Zajatcem vlastního nitra
5. 10. 2008
Zajatcem vlastního nitra
Kdybych tak uměla létat po způsobu racků třepetající se svobodně nad mořem jako černobílá bábrlata neviditelného draka, mohla bych si občas zaletět domů, do Čech, nakouknout jedním očkem k mamince, zakroužit nad chatou v půvabné západočeské vesničce, kde jsou uschovány mé nejvzácnější vzpomínky jako v kampeličce. Zásluhou své nekonečné osamělosti v prvních měsících švédského pobytu dosahuji poznání, že není tak velký rozdíl, jsem-li vzdálena od domova letecky dvě hodiny nebo sedm, moje duše pobývá na důvěrně známých místech nezávisle na vzdálenosti, zato v přímé úměře na mocnosti intenzity touhy po domově. Popaměti sestupuji často uzoučkým polozarostlým chodníčkem, oči kloužou po známých tvarech hlubokého údolí, řeka mě vítá šumivým: Jak se mášššš, šlejško? a branka domácky vrže v zarezlých kloubech. Útulná chatka přičaplá ve stráni na mě mrká okny se zataženými závěsy, stromy zaševelí píseň dětství a já se usadím na sedátku, které mi před mnoha lety stloukl tatínek v rozsoše obstarožní lísky, očima se laskám s důvěrně známými tvary kostelíka se špičatou střechou, dřevěného mostu nad starodávným brodem a zaoblinami řeky Ohře.
Největší šok nastane, když si uvědomím, že to není hra, že jsem se s konečnou platností přestěhovala do cizí země, že není cesty zpět. Nemůžu zajít za maminkou na její vynikající houbovku s knedlíkem, ani na kafe s Jaruškou, vylít si srdce, vypovídat svoje smutky i radosti, nemůžu se projít po Smetanových sadech ani si nabrat vodu z pramene Svobody, zoufale mi chybí známé karlovarské tvary, úzké údolí zaklíněné do lesnatých strání, v nichž se člověk zahryzl množstvím rozhleden a upravených promenád, vše ku prospěchu pacientů, pyšné domy s nakroucenými štukovými prýmky a rozvernými věžičkami, hýřivě rozhozené podél skromné říčky Teplé, zadumané rozložité platany, exotické jinany a domácky vlídné kaštany, květiny v proměnlivých obrazcích, dokonce i po obludné siluetě betonového monstra hotelu Thermál se mi zasteskne. Vnitřním zrakem vidím přehršle karlovarských obchodů navlečené na síť ulic jako korálky manželky arabského šejka, ruku chtivě nataženou k marnotratným turistům, všichni se předhánějí v boji o zákazníka, zboží teče z pultů ven na ulice, obchodníci ne nepodobní rybářům lapají zvědavé kolemjdoucí do umně vytvořených sítí ok nepotřebné krásy. To, co mě dřív štvalo v každodenním shonu svojí nadbytečnou hýřivostí a podbízivostí, mi teď chybí. A co teprv moje učitelování, osvěžující prolínání mých tvrzení s názory studentů, každodenní souboj kdo z koho, v němž nebylo vítězů ani poražených. Teprve z odstupu tisíce pěti set kilometrů si uvědomuji hodnoty svého předešlého života pulsujícího nadbytkem podnětů a lidských doteků.
