Pestrobarevná šeď dní (2/3)
Dál jsem se snažil dělat jako by nic, ale cítil jsem napětí. Uvažoval jsem, jestli bych mu neměl říct, že to vím. Trix byl viditelně nervózní, protože jeho úsměvy ztrácely na věrohodnosti. V pátek toho týdne se mi svěřil, že měl jít s jedním kámošem do kina na nový trhák, ale že ten kamarád na poslední chvíli odřekl kvůli práci.
„Těšil jsem se, už jsme měli i zamluvený lístky na zítřejší odpoledne," řekl posmutněle.
„To je ten nový film podle komiksu?" nedalo mi. „Viděl jsem ukázky, když jsem byl nedávno s bratrancem v kině, vypadalo to zajímavě."
„A nechtěl bys jít se mnou?" štěněcí pohled. Zarazil jsem se. Teď už z toho nevycouvám, odmítnout je neslušné a nemám se na co vymluvit. Ví, že sestra bude pryč a já budu trávit víkend sám doma. Ale nakonec proč nejít? Už jsem se dlouho nebavil a ten film prý stojí za to.
„Rád," přijal jsem nabídku. Trix se rozzářil.
„Prima, tak zítra v půl páté před kinem."
Samozřejmě, že jsem byl nervózní, do kina se má přece zvát dívka. Dokola jsem si opakoval, že jdu jen proto, že chceme oba vidět ten film, není v tom žádný postranní úmysl. Trix už na mě čekal s maxi mísou popcornu. Mrkl na mě.
„Připraven na jízdu?" Měl jsem co dělat, abych z hlavy vytěsnil druhý smysl věty. Strachoval jsem se zbytečně, Trixe hned na začátku film naprosto pohltil, jen rukou nepřítomně nabíral popcorn. Dával jsem si pozor, abychom do sáčku nesáhli oba zároveň. Celkem se mi to dařilo, ale pak jsem i já přestal vnímat okolí a tak se stalo, že jsem tam ruku nechal o trochu déle, než jsem měl. Vlastně jsem se zasekl a jen se díval.
Náhle jsem ucítil, jak se podél mé sune ruka Trixe. Pomalu, zlehounka a já ztuhl. Mrazilo mě v zádech a přál jsem si, ať to přestane a přitom to bylo příjemné. Koutkem oka jsem se po něm podíval, dál zíral na plátno před sebou jako by nic. Asi se vážně nic nedělo, protože jeho prsty nakonec dosáhly na popcorn, nabraly ho a ruka zmizela. Byl jsem rád za tmu, rudý jsem byl až po uši. Znovu jsem se odvážil nadechnout a na zbytek filmu mě přešla chuť na onen slaný pokrm. Po skončení by se napětí dalo krájet. Uhýbal jsem mu pohledem a ani on se mi nedíval zpříma do očí. Nevěděl jsem, že když se dotkl mé ruky, přestal vnímat film a soustředil se celou svou bytostí na konečky prstů, užíval si hřejivý dotek kůže. Na poslední chvíli se vzpamatoval, místo ruky uchopil popcorn a dělal jako by nic.
Moc jsme se po tomhle spolu nezdržovali, cestou na autobus jsme mlčeli. Vždycky jsme probírali film, tentokrát nám oběma utkvěla v mysli jen jedna vzpomínka a tu nechtěl nikdo zmiňovat.
„Autobus!" vykřikl Trix. Zvedl jsem hlavu a podíval se podél jeho prstu. Automaticky jsem odhadl vzdálenost.
„To stihneme," popadl mě kamarád za ruku a já musel běžet s ním. Co dělá? To přece nemůžeme stihnout! Naštěstí z busu vystupovala stařenka o berlích, naše šance. Zrychlil jsem, co nejvíc jsem dokázal, a Trix se nedržel zpátky. Dávno pustil mojí ruku, protože by nás to oba jen zpomalovalo. Soustředili jsme se jen na jeden cíl, na dveře nad kterými už blikala výstraha. Ještě kousek, počkej přece! Řidič nás nemohl vidět, utíkali jsme vedlejší ulicí kolmou na tu, ve které se nacházela zastávka. Zpomaluji, napadlo mě, když mě Trix předběhl. Už se spouštělo zavírání dveří, vtom Trix vrazil dovnitř a já těsně za ním. Nechápu, co se dál stalo, asi zakopl o schod, ale jak se mu povedlo sletět na záda, pro mě asi zůstane záhadou, každopádně já spadl okamžitě na něj.
Dveře se zaklaply a kolem se rozprostřelo ticho, jak jen je to vůbec v autobuse možné při nastartovaném motoru. A všichni koukali na nás, všechny tváře se nakláněly k nám dvěma ležícím na sobě. Trix zrudl a bylo mu stejně trapně jako mně. Sledoval jsem to všechno a najednou jsem to už nevydržel. Šíleně jsem se rozesmál. Jako smyslu zbavený jsem se překulil na záda a smál se. Trixovi zacukaly koutky a začal se smát taky. Váleli jsme se na zemi a nemohli jsme si pomoct, těla se otřásala pod náporem smíchu a nešlo to zastavit. Někteří lidé se přidali, jiní na nás pohoršeně koukali.
