Z plamenů se znovu zrodit (2/2)
Aoki dorazil do kavárny, kde se měl podle instrukcí sejít se slečnou Mizuyamou. Už na něj čekala. Pozdravili se, vyměnili si vizitky a usadili se uvnitř.
„Promiňte mi moji zvědavost, ale zajímalo by mě, v jakém vztahu může být obchodní zástupce jedné z našich největších společností s panem Kitakawou,“ zeptala se zdvořile.
„Rodinný známý,“ zalhal bleskově. Pokud jí Taito nic neřekl, neměl právo to měnit. I kdyby byla přesvědčená o opaku, nedovolila by si zpochybňovat jeho slovo.
„Chápu. Ještě než Vás k němu zavedu, chci se ujistit, že jsou Vám jasné podmínky a budete se jimi řídit,“ řekla. Probrali průběh návštěvy. Aoki už předem věděl, že se má obléct nevýrazně a vzít si kšiltovku s tmavými brýlemi, protože bylo více než pravděpodobné, že před domem bude schovaný nějaký novinář. Ani jedna strana nestála o skandál, zvláště Aoki se chtěl vyhnout fotkám v tisku.
Když odsouhlasil všechny podmínky, zahrnující nesundavání pásky z očí a doslovné plnění pokynů Kitakawy, zaplatil obě kávy a vydali se na cestu. Šli pěšky, auto by upoutalo moc pozornosti, obzvláště to Aokiho. Byl zvědavý na místo, kde Kitakawa žije, a trochu ho mrzelo, že neuvidí vnitřek bytu kvůli pásce přes oči.
Dům byl úplně obyčejný a nikdo by ani nehádal, že se v něm skrývá mediálně žádaná osoba. Ironii bylo, že když se Taitovi konečně povedlo dostat se do novin a televizních zpráv, bylo to kvůli tragédii, která mu zničila život, a ne díky jeho schopnostem. Vystoupali po schodech zvenčí budovy do patra a před jedním z bytů se Mizuyama zastavila. Ohlédla se dolů, aby se ujistila, že na ně nejsou zaměřené žádné fotoaparáty, a vytáhla černý pruh látky. Zavázala mu ho kolem očí, zkontrolovala, že nevidí, a zazvonila.
„Tady Mizuyama, pouštím pana Aokiho dovnitř,“ ohlásila. Aoki ji slyšel otevřít dveře a pak byl postrčen dovnitř. Když se za ním zavřelo, zůstal stát sám uprostřed tmy a čekal.
„Vítej v mém skromném domově, omlouvám se, že ti nenabídnu stejnou pohostinnost jako ty mně, ale věř mi, že i bez pásky tu není co vidět,“ řekl Kitakawa a měl pravdu. V celém bytě byly zatažené závěsy, ale on už byl na temnotu zvyklý. Pomalu, nejistě došel k Aokimu. Kromě šera ho chránilo ještě černé oblečení z lehké prodyšné látky, od kotníků nahoru krylo před případným náhodným pohledem na jeho tělo. Ruku měl obvázanou a na krku rolák, takže jediná viditelná spálenina byla na tváři.
„Tudy,“ uchopil Aokiho za paži a vedl ho pár kroků dopředu ke stolku. Posadili se na zem a Taito před něj přistrčil hrnek čaje. Aoki lehce usrkl, zatímco se Kitakawa naproti němu skládal do sedu. Bolestně zasykl a Aoki si toho všiml.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„O nic míň než obvykle,“ odpověděl Taito a snažil se nejen nedat najevo své zoufalství ani co s ním dělal Aokiho hlas.
„Chtěl jsi o něčem mluvit?“
„Jak se cítíš?“ začal Aoki.
„Už je to lepší. Ani to už tolik nebolí, pokud se nehýbu. Ale první týden byl strašný,“ podíval se na Aokiho, který popíjel čaj a nic neříkal. Pobízený nepříjemným tichem mluvil dál.
„Dokud mi dávali dostatečné dávky léků, nic jsem necítil. Byl jsem otupělý a prospal jsem celé dny. Čekal jsem bolest, ale rostoucí kůže dost svědí, obzvláště na ruce, kde mi museli dát kůži úplně novou. Ale nejhorší na tom byl pohled na spáleniny. A taky ten zápach,“ zmlkl.
„A jaká je prognóza? Kolik... kolik kůže se plně obnoví?“ ptal se Aoki opatrně, přece jen téma bylo dosti osobní.
