Diář vzorného studenta práv - Třídní sraz
Dnešní den byl obzvláště nepovedený. Vstal jsem jako obvykle v pět hodin ráno, abych si stihnul ještě zkontrolovat nepovinný domácí úkol na seminář Evropského práva. Rozhodnutí Evropského soudního dvoru, které jsme měli nastudovat, jsem si připravil stranou, abych si je znovupřipomenul čtením v tramvaji. Vím, budu je již studovat po osmé, ale opakování je matka moudrosti. Musel jsem si ještě vyžehlit košili, neboť matka zapomněla. Den začínal krásně a já se jen děsil jeho konce. Večer se totiž konal sraz třídy, jež mi byla domácí na gymnáziu. Jistě, těšil jsem se na některé tváře, ale většina mých bývalých spolužáků byla parta ignorantů a rozhovor s nimi býval vždy ztrátou času.
Úspěchy na seminářích mě uspokojily. Vynikám v naší skupině, neboť jsem jediný, kdo jeví snahu o poznání. Alespoň si tak připadám. Po přednáškách chodí většina studentů do restauračních zařízení, ale já se chodím ptát profesorů na různé záludné zajímavosti a dokonce je navštěvuji i v jejich kabinetech. Kdekdo si myslí, že to dělám jen pro zviditelnění a někteří mě začali přezdívat „Hujer“. Nevím, kde na to přišli, já se přece Hujer nejmenuji. Jsem Jakub Nový a nemám zahrádku, kde bych pěstoval švestky. Chodím se profesorů ptát, protože mě právo baví a chci vědět co nejvíce.
Doma jsem si zopakoval vše, o čem padla řeč ve škole. Poznámky jsem si pečlivě podtrhal a založil do úhledně poskládaných a seřazených šanonů. Byl čas se připravit na třídní sraz. Pro tuto příležitost jsem zvolil vycházkový oblek šedivé barvy, béžovou košili a vínovou kravatu. Cestou jsem často s úsměvem vzpomínal na jména, která mi utkvěla v paměti. Studium na gymnázium nebylo zlé období, ale deprimovaly mě nízké požadavky našich učitelů. Často jsem si připadal jako ve zvláštní škole. Co jsem ale skutečně nenáviděl, byl tělocvik a tělocvikář zas nenáviděl mne, protože jsem nesvedl přemet. Nemám rád něco, čemu nepomůže měsíční studium teoretických koncepcí. Jak udělat přemet jsem dokázal odříkat i o půlnoci, horší to bylo s praxí.
Přišli na mě mdloby, když jsem stanul v podniku, kde se měl sraz odehrát. Hospoda. Zakouřená hospoda, kde přes oběd nabízejí hostům vězeňskou stravu a říkají tomu hotovky. Přišel jsem o půl hodiny dříve, abych nezmeškal a nebyl zde zatím nikdo, s kým bych si popovídal. Číšník, dalo-li se tak upocenému tlustému muži říkat, mě usadil na rezervovaná místa, a když jsem si objednal Martini, zíral na mě jako na zázrak. Snažil jsem se mu dobrých pět minut vysvětlit, co to je a dalších pět minut přesvědčit, že pokud ho nemá, tak rum nechci. Nakonec mi přinesl pivo. Celou dobu však ze mě nespustil oči jako bych se mu pokoušel něco ukrást a on to tušil.