První rok v cizí zemi se podobá stavu dítěte těsně po narození, vnímání je rozšířeno o několik oktáv směrem nahoru i dolu, citlivost vibruje na hranici hysterie a mozek jen s obtížemi zpracovává záplavu neznámých vjemů, obrazů a zvuků. Chci si otevřít dveře do obchodu, opřu se do nich vší silou, jak to, že ti lumpové nedodržují otvírací dobu, náhodně procházející chodec mi je zlehounka otevře křídly směrem ven – na opačnou stranu, než jsem zvyklá z Čech. Všímám si, že mnoho cizinců se cpe do dveří jako já, je to naše Kainovo znamení, hluboce zakořeněné v návycích z rodných zemí. Chci odemknout zámek na vlastních dveřích, vzpírá se, než si uvědomím, že klíč musím vsunout tak, aby zoubky trčely vzhůru, okna také zásadně otvírám směrem dovnitř místo ven. S nechutí pojídám švédský sladký chléb a slané okurky, ne, moje chuťové pohárky stávkují, já si tady asi nikdy nezvyknu. Začínám experimentovat s jídlem, protože přísady jsou jiné a výsledná chuť také. Zakulacuji se čím dál víc, zrcadla ruším jako nadbytečná. Abych měla důvod jíst, budu jíst zdravě, přesvědčuji sama sebe a po večerech jsem zabořená do knih o zdravé výživě. Tmavý chléb, kozí sýry, sojové jogurty, bylinkové čaje. Divoká rýže, ryby, syrová zelenina, nejlépe ekologická. Vločky, proso, ječmen, jáhly, které nemohu zpočátku nikde sehnat, vracím se k stravě našich předků, placky, kaše, ochucené rozinkami, nastrouhaným jablkem, medem a skořicí. Jedním z mála mých přestupků proti zdravé výživě je plátkovaný uzený losos, někdy vstanu i v noci a potajmu se jím cpu u otevřené lednice. „Karle, netrap se a sežer to,“ slyším v duchu pana Hrabala, opravdu se netrápím a sežeru to. Výčitky svědomí přijdou až pak, když si představím ty hromady jídla, které jsem do sebe narvala. Uspokojováním chuťových pohárků zklidňuji své rozhárané myšlenky. Valím se jako tank, nabrala jsem dvacet kilo, je to tím, že těhotentsví v třiceti sedmi ovlivňuje ženu víc než ve dvaceti? A to všechno prožívám v cizí zemi, bez přátel, bez rodičů, bez důvěrně známých míst, které kdysi patřily k mému životu stejně samozřejmě jako dýchání, jakoby mi uřízli nohu nebo ruku, už to nejsem já. Ano, máme internet, používám telefon, žiju v telefonní virtuální realitě, můj svět se smrsknul do té černé skříňky, mám chuť vlézt do ní celá, propasírovat se drátem až kamsi do Čech a utíkat co mi nohy stačí zpátky, domů.
Bezmoc je mladší sestra zoufalství. Švédština mi pořád zní cize jako kakofonická sonáta moderního skladatele, nerozeznávám jednotlivá slova v plynulém toku, když si chci popovídat s domorodci, vypadnou ze mě perly, jako já tě miluji místo já ti přeji (jag älskar dig místo jag önskar dig), v obchodě požaduji mouku místo mléka (mjöl místo mjölk) nebo pivo místo oleje (öl místo ölja) a udiveným Švédům oznámím, že prdím místo mrznu (fisa místo frysa). Někdy se mě ptají zaměstnanci našeho supermarketu ICA (přebrali totiž část poštovních služeb od Státní pošty, prý aby se ušetřilo, nakonec to vypadá, že pošta bude více či méně zrušena, aby se ušetřilo), když chci odeslat dopis do Čech: „Česká republika, to je někde v Africe, že?“ Chce se mi zařvat a praštit prodavače něčím těžkým po hlavě, místo toho sklopím hlavu a pokorně odpovím: „Kdepak, leží v Evropě, a to přímo v jejím středu.“A pak hrdě zvednu hlavu a sladce dodávám lámanou švédštinou: „A dokonce je už členem Evropské unie..." Chce se mi říct „heč!" a vypláznout na nevzdělaného prodavače jazyk, místo toho jen hlesnu „tack så mycket", což je švédsky „děkuji" - a odkráčím středem. Ten pocit anonymního zrnka písku ve švédském moři mě vůbec velmi užírá, nikdy jsem se nestyděla za své české kořeny, jenže tady na severu nějaké prťavé Česko nikoho nezajímá. A pokud ano, pak slyším nadšeně vyvolávat jména Nedvěda, Jaroslava Haška nebo Václava Havla, podle naturelu dotyčného, který většinou úspěšně šermuje jen jedním z uvedených jmen.
