Ozvěny minulosti (2/8)
„Řekni mi ještě jednou, co děláš v mém autě," požádal Malcolm těsně poté, co si zapnul bezpečnostní pásy.
„Jedu s tebou nakupovat, co jiného? Někdo ti přece musí pomoct najít regál s coca-colou, ne?" zašklebil se Jonathan.
„Myslíš, že jsem nikdy žádnou nekupoval?" odsekl mu, neměl rád, když si ho dobíral jen kvůli tomu, že byl starší a konzervativnější.
„Vsadil bych se, že ne," odpověděl bez zaváhání.
„Dobře, výjimečně máš pravdu," přiznal Mal.
„Tak vidíš, potřebuješ svého super moderního přítele," zazubil se. Malcolm si povzdechl a nastartoval. Alespoň se mu povedlo domluvit zařízení internetu. Zaparkoval v podzemním parkovišti obchodního domu a vůbec si nevšiml Charlieho, který o jeden barevný blok stojících aut dál právě nasedal na motorku za Dereka.
„Máme všechno?" zeptal se řidič. Charlie mu odpověděl vztyčeným palcem a vyrazili. Když elegantně zaparkoval před domem, Charlie volnou rukou odemkl vchodové dveře a chtěl se otočit, aby se rozloučil se svým přítelem, jenže ten se už protáhl kolem něj dovnitř.
„Kam si myslíš, že jdeš?" spustil na něj.
„Chci vidět, kde bydlíš," odpověděl. „No tak, celé dny umírám zvědavostí, jak žiješ. Jen na vteřinku, hned zase půjdu. Neříkal jsi, že jsi ho poslal nakupovat?" prosil. Charlie chvilku váhal, ale nakonec souhlasil.
„Díky, vezmu ti tašku," usmál se odzbrojujícím úsměvem Derek a vytrhl mu igelitku z ruky.
„Páni!" proběhl celý byt,. „Super, nemusel jsem se strachovat."
„A co sis myslel, že žijeme ve srubu?" poznamenal sarkasticky Charlie.
„Podle tvého vyprávění to skoro tak znělo," otočil se na něj a zadíval se mu do očí. Jeho přítel uhnul pohledem, styděl se, že si tolik stěžoval, až v něm vyvolal starosti.
„Dobře a teď mi ukaž tvůj pokoj," rozkázal už zase vesele Derek. Charlie neprotestoval, zavedl ho tam.
„Tý jo, máš pravdu, je to jako spát v knihovně," souhlasil. Odložil igelitku a obešel postel, aby se podíval z okna. Charlie šel za ním, aby se ujistil, že je Malcolmovo parkovací místo stále prázdné. Derek toho využil a sotva stihl druhý chlapec vyhlédnout, už oba leželi na posteli.
„Co to děláš?"
„Testuji," odpověděl, zadíval se Charliemu pod sebou do očí a políbil ho. Připadalo jim jako celou věčnost, co byli naposledy spolu, proto nezůstalo jen u jednoho polibku. Když mu Derek zajel rukou pod triko, odtrhl se od něj.
„Tady nemůžeme."
„Proč ne? Podívej se na mě, stačí pár minut a-"
„Počkej si na sobotu," zakroutil Charlie hlavou a vymanil se z jeho sevření. Zcela chápal, jak mu je, protože sám na tom byl stejně. Jenže strach, že by je mohl Malcolm odhalit byl silnější.
„Snad to do soboty vydržím," povzdechl si Derek. Posadil se na okraj postele a podíval se na igelitku u stolu.
„Jsi si jistý, že ti to bude stačit?" nadhodil otázku.
„Do soboty určitě a zvedej se. Měl bys jít," odpověděl Charlie.
„Opravdu? Jen dva shaky? Vždyť ty a banánový shake jste jako..."
„Jako ty a motorka, já vím," přiznal, „ale měl bych se mírnit."
„Dobře, ale až budeš mít abstinenční příznaky, nechoď za mnou fňukat," zvedl se z postele a nechal se vyprovodit ke dveřím. Nastalo další z těch loučení, která oba tak nesnášeli. Jenže nebyli jediní, kdo se tou dobou loučil. Malcolm zastavil před domem, kde bydlel Jonathan. Neměl rád tuhle moderní do nebe tyčící se budovu, proto bylo pro jeho milence tak těžké dostat ho k sobě a právě z toho důvodu spíš oba přespávali u Malcolma.