„To nelze předem říct. Doktoři tvrdí, že by mi měl se sedmdesáti procentní pravděpodobností zmizet plamen z obličeje, tam je sice kůže jemná, ale škoda byla nejmenší. Přece jen jsem se kryl rukou. Také nohy by se měly zcela vyléčit, tam je to skoro jisté, jenže jak spálenina stoupá... Ruka bude znetvořená navždycky.“ Bylo mu nepříjemné dávat zprávy o svém zdravotní stavu zrovna jemu. Přímo před ním byl Aoki, z masa a kostí, jenže nesměl se ho dotknout, mohl mu jen odpovídat na otázky. Z vytouženého setkání se stávalo mučení
„To je mi líto. Vím, že jsem dal své slovo a také ho neporuším, ale mohl bych tě alespoň na chvíli vidět?“ Kitakawa se vyděsil, záhy ho uklidnilo, že bude slovo dodrženo. Rozhodně nechtěl, aby ho Aoki viděl v jeho ubohosti.
„Ne, nemohl. Nestačí ti slyšet můj hlas?“
„Myslel jsem, že bude. Ale je to spíš jako hlas ducha než člověka.“
„Odpověděl jsem ti na tvé otázky, máš další?“ přerušil ho ostře Kitakawa. „Pokud ne, měl bys odejít a konečně uznat, že bude lepší, když -“
„Nepřišel jsem sem jen proto, abych se ujistil, že už nemůžeme pokračovat v předchozím vztahu,“ skočil mu zase do řeči Aoki. „A rozhodně se nenechám jen tak odehnat. Až dneska odejdu, vrátím se. Budu sem chodit, dokud ti nebudu lézt krkem a až mě budeš nenávidět, stejně ti nedám pokoj.“ Taitovi klesla brada. Slyšel v jeho hlase rozhodnost. Chtěl svůj život zpátky, chtěl se znovu cítit milován a ne jako šeredná zrůda, novinářská senzace, lidská troska. Pomalu se zase skládal do stoje.
„Opravdu mi chceš pomoct?“ zeptal se.
„Ano.“
„A jsi ochotný... dodržet ještě další pravidla?“
„Jaká?“
„Dokud ti to nepovolím, nepohneš ani malíčkem bez mého souhlasu. Nedotkneš se mě i kdybych se tě sám dotýkal, dokážeš to?“ Aoki si všiml prosby v jeho hlase. Taito dělal ústupky, to bylo dobré znamení.
„Ano.“
„Postav se,“ přikázal a obešel stůl k němu. Vzal za paži a zavedl ho do vedlejší místnosti, kterou celou zabírala matrace. Upozornil ho na ni, aby nezakopl, a nechal ho se posadit. Trval na tom, aby seděl opřený o ruce, tak měl totiž nad nimi kontrolu a mohl si být jistý, že ani mimoděk neporuší slib. Musel by přenést váhu, čehož by si Taito všiml a zarazil by ho.
„Tohle... ti pomůže?“ nechápal Aoki.
„Víc než si myslíš,“ posadil se vedle něj a pomalu mu položil zdravou tvář na rameno. „Nehýbej se, matrace je měkká a pokud se mnou pohne, je možné, že to napne spálenou kůži,“ vysvětlil. Potřeboval sám rozhodovat o všem následujícím, pak by to možná šlo...
„Je zvláštní na tobě vidět mikinu, mohu ti ji sundat?“ Dostal souhlas a tak mu Kitakawa pomalu svlékl mikinu a z pod ní vykouklo ještě nezvyklejší tričko. Nikdy neměl tu čest potkat Aokiho jinak než v košili. Nebo nahého či v županu, rozhodně ale nikdy v bavlněném tričku s nápisem.
Zkusil se opřít o zdravou ruku, pomalu se k němu naklonil a zlehka políbil na tvář. Klesal až na krk a na druhou stranu, k tomu zvedl obvázanou paži a zkusil se jí dotýkat Aokiho hrudníku. Nakonec si ale musel přesednout a uvolnit druhou ruku, aby mohl pokračovat. Aoki mlčel a jen čekal, co může dostat víc. Bylo to divné, když se ho nemohl dotknout, ale zároveň docela vzrušující. Nevěděl, kam až může Kitakawa zajít. Když se mu nakonec uvelebil na klíně, protože to byla nejlepší možnost, skoro jeho váhu necítil, jak byl lehký.
