Ozvěny minulosti (8/8)
„Nathe, mohl bys mi podat ještě zálivku?“
„Hned to bude.“
„Pozor, nepřevrhni Derekovi sklenici!“
„V pořádku, dám ji stranou.“
„Beztak byste tu neměli sedět, ale balit kufry.“
„Vždyť jedeme až za dva týdny!“
„Pokud mi rodiče napíšou omluvenku.“
„Určitě napíšou,“ ujistil Charlie svého přítele a jen zářil. Narozeniny měl sice už ve čtvrtek, ale během týdne nebyl čas a v pátek slavil se třídou, takže na rodinou oslavu se dostalo až v sobotu. Dárky dostal už dřív, Derek ho v pondělí vzal na koncert oblíbené skupiny a pak u něj přespával. Nath s Malcolmem jim doopravdy koupili zájezd a pár drobností. Charlie se cítil trochu hloupě, že dostává tak drahý dárek a ještě byl i pro Dereka, ale Malcolm ho ujistil, že Nath by si to stejně nedal vymluvit, protože když se pro něco rozhodne, málokdy ustoupí. A tak oba s díky přijali týdenní rekreaci.
Po počátečních rozpacích se dokonce i Nath s Derekem jakžtakž spřátelili, alespoň dost na to, aby nekazili veselou atmosféru večera. Charlie vzpomínal na poslední narozeniny, které ani pořádně neoslavil kvůli matčiným zdravotním problémům. Ten den ale všechno probíhalo bez jediného kazu. Tedy až do chvíle, kdy zazvonil telefon. Malcolm se s úsměvem zvedl od stolu a uvolněně přijal hovor. Nikoho z nich nenapadlo, že vlastně na pevnou linku nikdo normálně nevolá, protože oba obyvatelé bytu vlastnili mobilní telefony.
„Ano? Westbrook u telefonu,“ ohlásil se a Charlie, který ho pozoroval, si všiml, jak se mu náhle vypařil úsměv z obličeje. Zarazil se a i ostatní přestali mluvit a obrátili svoji pozornost k hovoru.
„Ano, jsem to já,“ odpovídal Mal a Nathan znejistěl. Rychle zavedl nové téma hovoru pro dva mladší společníky a soustředěně poslouchal Malcolmův hlas, který najednou zněl tak vzdáleně.
„Ano, je to už dlouho... Díky, že jste mi to řekli... Kdy bude... příští týden? Ve středu?“ Natha děsil už jen tón hlasu, tichý, smutný, byla v něm bolest a zároveň chlad. Pak se Malcolm najednou sebral a řekl: „Pokusím se, ale máme tu moc práce, takže nemůžu nic slíbit,“ odmlčel se. „Nejspíš... Nevím jestli by... Dobrá, budu o tom přemýšlet.“ Když se rozloučil a zavěsil, zůstal stát s pohledem upřeným na telefon. Pár vteřin se ani nehnul, pak se zhluboka nadechl, zavřel oči a promnul si víčka. Nath okamžitě vstal.
„Je všechno v pořádku? Kdo to byl?“ ptal se starostlivě. Charlie stiskl Derekovu ruku a napjatě je pozoroval.
„To je dobré, byla to... rodinná známá,“ hlesl a celá místnost jako by se zarazila překvapením. Dokonce i Derek věděl, že s rodinou nemluvil roky.
„Proč? Co ti chtěla?“ odvážil se zeptat Nathan za všechny. Proč po takové době? Proč by mu někdo volal?
„Babi... ona už... ve středu má pohřeb, chtějí, abych přišel.“ Nath natáhl k němu ruku, ale Mal se jí vyhnul.
„Omlouvám se, budete muset pokračovat beze mě. Promiň, Charlie,“ řekl a aniž by se na ně podíval, odešel do pokoje a zavřel za sebou dveře, čímž dal jasně najevo, že chce být sám. Jonathan to nečekal, nebyl zvyklý, aby mu někdo zavíral dveře před nosem. Rozhodl se dát mu čas srovnat si myšlenky. Vrátil se ke stolu.
„Neměl bys za ním jít?“ zeptal se tiše Derek.
„Ne, teď ne,“ zavrtěl hlavou Nath. „Potřebuje si to promyslet, půjdu za ním, až mi bude mít co říct.“
„Tím asi končí oslava,“ konstatoval Charlie a byl tak trochu vyděšený náhlým zvratem.
„Můžeme pokračovat, ale nejspíš už nikdo nemá náladu, co?“ pokrčil rameny Nath.
„Stejně je už čas jít spát,“ utrousil Derek a zvedl se od stolu. Rozloučil se, nechal vyprovodit před dům, slíbil, že pojede opatrně a na oplátku si zase nechal slíbit, že ho Charlie o všem informuje, až bude vědět víc, a pak vyrazil domů.
Charlie se zamyšleně vrátil nahoru a Natha už nikde neviděl. Z toho usoudil, že šel za Malcolmem. Tiše sklidil ze stolu zbývající nádobí, první část už nejspíš předtím uklidil Jonathan, umyl se a zalezl si do postele. Napínal uši, ale vedle mluvili potichu, takže usnul aniž by se dozvěděl něco dalšího.
Nath za Malcolmem nešel hned, chtěl mu dát ještě trochu času. Až když venku slyšel motorku odjíždět, odvážil se tiše zaklepat a vstoupit do pokoje. Malcolm seděl na posteli zády k němu a díval se z okna. Přilezl k němu a objal ho. Zůstal tak absolutně bez pohybu a čekal, než začne sám mluvit.
„Nemluvili se mnou takových let a teď najednou zavolají?“ začal Malcolm. „Jeden rozhovor a všechno, na co jsem chtěl zapomenout, se najednou vrací. Nechci minulost zpátky.“
„Ale ne všechno je přece tak špatné, než jsi začal přemýšlet o klucích, musel jsi přece zažít i hezké věci, ne?“ připomněl mu jemně Nath.