„Tak nezapomeň na ten internet," připomenul řidič auta, když v tom ucítil na stehně ruku. Otočil se, Nathan se na něj díval prosícím pohledem.
„Nemůžu jít nahoru, musím se co nejdříve vrátit domů," odmítl Malcolm nejklidnějším hlasem, jakým dokázal.
„Není malé dítě, chvíli být o samotě zvládne," škemral a popojel rukou trochu výš.
„Prostě jsem mu slíbil, že přijdu dřív," zakroutil hlavou rozhodně.
„Dobře, když nechceš jít, můžeme to dělat tady," prohlásil Jonathan sebejistě a začal ho líbat.
„P-přestaň, jsme na parkovišti," bránil se Mal.
„A k čemu máš asi ta černá skla?" opáčil Nathan, „Navíc na mě od toho pohřbu nemáš čas, vidíme se jen v práci. Neříkej, že ti ty ukradené chvilky o pauzách stačí, dobře vím, že uspokojit tě zabere mnohem déle." Malcolm zrudl.
„Vážně nemůžu, až se to trochu zaběhne, bude zase všechno jako dřív, slibuji." Jeho milenec se s povzdechem odtáhl.
„Doufám, že to bude co nejdřív. Už jsem si odvykl spát sám, ta samota v noci je nesnesitelná."
Nicméně i přes strádání obou dny ubíhaly a Malcolmův vztah se svým synem se krok po kroku zlepšoval. Pomalinku nacházeli společná témata k rozhovoru a poznávali se navzájem. V pátek večer udělal Malcolm trochu slavnostnější večeři. S jídlem nespěchali, bylo pro ně těžké začít rozhovor a když už se jim to povedlo, chtěli to protáhnout co nejdéle. Oba si chtěli o tom druhém udělat lepší představu. Mluvili o práci, o škole, o Charlieho plánech do budoucnosti a nakonec i o minulosti.
„Proč jste se s mámou rozešli?" zeptal se Charlie.
„Ona ti to neřekla?" podivil se Malcolm.
„Řekla mi, že vám to nevyšlo, prostě to nebyla láska, jak by měla. Ale přijde mi to divný, když slyším tebe mluvit o ní stejným tónem, jakým ona mluvila o tobě."
„Co tím myslíš?"
„Z jejích vyprávění jí na tobě opravdu záleželo. Tak proč?" Malcolm si povzdechl.
„Emma byla báječná žena, nejlepší, jakou jsem kdy znal. Byla hezká, milá a chytrá, ale byli jsme spíš přátelé než cokoliv jiného. Věděl jsem, že jí nedokážu udělat šťastnou a doufal jsem, že po mně přijde někdo, koho si zaslouží víc než mě."
Charlie sklonil hlavu. Pochopil, i když ještě neviděl pár, který by se rozešel v dobrém. Nemohl si pomoct, jako malý si myslel, že je otec opustil. Jeho máma mu říkala, aby mu to nedával za vinu, jenže už se té myšlenky nedokázal vzdát.
„Ani si nedovedu představit, jak strašné to muselo být když odešla," řekl Malcolm, když si všiml jak jeho syn posmutněl. Charliemu se utvořil knedlík v krku. Nikdy o tom s nikým nemluvil, nikdo na to ani nezaváděl rozhovor, protože to povětšinou všichni zažili s ním.
„Nebylo to... tak... Věděl jsem to, už půl roku před tím... Byla nemocná už mnoho let, ale nechtěla mi to říct ani když zkolabovala. Před půl rokem mi doktor řekl, že s tím už nemůže nic dělat... Proto..." třásl se mu hlas. Samozřejmě, měl čas se na to připravit, ale byla to jeho máma. Na něco takového se nedá předem připravit.
„Přede mnou se nemusíš tvářit, že jsi v pohodě," zarazil ho vlídně Malcolm.
„Já se tak netvářím!" Malcolm se usmál.
„Jste si podobní, oba nechcete přidělávat ostatním starosti. Ani mě by nic neřekla, i když jsme si nic netajili." Ticho.
