Jak vnímají cizinci Švédy
Zúčastnila jsem se přednášky na téma Kulturní střety Švédů s cizinci v Sörmlandu, s podtitulem „Jak nás vnímají cizinci“. Přednášku pořádala největší švédská pojišťovací společnost. Z padesáti zúčastněných bylo asi šest cizinců. Šedovlasý přednášející vysvětloval některé švédské charakterové rysy na konkrétních příkladech: „Viděl jsem starého poloslepého pána upadnout před autobusem. Řidič nelenil, vstal a pomohl starci dojít k recepci hotelu vzdáleného asi pět set metrů, a zavolal mu pomoc. Myslíte, že to byl Švéd?“ „Neee“, zahučelo sebekriticky shromážděním. „Máte pravdu, byl to cizinec, který byl přesvědčen, že člověk je důležitější než čas. Jenže na další zastávce netrpělivě podupávali švédští vyznavači času a nedokázali pochopit, proč se jejich autobus zdržel“.
„My jsme tak racionální“, pokračoval rétor, „že nesneseme příliš blízké kontakty. Přátelili jsme se s jednou brazilskou rodinou. Když se po čase odstěhovali, byla to pro nás úleva.“ V duchu jsem souhlasila, přátelství má ve Švédsku zcela jiné projevy než u nás a většina cizinců, s nimiž jsem o této záležitosti mluvila, potvrdila moji zkušenost, jsou často zaskočeni bezostyšným sobectvím a extrémními postoji svých švédských přátel, kteří by je jeden den samou láskou snědli k večeři a druhý den je pro ně problém pozdravit, snad je to odraz krajních výkyvů v počasí, v čase hřejivého léta také všichni pookřejí, ba někteří i roztají, ledové krunýře kolem jejich duší a srdcí slyšitelně praskají, citové zásoby se vylévají z břehů a svou mocností mnohdy překvapí i své majitele, kteří si pak v zimním nevlídném čase znovu zalézají do svých ulit a zas se tam pečlivě zabarikádovávají před nepřízní kruté královny Zimy, jakoby se styděli za lehkomyslné výstřelky léta. Já už jsem vycvičená, pokaždé, když se mi někdo přiblíží a nechá mě nahlédnout do svého nitra, následně očekávám silný šťouchanec, odstrčení, které je samozřejmým pokračováním vztahu, vypadá to jako přelétavost, co platí dnes, nemusí platit zítra, snad je to jen úporná snaha Švédů udržet své city pod kontrolou. Dalším z významných rysů přátelství se Švédy je plánování, zazvonit z náhlého popudu na kamarádku je nemyslitelné, pokud nechci riskovat, že budu nejapně stát ve dveřích, aniž bych byla pozvána dál. Nepřehlédnutelným rysem mnoha přátelství se Švédy je nevybíravé sobectví, Švédi si nemyslí, že egoismus a sebeprosazování za každou cenu je něco špatného, po generační vzpouře šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy mladá generace odhodila švédské tradice včetně ohleduplnosti k druhým jako obnošený děravý kabát jsou hrdí na to, jak se zbavili všech nánosů minulosti. Tito mladí začínají teď být staří a sklízejí, co zaseli, stáří je Kainovým znamením, vzhledem k narušeným rodinným vztahům jsou staří rodiče často mladým na obtíž, jak o tom svědčí přeplněné domovy důchodců. Někdy to na mne působí dojmem „využij a odhoď“. Součástí životního stylu je zamést problémy pod koberec, nemluvit o tom a pokud možno na to nemyslit, city si moc nepřipouštět, to nás činí zranitelnými. Orientovat se na výkon místo na vztahy je švédské řešení tajenky úspěšného života.
