Leží Česko v Africe? (třetí kapitola)
Leží Česko v Africe?
Na kole tady jezdíme všichni. Je to levné, ekologické a díky rovinaté krajině celkem pohodlné. Abych byla přesná, kdyby to nebylo levné, tak by asi většina obyčejných cyklistů přesedlala na jiný dopravní prostředek, tedy ta ekologie nám z toho vylezla jaksi mimoděk, ale to neznamená, že bychom se tím nemohli pochlubit. Kola se tu prohánějí všelijaká, nejméně je trekingových, nejvíce obyčejných, mnohdy obstarožních, rezivějících kol s nákupními košíky na předním kole. Drahá kola se občas kradou. Nevyplatí se mít něco lepšího než ostatní.
Je půl desáté, konečně se začalo pomalu rozednívat. Šlápnu do pedálů, mám to do školy asi dva kilometry přes město, čas se žene přese mne jako splašené stádo koní. Na přechodu nemají cyklisté přednost, musím zastavit, auta mě nevšímavě míjejí, každý má svých starostí dost, konečně mezera, kam se můžu protlačit, ještě zahnout kolem hřbitova, okem pohladím smuteční břízy, jejich obnažené větve splývají až k zemi jako smutný závoj vdov, na hřbitově bliká spousty svíček, které se snaží ze všech sil zabydlet tmu vzdálených světů, vypadají přízračně v ranním mlžném listopadovém oparu, mám chuť tam vkročit a nadýchnout se odrazu neznáma, ale nemám čas, rychle kolo zaklínit do podstavce, zamknout a vyběhnout dvě patra v moderní budově s klimatizací, která je všude slyšet, podbarvuje naši výuku jako moře vzdechů a – proč to nepřiznat – trochu nás znervózňuje. Moji spolužáci jsou již na svých místech, ale notoričtí opozdilci tmavé pleti ještě nedorazili, s učitelkou jsem se srazila ve dveřích, vlekla s sebou vozík plný knih a opravených písemek. Pomohla jsem jí s nákladem přes práh, automaticky jsem se nabídla, její užaslý výraz mě přesvědčil, že jsem zase šlápla vedle. Samostatnost, to je motto seveřanů, od nikoho nečekej pomoc, spoléhej jen sám na sebe, to by se mohlo vytesat do místního mramoru a zavěsit nad vchod do školy.
Copyright © 2008, Kitty AB