Taito mu svlékl tričko a občas zasykl, když se špatně ohnul při polibcích, kterými něžně zasypával Aokiho tělo. Bylo krásné, ne jako to jeho znetvořené. Byl rád, že ho kryje černé oblečení i před vlastní zrakem. Povolil mu kalhoty, protože v nich už měl docela těsno, ale sám stále zůstával zcela zakrytý, i když mu začalo být horko. Nakonec neměl jinou možnost, než si také svléknout kalhoty, protože přes oblečení by k ničemu nedošlo. Tedy co se jeho týkalo, mohl by vyvrcholit i jen třením se v podstatě jakoukoli část Aokiho těla, ale nebylo by to ono. Zaznamenal zalapání po dechu, když se vrátil na své místo, ale Aoki nic neřekl. Uvědomoval si dotyk kůže, chápal, co chce Taito dělat. Ale byl by zatracený idiot, kdyby ho zarazil.
Náhle se Kitakawa špatně pohnul a zasykl bolestí trošku víc.
„Jsi v pořádku?“ ihned se staral Aoki.
„Nejsem,“ odsekl hořce Taito, „ale za chvíli budu,“ dokončil šeptem o trochu vlídněji. Naklonil se k němu a políbil ho na spodní ret, než se konečně odvážil prohloubit polibek. Spolupráci při líbání vůbec nebral jako porušení slibu.
„Pomohlo to?“
„Cože?“ nechápal Taito. Příkaz nehýbání se už dávno skončil, jakmile si Taito zpátky natáhl kalhoty. Teď seděl na okraji matrace a Aoki ležel za ním.
„Říkal jsi, že ti tímhle pomůžu,“ připomněl mu. Kitakawa se zamyslel.
„Ano, pomohlo. Je mi líp.“ Byla to pravda, protože se cítil klidnější a ne tak beznadějně. Přece jen mu mohl něco dát, stačilo už jen přestat být tak odporný.
„V tom případě co kdybychom navázali vztah založený na pomoci tobě?“ navrhl.
„Co tím myslíš?“ zeptal se opatrně Taito.
„Já ti chci pomáhat dál, pokud ti můžu takhle pomoct cítit se líp, pak jsem ti k dispozici.“
„Myslíš to vážně?“ zašklebil se nevěřícně, protože to vlastně znamenalo, že by se karty obrátily. Do té doby to vždycky byl Kitakawa, kdo byl k dispozici.
„Naprosto,“ narovnal se, ale dával si přitom pozor, aby neudělal žádný prudký pohyb, protože nevěděl, kde přesně Taito je.
„I když to znamená dělat to takhle?“
„I tak.“
„Blbost, viděl jsem, že sis málem prokousl ret, jak ses držel,“ poznamenal hořce Taito.
„Není zrovna lehké nic nedělat, když se někoho tak moc chceš dotknout, i teď bych nejradši natáhl ruku a přitáhl si tě blíž, ale buď tohle, nebo nic.“ Kitakawa si povzdechl.
„Nechápu, proč tohle všechno děláš, ale když na tom trváš, ozvu se ti, až budeš moct zase přijít,“ vzdal se. „Teď by ses měl obléci a jít. Musím se osprchovat a natřít ne zrovna voňavou mastí.“ Podal Aokimu tričko a poté i mikinu, zkontroloval, jestli na něm, není nic poznat, pro jistotu ho ještě navonil jednou ze svých voňavek a pak ho vyprovodil ke dveřím.
Když mu naposledy upravoval vlasy, Aoki ho náhle chytil za ruku. Taito začal panikařit, ale neodvážil se ruku vytrhnout.
„Aoki-san?“ ozval se nejistě. Stisk ruky povolil a oslovený ho jemně políbil do dlaně. Přitiskl si ji na pár vteřin na tvář a pak je pomalu stáhl dolů, kde ji pustil.
„Na shledanou,“ rozloučil se, otočil ke dveřím, nahmatal kliku, otevřel si a zavřel za sebou. Taito zůstal stát jako opařený. Tohle bylo nejněžnější gesto, jaké od něj kdy viděl. Možná mu přece jen šlo o něco jiného, než byl obyčejný sex. Proč se to najednou změnilo, nevěděl, on sám totiž na Aokim visel už od druhého setkání, kdy si ověřil, že on je přesně ten koho potřebuje. Byl si jistý, že se mu před ním dobře dařilo zamaskovat své pravé pocity.
Může to fungovat, najednou tomu věřil. Pokud Aoki došel až sem, musel to myslet vážně, jinak by se mu ani nenamáhal zavolat. Na to ho znal dobře. Nová naděje Kitakawovi vydržela až do koupelny, kde opět podlehl depresi z pohledu na své znetvořené tělo.
