Postav se na vlastní nohy (2/5)
Jerry zamyšleně vstoupil do baru. Chodil jsem od minulého týdne denně. Tak moc si přál ho potkat. Nejen vědět o něm víc, ale už konečně pochopil jeho narážku. V pondělí sestra s pištěním přiběhla s tím, že četla na netu, jak viděli Richieho s nějakou prostitutkou. A pak se protrhla mračna se zprávami.
Neovládl se, každý den si stahoval nové a nové informace, aby zjistil, jak to doopravdy bylo. K večeru si prý přivedl na hotel nějakou blondýnu, podle fotek plastikami obdařenou a velice vyzývavě oblečenou. Ještě než došli na apartmá, vrhli se na sebe a vášnivě se líbali ve výtahu. A oba prý byli mírně opilí. To všechno bylo doprovázeno fotkami.
V dalších dnech se objevovali i rozhovory. Napřed se Richie odmítal k tomu vyjádřit a chodil jen s bodyguardy a černými brýlemi. Oproti tomu zmíněná poskytovatelka sexuálních potřeb barvitě líčila celý průběh.
„Byl tak roztomile nesmělý, nejspíš ještě panic,“ prohlásila a Jerrymu neušlo, že toho odpoledne, kdy rozhovor s ní vyšel v tisku, se objevila nenápadná zpráva, že z okna Richieho apartmánu omylem „vypadla“ židle. To se nejspíš podařilo manažerům ututlat. A pak se mu do rukou dostal rozhovor s Richiem osobně. Chvíli četl se zájmem, ale pak tím mrskl do kouta. Jen lži, chtěl vědět, jak to bylo doopravdy. To, co říkal, se Richiemu tak moc nepodobalo, že nechápal, jak tomu může někdo věřit. Poté si uvědomil, že je vlastně jeden z mála lidí, kteří znají jeho pravé já, ten článek totiž přesně odpovídal Richiemu Crosslandovi, jak ho znaly fanynky.
Každý den pak chodil do baru a doufal, že ho tam potká. Až v sobotu spatřil v koutku u baru sedět shrbeného chlapce s kšiltovkou staženou hluboko do obličeje. Opatrně přišel blíž a přisedl si.
„Odpal,“ zavrčel Richie. Jerrymu zmrzl úsměv na rtech.
„Já myslel, že mě rád uvidíš,“ řekl ublíženě. Richiemu se rozšířily zorničky a opatrně se otočil.
„Jerry?“ zašeptal.
Nedokázal uvěřit, že ho zase vidí. Byl tak rád, nejradši by se mu vrhl kolem krku jako malý kluk, ale ovládl se. Přece jen ho neznal tak dobře, i když v tuhle chvíli mu bylo všechno jedno, jen když měl spřízněnou duši. Sledoval, jak si Jerry přisedl a objednal pití – nealkoholické jako vždy.
„Asi ti dávají dost zabrat. Tak hluboký kruhy pod očima jsem neměl ani před maturitou,“ začal rozhovor. Richie si stáhl kšiltovku na mastných vlasech víc do tváře a litoval, že nechal brýle v autě. Prostě najednou řekl řidiči, ať ho vysadí o pár bloků dřív, že dojde pěšky. Vyjímečně s ním nejel nikdo, kdo by ho zadržel a tak se místo na hotel vydal sem.
„Četl jsem noviny,“ řekl Jerry přímo. Richie přikývl, stále nic neříkal. Samozřejmě, že mu to nemohlo ujít, teď už to musel vědět celý svět. Přesto by radši, aby o tom nevěděl a mohli si spolu bezstarostně povídat. Jenže na druhou stranu toužil svěřit se mu s tím vším.
„K tomu tě taky přinutili oni?“ nadhodil tiše. Věděl, že se pohybuje na tenkém ledě. Richie opět přikývl.
„Souhlasil jsem s tím, že se nechám s ní vyfotit,“ začal pomaličku vypravovat. „Jenže jsem netušil, že ona nic neví. Musel jsem se chovat jako každý normální zákazník. Bylo mi na zvracení, když mi došlo, co budu muset dělat, ale couvnout jsem už nemohl,“ skoro šeptal jak se to bál vyslovit.
„Četl jsem tvý rozhovory,“ pronesl Jerry po chvíli mlčení. Richie si ironicky a zároveň smutně odfrkl.
„Mý rozhovory... jako bych nějaký z nich v životě viděl,“ poznamenal.
„Co tím myslíš?“
„Většinou dávám rozhovory po internetu. Mají perfektně zmáknutý můj styl vyjadřování a tak je prostě napíší za mě. Já jsem rád, když si to můžu přečíst alespoň potom v časopise. A po telefonu je to skoro to samé. Věděl jsi, že každý rozhovor musí schválit zpovídaná osoba? Že má právo to poupravit a oni to nesmí uveřejnit jinak, než v té odsouhlasené formě? No, oni to vždycky úplně přepíší a dají tam, co se jim hodí.“ Obsah jeho sklenky dávno zmizel a před ním se objevila nová aniž by o ni musel žádat.
