Věta, která změnila můj život
Věta, která změnila můj život
(Kdyby dospělí psali slohovky)
„K ničemu tě nenutím, je jen na tobě, jestli chceš, nebo ne.“
Náš vztah začal právě touhle větou. V té chvíli jsem ho nenáviděl, protože ten parchant dobře věděl, že ty peníze potřebuji. Znali jsme se ze střední školy, ale on chodil o ročník výš. Tenkrát jsme oba hráli baseball, takže když jsme se po letech náhodou potkali, měli jsme na co vzpomínat. Jenže alkohol mi rozvázal jazyk a najednou jsem mluvil o svých problémech.
Chtěl jsem studovat, přijali mě na universitu, jenže bohužel během prvního ročníku máma onemocněla a já se o ni musel postarat. Celé roky se starala ona o mě, tak byl čas, abych jí její péči vrátil. Vzdal jsem se všech svých snů a pracoval, kde se dalo, abych ji mohl podporovat. Jenže její nemoc měla tužší kořínek, než se zdálo. Měl jsem dost co dělat, abych dokázal platit nemocniční výdaje.
S další a další pálivou dávkou tekutin jsem se otevíral čím dál víc a senpai trpělivě naslouchal všem mým trablům. Nebo jsem si to alespoň myslel. Na rozdíl ode mě měl dobře placenou práci a vedle jeho obleku jsem vypadal ještě žalostněji. Byl jsem omámený pitím a ani mě nenapadlo, že už dávno nejsme školáci. Že se i senpai změnil, mi došlo až, když jsem se najednou ocitl v hotelovém pokoji.
Než jsem se rozkoukal, ležel jsem na posteli a senpai klečel nade mnou s děsivým výrazem hladového vlka. Bránil jsem se, i když jsem předem věděl, že nemůžu vyhrát. Alkohol si vybral svojí daň na mé síle a senpai byl o dobrý kus větší a lépe stavěný. Ale když vám chlap svléká oblečení, nehledíte na své šance a perete se, jako by vám šlo o život.
Došlo mu, že takhle to dál nepůjde, proto mi nabídl peníze.
„Zaplatím ti deset tisíc yenů, peníze přece potřebuješ, ne?“ zašeptal mi do ucha a já se na chvíli přestal vzpouzet. Využil toho, sáhl do peněženky a rozhodil po posteli bankovky.
„K ničemu tě nenutím, je jen na tobě, jestli chceš nebo ne,“ řekl a čekal, jak se rozhodnu. Ležel jsem na zádech, polonahý s rozepnutým páskem u kalhot, peníze rozhozené kolem mě, a díval se do očí, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Jako bych byl myš zahnaná do kouta, jako by mu bylo předem jasné, že se nechám uplatit a tím se sám odsoudím do kategorie prodejných děvek.
Kousl jsem se do rtu a nenáviděl ho, že zneužívá mé finanční tísně. Málem jsem ho poslal k čertu a pokusil se alespoň s trochou hrdosti odejít, jenže v tu chvíli jsem si vzpomněl na matku v nemocnici. Přestanou ji léčit, pokud nepřinesu pozítří peníze. Co hůř, na poslední účty jsem si půjčil, takže bylo docela možné, že by mi v blízké budoucnosti šli po krku vymahači.
Zíral jsem na něj s veškerou nenávistí světa a jemu se pomalu rozšiřoval vítězoslavný úšklebek. Vyhrál, nikam jsem neodešel, přesně jak očekával.
„Hodný kluk,“ smál se mi a pohladil mě po tváři. Řekl jsem si, že prostě zatnu zuby, za chvíli to budu mít za sebou, zapomenu na to a tím to skončí. Jen neblahá vzpomínka zkreslená alkoholem, nic víc. O pár hodin později jsem se z hotelu vyplížil s deseti tisíci v kapse a doufal, že si ráno nebudu nic pamatovat.
Povedlo se mi tím zaplatit část dluhů a zbytek už šel z výplaty, takže jsem si mohl na chvíli oddechnout. Nikdy jsem matce neřekl, kde jsem bral peníze a ona se radši neptala. Asi by utekla z nemocnice, kdyby slyšela, že jsem kvůli ní spal s mužem. A ne jen jednou, po nějakém čase se zase senpai zničeho nic objevil.