Aoki po opuštění bytu sejmul pásku z očí a vhodil ji do schránky se jménem Kitakawa. Ignoroval všechny reportéry a stáhl si kšiltovku více do obličeje. Tahle návštěva mu klidně stála za skandál, jednoduše by všem tvrdil, že je jeho kamarád z dětství. Jenže vlastně ani nevěděl, kde Kitakawa vyrůstal, nevěděl o něm skoro vůbec nic kromě toho, co byl schopný říct z jeho nočních návštěv. A to rozhodně mínil změnit. Možná příště... příště, až se uvidí, zeptá se ho na to. Ale kdy bude příště? Nezbývalo mu než čekat, kdy se mu ozve...
.....
„Chtěl bych vidět tvůj obličej.“
„Cože?“
„Chtěl bych vidět tvůj obličej,“ zopakoval Aoki. Chodil ke Kitakawovi dvakrát týdně a pokaždé musel mít na očích pásku. Jejich schůzky probíhaly podle zažitého vzoru – poseděli nad čajem, měli sex a pak ho Taito vyprovodil ke dveřím. Sice měl pocit, že už nezní tak zoufale, ale stejně se Aoki neubránil myšlenkám, jak se asi Kitakawa tváří. Jak vypadají jeho oči, když v nich neplají ohníčky vášně nebo spokojenosti?
„To není možné.“
„Proč ne? Nevěříš mi?“
„To není pravda,“ bránil se Taito. Vyhovovalo mu skrývat se, nemusel si dávat pozor, co všechno je znát na jeho obličeji, stačilo jen mít pod kontrolou svůj hlas. Bál se, že Aokiho lítostivý pohled nevydrží.
„Tak proč? Jestli mi nechceš ukázat tvá zranění, můžeš je něčím zakrýt.“
„V tom není problém,“ odbyl ho Kitakawa.
„Tak v čem je?“ Taito se na chvíli zarazil a přemýšlel. Váhal, ale nakonec nedokázal odmítnout jeho přání. Zkontroloval si pro jistotu oblečení a zhluboka nadechl.
„Dobře, můžeš si rozvázat pásku, ale varuji tě, neznamená to, že se můžeš pohybovat, jak chceš,“ upozornil ho. Aoki zvedl pomalu ruce a povolil uzel. Nechal látku sklouznout a opatrně ji položil na stůl. V místnosti toho opravdu nebylo moc vidět, závěsy byly zatažené a pokoj byl velmi skromně zařízený. Ale nevyžádal si zrak kvůli pozorování okolí. Podíval se na Kitakawu, který seděl naproti němu za malým stolkem. Viděl jeho obavy a nejistotu, všiml si, že má rolák až ke krku a levou ruku schovanou v obvazech. Viděl, že celé jeho tělo je pokryté černou lehkou látkou.
„Rád tě vidím,“ usmál se a Taito nervózně sklonil hlavu.
„Vidíš tu lepší část,“ zamumlal. „Tohle je to nejmenší,“ ukázal na tvář.
„Můžu?“ zeptal se Aoki a zvedl ruku ze stolu. Po kývnutí ji natáhl a dotkl se jeho tváře. Jemně ji natočil a prohlédl si zranění.
„Není to tak hrozné, jako jsi popisoval.“
„Řekl jsem, že je to ta lepší část. Už tak je špatný, že mám na ruce cizí kůži, navíc ještě obličej...“
„A není hlavní, že jsi naživu? Kůže se zregeneruje a co na tom, že zůstanou jizvy, máš všechny končetiny, až se ti spáleniny zahojí, budeš se moct hýbat jako dřív. Možná nebudeš moct pokračovat ve své práci, ale jsou přece stovky jiných! Někteří lidé neměli takové štěstí jako ty. Navíc i s tím plamenem vypadáš stále skvěle. Přinejmenším já si nemyslím, že by ti to ubralo na šarmu.“ Taito na něj chvíli nechápavě koukal a pak se pousmál.
„Máš pravdu,“ zašeptal a cítil, jak v něm něco povolilo a s úlevou mu začaly slzet oči. Byl tak rád, že ho Aoki nepovažuje za odpudivého, že na ničem nezáleželo.
Přestože mezi nimi došlo k většímu citovému provázání, na sex si Aoki stále musel brát pásku. Taito to odůvodnil tím, že se musí trochu odhalit, aby vůbec mohlo k něčemu dojít, a rozhodně nechtěl, aby viděl jeho znetvoření. Jeho milenec nenaléhal, dal mu najevo, že by ho radši viděl, ale nechtěl na něj tlačit.