Vím, že švédština je klíčem ke švédské duši, a tak hledám vhodný večerní kurz. Marně. Všechny kurzy jsou určeny pro denní studium. Jediný odpolední kurz švédštiny je naplněn cizinkami z Afriky. Jejich muži dovolí, aby tam přišel Basista, neboť zatím je jediný, kdo v naší rodině umí švédsky, a vyjednal pro mě místo. Celá natěšená jedu na kole do Kurzu v podkroví, jak se vlastně jmenuje, protože se koná pod střechou jednoho nedávno postaveného domu na kraji města. Tam se ukáže, že učit se švédsky v africkém pojetí znamená, že pijeme kafe, jíme sušenky a mluvíme různými africkými jazyky, marně na nás volá naše švédská učitelka Suzanna: „Švédsky! Mluvte švédsky!“
Tak raději volím variantu večerního kurzu němčiny pro začátečníky, kam se mnou dochází sedm nefalšovaných Švédů. Chci se přiblížit přes jazyk, který jakžtakž zvládám, nevlídné švédštině, nasát její melodii a začít konečně rozpoznávat v rychlém toku řeči jednotlivá slova. Pobývat ve společnosti Švédů je pro cizince privilegiem, jehož se dostává jen vyvoleným, a tak se my, přistěhovalci, svorně a vesele učíme v naší různobarevné komunitě chyby od sebe navzájem, dorozumívacím jazykem je samozřejmě švédština, lépe řečeno její nevlastní bratr paskvil, neboť jazyk tří korunek vyšperkováváme melodií vlastní řeči, neuvěřitelnými variantami původně švédských slov a originální výslovností hlásek, které jsou nám cizí, maminky nás je vyslovovat neučily, nemáme nastavená mluvidla na výslovnost švédského „ch“ ve slovech stjärna, sköta, sjö, sjuksköterska, toto „ch“ mi víc než co jiného připomíná předsmrtný chrapot civilisty umučeného švédským vojákem za třicetileté války.
A tak já s vysokoškolským diplomem, doktorátem, několika doplňkovými kursy a státnicí z němčiny se po patnácti letech v českém školství v roli učitelky znovu ocitám na druhé straně katedry, v necelých čtyřiceti letech začínám studovat v denním kurzu jazyk své hostitelské země, hraju roli žáčka základní školy, který z nedostatku slovní zásoby koktá, neboť zároveň přemýšlí, jak by se vyjádřil opisem nebo opisem opisu, mé složitě kroužené české věty se ve švédštině podobají dětskému žvatlání. Moje paměť připomíná víc než cokoliv jiného cedník s velkými oky, kterými propadne vše podstatné. Naštěstí nejsem sama, kurzy jsou přeplněné cizinci toužícími se naučit plynně švédsky, pokud možno za týden nebo za dva.
Moji spolužáci v kurzech švédštiny pro cizince (Svenska för invadrare neboli SFI) jsou jedinečnou směsicí národností, pestrou jako babiččin květovaný kašmírový šátek. Většina má práci na částečný úvazek, na chvilku nebo vůbec ne. Mexický učitel španělštiny Martin, který chodí vždy skvěle oblečen v dokonale padnoucí košili a luxusních kalhotech, je důkladný jako švédský daňový systém a jeho přehledné poznámky jsou rájem pro všechny lajdáky. Turecká maminka Yasemine s nádhernými tmavými hustými vlasy, spadajícími ve vlnovitých kaskádách na ramena, s velkýma hnědýma očima a oblými boky, nesmírně houževnatá a zároveň tolik ženská, že naši švédští spolužáci zapomínají zavřít ústa. Íránský právník Juan, který si barví prošedivělé vlasy na černo, aby mohl lépe oslňovat ženy, a pro kterého je po všech letech studií výhrou získat místo skladníka. Kurdský inženýr s manželkou učitelkou a autistickými dvojčaty, oba vzdělaní manželé se mnou studují švédštinu a prodírají se životem jako houštím v pralese, obtíženi a zároveň ušlechtile povzneseni svými dvěma nelehkými úvazky.
