Sedm dobrých strážců
5. 10. 2008
Sedm dobrých strážců
Bývalý kastelán telčského zámku se pohodlně usadil v houpacím křesle nacházejícím se v jednoduše zařízené kuchyni přívětivého statku v Rudolci, nacpal si rozvážně dýmku a rozhlédl se po svých posluchačích. Jeho obstarožní šedivá vlněná vesta ladila se širokými manšestrovými kalhotami, od předposledního knoflíčku vesty vedl mohutný zlatý řetěz slibně končící v kapsičce. Prošedivělý, statné postavy se zakulaceným bříškem, vyzařoval zvláštní klid a pohodu. V mohutném krbu z červených cihel plápolal zlatooranžově oheň osvětlující asi deset zvědavých obličejů, všichni upřeně, až dychtivě hleděli na vypravěče.
„Narodil jsem se 8. června 1949. Jako typický blíženec jsem se vždy zajímal o několik věcí najednou, uchvacovaly mě hlavně humanitní obory, historie, filozofie, literatura, mnohé z nich jsem nestačil vstřebat do hloubky, některé svoje plány jsem mnohokrát začínal, ale nedokončil. Znovu a znovu jsem žasl nad dokonalým uspořádáním tohoto světa a ani nekonečné období tuhého ateismu a všudypřítomného socialismu mě nepřesvědčilo o materiálním původu věcí. Byl jsem nadšeným studentem myšlenek, vždy jsem toužil dokázat, že myšlenka ovlivňuje skutečnost a ne naopak. Přirozeným vyústěním mé touhy poznat univerzální myšlenky lidstva byla studia historie na Filozofické fakultě Univezity Karlovy v Praze. Jenže jsem se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě, tento obor počátkem sedmdesátých let byl zahlcen zákony marxismu leninismu o rozvoji výrobních sil a prostředků, studium jsem tehdy dokončil s vypětím všech sil.
Stal jsem se nejrpve průvodcem, po několika letech i kastelánem na zámku v Telči. Zamiloval jsem se do toho půvabného renesančního zámku. Arkádové ochozy, kazetové stropy ve velkolepě zařízených místnostech, všechny ty nádherné sály, Mramorový sál jsem měl raději než Zlatý, byl zajímavější a ne tak prvoplánově krásný, vychutnával jsem si rozlehlý park s půvabným klasicistním skleníkem. Zakladatelé zámku, páni z Hradce, byli mému srdci bližší než vlastní příbuzní, se Zachariášem z Hradce, objednavatelem renesanční podoby zámku, jsme si za dlouhých zimních večerů povídali, tedy já mluvil a on naslouchal, lépe řečeno jeho kamenný reliéf v Kapli všech svatých. Četl jsem knihy ze zámecké knihovny a filozofoval o smyslu života. Nějak jsem se zapomněl v tom shonu oženit, ženy byly pro mě stvoření záhadná až nevypočitatelná, před kterými je nutno mít se na pozoru. Když jsem slavil v kruhu přátel své padesáté narozeniny, nikdo se už nepozastavoval nad mým staromládenectvím. Přátelé, mimochodem samí muži, mi pomáhali v průběhu mého správcování vymýšlet zajímavé aktivity, které by přilákaly do zámku více turistů a do státní pokladnice více peněz. Když hosté odešli, postavil jsem si konvici s vodou na kamna na svůj pravidelný večerní čaj, za chvíli se pokojem šířila příjemná vůně heřmánku a já slil bublající vodu přes sítko do hrnku z míšeňského porcelánu. Usadil jsem se jako obvykle do starodávného ušáku v mém správcovském velíně. Byla to místnost přítulná jak starý vlňák, zařízená původním nábytkem z různých časových období, jak se u nás hezky česky říká „každý pes jiná ves“. Znal jsem důvěrně všechny kouty své pracovny, věděl jsem přesně, že páté prkno zprava zavrže, když na něj šlápnu, a že za silného větru uslyším v kamnech pohvizdovat meluzínu. Ticho, které se nyní rozhostilo, bylo jiné než obvykle, dalo by se krájet, padla na mě jakási neurčitá tíseň, jako bych nebyl v místnosti sám. Když můj zrak padl na židli u kulatého jídelního stolu, zježily se mi vlasy. Seděla tam žena v úboru klarisek, v bílém kabátu, bílé zástěře a bílém čepci. Do očí jí nebylo vidět, neboť přes obličej měla závoj. Nepohnula jediným svalem, jen tak seděla a dívala se mým směrem.
