Ozvěny minulosti (1/8)
Ozvěny minulosti
Parte je vždycky smutná záležitost, protože znamená, že jste přišli o někoho známého. Samozřejmě, pokud jste si byli s nebožtíkem opravdu blízcí, je pro vás parte jen formalita, neboť o jeho smrti víte už dlouho předtím. To ovšem nebyl Malcolmův případ. Když rozbalil obálku, ze které sotva slyšitelně vyklouzlo parte, stěží si pamatoval jméno zesnulé. Sklouzl zrakem na pozvánku na pohřeb. Nakonec se rozhodl jít, i když ji už víc jak dekádu neviděl, tehdy si byli velmi blízcí. Věděl, že Emma neměla ráda kremaci, souhlasil s ní, klasický obřad venku nemohl být lepším rozloučením. Byl vděčný jejím známým, že někde vyštrachali jeho adresu a on mohl přijít. Byl si jistý, že ona by si to tak přála.
Pozoroval všechny lidi nashromážděné kolem hrobu. Nebyl smutný, on už se s ní přece rozloučil dávno. Ona by nechtěla, aby někdo truchlil nad jejím hrobem. Napadlo ho, že by byla šťastná, kdyby mohla vidět, kolik lidí jí přišlo dát poslední sbohem. Obřad skončil a všichni se rozešli domů. Vytvářeli maličký zástup kolem hrobu vedoucí okolo nejbližších pozůstalých. Byli jimi mladá těhotná žena, její přítel a asi šestnáctiletý mladík. Pár přijímal s tichými díky soustrast, chlapec stál mlčky a díval se, jak hlína dopadá na víko rakve. Nakonec se i pár rozloučil s mladíkem velkým objetím a nechal ho osamotě.
Malcolm se cestou k hřbitovní bráně přidal k jedné osamocené stařence.
„Upřímnou soustrast," zamumlal.
„I vám mladý muži," odpověděla mu zdvořile. „Víte, já jsem jen obyčejná sousedka, ale Emma se vždycky zastavila na slůvko a ráda pomohla s nákupem do schodů, když nešel výtah."
„To věřím, vždycky byla milá a usměvavá, všem s ochotou pomáhala. Svět přišel o opravdový poklad." Nebyly to jen řeči, myslel to naprosto vážně. Byla nejupřímnější žena, jakou kdy potkal, a mrzelo ho, že se s ní tenkrát musel rozejít.
„Promiňte, ale kdo je ten kluk?" ukázal nenápadně k hrobu. Chlapec tam stále ještě stál.
„To je její syn, vy to nevíte?" podivila se stará paní.
„Omlouvám se, mnoho let jsem se s ní neviděl. Chudák kluk, snad se o něj otec dobře postará."
„To je právě to, nikdo neví, kdo je jeho otec. Předpokládá se, že se o něj postarají Robertsovi, byli její nejbližší přátelé." Před branami hřbitova se museli rozloučit. Už už chtěl nastoupit do svého auta, když ho zarazil nějaký muž.
„Promiňte, jste pan Westbrook Malcolm?"
„Ano, to jsem."
„Adams, právník paní Brownové. Mohl bych s vámi na slovíčko?"
„Cože?" vykřikl Jonathan večer u Malcolma. „Ty jsi otec?" ptal se znovu svého kolegy a přítele, aby se ujistil, že se nepřeslechl.
„Ano, podle právníka zanechala notářsky ověřený dopis, že je můj syn." Hlasitě se rozesmál.
„To není k smíchu, Nathe," zamračil se Malcolm.
„Promiň, jen, víš, na tebe mi to nesedí. Vždyť jsi nebyl s ženou už..."
„Od Emmy," přikývl.
„A to je jak dlouho?"
„Cože?
„Jak je ten capart velký?"
„Hmm... asi tak... patnáct let?" zabručel nepřítomně.
„Děláš si legraci? Ty máš už syna v pubertě?" Znali se teprve tři roky, proto byl Jonathan šokovaný.
„Nikdy ses mi nezmínil, že máš nemanželské dítě," zakroutil hlavou.