„Od mých deseti let to nestálo za nic, od té doby co Angie...“ vytratil se mu hlas.
„Angie...?“ Žádná odpověď, Nath na ni chvíli čekal, i když věděl, že žádná nepřijde.
„Ale do tvých deseti jsi měl pěkné dětství, nebo ne?“
„Jo, to měl,“ pousmál se Malcolm a Nath to bral jako své malé vítězství.
„Půjdeš na ten pohřeb?“
„Nevím, nemyslím si, že bych –“
„Měl jsi ji rád, proto bys tam měl jít. Ať už se bojíš jakkoliv, kvůli ní bys to měl udělat. Jestli chceš, půjdu s tebou,“ navrhl.
„Ne, tohle si musím vyřídit sám.“
„Jak myslíš. Nezdá se ti, že nemluvit s rodinou takovou dobu je hloupost? Nemůžou tě všichni stále tolik nesnášet a jestli ano, alespoň budeš vědět, že na jejich pohřeb chodit nemáš,“ řekl mu. Malcolm se uvnitř pousmál nad jeho osobitým vyjádřením. Samozřejmě, že měl strach setkat se s rodinou. Zavrhli ho, co když udělají scénu i na pohřbu? Nebude tam vítaný, proč by měl jít?
„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil.
Když Malcolm v neděli ráno vstal, Charlie i Nath byli už u stolu a snídali. Jen zamumlal pozdrav a odešel do koupelny. Nath a Charlie se na sebe podívali. Nath s Malcolmem zůstal po celou noc, i když pak už nemluvili. Ráno nechal Mala spát a sám se vytratil z ložnice. Narazil na Charlieho, tak si spolu sedli a tiše hovořili, aby spícího nevzbudili.
„Bude v pořádku, jen ho to trochu zaskočilo,“ ubezpečil Nath chlapce.
„On měl tu babičku rád, že jo?“
„Měl. Ale teď neví, jestli jí může jít na pohřeb, aniž by tím vyvolal další hádky. Ale myslím, že nakonec půjde.“
„Proč si to myslíš?“
„Lepší je to zkusit a narazit než litovat, že jsi to neudělal.“
„To je pravda,“ souhlasil Charlie. Jenže během celého dne zůstával Malcolm zamyšlený a ani Nath ho nedokázal rozveselit. Odpoledne se vrátil k sobě do bytu a Charlie zůstal s otcem sám.
„To je už druhý pohřeb za poslední půlrok, řekl bych, že musíš pohřby nesnášet,“ utrousil Charlie, protože ho opravdu nenapadalo, jak začít rozhovor.
„Nijak zvlášť. Ale byl bych radši, kdyby byly méně často.“ Zvedl hlavu od jídla a podíval se do očí syna, který nedávno sám prošel ztrátou. Na chvíli zachytil porozumění a tak se zeptal: „Co bys dělal, kdyby ses chtěl rozloučit, ale nebyl bys vítán?“
„Šel bych stejně. Nemusel bych vidět obřad, ale alespoň bych pak zašel k hrobu se rozloučit,“ odpověděl mu osmnáctiletý kluk.
„Nejspíš máš pravdu,“ přiznal a zamyslel se, kdy byl naposledy na hřbitově. Nejspíš na pohřbu Emmy, což by se možná zdálo dostačující, jenže jemu to připadalo jako celá věčnost, kdy poprvé zahlédl svého syna. Přemýšlel, jestli tam Charlie někdy chodí, ale neodvážil se zeptat.
„Dobře, půjdu tam,“ rozhodl se.
Charlie se prsty opatrně dotkl skla a vyhlédl z okna. Dolů to byly desítky metrů. Po skle okna, které se táhlo přes celou stěnu od země až ke stropu, stékaly kapky deště. Charlie se ironicky ušklíbl, připadal si jak v nějakém dramatickém filmu. Temná mračna nad moderními domy, hustý déšť a dole malinkaté barevné deštníčky proplétající se ulicemi. Docela chápal, proč jeho táta neměl tenhle byt rád, i když byl uvnitř celkem komfortně vybavený.
Z myšlenek ho vyrušilo světlo, které rozsvítil Nath při vstupu do místnosti. Charlie ho slyšel odnést deštník do koupelny. Povzdechl si a odlepil se od okna. Neměl by se tomu podvolovat, neměl důvod ke špatné náladě.
„Nějaké zprávy?“ zeptal se.
„Nic,“ odpověděl Nath a vrátil se do obývacího pokoje. „Co budeme dneska jíst? Mám zavolat pizzu? Čínu? Sushi? Nebo něco jiného?“
„Nějak dneska nemám chuť.“ Jonathan se zamračil, sám byl dost nesvůj z nových podmínek a navíc od Malcolma neslyšel ani slovo od chvíle, kdy odjel, ale slíbil mu, že se o Charlieho pořádně postará a to mínil dodržet.
„Co takhle, kdybych ti ukázal svojí oblíbenou restauraci?“ navrhl a Charlie souhlasil. Ani neprotestoval proti přivolání taxi služby, protože už předtím mu Nath řekl, že pokud se mu nelíbí utrácet za taxi, může si kvůli němu koupit vlastní auto a tím byla debata u konce.
Ráno si pro Charlieho k Nathovi jezdil Derek. Právě jemu se nejmíň líbilo, že by měl Charlie bydlet u přítele svého otce, ale nedalo se nic dělat. Malcolm ho nechtěl nechávat samotného, u Dereka ho také nechávat nechtěl a tak se alespoň Charlie podíval do jednoho z nejmodernějších domů ve městě. Ano, mohl se také Nath nastěhovat k němu, ale Charlie se obával, že by tam už potom zůstal a nebyl si jistý, jestli by takovou situaci zvládl. Navíc Jonathan potřeboval svůj počítač a v jeho bytě bylo mnohem rychlejší připojení na internet. A bylo v něm víc místa na práci.