„Vždycky jsem chtěl poznat svého tátu, jen tak, ze zvědavosti. A taky mu říct, jaký je blbec, že mamku nechal." Malcolm se zasmál, ale pak zvážněl.
„Věř mi, že kdyby to šlo... Tvoje máma byla nejúžasnější žena, jakou jsem kdy potkal." Charlieho náhle napadla bláznivá myšlenka, ale hned ji zahnal. Oproti tomu Malcolma přepadla panika - neřekl příliš? To co řekl, byla pravda, ale nedokázal mu přiznat jednu věc, že Emma byla jeho poslední pokus o vztah s ženou. Když ne ona, tak už žádná, řekl si. Možná to tušila už před rozchodem, každopádně mu to nikdy nevyčítala. Odkašlal si a změnil téma:
„Požádal jsem kolegu, aby zítra zařídil internet.“
„Vlastně jsem myslel, že bych zítra zašel za kamarádem,“ skočil mu do řeči Charlie. Věděl, že to měl říct dřív, ale nedokázal na to přivést řeč. Malcolm překvapeně zamrkal, ztuhl, ale nakonec se uvolnil a odpověděl:
„Dobře, takže se zítra zabavíš. Cokoliv lepší než sedět tady ne?“ mrkl na něj. „A v neděli?“
„No, kdyby ti to nevadilo, rád bych zůstal u něj přes noc... a pak ještě další den,“ omluvně se usmál.
„Jak chceš. Alespoň nemusím nic vymýšlet. Nejspíš si máte hodně co říct.“ Ulevilo se mu, z rozpačitého ticha šílel. Věděl, že by měli být hodně spolu, aby přestali být nervózní, kdykoliv byli spolu v jedné místnosti, ale nechtěl ho do ničeho nutit. Alespoň bude moc být s Jonathanem. Charlie byl rád, že všechno proběhlo bez problémů. Nechal mu číslo na mobil a šel mýt nádobí. Malcolm pomalu nevěřil vlastním očím a ihned mu to šel rozmluvit, ale Charlie se nenechal. Ten večer oba usínali natěšení na sobotu.
Malcolm byl nervózní. Bylo to poprvé, co jeho vlastní syn přespával u kamaráda. Věděl, že se nemá čeho bát, Dereka znal Charlie prý už roky a Emma si ho také oblíbila. Navíc Charliemu bylo už skoro osmnáct. Dost se ho na jeho kamaráda vyptával, kde bydlí a tak. Na jistotě mu nepřidalo, když se dověděl, že řídí motorku. Charlie se ho sice snažil ujistit, že jezdí opatrně a nespočetně krát už s ním jel, ale i tak byl nervózní.
Pozoroval, jak si jeho syn zavazuje tkaničky a nechápal, proč se tak strachuje. Před týdnem se ještě neznali a před měsícem ani nevěděl, že má syna. Náhle zazvonil zvonek. Malcolm sebou trhl a šel otevřít. Za dveřmi už stál Nath. Zvonil jen ze slušnosti, dřív by prostě šel rovnou dovnitř schválně co nejtišeji, aby mohl svého přítele vyděsit.
„Jdeš brzy,“ pozdravil ho Malcolm.
„Já vím,“ přiznal Jonathan a opatrně nakoukl dovnitř. Doufal, že když přijde dřív, potká ještě jeho syna. Charlie se zrovna postavil a podíval se na nově příchozího. Přemýšlel, jak asi vypadá nejlepší kamarád jeho táty, ale rozhodně nečekal někoho tak mladého a elegantního.
„Ty musíš být Charlie,“ usmál se na něj muž, „já jsem Jonathan, ale můžeš mi říkat Nathe.“ Charlie si s ním potřásl rukou a pohlédl mu do očí. Měl v sobě něco. Napadlo ho, že kdyby neměl Dereka, asi by po něm hned skočil. Zastyděl se za to, miloval Dereka celým svým srdcem a nesnášel se za to, že ho vůbec něco takového napadlo... Navíc co by tomu asi otec řekl, kdyby si něco začal s jeho spolupracovníkem.
„Tak já už musím běžet,“ vyhrkl a prosmýkl se dveřmi ven. Schody seběhl a před domem se zadýchaně předklonil. Netrpělivě čekal na rachot motorky oznamující příjezd jeho přítele.
