Aby jednou...
Muž seděl na skalním převisu. Temnýma chladnýma očima, která z části překrývala unavená víčka, sledoval vřavu bitvy, odehrávající se pod ním. Každou chvíli tam někdo zemřel, každou chvíli přišel na zmar něčí život, skončil nějaký příběh. V nesmyslné bitvě umíraly stovky ninjů… Pro své rodiny, svou zemi, feudální pány, jejich příkazy a třeba i jen hrdost…
Ale jak se zdálo, jeho to nechávalo ledově klidným. Nijak se do bitvy nezapojoval. Nepatřil k žádné straně. Seděl tam a sledoval je, jako tichý pozorovatel nic netušící mravence v jejich neskutečné drobnosti.
Nebyl na něm znát jediný cit, ani to pohrdání mu nečíšelo z očí… Nic…
A do jeho nitra nikdo nenahlédl… Zůstávalo uzavřené a skryté, stejně jako teď jeho ústa za vysokým límcem toho černého pláště s rudými mraky.
Ale tam kdesi hluboko to cítil… To, jak se mu vybavují vzpomínky. Vše, co v sobě tak dlouho potlačoval, teď vyplouvající na povrch jeho mysli jako mrtvé ryby na hladinu vody…
A on je nechával pomalu plynout po proudu myšlenek, překvapený tím zvláštním pocitem, který se ovšem skrze jeho tvrdou schránku nemohl nijak projevit…
Chlapec se krčil v rohu…Třásl se strachem a nepříliš dobře potlačovanými vzlyky. V doufání, že zde ho ti cizí ninjové nenajdou. Nemohlo mu být víc než čtyři roky a zůstal na ulici sám, i přes zoufalou snahu všechny evakuovat. Zděšení ho úplně celé ovládalo…
Dlouho se tam krčil, jako zvíře zahnané do kouta. Ale potom to… utichlo. Pomalu se začal uklidňovat, prvotní vyděšení pomaloučku sláblo. Vždyť i ten úzkostlivý ruch už utichl. Nebylo slyšet vlastně nic. Vůbec nic. A to se ještě před tím nedalekou hlavní ulicí rozléhaly vystrašené výkřiky těch, co neutekli. Cinkání zbraní, pokřikování soupeřů a nešťastná poslední zavytí, jenž potom s jakýmsi odporným zvukem nečekaně umlkla.
Slunce pomalu sláblo, jak se do odpoledne pomalu kradl podvečer. Chlapec se neohrabaně postavil. Jeho tělo bylo stále strnulé strachem. Křečovitě sevřel roh zástěny, za kterým se skrýval. Chtěl se aspoň očkem podívat, co se děje, když mu tělem projel další nával hrůzy…
Té ochromující a panické…
V uzoučké uličce se rozduněly kroky, rozhodně mířící k němu. Začaly trhat na kusy to ticho, vládnoucí před tím… Ničily onu naivní iluzi bezpečí, konce jedné nepříjemné bouřky nynější války. Nedokázal se ani pohnout. Slyšel tlukot svého srdce, jenž se jako by náhodou v jistých chvílích začal shodovat s tempem kroků. V hlavě měl jeden velký uragán. Nedokázal nijak uvažovat, přestože již byl v tak ranném věku nadprůměrně šikovné dítě.
Neudržel další vzlyk a ústy mu prošlo jakési zajíknutí. I když už nedokázal své chování ani myšlení nijak řídit, uvědomil si, že tímto se definitivně prozradil. Že už není žádná cesta ven.
Zavřel oči.
Tak, jako to dělávají malé děti, třeba jen u lékaře, když mají dostat injekci. On přeci byl malé dítě…
Nevěděl, co by mělo následovat, hodně toho ještě nevěděl o světě shinobi. Ale tušil, že to nebude nic příjemného, chvělo se to ve vzduchu…
Potom však uslyšel hlas. Tak zvláštně povědomý a především konejšivý. Otevřel konečně oči a něco se mu v nich zachvělo. Uviděl její tvář, na níž se táhl úsměv, který on zrovna teď nejvíc potřeboval.
„Mikeko-obasan…“ špitl rozechvělým hláskem.
„Taky tě ráda vidím. Kde jsi byl? Ani nevíš, jak se o tebe tvá matka bojí!“ V těch slovech zněla hraná káravost a hlavně značná úleva.
„Bojí…?“ řekl sám pro sebe a pak znovu vzhlédl ke své tetě, která k němu právě přidřepla. Na tváři stále usměv.