„Proč se od nich neodrhneš? Přece tě nemůžou nutit, abys s někým spal!“ zeptal se rozhořčeně Jerry.
„Není to tak špatné, tohle bylo jediné, co mi bylo opravdu proti srsti,“ odpověděl vyhýbavě. „Navíc slíbili, že se už nebude nic podobného opakovat.“ Jistěže, podruhé stejný skandál by nebylo ono. Ještě jim pak pozvracel celou koupelnu a celý den na něj nemohli mluvit. Dva dny seděl zalezlý na pokoji a bál se, co na to řeknou rodiče.
„Jednou na odchod stačí, ne? Kdoví, co si vymyslí příště.“
„Nic horšího si snad vymyslet nemůžou,“ řekl s prázdným pohledem. Pak se otočil na Jerryho a ten skoro zděšením nadskočil.
„Viděl jsi jí na fotkách?“ zeptal se vyděšeně. „Ta ženská byla monstrum. To, co ona měla místo hrudníku, nebylo z téhle planety. Šílená byla. Pořád se smála,“ zradil ho hlas. Nedokázal říct to nejhorší. Nedokázal mu říct, že to nejen bylo poprvé, ale zároveň i s ženou. Jenže muž by byl asi až moc velký luxus. I když mohl být rád, kdyby musel něco takového zažít s mužem, asi by potom rovnou radši odešel do kláštera. Jeho sexuální orientace byla jeho jediným přísně střeženým tajemstvím. Věděl o ní jen brácha, ten by ho pochopil. Jenže od toho incidentu, jak to hroznou událost nazýval, se mu bál zavolat. Vlastně ani nemusel, bratr se mu ozval sám. I on chtěl zjistit jestli za to taky můžou oni.
Jerry se díval na zhrozený výraz Richieho. Člověk by řekl, že když se mu dostane zadarmo do rukou taková žena, měl by být šťastný, ne? Na jeho tváři viděl pravý opak. Zoufalství má do nadšení daleko. Chápal, že by ho to mohlo ze začátku děsit, jestli předtím s nikým nebyl, ale tohle... Vlastně ho chápal, kdyby se to stalo jemu – no, asi by teď seděl ve vězení za vraždu. I když on byl jiný. On sám by se nikdy nedal takhle spoutat, nenechal by si říkat, co má dělat. Bylo mu Richieho líto, zamotával se do těch lží čím dál víc a po tomhle z toho nemohl vyjít s čistým štítem.
„Nejhorší na tom je, že tomu věří i rodina,“ sklonil se nad sklenkou a vyprázdnil ji. Barman mu chtěl automaticky dolít, ale Jerry mu naznačil, ať dá jen minerálku. Richie proti změně neprotestoval. Pil dál vodu.
„Tohle mě štve nejvíc. Přišel jsem takhle o přátele. Zůstala mi jen rodina. A teď se jim bojím podívat do očí. Abych pravdu řekl, nedokážu jim ani zavolat a vysvětlit jim to. Jen brácha ví, jak to bylo. Mám pocit, že jsem je všechny zklamal. Podporovali mě, věřili mi, že dělám správnou věc a já se zapletu do tohohle.“ Jerry se na něj soucitně díval a pak ho napadlo, jak svého kamaráda rozveselit.
„Hele, zkoušel jsi vlastně zpívat někdy něco jiného?“ Richieho náhlá změna tématu překvapila.
„No, občas si zazpívám, ale na veřejnosti to mám zakázané. Proč se ptáš?“
„Chtěl bych tě slyšet zpívat.“
„Nemůžu,“ bránil se.
„Nikdo jiný to neuslyší, kamarád vypomáhá v karaokebaru, můžeme tam po zavíračce zajít. Nechá nás. Uvidíš bude to legrace.“
„No já nevím,“ najednou si nebyl jistý. Přece jen o Jerrym nic moc nevěděl. Co když je to přece jen nějaký lovec skandálů? Nebo něco horšího...
„Chtěl jsi mít vlastní skupinu ne? Tam si můžeš vyzkoušet, jaký by to bylo,“ lákal ho. „Přece máš na víc než hloupý lovesongy,“ a nenápadně se dotkl jeho ruky. Richie se mu díval zpříma do očí. Může mu věřit? Chtěl by, konečně by si tak našel spojence. Někoho, komu nevadí to všechno kolem. Někdo poblíž, když bratr je bratr moc daleko.
Jerry zpříma čelil jeho pohledu hledající něco, o co by se mohl opřít. Věděl, že Richie ztrácí pevnou půdu pod nohama a potřebuje oporu. Mohl mu nabídnout víc než to, ale tohle by mělo pro začátek stačit. Jenže viděl nedůvěru naučenou během času stráveného v tlamě showbusinessu. Ten tlak nutí děti předčasně dospět. I po něm se chtělo, aby se choval jako dospělý, až Jerry přemýšlel, jestli vůbec měl čas užít si mládí. První rozpory v partě, první lásky, hádky s rodiči, hledání sama sebe, bojování s podceňováním a další. Nejspíš ne, slavné děti nedospívají, prostě se z dítěte musí stát dospělým, protože nikdo není zvědavý na puberťácké problémy. Proto ho překvapilo, když slyšet odpověď:
„Tak dobře.“
„Vážně? Slibuju, že to bude super,“ šíleně se mu ulevilo. Nikdy by nepřiznal, jak moc pro něj byla ta odpověď důležitá.
