Bolestně zamilovaný (6/8) - Amerika 1. část
V letadle. Nikdy v životě jsem ještě neletěl. Těšil jsem se na úžasný let, ale po dvou hodinách nadšení vyprchalo. Jo, vzlétnutí bylo fajn, dokonce sedím u okénka, takže mám výhled, ale jakmile jsme dosáhli úrovně mraků, nebylo moc na co se dívat. Teď jsem rád, že jsem si vzal s sebou do letadla deník a nenechal ho v kufru.
Nemám náladu na film, jen poslouchám hudbu a píšu. Kolem mě lidi většinou spí. Letím nejnižší třídou, takže žádný komfort, jako ve filmech. Naštěstí ani ne žádné malé neposedné děti. Vedle mě sedí mladý pár. Dívka je stulená svému příteli v náruči a spí. On jen klimbá v polospánku, občas otevře oči, sevře ji pevněji a zase usne. Je mi smutno, když se na ně dívám. Tak moc mi chybí Shizuka. Kéž by tu byl se mnou, kéž bychom taky mohli takhle spolu odpočívat. Přitom je to jen den, kdy jsem ho viděl naposledy. Ani ještě nejsem v Americe a už se mi stýská.
Včera jsem za ním zašel. Byli jsme spolu, co nám jen v nemocnici povolili. A když skončil čas návštěv, málem jsem nedokázal odejít. Celý měsíc rozděleni oceánem se nám zdál šílený. Možná i díky tomu byl Shizuka tak svolný. Řekl jsem mu, že jsem ho přišel učit. Usmál se, pochopil, co tím myslím a řekl, že se pro jednou nechá učit rád.
Bylo dost těžké zůstat u líbání. Pořád jsem se ho chtěl dotýkat víc, cítit, jak se jeho tělo chvěje pokaždé, když jsem zajel rukou pod nemocniční pyžamo. Najednou jako by se na mě díval jinýma očima. Bylo to tak nádherné a přitom spalující najednou. Jen ten krátký čas, který nám byl dán a celý měsíc odloučení...
Sakra, stává se ze mě sentimentální romantik. Každou chvíli se mi myšlenky rozutečou za Shizukou. Samozřejmě že se těším do Ameriky, ale jistá část mě by nejradši nikam nejela. Jsem zvědavý, po celou dobu prázdnin budu bydlet v rodině, takže budu muset mluvit anglicky. A díky za to, protože jak jinak si člověk nejlíp procvičí jazyk, než že je nucený používat ho. Doufám jen, že bude moje rodina normální...
........................................................................................................
Američané jsou divní! Čekal jsem celý týden, říkal jsem si, že nemám dát na první dojem, ale je to tak. Konečně jsem pochopil, co to znamená americký styl života. Jsem zvyklý na přecpaná hlavní města, ale tohle je chaos. Naštěstí bydlím na venkově, takže je to tu klidnější. O to víc si lidé dovolují křičet, když nemusí brát ohled na sousedy. Řekl bych, že sestra by sem zapadla, já mám radši spořádané Japonsko.
Spousta zvyků je zvláštní. Třeba se vůbec nepřezouvají, celý den chodí v teniskách a večer s nimi dojdou po koberci až k posteli. To bylo i na mě moc a to jsem se na kulturní šok připravoval celkem pečlivě. Dokonce bez problémů jím příbory.
Ale rodina je fajn. Rodiče jsou milí lidé. Svého „bratra“ nevídám často, má svojí partu lidí a moc společného spolu nemáme. Ale kromě něj a rodičů tu jsou ještě prarodiče a jeho sestřička. Vždycky jsem záviděl Shizukovi Tori-chan, takže pomáhám rodičům s malou Beverly.
Zvláštní na tom je, že rodiče nepracují tak dlouho do noci a o víkendech mají volno, takže máme společné večere a víkendové obědy, což je něco pro mě neobvyklého. Moji rodiče jsou v práci přes celý den a večer se vrací unavení. Málokdy mají volno a čas na rodinu. Američané se zrovna nepředřou, pokud jde o práci. Našel jsem si brigádu na plantážích, abych měl dost peněz na hovory do Japonska a taky na všechny ty akce. Tady se člověk rozhodně nenudí. Jenže stejně každý večer vzpomínám na domov. A hlavně na Shizuku.