„Protože jsem to nevěděl. Nikdy mi nic neřekla, asi protože věděla, že i kdyby nás to dalo dohromady, nebyli bychom šťastní. Ale mohla mi to alespoň říct, vždyť musela vědět, že bych si na něj nedělal žádné nároky."
„Co budeš dělat teď, taťko? Doženeš ztracené roky?"
„Nevím," odpověděl bezradně, „chtěl bych se s ním alespoň setkat. Chápu, že o mě nebude mít zájem, když jsem se mu tolik let neozval. Uvidí se podle jednání s právníkem. Vlastně by teď měl jít ke mě jako ke svému biologickému otci, protože Emma nebyla vdaná, ale Greg a Sophie Robertsovi jsou víc než ochotní ho adoptovat. S nimi se zná, takže by to nebyl pro něj takový šok."
„Počkej, snad vážně neuvažuješ, že si ho necháš?" vyděsil se Jonathan.
„Přesně tak, chtěl bych ho zajistit do plnoletosti, nebo alespoň než dokončí školu," přikývl.
„Ale to znamená..."
„Bohužel, budeš muset teď nějaký čas bydlet sám," potvrdil nekompromisně.
„To by jsi snad svému milovanému příteli neudělal," protáhl obličej. Nebydleli sice spolu, ale prakticky přespávali vždycky v jednom bytě, nejčastěji u Malcolma.
„Male, vážně je to nutné?"
„Není to napořád, pochop to, Nathe. Vžij se do jeho situace, asi by tě vyděsilo, kdybys měl žít s otcem, kterého neznáš, a naprosto cizím chlapem. Alespoň než se seznámíme. Až se zabydlí, představím tě, ale do té doby..."
„Tak dobře," vzdal se Jonathan, „konec konců je to tvůj syn," řekl, vstal a naklonil se k němu.
„Díky moc," zašeptal Malcolm a jako poděkování ho políbil.
Nakonec se přece jen musel Jonathan odstěhovat. Malcolm důsledně dohlédl, aby si zabalil všechny věci. Ani nechápal, jak je to vůbec možné. Mluvil s Gregem a Sophií snad hodinu, ale nakonec se shodli, že by měl bydlet u Malcolma.
„Potřebuje trochu změnu prostředí. Nakonec nebydlíte zas tak daleko, takže by nemusel ani měnit školu. Myslím, že by jste ho měl poznat, je to milý chlapec, i když se vám to zprvu nebude tak zdát. Je trochu svéhlavý. Samozřejmě je u nás kdykoliv vítán," řekla mu Sophie.
„A co si o tom myslí on," chtěl vědět Malcolm, na tom mu záleželo především.
„Není tím zrovna nadšený, ale souhlasil. Nenutili jsme ho k tomu."
„Doufám, že jste mu řekli, že záleží zcela na něm? Nechci ho krást od přátel."
„Samozřejmě." Udělal tedy všechno možné, aby všechno klaplo hladce, ale stejně si připadal, jako by ho koupil v obchodě s černým masem. Měli se setkat v hale budovy, kde sídlil právník, aby potvrdil totožnost obou. Malcolm je okamžitě našel, jeho syn seděl na lavičce s lokty opřenými o kolena a díval se ztracený v myšlenkách do země.
„Ahoj, já jsem Malcolm," podal chlapci ruku nervózně. Ten zvedl hlavu, zadíval se na něj velkýma černýma očima a přijal nabízenou dlaň.
„Charlie," řekl jen prostě. Oči má po Emmě, ale bradu má po mém tátovi, napadlo Malcolma.
„Takže jste se našli," usmál se pan Adams a otočil se na chlapce: „Charlie, kdybys cokoliv potřeboval, neváhej se na mě obrátit. Po týdnu si tě přijdu zkontrolovat. Tak hodně štěstí," a ponechal je svému osudu. Malcolmovi se třásly ruce nervozitou. Věděl, že na tom musí být Charlie stejně.
„Dobrá, ukážu ti tvůj nový domov. Na parkovišti mám auto," mávl palcem ze sebe. Charlie přikývl, beze slova vstal a přehodil si tašku s věcmi přes rameno. Malcolma napadlo, jestli by mu neměl pomoct, ale naštěstí to neudělal. Každý muž má svojí hrdost a Charlie by to vzal, jako by z něj dělal neschopného. Uložil tašku dozadu do kufru a nasedli dovnitř. Malcolm po očku sledoval Charlieho na sedadle spolujezdce, který se koukal z okna s bradou podepřenou.