Nath se ohlédl za utíkajícím chlapcem a pak s údivem poznamenal: „Roztomilý kluk.“ Vstoupil a zavřel za sebou dveře.
„Opravdu roztomilý, být mladší...“ pak zachytil Malův pohled. „No tak, přece bys nežárlil na vlastního syna,“ přitáhl si ho do náruče, „Ten nejspíš chodí s nějakou stejně roztomilou dívkou.“ Najednou ho od sebe Malcolm odstrčil a běžel k oknu ve svém pokoji. Vyhlédl opatrně ven. Chtěl vidět Dereka, ale bohužel měl na hlavě helmu. Zklamaně pozoroval, jak si i Charlie nasazuje chránič hlavy a nasedá za něj. Jonathan vyhlédl vedle něj a hledal, co jeho přítel pozoruje. Takticky počkal, až motorka zmizela za zatáčkou a pak se ozval: „Tak co teď, když jsme tu jen sami dva?“ nadhodil. Malcolm neochotně odtrhl obličej od skla a vzpamatoval se.
„Dáš si něco k pití?“ aniž by čekal na odpověď zamířil do kuchyně
„Rád.“
„Tak co mu říkáš?“ zeptal se zkoumavě, když oběma naservíroval kávu.
„Je ti podobný a hodně,“ zasmál se Jonathan. „Ale vypadá, že bude fajn. Takoví jako on se netoulají po nocích a nechodí za školu, nebudeš s ním mít problémy.“
„A co 'tvůj táta je gay' problém?“ Nath se proti své vůli usmál. Dlouho pracoval na tom, aby je dokázal Mal akceptovat a tak byl rád, že to dokáže říct nahlas naprosto bez rozpaků. Na druhou stranu mu tak ubyl jeden způsob, jak ho škádlit.
„Zvládne to,“ řekl rozhodně. Malcolm na to nic neříkal a tak ho nechal jeho myšlenkám. Pohled mu zabloudil ke dveřím Charlieho pokoje.
„Kdysi to býval můj pokoj,“ povzdechl si.
„Vždyť si v něm ani nespal,“ zakroutil hlavou Malcolm.
„To máš pravdu, ale stejně... Když už mluvíme o spaní, Charlie tam přespává, že jo?“
„Jo,“ odpověděl, věděl, kam tím míří. „Určitě se to tu protáhne až do noci...“
„...a tobě se nebude chtít mě odvést domů, že? A pak tu budu muset přespat...“
„Stejně bych tě nepustil, ani kdybys chtěl odejít,“ přiznal. Tenhle večer si chtěl vynahradit všechny ty osamělé noci.
„A já bych tě tu zase nenechal samotného,“ zašklebil se Jonathan.
Derek zaparkoval u nich v garáži na zahradě. Uklidil obě helmy, vzal Charlieho za ruku a vedl do domu. Aniž by si toho kdokoliv všiml, došli až k jeho pokoji. Charlie šel napřed, šťastně nadechl vzduch v pokoji nasycený Derekovou vůní a spokojeně se zabořil do peřin, až ho málem pérovaní matrace odhodilo stranou. Derek mezitím zaklepal na dveře vedlejšího pokoje a nakoukl dovnitř.
„Ségra, mám tu Charlieho. Přes noc...“ Jeho mladší sestra protočila oči na vrch hlavy a nahlasila hudbu.
„Dík,“ křikl na ní a šel za Charliem. Vždycky, když si ho přivedl, varoval sestru. Ta na to reagovala zvýšením hlasitosti hudby a tak nikdo nemohl slyšet, co u něj v pokoji dělají. Našel ho ležet rozvaleného na posteli. Neodolal a ihned si lehl k němu. Teda alespoň ze začátku ležel vedle, dlouho mu to nevydrželo a za chvíli se válel spíš na něm.
„Jestli mě unavíš už teď, usnu ti,“ varoval ho s úsměvem Charlie. Po pár polibcích ač nerad přestal. Nech si to na večer, říkal si v duchu. Měli přece spoustu času...
Kolem půl sedmé večer už internet běžel. Nath si přisunul židli a učil svého přítele googlovat.
„Děláš si legraci? Tohle je celé?“ Mal byl překvapený, jak je to jednoduché.