Tentokrát jsem nebyl opilý a ani on nepil. Měl jsem se na pozoru, protože jsem mu nedokázal odpustit ten večer. Na rovinu mi řekl, že ho zajímám a chtěl by mi platit za každou noc stejným obnosem. Myslel jsem, že snad zešílel, ale on to myslel zcela vážně. Nechápal jsem jeho pohnutky a ani jsem nechtěl chápat, rozčileně jsem ho odpálkoval a kvapně zmizel pryč. O to trapnější pak bylo, když jsem mu později sám volal, že s nabídkou souhlasím.
Opět jsem se dostal do problémů a předem jsem věděl, že za týden tolik peněz neseženu. Přemýšlel jsem o tom celou noc, ale nějak už mi na ničem nezáleželo a stále se to zdálo jako lepší možnost, než skončit na dně řeky. Celý měsíc jsem ho za to nenáviděl a po každé schůzce jsem rychle odešel domů, kde jsem vzteky a ponížením mlátil do podlahy, protože jsem nebyl schopný přijmout, co se ze mě stalo. Co ze mě on udělal. Ve dne jsem dřel v práci a skoro každou druhou noc u něj v posteli. Ne že by to bylo zas tak namáhavé vzhledem k tomu, že jsem se ho nedokázal sám ani dotknout, aniž by to mělo účel ublížit mu, spíš rána byla krutá.
Ale přece jen jsem si postupně zvykal, až mě to samotného děsilo. Vážně si dokážu zvyknout na něco takového? Opravdu se smířím s tím, že si nechávám platit za sex? Očividně ano, když minul druhý měsíc, už jsem hned neutíkal, ale občas i zůstával do rána a vedl různé nezávazné konverzace.
Pomalu jsem ho poznával i jako člověka, ne jen jako zvíře v posteli. Náš vztah se měnil a po půlroce se dalo říct, že jsme byli něco jako přátelé s výhodami. Akorát naše výhody se lišily, protože mi stále platil. Zvykl jsem si chodit k němu automaticky a i když jsme spolu nespali, občas jsem stejně přespal a ráno šel do práce rovnou od něj. Peníze mi posílal rovnou na účet, takže odpadla ta nepříjemná chvilka placení a kupodivu se mi tím ulevilo.
Sedmý měsíc jsem se k němu nastěhoval. Nebylo za tím nic zvláštního, jen mě doma odstavili od vody a elektřiny, kterou jsem neplatil, protože jsem tam stejně vůbec nebyl. Prostě jsem se k senpaiovi vecpal s tím, že takhle mu budu alespoň kdykoliv po ruce a beztak už u něj mám vlastní ručník i kartáček na zuby.
Náš zvláštní stav trval dál a mně už nebylo divné, že s ním spím. Už jsem se i dokázal uvolnit a užívat si to s ním. Konec konců sex byl sex a uvolnění po namáhavé práci bylo akorát vítané. Neustálá nenávist mě ničila, tohle bylo mnohem praktičtější. Navíc finančně jsem na tom byl docela dobře, u senpaie jsem žil zadarmo a potraviny také kupoval on. Navíc uměl docela dobře vařit, takže jsem začal být zvláštním způsobem spokojený. Ne že bych byl šťastný, do toho jsem měl ještě daleko, ale už jsem se nemusel pořád strachovat, jestli dokážu všechno zaplatit a neumřu hlady a to stálo i za ztracenou mužskou hrdost.
Jednou jsem se ho zeptal, proč platí mě a nesežene si třeba budoucí matku jeho dětí. Byl jsem si jistý, že na něj musí stát fronty žen usilujících o takový post. Odpověděl mi, že na něco takového nemá čas, žena by neustále reptala, že se jí nevěnuje dostatečně, a navíc se ještě nemá chuť vázat. Když jsem chtěl vědět, proč zrovna já, zamumlal jen, že to byl momentální nápad, který se ukázal být uspokojující, a až neobvykle rychle se zase sklonil k novinové stránce.