„Existuje něco, za co byste položili svůj život?“ zeptal se přednášející shromážděných diváků a hned si sám odpověděl: „S největší pravděpodobností nic. Pojem cti zmizel ze Švédska někdy v 19. století. A tak si nedokážeme představit, že stále ještě existují národy, pro něž čest a pravda jsou nejvyššími hodnotami“. Tušila jsem, že má na mysli muslimské národy a trochu mi vadilo, že moje středoevropské hodnoty založené na zkušenostech z dvou světových válek nejsou předmětem hovoru. Jak směšné a nepodstatné musí většině Švédů připadat naše „Pravda a láska vítězí“. Osvícený rétor nenechal shromážděné na pochybách o relativitě všehomíra: „My nevíme, co je správné a co chybné. Přiblížit se jeden druhému můžeme tím, že se poznáme, že si budeme naslouchat.“
Šok pro mnohé cizince je neúcta k starým a bezmocným. V autobusech je nikdo nepustí sednout, nikdo jim nepomůže se zavazadly, nikdo je nepustí první do dveří. A oni to také neočekávají. Vztah mezi rodiči a dětmi je pragmatický, rodiče se snaží co nejdřív svěřit své dítě do státní nebo soukromé péče školek, aby mohli jít do práce, výjimkou nejsou několikaměsíční kojenci trávící osm hodin denně ve školce. Zajímavá je instituce „dagmamma“, česky by to snad mohlo být „máma na den“,což bývá soukromnice nebo soukromník starající se o děti zaměstnaných matek, které podle logiky pojmenování se stávají mámou na noc. Jediným předpokladem k výkonu tohoto povolání je nemít nic jiného na práci, pedagogické vzdělání je vítané, ale není podmínkou. Takže moje dítě může vychovávat přes den řezník, servírka nebo úřednice, zatímco já budu učit cizí děti. Švédský stát si v roli Velkého bratra nestačí mnout ruce, jak pěkně mu to klape s výchovou potěru, žádný buřičský rodič mu nenarušuje jeho záměry, státní výchova sešrotuje malé blonďaté cvrčky do úhledného, mírně neurotického balíčku, kterému vládne Čas, všichni pěkně do lajny, šup, šup, a na povel dělat vše stejně, Tove Janssonová popsala v příběhu z dětství Mumínkova tatínka syndrom dítětě, které se liší, všechna mláďátka v jednom pochmurném sociálním zařízení měla na povel nevlídné tety zvednout ocásek v úhlu čtyřiceti pěti stupňů, ale Mumínkův tatínek chtěl zaujmout svůj vlastní úhel...
Zaměstnaní rodiče mají přesto možnost být doma na státní útraty v době do sedmi let věku dítěte, mohou se podělit o čtyři sta dvacet pět pracovních dní, stát projevuje takto přání, aby se rodiče, ač pracovně vytíženi, svým dětem přece jen více věnovali, často se stane, že rodiče celou nabídku nevyužijí, prý raději chodí do práce nebo poukazují na to, že finanční náhrada státu je mnohem nižší než jejich reálná mzda. Jestli jsou rodinné vztahy čím dál víc o penězích, pak nechápu, proč nazýváme takový systém „blahobytem“ a ne „penězochytem“. Když děti dospějí a přestanou rodiče potřebovat, odloží je jak opotřebovaný, zastaralý domácí spotřebič, většinou do domovů důchodců. Vzájemný kontakt se smrskne na povinnou návštěvu o Vánocích a v lepším případě ještě o Velikonocích, místo babičky hlídá děti cizí dívka, která u toho dálkově studuje a k dětem nemá žádný citový vztah, v supermarketech se děti odloží bez obav do dětských oddělení, na dovolené pořádané švédskými cestovními agenturami jsou organizovány celodenní aktivity s populárním medvídkem Bamse, aby si rodiče mohli od dětí odpočinout.
Švédská společnost má podobně jako naše problémy s nízkou porodností. Jakoby v odpověď na předpovědi o vymírání Švédů se v poslední době množí rodiny se třemi dětmi. Televizní redaktoři pátrali formou ankety po příčinách. V odpovědích většinou zaznělo, že tak ženy řeší nedostatek pracovních příležitostí...