„Dobře, tak... kdy máš čas?“ Zamysleli se. Richie smutně pokrčil rameny.
„Nevím, kdy mě zase pustí. Dneska jsem to už nevydržel. Nechtěli, abych jim jednou skočil z okna a tak mě radši nechali jít. Ale kdy příště, nevím.“ Nakonec nesměle Jerymu navrhl:
„Mohl... mohl bys mi dát svoje číslo a já bych ti řekl kdy. Šlo by to?“
„Proč ne?“ a hned mu ho nadiktoval.
„Díky.“ Podíval se na mobil, do kterého si zapsal číslo, a zamračil se na ikonku zameškaných hovorů. Zatím jen kolem dvaceti. Schválně si vypnul veškeré oznamování hovorů.
„Měl bych jít,“ povzdechl si. „Tak já zavolám jo?“ rozloučili se a Richie odešel. Jerry se chvíli díval na dveře, kterými zmizel, pak dopil a šel taky. Venku zahnul do vedlejší uličky, kde měl zaparkovanou svojí motorku.
Pro sebe se usmál, jeho miláček kvůli kterému musel oželet všechny ty lákavé drinky. Ale stálo to za to. Ten pocit, kdy se proháněl nocí na své černé motorce, byl k nezaplacení. Vyrazil do tmy a přemýšlel za kolik hodin bude svítat. Znal cestu na kopci, kde byl krásný východ slunce. Automaticky zamířil tam. Bohužel se slunce nemínilo ukázat dřív jak za tři hodiny, ale i tak si jízdu užíval.
Co by na to asi řekl Richie? Ten je zvyklý na luxusnější, jestli pak už někdy jel na takový ubohosti jako obyčejná motorka? Představil si, že za ním Richie sedí, tiskne se na jeho záda a pozoruje ubíhající cestu a tmavě modrou oblohu posetou hvězdami. Okamžitě vyhnal představu z hlavy, zrychlil a zamířil rovnou domů. Nemělo cenu si malovat růžovou budoucnost, z jejich spárů Richieho nedostane, to věděl předem. Jenže on nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají. Rozhodně to bude stát za pokus. A když ne, alespoň tu bude pro něj až je omrzí a vrátí ho zpátky „na ulici“, jak říkal.
Zaparkoval vedle auta rodičů a naposledy se podíval na oblohu. Slavní když chtějí vidět hvězdy, stačí jim podívat se kolem sebe, to jen my chudí si musíme zvrátit krky, abychom nějaké viděli. Rád se jen tak projížděl a pak celý plat utratil za benzín. Potichu se vkradl do domu a už se nemohl dočkat až uslyší Richieho zpívat.
„Ahoj bráško, jak je?“ jeho hlas nezněl vesele jako obvykle, spíš ustaraně. „Snad tě zase do ničeho nenamočili,“ dodal výhrůžně.
„Ne, teď mi dávají pokoj. A dneska mě pustili ven,“ nadšeně mu vyprávěl o nabídce zazpívat si. Jeho bratr ho z úsměvem poslouchal, když ho slyšel naposledy, div mu nebrečel do telefonu. Byl rád, že je mu líp.
„Co si o tom myslíš?“ ptal se a na chvíli zadržel dech v očekávání.
„No, a ten chlápek – co je zač?“ zeptal se podezřívavě.
„Myslíš Jerryho? Srandovní jméno, nezdá se ti? Myslím, že mu můžu věřit.“
„Vážně? A nezamiloval ses nám tak trochu?“ zeptal se škádlivě. Richie jemně zčervenal.
„Proč myslíš?“
„No když o něm tak mluvíš. Ale to je jedno. Přál bych ti, aby sis někoho našel, někoho hodného. Obzvlášť po tom...“ nedokončil. Chápal, jaký to musel být asi pro chudáka bratra šok. Sotva se smířil s tím, že se mu líbí kluci, skočili po něm producenti a musel to v sobě dusit. A teď ta šlapka. Nejspíš mu tím uhnala takový šok, že se bude nadosmrti bát žen.
Nejlepší by bylo, aby si našel někoho, kdo ho vytáhne z jejich spárů a postaví na vlastní nohy. Se svým jménem by si to mohl dovolit, měl takovou popularitu, že by si mohl klidně dovolit vydat cd na vlastní pěst a stejně by se prodávalo. Jméno Richie Crossland už něco znamenalo, tak proč to jeho bráškovi ještě nedošlo? Kdyby mohl, sebral by se a odjel za ním. Jenže věděl, že to musí Richie dokázat sám, to ho posílí na další cestu životem. Doufal, že se v Jerrym nemýlí.