Když jsem se s mým „bratrem“, Philem, bavil první den, přišla řeč na holky. V tomhle ohledu jsou Američané také odlišní. Když si vzpomenu, jak u nás kluci žádají holky, jestli by s nimi nechodily a když mají to štěstí, začnou se scházet, musím se smát. Tady když se někomu nějaká holka líbí, prostě ji začnou svádět. Přijde mi to zvláštní, ale Phil se ještě víc divil našim zvykům. Pak se mě zeptal, jestli někoho mám. Přikývl jsem a on na to, že se nediví, že nejevím zájem, když mluví o jiných holkách.
Neřekl jsem mu, že Shizuka je kluk. Nemohl jsem, i když tady je to docela běžné. Vím, že by se Shizuka urazil, ale nechci si znepříjemňovat prázdniny nějakými předsudky okolí. Nelhal jsem, řekl jsem, že s někým chodím, nemůžu za to, že Shizuka jim zní jako holčičí jméno. Takže si tu všichni myslí, že tam u nás mám roztomilou dívku. Ehm, jo řekl jsem slovo roztomilý. Jsem rád, že angličtina stejně jako japonština nerozlišuje rody. Alespoň mě nechávají holky na pokoji.
Je docela zvláštní po tom týdnu psát japonsky. Má to i výhodu, nikdo z mého deníku nic nepřečte. Už tak měli neskonalou srandu z toho, když jsem volal domů. Všichni byli ve vedlejší místnosti a za dveřmi poslouchali, div se neváleli po zemi smíchy.
Když už mluvím o telefonování, pořídil jsem si tu mobil s předplacenou kartou, abych ušetřil za místní hovory, takže jsem nechal svůj telefon doma. Číslo na Shizuku jsem si stejně radši vzal s sebou, i když jsem mu nedokázal zavolat. Mockrát jsem přemýšlel s číslem na displayi a několikrát jsem i málem zmáčkl vytáčení, ale vždycky jsem si to rozmyslel. Asi bych to nevydržel. Nechci, aby poznal, jak moc se mi stýská. Kdybych mu volal, mohl by si ještě myslet, že jsem tu nešťastný. Přemýšlel jsem, že mu napíšu dopis, ale nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší, když zůstaneme bez kontaktu.
Takže mluvím vlastně jen s rodinou. A jednou volala Taeko, nějak dostala od rodičů číslo a pak si ho vzal od ní i Yuu a napsal pár zpráv. Oba se mají dobře, užívají si léta, jak se dá. Všichni spolu udržují kontakty a tak mám i zprávy o Kirovi a Miki s Kiki. Kira pracuje v lokální televizi. Pomáhá tak nějak se vším a spřátelil se s jedním kameramanem, který ho učí točit, protože mají momentálně nedostatek lidí, kteří umí s kamerou. Miki má nového přítele, ale to není nic neobvyklého. Oproti tomu Kiki vybrali v módním salóně jako tvář prázdninové kampaně. Odmítla to, ale nakonec se nechala od Miki přemluvit a s její podporou nafotila reklamní fotky. Prý na nich vypadá naprosto úžasně, ale modeling není nic pro ní, takže to je její první a poslední nabídka v životě. Na druhou stranu jí to přineslo kontakty důležité pro dráhu stylistky a módní návrhářky.
S rodinou jsem mluvil dvakrát - hned jak jsem přijel a před chvílí. Ptal jsem se jich na Shizuku, jeho rodina si prý vzala dovolenou a jeli na týden k moři. Jen z té představy, že se Shizuka válí na pláži jen v plavkách, mě polilo horko. Jinak doma se nic neděje. Vlastně ne, rodiče se mě ptali, jestli nevím, kde je Tazu. Odpověděl jsem jim, že se nestarám, kam ta blbka chodí, ale v tu chvíli jsem k ní necítil tolik nenávisti jako obvykle. Díky tomu, že nejsem doma, si rodiče uvědomili, že někdo, kdo by tam měl být, tam není. A jak už jsem říkal, svojí sestru jsem neviděl už pěkně dlouho. Nejspíš zdrhla s nějakým borcem, není proč se strachovat, Tazu si svojí cestu vždycky probije.