Ve švédské televizi byl odvysílán zajímavý dokument „Moderní Švédsko“, kde o švédské současnosti vypovídali i cizinci usazení v této bohulibé zemi. Podivovali se nad tím, že je-li jejich dítě na návštěvě u švédských kamarádů, nedostane tam najíst, matka vejde do pokoje a oznámí svému dítěti, že večeře je na stole, kamarád tu musí počkat, hladový a sám. Neumím si jako matka dvou dětí a příležitostná matka desítek dalších, pobývajících u nás různě dlouho od jednoho odpoledne až po několik dnů a týdnů, tuto situaci představit, když náhodou nemám dost pro všechny, promptně změním jídelníček, chleba je vždycky a něco na něj z lednice také vyškrábu. Jak se asi cítí dítě osamoceně sedící v pokoji a čekající o hladu na kamaráda? Já už bych svoji dceru k takovým lidem podruhé nepustila. Nevím, zda se jedná o krajovou záležitost, třeba rodiče ve Stockholmu uvažují a jednají jinak než rodiče ve Stenholmu, ale moje vlastní zkušenost je opačná, rodiče Beruščiných spolužáků berou jako samozřejmost, že u nás jejich děti dostávají najíst a napít, Beruška taky většinou na návštěvě něco dostane, dokonce jednou jí jedna kamarádka darovala pohádkové šaty s krinolínou, jen tak, jako poděkování za to, že u nás mohla být.
V oblékání volí Švédi vždy raději neformální styl. Poučné pro nás bylo sledovat ve švédské televizi Star Dance, který následoval britskou předlohu stejně jako jeho český sourozenec, základní rozdíly mezi českým a švédským pojetím byly propastné, jeden v oblasti verbální, druhý v oblasti stylové, třetí v oblasti taneční. Švédští profesionální tanečníci a tanečnice se lišili od těch českých tím, že zavrhli klasické pojetí párového tance, tanečnice nezaujímaly poddajné polohy v lehkém odklonu od partnera, naopak stály bojovně vytyčeny a jejich choreografie připomínala souboj titánů. Pohotová vtipnost Marka Ebena, poroty i soutěžících při živém vysílání české verze byla ve vyřazující soutěži osvobozující, zatímco švédští soutěžící vlekli za sebou touhu vyhrát jako kouli na noze drtící jakýkoliv pokus o odlehčení stresových situací. Oblečení švédských párů bylo několik švédských mílí za úrovní oblečení českých, barevně propojené oblečení partnera i partnerky v české verzi jakoby obtáčelo pár symbolickými pouty jing a jang, mužská síla se snoubila s ženskou podmanivostí a vytvářela obraz téměř dokonalé souhry. Litovala jsem švédské tanečnice, někdy jim oblečení na těle plandalo, jindy se jim dlouhé sukně lepily na nohy, partneři nesouzněli a v tanci tolik žádoucí zdobnost byla nahrazena svojí chudší sestrou střídmostí. Dokonce i moje prošvédsky zaměřená Aninka se odmítla na švédskou verzi pořadu dívat, že prý „to není ani hezké ani vtipné“.
Ve vnímání času jsou Švédi nepřekonatelní, čas je jejich absolutním bohem, už malé děti sotva školou povinné se učí vnímat čas jako veličinu určující kvalitu našeho života. Návštěva pozvaná na sedmou se většinou dostaví úderem sedmé, někdy dotyční krouží kolem domu, aby přišli přesně, musím však počítat i s tím, že přijdou za pět minut nebo za deset minut sedm. Já která mám vše vypočtené na desetinu vteřiny, velice trpím, když takoví návštěvníci zazvoní, většinou pak řeším problém, zda je nechat neslušně čekat za dveřmi nebo jít otevřít jako tahitská žena jen v sukni, v podprsence a bez ponožek. Což teprve takoví Španělé, Řekové nebo dokonce Arabové, ti jsou zvyklí na značné zpoždění u svých návštěv, pro ně nastávají jistě infarktové situace.