„Takže si myslíš, že se s ním mám sejít?“
„Pokud se s ním nebojíš zůstávat osamotě, je to na tobě. Ale jestli za mnou přijdeš s pláčem, že tě ještě znásilnil chlap, už tě nikdy nikam nepustím.“
„On takový není,“ hájil ho a trochu ho bodlo u srdce když si musel připustit, že Jerry bude nejspíš stejně jako většina lidstva heterosexuál. Ale naděje umírá poslední že?
Dva týdny na to přišel Jerrymu vzkaz od Richieho, že by mohl večer na chvíli utéct a jestli nevadí, že je to tak narychlo. Jerry mu nadšeně odepsal, že to vůbec nevadí a poslal mu adresu baru, kde se měli sejít. Už půlhodiny před zavíračkou čekal a každou chvíli kontroloval hodiny nebo mobil, jestli mu nepřišla zpráva. Konečně deset minut po domluvené době někdo zazvonil. Rychle se zvedl a běžel mu otevřít. Richie trochu pomrkával ve světle baru, ale šťastně se usmíval.
„To je on?“ zeptal se Jerryho kamarád a Richie stáhl kšiltovku ještě víc do očí. Vypadal zvláštně, na hlavě kšiltovka, mikina s kapucí, ale dole měl slušňácké boty a nažehlené kalhoty.
„Jo,“ křikl Jerry dozadu.
„Tak já mizím, pak zamkni a klíč hoď – víš kam,“ řekl, kývnutím se rozloučil a nechal oba o samotě. Richie si odložil mikinu a uhnul pohledem, když si Jerry začal prohlížet jeho obvyklý model – pletená vesta a pod ní bílá košile.
„Neměl jsem ani čas se převléknout,“ zamumlal na svou omluvu. Sundal kšiltovku a rozcuchal si pečlivě přičísnuté vlasy. Z kapsy vytáhl malou plastovou krabičku.
„Nebude ti vadit, když...“
„V pořádku, támhle vzadu mají zrcadlo, jestli chceš,“ nabídl.
„Dobrý, už jsem naučený zvládnout to bez něj,“ řekl a jedním prstem si vyndal kontaktní čočky z očí. Zamrkal.
„Takhle se cítím mnohem líp,“ usmál se uvolněně. „Nevěřil bys, jaká je úleva chovat se jednou přirozeně.“
„Myslím, že si to dokážu představit,“ zazubil se Jerry a odvedl ho ke karaoke. Richie si nedůvěřivě měřil stroj. Nechal si ho zapnout a vyzkoušel mikrofon.
„Tak s tímhle by mě na koncertě vypískali,“ zakřenil se. „Potřebuji se napřed rozezpívat, nechci riskovat.“ Jerry souhlasil, posadil se na stoličku a poslouchal rozezpívávání v podání profesionála.
„To by šlo. Co tam mají?“ Pro začátek si vybral něco jednoduššího, ale s každou písničkou přidával na intenzitě a víc si to užíval. Jerryho překvapilo, kolik toho zná, a ještě víc ho překvapil hlas. S takovým rozsahem, co všechno vyzpívá a ta síla. A oni ten talent zabijí nechutným popíkem. Potom přišel vrchol večera. Richie listoval seznamem písní. V ruce sice držel mikrofon, ale jen protože by si bez něj připadal divně. Jeho zvuk ho spíš rozptyloval, proto se vykašlal na celý smysl karaoke, vypnul mikrofon a zpíval dál bez něj. Kupodivu to vlastně znělo líp, bez problémů přezpíval hudbu a hlas s ní nesplýval.
Náhle ho něco zaujalo. Jerry přes něj neviděl na výběr, jen ho slyšel mumlat: „Sice to zpívá žena, ale hudbu to má dobrou,“ a pak už to začalo. Zvedlo ho to ze židle, písnička byla opravdu pro zpěvačku, byla položené moc vysoko a navíc založená na hlase celebrity. Richie se ji nesnažil napodobit, pojal to vlastním stylem, někde přidával sóla, jinde ubíral a pak v půlce změnil slova úplně. Jerry, který si potichu zpíval s ním, se zarazil a zaposlouchal se do textu.
„On zpívá o sobě!“ došlo mu. „Vytvořil si novou písničku pro sebe!“ V šoku poslouchal až do konce a pak do ticha řekl: „Neuvěřitelný.“ Ale to ani z daleka nevystihovalo, jeho překvapení. Ty idioti z něj udělali slaďáka, nechápal. Takový rockerský potenciál v životě neslyšel. Jeho talent mu úplně vyrazil dech.
Richie si vybral svou oblíbenou písničku, sice to byla trochu sázka do loterie, ale všechny předchozí zvládal líp, než čekal. Ani on sám netušil, co v něm je, takže si troufl i na tohle. Jenže text se mu nezdál. Náhle ho zasáhla inspirace, přestal vnímat obrazovku a ubíhající slova, v hlavě měl před sebou ohněm vypálena vlastní. Měl pocit, že jestli je teď nezazpívá, rozskočí se na tisíc kousků. A tak zpíval, zpíval o sobě a o tom, co se s ním děje. O bahně společnosti a o těch, co rýžují na ostatních, o tom Richiem, kterého znají ostatní a o sobě. Nic než píseň nevnímal, zapomněl, že sedí v baru a že ho Jerry poslouchá, zapomněl na všechno, jen se soustředil na své pocity.