Derek je chodil pravidelně kontrolovat, jestli Nath nepřekračuje hranice opatrovatele. Pokaždé ho propaloval očima, ale sám musel uznat, že to bylo nejrozumnější řešení. Charlie byl sice na začátku celý nesvůj, když k němu poprvé přišel, ale celkem rychle si zvykl. Jonathan byl totiž naprosto zaměstnaný svými myšlenkami, že po něm ani nevyžadoval neustálé vedení rozhovoru. Jen každý večer trval na tom, že si budou povídat u večeře a po celou dobu mu věnoval plnou pozornost.
Kupodivu se Charlie na večeře těšil, protože se mohl na chvíli uvolněně bavit. A tak uplynulo několik dní, minula dokonce středa a nastal čtvrtek, aniž by měli nějaké zprávy. Malcolm byl věčně nedostupný a jen párkrát nechal krátkou zprávu, že dojel v pořádku, nebo že se pár dní zdrží. Nic víc.
Jonathana to rozčilovalo víc, než si byl ochotný přiznat. Dokonce i Charlie to na něm poznal, sžíralo ho být bez informací, ale dobře odhadl, že akorát si Mal potřebuje v klidu osamotě srovnat myšlenky a tak mu pouze denně posílal zprávy o postupu práce s ujištěním, že se s Charliem mají dobře a nemusí si dělat starosti. Víc dělat nemohl, jen doufal, že se mu Malcolm ozve, pokud si bude chtít s někým promluvit. Stálo ho to neuvěřitelné množství sil, zvykl si být se svým milencem každý den a teď mu ani nemohl zavolat, naštěstí měl dost práce na rozptýlení a kritické večery trávil s jeho synem.
Byl tedy den po pohřbu, ale nikdo neměl žádné zprávy o Malově návratu. Nikdo totiž netušil, že pohřeb byl dalším převratným bodem v životě Malcolma Westbrooka, který ani nečekal, že by se jeho návštěvou v rodném kraji něco změnilo. Když tam konečně dojel svým stříbrným BMW a ubytoval se v hotelu, měl ještě celý následující den na procházky po okolí. Napřed se obával známých míst, ale po dopoledni v laciném hotelu se rád vypadl ven provětrat. Nohy ho nesly na známá místa, kde kdysi trávil svůj volný čas. Procházel kolem škol, tajných zákoutí a dokonce i domů bývalých přátel, ale ke svému štěstí nepotkal nikoho známého. Však to také byla víc jak dekáda a půl, takže by nikoho ani nepoznal. Nelitoval odchodu, tenkrát se k němu všichni obrátili zády, až nakonec zůstal sám. Maloměšťácké uvažování udělalo své.
K večeru se vrátil do pokoje a napsal zprávu domů. Obratem se mu vrátilo hlášení z domova. Byl rád, že spolu Charlie a Nath vychází. Věřil Nathovi, že se o jeho syna postará víc než komukoliv jinému. Věděl, že není malé dítě a dokázal by se o sebe postarat, stejně jako když byla Emma v nemocnici, přesto byl radši, když byl pod dohledem. A navíc mohl zase Charlie dohlížet na Jonathana. Ne, nebál se o kluka, byl to jeho syn, staral se o nemocnou matku, neměl by mít problém být sám. Navíc měl Dereka. Kdepak, potřeboval, aby někdo hlídal Natha, protože by ho mohla napadnout nějaká šílenost.
Dalšího dne nasedl do auta a jel na hřbitov. Rodinný hrob našel docela rychle, ale neodvážil se jít blíž k davu. Chvíli se toulal kolem hrobů a čekal, až se všichni postupně odeberou domů. Musel si přiznat, že má nahnáno jako malý kluk a nepříjemně v něm hrklo, když zahlédl rodiče. Uvědomil si, že ani po těch letech s nimi nechce mluvit a tak radši zamířil na druhou stranu. Nedokázal jim to odpustit, přišel takřka ze dne na den o celou rodinu, zůstal sám bez střechy nad hlavou a s nedostudovanou školou.
Vzpomínal, jak tenkrát odešel z domu. Kdyby nepotkal Jonathana, možná by o sobě hluboko uvnitř stále pochyboval. Srovnal se s tím, věděl, že je to jeho přirozenost, ale nemohl zapomenout na hlasy rodičů říkající, že je zvrácená stvůra. Povzdechl si a pozoroval vytrácející se pozůstalé. Nakonec i rodiče naposledy pohlédli na hrob a odešli. A pak tam najednou bylo prázdno. Malcolm zahnal myšlenky na domov a tiše se šel rozloučit. Bylo mu líto, že ji nemohl vidět ještě zaživa, v duchu se omluvil a chvíli vzpomínal na šťastné časy. Byl daleko na toulkách svojí myslí, když k němu najednou pronikl hlas.
„Malcolm?" hlesl skoro na okraji slyšitelnosti. Mal se otočil za svým jménem a pohledem se zastavil na překvapeném mladém muži, vedle kterého stála zhruba stejně stará žena třímající v náruči nedávno narozené dítě, pečlivě zabalené v dece, aby se nenastydlo v chladném větříku, který byl u pobřeží normální. Nedokázal muže zařadit, ale zdál se mu povědomý.
„Ty jsi vážně Malcolm?" zopakoval muž otázku, i když podle tónu si už byl jistý.
„Ano, jsem," přikývl, ale stále ještě tápal.
„Nemyslel jsem, že tě tu... Slyšel jsem, že o tom víš, i když máma byla proti, ale..." To už Malovi naskočily vzpomínky.
„Thomas? Je možné abys byl –" po přikývnutí vykročil k páru blíž. „Nemohl jsem tě poznat, tolik ses změnil..." Najednou se radost ze shledání vytratila a byla nahrazena rozpaky u obou bratrů. Ticho prolomil Thomas Westbrook.
„To je Zoey, moje manželka." Podali si ruce.
„A tohle je naše první, Tracy." Mal se ze slušnosti podíval na mimino a trpce si uvědomoval ztracené roky. Ne, ne ztracené, všechno, co zažil, mělo smysl, ale i tak ho zamrazilo, kolik času už uplynulo.
„Mohli byste na mě počkat venku U Tří stolů? Rozloučím se a přijdu za vámi," požádal Thomas a Malcolm váhavě přikývl. Až na zahradní terase jmenované restaurace, která měla stolů minimálně deset, si uvědomil, že by nejradši nasedl do auta a odjel domů, ale bránila mu v tom nejen zvědavost. Bratrova manželka cestou vyzdvihla kočárek a zamyšleně pohupovala malou. Prohodili spolu pár frází na seznámení a Mal se dozvěděl, že se spolu poznali v prvním ročníku na vysoké škole, před rokem se vzali a po Tracy plánují mít ještě alespoň jedno dítě.
„Thomas o Vás moc nemluvil, řekl mi jen, že jste odešel, když byl ještě malý,“ začala znovu rozhovor po chvíli mlčení.
„To zní jako bych šel z vlastní vůle,“ poznamenal sarkasticky Mal polohlasem.
„Prosím, říkal jste něco?“
„Nic, jen že je to pravda. V sedmnácti jsem se osamostatnil a od té doby jsem se s ním vlastně neviděl.“ Přikývla, jako by mohla chápat. Pak bylo zase ticho a Malcolm asi po sté uvažoval o tom, jestli by ho nechala odejít, kdyby se pokusil vymluvit.
Po deseti minutách dorazil Thomas. Omluvil se, že je nechal čekat a objednal si pití.
„Slyšel jsem, že máš za sebou vysokou školu,“ začal Mal a snažil se znít sebejistě. Pokud dobře počítal, bratrovi bylo právě čtyřiadvacet. Nechal ho vyprávět o škole a práci, pak sám chvíli mluvil o té své.
„Nebude vám vadit když...?“ zeptala se najednou Zoey s dítětem v ruce a ani nečekala na odpověď, klidně si rozhrnula svetr i halenku a začala kojit. Mal byl ze začátku zaražený, ale kromě nich venku na terásce chráněné proti větru nikdo nebyl, takže tomu také nevěnoval pozornost. Doba opravdu pokročila. Otočil se a střetl se s bratrovým zkoumavým pohledem.
„Možná to bude trochu... ale jsi pořád...?“ Mal byl pod jeho pohledem nervózní, ale jednoduchost dotazu, otázka na kterou mohl jednoduše odpovědět, mu pomohla nenechat se rozhodit.
„Ano. I přes veškerou snahu rodičů se nepovedlo mě změnit.“ Thomas se odtáhl a s povzdechem se opřel.
„Myslel jsem si to. Nezávidím ti, že nebudeš mít děti, je to opravdu jeden ze zázraků světa,“ pousmál se. Žádný odpor a nechuť, neodsuzoval ho za to.
„Nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo, ale chápu tě. Charlie...“ zarazil se. Sotva se znovu setkali a už by ho měl zasvěcovat do vztahů?
„Kdo je Charlie?“
„Můj syn. Měl jsem ho se svojí poslední partnerkou. Teď je mu čerstvých osmnáct.“
„A je mu nevadí, že jsi...?“ Zájem, nic víc na očích neměl. A možná trošku rozpaky.
„Řekněme, že nemůže nic namítat,“ zasmál se Mal a nechal větu tajemně nevysvětlenou. „Teď bydlí se mnou, protože jeho matka před pár měsíci zemřela po těžké nemoci. Navíc skvěle vychází s mým partnerem, takže jsem za něj opravdu rád.“ Na Thomasovi bylo vidět, že by se chtěl zeptat na něco víc, ale neodvážil se. Zoey prohodila něco o tom, že je docela zima na sezení s dítětem venku a tak se rozhodli jít.
„Kde teď bydlíš?“ zeptal se mladší z bratrů.
„Jsem ubytovaný v tom hotelu těsně pod kopcem, jak vede železnice.“
„Mohl bych za tebou zítra přijít? Řekl bych, že si máme ještě dost o čem povídat,“ navrhl Thomas. Malcolm zaváhal jen na chvilku.
„Dobře.“ Poté se rozloučili a rozešli se. Malcolm celý večer přemýšlel o nečekaném setkání. Lehl si na postel a v ruce držel mobil, ale jen se na něj díval. Má to zavolat Nathovi? Že se sešel s bratrem? Ale ještě neví, co z toho bude, možná by si to měl zatím nechat pro sebe a zavolat, až bude vědět něco víc. Další den si s Thomasem promluví osamotě.
Té noci usnul pozdě a zdály se mu chaotické sny o malém Thomasovi, Angie a jeho odchodu z domova. Deset let rozdílu dělilo oba bratry. Nikdy předtím si nebyli nějak extra blízcí, jenže teď měli šanci to změnit.
Dalšího dne ráno se nebe zatáhlo a šedé mraky svojí pochmurností dodávaly zašlému hotelu ještě depresivnější atmosféru. Malcolm se nad tím akorát ušklíbl, měl až moc cynickou náladu na to, aby se nechal ovlivňovat počasím. Možná až příliš přemýšlel, najednou se mu nezdál oběd s bratrem jako dobrý nápad. Byli z jedné rodiny a přesto vyrůstali každý za jiných podmínek. Po smrti Angie se toho hodně změnilo, Thomas byl centrem veškeré pozornosti rodičů s jejich až přehnanou péčí. Nebylo divu, že z něj teď byl doktor.
Sešli se v maličké restauraci náležící k hotelu. Přes počáteční rozpaky obou se jim povedlo se docela živě bavit. Malcolm vyzvídal všechno o rodině, co se změnilo, událo a stalo v okolí, kde jsou teď jejich známí z dětství a tak. Jeho svět byl už někde jinde, ale i tak to bylo zajímavé. Dozvěděl se, že postoj rodiny se vůči němu nezměnil. Dokonce i Thomas přiznal, že než zcela pochopil důvod, pod vlivem rodičů bratrem opovrhoval. Ale ne všichni se na to tak dívali a po těch letech už proti němu drželi zášť jen rodiče.
„Myslím, že teta Vicky by tě chtěla vidět. Rozhodně by nebylo marné zkusit se jí ozvat. Můžeme za ní třeba přijet společně,“ nabídl Thomas. Mal si od něj vzal kontakty a slíbil, že to určitě nenechá být. Bylo těžké po tak dlouhé době přiznat, že by chtěl rodinu zpátky. Možná se mu nepovede mluvit s rodiči, ale oni nejsou zdaleka jediná rodina. Poslouchal Thomasovo vyprávění o dospívání, studiích a jeho nové domácnosti, jako houba nasával informace a měl pocit, že doslova cítí, jak se mezi nimi formuje přátelství.
Ten pocit ho neopustil ani když přišla řada na jeho vyprávění. Mluvil o Emmě, odstěhování, o Nathovi se zmínil co nejstručněji, detaily si nechal pro sebe. A také o Charliem toho mnoho neřekl, Thomas ale víc podrobností nepožadoval, i když chtěl vědět, jaký Charlie je, kde studuje a co jednou chce dělat.
Takhle strávili celé odpoledne a stejně jim to bylo málo. Malcolm se rozhodl zůstat v hotelu trochu déle, alespoň do víkendu, když už si stejně vzal dovolenou na celý týden. Rozloučili se s pozváním k Thomasovi domů a Mal nadšeně souhlasil. Chtěl vědět víc, chtěl znát jeho rodinu, blíž poznat Zoye a vidět Tracy vyrůstat. Nadšení ho neopustilo ani na pokoji, když se natáhl na postel a vzal do ruky mobil. Šťastně se zašklebil na display a zmáčkl tlačítko.
„Nathe?“ a dlouho odkládaný hovor mohl začít.
„Charlie?“ zavolal vesela Nath a vešel do pokoje, který mu vyklidil. Měl dobrou náladu od předchozího večera a klidně by odpřísáhl, že museli protelefonovat celé hodiny. Ten ošklivý sžíravý pocit zmizel a zbyla pouze radost z Malova setkání s bratrem. Nechal si to celé převyprávět, částečně jen kvůli tomu, že chtěl poslouchat jeho hlas. Nezlobil se, když se mu Malcolm svěřil, že chce zůstat do konce týdne v městečku, sám moc dobře věděl, jak je to pro oba bratry důležité. Nepopíral však, že by ho chtěl zpátky co nejdřív.
Ještě ten večer to přetlumočil napůl spícímu Charliemu. Nemohl počkat do rána, dokonce ho vytáhl z postele. Charlie měl naštěstí také radost a klidně si s ním ještě na chvíli sedl ke stolu, i když ta chvíle se pak docela protáhla.
„Charlie?“ zopakoval Nath ještě jednou. „Jsi připravený? Co to je?“ Našel ho v pokoji sklánět se nad fotkou. Charlie se okamžitě probral, podíval se na Natha, na fotku, zase zpátky a pak mu ji váhavě podal.
„To je tvoje maminka?“ zeptal se překvapeně Nath.
„Ano.“ Podíval se na ni zblízka, měl jedinečnou šanci vidět, jak vypadala poslední žena v životě jeho milence. Chtě nechtě musel uznat, že měla přinejmenším příjemný obličej. Charlie se jí vzhledem podobal víc než Malcolmovi. Hlavně oči, Emma měla úplně stejné velké tmavé oči, ale veselejší. Ona i mladší verze Charlieho zářili štěstím. S úctou vrátil Charliemu fotku zpátky, věděl, jak cenná pro něj musí být.
„Jen jsem přemýšlel, co by máma řekla, kdyby věděla, že se Malcolm usmířil s rodinou. Musela o tom vědět.“
„Určitě by byla ráda, ale ještě neříkej hop, Mal má před sebou ještě velký kus cesty,“ upozornil ho Nath.
„Já vím. Přesto kráčí správným směrem.“ Uklidil fotku zpátky a zvedl se.
„Můžeme vyrazit?“
Po návratu Malcolma v neděli pozdě v noci uplynul zbývající týden do odjezdu Charlieho a Dereka mrknutím oka. Neustále sháněli všechno možné a nepopsatelně se těšili na společnou dovolenou. A úplně stejně se nemohl dočkat i Jonathan, i když jeho důvod byl čistě sobecký. Týden Mala neviděl a v tom shonu na sebe neměli čas ani během následujících dní. Malcolm se svému milenci neustále omlouval, jenže nedalo se nic dělat. V sobotu ráno oba chlapce odvezli na letiště.
„Charlie, máš doklady? Peníze? Letenku? Máš –“
„Mám všechno, tati, už jsi to kontroloval pětkrát!“ protočil Charlie oči v sloup a tvářil se dospěle, přestože sám byl nervózní.
„Škoda, že musím nechat motorku doma, bylo by tak krásné projíždět se na ní kolem pobřeží...“ povzdechl si Derek.
„Opovaž se zase nechat tátu dřít do padnutí!“ otočil se Charlie varovně na Natha.
„Cože? Já? Copak jsem někdy –“
„Charlie!“ okřikl ho Mal. „Nemluv o mně jako bych tu nebyl.“
„Promiň.“
„Jak do padnutí, dneska v noci jsem chtěl –“
„Nathe!“ otočil se pro změnu na něj. Unaveně si povzdechl, nebude klidný ani když odletí, ale pak už se budou muset o sebe postarat sami a on to nijak neovlivní, tak nemělo cenu na to neustále myslet. Naštěstí věděl, že ho po celý týden bude rozptylovat jeho milenec, dva týdny zanedbávání pro něj nejspíš budou znamenat několik nocí bez spánku.
„To je váš let?“ najednou se zarazil Nath.
„Ano!“ vykřikli oba mladí jednohlasně.
„Chovejte se tam slušně, dejte na sebe navzájem pozor a vraťte se celí,“ ještě je vybavil typicky rodičovskou radou Mal, objal oba a pak už jen sledoval, jak utíkají pryč.
„Snad budou v pořádku,“ hlesl Malcolm a skoro smutně se za nimi díval. Náhle ucítil ruce kolem pasu a na jeho záda se přitiskl Nath.
„Určitě budou, nemusíš se bát,“ zašeptal. Mal ztuhl.
„Nathe, doufám, že si uvědomuješ, že jsme v letištní hale plné lidí,“ upozornil ho.
„A? Nikdo se nedívá.“ Malcolma jeho šepot vzrušoval víc, než si mohl na veřejnosti dovolit, ale dopřál si tak ještě chvilku zůstat.
„Co kdybychom začali už v autě?“ navrhl zasněně Nath.
„Na to tiše zapomeň,“ zchladil ho ledovým tónem Mal, vyškubl se mu z náruče a vydal se k autu. Nath byl během vteřinky vedle něj a už se chtěl začít omlouvat, když si všiml Malcolmova úšklebku. Ne, o kompenzaci chybějícího společného času rozhodně nepřijde, jen musí počkat až domů. Pomalu si nebyl jistý, kdo z nich se těší víc a to mu vyčarovalo na tváři přihlouplý úsměv. Mal si toho všiml, ale pobaveně to nechal plavat. Vždyť ani on sám nedokázal ovládnout radost. Nevyhazoval Charlieho z domu, to ani náhodou, ale stýskalo se mu po společných chvílích s Nathem a sex mu chyběl přímo bolestně.
Už abychom byli doma, povzdech si.
Uplynulo pět dní od Charlieho odjezdu a Malcolm se už nedokázal ani hnout. Celý víkend až na dobírání energie z jídla strávili v posteli. Nebo i jinde, ale činnost se neměnila. Kupodivu to s Nathem nebylo monotónní a to i přesto, že některé jeho nápady zavrhl. V pondělí oba museli do práce a dokonce tam v úterý strávili celý den až do pozdního večera, takže si už nemohli dovolit v noci nespat.
Toho odpoledne se jim povedlo utéct z práce dřív, hlavně protože v úterý dodělali jeden z významnějších projektů a do další uzávěrky měli ještě tři týdny. Už podle Nathových zářících očí bylo Malovi jasné, jak bude vypadat jejich návrat do Malova bytu a nemýlil se. Naneštěstí po dvou kolech přišel o veškerou energii a jen vysíleně ležel na břiše na posteli. Nath oproti tomu vyskočil z postele a šel mu donést vychlazené pití.
„Červené víno?“ nadzvedl Mal pobaveně obočí, když si bral skleničku a přiťukli si na současný život. Oba si nepřáli nic víc, než aby všechno zůstalo, jak bylo, protože jen málo věcí se mohlo změnit k lepšímu. Malcolm si dokonce domluvil na víkend návštěvu u tety, takže i s rodinou to vypadalo nadějně. Pokud by to bylo možné, chtěl by jim ukázat Natha nebo alespoň Charlieho. Byl svým způsobem hrdý na to, že je má.
Vypil sklenku a vrátil ji Nathovi. Znovu spustil hlavu do peřin a s úsměvem zavřel oči. Příjemná únava ho pomalu přemáhala, i když věděl, že by se měl alespoň jít umýt, než usne. Zazvonil telefon a Jonathan ho chtěl jít zvednout, ale Mal ho zarazil.
„Nech to být, beztak to budou reklamní nabídky. Touhle dobou ani nemám být doma, takže ať si nikdo nezvyká, že se dovolá.“ Nath jen pokrčil rameny a natáhl se vedle něj. Telefon zvonil jen chvilku, pak utichl.
„Vidíš? Už to přestalo,“ zamumlal majitel bytu. Jeho přítel se převalil, naklonil se nad něj a políbil ho mezi lopatky. Zrovna když se skláněl k druhému polibku, začal si pro změnu žádat pozornost Malův mobilní telefon.
„Dobře, dobře, vezmu to!“ kapituloval Mal a odevzdaně natáhl ruku, aby mu mohl Nath přístroj podat. Ani se nepodíval na display.
„Haló?“ zívl. I Nath slyšel ten nesouvislý proud vět náhle zakřičených z malého reproduktoru.
„Dereku? Počkej, pomalu –“ zvedl se Mal na lokty a v momentě se proměnil v sochu. Naléhavý hlas cosi dál vysvětloval, jenže muž na posteli už dávno nic neslyšel. Nath mu okamžitě vytáhl mobil ze ztuhlých prstů.
„To jsem já, Nath,“ představil se.
„Já se omlouvám, je mi to vážně líto, měl jsem dávat víc pozor...“
„Co se stalo?“
„Půjčili jsme si motorku, jen jsme se chtěli projet a všechno bylo fajn, přísahám, že jsme se jen tak projížděli a pak... Charlie...“ selhal mu hlas.
„Co se stalo s Charliem?“ polkl vyděšeně Nath a nevšiml si, že se jeho přítel v transu zvedl z postele.
„Měli jsme nehodu. Já... on... on nevnímal, volali sanitku, je na sále, nechtěl jsem to, Charlie...“ zbytek zanikl v pláči.
„To bude dobrý, počkej, za chvíli ti zavolám zpátky, zůstaň tam, ano?“ a bleskově zavěsil, protože Mal se právě chystal projít dveřmi ven z bytu. Odhodil telefon, chytil Mala kolem pasu, vtáhl dovnitř a přibouchl dveře.
„Pusť mě! Musím za ním!“ křičel Mal a lomcoval s klikou, jenže Jonathan se celou vahou zády opíral o dveře.
„Nahý?“
„Na tom nesejde, musím za Charliem!“
„A jak se tam chceš dostat, řídit nemůžeš, před chvílí jsme měli víno!“
„Tak si vezmu taxi!“
„A co pak? I cesta letadlem tam trvá kolik hodin, máš peníze na letenku? Takhle by tě tak akorát zatkli za veřejné pohoršování!“
„A co mám tedy dělat?“ zvedl Nathovi zoufalý obličej a konečně přestal lomcovat dveřmi. „Mám tu jen sedět a čekat?“
„I kdybys tam přijel, teď je to v rukou doktorů. Měl by ses posadit, uklidnit se a počkat, až se rozhodne, pak můžeme sehnat letenky a letět za nimi,“ odpověděl mu vlídně.
„Jak můžeš říct, že si mám jen sednout na zadek a čekat? Jak můžeš –“ zarazil se. V tom okamžiku si z jediného pohledu uvědomil, že Nath je stejně vyděšený jako on, že i on má o Charlieho strach.
„Promiň,“ zašeptal a objal ho. Ani jeden z nich nezastavoval slzy stékající po tváři. Chvíli tomu nechali volný průchod, pak Nath v duchu napočítal do pěti, zhluboka se nadechl, pustil Malcolma a s veškerým sebeovládáním mu řekl, ať se obleče. Sám tak také učinil a zatímco Malcolm začal uklízet pokoj a zápasit s kalhotami vděčný za to, že mu někdo řekl, co má dělat a tak mu dovolil uchýlit se k jednoduché manuální činnosti, Jonathan zavolal zpátky Derekovi.
„Už jsou nějaké zprávy?“
„Ještě ne, je mi to vážně líto –“ třásl se Derekovi hlas.
„A co ty, jsi v pořádku?“ přerušil ho Nath.
„Já?“ zeptal se překvapeně chlapec. „Mně se nic nestalo, ale Charlie přeletěl přes řidítka a praštil se do hlavy. Měl helmu, ale stejně mu tekla krev – teď vyšel doktor!“ Jonathan zatajil dech a Malcolm se okamžitě posadil na okraj postele a přitiskl ucho z druhé strany telefonu. Slyšeli tlumený hovor, ale Derek patrně ze zvyku přikryl rukou sluchátko, takže nic nerozuměli.
„Bude v pořádku! Charlie bude v pořádku!“ zakřičel pak náhle, až oba muži málem ohluchli.
„Cože?“ vzal si mobil Mal. „Vážně?“
„Doktor říkal, že to byl jen otřes mozku, že už je při vědomí a bude v pořádku! Já... já jsem tak šťastný! Myslím... myslím, že se půjdu za ním podívat, zavolám později!“ pípnutím ukončil hovor a pak už monotónní tón odpípaval přerušení spojení. Malovi vypadl telefon z ruky a s nepěkným zvukem dopadl na zem. Z prázdných očí vytekly slzy.
„Male?“ zašeptal tiše Nathan. „Slyšel jsi to? Bude v pořádku,“ zopakoval.
„Myslel jsem,“ řekl Malcolm jakoby z dálky, „že jsem o něj přišel. Znovu jsem přišel o blízkého.“
„Ale nepřišel,“ usmál se Nath a objal ho.
„Nepřišel...“ zapakoval po něm Mal. „Angie ho chránila, to ona mi ho zachránila, byla tam nahoře a vrátila mi ho zpátky,“ hlesl a pak se probral. „Nikdy jsem mu neměl povolit motorku!“ přiznal vyděšeně.
„Nehody se stávají i v autech, nemůžeš přece –“ namítal Nath, ale Mal ho nenechal domluvit.
„Ty to nechápeš, Angie taky...“ došla mu slova. Díval se Nathovi do očí a došlo mu, že on o tom nic neví, že mu o Angie nikdy nechtěl říkat. Několik dlouhých vteřin si mlčky hleděli z očí do očí a pak se Nath tiše, ale tvrdě zeptal: „Kdo je Angie?“ Malcolm poznal, že prohrál, jeho poslední tajemství musí ven. Ale byla to vážně prohra?
„Angie byla... moje sestra...“
„Sestra? Nikdy jsi o žádné nemluvil,“ namítl nedůvěřivě.
„Protože už skoro čtvrt století nežije.“
„To není důvod, vždycky ses rozhovoru o ní vyhýbal!“ obvinil ho.
„Je těžké o tom mluvit...“ Nath zmírnil přitiskl se k němu ještě blíž a nechal ho vyprávět, co tenkrát řekl svému synovi.
„Charlie neví, že její přítel neřídil auto ale motorku. Nechtěl jsem mu to říkat.“
„Proto se ti nelíbilo, že si pro něj Derek jezdí,“ pochopil Nath.
„Měl jsem pocit... ne, bál jsem se, že se to bude opakovat. A měl jsem pravdu,“ přiznal sklesle.
„Ne, Charlie je v pořádku. Uvidíš ho, až se vrátí s Derekem zpátky.“ Naposledy ten večer se rozezpíval telefon a zatímco si Jonathan šel poslechnout novinky od Dereka, Malcolm si setřel slzy.