„Pánové, celý autobus čeká jen na vás, až se uráčíte postavit," napomenul nás nerudný řidič. Pořád ještě vysmátí jsme se zvedli a každou chvíli propukali v nový záchvat smíchu. Po patnácti minutách jízdy jsme vystoupili u nás na zastávce už celkem klidní.
„Uf, to byla síla," držel se Trix za břicho, „zítra se ani nehnu, z toho budu mít namožené svaly ještě týden," usmíval se. Veškerá nervozita se uvolnila a nezbyly po ní ani památky.
„To jo, ale stálo to za to, ne?"
„Jo, tak moc jsem se nenasmál už roky," posteskl si. „Nechceš dneska jíst u mě?" nabídl se.
„Proč ne?" souhlasil jsem uvolněně. Bylo mi dobře, tak proč řešit problémy, které nejsou?
Mám rád jeho podkrovní moderní apartmán. Vlastně není jeho, patří rodičům, ale ti se tam moc nevyskytují. Nespíš tu nebyli celé měsíce, usoudil jsem podle prachu v nepoužívaných místnostech. Musím sem zase protlačit sestru. Ráda uklízí za prozpěvování japonských diskáren.
„Posaď se, skočím pro pití," vyslal mě do obýváku.
„Co bude vlastně k jídlu?" zeptal jsem se, když se ke mě připojil. Automaticky jsem zapnul televizi, u nás rčení "jako doma" fungovalo už od střední.
„Objednal jsem pizzu."
„Cože? To jsi nemusel."
„Musel, nic jiného tady není," pokrčil rameny.
„Proč mě tedy zveš k tobě? Mohli jsme jít k nám, tam je jídla dost," nechápal jsem jeho logiku.
„Stejně bych jí objednával, takhle se alespoň sní," vysvětlil. „Já většinou moc doma nejím a když už ano, pošlu si pro něco."
„To večeříš po barech a z donáškové služby?"
„Nerad jím sám," uhnul pohledem. „Domů většinou chodím pozdě a nemám čas si něco vařit." Věděl jsem, jak moc Trix nesnáší samotu, ale tohle mě nenapadlo. Já byl zvyklý pořádně večeřet a nedokázal bych si představit, že by tomu bylo někdy jinak.
„Bude tu za chvíli. Dáme turnaj?" a už usedl vedle mě s ovladačem v ruce. Užili jsme si večer jako před lety. Jako kluci, když si rodiče vyrazí na večer do společnosti – s pizzou a videohrou. Zíval jsem únavou, když jsem opouštěl příjemně vytopený byt a utíkal chladným deštěm domů. Cestou jsem přemýšlel nad celým dnem. Baví se Trix takhle skvěle každý večer? Ne, dneska zářil víc než obvykle. Navíc jsem si vzpomněl na jeho trápení s láskou. Uvnitř to byl strašně osamělý člověk, jen to nedával znát. Nikdy nedával najevo, jak se doopravdy cítí, za každou cenu se snažil tvářit vesele a přátelsky.
„Nechceš zůstat přes noc?" nabízel mi už napůl spící. „Tady je vždycky takové ticho..." posteskl si smutně. A v té chvíli jsem zatoužil tam s ním zůstat, rvalo mi srdce, když jsem ho tam nechával napospas samotě. Jenže něco uvnitř mi říkalo, že bych měl jít.
Absolutně promočený jsem vběhl do baráku. Nechtělo se mi čekat na výtah, radši jsem vzal schody po třech. Hodil jsem promáčenou mikinu na pohovku a mrkl na hodiny. Půl třetí. Zamrkal jsem, protřel si oči, ale ručičky zůstaly na místě. Úplně jsem ztratil pojem o čase, možná právě proto bylo třeba odejít. Nikde a s nikým jiným mi nebylo líp. Věděl jsem, kam by to vedlo, byli bychom spolu častěji a častěji a pak by se Trixovi nechtělo být s nikým jiným.
Vzpomněl jsem si, jak mě tenkrát Trix objal. Jak byl uvolněný a spokojený. A pak by- zarazil jsem proud myšlenek. Ale ano, přestal hledat a zůstal by se mnou. Špatně by se mi ho odmítalo, je to můj kámoš a navíc mi sním je tak dobře, přiznal jsem si. To obětí s pohlazením tenkrát po rozchodu, jeho ruka dneska v kině... A v autobuse když jsem ležel na zemi a cítil tlukot jeho srdce, nechtělo se mi vstát. Radši jsem šel spát dřív, než bych začal uvažovat o vztahu s ním. To bude jen únava, říkal jsem si, a samota. Ségra měla pravdu, měl bych si někoho najít.
Tak jsem se rozhodl. Už jsem neodmítal pozvání na večírky, počínaje nedělí jsem začal chodit ven a seznamovat se s lidmi. Akorát ze středeční večeře jsem se nevykroutil. Ale stálo to za to, sestra vypravovala zážitky z rodinné schůze.