My cizinci, co ve Švédsku bydlíme už delší dobu, si uvědomujeme, jak funguje tak zvaný švédský mýtus. Pokud naši švédští spoluobčané mluví o Švédsku s občanem jiné země, pak chrlí superlativy. Jejich monarchie se socialisticko-kapitalistickými prvky je líčena jako vzor vzájemné pospolitosti a blahobytu. Jako by v nich přetrvával atavismus ochrany vlastního kmene ve společném boji proti vnějšímu nepříteli. Klíč k pochopení jejich jednání mi poskytla maminka, když zavzpomínala, jak jejich venkovská rodina musela držet pohromadě vzhledem k vnějšímu světu, co se doma uvařilo, to se také snědlo, ani děti nesměly vynášet ven rodinné záležitosti, učily se odmalička rozlišovat mezi rodinou a vším ostatním, Švédsko je jedna velká rodina, kterou všichni brání jako jeden muž oproti vnějšímu světu, což jim ovšem nikterak nebrání v tom, aby mezi sebou vedli spory. Snad je to jejich geografickou polohou, která je předurčuje k tomu stát na okraji evropského dění a která je nutí prokazovat svoji perfektní formu kdykoliv a komukoliv, ať už jako jednotlivci nebo jako celek, a vyšvihnout se tak z místa odstrčeného párie na oceňovanou V.I.P. osobnost nebo blahobytnou společnost snů. Je zcela druhořadé, zda je to pravda nebo ne, pravdou se Švédi příliš nezabývají. V jednom šiku mluví o skvělé švédské organizaci čehokoliv, až se jim od pusy práší. Kdo nevěří, ať tam běží. A tak se dozvídáme o vynikajících výsledcích ekonomických, statistiky sestavené předními švédskými odborníky potvrzují nejlepší výsledky v jakémkoli zvoleném oboru zkoumání včetně statistik o nezaměstnanosti, kde jen málo všímavých zaznamená malinkou hvězdičku pod všemi přehledy, kde je titěrnými písmeny poznámka, že statistiky EU sice uvádějí jiná, pochopitelně vyšší čísla o švédských nezaměstnaných, ale že je to proto, že švédští statitičtí experti to počítají jinak. Zvídavým musí tato informace stačit. Statistika je děvka prodejná, to dnes už ví každé malé dítě, ale při evropsky přísném srovnávání stejně nastavených parametrů u různých subjektů musí přece jen něco vyjevit.
Švédsko si podle svých slov umí poradit s tradičně obtížně řešitelnými rezorty, představuje samo sebe jako vzor v oblasti sociálního blahobytu, zdravotnictví a školství. V našem tisku se to hemží bombastickými prohlášeními zavilých novinářů jako „Češi v průzkumech unie zase poslední“, statistika s obdobnými výsledky by prošla švédským tiskem přibližně takto „Výsledky švédských studentů v matematice nejsou nejlepší“ nebo ještě lépe „Matematika již není v moderní době to nejdůležitější“ a článek by se obšírně rozepisoval o tom, že studenti sice neumějí počítat, zato má švédské školství velké úspěchy v boji proti šikaně, což sice není pravda, ale je to obtížně měřitelné a prokazatelné.
Jednou jsem tlumočila při rozhovoru švédské učitelky a českého novináře, oba jsem dobře znala. Mluvilo se o výuce hudby na základních školách, která ve Švédsku už mnoho let není povinná. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nedostatek učitelů s touto aprobací – proč by studovali neperspektivní obor – způsobil, že hudební výchova se přestala vyučovat, děti ztratily vztah jak ke klasice, tak k vlastnímu folklóru. Ztratily vztah znamená, že tyto hudební obory nejen vůbec neznají, ani z historické ani ze soudobé perspektivy, ale že jsou jim zcela lhostejné. Jediné, co je obdivováno a napodobováno dospělými i mládeží, je popová hudba. První dávky dostávají děti už ve školce, kdy odměnou za to, že byly hodné, smějí poskakovat v rytmu nejlépe švédského, avšak anglicky zpívaného popu. A paní učitelka v rozhovoru s přehledem prášila o výuce hudební výchovy na švédských školách, na otázku novináře, zda je tato povinná, s nevinným úsměvem prohlásila, že ano. Nevydržela jsem a zasáhla do rozhovoru konstatováním, že neznám mnoho základních škol ve Stenholmu, kde by se děti pravidelně věnovaly hudbě v rámci výuky. S nevinným úsměvem odpověděla, že to záleží na jednotlivých školách a dostatku hudebně aprobovaných učitelů. Jenže zapomněla podotknout, že tito jsou nedostatkovým zbožím, neboť o ně dlouho nebyl zájem. A zájem nebyl, protože výuka nebyla povinná. Jako v té pohádce o slepičce a kohoutkovi.