Chlapec se k ní přitiskl a do očí mu vhrkly slzy. Dokázal je však potlačit. Je už přeci v bezpečí… Zabořil tvář do jejích tmavých vlasů, splývajících po netvárné chuninské vestě. I žena ho objala.
Potom ale z nenadání bystře zvedla hlavu a střelila pohledem z uličky. Vzala chlapce do náručí.
„Musíme pryč. Neboj se… Ochráním tě.“ Promlouvala k dítěti. Vykročila k hlavní ulici. Věděla, že je to nebezpečné, ale jiná cesta nebyla.
„Slib mi něco… Až teď půjdeme, zavřeš oči. A neotevřeš je, dokud ti neřeknu.“ zašeptala mu do ucha.
„Ale proč Mikeko-obasan?“ zeptal se s jakýmsi naivním podivením, načež žena neodpověděla.
„Teď zavři oči a radši se mě pevně drž!“ sykla k němu a on to udělal.
Dala se do běhu. Ve vzduchu se vznášel podivně kovově páchnoucí opar, smíchaný s prachem, jehož nejmenší částečky se vznášely v proudech větru. Snažil se to nevnímat, ale po chvilce byl donucen kýchnout. Ještě víc sepnul víčka.
Drobounkou skulinkou se mu však do mysli vkrádala další nejistota… Podivná, jenž ho nutila ke zvědavosti…
Pootevřel oči… Víčka mu z nenadání povolila víc…
Zachvěl se. Celý se třásl. Na zemi leželi mrtvý, v uhasínajícím slunci se třpytily tmavé kaluže, jež jakoby neměli konce. Úzkostí mu znovu otrnulo celé tělo. Ještě pevněji se chytil své tety. Měl pocit, že se ocitl v nervy drásající noční můře, ale stále tu nebyl nikdo, kdo by ho z ní vytrhl…
Ne, tohle byla realita, tohle byla válka…
Marně se uklidňoval, že za chvíli bude u mámy a táty, v bezpečí…
Náhle ho polil studený pot. Znovu zamžoural, ale teď si byl jistý. Blížila se k nim silueta…
Rychle se k nim přibližoval cizí ninja, v napřažené ruce kunai, na tváři děsivý škleb…
Sledoval je celou dobu?
Chtělo se mu vykřiknout. Uchvátil ho další zával strachu. V krku měl ale náhle vyschlo, zmohl se jen na další zajíknutí.
Žena ho naštěstí uslyšela.
Vše trvalo pár sekund. Jemu se to zdálo ale jako několik minut.
Otočila se. Slyšel, jak přejela katana po kunai. Uskočila shinobiho útoku, křečovitě chlapce svírala v náručí. Neviděl souboj, jen stíny, míhající se po prašné zemi.
A potom najednou zase nastalo to ticho. Žena stála, bez jediného pohybu. Zaryl své nehty hlouběji do vesty. Vzlykl a přivřel oči.
Uslyšel zvuk. To divné svištění, jak katana proklouzávala čímsi…
Víčka se mu pomalu oddalovala, pohled se chvěl. Hypnotizoval jím zem…
Jen pár stínů na zemi.
„Už je to dobré. Neboj se…“ ozval se její zadýchaný hlas…
Půdu postříkaly další kapky krve. Další zvuk proťal jeho mysl. Tělo muže se těžce povalilo na zem.
„Vše bude v pořádku. Brzy budeš u rodičů…“ Měla tak milý hlas…
Chlapci se rozšířily zorničky. Ještě mu naposledy utkvěl zrak na těch kapkách na zemi, dokud jeho tělo i mysl v mdlobách nezvláčněli…
Řekly mu, že to byl jen ošklivý sen…
Zamračil se. Konečně pojednou za dlouhou dobu jeho tvář nabyla nějakého výrazu, stále však jeho pohled zůstával obvykle neproniknutelný. Najednou si nebyl jistý, jestli tu bránu vzpomínek chtěl otevřít. To, co bylo tak důkladně skryto, uzamčeno uvnitř něj pomalu vycházelo na povrch myšlenek. V očích se mu znovu cosi podivného zalesklo. Nic víc se však nestalo. Ne navenek. Znovu ho objal ten povědomý pocit úzkosti, který ho kdysi ovládal. Ano, kdysi... Ten pocit, jenž ho připravil v dětství o jakékoli iluze bezpečí. Ten, kterého se nikdy nezbavil… I když okolo sebe měl vždy rodinu, i když byl po celou tu dávnou dobu mezi svými.