„Ode mě k tobě do školy je to třičtvrtěhodiny autobusem. Poblíž máme hodně kvalitních škol, ale myslím, že bys měl zůstat na té své." Žádná odpověď.
„Ráno tě můžu cestou do práce hodit autem, pokud se to nebude nějak krýt s tvým rozvrhem. Jestli chceš, můžu pro tebe jezdit i po škole, alespoň než si zvykneš na cestu..."
„V pořádku," zarazil ho, „trefím sám." No jasně, v jeho věku vypadá vyzdvihnutí před školou trapně, došlo Malcolmovi. Mlčky pokračovali v jízdě v tíživém tichu. Charlie dál zamyšleně koukal z okna a tak ho Malcolm nechal být. Nejspíš je ještě otřesený ze ztráty matky, napadlo ho. Před domem zaparkoval a vedl svého syna nahoru po schodech do svého bytu v prvním patře. Otevřel dveře a nechal ho vstoupit. Prošli maličkou předsíní do obývacího pokoje, kuchyně a jídelny v jednom.
„Tvůj pokoje je támhle,“ ukázal Malcolm, „Hned vedle je můj pokoj a koupelna na druhé straně.“ Charlie dotáhl tašku do svého pokoje. Všechno bylo čerstvě uklizeno, postel čistě ustlaná. Položil věci do středu místnosti k nohám postele a rozhlédl se. Ze tří stran ho obklopovaly knihy, knihovničky všeho druhu takřka pokryly veškerý volný prostor. Zbývaly jen dveře, velké okno a dřevěná skříň. Vprostřed místnosti pod oknem stála postel a vedle ní pracovní stůl, kromě lampičky prázdný. Z druhé strany postele se nacházel menší noční stolek s úložným prostorem na zámek. Kromě toho byla místnost prázdná, bíle omítnutá a podlahu pokrýval obyčejný šedý koberec.
„Můžeš si to tu přizpůsobit, jak se ti bude líbit. Skříň je vyklizená a stejně tak i všechny zásuvky ve stole a nočním stolku. Zabydli se tady, já zatím začnu dělat večeři. Kdybys cokoliv potřeboval, budu vedle,“ řekl Malcolm a nechal ho osamotě. Potřeboval se uklidnit a tak schválně vybral jídlo s dlouhou přípravou, protože měl času víc než dost. Nechtěl zbytečně přecházet po bytě a přemýšlet, jestli pro něj nemůže ještě něco udělat.
Charlie zůstal ještě chvíli stát, pak přešel ke stolku a vyzkoušel lampičku. Natočil ji na stolek a zase vypnul. Totéž udělal s tou u postele. Nakonec rozsvítil hlavní světlo a otevřel skříň. Podíval se na prostor uvnitř, přitáhl si tašku a vybalil si oblečení. Zbytek tam nechal. Potom si prohlédl zbytek pokoje, prozkoumal přihrádky a šuplíky ve stolku, prohlédl si knihy a vyhlédl z okna. Viděl pouze dům naproti, smutně si povzdechl a zatáhl žaluzie. Vytáhl notebook a sedl si s ním ke stolku. Prozkoumal dostupné wi-fi, bohužel nenašel žádnou nezaheslovanou a modemu si cestou do pokoje také nevšiml. Doufal, že Malcolm přece jen má připojení na internet, jinak se bude muset připojovat přes mobil. Prozvonil kamaráda a připojil se.
„Tak co, žiješ?“ byla první otázka.
„Jo, jde to. Byt celkem ujde,“ odpověděl mu.
„A net má?“
„Nevím, zatím jedu přes mobil.“
„Kde je teď? Jak vypadá tvůj pokoj? Kde vůbec bydlíš?“ zasypal ho otázkami.
„Vaří večeři. Nechal mě si vybalit. Je to tu menší než u nás a všude má plno knih. Připadám si jako v knihovně...“
„Je to daleko? Budeš dojíždět k nám do školy, že jo?“
„Počkej, napíšu ti adresu.“ Vytáhl lístek adresou, který dostal od pana Adamse, a opsal ji. Chvíli počkal, než si to kamarád najde na netu.