„Přišel tam se svým přítelem, tedy nikdo kromě mě netušil, že je to jeho přítel, a pak se ho teta zeptala, jestli si už taky našel dívku – měli jste vidět výraz jeho přítele, čekal, že ho zapře – a on jí odpověděl, že už nemá o dívky zájem, že má něco lepšího. Teta vyvalila oči, lidi utichali a potají poslouchali. No a ona se divila, tak si Dan zavolal jeho a znovu ho představil, tentokrát jako svoji životní lásku a v té chvíli všichni naprosto zmlkli. Několik lidí si myslelo, že je to vtip, ale když pak se ty dva chytili za ruce a podívali na sebe... Huááá," popisovala. „Později se mi svěřil, že se mu neskutečně ulevilo. A brzy spolu zmizeli pryč, že musí ještě něco vyřídit," pronesla významně, „ale kdybyste je viděli, jak zářili štěstím a jak jim to spolu slušelo..." rozplývala se. Podíval jsem se na Trixe. Správně jsem uhodl na co myslí. Jenže strach byl silnější a tak mlčel.
„Budou fotky?"nadhodil jsem.
„Určitě, pak ti Pavla ukážu, bude se ti líbit," mrkla na mě.
„To doufám, vždycky jsem si myslel, že má bratranec vkus," zašklebil jsem se a dodal: „Jsem rád, že jsou spolu šťastní."
„Tobě to nevadí?" pípl Trix nadějně.
„Jsou důležitější věci než pohlaví partnerů mých přátel," pokrčil jsem rameny a byl odměněn nadšeným úsměvem. Ale ani potom se mi nesvěřil. A tak jsem si dál vesele vymetal večírky. Pomalu víc než Trix. Dost jsem se opíjel a ráno budil s kocovinou. Další týden v pátek sestra odjela se spolužáky na chatu, takže jsem se nemusel krotit. Vždycky jsem se snažil přijít v přijatelnou dobu a potichu, teď jsem nemusel. Dokonce jsem byl tak opilý, že jsem ani nezvládal jít sám. Musel mě podepírat Trix. Celý večer mě ostražitě pozoroval a očekával katastrofu. Radši se rozhodl zůstat střízlivý.
„To už by stačilo, je čas jít domů," řekl mi, když jsem se neudržel na židli.
„Já nemůžu, vidíš? Nejde to," demonstroval jsem svoji neschopnost chodit.
„Tady nemůžeš zůstat."
„Proč ne? Mě se tu líbí," doširoka jsem se usmál.
„To nejde, za pár hodin stejně zavřou." Nakonec se mu povedlo dostat mě ven a zavolat taxi. Sedl si vedle mě dozadu. Neudržel jsem se rovně a sklouzl mu na rameno. Chtělo se mi strašně spát, ale něco ještě víc.
„Trixi," zašeptal jsem.
„Copak?"
„Mně je špatně." O chvíli později už jsem zvracel na rohu ulice. Bylo mi strašně špatně.
„Pojedete ještě dál?" zeptal se s nechutí taxikář.
„Ne, myslím, že dojdeme pěšky," povzdychl si Trix starostlivě, zaplatil a řidič s úlevou rychle odjel.
„Jak ti je?" zeptal se mě opatrně.
„Šíleně. Chci domů," hlesl jsem.
„To půjdeme, už je to jen kousek." Musím přiznat, že bez něj bych se domů nedostal. Byly to nejdelší tři ulice mého života. Pomohl mi do koupelny.
„Kde máš sestru?" zeptal se, zatímco jsem si oplachoval obličej.
„Pryč, se spolužáky. Na celý víkend." Konečně jsem se dostal do posele. Už jsem neměl ani sílu se přikrýt, nechal jsem to na Trixovi.
„Budeš tu?" zeptal jsem se ho z posledních sil.
„Nemůžu tě tu nechat v tomhle stavu samotného," řekl a posadil se ke mně. „A teď se pokus usnout, bude lepší, když to zaspíš." Spokojeně jsem zavřel oči a usnul. Trix se o všechno postará, bude tu se mnou.
Ráno jsem se probudil do slunečného dne, možná až moc. Chtěl jsem vstát a dojít si na záchod. Sotva jsem se zvedl, udeřila mě šílená bolest do hlavy a zatočil se se mnou svět. Padl jsem na všechny čtyři a přemýšlel, jestli se budu muset plazit.
„Proč já debil tak šíleně moc chlastal?" zaúpěl jsem.
„To by mě taky zajímalo," ozvalo se ode dveří. Zvedl jsem hlavu a zaostřil.
„Trixi? Co tu děláš?"
„Starám se o svého nezodpovědného kamaráda."
Málem jsem se zeptal o koho, ale to už mi pomáhal na nohy a vedl mě na onu místnost. Mluvil tiše, asi věděl, jak mi je. Ujistil se, že nespadnu do záchodu a potichu za sebou zavřel dveře. Když jsem se vypotácel za ním do jídelny, měl jsem na stole už připravený prášek a sklenici vody.
„Spolkni to a zapij, bude ti líp," přikázal poté, co mi pomohl posadit se. Všude v domě bylo naprosté ticho a zatažené závěsy.
„Vůbec nic si nepamatuji. Co je dneska za den?" vyděsil jsem se.