„Co tady chcete?“ až jsem se lekl vlastního hlasu, byl k nepoznání sevřený úzkostí. „Jsem tvoje duše,“ prohlásilo zjevení, „a chci ti připomenout čas.“ „Myslíte, kolik je hodin?“ i přes vážnost situace jsem se trochu usmál. Vedle barokní komody stály funkční rokokové hodiny a chystaly se odbíjet půlnoc. Bílá paní promluvila, aniž by jediný závan jejího dechu pohnul neprodyšným závojem: „Mám na mysli tvůj čas, kterého nemáš nazbyt.“ „Jako že brzy umřu?“ otázal jsem se zkroušeně. Z literatury jsem znal bezpočet bílých paní, které věštily smrt. „Vždyť nemáte černé rukavičky?“ Jak se ukázalo, moje bílá paní byla z jiného soudku: „Povídám ti, že jsem tvoje duše. Jsem věčná, procházím s tebou staletími, už tě za tu dobu trochu znám. Tvoje dobré i špatné stránky. Třeba už když jsi byl Markétou z Hradce, neublížil jsi kuřeti a pomáhal jsi potřebným. Zavedl jsi dokonce pravidelné vaření kaše pro místní chudinu, tady i u tebe doma v Jindřichově Hradci. Po smrti tvého panovačného manžela Jindřicha Hradce ses stal klariskou v Českém Krumlově, ale svoje děti jsi obětavě jezdil navštěvovat, sám papež ti k tomu dal svolení. Když jsi umřel, bylo to právě 8.června 1369, všichni toho litovali. Tys je nedokázal opustit, proto ses začal zjevovat na svých hradech.“ Jako ve snách jsem vydechl: „Vy mi chcete naznačit, že moje duše byla Bílou paní z Hradce? Tou po celých Čechách známou bílou paní, kterou si ještě dnes někteří pletou s Perchtou?“ „To je dobře, že pořád rychle chápeš. A nevykej mi,“ napomenulo mě zjevení a trochu jakoby si s uspokojením pokývalo hlavou, „nedá se nic dělat, duše je věčná a některé její kvality jdou s námi ve všech našich vtěleních. Taky jsi byl vždy velmi rozhodný, až prudký. Když se ti nelíbilo, že se někdo špatně nebo nespravedlivě chová k druhým, popadl jsi nejblíž stojící věc a hodil ji po dotyčném. U Bílé paní trochu podivná libůstka, není-liž pravda?“
Nemohl jsem uvěřit svým uším. Nejenže jsem právě mluvil se svojí duší, ale zároveň jsem měl uvěřit, že jsem byl ve čtrnáctém století ženou, Markétou z Hradce, a po její smrti nejznámějším českým strašidlem. Já a žena? Štípl jsem se, abych zjistil, že nesním. Byl jsem vzhůru jako teď. Já, který měl úsloví, že lepší je žádná žena než jedna žena! Já byl kdysi ženou? To je směšné. Do podvědomí se však mi vloudila nesmělá myšlenečka. Proto se tady cítím jako doma! Mnohokrát jsem tady prožil Dejà vu, pocit, že to už tu kdysi bylo. „No vidíš, už ti svítá,“ prohlásila zahalená bílá žena, zřejmě znalá telepatie, budu si muset dát na své myšlenky pozor, proletělo mi hlavou, „dnes je ti padesát let a ještě jsi nic nestihl. Já vím,“ mávla vědoucně rukou na moje připravené protiargumenty, „staráš se o návštěvnost zámku, vymýšlíš kratochvíle pro turisty, nechal jsi opravit kus arkád a postupně několik sálů. Ale to byla přece tvoje povinnost, jsi duchovním potomkem zdejších majitelů a správcem! Teď mě chvíli poslouchej. Zpohodlněl jsi, neudělals nic navíc, nezištně ve prospěch ostatních! Podívej se na sebe! Máš z toho věčného vysedávání s kamarády břicho jako buben a náběh na infarkt.