V roce 2006 začátkem léta jsme jezdili se synem Petrem na ryby na Javorku, asi 10km od našeho bydliště. Ne snad že bychom byly nějací zdatní rybáři, ale jeli jsme si jen tak odpočinout do přírody. Jak s oblibou říkám nejsem rybář, ale krmič.
Na druhém břehu se pásli koně, v té době kdyby mi někdo tvrdil, že jednou budu taky majitelkou koně, řekla bych mu že je blázen a vysmála se mu. Byla tam šedá kobylka , tmavě hnědý hřebeček a ještě jedna kobylka světlejší s hříbátkem. Všichni uvázaní na dlouhém řetízku. Seděli jsme u prutů, bylo vedro, policajt se ani nehnul tak jsme pozorovali pasoucí se zvířata na proti. Dcera byla do koní blázen od devíti let chodila na jízdárny a tak když jsme se doma zmínili bylo jasné že se letos už nikam jinam na ryby nepodíváme.
Další den jsme se opět připravili, ale už se mimo prutů brali i jablíčka, mrkev, tvrdý chléb. Na místě jsme přešli vratkou lávku a šli se sezmámit. S chlebem v ruce je člověk s koněm kámoš hned. Já se teda trochu bála ale Pavla je hned všechny omazlila a hříbátko ji okamžitě chytlo za srdíčko. Byla to kobylka a cestou domů vymýšlela jméno jaké by jí dala kdyby byla její. " Mamko kdyby byla moje, říkala bych jí Amálka!"
Časem se nám podařilo setkat se u koníků s majitelem, který bydlel asi 15km daleko a za koníkama jezdil tak jednou za dva nebo tři dny. Tak jsme se dozvěděli, že mladá kobča asi tříletá se jmenuje Meri, hřebec byl Jei asi pětiletý a nejstarší Míše bylo devět a jejímu hříbátku 4 měsíce a majitel jí říkal Lenka ale pro nás už to byla Amálka. Povídal že bude hřebečka i híbátko prodávat. Lenku(Amálku) měla zamluvenou už nějaká paní. Naše návštěvy u koníků se staly pravidelností, už jsme se u nich stavovali i cestou z nákupu a vůbec kdykoliv jsme jeli kolem. Když jsme se u nich potkali s budoucí majitelkou Lenky(Amálky), která se přišla pomazlit, pociťovali jsme až žárlivost. Nosili jsme jim něco na zub, vodu s řeky. Tenkrát jsem poprvé překonala strach když jsem žíznivou Meri nebo Jee vymotávala z roští, kde měli namotaný řetízek.
Když přišel konec léta, začala škola, více poviností a méně volna jezdívali jsme za koníkama stále méně. Majitel jim postavil ohradu s přístřeškem, koníci šli z pastvy do ohrady.
Byla čím dál dřív tma a naše návštěvy přes zimu ustaly. Dceři jsem vysvětlila že my koně mít nemůžeme protože nemáme prostory, ani pozemky ani čas. Je to velká zodpovědnost nejde to!
Vždycky jsme byli blázni a já sama si život bez našich miláčků neumím ani představit, Máme doma Berňáky, v kuchyni se mi válí francouzský buldoček ale koně to jsem si fakt představit neuměla.
(na fotce Petr s Jeem)
Ale jaké bylo moje rozčarování když jsme na jaře 2007 přišli k ohradě kromě Míši tam byli všichni i malá Amálka. Teď už ji tak říkal i pan majitel protože jsme to neustále opakovali. V té době jsme měli se sestrou Ivou alias Karlem ovečky.(přezdívka vznikla z jedné srandičky - "Neříkej mi hele ty, říkej mi třeba Karle, ale neříkej mi hele!"a přezdívka byla na světě a od tud tedy Karlův ranč.) Před několika lety totiž koupila domek ke kterému patřil asi půl ha pozemek a nevěděla co s ním. Nakoupily jsme ovce, a postupně se rozkmotřili se sousedy, protože jak jsem později zjistila žádný plot ovci nezabránil úniku a oni postupně likvidpvali zahrádky okolo. Vzali jsme sestru s sebou a slovo dalo slovo. Ovečky jsme i s jehňaty prodali. Paní která měla Amálku zamluvenou musela od koupě z nějakého důvodu odstoupit.