Podíval se po šeré místnosti. Dřevěná podlaha dávala šerému světlu ještě cosi sépiového, hnědého. Až teď si uvědomil, kolik může být hodin. Přistoupil k oknu, chvíli prsty přejížděl po studeném skle, ale nakonec se rozhodl a okno otevřel. Do místnosti ihned začal pronikat čerstvý vzduch a on ho zhluboka nasál. Rozhlédl se po pokoji s jistým údivem, jako by si až teď všiml nepořádku. Jen s troškou sebezapření začal sbírat ze země kousky oblečení, učebnice a ještě nějakou výbavu do akademie.
Nikdy nebyl úplně jako ostatní chlapci, nejen co se nadání týče, ale také některými rysy chování. Jedno se mu však odepřít nemohlo. Toužil se stát ninjou a s podobným zapálením, přestože skrývanějším za věčně zadumaným obličejem trénoval své schopnosti. I když byl na akademii jen pár měsíců a ke všemu nejmladší, žádné počáteční potíže nepřišly, neměl problém si zvyknout na formu ani nečekanou zátěž učení. Šestiletý kluk...
Smutně se podíval na kapsu s kunai a potom ji zastrčil do zásuvky, vyhrazenou speciálně jen pro ninja pomůcky. Zatím relativně zela prázdnotou, krom pár shurikenů a oněch kunaiů tam nebylo nic. Prázdno se ovšem mělo během roků na akademii zaplnit. Chvíli ještě tupě civěl do zásuvky, než ji s tím zasvištěním zasunul.
Jenže teď byla akademie zavřená. Ohňová země vstupovala znovu do války, i učitelé museli nastoupit do pohotovostního stavu. Všichni byly vlastně v pohotovosti, jen malé děti jako on a ženy přebývaly ve svých domovech, neustále připraveni k náhlé evakuaci.
Znovu přejel očima po místnosti. Rozlehlým domem jeho rodiny se neslo ticho. Takové to ostré, silné, které se dá téměř nahmatat. Dlelo tam, mezi těmi pravidelnými a ostrými tvary skříní, poslušností zašedlými stěnami. Společně s vůní dřeva se vznášelo ve vzduchu a jen v prachu usedalo na tvrdé linie parket podlahy, aby ho pak za nedlouho znenadání rozdrtily čísi dunivé kroky, rozléhajíce se částí velkého sídla.
Ospalýma očima pohlédl na malý budík u postele. Tenoučká ručička se s jakousi nervozitou neustále pohybovala, až se celá chvěla. Zatajil dech, aby pořádně uslyšel její dosud nepříliš zřetelné tikání…
Její pravidelné kroky ho ještě více omamovaly, přesto na ně hleděl s uhrančivým zaujetím.
Měl rád takovéhle věci… Technické, zajímavé…
Zakroutil nad tím hlavou. Z ničeho nic byl však donucen vzhlédnout.
Zaslechl jakýsi slabý výkřik odkudsi z dálky. Jakoby jím projel blesk. Ucítil nepříjemné cuknutí na jazyku, společně s odpornou hořkou chutí. Bez váhání přistoupil k pootevřenému oknu a vyhlédl ven. Najednou se však znovu rozléhalo ticho. Po výkřiku ani památky. Cítil, jak mu s pocením chladnou ruce. Křečovitě je vztáhl k oknu a co nejtišeji ho zavřel.
Ve vzduchu cosi zasvištělo. Rychle uskočil a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Okno se v jediné sekundě hlasitě roztříštilo na tisíce střepů, které se společně s něčím dalším rozlétly všude po pokoji. Jen pár centimetrů od jeho hlavy se zabodl kunai. Ucítil, jak jeho tělo pomalu trne v křeči strachu.
Do místnosti kdosi vtrhl. Další a další člověk proskočil oknem a on si jenom v jakémsi reflexu kryl oči, aby ho nějaký další střep nezasáhl. Chtěl vykřiknout, zavolat o pomoc, ale z jeho úst se nevydral ani hlásek. Rychle sebou trhl, když se ho dotkly cizí ruce. Hrubě, nesmlouvavě ho přitlačily na zem, v plicích najednou nenacházel dechu k výkřiku. Znovu ten stísněný pocit.
Odkudsi z dálky to zadunělo, jak kdosi zabouchl dřevěnou okenici, v místnosti se rychle setmělo, jen slabé paprsky proklouzly skrze drobné škvírky.
V hlavě mu dunělo, jejich šeptající hlasy však rozeznal…Byly dětské…
„Onesuke, hlavně buď zticha!“ šeptl jeden z nich, chlapecký.
Pokusil se vzhlédnou, ale znovu byl přitlačen k zemi. Očima tápal do tmy, aby je snad spatřil, a snažil se nechvět. Zase cítil tu neskutečnou úzkost. Do očí mu vhrkly slzy.