„Jo a když by ti to připadalo moc, můžeš použít tohle.“ Zkušenými prsty zadal adresu googleforidiots.com.
„Anebo si můžeš pustit návod,“ zašklebil se a klikl na malý nenápadný nápis 'Read me'.
Na obrazovce se ihned rozblikal černobílý nápis 'you are an idiot' se třemi smajlíky doprovázený jakýmsi popěvkem na ona slova. Kdyby Mal znal význam zkratky WTF, přesně tak by pojmenoval svůj pocit.
„Dej to pryč!“ vykřikl a tupě na to zíral.
„Dobře, dobře,“ šklebil se od ucha k uchu Nath. „Tak internet máš, co dál?“
„Co takhle večeře a postel?“ navrhl.
„Jo, to mi vyhovuje.“ Přitiskl se k jeho zádům a něžně ho začal líbat na krku. Mal zavřel slastně oči. Bylo to spíš jemné okusování než líbání, ale přesně to měl nejradši. Proto musel taky často nosit košile s límečkem.
„Večeře,“ připomněl mu pořadí. Nath si povzdychl a přestal. Však ho za necelou hodinku bude mít přesně, kde chce. A byl si jistý, že toho v noci moc nenaspí.
„Jsi dneska nějaký zamyšlený, děje se něco?“ zeptal se po večeři Derek.
„Nic moc. Jen... když jsem odcházel, potkal jsem ve dveřích Malcolmova kolegu – Jonathan se myslím jmenoval. Vypadal úplně jinak, než jsem si ho představoval,“ odpověděl zamyšleně Charlie. Derek se zachmuřil.
„Jak jinak?“
„Víš, Malcolm je takový... no vždyť víš. Tenhle měl kravatu, i když šel ke kamarádovi na návštěvu. Jeden z těch o kterých z určitého pohledu řekneš, že mají styl. Přijde mi nemožné, že se s takovým modelem Malcolm baví. Úplně jiná kategorie, žádné staromódní oblečení...“
„Ale motorku nemá.“ Charlie se zarazil a nechápavě se podíval na mračícího se Dereka. Najednou se rozesmál.
„Ne, motorku vážně nemá. Ani auto, Malcolm říkal, že ho musí všude vozit. A vsadím se, že ještě existuje spousty věcí, které nemá a nikdy nebude. Třeba mě. To znamená, že máš výhodu,“ a zavěsil se mu kolem krku. Derek si oddechl, Charlie teď byl tak daleko a on měl strach, že mu ho někdo vezme.
„Už tě můžu unavit? Je skoro večer...“ nasadil prosící tón a než se Charlie nadál, už leželi na posteli.
„Miluji tě,“ řekl Charlie a tentokrát jeho ruce nezastavil.
Když se ráno Malcolm probral, slunce už bylo vysoko nad městem. Sáhl po budíku u postele a panicky se na něj podíval.
„Kolik je?" zamumlal Jonathan aniž by otevřel oči.
„Skoro poledne."
„Tak to je ještě brzy," a přitiskl se k němu blíž. Malcolm přemýšlel. Charlie řekl, že se vrátí odpoledne, takže mají čas, ale jestli teď nevstanou, zase usnou.
„Nechoď, zůstaň tu se mnou," škemral Nath rozespale, ale Malcolm se mu stejně vyškubl.
„To mě nenecháš jít ani na záchod?" pousmál se, ale oba věděli, že se už zpátky do postele nevrátí. Vyhrabal se zpod peřiny, vstal, ale po pár krocích se mu podlomily nohy a skácel se na zem.
„Co to mělo být?" šklebil se posměšně Nath z postele. Malcolm se s nadávkami znovu postavil a dopotácel se do koupelny. Bolelo ho celé tělo a cítil se naprosto bez energie. Když vyčerpáním usínali, nebylo daleko do východu slunce. Doufal, že se dá dohromady, než se vrátí jeho syn. Ještě aby něco poznal, vyděsil se. Rychle se osušil a vrátil do pokoje.
„Vstávej!" rozhrnul závěsy. Jonathan, který mezitím stihl znovu usnout, jen ospale zabručel a chránil si oči peřinou před světlem. Malcolm zakroutil hlavou, otevřel okno, ale nechal ho ještě chvíli spát. Potichu sebral ze země oblečení a odešel uvařit kávu.