„Dobrý, tam trefím. Budeš jezdit autobusem?“
„No... nabídl mi odvoz, ale odmítl jsem.“
„Tak tě hodím já. Můžu si pro tebe i přijet a vzít tě do školy.“ Charlie se zamyslel. Jezdil s Derekem často a rád, ale aby si pro něj jezdil před dům...
„Zatím ne.“
„Jak myslíš. A jaký vůbec je? Myslíš, že bude tolerantní?“
„Nevím, snad. Vypadá na upjatou kancelářskou krysu. A nemoderní k tomu. Tak o dvacet let zpátky.“
„No tak, to že nemá internet, neznamená, že je nemoderní. Třeba ho jen nepotřebuje.“
„Nebo je nějaký ekologický aktivista a je proti plýtvání elektřiny. Vždyť tu snad nemá ani počítač.“ Povídali si spolu celkem dlouho, vůbec si nevšiml, že se venku setmělo. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Charlie bleskově sklapl notebook a otočil se ke dveřím: „Dále.“ Do místnosti vstoupil Malcolm.
„Všechno v pořádku? Večeře bude za chvilku, tak do pěti minut.“ Charlie přikývl, počkal až zase odejde a pak znovu otevřel notebook.
„Promiň, musím na večeři. Probereme to zítra ve škole.“ Nikdy nebyl šťastnější, že další den nemusí být doma. Vypnul počítač a tiše opustil pokoj. Za poslední měsíce se naučil chodit neslyšně, aby nevzbudil matku, proto se Malcolm vyděsil, když se otočil a spatřil ho sedět u stolu, aniž by ho slyšel přicházet.
„Vyděsil jsi mě, to se vždycky plížíš tak potichu?“ zeptal se. Odpovědi se mu nedostalo a tak naservíroval na stůl. Malcolm se ze všech sil snažil vést rozhovor, ale Charlie mu odpovídal jednoslovně, nebo pouze přikývnutím. Povedlo se mu domluvit se na ranním režimu a času odvozu. Po večeři se chtěl Charlie zvednout a rychle zase zmizet do pokoje, ale Malcolm ho zastavil.
„Počkej, ještě musíme něco probrat.“ Posadil se zpátky a počkal, než jeho otec sklidí nádobí ze stolu.
„Musíme si tu zavést nějaká pravidla, abychom spolu vycházeli,“ začal Malcolm a uvědomoval si, že zní jak upjatý tatík. Jenže bez toho by to nešlo, bude lepší, když si pár věcí vyjasní hned. Charlie potlačil nutkání protočit oči v sloup, neboť tohle přesně odpovídalo jeho představě o novém otci.
„Všechno tady je ti k dispozici, ber si jídlo a pití kdy chceš a jaké chceš. Pokud bys rád něco, co nemám, vytvoř nějaký seznam. To platí i o jiných věcech. Jinak můžeš používat všechno v jakékoliv místnosti kromě mého pokoje. Dveře nejsou zamykací, ale rád bych vzájemný respekt soukromí.“ Charlie přikývl.
„Co se týče tvého volného času, nebudu tě omezovat. Koukej se na televizi, kdy chceš, a chodit ven taky můžeš, jak často chceš, akorát bych byl rád, kdybys mi řekl, pokud budeš venku déle než do večeře. Co se týče návštěv...“ na chvíli se odmlčel. Nesnášel ve svém bytě cizí lidi, zvlášť ve větším množství, ale Charlie nevypadal, že by chtěl pořádat party.
„... opět bych byl ocenil, kdybys mi to řekl předem. Další věc – pokud kouříš, byl bych rád, aby sis nezapaloval doma, dá se -“
„Nekouřím,“ zarazil ho Charlie. Malcolm si oddechl. Věděl, že je na to moc mladý, ale co slyšel o dnešní mládeži, nebyl si jistý.
„To jsem rád. Já také ne. Věřil jsem, že by ti to Emma nedovolila.“
„Jak můžeš vědět, jak mě vychovala?“ náhle vypálil ostře Charlie.
„Znal jsem jí roky a pochybuji o tom, že by se kompletně změnila,“ podíval se vážně na svého syna.