“ Štítivě mi zapíchla průsvitný ukazováček do pupíku, nepříjemně to zastudilo: „Přišla jsem ti říct, že mi děláš ostudu. Celá ta staletí jsem chtěla pro lidi jen dobro, nejen pro své příbuzné, nejen pro svůj zámek. Urozenost rodu pro mě představovala urozenost duše, žila jsem zodpovědností za svůj kraj. Když Švédové za třicetileté války nechtěli v Telči rozdávat kaši chudým, rozzlobila jsem se a zvalchovala hřbet jejich strážcům tak, že s vařením kaše začali hned následujícího dne. Oznamovala jsem požáry, aby si lidé dali pozor, to jsem si vždy vzala parádní červené jelenicové rukavice. To já jsem vnukla Černínům, aby každým rokem přispívali do místního chudobince, když už moji kaši nikdo nechtěl. Když jsem se za odměnu mohla po 680 letech znovu narodit do lidského světa, radovala jsem se jako malé dítě, konečně budu mít tělo, které mi poskytne možnost být ještě užitečnější. Blíženci bývají tak charismatičtí! Ale tys nesplnil moje naděje, svůj život doteď jsi promarnil v materiálním shonu, nejradši si vezmeš pantofle a při vínku posedíš s přáteli, dokonce rád pomlouváš ženy! Co zbylo z tvého studia myšlenek? Kam zmizela tvoje intuice? Jaké máš cíle v životě? Jako tvoje duše se cítím pobouřená a zneuctěná.“
Bílá paní se rozpalovala víc a víc, až vzala prázdný hrnek míšeňského porcelánu a hodila jej po mně. Zasáhl mě přímo do čela. Ano, teď jsem ji poznal, bylo to ona, moje duše. Je prudká a přímá jako já. Vysvětlila mi neklid, který mnou cloumal poslední roky. Potlačené myšlenky o marnosti mého života díky ní vypluly na povrch jak olejové skrny na vodě. Proboha, vždyť já opravdu ještě nic pořádného neudělal! Jak to napravím? Vždyť žiju jako trubec a ještě k tomu bez královny. Poprvé po mnoha letech jsem byl k sobě upřímný. Najednou jsem měl hlavu plnou filantropických myšlenek, které dlouhá léta odpočívaly zasuté materiálním haraburdím. „Neukvap se,“ řekla už teď rozvážně moje duše, „pořádně můžeš dělat vždycky jen jednu věc. Co kdybys pomohl tuhle materiální společnost změnit? Situace je nazrálá jak slíva po vykvašení. V listopadu by se mohla pálit slivovice.“ Jaká slivovice, jaká slíva, myslel jsem si zběsile, ale moje duše se začala vytrácet. „Dostaneš ještě jednu šanci,“ byla její poslední slova. Pocítil jsem v hlavě příjemné teplo, jakoby mi někdo šošolku nahříval soluxem, zároveň mě rozbolelo na prsou. Aha, tak jsi zase zpátky, pomyslel jsem si spokojeně. Moje nesmrtelná duše. Podle Keltů je člověk duše, která na sebe vezme podobu těla. Jakoby se mi po všech těch letech rozbřesklo. Však jsem taky dostal hrnkem pořádnou ránu, následujícího rána jsem si musel vymýšlet verzi pro své spolupracovníky, jak jsem k té velké bouli přišel. Kdybych jim řekl pravdu, že mě trefila moje vlastní duše, asi by mě nechali ihned odvézt do blázince.
Milí přátelé, dál už to bylo jednoduché. Předal jsem správcovství zámku svému nástupci, mladému nadšenému památkáři s rodinou, a odstěhoval se do blízkého Rudolce, kde jsem si koupil chátrající statek. Každý druhý víkend se u mě scházeli lidé toužící pracovat na svém duchovním rozvoji, společně jsme meditovali, cvičili jógu na podporu ducha i těla, rozmlouvali o vesmírném řádu všech věcí a o síle myšlenky. Co za to, ptáte se? Někdy mi pomohli naštípat dříví, jindy opravit pár šindelů na střeše, peníze jsem nikdy nechtěl. Jídlo si každý přivezl, a když jsme to dali dohromady a moje žena uvařila něco dobrého, měli jsme se jako králové. Ano přátelé, já jsem se oženil, později vám řeknu, jak jsem se seznámil se svojí budoucí paní. Spojovala nás všechny jediná myšlenka. Jak pomoci naší zemi z hmotářského marasmu.