S posledními tóny jako by procitl z transu. Nabral lehce růžové barvy, když si uvědomil, co udělal. Chtěl se nějak omluvit, že byl úplně mimo, ale když se otočil na Jerryho, všiml si, že je naprosto v šoku.
„Neuvěřitelný,“ hlesl. Richie nervózně položil mikrofon, cítil se, jako když poprvé zpíval před rodiči.
„No ty vole,“ prohlásil stále nevěřícně Jerry. „Tak zatraceně dobrej hlas jsem naživo neslyšel roky.“ Richie zrudl ještě víc.
„Vždyť to nic nebylo. Nechceš si teď zazpívat ty? Mám nějak sucho v krku,“ snažil se to zamluvit. Úspěšně, Jerry se probral.
„Já a zpívat, ne to ne.“
„No tak, zkus to,“ přemlouval ho. Nakonec zpívali střídavě oba a párkrát i spolu, ale Jerry se nedokázal zbavit pocitu, že vedle Richieho jen kváká. Jakýkoliv jiný hlas vedle něj zněl tak prázdně. Bavili se tak skoro celou noc a ani si neuvědomovali, jak dlouho tam jsou. Chvílemi si jen sedli s pitím a povídali si. Až když nad ránem přišla Jerrymu sms, napadlo je podívat se na hodiny. Richie v panice vytáhl mobil.
„A do sakra,“ zaklel. Počet zameškaných volání totiž dosáhl trojmístného čísla. „Já jim zapomněl říct, že jdu ven,“ vzpomněl si zoufale. K Jerrymu překvapení vytáhl i druhý mobil mnohem staršího typu a vytočil číslo bratra.
„Kde seš?“ vypálil na něj hlas z telefonu. „Už několik hodin nám sem volají tvoji lidé, že tě nemůžou najít. Mysleli si, že když je sobota, mohl bys být u nás.“ Sice byla sobota, ale tentokrát Richie zůstal v hotelu, bál se všem podívat do očí.
„Trochu jsem se šel projít.“
„Díky bohu, začínali jsme mít strach,“ oddechl si bratr.
„Hele mohl bys jim říct, že jsem za chvíli zpátky? Nefunguje mi druhý mobil.“
„Dobře a kde jsi?“
„Teď ne, potom ti to vysvětlím. Tak zatím,“ zavěsil a uklidil mobil do kapsy.
„Tenhle mám soukromě, druhý pracovně,“ vysvětlil rychle. „Na ten první zná číslo jen bratr a ty. Nechci, aby se rozšířilo dál.“
„Nefunguje?“ nadzvedl obočí Jerry. „Mě se zdají oba funkční dost.“
„Zatím,“ zašklebil se ďábelsky Richie. „Stačí jen něčím zničit reprák...“ Během chvíle se opravdu z mobilu neozývalo nic než chrčení.
„Alibi hotové,“ spokojeně vrátil mobil do kapsy. Uklidili po sobě a vypnuli karaoke. Nechali na pultu peníze za vypité pití, pozhasínali a vyšli ven.
„Máš to daleko?“ zeptal se Jerry, když odnesl klíče od baru.
„Celkem jo. Nevím, jak moc, když mě všude vozí, ztrácím představu o městě.“
„A co bys říkal odvozu?“
„Ty máš auto?“ zeptal se překvapeně.
„Něco zajímavějšího. Motorku,“ zazubil se a Richiemu spadla čelist.
Jerry se na něj díval a přemýšlel, co na to řekne. Bude mu motorka dost dobrá?
„Vždycky jsem si se chtěl svézt na motorce, ale neznal jsem nikoho, kdo by nějakou měl,“ řekl tiše Richie. Jerrymu spadl kámen ze srdce.
„Tak tě zvu na jízdu.“ Dovedl ho k motorce nasadil si helmu, nasedl a nastartoval. „Nasedni za mě.“ Richie nasadil náhradní helmu, kterou vozil Jerry vždycky s sebou v úložném prostoru motorky, a opatrně nasedl.
„Takhle?“ Netušil, kam s rukama a trochu se bál, že se neudrží.
„Chytni se mě kolem pasu.“ Sám si položil jeho ruce na břicho. „Drž se pevně, čeká tě jízda tvého života.“ Párkrát přidal plyn naprázdno a pak vyrazili. Napřed pomalu, protože Richie se držel křečovitě a pevně jako klíště, ale postupně si zvykal. Rozjeli se ulicemi a Jerry ho vzal na menší projížďku po městě. Richie byl šťastný. Kolem nich ubíhaly domy, míhaly se světla pouličních lamp, předjížděli ostatní auta a rozráželi chladný noční vzduch. Cítil se volný, jako by celá noc byla jen jejich a na chvíli vypustil z hlavy všechny své problémy. V té chvíli byl obyčejný kluk užívající si svoji první jízdu na motorce.