„Neviděl jsi jí osmnáct let,“ opáčil.
„Cože? Tak dlouho?“ zamrkal překvapeně Malcolm. „Takže tobě je už...“
„Bude mi osmnáct za tři měsíce,“ odpověděl, přišlo mu směšné, že ani neví, jak je starý.
„Každopádně pokud si přivedeš někoho, kdo kouří, ať si to nechá na ven, ano?“ vrátil se Malcolm k tématu.
„A kdybych kouřil, zakázal bys mi to?“ skočil mu znovu Charlie útočně do řeči.
„Ne, myslím že ne. Asi bych tě nejspíš požádal, ať se vykloníš alespoň z okna, když už si zapálíš,“ odpověděl. Byl zvyklý dělat kompromisy, jeho přítel ho do nich často nutil a navíc neměl rád zbytečné hádky. Charlie na to nic neříkal.
„Tady máš klíče od bytu a od vchodových dveří,“ podal mu svazek přes stůl, „a tady je vizitka, kvůli adrese a telefonu,“ dodal. Charlie ji přijal a přečetl si jméno.
„Westbrook, to zní líp než Brown,“ poznamenal tiše s nádechem sarkasmu, „Mám se nechat přejmenovat?“ zvedl hlavu. Malcolm si nebyl jistý, jestli si z něj dělá legraci nebo ne.
„To bychom měli. Jsi si vážně jistý, že zítra trefíš domů?“
„Jo.“
„Dobrá,“ přikývl a považoval tím rozhovor za ukončený, Charlie však zůstal sedět, jako by na něco čekal.
„A...? Máš někoho, nebo tady vážně žiješ sám?“ Malcolm se zarazil.
„Ne, žiji tu sám, proč tě to tak zajímá?“
„No, když už mám nového otce, měl bych mít i mámu, ne?“
„I kdybych někoho měl, nebyla by to tvoje máma, to přece víš. Nebudu tě nutit říkat „mami“ někomu úplně cizímu.“
„Ty jsi taky cizí,“ opáčil vzdorovitě.
„A proto mi taky nemusíš říkat mi „tati“, Malcolm postačí,“ Charlieho nenapadaly žádné další argumenty, jen pokrčil rameny a odešel z místnosti. Malcolm počkal až za sebou zavře dveře, unaveně si oddechl a protřel si jednou rukou oko. Věděl, že to nebude jednoduché, slyšel, že děti mají tendence protestovat proti novým rodičům. V tomhle ohledu se zachoval Charlie dětinsky. Jen doufal, že se to zlepší. Spoustu věcí budou muset řešit za pochodu, ale věřil, že to zvládnou.
Ráno Charlieho vzbudil jako obvykle mobil, proto mu chvíli trvalo, než si vzpomněl, kde je. Převalil se z postele na zem a zívl. V noci nemohl spát, ležel v posteli a koukal se z okna na ten ubohý proužek oblohy. Zvedl se na nohy a ještě napůl spící prošel do koupelny, jen zabručením pozdravil Malcolma, který už oblečený snídal. Charlie nebyl zvyklý snídat, takže se dohodli, že půjde do koupelny jako druhý. Během chvíle se studenou vodou probral, umyl se, převlékl, připravil batoh do školy a počkal v předsíňce na Malcolma.
„Sakra, úplně jsem zapomněl, jak to máš s jídlem ve škole,“ plácl se do čela starší z nich.
„Obvykle si kupuji jídlo v kantýně, ještě mi zbyly peníze z minulého týdne.“
„Dobře, až ti dojdou, řekni si.“ Charlie zase jen pokrčil rameny. Ani tentokrát se Malcolmovi nepovedlo začít rozhovor, víceméně celou cestu mlčeli. Před školou Charlie vyskočil beze slova z auta a běžel ke škole jako by mu za patami hořelo. Malcolmovi to bylo líto, ale nic s tím nemohl udělat. Čas to spraví, řekl si a jel do práce.
Charlie vběhl do školy a nezastavil se dřív než u skřínek. Tam už na něj čekal Derek.
„Tak co?“ Charlie se mu vrhl kolem krku.
„Tak rád tě vidím,“ zašeptal.