Brazilská úřednice, která opustila svoji patnáctiletou dcerku, aby se mohla vdát za Švéda a tak si vylepšit životní standard, zestárla do podoby vysušené tresky, patrně byla tak potrestána za svoje macešské chování ona i její partner. Chilská tanečnice s chřestivými náušnicemi v barvě nebeské modři, stejné jako slušivý svetřík a elegantní botky. Bulharský černovlasý obtloustlý chlapec, přesvědčený o vlastní geniálnosti. Srbský obchodník, vyznačující se nediskutovatelnými názory a pevným přesvědčením, jen nevím o čem. Akční zářivě světlovlasá Ruska Viktoria z Petrohradu, která postrádá ve Stenholmu kulturní hodnoty. Zástup svědomitých Vietnamek, jejichž přízvuk způsobuje, že chvílemi netušíme, zda mluví švédsky nebo anglicky. Zástup méně svědomitých Afričanů, Maročanů, Lybijců, Somálců, Burunďanů, Eritrejců, kteří žijí v pevné víře, že umějí anglicky a doposud jim to nikdo nevyvrátil, ale kteří se mezi sebou domlouvají africkým švédským dialektem plnícím v naší blahobytné zemi funkci afrického esperanta. Anarchisticky laděná štíhlá Kanaďanka se slovenskými kořeny a tatínkem alkoholikem, která se chce ve Švédsku naučit, jak se dělá kvalitní levicová politika. Obtloustlá Australanka hledající rodinné štěstí, nikdo nepoznal až do osmého měsíce, že je v jiném stavu. Německý lékař v tříměsíčním přípravném kurzu, velmi jazykově nadaný, přestože všechny své naučené jazyky – bylo jich asi sedm – obohacuje o výrazný vlastní akcent. Ano, přízvuk máme všichni, my, Slované, vyslovujeme otevřeně samohlásky a výrazně drnčivé souhlásky, Finové do řeči strkají svoji podmanivou melodii jako Maďaři papriku do jídla, Kurdové některé samohlásky mění zcela, afričané melou a polykají jednotlivé hlásky jako pilulky na povzbuzení chuti, Lybijcům činí potíže vyslovit dvě souhlásky za sebou, vždy mezi ně vklouzne jako úhoř vkladné „ə“.
Finové jsou mezi cizinci zvláštní kapitolou, mají výsadní postavení jako sousedi a bývalí vazalové Švédska, žijí často pohromadě ve finských pospolitostech, chodí do finských škol a na finské mše, švédská televize má vyhrazen vysílací čas na původní finskou tvorbu se švédskými titulky, Finové mluví zvláštní finskou švédštinou s otevřenou výslovností samohlásek a výrazně finskou melodií věty, většina z nich to zvládá bravurně, až na moji obtloustlou finskou spolužačku, která se ani po dvaceti letech nebyla schopna naučit švédsky, rozuměla, ale nemluvila, zato pracovala v jakési dobrovolnické finské organizaci, kde švédštinu stejně na mluvení se svými krajany nepotřebovala.