Sakra, znovu jsem málem zavolal Shizukovi. Nemám to srdce vymazat jeho číslo, abych tomu zabránil. Nemůžu s ním mluvit, i když bych tak rád slyšel jeho hlas. Jen ho chytit za ruku... nebo přitáhnout blíž a líbat... Dost! Jdu zavolat kamarádům, jestli se dneska večer něco neděje. Potřebuji další rozptýlení. Nebo si půjdu povídat s rodinou a dívat se s nimi na televizi.
Dokonce rozumím i rychlému tempu reklam, stačil týden na to, abych se rozmluvil, ale pořád bych radši trénoval, dokud jsem tady. Musím využít toho, že jsem obklopený rodilými mluvčími. Celé jedno odpoledne Phil věnoval tomu, aby mě odnaučil přízvuk, i když tvrdil, že takhle líp sbalím holku, kdybych si to přece jen rozmyslel. Já ho na oplátku učil pár vět japonsky. Je to zvláštní, slyšet své jméno tak zkomolené.
Doufám, že si najdu zase někdy čas na psaní, nejspíš až mě zase někdy chytí samota a nebudu chtít myslet na Shizuku.
........................................................................................................
Kino, Burger King, pak jsme s kamarády z legrace vyrazili na hřbitov. Američané nemají vůbec úctu k mrtvým. Kluci využili každou příležitost na strašení dívek a ty ječely, že by se všichni mrtví probrali tím hlukem. Pochopil jsem, proč to dělají, vyděšené holky se jich chytaly za ruce a tiskly se k nim. Jedna z nich skočila i na mě, když jsem seřval kluky, ať dají alespoň na chvíli pokoj. Doufám že ví, že jsem zadaný.
Byl jsem se podívat v místním knihkupectví a dokonce jsem našel mangu, kterou Shizuka čte. Přemýšlel jsem, jestli mu jí nemám poslat, aby si trénoval angličtinu, ale nakonec mi to jeden kamarád rozmluvil, protože za týden jedeme s agenturou do New Yorku, takže budu moct kupovat tam. NYC je přes celý státy. Zatím jsem byl jen v LA, v Hollywoodu a tak, na NYC se celkem těším.
Doma se nic neděje. Ptal jsem se rodičů na sestru, ale pořád nic nevědí. Kde se ten zmetek toulá?
........................................................................................................
Dneska mi volala Taeko. Prý mluvila s Kirou a ten říkal, že mu volal Shizuka. Podle jejího vyprávění to vypadalo asi takhle:
„Ahoj, Kiro. Tady Shizuka, tvůj spolužák.“
„Shizuko! Proč voláš?“ ptal se překvapený Kira.
„Ty se často bavíš s Tomodachim, je to tak?“
„Jo.“
„Chtěl jsem mu zavolat, ale jeho mobil je nedostupný...“
„Nebral si ho sebou, má po dobu pobytu nové číslo, jenže já nevím jaké.“
„Aha, tak proto. Zkoušel jsem se mu dovolat nespočetně krát a ten idiot se mi to před odjezdem ani neobtěžoval říct.“
„Jestli chceš, můžu se ti zeptat Taeko, ta by měla mít číslo -“
„Vážně? Byl bych moc rád,“ vyhrkl nadšeně Shizuka.
„Tak dobře, zavolám ti pak zpátky.“
„Počkej ještě!“
„Ano?“
„Nevíš... nevíš něco o něm? Jak se má, nebo tak něco?“ zeptal se nejistě.
„Má se dobře. Rodina je prý v pohodě. Podle Taeko jsou Američané divní, ale dá se s nimi žít. Jestli chceš, můžeš s Taeko mluvit sám, ona toho ví víc, než já.“
„To je dobrý. Jsem rád, že je v pohodě. Nejspíš se tam celou dobu fláká, co? Díky, že mi zjistíš jeho číslo.“
„Není za co.“ Hned na to Kira volal Taeko a ona volala mě. Chtěla vědět, proč jsem Shizukovi nic neřekl, nebyla si jistá, jestli mu to může říct. Bylo mi hrozně, když jsem jí vysvětloval, že s ním nemůžu mluvit. Špatně se to popisovalo, když jsem nechtěl říct, že jsme spolu, ale nakonec to pochopila. Sice tvrdila, že bych mu měl zavolat, ale nakonec si vymyslela výmluvu a zavolala Kirovi.
