Nechci, aby Podivín skončil v okresním přeboru, má jasno Zdeněk Očenášek
Hře podivínského Slavoje má na jaře dát myšlenku. Tak jako to šestadvacetiletý ofenzivní záložník Zdeněk Očenášek činili v předchozích sezonách, než odešel na své další rakouské angažmá. Teď vyměnil pohodu u jižních sousedů za tuhý boj o udržení I. B třídy a je zpátky v Podivíně. Hodlá nechat na hřišti všechno. To stejné ale požaduje i od ostatních spoluhráčů. „Chtělo by to víc pokory,“ vzkázal týmu šakvický rodák.
Jak vypadá atmosféra v týmu? Je pohodová, nebo jde cítit tíha situace po podzimu?
Ze série proher se dostává těžko, ale od toho je zimní pauza. Nevím, jak kluci, kteří v Podivíně hráli na podzim. Já ale žádnou tíhu nepociťuju.
To ale na druhou stranu taky není úplně dobře...
Rád bych v týmu cítil trošku víc pokory. Zejména u mladších kluků. Máme v I. B třídě sedm bodů a to určitě není důvod chovat se povýšeně. Naopak sklopit hlavu a makat. Zvlášť, když trenéři Krška se Švestkou mají na tuto soutěž nadstandardní tréninky. Jenže jim občas chybí dostatečný počet hráčů.
Přípravné zápasy zatím nevypadají bůhví jak herně ani výsledkově. Jsi trochu nervózní aspoň kvůli nim?
Abych pravdu řekl, nervozní je momentálně slabé slovo. (smích) Neumíme základní věci, které má mít fotbalista automaticky. Velkou roli v tom samozřejmě hraje složení ve kterém hrajeme. Kompletní jsme ještě nebyli. Představuju si od některých trošku větší zájem o trénínk a fotbal celkově. Víc zodpovědnosti a spolehlivosti.
Co tedy týmu chybí na hřišti?
Herně vidím momentálně největší problém v rozehrávce z obrany. Jsme schopni osmdesát procent míčů odevzdat přímo soupeři. Druhá věc je proměňování šancí. Vytvoříme si jich hodně, ale nevyuýijeme je. Pozitivní je, že až na zápas s Březím, jsme vždy vstřelily dvě a víc branek. Ovšem když když tři a víc obdržíme, tak prostě vyhrát nemůžeme.
V Podivíně jsi zažil zřejmě zatím nejlepší léta kariéry. Dá se ještě navázat na euforii z postupových sezon či z přeboru, nebo cítíš, že je tým hodně jiný, mladší?
Ve fotbale je možné všechno. Odehrál jsem zatím čtyři přípravná utkání a jako první mě napadá, že na tuto euforii se navázat nedá. Ovšem mistrovské zápasy mají jiný náboj a budeme jistě i v jiném složení. Doufám, že se nám budou vyhýbat zranění. Co se týče tehdejšího a současného týmu, to je jako srovnávat jablka a hrušky. Tehdy jsme měly zhruba dvanáct opravdu kvalitních fotbalistů. Praks, Karel Švestka, Nevěděl, Šuderla,bratři Čapkove a Létalové. To je osm kvalitních hráčů, což je víc než polovina základní jedenáctky. Ta nebyla adekvátně doplněná stejnou kvalitou.
Myslíš, že při současném posílení bude stát Podivín záchrana hodně sil, nebo to bude boj?
Rozhodně boj. Nikdo nám nic nedá zadarmo. Hodně napoví první dvě kola s Vracovem a Tvrdonicemi. Hodně důležitá bude momentální marodka. Věřím, že když vyztužíme obranu, tak máme na to se dostat výš v tabulce. O záchranu se hraje těžko, ale pokud tahouni nezklamou a zbytek přidá sto procent bojovnost a chuť vyhrávat, věřím, že se to povede. Samotného by mě mrzelo, kdyby Podivín skončil až v okresním přeboru.
Je návrat do Podivína půlroční epizodka, nebo se tu už hodláš fotbalově usadit?
Samozřejmě pokud se zachráníme a ucítím, že další rok můžeme hrát o postup, tak bych nad tím přemýšlel. Situace je však taková, že je to opravdu jen půlroční epizodka. To sem narovinu řekl. V Rakousku jsme měli nahráno hodně bodů, takže nyní zkouší nové hráče.
Takže jsi měl i jiné možnosti, než Podivín?
Měl jsem odejít za lepším v Rakousku, bohužel přestupy tam fungují trošku jinak a kluby se nedohodly. Ve hře byla i Lednice, ale ta má také hodně bodů. Tam pochopili, že Podivín nyní potřebuje pomoct nejvíc. Měl jsem loni ošklivou zlomeninu ruky, takže jsem musel podstoupit operaci. Samozřejmě hrát jsem nemohl, ale za to víc jsem se věnoval tréninku, což si myslím, že jde teď hodně vidět. Aspoň já se tak cítím.
Znovu se nejde nezeptat na Rakousko. Jaký je největší rozdíl mezi moravským a rakouským fotbalem?
V Rakousku šel fotbal velmi nahoru, což je dáno větším počtem povolených cizinců a pěnezmi, na které tyto hráče klub naláká. Tím pádem trpí pohraniční fotbal u nás. Lepší hráči odcházejí. V Rakousku je navíc asi o polovinu míň soutěží. To způsobuje, že v soutěži jsme odehráli utkání na úrovni krajského přeboru a týden na to na úrovni okresního.
Co ti bude půl roku chybět?
Rozdíl v přístupu k tréninku. V Rakousku jsou do toho místní kluci zapálení a cizinci dojíždějí, jelikož jsou placení. Takže počet hráčů na tréninku je většinou vysoký. V Rakousku se sází na důraz a nevypouští se souboje, na myšlenku mají cizince. U nás je to víc o technice a taktice.