„Hej, jsme ve škole,“ klidnil ho Derek a nervózně těkal očima po lidech kolem.
„Promiň,“ odtáhl se Charlie, „jen jsem tak rád, že tě vidím.“ Rychle vyndal potřebné věci ze skřínky a zamířili do třídy. O přestávce Derekovi barvitě vyprávěl o předchozím dni.
„Ze všech otců na světě zrovna ten můj musí být takový ten staromládenecký typ.“
„No tak, nikdo není dokonalý,“ mírnil svého přítele.
„Ale kdybys to viděl! Včera večer jsem nakoukl otevřenými dveřmi do jeho pokoje. Ano, má počítač, s obyčejným monitorem! I na základce měli LCD. Ani bych se nedivil, kdyby na něm pracoval v DOSu. A o Coca-Cole asi ani neslyšel!“ Derek ho s úsměvem pozoroval.
„Podle mě se snaží. Není to lehké žít sám a pak ze dne na den s dospívajícím synem.“
„To ne, vždyť mi málem šel připravit svačinu do školy, ten chlap je prostě mimo!“ Derek si povzdechl.
„Říkám ti, že byste měli být přátelé a ne spolu válčit. Zkus mu udělat krok vstříc, uvidíš že bude fajn. Měl bys využít šance získat nového přítele. Co já bych dal za to, kdybych mohl mít nového otce,“ řekl. Charlie se trochu zastyděl, protože Derekův otec byl notorický opilec. Přesto si uraženě odfrkl. Derek se usmál, právě tohle měl na něm nejradši, jak si tvrdohlavě stál na svém a stejně nakonec dal na jeho rady.
„Jsem strašný otec!“
„Ale no tak, jsi otcem teprve den a už to vzdáváš?“ chlácholil Malcolma Jonathan.
„„Musíme si tu zavést nějaká pravidla, abychom spolu vycházeli,“ co je tohle za kec? Zním jak starý páprda.“ Seděl ve své kanceláři, dlaněmi přikrytý obličej, lokty opřené o stůl. Jonathan si přisedl vedle a položil mu ruku na rameno.
„Není to tak zlé...“
„Že není? Vždyť je mi teprve třicet čtyři! Ani jsem nevěděl, kolik mu je. Musí si myslet, že mi ho prostě hodili na krk,“ povzdechl si.
„Třicet čtyři? Vážně? Vypadáš na mnohem méně.“
„Nech si ty lichotky, víš, že jsem o tři roky starší,“ mávl rukou, „Vůbec nevím, co s ním mám dělat. Jen mlčí, jako by se v duchu smál každému mému slovu, jako by se uvnitř šklebil od ucha k uchu,“ svěřil se.
„To chce čas. Je v citlivém období a nedávno mu umřela máma. Dej mu tak týden a uvidíš, že to bude lepší. Možná to bude znít necitlivě, ale chvíli bude rebelovat, než ho osamělost donutí s tebou vycházet.“
„Asi máš pravdu,“ přiznal, „jen doufám, že trefí domů.“
Charlie se pevně držel Dereka kolem pasu, když svištěli na motorce městem. Věděl, že ta celkem hodina a půl cesty není zrovna zadarmo, ale o benzínu se nikdy s Derekem nehádali.
„Koupil jsem ji, abych tě mohl vozit,“ řekl mu kdysi a tak nikdy neprotestoval, když ho chtěl svést. Zaparkovali kus od domu a Derek ho doprovodil až ke dveřím.
„Tak tady to je,“ ukázal Charlie na dveře, nechtělo se mu být zase sám.
„Jestli chceš, počkám chvíli s tebou...“
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nevím, kdy se vrátí, a tak...“ nechal větu nedokončenou. Derek ho chápal, ale i tak se mu ho nechtělo nechávat kolik hodin samotného v cizím domě. Přitiskl se k němu a zatlačil ho na dveře.
„Dereku, jsme na ulici!“ protestoval šeptem Charlie.
„Nikdo tu není a já neodejdu bez pořádného rozloučení,“ oznámil sebevědomě. „Jen malý polibek na rozloučenou...“ škemral. Charlie se mu podvolil a nechal ho přitisknout rty na jeho. Nezůstalo jen u toho, Charlie pootevřel pusu vstříc vášnivějšímu polibku.
