Příběh staré fotografie
Před necelým rokem jsem napsal, že při jsem při listování starými novinami a časopisy zjistil, že tiskoviny stárnou jen po určitou dobu. „Při jejich novém čtení si uvědomuji, že ze starých článků a fotografií odešla právě jen ta aktuálnost. V den vydání jsme vnímali jen ji, protože jsme prožívali stejnou realitu. Ale „časem zmoudřelá“ vůně tiskařské barvy se proměnila v opojný parfém, kterým stojí za to provonět i dny dnešní. Už víme, jak ony zkoumané události ze zažloutlých stránek pokračovaly, připomeneme si, že stavby i interiéry na fotografiích už nestojí nebo jsou jiné, stejně jako oblečení a účesy lidí. A lidé na nich tady už nejsou nebo zestárli k nepoznání. Ale tehdy byli mladí a jejich zobrazené činy také,“ filozofoval jsem.
Jeden takový sportovní čin, který si nenašel místo na stránkách novin, byť by si to zasloužil, popíšu nyní. Odehrál se na házenkářském hřišti v roce 1958. Házená se v českých zemích zrodila v roce 1905. Tehdy zavedl profesor pražské reálky Václav Karas novou hru a nazval ji „vrhaná s přenášením“. Hrálo se rukama a střílelo do zmenšených branek na kopanou. Později se tato hra začala dle Josefa Klenky nazývat cílová a střílelo do kruhů o průměru jeden metr upevněných na tyči metr a půl nad zemí. Konečnou úpravu pravidel hry provedl domažlický rodák Antonín Krištof. Profesor na pražské vysoké škole technické. Dal hře název házená, rozdělil hřiště na třetiny, určil rozměr branek (2×2,5m), počet hráčů stanovil na sedm, vzniklo obdélníkové brankoviště. Psal se rok 1907. Házená se začala šířit po Čechách a Moravě, později i do Jugoslávie a do Ruska.
V roce 1920 byl ustaven Československý svaz házené ženských sportů – měl 167 klubů s 2520 hráči a hráčkami. Hrálo se v sedmičkách, v devítkách a ve smíšených devítkách. V roce 1921 československý svaz společně s Francií, USA, Anglií, Itálií, Švýcarskem a Švédskem založil v Paříži Mezinárodní federaci ženských sportů, kde byla házená přijata za mezinárodní kolektivní hru. V roce 1922 předvedly české ženy házenou na tělovýchovných slavnostech v Monte Carlu. Naše reprezentantky sehrály řadu vítězných mezistátních utkání s Francií, Švédskem, Polskem, čilá byla i činnost klubová. Jugoslávská družstva hrávala ve Zlíně, v Kyjově, v Praze. O házenou projevila zájem většina středoevropských zemí.
V roce 1930 se v Praze konalo 1. mistrovství světa žen v házené. Zvítězilo Československo před před Jugoslávií a Polskem. Za čtyři roky v Londýně se našemu družstvu tolik nedařilo a prohrálo ve finále s Jugoslávií. To byl poslední samostatný podnik Mezinárodní federace ženských sportů. V této době začal do Evropy pronikat nový druh házené – handbal. Mezinárodní federace míčových her (nyní již společná pro ženy i pro muže) dala přednost handbalu. V Československu byl v roce 1948 ustanoven společný svaz házené a handbalu. V roce 1953 pak došlo k rozdělení obou sekcí na házenou a českou házenou. V roce 1971 byla česká házená přejmenována na národní házenou a hraje se dodnes. Na Slovácku jsou baštami národní házené Vracov a především Veselí nad Moravou. A právě tam cvakla 1. května roku 1958 spoušť fotoaparátu.
Přístroj zachytil čerstvého žákovského přeborníka tehdejšího kraje Gottwaldov. Hráči, kteří se o tento veselský úspěch v dubnu roku 1958 na mistrovském turnaji v Bystřici pod Hostýnem zasloužili, jsou uvedeni na zadní straně fotografie. „Včetně podpisu Ladě Řehákového,“ napsal mi před pár lety z německého Beilsteinu pan Jaroslav Zajíček, který byl brankářem nadějného družstva.
Foto: Tašl
„Ve finále jsme porazili Uherský Ostroh 7:5. Z tehdejšího ostrožského mužstva jsem si zapamatoval pouze jméno jejich nejlepšího hráče i střelce Valáška. Pokud si ho nepletu s tehdejší ostrožskou dálkařskou nadějí, který se později objevil v pražské Dukle. Ve skokanském vývoji ovšem ustrnul na výkonech kolem 720 až 730 centimetrů. Pokud jméno Valášek souhlasí, jezdil do Veselí na jedenáctiletku. Musel to být spolužák například Luboša Smetkového.