Chápu, že náš vztah neudržíme v tajnosti, ale kvůli Shizukovi se musím snažit, co nejdéle to jde. I když Taeko by si to nechala pro sebe. Jí můžu věřit. Holky jako je ona se těžko hledají. Zvlášť tady, ale kupodivu jsem se s jednou spřátelil. Ví, že s ní nemůžu chodit a tak se rozhodla být mojí nejlepší kamarádkou. Řekla mi, že člověk by měl mít jak nejlepšího kamaráda, tak kamarádku. Zároveň přiznala, že naše přátelství těžko vydrží i po začátku školního roku, ale stejně o to stojí.
Mám podezření, že se se mnou spřátelila hlavně proto, že by se ráda podívala do Japonska. Nemám jí to za zlé, vím, že přátelství nehraje. Jenže nevím, co by na to řekl Shizuka, kdybych jí k nám pozval. No, jestli nám přátelství vydrží a bude chtít za mnou přijet, radši se ho napřed zeptám.
........................................................................................................
Taeko o nás ví. V posledním telefonátu s ní jsem se zmínil o Kate, té kamarádce, jak jsem o ní psal předtím. Ona mi zase řekla, že posílá informace po Kirovi Shizukovi. Bylo mi Shizuky líto, nerad jsem ho takhle vynechával, když všichni ostatní měli informace. Jenže pak mi došlo, že by mohl žárlit, až se dozví o té kamarádce. Chci říct, že jsem mu nikdy nedal žádný důvod k žárlení, jenže pro něj jsme spolu jen krátce a tak daleko ode mě ho můžou napadat různě věci. Třeba že s ním nemluvím, protože nechci, aby věděl, že tu mám holku a cítím se provinile.
Požádal jsem Taeko, ať o ní Shizukovi neříká. Naneštěstí chtěla vědět proč.
„Proč bych mu neměla říkat, že tam máš kamarádku? Myslíš, že by žárlil na to, že se ti povedlo najít si holku a dokonce Američanku, zatímco on tvrdne tady v Japonsku?“
„Tak nějak,“ připustil jsem. Ne, nežárlil by, protože by chtěl taky holku, tohle Taeko neodhadla, ale jinak to bylo celkem výstižný.
„Vážně si myslíš, že tak Shizuka uvažuje? Každý by měl být šťastný, když si jeho kamarád najde partnera, ne? Navíc ty tvrdíš, že s ní ani nechodíš...“
„Tak to není!“ bránil jsem se. „Tedy samozřejmě, že by byl rád za každýho známýho, ale pokud jde o mě...“ došly mi slova.
„V čem jsi ty jiný?“
„Já... totiž...“ Taeko si povzdechla.
„Mě to můžeš říct na rovinu, nemusíš si vymýšlet lži. Víš, já nejsem slepá a tohle už je moc. Ty s Shizukou chodíš, je to tak?“
„C-cože?“ vyhrkl jsem.
„No?“ Kapituloval jsem, Taeko opravdu nemělo smysl lhát.
„Jo, chodíme spolu, ale nikomu to neříkej!“
„Myslíš si, že nedokážu držet tajemství? Stejně se to provalí nejpozději na podzim, to se můžeš vsadit.“
„Stejně do té doby... Víš, mě by to bylo jedno, ale kvůli Shizukovi...“
„Chápu,“ přitakala. Chvíli bylo ticho.
„Jak dlouho?“ zeptala se.
„Už před tou první nehodou.“
„Teď konečně chápu, proč jsi strávil tolik času v nemocnici. Tedy jasně, byl to tvůj nejlepší kamarád, ale občas jsem si říkala, jestli to není trochu přehnané. Muselo to být pro tebe strašné... A dali jste se znovu dohromady po té druhé nehodě?“ chtěla vědět.
„Jo, řekl bych, že bude ještě trvat, než to bude jako předtím, ale jsme zase spolu a to je to hlavní.“
„Smutné, dát se dohromady a pak se celé prázdniny nevidět. Nicméně nechápu, proč s ním nechceš mluvit.“
„Ne, že bych nechtěl. Já nevím, jestli bych tu potom vydržel.“ Dohodli jsme se, že nejlepší bude, když bude Shizuku informovat dál přes Kiru a o Kate pomlčí. Ještě půlhodiny se mě vyptávala a nemohla uvěřit, že jsem to před ní tak dlouho tajil. Snad Shizuka nezjistí, že to ví, ale bylo to nutné.