Mezi sebou si Švédi dovolí více otevřenosti a kritiky, třeba když se v létě sejdou přátelé při grilování, předmětem kritiky však nikdy není obecně Švédsko nebo jeho obyvatelé, vždy se jedná o nepodstatné slabší stránky silného celku. Popravdě musím přiznat, že i já chovám ve svých představách odlišné obrazy vyjednávajících švédských vládních činitelů a českých. Švédi v zahraničí, zdá se, opravdu jednají ku prospěchu své země, čeští vládní vyjednavači v cizině, myslím si, stále ještě věnují větší pozornost prospěchu svému. Snad právě proto je masochistická sebekritičnost Čechů Švédům cizí, věří svým zastupitelům, přechodně se vyskytuje jen v interních tématech ostudně vysokých daní, a to pouze v okrajových periodikách typu Zdravý rozum (Sunt förnuft) nebo Majitelé domů („Villa ägare“).
Švédské zpravodajství působí neustále dojmem stodenního povolebního hájení. Zcela chybí velké kauzy podvodů na úrovni státního aparátu, novináři dokonce neskočili nijak žhavě ani po takovém sólokapru jako byla dvacetimiliónová koupě velkostatku do soukromého vlastnictví předsedy Sociální demokracie a v té době státního kancléře Görana Perssona. Jen jednou zatřásl zajetou rutinou korektnosti případ odírání spoluobčanů v penzijním fondu Skandia, vrcholoví manažeři a jejich mnohamiliónové honoráře byli propíráni tiskem. Až zasáhla všemocná ruka práva na ochranu osobnosti a presumpce neviny. Po čtrnácti dnech, kdy se na nás valily informace o nejbližších členech rodiny, kteří si žili na vysoké noze na úkor akcinářů fondu, z nichž někteří přišli o většinu svých úspor, jako když utne. Ano, je to skvělé, žijeme-li v právním státě.
Situace se poněkud změnila, když se po volbách roku 2006 politická scéna posunula doprava. Novináři, většinou patrně levicového zaměření, se najednou probudili z letargie a vyhrabávali na pravicové politiky jejich daňové prohřešky typu nezdanila výplatu hlídačce dětí nebo měla dům převedený na firmu a bydlela v něm. Dvě vrcholové političky byly kvůli hysterii kolem placení daní z nepatrných položek nuceny odstoupit sotva měsíc po volbách.
Obecně jsou noviny napěchovány především informacemi o nešťastnících, kteří se sekyrou v ruce vtrhli na jiné nešťastníky, nahlížíme do soukromí psychicky nemocných pedofilů, nekrofilů, vrahů, kteří zahrnují čtenáře nechutnými podrobnostmi svých chorých hlav a relativizují skutečnost tak zvaných normálních lidí. Ano, zločin a jeho peripetie, temné zákruty lidské duše a úchylky lidského jednání, to je velké téma švédské žurnalistiky, nejlépe bez ladu a skladu, oddělení zrna od plev není jejich silnou stránkou. Slepičí bojůvky plní stránky novin a stírají rozdíl mezi seriozním deníkem Dagens Nyheter, levicovými novinami Aftonbladet a lidovým plátkem Expressen, obdobou našeho Blesku. Švédskými novináři pečlivě budovaná virtuální realita se hemží výpovědmi násilníků, v obchodních domech září na dálku vypoulené oči světelných reklam bulvárních plátků Expressenu nebo Aftonbladetu, zatímco deníky Svenska Dagbladet nebo Dagens Nyheter se ustrašeně krčí kdesi v koutě prodejny.