„Děkuji, Angie,“ zašeptal tiše ke stropu a cítil se volnější, jako by ji konečně mohl nechat jít. Věděl, že ona tam nahoře někde vždycky bude a bude je ochraňovat, dokud nenadejde jejich čas.
„Děkuji.“
Další nervózní den na letišti a nikdo tentokrát nemohl mít větší strach než Derek. Sice se prokázalo, že za nehodu mohl druhý řidič, který nadýchal přes jedno celé promile, ale stejně se bál, že mu to budou dávat za vinu. Hluboko uvnitř měl stále pocit, že to byla jeho chyba, i když se mu to Charlie snažil rozmluvit už od chvíle, kdy v nemocnici otevřel oči.
Z nehody už zbyl jen obvaz na Charlieho hlavě. Rána byla tak silná, že mu promáčkla helmu a poranila hlavu, naštěstí z toho vyvázl jen s otřesem mozku bez trvalých následků. Derek si oproti tomu připadal jako velká chodící modřina a nechal se prohlédnout teprve na Charlieho naléhání ve chvíli, kdy mu řekl, že se nebude moct v klidu uzdravit, pokud si nebude jistý, že alespoň on je v pořádku.
Jakmile zmizela dezorientace, Charlie ihned zavolal domů. Věděl, že všichni musí šílet strachy. Mluvil s Malcolmem, ubezpečil ho, že je v pořádku a vymluvil mu cestu za ním. Překvapilo ho, když se slůvkem zmínil o Angie a když pak mluvil s Nathem, dozvěděl se poslední střípek Malovy minulosti. V tu chvíli mu bylo ještě hůř, když si uvědomil, jak zoufalý pocit musel Mal zažívat při představě, že by stejným způsobem přišel o dalšího člena rodiny.
S Nathem kupodivu mluvil Charlie častěji, potřeboval objektivně slyšet, jak na tom Malcolm je a jemu zase upřímně mohl říct všechno o sobě, protože věděl, že nebude pod vlivem pocitů jednat zbrkle, jak by to udělal Malcolm. Tak trochu ho obdivoval za to, jak silně se v krizové situaci zachoval, protože z jejich společného pobytu u něj nabyl spíše dojmu, že by se Jonathan nedokázal postarat sám o sebe, natož pak o jiné. Nejspíš mu péče o ostatní šla mnohem lépe.
Od něj se pak dozvěděl, že Malcolm navštívil rodinný hrob a strávil s Angie celé hodiny, ačkoliv mu počasí moc nepřálo. Celé následující dva dny pak musel ležet s nachlazením v posteli, ale podle Nathových slov byl teď vyrovnanější a smířenější. Setkal se také dalšími členy rodiny. I když se rodiče vyjádřili, že ho v žádném případě nechtějí vidět, stejně si byl jistý, že udělal Mal velký krok dopředu. Dokonce ho chtěl vzít s sebou na příští návštěvu k bratranci.
Potom všem se Charlie těšil domů a to i přesto, že značnou část dovolené strávil v nemocnici. Byl rád, že cestu nemusí odkládat kvůli svému stavu, dostal předávací listinu a měl se hlásit později u doktorů ve svém městě, nic víc. Stiskl Derekovu dlaň a zamířil k otci a jeho příteli. Padli si kolem krku, oba muži Charlieho objali a nemohli se na něj přestat dívat šťastni, že je jejich syn v pořádku zase doma.
Derek stál opodál a nebýt své lásky k Charliemu, dávno by utekl. Když se na něj Mal podíval, jen díky veškeré síle sebeovládání neustoupil před jeho pohledem dozadu. Charlie chtěl něco říct, jenže Mal udělal rychlý krok vpřed, že Derek nestihl nic než jen pevně zavřít oči. Zasloužil by si ránu pěstí. Zasloužil by si pořádnou facku. Připadalo mu, že by si zasloužil, aby na něj křičeli, ale Malcolm byl jiného názoru.
„To jste nám nahnali strach,“ zašeptal a pevněji ho objal. Derek se odvážil otevřít oči a znovu začít dýchat. Vyhledal Charlieho pohled a poznal, že se oběma stejně ulevilo. Pak přistoupil i Nath a poplácal ho po rameni. Vůbec nejpodivnější přátelství vzniklo, když jednou Derek zavolal Nathovi. Chvíli jen tak chodil kolem horké kaše a pak z něj vypadlo, že se bojí Malcolmova vzteku. Po celou dobu ho Jonathan ujišťoval, že nemusí mít strach a díky sdílená strachu mezi nimi vzniklo nové pouto důvěry.
Dlouho potom se bál znovu sednout na motorku, dokud si s ním Charlie nepromluvil.
„Kdyby každý odložil kolo po prvním pádu, kolik lidí by na něm teď jezdilo? A kolik by si užívalo jízdy na lyžích?“ zeptal se tehdy a tak Derek přemohl svůj strach a znovu nasedl na svojí milovanou motorku. Nikdy se mu nepodařilo zapomenout, co se tenkrát stalo a díky tomu jezdil vždycky nanejvýš opatrně. Malcolm to věděl, přesto měl stále problém povolit svému synovi s ním jezdit. To zase byla Jonathanova práce, aby z něj setřásl strach.
„Kdyby se cokoliv stalo, Angie ho ochrání, nemyslíš?“ Malcolm kdesi uvnitř věděl, že spoléhat se na ochranu zesnulých není logické, ale svým způsobem ho to uklidilo. Občas měl pocit, že je Angie z výšky pozoruje a byl si jistý, že se usmívá. Pokud by Malcolm věřil na převtělování, myslel by si, že se mu sestra vrátila v podobě syna, protože nikdo jiný by nedokázal vrátit zpátky jeho životu klid a řád. Bohužel tomu Malcolm nevěřil a tak pro něj jedinými anděli zůstali jeho nejbližší, Nath, Charlie a Derek.
Parada
(Karin, 8. 1. 2020 17:36)