A tak se pokaždé musel spokojit jen s hlasem, který volal donekonečna jeho jméno, dokud se obě těla neuvolnila. To volání ho pronásledovalo i v noci, bylo tak blízko a stejně měl pocit, že i kdyby natáhl ruce, Kitakawa stále zůstával mimo jeho dosah. Dokonce i během jejich schůzek cítil, jak se drží zpátky. Chtěl mu pomoct, jenže nevěděl jak, nechtěl ho vyděsit. Bez přestání ho pronásledoval pocit viny, že by měl udělat něco víc.
Oproti tomu Taito neustále se slabým úsměvem děkoval, že toho pro něj dělá tolik. Jen pouhá Aokiho přítomnost se mu zdála dostačující. Před nehodou mu jeho sebevědomí dovolovalo brát si, co chtěl, protože věděl, že má co nabídnout na oplátku, teď se neodvážil o nic žádat, aby mu nebylo vyhověno jen z lítosti.
Tak či tak se Taitův zdravotní stav postupně zlepšoval a s ním i jeho psychika. Víc se usmíval, když si konečně mohl sednout a zase se postavit bez bolestí. Dokonce i odtáhl závěsy a podíval se ven z okna. Jeho mysl osvobozená od bolestí se víc a víc toulala, nakonec zatoužil zase vést normální život, jít konečně ven. Však už to byl nějaký ten měsíc, co tam byl naposledy. Když se s touto myšlenkou svěřil Aokimu, dostal jednoduchou odpověď.
„Přestaň se skrývat.“
„Cože?“
„Přestaň se skrývat, poskytni pár rozhovoru a vyjdi ven. Kolem domu ti neustále kempují novináři jen proto, že o tobě nejsou informace. Jakmile bude každý tisk vědět dostatek, ztratí o tebe zájem a nechají tě na pokoji.“
„Když já nevím...“
„Když nic tak alespoň mě nechají v klidu dojít k tobě.“
„Oni tě otravují?“ vyděsil se Taito.
„Nic co bych nezvládl, ale v jednom kuse se ptají, kdo jsem a jaký je můj vztah s tebou. Nerad jsem v novinách a s Mizuyamou-san tvrdíme, že jsem tvůj kamarád z dětství. Pozorují každého, kdo sem chodí a pak vydávají články o tom, jak jsi tu osamělý, když za tebou chodí jen jeden kamarád a manažerka. Hodně se mluví o odvrácené straně slávy.“
„To jsem nevěděl.“
„Nečteš noviny. Stačí pár rozhovorů a bude klid, uvidíš,“ mrkl na něj. Taito si vzal jeho radu k srdci a když mluvil s Mizuyamou, požádal ji, aby vybrala jednu z nabídek a pozvala novináře k němu. Měl ale podmínku, že musí být pouze jeden člověk a obrazový záznam bude zakázaný, pouze zvukové nahrávky. Zároveň si na ten den vyžádal ještě jednoho bodyguarda. S takovou posilou proběhl rozhovor bez potíží a pak už nechal na manažerce, aby dohlédla na finální verzi. První příběh byl na světě.
.....
„Nepomohlo to!“ zlobil se Taito. „Tvrdil jsi, že to sníží zájem!“
„Vždyť to byl jen jeden rozhovor, samozřejmě, že ostatní chtějí mít taky vlastní,“ bránil se Aoki.
„Všichni teď chtějí znát příběh Kitakawy Taita, je to hotová mánie.“
„To byla už předtím, jen jsi to nevnímal, protože jsi byl bezpečně zavřený.“ Taito rozrušeně upustil noviny na stůl. Dokonce i v časopisech, zvláště v těch zaměřených na mladistvé čtenáře, byly o něm články. Najednou měla celá země zájem, byl miláčkem čtenářů aniž by pro to musel cokoliv udělat.
„Fotografové budou venku stále, pokud nedovolíš, aby tě někdo vyfotil,“ připomněl mu Aoki. Sám pro sebe dodal, že jen jediná fotka Taitova smutného pohledu by prodala cokoliv. V té černé vypadal tak tragicky, že by možná jeho popularita jen vzrostla. Ale nic nemělo publikum radši než bojovníky, kdyby chodil ven navzdory zájmu médií, byl by hrdina a ne jen obětní beránek.