„Sobota." Oddechl jsem si. Tahle kocovina byla tenhle týden nejhorší a práci bych nepřežil. Konečně začala bolest hlavy ustupovat.
„Jak to, že tobě nic není?" zeptal jsem se Trixe.
„Když jsem viděl, jak moc piješ, radši jsem se rozhodl zůstat střízlivý." Vzpomněl jsem si, jak mě přinutil odložit sklenku a jít domů. Cestou v taxiku jsem mu málem usnul na rameni. Všechny vzpomínky byly hodně matné.
„Díky."
„Cože?" vytrhl jsem Trixe z myšlenek.
„Díky, že jsi mě dostal sem," zamumlal jsem.
„To přece kamarádi dělají ne?" usmál se vesele, jak to dovede jen on.
„Au, tišeji, prosím," zaúpěl jsem.
„Promiň," zašeptal, „zapomněl jsem." Taky bych chtěl zapomenout na svojí kocovinu.
„Asi se půjdu ještě prospat," zvedl jsem se. „Zvládnu to sám," odehnal jsem Trixe, když mi šel pomoct. Už jsem bohužel neměl tak necitlivou kůži na dotek jako včera. Doploužil jsem se zpět do ložnice a padl na postel. Cítil jsem se odporně, prohnile, jako nějaký feťák. Taky jsem tak vypadal, všiml jsem si toho cestou ze záchoda v koupelně. Nechtěl jsem, aby mě v tomhle stavu viděl Trix, já byl vždycky ten starší a rozumnější. Já byl ten, který musel chránit svého kamaráda. Tehdy byl zosobněním nevinnosti a dětské naivity. Vyrostl, oba jsme se změnili. On teď provádí po nocích s muži věci, které bych ani nedokázal pojmenovat, a já jsem se teď tak neuvěřitelně opil. Taková dekadence. Kam jsme to my dva dospěli? Odpadlíci mající jen sebe navzájem. S tou myšlenkou jsem usnul.
Trix stál ve dveřích a díval se, jak jeho kamarád padl na postel a za chvíli se už místností rozléhalo klidné oddechování. Bál se, jestli jsem to přece jen nepřehnal, jestli by mi neměl nechat vypumpovat žaludek, ale nakonec jsem to zvládl sám. Celý týden si o mě dělal starosti, každé ráno jsem chodil do práce s kruhy pod očima, bolestí hlavy a tak trochu mimo.
Proč tak moc pije, nechápal. Ano, k pařbám patří panák nebo dva, ale všechno má své meze. Povzdechl si a otočil se ve dveřích.
„Trixi..." zaslechl mě šeptat ze spaní. Bleskově se otočil. Slyšel to, nebo to byl jen výplod jeho představivosti? A jestli nebyl, co se mi asi o něm může zdát?
Když jsem se vzbudil podruhé, venku už byla tma. Bolest hlavy trochu povolila. Dobelhal jsem se na záchod a do koupelny. Vysprchoval jsem se, vyčistil si zuby a teprve potom jsem se cítil zase jako člověk. Vyšel jsem z koupelny a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že slyším praskat olej na pánvi. Zmateně jsem došel do kuchyně.
„Trixi? Co tady děláš?" Otočil se ke mně a usmál se.
„Večeři," odpověděl prostě. Nechápavě jsem zíral na Trixe se zástěrou kolem pasu. Pak jsem zakroutil hlavou, posadil se ke stolu, vzal si připravený prášek a zapil ho sklenicí vody, která stála vedle něj. Potom jsem to zkusil znovu.
„Proč?"
„Řekl jsem si, že budeš mít hlad, až se vzbudíš."
„A proč si vlastně tady?" Trix si povzdechl.
„Párty, pití, opilost, kocovina – už si vzpomínáš?"
„Radši bych si nevzpomínal," ucedil jsem koutkem pusy. „Víš, jsem ti moc vděčný za všechno, ale vařit mi večeři..."
„Nám," opravil mě. „Navíc mě vaření baví." přiznal.
„Vážně? A proč tedy doma nevaříš?" nechápal jsem.
„Vařit sám pro sebe je spíš otrava než zábava. A rodiče by to neocenili, jsou zvyklí na pětihvězdičkové restaurace."
„Měl jsi někdy pozvat mě a ségru. Tak mě napadá, na kom trénuješ, když doma nevaříš a – aha, chápu. Musíš být vysoce ceněný partner, málo který chlap umí vařit." Trix trochu zčervenal a dál se věnoval hrncům a pánvi. Čekal jsem, až prášek zabere, a přitom se pokoušel vybavit si co nejvíc vzpomínek z pátečního večírku. Byla tam jedna žena v oslnivě červených šatech. Možná bych mohl...
„Ty, Trixi..."
„Hm?"
„Pamatuješ si včera na tu blondýnku v červených šatech? Nemůžu si vybavit její jméno." Trix na chvíli ztuhl.
„Nela," odpověděl, „Nela nymfomanka nebo taky sexbomba Nela." Mrazivý tón jeho hlasu a zvuk jejího jména vyvolal celou kaskádu vzpomínek. Nela šeptající mi své jméno do ucha, Nela svůdně zvoucí mě k tanci, její tělo ke mně pevně přitisknuté a konečně její polibky chutnající šampaňským.