Na konci každého roku je „avslutning“, zakončení roku, nepostradatelné jako tečka za větou, ovšem přibližně stejně zábavné. Všichni se společně ukrutně veselí, zpívají, hrají hry a tančí tanečky. Snad je to teplem a blízkostí „Midsommaru“, tedy letního slunovratu, kdy se na velkých slavnostech celé hodiny tančí kolem májky, že tento zvyk přešel také do mnoha škol pro cizince, snad to byla dobrá vůle švédských hostitelů ukázat hostům i vlídnou tvář, faktem zůstává, že Lybijci, Brazilci, Češi i Němci si společně protiví poskakování v kole v rytmu oblíbené švédské písně k této příležitosti, pojednávající o malých žabičkách, které jsou zábavné, protože nemají ocásek, zato dělají kva, kva, kva. Protrpět se touto náročnou akcí nám dalo všem zabrat, a tak cizinky vymyslely zpestření. Každá uvaří nebo upeče doma jídlo typické pro svoji zemi a přinese ochutnat. Takový „švédský stůl“ jsem si dala líbit! Makedonské pirohy se tulily k tureckému šašliku, bulharská polenta si lebedila vedle vietnamských průsvitných nudlí, celý svět se nám sešel na stole a my, nevděční studenti bychom nejraději jen hodovali a bavili se, jenže naši švédští učitelé bděli nad společnou zábavou jako ostříži. A tak honem do kola a zpívat: „Hej grodorna, hej grodorna, är lustiga att se...“
Přes intenzivní studia švédštiny mi jazyková bariéra, jinakost, těhotnost a švédská rezervovanost vůči cizincům obtáčejí samotu ostnatým drátem. Nevím, jak řeší pocity trýznivého osamění ostatní zajatci vlastního nitra. Já si žiju ve svém jedinečném rodinném světě, který zaplňuji citem a výsostně českými rekvizitami. Všichni jsme propadli Becherovce, kterou uctíváme jako lék na bolavý žaludek i na rozervanou duši, dokonce i dcerka Zpěvuška ji chodí tajně upíjet. Oplatky vozíme z Karlových Varů ve velkém a pak se dohadujeme, kdo je smí dojíst, v cizině platí zákon nepostačitelnosti, ať si přivezeš sebevíc zásob, stejně jednou zdroj vyschne... To se týká také kmínu, můj muž jej přidává do chleba, já z něj vařím polévky a čaje, ve Švédsku se kmín používá vzácně, asi jako u nás šafrán, jen o něco málo vzácnější je už jenom mák, který se tu vůbec nesmí pěstovat a v obchodech se pro jistotu prodává jen jako koření.
Ladovy kalendáře kupujeme po dvou, aby nám vystačily, a nikdy je nevyhazujeme. Švédští návštěvníci procházejí povinně školením o geniálním českém malíři Josefu Ladovi, pro tento případ vždy visí na zdi nějaký jeho kalendář, který ukazuje tradice českého roku. Největší úspěch slaví Velikonoce s pomlázkou, švédské emancipované ženy se nad něčím takovým spravedlivě pohoršují, zato se jim líbí prasečí zabijačka, Vánoce ve venkovské chalupě a oslava Mikuláše, ve Švédsku zcela neznámá. Zajímavé debaty vedeme i nad obrázkem vodníka, jeho švédský kolega je zobrazován vždy nahý a krásný. Komenský by z nás měl radost, jak si vše názorně vysvětlujeme, jistě by nás pochválil za naše vlastenecké cítění, které pod náporem švédskosti vykvetlo a zkošatělo do netušených rozměrů.
Absolutní životní proměna vede mě, dospělou ženu, k návratu k dětskému chování, ironicky se zrcadlícímu v prvních žvatlavých slůvcích při používání jazyka hostitelské země, já, která bych ve své zemi pokojně a zakotveně žila svůj zralý věk, se bouřím proti zdejším zavedeným zvyklostem, na nichž nevidím nic logického ani pěkného, neboť neodpovídají mým vžitým představám a rituálům, necvrnkala jsem tady kuličky. Většina cizinců právě v této neurotické době nečekaných premiér řeší zásadní existenční problémy týkající se bydlení, zaměstnání a vzdělání. Ani já nejsem výjimkou, kromě učení švédštiny se snažím zútulnit naše bydlení. A rodím dítě.
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář