Déšť změny přináší
Déšť změny přináší
Poustevníci často žijí na odlehlých místech daleko od civilizace. Jeden takový má svůj malý dřevěný domek na srázu nad pláží, těsně u kraje lesa a míle daleko od nejbližšího městečka. Obrovské kapky deště bičují jeho slabou střechu. Bouřkové mraky zcela zakryly oblohu a temnota zahalila svět. Uvnitř domku sedí u stolu v tmavé místnosti ve slabém světle svíčky dva chlapci. Starší je vnuk poustevníka, který je tou dobou kdesi v lese. Dívá se na cizího chlapce v zakrvaveném oblečení, jak se sklání nad hrnkem teplého čaje. Našel ho před chvílí, těsně potom, co se strhl ten šílený liják.
Zrovna byl na cestě za dědou, když si všiml postavy zhroucené na okraji oblázkové pláže. Volal na ni, jenže neodpovídala. Přišel blíž a blesk mu osvětlil hrůzný výjev. Přes tu strašnou spoustu krve sotva rozpoznal chlapcovy rysy.
Teď už měl alespoň opláchnutý obličej. Pomohl mu zvednout se a dovedl ho sem, po celou dobu však neznámý nepromluvil. Seděl u stolu a s prázdným výrazem pozoroval hrnek. Do obličeje mu spadl zkrvavený pramínek vlasů. Čí je všechna ta krev - jeho? Nevěděl. Netušil ani kdo je a co tu dělá. Zvedl levou ruku a prohlížel si ji. Když si oplachoval obličej, náhle ho začala pálit. Předtím si bolest ani neuvědomoval, jenže voda smyla zaschlou krev a dostala se do rány. Bolestně zasykl a vytáhl ruku z vody. Jeho nálezce, který se mu představil jako Ben, ihned přiběhl a ruku mu ošetřil. Všiml si, že zranění má podobu slova "zrádce" vyrytého ostrým předmětem do chlapcova předloktí. Nyní měl ruku obvázanou bílým obvazem.
Ben vstal a dřepl si před chlapce.
„Kdo jsi?" zeptal se ho. Neznámý zavrtěl hlavou, nevěděl to a ani si nechtěl vzpomínat na něco, co se tak urputně snažil zapomenout. Vzpomínky přináší jen bolest.
„Co se stalo?" Tentokrát se mu nedostalo žádné reakce. Na chlapce to už bylo moc, doléhala na něj únava z útěku a ozývaly se všechny rány na jeho zkrvaveném těle. Sklonil hlavu ještě víc, jednou rukou si podepřel čelo a prsty vjel do vlasů. Překvapilo ho, jak moc jeho studené prsty chladí rozpálené čelo. Vytáhl ruku z vlasů a přiložil na čelo plnou plochou, čímž si na něm vytvořil krvavou šmouhu.
„Měl by ses vykoupat. Děda tu nemá koupelnu, ale až přestane pršet, vezmu tě k nám domů." Jenže chlapci to bylo jedno. Chtěl akorát spát. Únavou se skácel z židle a Ben ho tak tak stihl zachytit. Přehodil přes postel starší deky, aby neumazal povlečení, a položil na ně spícího chlapce.
Déšť skončil až druhý den ráno. Poustevník se vrátil domů kolem poledního. Nedivil se nenadálé návštěvě.
„Celý les o něm hovoří, šum stromů vypráví příběh tohoto chlapce." řekl při pohledu na spícího neznámého. „Co s ním zamýšlíš?" optal se svého vnuka.
„Chtěl jsem ho vzít k nám, umýt se a tak. Potom na policii."
„Nebude souhlasit, tady se cítí v bezpečí." oponoval stařec. „Sám se odsoudil k vyhnanství, potřebuje ticho a klid. Nech mi ho tady."
„Ale to přece -"
„Bude potřebovat nové oblečení, radši by ses už měl vydat na cestu." Ben spolkl protesty. Chtěl se o chlapce postarat sám, ale věřil dědovi. Přikývl a beze slova odešel.
Chlapec se probral asi o hodinu později. Nechápal kde je a jak se sem dostal.
„Dobré ráno." oslovil ho starý muž. „Vítej v mém skromném příbytku. Nemáš hlad?" Chlapec bázlivě zavrtěl hlavou.
„V tom případě mě následuj." řekl a vyšel ven. Cizinec šel váhavě za ním. Stařec ho vedl hluboko do lesa, kde se skrýval vodopád.
„Tady se omyj, můžeš tu být jak dlouho chceš. Až skončíš, přijď za mnou tamhle nahoru." ukázal a vydal se tím směrem. Chlapec počkal, až kroky odezní, shodil ze sebe zbytky šatů se zaschlou krví a vklouzl do průzračně čisté vody. Nechával se hýčkat klidem a chladivou vodou. Když vylezl, na břehu už měl přichystaný čistý oděv. Oblékl se tedy do něj, své staré šaty nechal na zemi, a šel za poustevníkem. Našel ho na určeném místě o něčem diskutovat se svým vnukem. Oba se k němu otočili a mladší z nich ho s úsměvem pozdravil. Dostalo se mu akorát nedůvěřivého pohledu.
„Ukaž, obvážu ti to." ukázal Ben na chlapcovo levé předloktí. Ten se podíval na svou ruku a rychle ji schoval za záda. Nechtěl, aby viděl ten nápis, nechtěl, aby věděli, co je zač.
„No tak, jen ti to obvážu. Už jsem to viděl, vzpomínáš?" přesvědčoval ho. Nakonec chlapec ruku vytáhl a nastavil k ošetření. Ben ránu zkontroloval, přiložil na ni léčivé listy a ránu zavázal. Prohlédl si ještě ostatní zranění - pár dalších ran, spousty modřin a nohy pokryté škrábanci, jako by běžel nějakým křovím. Jenže tohle všechno by nemohlo dát dohromady tolik krve, napadlo Bena. Musela tedy být ještě někoho jiného. Zachmuřil se, ale nic neřekl.
A čas ubíhal dál. Nechal chlapce žít u dědy, i když chodil často na návštěvy. Snažil se ze všech sil, usmíval se, až ho bolela pusa, ale stále nedostával žádnou odezvu. Pořád jen ten ustrašený prázdný pohled, neslyšel ho promluvit jediné slovo. Ptal se na něj dědy, ale ten jen řekl, že to potřebuje čas.
„Teď si potřebuje sám uspořádat myšlenky. Jestli se pak rozhodne pro izolaci, jednoho dne prostě zmizí. Ale pokud si vybere opak, budeš ten, kterého si vyvolí, aby naslouchal. Pak přijde čas na to, abys ukázal, co v tobě je." Ben nechtěl, aby jen tak odešel. Pořád musel myslet na ten smutný výraz, chtěl vědět, co ho trápí a pomoci mu. Ale chápal, že pokud nebude jejich schovanec chtít, nic nezmůže.
„Jestli se vyrovná se svým smrtelným hříchem, neví ani hory na obzoru, ani všemohoucí moře." pronesl moudře stařec.
Tak uplynul měsíc ode dne, kdy Ben našel neznámého za deštivého večera na pláži a pořád ještě ani neznal jeho jméno. Podezříval dědu, že ví něco víc, ale ten mlčel jako hrob. Přál si, aby se chlapec usmál nebo alespoň něco řekl. Jednou odpoledne si k němu na verandě přisedl. Ve vzduchu byla cítit přicházející bouře. Chlapec měl déšť rád a zároveň ho nenáviděl. Cítil, že alespoň nebe je na tom hůř než on, ale taky se mu vynořovaly nechtěné vzpomínky.
Ben na něj chvíli zkoušel mluvit. Když chlapec nereagoval, zvedl se a chtěl odejít. Náhle vystřelila do vzduchu ruka a chytila ho za rukáv. Otočil se k chlapci. Seděl s hlavou sklopenou k zemi, ale celou svou bytostí Bena nehlasně prosil, aby zůstal. Rád chlapci vyhověl a posadil se zpátky vedle něj na lavičku na zápraží. Nemluvili. Potřebovali jen být spolu, slova byla zbytečná.