„Ježíšmarjá," zaskuhral jsem, „že jsem s ní ne to..."
„Ne, po chvíli tě nechala a našla si jiný cíl." Jenže tohle mělo i druhou stránku, po celou dobu jsem měl pocit, že mám v zádech zabodnutý Trixův vražedný pohled. Možná se mi to jen zdálo, vždyť měl za úkol mě hlídat, ale čím jsem si jistý, je pocit, že jsem ho zradil. Pil jsem částečně i proto, abych ten pocit zahnal. Sakra, co to se mnou je, vždyť přece s Trixem nechodím!
„To jsem rád... Měl bych s tím přestat, tahle kocovina byla poslední kapka." Trix se na mě nadšeně podíval.
„To je dobře."
„Dobře? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě v tom podporoval?" nadzdvihl jsem obočí.
„J-já jsem..."
„Trixi, ty koktáš!" obvinil jsem ho pobaveně.
„Prostě se nechci dívat, jak se ničíš," odsekl a vsadil bych se, že byl rudý jako rajče. Že by žárlil? Ta myšlenka mě kdoví proč uvnitř hřála.
„Mohl bys mi pomoct naservírovat?" snažil se změnit téma a já jsem se s radostí zvedl.
„Sestra bude litovat, že tu nebyla." Sbíhaly se mi sliny při pohledu na jídlo. To bylo něco jiného, než mé obvyklé večeře.
„Tak ita-" zarazil jsem se, ale už bylo pozdě.
„Myslím, že ty ji celkem slušně nahradíš," smál se mi Trix. Povídali jsme si o všem možném, vlastně jsem si ani neuvědomoval, jak moc jsme se oba změnili. Ne k lepšímu nebo horšímu, prostě změnili.
„Zvláštní," řekl jsem mu po večeři, „věřil bys tomu, že za celý týden jsem se ani z půlky nebavil tak jako dneska?" Trix se zarazil a uhnul pohledem.
„Já taky ne," přiznal.
„V tom případě bychom měli takhle jíst častěji, třeba jen my dva a pořádně si popovídat. Vždyť tě sestra zná pomalu víc než já." Nevím, co to do mě vjelo, asi jsem byl opilý kouzlem okamžiku nebo tak něco. Cítil jsem se tak lehce, jako bych v tu chvíli dokázal vyřešil problém hladovění v Somálsku.
„Dokážeš úžasně vařit, vsadil bych se, že umíš tucty jídel stejně tak dobrých, jako bylo tohle, nebo dokonce lepších. K dokonalosti tomu snad chybí jen svíčky." Trix už tak rudý až za ušima mi znovu při posledním slově uhnul pohledem. Ticho, čekal jsem na nějakou odezvu cokoliv.
„Víš... já..." podíval se mi najednou plaše do očí, „je ještě jedna věc, co o mě nevíš." Zarazil jsem se, čekal jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Vážně se mi svěří? A jak mám reagovat? Trix měl nejspíš svých problémů až nad hlavu, takže si mé nervozity nevšiml. Měl na tváři výraz: „Teď, nebo nikdy!"
„Já... poslední dobou... já... jsem... jsem gay," řekl z posledních sil. Už jsem si myslel, že to nezvládne. Vteřinku jsem zůstal zírat na jeho vyděšený obličej, jak si uvědomil, co právě řekl, a pak mi došlo, co přesně bych měl udělat já.
„Jsem rád, že jsi mi to řekl," usmál jsem se.
„C-co, ty nejsi překvapený? Ty jsi to věděl?" Přikývl jsem.
„Jak dlouho?"
„Zhruba stejně jako sestra." Trix schoval tvář do dlaní.
„A já jsem tak dlouho čekal na vhodnou chvíli, budil se kvůli tomu ze spaní a stresoval se kolik měsíců..." zasténal.
„Ale je to úleva, konečně to říct, co?" usmál jsem se. Vážně měl takový strach?
„To, jo. Hodně," přiznal a zvedl hlavu. „A... tobě to nevadí?"
„Ani v nejmenším," odpověděl jsem a odměnou mi byl další z jeho úžasných úsměvů.
„Takže... máš teď někoho?" zeptal jsem se, jednak mě to zajímalo a pak taky jsem mu chtěl ukázat, že tohle téma není tabu.
„Ne, od toho rozchodu jsem nějak nenarazil na nikoho, s kým bych se cítil šťastný." Od toho rozchodu to znamená ten popcorn a – zarazil jsem se.
„A kdy jsi vlastně začal koukat po mužích?" Chápal jsem, že mu musí být trochu nepříjemné o tom mluvit, mě vlastně taky, ale museli jsme si začít zvykat, ne?
„To bylo tak," zamyslel se, „dva roky zpátky? Spíš něco přes tři," pak zčervenal. "Víš, říká se, že první kluk je nezapomenutelný, ale když o sobě celou noc nevíš a ráno zjistíš, že jsi byl s klukem a že se ti to líbilo..." nedokončil, nejspíš protože jsem zůstal zírat s otevřenou pusou. Pak jsem zrudl taky. Už dlouho jsem s nikým nemluvil nic o sexu. Trix se tomuto tématu vyhýbal, sestra, no, je sestra, s rodinou nemluvím a poslední přítelkyni jsem měl asi měsíc po maturitě.