Vzhledem k tomu, že jsem se v mládí dostal dost daleko, netrvalo dlouho a naučil jsem se při duchovních cvičeních používat svoje astrální tělo. V průběhu meditací jsem pak mohl opouštět své tělo fyzické a vydávat se na průzkumné cesty nad naší zemí. Možná mi k tomu pomohl i staletý výcvik v podobě Bílé paní. Nevěřili byste, jak je ten náš kousek Evropy seshora úchvatný! Silou myšlenky jsem ovlivňoval výšku i rychlost letu, a tak jsem si po libosti vychutnával půvabné nížiny, oblé pahorkatiny i vznosná pohoří, moderní města svítící daleko do kraje i zapadlé vesničky utopené ve tmě, řeky hluboko se zařezávající do rozmanité krajiny i tajemné lesy s prastarými stromy, tolik protikladů na tak malém prostoru je málokdy k vidění, pochopil jsem, že naše krajina je symbolickým obrazem české duše, která také dobře zná protikladná zákoutí dobra i zla.
Jednou takhle brouzdám nad Prahou, její magické kouzlo zakleté do křivolakých uliček, starodávných kostelů a synagog, posvátného Vyšehradu a k nebi rozmáchlého Hradu si mě tenkrát samo přitáhlo, když v tom se kolem mě mihne jiné astrální tělo. A další. Zpočátku nás bylo asi dvacet, po čase nás zůstalo sedm. Moji přátelé pocházeli z různých koutů Čech a Moravy, nikdy v životě jsme neviděli svá skutečná těla, přesto jsme si byli blízko jako rodní bratři a sestry. Ano, byla mezi námi i jedna žena, nějaká Maruška ze severních Čech. Tu jedinou jsem pak poznal blíž, tak blízko, až se stala mojí ženou. Naše sedmičlenná skupinka si domluvila plán. Spojíme své síly a pokusíme se vyprovokovat změny, které by vedly ke zrušení materialistického komunismu v naší zemi. Asi se v duchu usmíváte, jak by mohlo sedm lidí něco změnit v celé společnosti. Silou myšlenky a silou vůle. Není na světě větší síly. Soustředíme na přesně načasovaných společných setkáních veškeré naše představy k tomuto cíli. Sedáváme nejradši na Petříně na střeše kostelíka svatého Vavřince, je to magické místo s báječným rozhledem. Jsme tam i 17. listopadu 1989, pak každý den, celý listopad i prosinec, protože zlé síly troubí do útoku. Milicionáři se shromažďují, komunističtí pohlaváři rokují, sovětští poradci radí. Není jim to nic platné. Sedm statečných dobrých duší vysílá mnohokrát denně své síly ve prospěch dobra a duchovních hodnot, pak se k nám přidávají jako lusknutím prstů další a další. Sametový převrat, bez krve a takřka bez násilí. Nepochopitelné. Stejně jako když federální shromáždění plné komunistů jednohlasně volí Václava Havla, bývalého vězně svého vlastního režimu, prezidentem země. Neuvěřitelné.
Pak nastala doba převratů a změn. Mnozí zneužili situace k vlastnímu obohacení, však z toho budou skládat účty Bohu i své nesmrtelné duši. Naše sedmičlenná skupinka se stále pravidelně schází, jen cíle se proměnily. Zlo si převléklo šat, stalo se méně nápadným, o to nebezpečnějším. Silou myšlenky a vůle chráníme teď českou zemi před nástrahami moderního světa, povrchností, konzumem, hrabivostí, nesnášenlivostí, nacionalismem. Jak jinak si vysvětlit antireklamní předvánoční spot české televize, který nabádal občany, aby se nehonili jen za nákupy, ale aby si raději doma sedli s rodinou a věnovali se dětem, to určitě neplatili běžní sponzoři vybízející k nákupům pošetilostí. S radostí jsme sledovali některé pokusy o pozvednutí duchovní úrovně národa, jako například cyklus pana Bedřicha Ludvíka Stromy, Magická místa a Návrat k pramenům, který tak oduševněle moderoval pan Munzar. Televize je mocná zbraň, její zneužití má v současnosti tragické následky. Vy to asi nevíte, ale podobné duchovní projekty jsou v zahraničních televizích nevídané, zákon trhu je totiž neúprosný, může jej změnit jen nepředstavitelně velká síla. Síla myšlenky a víry v dobro.“