„Whoo-hoo!“ zakřičel do nočního města. Jerry se pro sebe pousmál. Když se blížili k hotelu, Richie si opřel tvář o jeho záda a on z toho málem ztratil kontrolu nad řízením. Zpomalil a zastavil ho kus od hotelu ve vedlejší uličce. Richie zářil štěstím.
„Díky moc. Tohle byla nejhezčí noc v mém životě,“ a Jerry věděl, že to není jen prázdná fráze. Usmál se.
„Není za co. Jsem rád, že jsem ti pomohl alespoň jeden večer prožít naplno.“ Alespoň jednu noc mu pomoci utéct realitě, utéct z jeho zlaté klece. Ale Richie dál stál a díval se na něj.
Nevěděl, jak mu za to všechno poděkovat, co říct, co víc udělat, aby se mu nějak odvděčil. Tak dobře se už necítil několik let a za to vděčil jemu.
„Vážně díky, moc to pro mě znamená.“ Dalo mu to chuť žít a ne jen apaticky dělat, co se mu řekne.
„To nestojí za řeč, já díky za to, že jsem tě mohl slyšet zpívat. Přál bych si někoho takového mít ve skupině,“ povzdechl si Jerry.
„Ty máš skupinu?“ vytřeštil oči.
„Jo, společně s několika kamarády. Hraju na basovku. Jestli chceš, můžeš se někdy zajít podívat,“ nadhodil.
„To bych rád! Ale...“ posmutněl.
„Já si tě někdy ukradnu, neboj se,“ zašklebil se na něj. „A teď už běž, nebo tě propříště zamknou do trezoru.“
Richie se naposledy usmál a běžel na hotel, radši to vzal sprintem. Na to, že bylo skoro ráno, se vůbec necítil unavený.
„Kde jsi sakra byl? Jak se opovažuješ takhle utíkat??“ řvali na něj.
„Jen v jednom baru,“ hájil se nevinně.
„A proč si nic neřekl, my tu trneme strachem...“ Jo, ale strachem o prachy, poznamenal v duchu. Nahlas řekl jen: „Nemohl jsem.“
„Jak nemohl?“
„Rozbil se mi telefon,“ a vyndal inkriminovaný předmět z kapsy. Někteří si ho vzali a snažili se zjistit, co s ním je. „Neznám číslo nazpaměť,“ pokrčil rameny zpěvák.
Ještě necelou hodinu na něj řvali, jak se opovážil něco takového udělat zrovna teď, Richie radši nepřemýšlel, co to má znamenat. Nepochybně na něj zase něco chystali. Ani nevylítl jako obvykle, klidně snášel jejich vztek, uvnitř ho hřála vzpomínka na svého spojence. Konečně ho propustili, aby se mohl alespoň pár hodin prospat, než půjde fotit a do studia. Místo toho však vytáhl mobil a zavolal bratrovi.
„Ahoj, že neuhádneš co se stalo?“ Celý zářil, když mu vyprávěl, kde a s kým byl. A nemohl se dočkat až se sejdou znovu.
Během následujících týdnů si Jerry a Richie často volali, ale ne a ne domluvit se.
„Oni jsou teď jako šílení,“ postesknul si Richie. „Vždycky když chci někam jít, vyptávají se kam, co je to za místo, kdo tam chodí, až mě přejde chuť někam jít. Večer ještě pochopí, že se chci někam zašít, ale přes den by jim to přišlo divné.“
Od posledního útěku si ho hlídali jako oko v hlavě. Proto bylo pro něj nemožné přijít na nějakou Jerryho zkoušku nebo koncert. Nakonec mu zbývala jen jediná možnost, která vyžadovala lhaní a taktizování. Probral ji s Jerrym a ten s ní souhlasil. Ani on neviděl jinou cestu.
V pátek večer zavolal Richie bratrovi a zasvětil ho do plánu. Moc se mu to nelíbilo, ale nakonec souhlasil, že ho bude krýt. V sobotu ráno vezl řidič Richieho jeho soukromým vozidlem k rodičům, jako to vždycky dělával před tím skandálem. Měl nařízeno jet přímo a bez zastávek. Další den si ho pak měl v přesně danou hodinu zase odvézt.
Richie koukal z okna na ubíhající krajinu. Domy pomalu ubývaly a místo nich se objevily pole a louky. Bydlel v malém zapadlém městečku dobré tři a půl hodiny cesty. Bál se, že ho nepustí ani sem, ale po svém srdceryvném výstupu před pár dny nemohli jinak. Zoufale je prosil, že si potřebuje promluvit s rodiči a dát to do pořádku. Vysvětloval jim, že oni jsou pro něj to nejdůležitější a nemůže žít bez nich. Dokonce se i rozbrečel.
Pro sebe se ušklíbl, když to nevyjde s hudbou, bude ze mě dobrý herec. Každopádně dostal co chtěl, za necelou půlhodinu se už uvidí s Jerrym. Nikdo kromě nich dvou a bratra o tom nevěděl a tak to mělo i zůstat. Pokud všechno klapne, stihne se sem vrátit včas a nikdo nic nepozná.