Zítra ráno jedeme do New Yorku. Šíleně se těším. Budeme tam tři dny a slíbil jsem všem, že jim pošlu odtamtud pohledy. A taky bych jim měl přinést nějaký suvenýr. Už mám zabaleno a vše připraveno. Možná se tam setkám s nějakými dalšími Japonci. Ještě překontroluji baterky ve foťáku, doklady a peníze.
Všechno pečlivě zaznamenávám na fotky, kupuji pohledy míst a dokonce jsem jich pár napsal Shizukovi, i když jsem je nikdy neposlal. Dám mu je, až se vrátím. Ukážu mu všechny fotky a pokusím se mu vynahradit, že jsem s ním vůbec nebyl v kontaktu. Sedneme si spolu v pokoji a budu mu vyprávět, jaké to tu bylo. Doufám, že pochopí, proč jsem to tak udělal.
Je dost pozdě, měl bych jít spát. Phil a ostatní kamarádi mi to závidí. Je to sice stále ve Státech, ale mnozí v NYC ještě nebyli. Nedivím se jim, já taky do teď nebyl za hranicemi Japonska. Snad se výlet povede. Pak budu vyprávět.
........................................................................................................
Od posledního zápisu se stalo hodně věcí. Původně jsem myslel, že budu vyprávět o NY, ale to by zabralo šíleně moc času a stalo se něco důležitějšího, co bych rád napsal.
V NY nebyl vůbec čas na psaní, na hotel jsme se vždycky vraceli vyčerpaní po celodenní prohlídce. Tři dny uběhly jako voda a mám z nich skoro pět set fotek. Už předem lituji všechny, kterým je budu ukazovat. Včera mě přivezli v noci Philovi rodiče z letiště a hned po tom jsem padl do postele a usnul. Vzbudil jsem se skoro před polednem a během oběda jsem rodině vyprávěl zážitky. Odpoledne jsem se sešel s místní partou a dal jim dárky a věci, které chtěli přivézt.
Večer, když jsem se vracel domu, se stalo něco naprosto nečekaného. Byla už tma, zamyšleně jsem pozoroval stíny vytvořené světly pouličního osvětlení otáčet se kolem mě. Najednou jsem za sebou uslyšel hlas.
„To je dost, že 'deš, čekám tu na tebe celej den.“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že na mě někdo promluvil Japonsky a rychle jsem se otočil. Ze stínů živého plotu se vyloupla postavu a s rukama založenýma na prsou se na mě šklebila.
„Tazu???“ vyhrkl jsem a málem jsem to nerozdýchal. „Co tu, sakra, děláš?“ vyjel jsem na ní. Mezitím pomalu vstoupila na světlo.
„To nejseš rád, že vidíš svojí sestru? No tak, skrčku, čekala jsem trochu milejší přivítání.“ I ve slabém světle vypadala unaveně a všiml jsem si kruhů pod očima.
„To je monokl?“ zeptal jsem se.
„Hrabe ti? Jen 'sem nevyspalá, to je všechno. Pozveš mě dál, nebo tu budeme stát celou noc?“ Její obvyklá jistota byla fuč, nejspíš musela mít hodně namáhavý den.
„Napřed mi řekni, jak jsi se sem dostala a jak znáš adresu,“ přikázal jsem neústupně.
„Hele, nejsem blbá a už měsíc předem 'sem věděla, v jakým státě budeš. Zbytek pak byla brnkačka.“
„Dobře, ale čemu vděčím za tvojí návštěvu?“ Něco mi tu nehrálo.
„Měla 'sem cestu kolem. Kámoš bydlí ve vedlejším státě,“ dodala, když jsem jí to nevěřil. „A vůbec, proč bych ti to měla říkat?“
„Protože očividně něco chceš a nedostaneš to, když budeš mlčet. Nemáš kde spát, je to tak?“
„Pro mě není problém najít postel,“ zasyčela, „jen 'sem si říkala, že by bylo fajn zkontrolovat svýho neschopnýho bratříčka, jestli nedělá rodině ostudu.“ Nechtěl jsem po ní víc. Může mi to říct potom, až se vyspí, bude mít určitě lepší náladu.
„Dobře. Ale nemůžu ti nic slíbit, musí s tím souhlasit rodina.“ Přikývla na srozuměnou a mlčky jsme došli k domu. Zkusil jsem vzít za kliku, ale už bylo zamčeno. Vytáhl jsem tedy klíče a odemkl.
„To jsi ty, Tomo?“ zavolala Philova máma. „Beverly už spí a my se také chystali -“ zarazila se, když došla do předsíně. Tazu si chtěla zout boty, ale já jí zarazil. Vypadala dost rozpačitě na to, že prý byla v Americe už delší dobu.
„To je moje sestra, Tazu,“ představil jsem jí a ona se plaše uklonila. „Omlouvám se, nevěděl jsem, že přijede. Mělo to být jako překvapení, jinak bych se vás předem zeptal, jestli jí můžu pozvat,“ omluvil jsem se slušně, neb se slušností nejdál dojdeš, jak se říká. Ať vidí, jak se chovají správní Japonci.
„Aha, v pořádku. Těší mě. Když jsi vážila celou cestu až sem, pojď dál,“ usmála se nazpět. Tazu přikývla.
„Sankyu,“ zamumlala. Netušil jsem, jak moc umí anglicky a bylo mi docela trapné před ní mluvit, ale teď nebyl čas na stud.
„V kuchyni se snad najde něco k jídlu, tak si poslužte. Nejspíš musíš být po cestě vyhladovělá, že?“ otočila se znovu na Tazu a prohlédla si jí od hlavy k patě. Teprve teď na světle jsem si všiml, že byla nezvykle bledá, měla kruhy pod očima a monokl se rozhodně popřít nedal. Vlasy rozcuchané, nemyté a oblečení taky nevypadalo nejlíp.
„Až budeš chtít, můžeš se i vykoupat. Máš čisté oblečení?“ Tazu lehce pohnula rukou a ukázala menší tašku přes rameno.
„Dobrá, Tomo, když bude unavená, někde jí ubytuj. Ráno to dořešíme, teď už jsem na to moc ospalá.“ Ze dveří ještě vykoukl táta a jeho manželka mu rychle vysvětlila situaci.
„Jen pozor na Beverly, Phil je ve svém pokoji, takže budete mít soukromí, dobrou noc.“
„Dobrou,“ popřál jsem a Tazu se mnou. Když jsme osaměli, zavedl jsem jí do kuchyně a ukázal, kde je jídlo. Okamžitě si nandala na talíř obrovskou porci a hladově se na to vrhla. Už zase jsem v ní poznával svojí sestru.
„Rozuměla jsi, co říkali, že jo?“ ujistil jsem se.
„Víceméně,“ přikývla mezi sousty. „Beverly je kdo? A Phil?“
„Phil je můj „bratr“ a Beverly jeho malá sestra. Její sotva půl roku, takže musíme být potichu, aby se nevzbudila. Teda má pokoj nahoře, takže to není tak akutní.“ Tazu se podívala ke stropu.
„Pěkně velkej barák, žiješ si slušně.“
„Tady na vesnici jsou takové normální,“ pokrčil jsem rameny.
„Mluvíš vtipně,“ poznamenala. Zarazil jsem se a uvědomil si, že má pravdu. Nešlo o přízvuk, do mého mateřského jazyka angličtina nezasáhla, požíval jsem jiný styl řeči. Mluvil jsem víc spisovněji, než obvykle. Já i Tazu jsme oba vyrůstali v daleko od hlavního města a když jsme se tam přestěhovali, teprve potom jsme si uvědomili, že mluvíme jak pouliční rváči. Což o to, Tazu taková je, ale já rychle začal mluvit jako ostatní. Jenže to už to prostě patřilo ke mně a tak jsem v tom pokračoval. Je to vlastně otázka image. Shizuka byl první, kdo si všiml, že když nejsem ve společnosti, přejdu na normálním způsob mluvení. Ovšem v rozhovorech se sestrou se prostě vždycky vrátím ke slangu.
„Řekneš mi konečně, co tu děláš?“ ignoroval jsem její narážku.
„Jak jsem říkala, byla jsem u kamaráda.“
„Docela dlouho, co? Doma jsi nebyla minimálně tři týdny.“
„A co?“ Upřeně jsem jí pozoroval dokud neuhnula pohledem.
