A co když svět neskončí?
„A jaké máte důvody k žádosti o vaše vyslání na misi?“ ptali se a jejich černé, nikdy nemrkající oči se zaměřily na člověka stojícího před nimi na druhé straně stolu.
Protože jinde práci neseženu, odpověděl v duchu člověk, ale nahlas nic neřekl. Jak by jim mohl říct, že kdokoli na Zemi uslyší jeho jméno, začne se smát? Nikdo ho nechtěl zaměstnat a k tomu rozhodnutí dospěli už, když se představil a občas ani to nemusel, byl až příliš známý po celé planetě. Jako by nikdo neměl nic lepšího na práci než si číst bulvár. Naopak práce bylo víc než dost, nezaměstnanost téměř přestala existovat hned po neskončení světa.
Poslední rok, když podle předpovědi Mayského kalendáře zpozorovali zkázu v podobě meteoritu řítícího se na planetu, vypukla panika. Mnoho lidí si dobrovolně vzalo život poté, co měsíc před předpokládaným dopadem vzdali vůdci světa pokusy o jeho záchranu. Neměli dostatečné technologie, aby katastrofě zabránili, neměli kam přesunout těch necelých sedm miliard obyvatel planety. S přesným datem a časem dopadu vznikl chaos.
Banky zkolabovaly, protože si všichni chtěli vybrat své peníze a všechny je utratit, dokud byl ještě čas. Nikdo nechodil do práce, všichni si užívali života nehledě na následky a problémy, které to způsobovalo ostatním. Hazardování s vlastním životem bylo zcela běžné, protože všichni si byli jistí, že stejně do měsíce umřou, až alarmující počty lidí zemřely tou dobou na různé nehody.
A pak přišel den D. V ulicích bylo pusto a ticho, každý člověk střízlivý natolik, aby si uvědomoval, co se děje, chtěl poslední chvíle strávit se svými nejbližšími. Záběry ze satelitů, neustálé zprávy, aktualizace, loučení se, všeobecná úzkost, finální odpočet a pak...
Nic. Ticho, minutu, dvě, po pěti minutách lidé otevřeli oči a ptali se sami sebe, co se děje. Pak přišla první zpráva, meteorit zmizel. Nedopadl na zem.
Někteří očekávali smrt s takovou jistotou, že se v nich vzedmul adrenalin a spáchali sebevraždu. Po smíření se smrtí je přemohl děs ze života. Jiní šli okamžitě slavit, ale byli i skupinky prázdných výrazů, kteří si uvědomovali, že od toho momentu mají akce své reakce a všechno bude mít následky.
Planeta se pomalu vzpamatovávala, když je kontaktovala jiná civilizace. To oni zachránili Zemi. A ne jednou, z chaosu vzešla pandemie nákazy, protože mrtvé nestíhali odklízet a mnozí leželi ve svých domovech celé týdny, než je někdo našel. Nebýt pomoci záhadných cizinců, lidstvo mělo na krajíčku mnohokrát.
Rok po neskončení světa přišlo na svět mnoho dětí do rodin s nejistým biologickým otcem. Říkalo se jim post-apokalyptická generace, mnohanásobně silný ročník, který měl doplnit prázdná místa po lidech, kteří nepřežili nástup nového věku. Politici se z nich snažili udělat symbol znovuzrození, ale ostatní se na ně stejně dívali skrz prsty, protože byli počati v šílenství před nekoncem světa.
Mnozí z nich neznali svého otce, ale náš člověk uprostřed místnosti s Anariji, jak se zachránci Země nazývali, jim tiše záviděl. On věděl, kdo je jeho otec, celý svět ho znal. Jeho matka pracovala v televizi a onen den si vzala poslední zprávy před dopadem. Tou dobou to mezi ní a jejím kolegou jiskřilo, bylo nevyhnutelné, aby si uvědomili, že už nikdy nebudou mít šanci s tím něco udělat. V posledních minutách se na sebe podívali a nehledě na kameru, na vysílání v celých spojených státech, se na sebe vrhli a v přímém přenosu počali dítě.
Minuli tak odpočet, užívali si své poslední chvíle ještě dlouho po „dopadu“. Když jim došla sexuální energie, náhle se ohlédli na hodiny a došla jim skutečnost. Ani jeden z nich nepomyslel na to, že by svět mohl neskončit, že by pro ně mohlo být zítra. Zděšení se pomalu přeměnilo v radost a vyrazili slavit do ulic.
Rozhodli se dítě si nechat, vzali se a žili spolu čtyři roky, než jejich vztah skončil. Jejich syn viděl poprvé záznam svého zplození, když mu bylo pět. Od té doby ho to pronásledovalo a nemohl říct své jméno aniž by si lidé na to video nevzpomněli, neb rychlostí blesku obletělo celý svět.
Práce pro Anarije byla jeho jedinou záchranou, u nich nikdo jeho příběh neznal a i kdyby se k nim dostal, Anarijové nechápali lidské pářící rituály. Potřeboval vypadnout, mít vlastní život bez stínu hříchu jeho rodičů.
„Chci posílit spolupráci mezi našimi světy, aby jednou Pozemšťané mohli chránit vás!“ odpověděl a zpříma jim hleděl do očí. Ticho. Dlouze si ho prohlíželi a potom jeden z nich promluvil potěšeným tónem.
„Děkuji Vám, do týdne Vás kontaktujeme ohledně výsledků.“
Parada
(Karin, 31. 12. 2019 20:49)