Když se i druhý půlrok blížil ke konci, byly dokonce i večery, kdy jsem já za ním přišel ho svádět. A ne zrovna protože bych potřeboval peníze, ale nepřemýšlel jsem nad tím. Vůbec jsem se moc nezabýval ničím kolem a docela si užíval poměrně bezstarostného života, alespoň ve chvílích, kdy se matce udělalo líp. Podivné bylo, že při každém zhoršení jejího stavu senpai nějak vycítil mojí náladu a nechtěl po mě sex. Co bylo ještě zvláštnější, většinou za mnou přišel, vyslechl mě a skoro láskyplně objal. Ani o tom jsem nepřemýšlel, v tu chvíli jsem to prostě potřeboval, nic víc jsem v tom nehledal. A doufal jsem, že v tom opravdu nic víc není.
Zpětně mi přijde zvláštní, že jsem bral letmé polibky jako běžnou záležitost. Polibek na uvítání, na rozloučenou, na dobrou noc, polibek jen tak, když byl senpai prostě jen rád, že jsem s ním, protože kdo by chtěl být sám, že ano. Měli jsme spousty druhů různých polibků, které nevedly nutně k sexu.
V prosinci pak přišla krize, protože senpai často odmítal mé milostné nabídky.
„Blíží se Vánoce, musím kupovat dárky rodině a nemůžu si dovolit tolik rozhazovat peníze,“ odůvodnil to. Navíc měl s koncem roku víc práce a býval večer hodně unavený, že usnul okamžitě po polibku na dobrou noc. Začal jsem uvažovat nad tím, kolik za mě musí měsíčně utratit, kdybychom spolu spali každý den a z té částky se mi zatočila hlava. Nevěděl jsem, kolik bere, ale i tak to nebyla malá částka.
Stalo se, že jsme spolu třeba i celý týden nespali a mně to kupodivu chybělo. Šílel jsem z toho, protože jsem si musel po několika erotických snech přiznat, že mi to zatraceně chybí, jenže i přes mnohanásobné pokusy zůstal k mým přáním hluchý. Cítil jsem se po dlouhé době osaměle a skoro každou noc jsem měl potíže usnout.
Nakonec jsem mu nabídl noc zdarma. Docílil jsem akorát toho, že se senpai zarazil, přestal pracovat a nevěřícně na mě zíral. Rychle jsem to vzal zpátky a okamžitě vycouval z místnosti, protože jsem tím překročil stanovené meze. Sex bez peněz znamenal vztah. Když ke mně o hodinu později přišel do postele, dělal jsem, že spím. Vyhýbal jsem se mu docela dlouho. Na to že jsme Japonci, nadělal senpai kolem Vánoc docela dost, protože od toho večera nic nenavrhoval a já také ne.
„Jak se má můj nejmilejší synáček?“
„Jsem tvůj jediný syn, mami,“ povzdychl jsem si.
„To na tom nic nemění. Máš to lepší v práci? Chodíš sem nějak častěji...“ To byla pravda, když na mě senpai neměl čas, nechtělo se mi trávit čas doma, protože „doma“ znamenalo u něj.
„Jsou přece skoro Vánoce,“ nepřiznal jsem pravý důvod.
„Měl by sis najít nějakou dívku, byla by pro tebe ta nejlepší, s kým se můžeš trochu uvolnit ve Vánočním čase.“
„A pak bych neměl čas chodit sem,“ zakroutil jsem hlavou.
„Alespoň bych pak viděla vnoučata, dokud můžu.“ Držel jsem se, aby mi nevyhrkly do očí slzy. Kdyby chudák věděla...
„Nebo už se ti někdo líbí?“ zeptala se. Nečekaně ve mně škublo a tím jsem se podle ní přiznal, protože mi jasně na tváři vykvetla kladná odpověď.