„Trochu jsme se neshodli a tak jsem odešla. Stejně se mi ještě nechce domů a tak jsem si řekla, že se stavím,“ přiznala. Chápal jsem, že takhle se ukázat před rodiči nemůže. Bude potřebovat pár dní, než se dá do pořádku, snad jí tu nechají.
„Ta rodina je docela v pohodě,“ řekla jen tak, aby řeč nestála.
„Jo, když neuděláš žádný průšvih, nechají tě tu, jak dlouho budeš chtít. Když už o tom mluvíme, kdy se vrátíš domů?“
„Až se mi bude chtít,“ odsekla.
„Nezapomínej, že tohle není tvůj dům,“ připomněl jsem jí.
„No jo furt. Ještě nevím, kdy. Ty seš tu do konce prázdnin?“ Přikývl jsem.
„Myslím, že odjedu domů o něco dřív než ty, ale minimálně týden zůstanu.“
„Dobře. Řekneš to rodině sama, nebo budu překládat?“
„Kdo si myslíš, že sem? Já chodila s Amíky už, když jsi ty-“ najednou umlkla. Ano a jeden takový ji dostal sem, byl jsem si jistý, že šla za chlapem, co jí sliboval, jak super je to v Americe.
„Doporučuji ti vymyslet si nějaký důvod, proč jsi sem najednou nečekaně vtrhla takhle. A nějaký slušný, jestli si o tobě udělají špatný obraz, budeš zítra ještě před poledním na letišti.“ Přiznávám, že jsem tak trochu přeháněl. Ale nechtěl jsem, aby mi zkazila reputaci. Tazu dojedla a zvedla se.
„Kde tu máte koupelnu?“ Povzdechl jsem si a potichu ji vedl nahoru. Přemýšlel jsem, kam ji mám uložit, ale když viděla můj pokoj, měla jasno.
„Budu spát tady, vždycky 'sem chtěla spát v takové obrovské posteli. A jestli se ti to nelíbí, dole máš gauč, jinak sem by se vešlo tak pět lidí.“ Povzdychl jsem si a ani jsem jí nepřipomínal, že je to můj pokoj. Ráno ji vyhodím, teď už stejně byla skoro půlnoc a mě se nechtělo stlát přistýlku v nepoužívaném pokoji v podkroví. Tam bude spát od zítřka, ale stejně mě překvapilo, že byla schopná použít stejnou postel jako já, i když byla opravdu dvojnásobná, než ta moje doma. Když budeme spát každý na své straně, bude to v pohodě.
Odporoučela se do koupelny, napustila si vanu a šťastně se ponořila do horké vody. Když jsem jí přinesl ručník, koukal jí z bublin jen obličej.
„Ani jsem nevěřila, že v Americe někde mají vanu. Ten pitomec měl jen sprcháč, s tímhle nablýskaným barákem se to vůbec nedá srovnat,“ poznamenala. Obvykle by mě k sobě do koupelny nikdy nepustila, přemýšlel jsem o tom monoklu a jak asi drsná musela být ta hádka. Ale do toho mi nic nebylo, tak jsem to neřešil.
„Ještě něco,“ zavolala na mě, když jsem byl na odchodu. „Rodičům ani slovo o tom, že jsem tady.“ Chvíli jsem se na ní upřeně díval, ale nakonec jsem přikývl. Jestli jí do dvou dnů nepřinutím zavolat, řeknu jim to tak jako tak. Nemůžu to takhle nechat, určitě už po ní rodiče vyhlásili pátrání.
Teď sedím v pokoji a píšu deník, zatímco čekám, až se vykoupe, abych konečně mohl do koupelny já sám. Snad s tím nebudou problémy. Podíval jsem se na hodiny v mobilu, kde byl kromě normálního času i čas v Japonsku. Teď měli pozdní odpoledne... Napsal jsem Taeko SMS o tom, co se stalo, ale dal jsem jí najevo, že nemůžu mluvit. Kdyby se Tazu vrátila a viděla mě, jak telefonuji, vyrvala by mi to z ruky.
Doufám, že se tam sestra neutopila, radši jí půjdu zkontrolovat, jestli neusnula ve vaně.
:-)
(Davida666, 13. 9. 2009 21:57)