„A naše mise…?“ špitl z nejtemnějšího rohu slabý, rozechvělý dívčí hlas. Venku najednou nastalo hrobové ticho, jen jakési náznaky, šustění z dálky… Možná zápas…
„Počkáme tady. Dokud se to venku neuklidní.“ Vyslovil další, třetí chlapecký hlas, toho, jenž ho svíral pevně pod krkem a loktem mu zajížděl mezi lopatky, nemohl pořádně chytit dech. Další ruku mu skroutil za záda, neměl šanci se z toho sevření vymanit, odpor byl marný.
Byly tři. Konečně jeho oči začaly rozpouštět tmu na menší částečky, uvědomoval si stíny. Marně se snažil potlačit vzlyky…
„A co naše rozkazy, Onesuke?! Co ty? Měli bychom se vrátit, měli bychom poslechnout senseie, bojovat-“ zvyšoval hlas agresivně první, stojící dál.
„Chápeš, že nemůžeme nic udělat! Ninjové z Listové nás najdou a zabijí! Nemáme šanci!“ řekl druhý chlapec razantně.
„Já… se bojím…“ špitla dívka odkudsi z dálky místnosti.
„Jste oba dva srabi! Srabi a zrádci! Copak to nechápete?! Pokud nesplníme úkol, zemřeme tak či tak-“ Chrlil ze sebe nenávist první.
Kluk koutkem oka viděl, jak se k němu blíží, jeho hlas se blížil. Začal mu věnovat pozornost, toho se nejvíc bál.
Jako by mu jazykem projelo to zvláštní trnutí, hořká pachuť se mu zase rozvinula po patře. Hrubá ruka odstrčila škubnutím jeho předchozího věznitele, ten jen strnule polykal vypravenou větu: „Co s ním chceš dělat?“
Další silné prsty se mu ve vteřině obmotaly kolem krku, pevně stiskly a začaly ho nebezpečně zvedat. Pokusil se nepřítele kopnout, ale nestihnul nabrat ani rovnováhu. Zůstal klečet. Dlaň cizince ho jenom ještě víc sevřela, nehty zaryla do kůže.
„Musíme ho zabít.“ Vydal ze sebe bez jakéhokoliv soucitu. Chlapec v jeho rukou se zajíkl, po tváři mu stekly další slzy, oči vytřeštěné na nepřítele. Nebyl více než o pět let starší, přesto v jeho těch jeho byla krutost mísící se s bolestí .
„K čemu to bude, je to jen dítě!“ ozvala se dívka, teď už pevněji a rázněji. Vystoupila ze stínu, aby mohla protestovat.
„No tak Onesuke, řekni něco! Tahle válka přeci není o zabíjení nevinných, bezvýznamných dětí!“ Pohledem probodávala chlapce, který doposud nevstal ze země, vyvedený z míry.
Ten však sklopil zrak.
„Není tak bezvýznamný, Fune-chan…“ ta slova říkal tiše, jakoby se styděl za to, co vůbec vypravil.
Druhý chlapec se ušklíbnul. Hořce a bezcitně…
„Vidíš ten znak na jeho oblečení… Byl i před domem. Je ti určitě jasné, že patří do důležitého klanu.“ Těžce polkl. Slova pronášel tak pomalu, dítěti běhal mráz po zádech.
Zabijí ho? Určitě ano. Chtěli se mu zavřít oči, ale nedokázal to. Snažil se zadusit v sobě všechen ten děs.
Dívka vzdychla. Ruku si dala přes ústa.
„To ovšem neznamená, že ho zabijeme, Hagaku!“ dodal ale směrem k vězniteli. Ten ho sevřel svého vězně ještě pevněji, když se pokusil jeho dlaň z krku sundat a vymanit se.
Rozkašlal se a ruce mu znovu povolily, mladík se zasmál.
„Jste slaboši. Udělám to!“ řekl a z kapsy hbitě vytáhnul kunai. V mladíkovi vybuchl nával vzteku…
Oba jeho společníci nestihli ani reagovat. Kluk chtěl vykřiknout, ale znovu byl stiskem umlčen. Zasípal a lapal po dechu.
„Jenom cekneš a jsi mrtvej! Nikdo tě stejně nezachraní, všichni bojují! Nebo utekli“ vyprskl a rychle napřáhl ruku se zbraní k úderu. Chlapec se třásl. Jeho srdce se splašilo zděšením. Rukama se znovu marně pokusil uvolnit sevření.
„Nechali tě tu samotného! Utekli!“ křičel na něj plný nenávisti a opovržení.
Společníci se konečně probrali…
„Ne, Hagaku, ne!“ vykřikla dívka a snažila se pohyb zastavit.