Začal pomalu přemýšlet, jak by to mohl zařídit, přál si, aby měl Taito zase normální život. A kdyby nemusel mít při sexu pásku přes oči, bylo by to mnohem lepší. Nikdy předtím si neuvědomoval to intimní propojení, jaké pohled z očí do očí vytváří. Kromě toho až když ho Taito přestal po sexu okamžitě vyhazovat pryč, že se musí umýt a namazat, všiml si, jak smutný vždycky je. Kitakawa mu k tomu řekl, že je to jako by se náhle probudil ze snu a byl zase uvězněný ve svém těle.
Proto změnil rituál, počkal, než se upraví, pak si znovu stáhl pásku z očí a šel připravit jídlo. I pod černou látkou viděl, že Taitovi chybí pár kilo a i když v životě nevařil, rozhodl se to alespoň zkusit. Majitel bytu se napřed bránil, že vůbec nemá chuť k jídlu, ale jak se jeho nálada lepšila, nakonec byl i schopný něco sníst, přestože se jídlo ne vždycky povedlo.
K tomu Aoki otevřel okno a do místnosti se dostalo slunce. Oba se vyhýbali výhledu, aby je ze dvorku nějaký fotograf nevyfotil, jinak ale čerstvý vzduch a světlo zlepšilo atmosféru. Taito měl sice zakázaný pobyt na slunci, ale viditelně si společné obědy nebo večeře užíval. Dokonce i nabral trochu barvy a postupně se jeho vyzáblé kostnaté tělo opět tvarovalo.
Frekvence návštěv se zvýšila a Aoki chodil na návštěvu, kdykoliv mu to práce dovolila. Taito díky tomu ztrácel zábrany a strach ustoupil uvolněnosti. I Mizuyama se divila, jak velký vliv na něj mají Aokiho návštěvy.
Nicméně stále Kitakawova nálada podléhala stresu z mediálního zájmu, především ho rozčílila nabídka scénáristů napsat o jeho životě film. Nechápal, jak podle něj chtějí natočit film, když o něm ve skutečnosti vůbec nic neví. Nikdo kromě Aokiho ho ani trochu neznal, pokud by o něm chtěli rovnou udělat film, byla by to jen snůška lží, nic víc, a Taito se rozhodně nemínil svěřovat a vylévat si srdce nějakému scénáristovi. Raději by je nechal bez svého svolení natočit tragický příběh o nebohé oběti. Navíc si byl víc než jistý, že o jeho pravém životě by nikdo nic nenatočil.
Ještě jedna změna proběhla, než se jejich vztah poposunul dál. Možná se zdá být bezvýznamná, ale pro ně znamenala sbourání posledních zábran. Nebylo to nic tak teatrálního jako jako vyznání lásky.
Jednou po sexu, když bylo Aokimu povoleno sundat si pásku, chtěl se Kitakawy na něco zeptat.
„Taito, -" zarazil se. I osloveného to zmátlo, své jméno už neslyšel nějaký ten rok bez příjmení, které by ho předcházelo. Vždycky to bylo jen „Kitakawa-kun“ nebo jednoduše „kimi“.
„Povolil jsem ti snad říkat mi jménem?“ Aoki zrudl. Díval se na Taita, který stál v černém roláku vedle okna. Závěs propouštěl do místnosti trochu světla, které stačilo akorát na to, aby byly Kitakawovi vidět obrysy obličeje, v tu chvíli uvolněné ve zkoumavém pohledu. Než stihl Aoki cokoliv říct, Taito mávl rukou.
„Ii yo. Ne že by na tom záleželo,“ řekl a otočil se obličejem k oknu, aby vyvětral.
„V tom případě jako kompenzaci za toto důvěrné gesto nabízím rovnocenné podmínky. Říkej mi také jménem!“ spěšně vyhrkl Aoki. Taito se zasekl v půlce pohybu. S rukou stále na závěsu polohlasem zopakoval nabídku.
„Říkat jménem? To jako... Tomoya... -san?“
„Jen Tomoya,“ opravil ho Aoki. Přál si vidět mu v tu chvíli do obličeje.
„Tomoya? Tomoya...“ opakoval si to. Pomalu dokončil pohyb, otevřel okno. Pak se otočil a podíval se mu do očí.
„Nejde mi to přes jazyk, ale pokusím se. Teď, co chceš k jídlu, Ao- Tomoyo?“
„Dneska vařím já, slíbil jsem, že se naučím ty rolky, tak potřebuji, abys je otestoval," vstal z postele a s pocitem vnitřního uspokojení zaznamenal Taitův znechucený škleb, poslední pokus byl totiž tak tak poživatelný.
.....