Charlie vstával o něco dřív. Už kolem osmé ho probudila hudba z vedlejšího pokoje.
„I tobě dobré ráno, sestři," zamručel ospale Derek. Pak se otočil na svého přítele.
„Promiň, občas mě i nechá spát až do půl desáté, vážně."
„V pořádku, ani si nepamatuji, že bychom kdy vstávali jinak. Už jsem si zvykl."
„Vážně se budeš muset vrátit? Nemůžeš zůstat tady? Natrvalo?" škemral. Charlie se naklonil pro polibek.
„A co za to?" usmíval se laškovně.
„Jídlo do postele, odvoz kamkoliv si zamaneš a nebudeš muset nikdy spát v té chladné, knihami obklopené posteli."
„To zní jako skvělá nabídka." Polibek. „Ale..." další, „...nemůžu přijmout"
„Škoda," konstatoval Derek. Věděl, že je to nemožné. Charliemu se nechtělo domů, kdo ví, kdy bude znovu moci být s ním.
„Víš, tak mě napadá," začal, „Té hudby by se mělo využít, ne?" Derek souhlasil a v duchu děkoval sestře, že jim dala tolik prostoru.
Bylo chvíli po třetí hodině, když se Charlie vrátil domů. Potichu si odložil bundu a šel dál. V jídelně narazil na Jonathana. Oba ztuhli a rozpačitě se na sebe dívali. První se probral Charlie.
„Vy jste ještě tady?" zeptal se překvapeně.
„Jo, ten internet se trochu protáhl," vykoktal. Malcolm zaslechl Charlieho hlas a přišel za nimi.
„Charlie," zvolal, „jsi zpátky celkem brzy. Nath je zrovna na odchodu," a tlačil svého přítele ke dveřím.
„Hodím ho autem domů, mohl bys mezitím zjistit, co by se dalo udělat k večeři?" Charlie přikývl, ale pak ho napadla děsivá myšlenka.
„Pokud jste tu byl celou dobu, kde jste spal?" Věděl, že dřív byl jeho pokoj používaný pro hosty a když neměli pohovku, bylo to jediné místo, kde se dalo přespat. Nath se zarazil a zoufale se snažil něco vymyslet. Nikdy nehledal výmluvy o tom, co spolu mají. Nikdy neměl problém říct, že s někým spí. Jenže Mal by ho přetrhl, kdyby něco prozradil a před pronikavým pohledem jeho syna měl pocit, že se scvrkává. Naštěstí ho otec chlapce předešel.
„Nebyli jsme přes noc tady. Když nainstaloval internet, jeli jsme k němu, protože potřeboval s něčím pomoct. Má větší byt, takže je pro práci vhodnější. Jen jsme se tu stavili, protože si tu včera zapomněl notebook a nějak jsme se zasekli u kávy," řekl Malcolm bez mrknutí oka. Jonathan souhlasně přikyvoval, až v autě řekl: „Nečekal bych, že dokážeš tak rychle odpovídat," složil mu kompliment.
„To, že jsem stará vykopávka, neznamená, že neumím pohotově reagovat. Navíc jsem si byl jistý, že se bude ptát."
„Je ti podobný, víc než bys řekl." Malcolm jen pokrčil rameny.
„Když myslíš..."
Charlie pozoroval z okna svého pokoje odjíždějící stříbrné BMW. Nechal pro jistotu před odchodem vlas ve dveřích a stále tam byl. Takže v jeho pokoji vážně nikdo nebyl. Oddechl si, odnesl zásobu banánových shaků do poloprázdné ledničky a šel si umýt ruce. V koupelně na zemi bylo mokro. Navíc si všiml, že kdosi použil další ručník. V posledních dvaceti čtyřech hodinách se musel mýt nejen Malcolm, ale i další osoba. Něco mu nehrálo, vždyť měli být přece oba u Jonathana. Navíc si uvědomil, že zatímco Malcolm si vzal čisté oblečení, Nath měl stále to včerejší. Zavrtěl hlavou, nesmí si vyvozovat závěry tak rychle. Všechno sice nasvědčovalo tomu, že strávili noc tady, ale to by museli spát spolu.
