceláři, kam slunce ještě dnes nenakouklo. Ale má duše a mé smysly mají své myšlenky, sny, touhy a přání. Moje ruce, chtějí uplácat hrneček z hlíny, uplést košík z proutí a hladit drsnou kůru stromů. Moje oči chtějí pozorovat modrou hladinu řeky a odrážející se paprsky slunce . Moje uši chtějí slyšet dětské příběhy a smích, bzukot včel a zpěv ptáků. Můj nos chce cítit vůni jarních květů. Moje chuťové pohárky se těší na točenou zmrzlinu. Můj pohled na život a lidi se po přečtení knih od Marie Montessori změnil a je mi chvílemi až úzko, když si představím jak s láskou a pečlivostí svým dětem komplikujeme start a vstup do života. Zametáme jim cestičky do míst, která oni chtějí prozkoumávat a objevovat sami a naopak stavíme jim překážky v místech, kde bychom jim měli postavit most pro snadnější cestu.
Zpracovala: Dana L.
POUŽITÁ LITERATURA:
Montessori, Marie. Objevování dítěte. Praha: Nakladatelsví světových pedagogických směrů, 2001. ISBN 80-86-189-5
Montessori, Marie. Tajuplné dětství. Praha: Nakladatelství světových pedagogických směrů, 1998. ISBN 80-86-189-00-7
Rýdl, Karel. Metoda Montessori pro naše dítě. Inspirace pro rodiče a zájemce. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007. ISBN 978-80-7395-004-0
[1] (M. Montessori 1998, str.92)
[2] (M. Montessori 1998, str.30)
[3] (M. Montessori 2001. str.40)
[4] (M. Montessori 1998, str.96)