Narodila jsem se v listopadu 1978 v Praze, kde žiji od narození. Od malička jsem se zajímala o všechno možné. Prý jsem byla pohybově nadaná. Chodila jsem do Sokola a směřovala jsem ke gymnastice. Od začátku základní školy jsem začala být dost nemocná, samé chřipky a angíny. Tím se moje sportovní "kariéra" zabrzdila. Měla jsem pocit, že na sport nemám nadání nebo sílu. Ale to bylo mojí častou nemocností. Někdy kolem mých 12 let mi vyndaly krční mandle a od té doby se můj zdravotní stav velmi zlepšil. Začala jsem intenzivně navštěvovat Sokol, kde jsme cvičili jak na nářadí - tj. sportovní gymnastiku, tak kalanetiku. Moc mě tohle cvičení zajímalo. Cvičily jsme pod vedením paní Čapkové z ulice, nadšené sportovkyně a bývalé gymnastce. Moc nás bavilo i to, že cvičení bylo stále stejné a na stejnou hudbu a tak jsme vždycky už přesně věděly, co bude následovat dále. Někdy v téhle době jsem "objevila" Arnolda Schwarzeneggra. Začala jsem navštěvovat posilovnu, ale protože jsem o posilování nic nevěděla moc mi to nepřineslo.
Ve 14 letech jsem začala chodit na karate. Na karate začala chodit nejdřív moje sestra a já, protože jsem se chtěla vždycky od sestry odlišovat, jsem nejdřív odmítala. Škoda, že jsem nezačala chodit o ten rok dříve. Karate mě doslova uchvátilo. Nejen, že se jedná o soustavné zlepšování kondice, posilování. Ale hlavně je to úžasný sport. Trošku jsem se bála, že mě tam "zmlátí", protože prát jsem se nikdy neuměla, neměla jsem sílu ani nějakou taktiku. Jenže, karate je i pro ty, kteří nemají rádi násilí a nejsou rváči. Pro ty je tu úžasná disciplína kata, což jsou sestavy proti neviditelnému nepříteli. Učení těhle sestav vás naučí hodně o sobě. Je to soustavná a nikdy nekončící práce. Pokaždé, když cvičíte jakoukoli katu, i tu zdánlivě lehkou, se něco nového naučíte. Myslím, že teprve po roce cvičení jsem začala chápat pohyby v karate. Jenže to je jen začátek.
Je škoda, že jsem začala cvičit karate souběžně při nástupu na střední školu, protože to bylo hodně změn najednou. A taky v rozpuku puberty. Takže byly přestávky školy, pak zase přestávky v karate. Jakkoli dlouhá přestávka v karate byla, nikdy se mi nepřestaly zdát sny o tom, jak cvičím s těmi nejlepšími, kteří v našem oddílu byli a na ten pocit, kdy cvičíte katu a blíží se vašemu maximálnímu výkonu. Vzpomínám na to, kdy jsem měla "namakáno" a cvičila jsem katu. Trenér mě pochválil a já jsem věděla, že to bylo nejlepší co jsem mohla teď zacvičit. Ten pocit byl je to nejkrásnější a přetrvává i při vzpomínce. Zároveň mě vždycky tenhle pocit naplňoval smutkem, protože to, co bylo se nikdy nevrátí.
V karate jsem dosáhla také soutěžních úspěchů, kterých si vážím. Jenže, to měl být teprve začátek, protože poslední pauza od karate začala v době, kdy jsem přestupovala z dorosteneckých kategorií do juniorských a seniorských.
Když jsem necvičila karate, chodila jsem posilovat, běhala jsem, chodila na step-aerobik, později, když se objevila powerjóga, která se nejvíc blíží vnitřnímu rozpoložení při cvičení karate.
Na konci roku 2007 se mi narodila dcera, která zabírá většinu mého času. Je to krásné, někdy náročné fyzicky, někdy psychicky. Bohužel bydlím daleko od mého oddílu karate a tak jsem si splnila svůj další sen a udělala jsem si licenci na fitness instruktor na skupinová cvičení. Zároveň jsem si vytvořila svůj cvičební styl, který jsem nazvala Budoyoga (viz. článek o Budoyoze). Od únoru 2009 se tak věnuji instruktorské činnosti, která mi přináší hodně radosti, trochu adrenalinu (zvlášť na začátku). Cvičební hodina mě vždycky dobře naladí, pomůže najít nadhled a soustředění. Nejvíc mi záleží na tom, aby se klienti na mé hodině cítili dobře, aby si správně zacvičili, nepřecenili svoje síly, ale měli pocit, že zacvičili nejlépe, jak jen mohli. Doufám, že se budu moci věnovat instruktorské činnosti co nejdéle...
I.