Ještě neblo nic jistého ale myšlenka už se vloudila. Majitel ji chtěl pořád prodat, věděli jsme i cenu ale pořád nebylo nic jisté.
(Mery duben 2007)
Jednoho dne jsme přijeli za koníkama a oni byli celí vyplašení, kolem sebe naházené klacky a Amálka na tom byla psichycky asi nejhůř. Volali jsme majiteli a vypadalo to že je tam chodí zlobit nějací kluci. Amálka už byla tak důvěřivá, mohli jsme si sní dělat co jsme chtěli, když ležela nechala nás k sobě přijít a drbat a vše bylo najednou pryč. Bála se, vykopávala po nás. Mery ta si dokázala už nějaký ten respekt zřídit, když se ji někdo nelíbil tak by kolem ní jen tak neprošel, ale chudák Amálka byla ještě mimino. A tak nám majitel řekl že jestli ji chceme ať si ji odvedeme hned, to samozřejmě nešlo, ale hned jsme letěli domů dělat ohradu. Po tom co jsme tam u Javorky viděli byli jsme toho názoru že takové podmínky jaké měla doposud ji dokážeme poskytnpout i my ale že už nikdy nebude na řetězu.
Ohrada byla za půl dne hotová a Amálka k nám přišla po svých. Jsou to asi 3km přes pole. Během dalšího týdne se dělal přístřešek. Koupě se mi zdála hrozně rychlá a napadlo mě že asi není něco v pořádu a tak když jsme začali zjišťovat co by jak mělo být, přišlo odčervení první v životě, potom očkování a registrace a už jsme se učili v koňském světě. Spousta debat, hledání v knihách a podobně. Něco znala Pavla z JK ale to byl jen zlomek. Ale byli jsme všichni šťastní. Spousta obav. První bouřka v nové ohradě a už sem se jela podívat jestli se Amina nebojí, při tom jich musela za svůj první rok života zažít několik a bez přístřešku. Chodili jsme s ní na procházky a já pořád měla z koníka respekt. Všechnu péči obstarávala Pavla, já byla jen přihlížející, ale pouze do okamžiku kdy Amálka začala zkoušet co si může dovolit. Někdy nás zkoušela honit a chytit zubama. Jednou ale vylítla na malou tříletou vnučku Ivy a tehdy se ve mě něco zlomio a v tom strachu o malé dítě najednou Amina poznala že mám navrch a i já jsem to cítila a od té doby se respektujeme a ¨já už nemám obavy když jdu mezi koně.
Amálka měla kamarádku Báru, poslední ovečku, kterou jsme koupili kdysi s mámou jako maličké jehňátko a sestra Iva se s ní nedokázala rozloučit. V červenci 2007 se jí narodilo jehňátko, taky holčička dali jsme ji jméno Barbucha. Jak Barbucha rostla pochytala od mámy zase ty ovčí manýry a zase se začali toulat. Nebylo nic snadného je pochytat a tak se nakonec Sestra rozloučila i s Bárou a Barbuchou. To už bylo koncem zimy na začátku roku 2008. Amálce jsme totiž sehnali novou společnici Míšu neboli Mischel.
Míšu jsme koupily pětiletou schetlandku trochu přerostlou asi 115cm. Opět neregistrovanou, ale tentokrát už jsme hned věděli a domluvili si registraci. Míša je Ivy a jezdí na ni hlavně její čtyřletá vnučka Kristýnka. Je moc hodná a zvyklá na děti. Jako nejstarší z našich koní zaujala vůdčí postavení.
A protože jak už jsem psala jsme tak trochu blázni a trávíme u koní veškerý čas začali jsme přemýšlet i o koníkovi pro nás dospělé. A opět to vyhrálo hříbátko, takže si budeme muset ještě nějaký ten rok počkat, ale to nám nevadí protože koně máme pro radost.
A protože máme koně pro radost nevadí že máme další přírustek opět bez původu. Je to tentokrát hřebeček narozený 26.2.2008. Jmenuje se Diego. matka byla čt+norik a otec norik. A tak čekáme co nám z našeho drobečka vyroste