Tak se zase dostávám ke psaní. Jelikož žiju od dubna minulého roku jenom rekonstrukcí našeho domu, nenapadá mě jiné téma než stavba, takže žádnou extra zábavu ode mě nečekejte. Nechodím ani do kina, ani do divadla, ani do hospody, nesportuju, nejezdím na výlety a dokonce se ani nedívám na televizi, protože nám už několik měsíců nefunguje. Vlastně poslední půlrok nežiju, jen přežívám. V mezičase spěchám ze školy domů zkontrolovat řemeslníky, pak zase zpět do školy, takže často nestíhám ani jedno, ani druhé.
Ale od začátku. V dubnu minulého roku jsme se rozhodli, že přistavíme a zrekonstruujeme stávající část našeho domu. Nutno řící, že rekonstrukci jsme plánovali od té doby, co jsme se nastěhovali,tj.10 let, neboť vše podstatné jako elektrika, voda, topení, odpady atd. bylo v nevyhovujícím stavu. Nakonec jsme si řekli, ře když už bude vše rozvrtané, tak ať to stojí za to a rozhodli se ještě přistavět. Podařilo se nám najít stavební firmu, kterou si sousedi z vesnice nemohli vynachválit a stavba mohla začít.
Na začátku sice nevypadalo vše ideálně, ale základová deska a poté hrubá stavba vyrostla celkem rychle a zdálo se, že poběží vše bez problémů. Pokud řemeslníci pracovali venku, byly prázdniny a bylo teplo, vše bylo jakž takž únosné. Na zvuk sbíječky, kladiva, pily a jiných nástrojů se dá celkem zvyknout. Jakmile však pronikli do obydlené části domu a postupně nás odřezávali od všeho, co je pro normální život důležité, začalo hotové peklo. Samozřejmě jsme počítali, že budeme muset leccos vytrpět, ale to, co následovalo, byl a stále je opravdu horor. Nejenže se řemeslníci flákali celé prázdniny, takže podstatné práce dělali na začátku školního roku, všude byl absolutní nepořádek a co především, skákali nekoordinovaně od jedné činnosti ke druhé, bez plánu a bez jakékoliv logiky. Nakonec jsme začali řídit stavební práce sami, abychom věci urychlili a stihli vše do zimy. Do vánoc je sice ještě měsíc času, ale už teď je jasné, že se zdaleka nestihne to, co se naplánovalo. Zatím nemáme hotovou ani jednu místnost kompletně, nábytek je na hromadě uprostřed místností, není vymalováno, chybí podlahy, není kuchyň, nefungují žádné spotřebiče atd.atd. Někdy už je to na zbláznění. Trvá to hrozně dlouho a nikomu nevadí jak žijeme. Řemeslníci si dál dělají v klidu a bez přemýšlení, jak by nám to usnadnili. Někdy rezignujeme, někdy se rozčilujeme, obojí je však k ničemu. A to ani nemluvím o reklamacích, o věčném dohadování o penězích, o tom jak se chovají k materiálu, k našim věcem atd. atd. Nicmémě nezbyde nám nic jiného než zatnout zuby a vydržet. Vánoce budou sice vypečené, ale snad si to všechno odříkaní vynahradíme v příštích letech. Už teď můžu s klidem říct, že tohle byl nejhorší půlrok mého života