Vzpomeň si, jak zemřela tvá sestra! Vzpomeň si…“ vydala ze sebe a chlapec, svírající nůž u břicha dítěte, povolil…
V jeho hlavě se najednou setkalo jakési rozbřesknutí…
Odstrčil od sebe dívku a upustil malého chlapce na zem.
Sám udělal pár kroků zpátky… Zhluboka dýchal… Jeho rty se chvěly…
Jako by se probral z horečnatého snu.
„Hagaku-san…“ vyslovila dívka soucitně tiše…
Stihla už jenom tohle.
Potom se čas zastavil. Zastavil se…
Její oči se vytřeštily…
Dveře pokoje se rychle otevřely…
Sekundy se staly minutami…
Chlapec, ležící na zemi vzhlédnul… Nestihnul ani nic říct, vyslovit.
Do místnosti vniklo silné světlo.
Tvář muže ve dveřích se zkrabatila do nenávistného obličeje. V ruce držel katanu, potřísněnou krví. Oči dětí najednou strnuly v tom pohledu…
Viděly snad smrt?
Hagaku si stoupl před Fune, zmatený, ale v ruce svíral kunai.
Nic víc, nic míň.
Stoupl si, jakoby se připravoval na boj. Jinak s holýma rukama.
Přesto nejspíš nepostřehnul ani pohyb svého protivníka. Jeho tvář zbolestněla, když kovová čepel v pouhých pár sekundách projela jeho tělem… Tělem jedenáctiletého chlapce…
Dopadl na zem. Tiše. Bez výkřiku. Jen dunění se připomnělo.
Proč krev prchá tak rychle…?
Dřív, než si stihnul vůbec uvědomit tvář svého… svého vraha?
Fune chtěla křičet, chtěla brečet pro svého přítele. Ale válka nikomu nedává čas. Nikomu nedá nic navíc. Nikdo jí nedal pár vteřin, aby si vůbec uvědomila, že je mrtvý.
Válka není spravedlivá.
Na její jemnou tvář dopadly první kapky krve.
Nemohla křičet tím dětským hláskem. Nevydala ze sebe ni, její hrdlo bylo proťato.
Válka jen bere…
Chtěl zavřít oči, ale nemohl. Chtěl začít křičet, ale nedovedl to. Chtěl ho zastavit…
Ale nedokázal to.
Do očí se mu jenom hrnuly slzy. Svůj hlas nenalézal. V tu chvíli existoval jen TEN pocit. Na povrchu, intenzivně. Pulzoval celým jeho tělem. A on si přál zemřít s nimi.
Strach. Úzkost. Bolest.
Ne, takhle se nedal popsat…
Válka ničí, válka rozvrací…
Onesuke se možná vzpamatoval. Bylo mu věnováno pár sekund, jen pár sekund navíc…
Vytáhl velkou mačetu. Viděl, jak jeho přátelé, společníci umírají a tak se přiblížil k muži se zadu. Ani on však neměl větší šanci. Jeho protivník se otočil. V jeho očích byla nevyslovitelná krutost. Byly rudé jako krev. Jako krev na jeho oblečení, jako krev na jeho meči.
Jako krev která vtékala do škvírek mezi parketami, která se blížila.
Hutná, tmavá…
Mladík klesnul na kolena. Spadnul a jeho zbraň kovově zaduněla o podlahu. Svíjel se v bolesti, dokud i on nebyl „ušetřen“ rychlým seknutím zbraně.
Jak moc válku nenávidím…
Jeho otec…
Teprve potom muž přišel, aby chlapce odnesl pryč ve svém náručí.
Třásl se. Třásl se bolestí, úzkostí, zlobou, strachem…
Ale ze všeho nejvíce nenávistí…
Tou nejsilnější, nejintenzivnější nenávistí, která se pomalu, ale jistě, hluboko usazovala v jeho srdci
…
Muž seděl na skalním převisu. Temnýma chladnýma očima, téměř překrytýma unavenými víčky, sledoval bitvu, odehrávající se pod ním.
Pořádně se rozhlédl nad krajinu pod sebou. Poslední lidé bojovali, poslední přeživší se ještě snažili ještě získat svůj život. Vyhrát nad svou vlastní smrtí.
Smrtí někoho jiného.
Otřásl se. Cítil ji uvnitř. Odpornou, vlezlou, hořkou, nechutnou… nenávist.
Věděl, že není lepší než jeho otec…
Ten den si přísahal, že bude silný. Že bude silnější, bude trénovat. Aby jednou, až nastane čas…
Dokázal zabránit válce.