Ušklíbl se při té představě a radši šel ozkoušet připojení. Derek z jeho poznatků sice dospěl ke stejnému závěru, ale shodli se na tom, že něco takového není možné. Mezitím se Malcolm vrátil. Jen co otevřel lednici, vyděsil se.
„Proč máme v ledničce tolik mléčných nápojů?" Charlie zrovna šel kolem.
„To je týdenní zásoba," odpověděl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Malcolm nenacházel protiargumentů.
„Bavili jste se dobře s Derekem?" zeptal se.
„Suprově."
„Abych nezapomněl, volal pan Adams, že se pozítří odpoledne staví podívat se na tebe," řekl jako by nic, i když se mu z toho svíral žaludek, jako před návštěvou sociálky. Bál se, že se neprokáže jako dobrý táta a seberou mu syna. Charlie si s tím očividně hlavu nedělal. Pana Adamase znal už docela dlouho a věděl, že se jde jen ujistit, že mu nic nechybí. Zamumlal cosi na souhlas a šel mu pomoct s přípravou večeře.
V úterý před čtvrtou přišel Adams. Malcolm se vrátil z práce dřív, aby vygruntoval celý dům. Chvíli předtím dorazil i Charlie. Celá návštěva probíhala v poklidu, napřed mluvili o Charliem, o škole a dalších věcech, později se rozhovor převrátil na administrativní záležitosti a Charlie se odporoučel do svého pokoje. Po půlhodině za ním přišel Malcolm.
„Charlie, pan Adams si s tebou chce na chvíli promluvit." Chlapec beze slova vstal od stolu a šel si sednout do jídelny. Malcolm je nechal osamotě a zavřel se v pokoji.
„Charlie," oslovil ho Adams, „rád bych slyšel tvůj názor." Věděl, že se ho bude ptát, takže ho to nezaskočilo.
„Myslím, že to bude v pořádku. Musíme se zaběhnout, ale půjde to. Budeme v pohodě."
„Vážně? Podle zákonů se o tebe má starat, ale kdyby nezvládal, dá se to nějak vyřešit. Nemusíš se nutit."
„Já se nenutím. Vážně, mám se tu dobře," bránil se Charlie.
„Nevypadáš moc šťastně."
„To je přece jasný, samozřejmě, že bych chtěl, aby se věci vrátili zpátky. Chtěl bych zpátky svůj starý život," vybouchl, ale hned se uklidnil a ztišil hlas. „Jenže vím, že to nejde. Máma vždycky říkala, že se musí jít dál. Samozřejmě, že mi chybí. Tohle je to nejlepší, co můžu mít. Nechci do děcáku a Gregovi se Sophii bych jen přidělával starosti." Charlie utichl a posmutněle koukal na ruce složené v klíně.
„Pokud si myslíš, že je to takhle v pořádku..."
„Je to můj táta," špitl. „Chci poznat muže, kterého máma milovala. Chci pochopit, proč se rozešli. A nejvíc chci mít domov, mám plné zuby toho měsíce cestování s taškou přes rameno. Potřebuji místo, kam se můžu kdykoliv vrátit aniž bych řešil, jestli náhodou nejdu nevhod. Chci být tady," zakončil tiše, ale rozhodně.
„Dobrá tedy," usmál se. „Jsem rád, že si rozumíte. Tvůj otec by byl rád, kdybys tady zůstal natrvalo. Pokud tedy proti tomu nic nemáš, nechám to odsouhlasit úředně." Vstal a vzal do ruky brašnu.
„Stále platí, že kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct. A přijď se mi někdy ukázat, rád tě uvidím." Charlie přikývl a šel ho vyprovodit.
„Omluv mě prosím otci, že odcházím tak narychlo. Povinnosti volají. Později mu pošlu zbytek papírů, jinak je to všechno vyřízené, přeji hezký den," řekl mu ještě mezi vchodovými dveřmi a odporoučel se. Charlie se potichu vrátil do bytu a zaklepal na Malcolmovy dveře.
Malcolm si nemohl pomoct, nedokázal neposlouchat rozhovor z vedlejší místnosti a tak radši nasadil sluchátka a pustil si nahlas hudbu. I tak slyšel Charlieho rozhořčení. Neměl z toho dobrý pocit, připadal si, jako by ho držel u sebe proti jeho vůli. Po důrazném klepání na dveře si strhl sluchátka z uší a otočil se na kolečkové židli.