Kastelán se odmlčel, pomalu si zapálil dávno vyhaslou dýmku, jeho pohled pak sklouzl na drobnou ženu s prošedivělými skráněmi. Podívali se na sebe a v místnosti jakoby přibyl nový zdroj světla. Žena se usmála a řekla: „Jedno mi tvoje duše neodpustí. Ráda vařím, a tak se tvoje bříško příliš nezmenšilo.“
Fakta a svědectví:
Bílá paní Markéta z Hradce se podle pověstí zjevovala na zámcích Jindřichův Hradec, Telč a Roštejn. Původně se patrně jednalo o paní Markétu (†1369), rozenou z Hardeku, druhou manželku Jindřicha II. z Hradce, i když názory na tuto problematiku se různí. Paní Markéta byla přívětivá a soucitná, prý to byla ona, kdo zavedl starobylý zvyk „udělování sladké kaše“ chudým, dodržovaný v Jindřichově Hradci přes 400 let a podle dobových záznamů velmi oblíbený. Roku 1551 obdrželo kaši 5041 osob, roku 1596 to bylo 5500 osob a roku 1616 dokonce 7876 osob (zdroj: Přehled hradních a zámeckých strašidel, K. Březina, Brno, 2000, dále jen Přehled, KB). Podle legendy prý nechtěl Jáchym z Hradce pokračovat ve vydávání kaše chudým, což se dělo každým rokem vždy na Zelený čtvrtek, a tak zakázal vyvařování a sám se ze zámky vzdálil, když se však chtěl po svém návratu najíst, jídlo a nádobí se samo od sebe smetlo na jedinou hromadu a okna a dveře se začaly bez příčiny otevírat. Po několika dnech podobných výtržností kázal Jáchym kaši dodatečně uvařit a rozdělit chudým. Podobně se vedlo Švédům v Telči, když za třicetileté války obsadili Telč a bohulibému zvyku se vysmáli. Tu noc někdo spoutal stráže neviditelnými pouty, spící důstojníci byli vyhozeni z postelí, vojákům někdo zvalchoval záda a celou noc se na zámky děly nevídané věci. Ráno Švédi nakázali kaši uvařit. Koncem 17. století získali Jindřichův Hradec Černínové, kteří zvyk udržovali až do 18. století, to již chudí dostávali místo kaše teplé pivo, hrách a kroupy, od roku 1783 pak místo toho každoročně poukazovali 570 zlatých na Ústav chudých u Sv. Jana. Zjevení Bílé paní bylo mnohokrát spatřeno různými svědky, kteří vypovídali, že nikomu neubližovala, jen když se jí něco nelíbilo, házela věcmi, které jí přišly pod ruku. Později nosila rukavičky, bílé oznamovaly radostnou zprávu, černé smrt a červené, že bude hořet.
Zásluhou jeziuty Bohuslava Balbína, který působil nejprve jako profesor na Gymnáziu v Jindřichově Hradci, později na jezuitské koleji v Českém Krumlově, vešla pověst o bílé paní ve všeobecnou známost díky jeho spisku z roku 1679 „Miscellanea historica regni Bohemiae“ (Historické zajímavosti království českého). Na obou místech svého pobytu se setkal s legendou o bílé paní a patrně spojil dohromady Bílou paní Vítkovců, Perchtu z Rožumberka (patrně 1429 – 2.5.1476), s bílou paní jindřichohradeckou Markétou. Domníval se totiž, že v roce 1452 je do Jindřichova Hradce pozvána Perchta, aby dohlížela na výchovu nezletilých chlapců Jana a Jindřicha, její pobyt na zámku však není prokázán a jeví se být značně nepravděpodobným, neboť v té době byly rody na zámku krumlovském a jindřichohradeckem znepřátelené. Zato o paní Markétě z Hradce je doloženo, že na Jindřichově Hradci, Telči i Roštejně pobývala. Po smrti svého muže roku 1363 vstoupila do kláštera klarisek, vymínila si však, že bude moci jezdit navštěvovat své děti, povolení obdržela od samotného papeže. Bílá paní jindřichohradecká se zjevovala právě v bílém oblečení klarisek, dlouhý bílý kabát, bílou zástěru, bílý čepec a přes bledý obličej závoj. Zemřela 8. června 1369. O jejích dalších vtěleních není nic známo.
Na Jindřichově Hradci se také zjevovala strašlivá černá paní, ale to už je jiný příběh. (Zdroj: Přehled,KB)
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář