Vosa airsoft 2008
Páteční dopoledne se topí pod spalujícími paprsky slunce. Přestože předpověď počasí upozorňuje na vydatné deště, nebe bylo bez mráčků a já měl záda pod krosnou zpocená jak vrata od chlíva. Sleduji ubíhající krajinu z autobusu a přemýšlím, jestli celá akce nebude jen propadák. Z původních dvaceti lidí nás zbylo jen pět. Pravidla hry jsou zbytečná, vytyčený herní prostor moc velký. Ke vší smůle se dozvídám, že nikdo nepřijede tak brzy jako já, takže budu muset na všechny čekat skoro pět hodin.
Autobus mě vyplivnul v malé vesničce blízko Nové Strašecí, která se honosí jménem Ruda. Oslovil jsem několik místních lidí, abych zjistil, kde najdu hospodu a ke vší smůle zjišťuji, že hospoda bude otvírat až za tři hodiny. Vyrazil jsem tedy na obhlídku terénu a zjišťuji, že lepší místo jsme si mohli jen těžko vybrat, nehledě na to, že jsme jej vybírali jen prstem na mapě. Vyškrábal jsem se na posed, kde jsem ze sebe svléknul šaty civilizace a převlíknul se do šatů magora, který bude běhat s kuličkovou po lese. Pod velkým stromem na hranici lesa a pole jsem si lehnul do trávy a usnul.
Spal jsem dlouho a akorát mi to vyšlo na otvíračku v hospodě. Usadil jsem se tedy za dřevěný stůl a potěšen nízkou cenou za Krušovice dvanáctku si objednal hned jeden orosený škopek. Než přijeli ostatní, měl jsem v sobě už pět kousků. Když jsme byli komplet, museli jsme změnit stůl, abychom se k němu všichni vešli. I dali jsme si další pivo, až na chudáky abstinenty. Pošmákli jsme si na nejlepší tlačence, kterou jsem kdy měl, nakládaných sýrech a podobně. Nechali jsme si samozřejmě natočit i nějaké to pivo do plastových flašek jako barbaři a vydali se do lesa.
Po úmorném prudkém stoupání jsme dorazili na velmi pěkné místečko v rohu staré kamenné obory, kde jsme se rozhodli založit tábor. Tam zjišťuji, jak velmi potřebná věc je takový motouz, provázek, zvláště pokud se natahují celty. Tomáš je naštěstí správný zálesák, tak měl dost provázků pro všechny. Ledabyle jsem natáhnul svou celtu a přesunul se k ostatním k malému ohništi(samozřejmě velmi dobře zajištěnému ze spodu i ze stran) a vytáhl pytlík sucharů. Nebylo mi do zpěvu, neboť jsem byl nucen hladově civět na mastné buřtíky, které se pekly nad ohněm.
Listí stromů párkrát zaševelilo, setmělo se a najednou se spustil liják jak ze sprchy. Okamžitě jsme nacpali své věci pod celty a my zůstali pod deštěm. Geniálním nápadem bylo dát cenné věci do igelitky a zabalit. Blbým nápadem bylo igelitku omylem nakopnout, čímž se otevřela a vytvořila malý bazének, ve kterém si spokojeně plaval Danův nový mobil. David, Ondra a Tomáš se vydali do vesnice hledat přístřeší, tedy šli zpět do hospody, kde je stejně nenechal hospodský přespat. David tedy zalezl do teplíčka a do sucha do auta, kluci se schoulili na střídačky fotbalového hřiště. Já s Danem jsme se navlíkli do atombordelů a o přeni o strom hlídali věci, samozřejmě dobrovolně.
Lilo celou noc a těžké kapky neúprosně bušily na igelitové atombordely. Naštěstí jsem si kolem sebe omotal spacák, tak jsem byl v teple a snažil se usnout. Dan, vyveden z klidu lesními zvuky běhal po okolí se svým kalachem a náhodně sypal kuličky do podezřelých stínů. Přes to všechno, jsme přečkali tu úděsnou noc a k ránu se mezi korunami stromů prodraly paprsky slunce. Vše, co bylo mokré, jsme rozvěsili po okolí. Zatímco já si ještě v klídku dospával, nervózní Dan, nedočkavý boje, šel klukům naproti, že je přepadne. Zaujal strategické místo na posedu, kde taktéž usnul. Než se však kluci vrátili z vesnice, byli jsme už na ně připravení a zahájili palbu. Hned jsme zjistili, že je lepší hrát s ochrannými brýlemi, neboť jsem nic netušícímu Ondrovi málem vystřelil oko.
Posnídali jsme a přemýšleli, jak vlastně budeme hrát. Při této debatě jsme si každý na vlastní kůži vyzkoušeli, že kuličkou to docela bolí a hlavně z brokovnice za padesát korun od Číňanů, kterou nás ochotně kropil Ondra. Tak jsme jedli, stříleli po sobě, dohadovali se, stříleli po sobě, vybírali kuličky z jídla, jedli a zase stříleli. Než jsme začali hrát první hru, měli jsme už každý nějaký ten suvenýr v podobě červené pálící ťupky na obličeji nebo kdekoliv na těle.
Mezi nejúspěšnější hry patřily „Všichni proti všem na jeden život“ a „Vlk samotář“, tedy jeden proti všem. „Capture the flag“ jsme hráli také, ale problém byl v tom, že jsme mohli hrát jen dva na tři. Nejzábavnější však bylo, když jsme to do sebe šili jen tak, nepočítaje zásahy a životy. Člověk nevěděl, kam střílet dřív a komu pomoci, aby jej zákeřně pak trefil zezadu. Nejkrásnějším okamžiky byly, když se člověku podařil krásný a bolestivý headshot nebo trefa do prstů ruky svírající zbraň. Dobře jsem se cítil, i když jsem přežil jako vlk samotář a vystřílel všechny, kteří šli po mé stopě, což se předtím podařilo jen Tomášovi. Tomáš byl vůbec proti nám jak blecha s turbínou u zadku. Přestože jsme také občas popoběhli, on běhal skoro pořád a k tomu měl dobrou mušku. Ne jednou jsem to dostal od něj do čela.
Po zbytek víkendu nám počasí přálo a hráli jsme téměř bez přestávky. Vysázeli jsme do sebe skoro deset tisíc kuliček, což je na pět lidí s manuály docela hodně. Ani jednou jsme se nepohádali a vycházeli spolu skutečně dobře. Akce byla sice fyzicky dost vyčerpávající, ale ještě nikdy jsem si tak krásně nevyčistil hlavu. Myslím, že to všechno stálo za to a vyplatí se uspořádat i další akce, kde nás už bude určitě víc. Byla škoda, že jsme museli v neděli domů, vydržel bych tam klidně celý týden.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak si to teď čtu a říkám si, jestli jsem to s těma deseti tisíci kuliček nepřehnal:-) Takže, já vystřílel 500, David víc, možná k té tisícovce, Dan, Tomáš a Hroch taky nešetřili... Bude to hodně, ale řekl bych, že se to bude pohybovat tak kolem dvou tisíců.
Kuličky
(Kolda, 2. 3. 2010 12:38)