„Promiň," zamumlal Trix.
„A co ten tvůj poslední..." zkusil jsem to znovu.
„Měl úžasnou jachtu, pozval mě na víkend. Jeden ze dvou víkendů, které jsme strávili spolu. Byl jsem pitomec. Mělo mi dojít, že chlápek, co ani po týdnu nevysloví jméno svého milence, to nemyslí vážně."
„Vy jste spolu byli jen něco málo přes dva týdny a už..." překvapilo mě.
„Víš, u nás to chodí trošku jinak než u normálních párů. Někteří jen hledají rozptýlení na jednu noc a pak se vrátí do svých normálních životů. Někdy si prostě nemůžeme pomoct a samota nás dostihne. Je těžké najít si trvalejší vztah." Bylo mi ho líto, chápal jsem, že musí být osamělý, když má rodinu bůhví kde a žije sám, ale tohle mě nenapadlo. Mluvil tiše, jako by se za to styděl, mně to naopak v tu chvíli přišlo naprosto normální, spíš mě napadlo, jestli se mnou něco není, když jsem si tak dlouho vystačil sám.
„S mým ex jsme byli spolu hned první noc. Nalákal mě na takové ty sladké řečičky a pak mě jimi živil."
„S takovým bohatým milostným životem máš štěstí, že jsi nechytil AIDS... Nemáš AIDS, že ne?" vyděsil jsem se, když zbledl.
„Ne, zatím jsem měl štěstí. Ale jeden kamarád ho neměl. S ním jsem nespal," dodal. Ulevilo se mi, radši jsme to oba zaklepali, ještě abych přišel o Trixe...
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. Myslím, že bychom se měli naučit to riziko akceptovat a žít s ním, ne se otáčet zády."
„S tím souhlasím... Ale mohl by sis vybírat své partnery pečlivěji," požádal jsem ho s pohledem upřeným do stolu.
„Snažím se, na naše standarty jsem celkem vybíravý, ale ne vždycky... chápeš." Ano, až na ty osamělé večery. Nejraději bych ho někam zamkl, mohl bych ho hlídat, jako on mě... V gay baru? Ne, to ne... Ale Dan by mohl... Nebo už na taková místa nechodí?
„Bojíš se o mě?" zeptal se tiše. Zatnul jsem ruku v pěst.
„Co je tohle za otázku?" vyjel jsem na něj, „Samozřejmě, že se bojím o svého nejlepšího kamaráda! Co bych si bez tebe počal? Každý večer, který jsem s tebou, je pro mě neopakovatelný, ty mě držíš při životě! Jak se o tebe nemám bát, když ti hrozí neléčitelná choroba? Co je na tom směšného?" Trix se z neznámého důvodu usmíval.
„Já se bál, že se teď budeš chtít ode mě distancovat," smál se. Nasupeně jsem se posadil zpátky. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vstal.
„Prostě si dávej pozor," zamumlal jsem.
„Rozkaz," zašklebil se a šel sklidit ze stolu. Pomohl jsem mu s mytím nádobí. Nechápal jsem, jak se po tom všem dokáže Trix tak bezstarostně usmívat. Najednou jsem si uvědomil, že se dneska usmíval nějak jinak. Ne o moc, ale rozhodně mnohem uvolněněji, než když jsme byli spolu v nějakém klubu. Vždycky tomu něco chybělo, ale dneska jsem to konečně viděl naplno, naprosto nenucený úsměv. Proč mi to nedošlo dřív? Já a sestra jsme nejspíš jediní, před kým se od teď nemusí přetvařovat. Vždycky skrýval všechny starosti a problémy... U nich v klubu si musel udržet image. A to znamená pravé přátelství, být s ním když přetvářka povolí. Měl jsem chuť Trixe obejmout, byl jsem tak rád, že jsem to právě já, kdo ho zná takhle, před kým nemusí nic hrát a může být sám sebou.
„Děje se něco?" zaslechl jsem starostlivý hlas. Zvedl jsem oči od nádobí a opět mezi námi vzniklo spojení, znovu ta hloubka jeho očí... Stál tak blízko mě a já měl pocit, že cítím jeho dech a slyším tep jeho srdce. Jako tenkrát v autobuse... Zvedl ruku z vody a zlehka se dotkl mé paže. Jako by mnou projela vlna energie. Ucukl jsem, přerušil spojení a začal zase dýchat.
„To nic." Asi mi už hrabe. Trix mě chvíli pozoroval, ale pak se dal taky do práce. Potom jsem zaslechl tiché: „Promiň." Za co se omlouval? Za to že se mě dotkl? To je přece normální, ne, šťouchnout do lidí, kteří jsou v transu. Jedině že by to nemyslel jako obyčejné vrácení do reality, pak by byla omluva na místě. Nikdy přece neřekl, že by nechtěl zrovna mě. Udělal jsem tu největší blbost, jakou jsem mohl, zeptal jsem se ho.
„Ty, Trixi?"
„Hmm?"