„To stačí,“ odstrčil od sebe jemně Dereka.
„Tak zase zítra ve škole,“ ještě ho pohladil na tváři a vydal se k motorce. Charlie se chvíli za ním díval a pak vyndal své nové klíče. Vystoupal po schodech a potichu odemkl dveře od bytu. Nakoukl dovnitř, zul si boty a zamkl za sebou. Celý dům se zdál být temný a pochmurný díky zatažené obloze. Sotva došel do pokoje, zaslechl zvenku zatroubení. Na tváři se mu pomalu rozšířil šťastný úsměv. Derek vždycky, když odjížděl, zatroubil. Znamenalo to: „Budu na tebe myslet.“ Vyhlédl z okna, ale už ho neviděl. Přemýšlel nad tím, co by asi řekl jeho nový táta, kdyby zjistil, že chodí s Derekem.
Klekl si k nočnímu stolku, vytáhl klíček a vyndal zevnitř dvě fotky – jedna na které byl on s mámou a na druhé oni dva. Chvíli se díval na tu první, ale pak ji odložil zpátky. Důležitá je budoucnost, říkala vždycky jeho máma, když se budeme stále ohlížet do minulosti, uteče nám přítomnost. Ona o nich věděla a slíbila mu, že to nikomu neřekne. U nich doma byl Derek vždycky vítaný. Bylo mu smutno při vzpomínkách na ty šťastné časy. Bohužel to trvalo jen krátce, dokud asi před rokem Charlieho máma nezkolabovala, vůbec netušil, že je nemocná.
Zavrtěl hlavou, vrátil fotku zpátky a zase skřínku zamkl. Derek má pravdu, chovám se jako rozmazlené dítě, přiznal si, měl bych mu vyjít vstříc. Nakonec se rozhodl využít čas na průzkum domu. Kromě Malcolmova pokoje prohledal každé místečko, ale všechno pak pečlivě vrátil na své místo.
Když se Malcolm vrátil domů, Charlie zrovna dokončil výzkum a chtěl si dát něco na zub. Přistihl ho zrovna, když stál s otevřenými dveřmi lednice. Provinile se na něj chvíli díval a pak se Malcolm rozesmál.
„Do toho, vezmi si něco, do večeře bude ještě dlouho,“ pobídl ho a šel se převléci. Každý strávili čas po svém. Večeři opět jedli převážně mlčky, Malcolm se sice ptal, jak se měl a co bylo ve škole, ale dostal jen jednoslovnou odpověď, tak to vzdal. Dojedl dřív, protože Charlie se v jídle nimral. Zvedl se a sklidil ze stolu, zatímco přemýšlel, jestli by se přece jen neměl pokusit navázat rozhovor.
„Mléko,“ ozvalo se za ním potichu.
„Cože?“ otočil se ke stolu.
„Došlo mléko,“ zopakoval Charlie aniž by zvedl hlavu.
„Dobře, zítra nějaké koupím. Ještě něco?“ Chlapec na chvilku zaváhal.
„Coca-colu,“ nakonec dodal. Malcolm se pro sebe usmál, když si začíná domácnost přizpůsobovat, znamená to, že akceptuje svůj nový domov.
„Stačí říct," otočil se zpátky ke kuchyňskému stolu.
„A... Internet?" nadhodil nejistě. Malcolm si povzdechl.
„Bohužel, zatím jsem se obešel bez něj. Asi budu muset dát Nathanovi zapravdu, je na čase si ho pořídit. To je můj kolega z práce. Vždycky, když tu přespával, na to nadával," dodal, když Charlie nechápavě zvedl obočí. „Řeknu mu, ať to zařídí."
„Díky," zamumlal chlapec.
„Akorát s počítačem -"
„V pořádku, mám notebook."
„Okey." Charlie vstal, položil talíř do dřezu k ostatnímu nádobí a vydal se do pokoje. Ve dveřích se ještě zastavil.
„Já... Promiň za včerejšek... Choval jsem se strašně," řekl potichu a ani nečekal na odpověď, rychle se prosmýkl dveřmi do pokoje a tiše za sebou zavřel.
:-)
(Davida666, 14. 6. 2010 23:24)