Od nehody už uplynulo hodně času, jenže ani jeden z nich to nepočítal. Taitovi jednotlivé dny splývaly, že si ani nevšiml změny ročního období. Ostatně Aoki na tom byl podobně, snažil se nezameškávat práci a přesto trávit většinu volného času se svým milencem. I tak nechával na bedrech svých asistentů víc než obvykle.
Během jednoho teplého dne, kdy otevřeli okna v celém bytě dokořán, Aoki neposlechl příkaz nasazení si pásky. Taito jako obvykle zatáhl závěsy, aby slunce nesvítilo na postel, protože nová kůže byla velmi citlivá na sluneční záření. Když se otočil na Aokiho, nečekaně se střetl s jeho pohledem.
„Pásku,“ zopakoval. Když se mu nedostalo reakce, pokrčil rameny, že teda nemusí k ničemu dojít, ale bylo na něm vidět, jak moc ho to rozladilo. Tomoya vstal a zahnal ho do rohu. Ne úmyslně, ale Taito před ním neustále couval, až zády narazil na stěnu.
„Co se děje?“ vyhrkl otázku.
„To mi řekni ty. Jsme spolu už tak dlouho a ty mi stále nevěříš, že od tebe neuteču, když si nevezmu pásku.“
„To není pravda,“ bránil se Kitakawa vyhýbavě.
„Tak proč?“ Chvili bylo ticho a pak přišla slabá odpověď.
„Protože to pak bude skutečný...“
„Cože? Nechápu, co bude skutečný?“
„Všechno! Moje znetvoření, že jsem ubožák závislý na svém milenci, všechno!“ Aoki couvl a dal mu víc prostoru, aby se mohl uklidnit.
„Sám víš, že nemůžeš utíkat věčně,“ řekl mu.
„To vím, vím, že nemůžu celý život jen snít. Ale... vždycky si říkám... ještě jeden den... ještě jeden den si dovolím snít, než tomu budu muset čelit.“
„Pamatuji si na jeden příběh o chlapci, který neustále žil ve snech, že zapomněl, že realita může být i lepší než sny,“ zamyslel se najednou Tomoya.
„Vážně?“ zašklebil se Taito.
„Vlastně ne, ale je to možné. V tvém snu možná odmítáš své jizvy, ale zároveň ses smířil i s tím, že budeš celý život ve tmě,“ podíval se směrem k oknu. „Pokaždé zavíráš oči a bojíš se tomu postavit. To je všechno? To je tvůj život celý postavený jen na tom, že vlastníš perfektní tělo? Nic víc?“ Taito sklonil oči k zemi. Nahlas vyřčené to znělo tak hloupě.
„Víš, co bych si přál?“ zamumlal a bez odpovědi pokračoval: „Přál bych si jít si zaplavat. A potom běžet po pláži, až nebudu moct, pak se svalit do horkého písku a spát. Nebylo by to úžasné?“ Vzhlédl mu do očí a Aoki přikývl.
„Budeš moct, uvidíš. Ne letos, ale za rok, za rok ti určitě už povolí chodit na slunce a koupat se v moři. A já tam budu s tebou,“ slíbil. Pak k němu přistoupil a Taito už neuhýbal. Díval se mu do očí s bradou bojovně vystrčenou. Nechal se něžně políbit a pomalu si vyhrnout rolák nahoru. Styděl se, hledal v milencově očích známky odporu, ale našel jen smutek. Nevydržel se dívat a zavřel oči. Náhle ucítil šimrání poblíž spáleniny a když znovu otevřel oči, spatřil, jak jeho zranění Tomoya zasypává polibky. Sám si sundal tričko a rty pomalu přešel k okraji kalhot. I ty stáhl dolů a pokračoval podél levého boku až ke kotníku. Pak se postavil zpříma.
„Vidíš? Nikam neodcházím. Vlastně hele,“ vzal jeho ruku a přiložil si ji na rozkrok. Taito zrudl, když pod dlaní ucítil bouli. Nechápal, jak by ho mohl vzrušovat i přes své znetvoření, ale nejspíš to bylo tím, že dlouho neviděl mužské tělo, usoudil a hodil to za hlavu. Nechtělo se mu nad ničím přemýšlet, chtěl se konečně uvolnit a žít normální život. Spadlo z něj poslední těžké břímě a najednou měl pocit, že se může zase narovnat a kráčet po světě s hlavou vztyčenou.
Ten den poprvé od nehody zažil normální sex bez pásky a později s úsměvem na tváři přiznal, jak moc mu to chybělo. A také mu přišlo vhod, že nemusel být celý dny navlečený do černé látky, ale mohl mít na sobě obyčejná trička, která předtím zahrabal hluboko pod pletené svetry. Došlo mu, že se předtím skrýval sám před sebou a nyní, když byl se svým zevnějškem smířený, už nebylo potřeba schovávat se. Pokud se na něj dokázal Tomoya dívat, proč by to nezvládl on sám?