„Mohl by jste mi zastavit na okraji města?“ zeptal se řidiče. „Chtěl bych se ještě trochu projít, než si s nimi promluvím. Potřebuji si dát trochu dohromady, co jim řeknu. Rád bych, aby to klaplo.“ Šofér by sice nejradši dovezl Richieho přímo do domu, aby měl jistotu, že se neztratí, ale nakonec jen pokrčil rameny. Kam by taky mohl v téhle pustině utéct. Navíc co by se mu tady mohlo stát?
Dle dohody zaparkoval na kraji města. Richie vystoupil, poděkoval mu, rozloučil se s ním a vydal se přímo do města. Věděl, že ho pozoruje a bylo mu líto, že mu posledně způsobil problémy. Na náměstí zrychlil krok a přehodil si kapuci přes hlavu, aby ho nikdo nepoznal. Za radnicí zahnul do postranní uličky a rozhlížel se na všechny strany. Náhle zaslechl motor Jerryho motorky. Otočil se za hlukem a rozběhl se na dvorek, kde už jeho kamarád čekal na motorce.
„Tak naskoč, máme před sebou dlouhou cestu,“ křikl na něj a hodil mu helmu. Richie si ji bez váhání nasadil a nasedl za něj. Tři a půl hodiny jel sem jen proto, aby ho pak Jerry mohl vézt stejně tak dlouhou dobu zpátky. Nedávalo to smysl, ale Richie se cítil kupodivu šťastný. Jako když je malé dítě poprvé samo doma bez zákazů a příkazů rodičů. Proto byl tak rád s Jerrym, s ním se cítil svobodný a zapomínal na všechno kolem. I když to nebyly zdaleka všechny důvody. Ačkoliv motorka byla o poznání méně pohodlná než jeho sportovní Jeep, tuhle jízdu si užíval mnohem víc. Uvolněně se přitiskl k Jerryho zádům a hodil starosti za hlavu.
Za pár hodin konečně dojeli zpět do města, i když zamířili jen na jeho okraj. Přesto i odsud Richie zahlédl budovu nahrávacího studia. Oba byli úplně přesezení a ztuhlí z cesty. Stavěli jen jednou dobrat benzín, jinak uháněli plnou rychlostí. Už tak měli zpoždění. Richie byl nervózní, co asi skupina řekne, když ho uvidí?
„Tak pojď, oni tě nesežerou,“ usmál se Jerry.
„Ví o mě?“ zeptal se nejistě.
„Ví, že si přivedu kamaráda, co rád zpívá, a podle mého skromného mínění má nejúžasnější hlas v celý Americe.“
Richie nepatrně zčervenal a dostal ještě větší trému. Bude zpívat a navíc před jinými muzikanty. Zhluboka se nadechl a sebral poslední zbytky sebevědomí. Vždyť přece zpíval před stovkami, ne-li tisící, posluchači. Následoval Jerryho do sklepa budovy, kde měla jejich skupina zkušebnu. Sešli tmavými schody do malé místnosti osvětlené jedinou žárovkou visící ze stropu. Stěny byly obloženy speciálním šedým molitanem pro lepší odhlučnění. Richie se překvapeně rozhlížel kolem.
„Něco jiného než na co jsi zvyklý, co?“ zašeptal mu Jerry těsně u ucha. Než mu stačil odpovědět, všimli si jich ostatní členi skupiny ladící přístroje.
„To je dost, že jsi tady,“ zavolal vyšší mladík s kytarou zavěšenou přes rameno oblečený v černé barvě a zářivě červenou kravatou na krku. Silně nagelované černé vlasy mu trčely všemi směry, převážně vzhůru ke stropu. Bubeník i druhý kytarista se spolu s ním šli přivítat s nově příchozími.
„Tohle náš band,“ ujal se Jerry představování. „KJ – hlavní kytarista, manažer kapely a frontman bandu,“ jmenovaný se ušklíbl a levou rukou si lehce uvolnil kravatu, „tohle je Tod, náš bubeník. Stará se o rytmus tak svědomitě, že se někdy nedá zastavit.“ Do půltěla nahý Tod se přátelsky usmál. Dlouhé blond vlasy sahaly kus pod ramena, na jednom z nich měl vytetován nějaký nápis a datum.
„A tohle je Adle,“ zakončil představování u druhého kytaristy. „Hraje druhou kytaru a zpívá.“ Poslední člen byl z nich nejméně nápadný. Drobný, obyčejný sestřih, černé vlasy, černé triko nějaké rockové kapely, černé, úzké kalhoty a na krku tmavě modrý šátek. Slabě se na Richieho usmál a ihned si dal ruku před ústa, aby zabránil kašli.
„Takže, bando, tohle je -“
„Richmond,“ skočil mu do řeči. Nerad používal své celé jméno, ale bylo to lepší, než se rovnou prozradit. Takhle může alespoň na chvíli doufat. „Já vím, děsný jméno. Zkraťte si ho, jak chcete,“ usmál se.