Začali se trousit moji bývalí spolužáci. V duchu jsem žasl nad tím, že se nedokázali na tuto příležitost řádně obléci. Roztrhané džíny a nevhodně barevné mikiny dělalo z naší sešlosti málem posezení dělníků. Na účtech se objevovaly čárky závratnou rychlostí a pokaždé, když se člověk chtěl napít, musel si s ostatními cinknout. Naprosto nevhodné chování doprovázené zvuky, které můžete zaslechnout při poučné exkurzi v zoo v pavilonu goril. Připadal jsem si jako cizí element, který do této společnosti nepatří, avšak nechtěl jsem je urazit tím, že bych to dával najevo. Ignoroval jsem dokonce reakci, že jsem byl vždycky hňup, když jsem odpověděl na otázku, co dělám. Ke svému zděšení jsem zjistil, že jsem snad jediný, kdo pokračoval ve studiu. Ve skutečném studiu, neboť Zemědělskou fakultu kterékoliv univerzity za studium nepovažuji, stejně tak Policejní akademii a vzdělání na vyšších odborných školách není vzděláním. Ke svému dalšímu zděšení jsem zjistil, že dvě mé spolužačky mají už dítě. Jak mohou být tak nezodpovědné? Ke svému třetímu zděšení jsem zjistil, že budu zděšený celý večer.
Nicméně čas se dral svou cestou dál a zábava, dalo-li se to tak nazvat, za ním nemeškala. Cítil jsem se tak trochu sám. Na sešlost sice přišla i naše bývalá třídní učitelka, ale ta si odsedla poté, co jsem jí vysvětlil, proč neuznávám Pedagogické fakulty. Začal jsem tedy tiše naslouchat rozhovorům ostatních. Eda Hron si stěžoval na problémy, které má se svým zaměstnavatelem. Doufal jsem, že tohle bude právě jiskřička, která zažehne mou oblíbenost, a hned jsem se do toho vložil. Nechal mě půl hodiny mluvit a vypadal, že mi naslouchá. Prozradil jsem mu vše, co jsem věděl. Paragrafy jsem chrlil snad lépe než na zkoušce, vyjmenoval jsem, co bude potřebovat, kam zajít a kde si stěžovat. Bylo pro mě zklamáním, když mě po mém výkonu poslal do prdele s tím, že si to vyřídí sám a jako člověk.
Na svou samotu jsem si zvyknul poměrně brzy. Stejně bylo pod mou úroveň bavit se s takovými hlupáky. Popíjel jsem své jedno pivo, jehož chuť bych jen těžko popisoval, protože se mi na ní i těžko vzpomíná. Zdánlivě jsem se tvářil lhostejně, ale jako správný právník jsem všemu bedlivě naslouchal. Rozhovory o přízemních tématech jako byly třeba motorky, auta, ženy a alkohol, však měly něco do sebe. Neřešily sice stávající politickou situaci, ani se nepozastavovaly nad nedokonalostí nového stavebního zákona, ale přesto obsahovaly neuvěřitelné množství slov, která byla pro mě cizí. Jak mám ve zvyku, vytáhl jsem si sešítek, kam si pečlivě zapisuji slova, která jsou pro mě nová, abych se na ně doma podíval a obohatil tak slovník budoucího advokáta. Pohotové ruce Karla Výluhy mě však o můj poklad připravila dřív, než jsem našel propisku. Jeho otázka „co to je“ byla hloupá, neboť jsem měl na sešitu úhledně napsáno a podtrženo „Slova, která musím ve slovníku najít“ a také jsem ho hned na to upozornil. Po chvíli čtení se dal do smíchu a hned se začal o svůj zážitek dělit s ostatními. Ukazovali si na mě prstem, klepaly si na čelo, smáli se mi a nadávali. Nic nového. Jednou je zažaluji. Svůj sešit jsem už zpět nedostal. Je to škoda, ale už jsem si založil nový. Některá slova jsem si zapamatoval, ale ještě jsem nenašel chvilku, abych si je vyhledal. Jsou to: škopek, pivsoň, jebáč, kumšt, mrdák a runda.
Neměl jsem už důvod se dále zdržovat ve společnosti těch prosťáčků. Zaplatil jsem své pivo a odešel. Doma jsem se uklidnil čtením občanského zákoníku. Nelituji, že jsem na ten sraz šel. Alespoň jsem si uvědomil, že bylo jen dobře zpřetrhat pouta s primitivní společností, která mě obklopovala na gymnáziu. Jsem budoucí právník a až jím budu, ukážu jim...