Náhle sebou chlapec škubl a začal si horlivě odmotávat obvaz na paži. Poslední kus se uvolnil a bílý obvaz se snesl k zemi a spolu s ním začaly padat i první kapky deště. Chlapec vyděšeně zíral na jizvu na ruce hlásající "zrádce". Vzpomněl si. A z oka mu pomalu stekla jedna jediná osamocená slza. První od onoho dne před měsícem.
Zoufale se rozvzlykal. Ben mu položil ruku na rameno a chlapec se automaticky skryl v jeho náruči. Dlouho plakal a Ben ho nechal, ať v jeho náruči odplaví na slzách svou bolest. Nebe truchlilo s ním, takovou průtrž mračen nezažil od jeho příchodu. Přemýšlel, co je asi chlapec zač. Podíval se na deštěm měnící se krajinu. "S deštěm přišel a s deštěm zmizí." napadlo ho, ale hned tu nesmyslnou myšlenku zahnal.
Pomalu ho odtáhl a trochu neohrabaně mu odhrnul vlasy z obličeje. Něco přilákalo jeho pohled, na ušním lalůčku měj chlapec rány, vypadaly jako natrhnutí. Už byly starší, ale na druhém uchu našel jednu z nedávné doby. Celkem pět jizev.
„Bylo nás šest." řekl tiše chlapec na vysvětlenou, první slova, která od něj Ben slyšel. „Byli jsme jako bratři, každá náušnice byla za jednoho z nich. Vždycky, když jeden z nás umřel, ostatní si museli strhnout náušnici symbolizující ztraceného. Bolest měla být trest za to, že jsme ho nedokázali ochránit. Poslední zemřel asi před měsícem mojí rukou." šeptal a na konci se zajíkl.
A v té chvíli Ben pochopil všechno. Krev, prázdnotu, i ten nápis "zrádce". Všechno to dávalo smysl. Šokovaně se díval na chlapce, který už mu nevěnoval pozornost. Jako zhypnotizovaný se otočil k dešti. Zvedl se a s rozpřaženýma rukama vyšel zpod střechy. Nastavil tvář dešti a nechal kapky mísit se se slzami. Jak s tím může žít? Měl sotva sílu ráno vstát, ale copak je tohle život? Je nic - ne je horší než to. Vyděděný, sám vyhnaný do pustiny. Měli pravdu, před svým trestem neuteče, i když od nich tenkrát utekl. Podlomily se pod ním nohy a zabořil kolena si do bahnité hlíny na zemi. Prsty zatnul do mazlavé hmoty.
Ben z verandy pozoroval třesoucího se chlapce. Ne, tohle už nebyl člověk. Nikdy se se svým hříchem nevyrovná, bude muset žít s tou nesnesitelnou bolestí. Ztratil naději, došla mu krutá pravda. Uzlíček nervů neschopný poprat se s životem ve věčné agonii a svou vinou. Ne, nemůže ho nechat takhle trpět. Zbývá jen jediná možnost, rozhodně vytáhl z kapsy svou mačetu, kterou nosil radši vždycky s sebou mimo město. Vykročil do deště a vzhlédl do tmavých mraků. Rozplynou se a bude hezky, ale s myslí toho chlapce to nepůjde. Dřepl si k němu a objal ho zezadu.
„Odpusť" šeptl a vší silou bodl chlapce do břicha. Tělo sebou škublo, z posledních sil se snažilo nadechnout a pak, jako by přestřihl vodící provázky u loutky, se mu bezvládně zhroutilo v náruči. Ben ho otočil tváří k sobě. Hořce se usmál, když spatřil úsměv na tváři mrtvého, první který u něj kdy viděl. Snad to pochopí, snad chápe, proč to musel udělat. Přesto neovládl pláč, přitiskl se k chladnoucímu tělu a vzlykal.
Na verandě stál starý poustevník a pozoroval svého vnuka. Bylo mu líto, že to tak muselo skončit, ale on to věděl předem. Před ním v nepřestávajícím prudkém lijáku klečel na zemi Ben a vzlykal do už tak zcela promočeného těla chlapce, jehož jméno ani neznal.
„Kapky padají, déšť změny přináší, jedna po druhé..." řekl stařec.
...
(Kika, 24. 4. 2009 23:18)