Měl pocit, že kdyby z něj spadlo jen o trochu víc tíhy, začal by se vznášet.
.....
„Kitakawa-san!“ Taito se podvědomě otočil za hlasem a pevněji stiskl Aokiho ruku. Běžela za ním reportérka, kterou potkával skoro každý týden od prvního zveřejnění fotek.
„Kitakawa-san, jak se máte? To je dneska ale chladno, že? Jak pokračuje vaše kniha?“ spustila obvyklé otázky.
„Už je ve finálním stádiu, předpokládám, že půjde na korekci do dvou týdnů,“ odpověděl pouze na poslední dotaz, neboť ty předchozí byly pouze obvyklé zvořilostní fráze. Vůbec nebylo nutné konstatovat, že se ochladilo, to bylo poznat už podle teplých kabátů a šál, kterými byli lidé venku vybaveni. Byl listopad a Taito byl na své obvyklé procházce po parku s Tomoyou.
„Říkal Vám přece, že se dozvíte, až půjde kniha do tisku, tak proč nás pořád otravujete,“ vložil se do toho jeho milenec.
„A, Aoki-san, hluboce se omlouvám. To víte, práce, neustále musíme přinášet nové zprávy. Přeji hezký den.“ Reportérka odešla a Tomoya se opět sám sebe ptal, kdy už konečně budou mít klid. Chtěli se jen v klidu projít a pozorovat podzimní zbarvení listů, nic víc.
„Tomoyo?“
„To nic,“ usmál se na svého partnera. Přinejmenším fotografové zmizeli pár týdnů poté, co spolu poprvé vyšli na veřejnost. Pečlivě naplánoval postup, protože kdyby najednou vyšli ven, reportéři by je zavalili. Napřed začal Taito poskytovat fotky, pak rozhovory s focením, následně se ukázal i v televizi a pak teprve vyšel ven. Prvních pár dní bylo pro něj těžkých, vždycky byl v obležení a neustále odpovídal na různé otázky. Tomoya vystupoval jako jeho bodyguard, chránil ho jak jen mohl.
Bohužel se rychle pozornost přenesla i na něj, protože se lidé začali ptát, kdo je ten tajemný přítel Kitakawy. Někdo odhalil jeho totožnost a začalo se o něm víc psát. Korunu tomu nasadil Taito, když se přiostřil výslech kolem jejich vztahu. Veřejně přiznal, že jsou spolu a to prodávalo noviny celý týden. Od té doby se setkal s mnoha nesouhlasy, ale některé celebrity vyjádřili svůj obdiv přiznat orientaci v konzervativním Japonsku. Taitovi ale vždycky bylo jedno, co si o něm ostatní myslí, kdežto Tomoya to snášel hůř. On rozhovory o Taitovi nikdy nedával, ačkoliv o ně byl veliký zájem. Navíc se setkal v práci s několika nepěknými pohledy, než se atmosféra uklidnila.
Pak se Taito rozhodl napsat knihu, protože se doslechl, že se o to už pokouší někdo jiný. Celkem ho to začalo bavit a proměnil to v osobní zpověď, kterou nejdříve mínil ukázat Tomoyovi a on měl rozhodnout, jestli to půjde do tisku. Vcelku ho bavilo psát a začal přemýšlet, jestli by se nemohl věnovat psaní, pokud by kritika jeho knihu dobře přijala.
Bylo ironií, že ten hrozný incident vlastně ukončil jeho hledání. Celý život jakoby mu něco chybělo, marně se snažil zachytit prchavé okamžiky štěstí. Sice stále propadal mírným depresím, když si uvědomil, že jeho tělo nikdy nebude, co bývalo, ale dokonce i jeho levá ruka přestala vypadat odporně a mohl se hýbat bez problémů a bolestí.
Taito se zavěsil do Aokiho paže.
„Nee, Tomoyo, nepůjdeme na kávu?“ zeptal se vesele. Aoki se na něj podíval a než mu odpověděl, napadlo ho, že je teď Taito mnohem přitažlivější, když má na tváři upřímný šťastný úsměv.
„Dobrý nápad, naše oblíbená kavárna?“
„Um,“ přikývl a div nezačal poskakovat jako malé dítě. Toho dne se zdál být sen o pláži s horkým pískem blíž než kdy předtím.