„Přemýšlel jsi o mně někdy jinak než jako o kamarádovi?" Pokud ho to šokovalo, nedal to na sobě znát. Nejspíš čekal, že se zeptám.
„Dřív jsem měl tyhle dva světy od sebe naprosto oddělené," řekl, aniž by přestal mýt nádobí, „dalo by se říct, že v noci jsem byl někdo jiný než ve dne. Jenže pak začal jeden svět ovlivňovat druhý a naopak. Nedalo se to tak udržet."
„A teď?" Zvedl tvář ke stropu.
„Kdo ví..." No když ne on, tak asi nikdo. „Párkrát mě napadlo," to už se znovu díval na špinavý hrnec, „jak by bylo krásné, prostě zůstat s tebou, přestat všechno řešit a bavit se." Pak mi pohlédl do očí.
„Ale neboj se, nemám v úmyslu tě do ničeho tlačit, zvykl jsem si na to, že některé sny jsou prostě nedosažitelné," pokusil se o úsměv. Říkám pokusil, protože to byl opravdu jen pokus, i když v tu chvíli mi to tak nepřišlo, tenkrát jsem měl plno práce s tím, aby se mi nepodlomily nohy. Nazval mě vážně snem? Mlčky jsme domyli nádobí.
Otočil jsem se na Trixe: „Ty máš celý víkend volno?" Zní to divně, takhle zničehonic, ale přišlo mi zvláštní, že by nic neměl.
„Zítra odpoledne dělám záskok až do večera za kamaráda v práci. Dělá barmana a spletl si datum odjezdu na dovolenou. Tak já asi půjdu," poohlédl se po místnosti, jestli někde něco nenechal.
„Počkej, nechceš tu přespat?" vylétlo ze mě dřív, než jsem si v tom stihl zabránit. Zastavil se.
„Rád, cokoliv než to strašné ticho u nás," usmál se.
„Kde jsi vlastně spal dneska?" zeptal jsem se.
„No, já vlastně ani nespal, musel jsem tě hlídat. Odpoledne jsem si na chvilku zdříml na gauči," vzpomínal a já se mezitím snažil vymyslet, kam ho uložit. Vlastně byla jen tři místa – gauč a moje a sestry postel. Ta moje nepřicházela v úvahu, jedině že bych přespal u sestry a za to by mě zabila, gauč, no to rovnou mohl jít domů. Tak jsem se ho rozhodl ubytovat u sestry. Napadlo mě zavolat jí a zeptat se, ale nejspíš někde paří a stejně by měla akorát dotazy typu: „A proč nespíte spolu?" Opatrně jsem otevřel dveře pokojíku. Čekal jsem cokoliv, od kamer přes poplašné zařízení až po pasti, ale zdál se být celkem normální.
„Hlavně nic neshoď a zkus na nic nesahat.“ Nechal jsem ho tam prohlížet si všechny ty podivné serepetičky, kterých tam měla plno, a šel jsem pro ručník a pyžamo, které bych mu mohl půjčit. Gentlemansky jsem ho pustil první do sprchy. Když jsem šel po něm, měl jsem z toho zvláštní pocit, ale svedl jsem to na únavu.
„Nepotřebuješ ještě něco?" nakoukl jsem do sestřina pokoje. Trix už ležel zachumlaný pod peřinou.
„Ne, díky. Poslyš, vážně jí to nebude vadit?" zeptal se provinile.
„Spíš se pak bude chlubit, že měla v posteli Ritsuku," zasmál jsem se. „Tak, oyasumi nasai," popřál jsem mu, zhasl a šel také spát.
Ráno jsem se probudil brzy, zřejmě protože jsem skoro celý předchozí den prospal. Cestou z koupelny jsem potkal zívajícího Trixe.
„Dobré rá– co je?" nechápal, protože já najednou vyprskl smíchy. Když jsem se znovu na něj dokázal podívat, ukázal jsem na jeho hlavu: „Už tě nikdy nenechám spát v její posteli." Zmateně se šel prohlédnout v zrcadle. Nejspíš ve spánku shodil z jedné z poliček čelenku s kočičíma ušima a ta se mu přichytila na hlavě. Hned si jí chtěl strhnout, ale já ho zarazil.
„Počkej," a odběhl jsem pro foťák.
„Na to zapomeň," zbledl Trix.
„No tak, jen jednu fotku, udělej to pro mojí sestru..." šklebil jsem se. Nakonec svolil a nechal mě udělat hned několik fotek. Roztomile se červenal.
„Spokojený?" ihned si sundal čelenku. „A teď mě už konečně pusť do koupelny. Opovaž se to ukázat někomu jinému než sestře."
„Vždyť vypadáš roztomile," škádlil jsem ho. Jen po mě vrhl vražedný pohled a zavřel se v koupelně. Nicméně jsem konečně pochopil, co na těch ouškách sestra vidí. Rozespalý Trix celý rozcuchaný s ouškama... Kawaii. Odložil jsem foťák a šel se podívat, čím ho mohu pohostit než odejde. Připravování snídaně, škádlení se, my dva vážně vypadáme jako pár, napadlo mě. Ne, takhle se nejlepší kamarádi chovají také, takhle musím myslet.