„Takže... Ricku, jako doma,“ přivítal ho KJ. Nemrhali dál časem, popadli nástroje a ladili před zkouškou. Richie stál opodál a pozoroval Jerryho s basovkou v ruce. I v tom nastalém zmatku si všiml stupňujícího se Adleho kašle. A nebyl jediný. Najednou všechno utichlo a KJ se na druhého kytaristu otráveně otočil.
„Adle, říkal jsme ti, že s tímhle máš ležet v posteli.“
„Co se děje?“ zeptal se Jerry.
„Než jsi přišel, řešili jsme jeho kašel. Říká, že to zvládne, ale já o tom silně pochybuju. Je sotva odpoledne a už skoro nemluví. A to chce večer uzpívat celý koncert,“ povzdychl si. „Normálně bych ho poslal domů bez debat, jenže když to zruším, strejda mě přetrhne vejpůl a my nemáme náhradu. Nikdo z nás to nedokáže odzpívat za něj.“ Richie byl jen matně zasvěcený do celé věci, ale věděl, že jejich dnešní koncert měli zařízený v klubu strýce KJe. Jeho synovec ho dlouho přemlouval, než jim dal takovou šanci.
„Ty!“ vykřikl náhle KJ a ukázal na Richieho. „Jee říkal, že umíš zpívat.“
Richiemu chvíli trvalo, než mu došlo, že tím myslí Jerryho. Opatrně přikývl.
„Věříš si natolik, abys nám to mohl předvést?“ zeptal se KJ vyzývavě. Richie otevřel pusu k odpovědi, ale pak se zarazil. Ne, bude hrát podle jejich pravidel. Ukáže jim, že je někdo a ne jen přihlouplá loutka a vysněný princ malých holčiček. Navíc chtěl KJovi srazit jeho povýšenecký pohled.
„Že váháš,“ ušklíbl se. Rázným krokem přistoupil k Adleovi a vzal si od něj mikrofon. Ten se slabě pousmál a radši si sedl na stoličku v rohu místnosti.
„Dobrá, trochu si tě otestujeme. Co říkáš třeba na tohle? Trochu starší, ale měl bys znát,“ a začal hrát melodii.
Jerry se zarazil. Green day? Hned na začátek po něm chce tohle? Věřil hlasu Richieho, ale Billie Joe byl prostě Billie Joe. Nevěřícně se přidal a doplnil melodii o basu. Po pár vteřinách poslouchání se Richiemu rozlil na tváři úsměv a Jerry si oddechl. Takže zná, alespoň že to. Jenže jestli to nějak zbabrá nebo pojme po svém, KJ mu to nikdy neodpustí. Pro něj byl BJ Armstrong životní vzor.
Jenže Richie se nezalekl vysoko nasazené laťky. V duchu si akorát nadával, že netrval na rozezpívání, jestli si teď natrhne hlasivky, roztrhají ho na kousky a udělají z nich sushi. Pak už bylo pozdě na cokoliv myslet. Zabral se do zpěvu a dal tomu všechno. Nepokusil se o žádnou změnu, jen zpíval podle originálu. Když dohrál poslední tón, Jerry byl spokojený. Lepší výkon si ani přát nemohl. Nebyl to sice BJ, ale kdyby byl Richie stejně dobrý, nebo dokonce lepší, KJ by to nepřijal.
Chvíli bylo ticho a pak KJ řekl: „Zpíváš dobře... na takový pískle.“
Richie se zazubil a oplatil mu to: „Ty taky nehraješ špatně, na leváka.“
Nějakou dobu ještě hráli známé melodie a pak přešli na jejich vlastní. Odkudsi někdo vyštrachal papír s texty a tak Richie zpíval podle nich. Jerryho těšilo, že si z ostatními rozumí. Skvěle zapadl a i žertoval s ostatními. Dovolili mu vyzkoušet si postupně všechny nástroje. A Richie zářil. Během krátké pauzy se KJ přesunul k Jerrymu.
„Když si říkal, že přivedeš kamaráda, nenapadlo mě, že přivedeš celebritu,“ utrousil potichu.
„Tak tys ho poznal?“
„Jo, už když se představil. Ale líbila se mi jeho drzost, tak jsem se ho rozhodl proklepnout. Kde si ho sebral?“ zeptal se se zájmem.
„Potkal jsem ho v jednom baru,“ odpověděl neurčitě.
KJ se dál nevyptával. „Kdo by ale řekl, že umí takhle zpívat.“
Jerry přikývl. „Já z toho byl prvně v šoku. Proto jsme se ho snažil přemluvit, aby přišel. Chtěl bych, aby utekl od svých vydavatelů a dělal normální hudbu.“
„Smlouvy? Manipulace?“ nadhodil.
„Obojí.“
„Prasata. Vždycky se najde někdo, rejžující na ostatních. Tak hodně štěstí,“ řekl a vrátil se ke zkoušce. Po páté večerní už měli přehraný veškerý repertoár a k údivu všech ho uměl Richie celý nazpaměť.
„Dobrá paměť na texty.“ Rozpačitě pokrčil rameny, když ho KJ pochválil.
„Takže... Zbývá rozhodnout ještě jedna věc: Kdo bude s námi dnes zpívat?“