Zleva nahoře: Šivel, Podloucký, Šmíd, Šimko (jeden ze zmiňovaných trenérů), Kettler, Horký. Dole klečící zleva: Tyllich Zleva nahoře: Šivel, Podloucký, Šmíd, Šimko, Kettler, Horký. Dole klečící zleva: Tyllich (další trenér), Knotek, Hurtík (hlavní trenér žákovského týmu), ležící Lovecký. Foto: Vladimír Salčák starší
K žákovskému mužstvu ještě dodatek, že nás trénovali střídavě Ferda Tyllichů, Josef Šimko, hlavně ale Franta Hurtíků z Drahů,“ ani po více než půlstoletí nezapomíná na mladá léta muž, který o deset let později v srpnu roku 1968 po invazi sovětských okupantů a jejich nohsledů zamířil raději na svobodný Západ. Dnes žije v podhradí v německém Beilsteinu u řeky Mosel.
Do Německa, i když tehdy jen východního – tedy do NDR (Německá demokratická republika – jak se paradoxně supertotalitní satelit Sovětského Svazu nazýval),
Foto: Vladimír Solík (první porevoluční šéfredaktor Slováckých novin)
se brankář Lokomotivy Veselí nad Moravou, který se velkou měrou zasloužil o historický postup veselských házenkářů do druhé nejvyšší ligové soutěže, podíval v roce 1967.
Ve světlých dresech stojící zleva: Ing. František Všetula, Miroslav Smetka, Zdeněk Janoušek, Alois Cvek. Sehnutý nad dolní řadou Karel Slavík, dole Lubomír Nováček, Vlastimil Kettler, Josef Lovecký a Jaroslav Zajíček. Foto: Vladimír Salčák starší
Po utkání v německém městě Turnow, kde se veselští národní házenkáři utkali v přátelském utkání s místním SC Lokomotive Peitz. „Po návratu obránce Stanislava Čajky a útočníka Zdeňka Janouška z prvoligového Dvora Králové začíná úsilí o návrat do druhé ligy. Tento postup se zdařil v sezoně 1964/1965 družstvu v sestavě Josef Lovecký, Jaroslav Zajíček, Stanislav Čajka, Karel Slavík, Vlastimil Knotek, Zdeněk Janoušek, Ing. František Všetula, Vladimír Salčák, Miroslav Dratva, Vlastimil Kettler, Zdeněk Bednář. Byl to ten nejhezčí dárek k oslavám 30. let české házené ve Veselí nad Moravou.
Ve druhé lize skončila TJ Lokomotiva Veselí na 8. místě. Nastupovala nová generace vychovaná Stanislavem Čajkou v čele s kanonýrem Miroslavem Smetkou a jeho dalšími spoluhráči z dorosteneckého družstva Ivanem Myslivečkem, Františkem Bártkem, Josefem Šimkem, Janem Bártkem, Zdeňkem Chovancem, Petrem Vorálkem, Vojtěchem a Pavlem Šimkovými, Ladislavem Taranzou. Dále hrávali František Olejník, Ing. František Motyčka, Alois Cvek, Karel Škára, Ladislav Řehák Milan Maxera a další. V tehdejší NDR sehrál druholigový tým Veselí několik handbalových zápasů s prvoligovým celkem Lokomotive Peitz – Turnow,“ napsal tehdy kronikář házenkářského oddílu, kterým byl můj otec a autor některých dnešních fotografií. S Jaroslavem Zajíčkem navázal v osmdesátých letech minulého století písemný kontakt, několik let před pádem komunismu se s ním dokonce setkal na muzikantském zájezdu za železnou oponu. „Po devatenácti letech, když jsem vystoupil v belgickém Oostrozebeke z autobusu, přivítal mě Jaroš slovy: „Vitaj, Saloňu.“ Oba dva jsme se pak asi půl minuty smáli.
Foto: Kristýna Salčáková
A tak se děje u mísy oškvarků a moselského vína několikrát do roka v Boršicích u Blatnice. Na snímku zprava: Vladimír Salčák starší, házenkářský reprezentant ze Zubří Ondřej Míka, autor dnešního zastavení nad příběhem jedné fotografie a hlavní protagonista onoho příběhu od břehů řeky Mosel – Jaroslav Zajíček von Beilstein.
V roce 1958 výbor veselského oddílu z finančních důvodů žákovský tým nepustil na republikové mistrovství a tak se ze stříbrné medaile radoval jeho v krajském finále poražený soupeř z Uherského Ostrohu. Mistrem se stali žáci z pražských Čakovic…
VLADIMÍR SALČÁK