„Už odešel. Říkal, že zbylé papíry na převzetí pošle později," řekl tiše Charlie. Malcolm si oddechl. Znamenalo to tedy, že všechno proběhlo hladce.
„Díky. Všechno v pořádku? Vypadáš sklesle," zeptal se starostlivě.
„V pořádku," zamumlal. „Co to posloucháš?" Malcolm sundal z krku sluchátka.
„Beatles,“ odpověděl a otočil se k počítači, že už ani neviděl, jak se Charlie pohrdavě ušklíbl.
„Ale ne, do háje!“ vykřikl. „Zamrzlo to.“ Usilovně se snažil probrat stroj k životu.
„Co děláš?“ osmělil se Charlie a vešel dál. Konečně se povedlo soubor obnovit.
„Projekt do práce. Líp se mi pracuje doma, kde mě nikdo nerozptyluje. Chceš se podívat?“
„Rád,“ řekl a naklonil se k monitoru.
„Tenhle projekt je od Natha, má spoustu návrhů a spolupracujeme spolu už hodně dlouho. On projekt vymyslí a já ho pak musím dát dohromady. Na mě je pak realizace, praktická stránka a výběr materiálů. A tenhle program nakonec ukáže 3D model...“ vysvětloval Charliemu. Rád spolupracoval se svým přítelem, Jonathan měl hlavu plnou nápadů a hodiny diskutovali o projektech. Navíc tak získali další čas, kdy mohli být spolu. Jenže všechno má nějaký háček. Jonathan občas nedokázal oddělit osobní záležitosti od pracovních a pak museli hodně práce dohánět doma a před uzávěrkou i celé noci.
Překvapilo ho, že se jeho syn zajímá a dokonce i zvídavě ptá. Správně uhodl, že nechce být sám v tichém pokoji a byl rád, že za ním přišel. Cítil hrdost, že jako otec není k ničemu. Skončili až navečer. Malcolmovi se nechtělo vařit a tak k Charlieho radosti zavolal donáškovou službu a objednal pizzu. Po večeři si ještě chvíli povídali a došli k tématu přátelé.
„Já vlastně znám jen lidi z práce," přiznal Malcolm, „A ani je ne moc dobře. Nath mi zabere veškerý volný čas, který mi zbývá. Částečně je to tím, že má strašnou pracovní morálku a tak toho hodně musím dohánět doma."
„Jak dlouho ho znáš?" zeptal se se zájmem Charlie.
„Už to budou tři roky, co přišel k nám do firmy. Zvláštní, jak ten čas letí, mám pocit, že ho znám celý život a přitom jako by to bylo včera, kdy jsem ho viděl poprvé." Charlie souhlasně přikývl.
„To znám, s Derekem se taky známe teprve od střední."
„Jaký vůbec je? Tedy kromě toho, že má motorku a tráví spoustu času na internetu," usmál se Malcolm. Chtěl poznat jeho kamarády, když byli pro Charlieho důležití, pro něj taky.
„Derek je... Dost mi pomohl, když... Nevím, jak bych to bez něj zvládl. Má to už tak těžké, rodiče si ho nevšímají, jeho táta je věčně v lihu a matka má oči jen pro jeho mladší sestru. Na svojí motorku si vydělal sám, donedávna pracoval na částečný úvazek v obchodě s nářadím," provinile uhnul pohledem, Derek totiž přestal pracovat právě kvůli němu, aby mu byl víc nablízku.
„Je pro mě něco víc, než jen kamarád,“ řekl a váhal, jestli má přiznat, že spolu chodí.
„Chápu, jsem rád, že někoho takového máš. Oba máme štěstí,co?“ zvedl se Malcolm a šel mýt nádobí. Charlie překvapeně zamrkal. Opravdu mu uhnul pohledem schválně, nebo se mu jen zdálo, že se dokonce trochu červená? Zavrtěl hlavou, nejspíš byl moc ospalý a viděl ve všem něco jiného. I když by se ani nedivil, kdyby byl Jonathan na muže, z takových, jako byl on, to proste táhlo přes tři míle. Ne, byl si víc než jistý, že se nemýlí. Jenže proč se Malcolm baví zrovna s někým takovým?