„Můžu si půjčit tužidlo na vlasy?" ozvalo se z koupelny.
„Jasně, půjč si – co že to chceš?"
„Tužidlo. A pak taky lak."
„Jestli to tam najdeš..." pokrčil jsem rameny.
„Díky." V jedné chvíli uvažuji, jak by nám bylo spolu, a v druhé se stane něco takového. Neuvědomuji si, jak moc se naše světy liší. Co všechno je ještě jiné? Ne, radši budu hezky v klídku heterákem, o něco takového nestojím. A vůbec, co mě to popadlo myslet na takové věci? Ještě nedávno jsem pochyboval, že snesu kamaráda-gaye a teď tohle? Ještě že moje myšlenky neslyší sestra. Zajímalo by mě, jak by Trix vypadal bez tužidla a podobných věcí, přemýšlel jsem, když jsem při snídani pozoroval jeho účes.
„Něco špatně?" všiml si mého pohledu a okamžitě se začal upravovat.
„Nic, jen... Zajímalo by mě, jak bys vypadal bez všech těch kosmetických úprav vlasů."
„Věř mi, není to moc hezký pohled," prohlásil dotčeně.
„Vážně? Blbost, tobě by slušela i násada od mopu," usmál jsem se. Kompliment, ale myslel jsem to vážně. Dobře, moc objektivní to nebylo.
„Kdyby to řekl kdokoliv jiný, pokládal bych to za dost laciný způsob, jak mě sbalit," řekl a díval se mi přímo do očí. Nervózně jsem polkl. „Ale že jsi to ty..." pokrčil rameny.
„Že jsem to já co?" chtěl jsem, aby to dokončil.
„Nejspíš si to fakt myslíš... Nebo jsi jen zvědavý, jak bych vypadal. Proto nevím, jestli mám být rád, nebo se začít bát." Nekomentoval jsem to. Popravdě jsem taky nevěděl, proč jsem to řekl. Vím, že Trix trpí tak trochu mindrákem ze svých vlasů. Je nervózní, dokud nevypadají perfektně. Jako by jejich změna ovlivňovala jeho úspěch mezi muži. A jestli ano, museli být všichni pěkně povrchní.
„Kdy přijede sestra?" zeptal se Trix, aby řeč nestála.
„Nevím, zatím mi nedala vědět, ale nejsem její rodič. Do večera dorazí, dřív nemá cenu se po ní shánět."
„Nebojíš se o ni, když je takhle celý víkend sama?" Občas zapomínám, že je Trix jedináček.
„Ne, jsme oba vychovaní, abychom se postarali sami o sebe. Ona má svůj život a já taky. Spoléháme na to, že ten druhý je dost zodpovědný a dá si pozor." Krásná slova od někoho, kdo se nedávno tak strašně opil, že.
Nasnídali jsme se skoro mlčky. Vzpomněl jsem si na včerejší večer, kdy jsme si tak živě povídali. Nechtěl jsem, aby už víkend končil, ale věděl jsem, že času neporučím. Navíc mezi námi narůstalo napětí, tón jeho hlasu mi způsoboval škubnutí žaludku a i obyčejný nádech byl hlučný. Přičítal jsem to následkům kocoviny.
Znovu se opakoval včerejší večer, Trix sebral své věci, rozhlédl se, jestli nic nikde nenechal a poděkoval mi za všechno. Jenže tentokrát jsem ho už nemohl zadržet, musel jsem se s ním rozloučit. Zvláštní, chvíli předtím bych dal cokoliv za to, aby napětí skončilo a teď jsem si přál ze všeho nejvíc, aby zůstal.
„Vyprovodím tě," nabídl jsem se.
„Není třeba, trefím sám," mávl rukou, „tak zítra v práci." Zdálo se mi, že je nervózní a snaží se rychle odejít. Proč? Sledoval jsem ho, jak otvírá dveře, jako ve zpomaleném filmu jimi prochází a v tu chvíli mi došlo, že když odejde, budu zase neuvěřitelně sám. Musel jsem něco udělat, nevěděl jsem co, ale vnitřní hlas tvrdil, že znovu už nebudu mít šanci. Proto jsem ho zachytil za ruku a zase vtáhl dovnitř.
„C-co to děláš?“ Vypadal trochu vyděšeně a překvapeně. „Musím už jít.“
„Proč? Máš pracovat až večer a ještě ani nebylo jedenáct.“
„Tím to není,“ mávl netrpělivě rukou. „Jestli se ještě zdržím, neodejdu. Proto musím.“ Znovu sáhl po klice.
„Neodcházej!“ křikl jsem a sám jsem se vyděsil nad zoufalostí mého hlasu. Zarazil se a chvíli se na mě s nečitelným výrazem díval. Potom přistoupil blíž, chytil mě za ruku, vytáhl se k mým rtům a políbil mě. Nic neřekl, jen zkoumavě pohlédl na můj výraz a pak doopravdy odešel. Já zůstal stát. Až po několika dlouhých minutách jsem se odvážil pohnout. Zvedl jsem ruku k ústům. Co to mělo znamenat, ptal jsem se hloupě sám sebe.