„Kdo je to?“
„Je ze stejné střední školy. Jenže poslední dobou si mě vůbec nevšímá. A vlastně ani nevím, jestli to chci nebo ne. Nejspíš je to tak lepší.“
„Ale houbeles,“ odbyla mě. „Měl bys víc bojovat. Použít tajné zbraně.“
Kupodivu mi tahle věta zněla v hlavě celý den až do večera. Senpai byl dlouho v práci a tak jsem si dovolil otevřít si jedno jeho pivo jako kompenzaci a šel připravit něco k jídlu.
„Okaeri!“ usmál jsem se na něj, jen co za ním zapadly dveře.
„Ah,“ všiml si mě a zamumlal: „Tadaima.“ Sundal boty a protáhl se kolem mě. Měl jsem toho akorát dost, jako bych už nemusel snášet svoji sebenenávist kvůli tomu, co se ze mě stalo, navíc ještě jeho chování. Nakráčel jsem sebevědomě k němu do pokoje.
„Co chceš? Mám práci,“ oznámil aniž by čekal na odpověď. Vzpomněl jsem si na matčina slova a přišel blíž k němu. Sklonil jsem se k jeho notebooku, náhodou kousíček od jeho krku.
„Teď nemám čas na mluvení.“
„Vždyť já nic neříkám, jen se dívám,“ opáčil jsem nevinně a výdechem ho šimral na obnaženém kousku kůže. Nosem jsem zajel do vlasů a zaslechl podrážděné mlasknutí.
„Nemám náladu na tvé hraní.“ To bolelo hodně, kdyby můj vztek nebyl převáděný do lstivého plánu, nejspíš bych si šel sbalit věci.
„Potřebuješ se trochu uvolnit, máš úplně ztuhlá ramena,“ začal jsem ho masírovat. Napřed protestoval, ale pak mě nechal. Znovu jsem se sklonil a tentokrát krk políbil.
„To je součást masáže?“ stihl se ještě zeptat, než začal lapat po dechu. Ano, stejně jako moje tělo i to jeho si žádalo odepíranou pozornost. Otočil jsem si ho na židli proti sobě a uvelebil se mu na klíně. Jemně jsem kroužil pánví a jeho pohled byl čím dál tím měkčí a měkčí. Napřed položil ruce na má kolena, pak přejel přes stehna na zadek a v té chvíli jeho zábrany povolily úplně.
Kašlali jsem na postel, bylo nám jedno, že jsme se pak sesunuli na zem a že jsme zašpinili koberec. Slyšel jsem ho volat mé jméno za tu noci mnohokrát. Když touha vyprchala a oba jsme jen vysíleně oddechovali, přitáhl jsem se k jeho uchu a znovu zkusil překročit hranice.
„Pokud můžu mít tohle, nechci peníze.“
„To jsem v posteli tak dobrý?“ ušklíbl se.
„I na zemi, v kuchyni, na stole...“ začal jsem jmenovat a senpai se rozesmál. Okouzleně jsem ten zvuk poslouchal, čistý, veselý a hlavně šťastný smích jsem od něj neslyšel od střední školy.
„Říkáš to, jako bych na tom měl zásluhu jen já,“ poznamenal vesele.
„Kdyby to byl kdokoliv jiný, musel by platit mnohem víc, aby dostal alespoň půlku.“
„A ty mi to nabízíš zadarmo?“ divil se. Chvíli jsem mlčel, ale v tu chvíli jsem měl až moc dobrou náladu na to, abych si jí kazil přemýšlením.
„I s bonusem.“
„A to je co?“
„Moje maličkost, kterou budeš mít na krku takhle každý den, pokud se mi nebudeš věnovat. A varuji tě, že dokážu být náročnější než kdejaká žena.“
„Proto jsem nechtěl žádný vztah,“ povzdechl si naoko. „Myslel jsem, že se mnou spíš jen kvůli penězům.“
„A já myslel, že mě chceš jen na sex,“ oplatil jsem mu to. Usmál se na mě a i bez příslibů a vyznání se náš vztah tu noc změnil. Na peníze se zapomnělo, na nevyřčená slova však ne. Nikdo to neřekl nahlas, nebylo to nutné. Musel jsem souhlasit s mámou, že nejlepší Vánoce jsou přece jen v náruči milované osoby. A my si je po měsíci fyzického odloučení užili perfektně.