Po vraždě Anny Lindhové, ministryně zahraničních věcí, se noviny nerozepisovaly ani tak o tragických důsledcích činu pro jejího manžela a dva nezletilé syny, jako se detailně věnovaly podezřelým, prvnímu a pak hlavně druhému, později usvědčenému vrahovi srbského původu. Hnidopišské vyhrabávání podrobností z jeho života nebralo konce, očekávala jsem, že nám jednoho dne předloží novináři jeho jídelníček za poslední dva roky. Vrcholem nevkusu bylo, když se po prvním oficiálním výslechu pravděpodobného vraha objevily jeho – velmi pochybné myšlenky – tučně tištěné na první straně seriózního celostátního deníku, kde jinak nebylo nic jiného. Tyto bulvarizující trendy bohužel zná velmi dobře i česká žurnalistika, podbízivost solidních deníků pokleslému vkusu davů je znakem dnešní doby. V Čechách sice chybí celonárodní zbožštění bulváru procházející napříč všemi vrstvami společnosti, jak ho znám ze Švédska, zato je u nás bulvár daleko tvrdší k celebritám, nešetří soukromí politiků ani herců, otrlost českých bulvárních novinářů je ve srovnání s jejich švédskými kolegy téměř bezbřehá.
V protikladu k nivelizaci celostátních deníků a jejich sklonu k nechutnostem kvete celkem poctivá regionální žurnalistika, která vyrostla v přesvědčení, že je zapotřebí informovat o všem. Otázkou zůstávají proporce, ty vycházejí jak z osobního přesvědčení šéfredaktorů, tak z celkového rozpoložení politických sil v jednotlivých obcích a městech. Kulturní šéfredaktorka našeho deníku Stenholmský kurýr málokdy chybí u nějaké kulturní akce, ať už významné nebo pominutelné, ona i další redaktoři kulturní rubriky považují za svou povinnost podávat čtenáři zprávu o kulturním dění v jeho městě, plní svědomitě, i když nijak tvořivě, své poslání jako kurýr doručující pilně zprávy, název našich novin shledávám tak více než přiléhavým. Mým přítelem ve Stenholmu byl novinář na penzi, bývalý dlouholetý šéfredaktor místního deníku Holger Wigertz. Každým coulem investigativní novinář, který říkával: „Pravda musí vyjít najevo.“ Celým svým životem se snažil o naplnění těchto slov, angažoval se i v citlivém případu potopení lodi Estonia. Dodnes nebyly objasněny okolnosti nepochopitelně rychlého potopení ohromného trajektu. Holger byl čestným členem klubu pozůstalých, kteří mnoho let pátrali a stále patrají po pravdě. Jeho zásluhou jsem se sešla s jejich představiteli deset let po katastrofě a byla jsem překvapená, jak živá je tato záležitost, násilně umlčená sociálně demokratickou vládou. Jejich CD pod názvem „Proč?“ je obžalobou vlažného postoje vlády k vyšetřování příčin neštěstí, na tisíci stranách přináší dokumenty a svědectví, jež podporují teorii, že nešlo o obyčejnou námořní nehodu. Chybná konstrukce lodi, dvě ohromné rány, nezvykle rychlé potopení lodi, pravděpodobně utajený náklad vojenské techniky a nedostatky v práci celníků, to vše bylo zameteno pod koberec. Nakonec byly trosky trajektu i s ostatky utonulých v moři zabetonovány, podle vlády proto, aby byl vytvořen důstojný památník obětem, podle mnoha pozůstalých proto, aby se jim zabránilo v pátrání na vlastní pěst. Pro pochopení hloubky tragiky této události si musíme uvědomit, že tu zahynulo v jediném okamžiku téměř tisíc Švédů, což je bezpochyby nejhorší hromadná katastrofa za posledních sto let. Vzhledem k tomu, že ani jedna světová válka dvacátého století Švédsko nezasáhla, dá se potopení Estonie z hlediska počtu obětí srovnat jedině s vlnou tsunami, která v Thajsku připravila o život mnoho set švédských turistů.
Copyright © 2008, Kitty AB